soukroma
přečtené 6072
Agatha Christie: Tajuplná žena
2023,
Lucy Worsley
I když jsem ke knize přistupovala s nejasností, proč přidávat další životopis na hromadu, když navíc Agatha sama napsala ten svůj vlastní. A i když tato autorka nic nového nepřinesla, pochopitelně nerozkryla tu skandální dekádu "zmizení", odchodu od Archieho a Rosalind, celkem jsem si početla (na rozdíl od posledně přečtené Tajemství paní Christie, částečný životopis, částečná neuvěřitelná fikce). Mám ale dvě dost podstatné výhrady: - biografii velice chyběly fotografie - poznámkový aparát byl (aspoň v českém překladu) proveden velmi neumětelsky - každá kapitola měla odkazy od čísla 1, přitom číslo kapitoly ani název nebyl uveden v záhlaví jednotlivých stránek (zato jméno autorky a knihy ano!), takže vyhledat poznámku znamenalo nejdřív listovat vpřed vzad pro zjištění čísla kapitoly, a pak se teprve se probírat nekonečnými poznámkami... celý text
Šikmý kostel 3
2024,
Karin Lednická
Líbilo: čtivé a zajímavé, byť předlouhé, ještě doplněno dobovými fotografiemi a životopisy hlavních skutečných postav. Věnování knihy jasně vypovídá o záměru autorky i obsahu: "Tuto knihu věnuji lidem, které nacionalismus, nacismus a komunismus připravily o život, domov, kořeny a důstojnost." Na prvních 100+ stranách se ocitáme těsně po válce a autorka nás provází všemi zašmodrchanými vazbami a osudy jejích hrdinů. Bylo to trochu úmorné, bez vzpomínek na díl předchozí bych se v tom asi ztratila (přečten přesně před třemi roky), ale bez toho se v rodinné sáze prostě neobejdeme. V tomhle úvodu mne ale poměrně nemile překvapilo, že vlastně až na rodícího se komunistu Wojtka nikdo v podstatě nevyjadřoval žádnou radost nad koncem války. Že pár měsíců poté a první roky, to už bych chápala: nebylo nic, vše šlo k horšímu, naštěstí aspoň pomoc z UNRRA, nebyly prostředky ani lidi na obnovu, mnozí se nevrátili apod. A toho samozřejmě využili komunisté, ta druhá část od roku 1948 dál byla hrozná. Ty kecy, ty návnady, lichotky, úplatky, sliby, sliby, sliby (horníkům se určitě líbilo, že byli stavěni na piedestal, bez nich by se průmysl nehnul, takže tleskali, přizvukovali a dali se nachytat). Ale v tomto díle překvapivě mnoho prostoru horníkům věnováno není. Z hlavních hrdinů na šachtě pracovala jen hrstka, někdo zběhl, někdo šel do důchodu, někdo jen z donucení. A Únor tomu nasadil korunu, radovali se mnozí, aby si všichni vyžrali tu děsnou dobu zejména 50. let, dobu znárodňování, měn (ožebračování), tlaku a hrůz (cíleně přes jednotlivce i na celé rodiny), bezprecedentních zatýkání a zfalšovaných procesů, věznění bez konce a informace pro blízké, PTP... Veřejně proklamovaných lží, k nimž se jen málokdo dokázal veřejně postavit. V románu je to všechno nastíněno, ale kupodivu se jen pramálo z toho dotklo skutečně osobně některých hrdinů. A s tím vším se doluje dál a dál, bezmyšlenkovitě, záměrně se ničí vše kolem a nehledí se na nic než na stachanovské překračování norem. A stará Karvinná se čím dál rychleji propadá. Samotný rodinný klan se rozrůstá, staří umírají, nové generace se rodí, starosti ze dne na den, do budoucnosti se daleko hledět nedá ("hříchy" otců stále vrhají ostré stíny na mladé, potírat jakýkoli odpor, to je základem fungování i nadále, za Gottwalda, Zápotockého i Novotného). Drama z hlediska rodiny přinesla dvě navazující intermezza, která z důvodů napětí nebyla označena jménem jako ostatní kapitoly podle hlavního hrdiny. Vše se ale ani tak nevyřešilo. Jako finální rok svého vyprávění autorka zvolila 1961, kdy se nic moc významného v zemi nestalo, jen Karvin(n)á už se nepodobá původnímu městu. Nikdy bych si nemyslela, že rodinná sága z končin mně zcela neznámých, z hornického prostředí, z hranic s Polskem (se všemi třenicemi a křivdami minulosti) a z doby skrznaskrz hrozné (a nezažité) mne bude bavit. První díl pro mne ještě nic moc, ale druhý mne chytnul, takže třetímu už nebylo vyhnutí. A přečetla jsem s chutí. I když se domnívám, že hlavní poselství je přeci jen pro místní, kteří v tom své kořeny a třeba i vysvětlení minulosti přímo najdou. Překvapilo mne řídkavé použití dialektu (výhradně snad děda Ludwik) a místních slov (utkvěl snad pazgřivec, dřisty, usebrání, uvzatost...), takže tomu bylo kolem a kolem rozumět bez problémů. "Ne že by o tom nemluvili. Nebabrat se v minulosti bylo považováno za základní pravidlo slušného chování, a taky jediný možný způsob, jak nezhořknout. Křivdy a traumata zůstaly uzamčené v šuplících, odkud je nikdo nevytahoval. Co bylo, bylo. Teď je to, co je. Na věci, které obyčejný člověk neovlivní, je lepší se vykašlat. Mnohem větší smysl dává zařídit si život tak, aby v něm bylo dobře."... celý text
Krycí jméno Helena
2021,
Ariel Lawhon
Nečekaný (ve smyslu mně neznámý, překvapivý a netuctový) osud Australanky Nancy Fiocca, roz. Wake, předválečné novinářky, která se stala vlastní volbou Francouzkou, a proto hodlala pomoci a aktivně pomáhala dobrovolně tamnímu odboji, dokud jí nešlo o život a musela prchnout přes Španělsko do Anglie, kde se znovu hlásila do služby. Francouzský exil ji nechtěl, a tak ji naverbovali britské SOE. A v jejich službách byla nasazena ve Francii začátkem roku 1944, spolu se dvěma kolegy, s nemalým úkolem: "Financovat, vybavit a vycvičit makisty v kraji Auvergne. Pošleme vás jako předvoj, abyste pomohla francouzskému odboji, než přijde spojenecké vylodění. Musí být připraveni k boji." Autorka ale trochu postavila na hlavu posloupnosti ve svém románu, takže o výcviku a konkrétním formulaci nasazení se dozvídáme na posledních stránkách... Od počátku ale sledujeme její plnění tohoto nesnadného úkolu: je s podivem, že Britové na něj nasadili ženu, zejména mezi zatvrzelé Francouze, natož makisty. Trvalo jí to také dost dlouho, než si zjednala respekt, svým přístupem, akčností i vlastním nasazením zdraví a života. A to se všem vyplatilo... Nicméně je to román, navíc napsaný ženou o ženě, takže nejde o válku jako takovou a špionážní práci v odboji, ale o lásku (autorka sice v doslovu píše, že centrem všeho bylo manželství, ale dle mého to byla čirá a nezdolná láska, zakončená manželstvím). Právě ten dlouhý úvod na prvních 150 stranách, kde se střídá pohled na Nancyinu práci v terénu s vyprávěním o letech předválečných a jejího flirtování a jeho namlouvání, mne dost unavoval - příliš dlouhé, a osobně bych ji už uškrtila, jak se chtěla nechat dobývat, paličatě, dětinsky, nekonečně. Paličatost a sebevědomí jí později jako třicátnici rozhodně pomohlo v jejím válečném úkolu, ale i jako soukromá osoba byla hodně ostrá, důrazná, až zastrašující. Lásku ale nalezla. Do konce není jasné, jak to s oběma milenci a manželi dopadne. Škoda, že autorka nepřičinila aspoň v doslovu několik málo slov o tom, co s ní bylo po válce (krom toho, že by to bylo na celý další román, podobně jako období tvrdého výcviku ve Skotsku pro SOE, který také přešla jen pár stranami, stejně jako úmorný, nebezpečný a útrpný útěk přes Pyreneje). Našla jsem si, že se dožila téměř stovky (1912-2011), takže jí její válečné úsilí a ztráty spíš zocelily, než ublížily. Autorka se často odvolává na vlastní životopis Nancy Wake, gestapem nejhledanější špionky s označením Bílá myš, ale bez dalších podrobností (kdy jej napsala, kdy byl vydán - dohledáno: 1985). Vzhledem k přespřílišné dávce romantiky propletené celou knihou, a tím také jisté zdlouhavosti na úkor akčních prvků, nedávám plné hodnocení. V každém případě o makistech, vnitřnostech jejich uspořádání, vybavení, práce, schopnostech, působení před i po (1. a 2.) vylodění spojenců jsem se nikdy takto důkladně nedočetla.... celý text
Dívka v modrých šatech v podvečerním světle
2022,
Alena Schröder
Nebylo to špatné: čtivé, s mnoha (nakousnutými) tématy minulosti a současnosti. Potenciální předmět dědictví, resp. restituce, sbírka obrazů (slibovaná v anotaci) odkázaná v závěti židovskou rodinou v současnosti jen rozehraje mnoho strun z doby předválečné, válečné a poválečné. Je jasné, že se jedná o díla konfiskovaná nacisty před odsunem židů do koncentráků, takže toto téma se musí v knize objevit, stejně jako vývoj situace pro židovský pár v Berlíně, útěky dalších členů rodiny a jejich návrat zpět po válce, který nakonec vedl k opětovnému exilu do zámoří už natrvalo. Hlavní téma jsou ale rodinné vazby, poněkud netradiční, a nechuť odpovídat na mnohé otázky právě z rodinné minulosti. Ale také neznalost některých faktů, zejména když se jednalo o děti, které byly z pochopitelných důvodů drženy co nejdál od tehdejších nepříjemností. Tady jsou to především ženy několika generací, velmi neústupné, tvrdohlavé, nepoučitelné. Poslední mladá doktorandka se také musí popasovat se svým životem, nakonec učiní několik zásadních rozhodnutí a slibuje si nový začátek. Konec je takový neslaný nemastný, poněkud sluníčkový, proto nedávám plný počet. Jinak to byla kniha opravdu originální, nezvykle uchopená témata nepříjemné německé minulosti zprostředkovaná německou autorkou nové generace. Pozn.: V rámci berlínských reálií je několikrát použita v překladu Lipová ulice - zajímalo by mne, zda to nemá být známá Unter den Linden, kterou odjakživa doslova překládáme Pod Lipami (z kontextu to není moc jasné, ale že by měli i Lipovou...?).... celý text
Malá bubenice
2020,
John le Carré (p)
Le Carré mi k srdci nikdy nepřirostl, přesto ho čas od času znovu zkouším. Není to svižné, čtivé, ani dost napínavé jako od mistrů špionážních thrillerů, a tady je to navíc neúnosně dlouhé, objemné a těžké.... celý text
