Snoopi komentáře u knih

Tak už se dočkal i on, figurka malého rozumbrady, v sáčku a s nezbytnou žlutou šálou kolem krku. Existuje v rozhlasovém zpracování, byl zfilmován, objevil se na divadelních prknech... a stal se už i výraznou komiksovou postavou, takže stanul na zaslouženém místě po boku mnoha světoznámých a "překreslených" děl. Docela by mne zajímalo, jak by takový komiks vytvořil sám Exupéry - věřím, že by šlo o dílo velmi zdařilé, přestože sám tvrdil, že malovat neumí, a svůj talent vkládal raději do slov. Uznávám, že jsem hodně konzervativní: z jeho nemnoha obrázků mám prostě zažito, JAK musí svět malého prince vypadat, a vůči jiným pokusům o jeho ztvárnění jsem silně skeptická. Po této knize jsem sáhla hlavně ze zvědavosti, a abych si splnila i jednu ze čtenářských výzev (klasické dílo, převedené do komiksové podoby). Není divu, že jsem zprvu byla zklamaná, některé ilustrace mi připadaly téměř až humpolácké a nepříliš zdařené, asi nejvíce mě zlobilo zobrazení lišky a růže... Jenže když jsem si zvykla na kresbu a ponořila se hlouběji do příběhu, cosi se změnilo. Autorovi se totiž podařilo něco víc: šikovně zachytil tu něhu, veškerý cit, který pilot k princi cítil, a vystihl celkovou atmosféru díla a podstatu řečeného... A přestože jsem věděla, co mě čeká, ten ilustrovaný příběh si mě podmanil natolik, že jsem v závěru plakala...
Myslím, že komiks je schůdná cesta pro ty, kteří příliš neholdují dlouhým textům, i pro ty, kteří vyrostli spíše na technice míhajících se obrázků. Najdou zde vše podstatné a možná si uvědomí ještě víc, než kdyby ten text jen četli.
Zdá se mi to neuvěřitelné, ale občas mám dojem, jako kdyby mě "Exupéryho duch" tak nějak pronásledoval. Začalo to novým vydáním Malého prince ve dvou českých nářečích, pokračovalo zakoupením té původní pohádky pro dospělé do vlastní knihotéky... a tím to zdaleka neskončilo: když jsem v knihovně hledala vhodný komiks pro splnění výzvy, zrak mi automaticky padl na toto zpracování... Ráda také jezdím vlakem, je to pro mě vítané zpestření stereotypu všedních dní. Často pokukuji po lidech kolem a jsem nesmírně zvědavá, jakou knihu kdo na svou cestu vytasí. Nedávno si ke mě do kupé přisedl mladý muž. Mluvil špatnou češtinou, jeho telefonáty a exotický vzhled odkazovaly k tomu, že jde o Španěla. K mému údivu však vytáhl český výtisk "Malého prince" a jal se jím prokousávat... a mě najedou cosi uvnitř zahřálo. Litovala jsem, že v sobě nemám víc odvahy, tak moc mě to zajímalo: jak se mu čte, jak češtině rozumí a jak se mu tady líbí - a chtěla jsem to vědět nejen kvůli tomu, že tu knihu jsem pár dní předtím přelouskala. Celou cestu jsem k jeho oslovení sbírala odvahu, ale pak už jsem musela vystupovat: velmi nerada ruším cizí lidi, zvlášť při čtení, a ode všech si držím patřičný odstup. Uvědomila jsem si však, že jedna malá knížka může dělat zázraky - tedy pokud se člověk osmělí...

"Řeč je pramenem nedorozumění."
"Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Stáváš se navždy zodpovědný za to, cos k sobě připoutal."
"Člověk se vydává v nebezpečí, že bude trochu plakat, když se nechal ochočit."
"Je mnohem nesnadnější soudit sám sebe než někoho jiného. Jestliže se ti podaří sám sebe dobře soudit, bude to znamenat, že jsi opravdu mudrc."
"Musím přece snést dvě nebo tři housenky, když chci poznat motýly. Kdo by mě jinak navštěvoval?"
"Vy na zemi jste příliš malí, než abyste si mohli vymetat sopky. Právě proto vám způsobují spoustu nepříjemností."
"Osaměli jsme i mezi lidmi."
"Lidé nemají představivost. Opakují, o se jim řekne."
"Všechny cesty vedou k lidem."
"Když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě."
"Známe jen ty věci, které si ochočíme."

94 05.09.2023

Některé publikace člověk ocení až časem - a tato příručka je toho zářným příkladem. Jsem moc ráda, že ji mám ve své knihovně, a vím, že tento klenot nedám z ruky. Četla jsem ji několikrát, hlavně ke zkouškám, a je to jedna z nejlepších knih, která se zabývá dějinami naší literatury. Je to zvláštní, ale při pročítání mne vždycky nějak očaruje a uhrane. Její kouzlo spočívá nejen ve způsobu, jak je napsaná - čtivým a poutavým jazykem. Nehází na nás jen sbírku faktů a dat: líbí se mi, že při každém čtení objevím něco nového a překvapujícího, co mi dosud unikalo, o čem jsem neměla tušení... pokaždé mne něčím dostane.
Nejde o žádný "dietní suchar bez příchuti a koření" pro "literární vegany", kteří se klidně nechají odbýt jednoduchými náhražkami - právě naopak, její čtení připomíná "pořádně výživný steak s bohatou oblohou", jenž musí zákonitě nasytit každého milovníka naší literatury. Text je šikovně prošpikovaný zajímavými citacemi a ukázkami, bohatě dokumentujícími nejen dobu, jíž se výklad týká. Najdeme zde četné obrázky a fotografie, dozvíme se podstatná fakta i důležité drobnosti ze života autorů, aniž by ovšem tyto informace nabyly podoby vulgární či laciné podbízivosti.
Líbí se mi, že tvůrci publikace neřeší žádné skandální vztahy či excesy, že z literátů nedělají žádné dobové "mediální hvězdy", a přesto o nich píší čtivě, ovšem tak, aby ctili jejich památku. A tak to má být.
Možná i díky tomu jsem při jejím posledním pročítání již neměla takový ten neosobní pocit, že přede mnou stojí jen jakýsi "blíže neurčitý tvůrce" - ale konkrétní spisovatel jako člověk z masa a kostí. Způsob, jakým jsou jednotlivé kapitoly napsány, mne často nutil k hlubšímu zamyšlení, a to nejen nad údělem autorů či děl, ale třeba nad smyslem života vůbec.
To poznání mne skutečně ohromilo. Přiznávám, že moc nemusím vývoj naší literatury do 19. století, ta doba mi přijde příliš vzdálená, literatura poněkud "těžkopádná", prostě trochu - cizí. Možná proto jsem se při čtení nemohla dočkat, až "zavítám do důvěrně známých vod" doby 20. století, která je mi přeci jen bližší. Ale když jsem se dostala k životu J. A. Komenského, cosi se ve mě změnilo: jako bych ho viděla v jiném světle, najednou mi přišel hodně zajímavý, nejen proto, že jako Fénix doslova "vstal z popela" a má co říci i dnes. V duchu se mu omlouvám za to, že jsem ho ve škole neměla moc ráda, poněvadž jsme k jeho dílu byli vedeni pod tlakem - ale vlastní cestu k takovému autorovi si musí najít každý sám. Blahořečím tvůrcům knihy, že mne takto nenápadně "zlanařili" k tomu, abych něco z jeho díla zkusila přečíst. A takových podobných "chvilek prozření" jsem během čtení celé té bichle zažila nemálo.
Pokud vás opravdu zajímají dějiny naší literatury, klidně vám tuto knihu mohu doporučit. Ať už se budete chtít něco skutečně dozvědět, nebo budete potřebovat najít nějaký odkaz - je to opravdu kvalitní a úžasná publikace.
S klidným srdcem ji pasuji na takový "kánon studentů bohemistiky" - šikovně balancuje na hraně literatury odborné i populárně-naučné, na hraně vysokoškolské a středoškolské učebnice. Pro studium však bohatě stačí.
Určitě patří do rukou i učitelům: a látka to rozhodně není nudná, na určitých místech se dokonce i ten humor objeví :-) A já mám v jednom jasno: k téhle knize se budu stále a ráda vracet.

..."Poprask kolem Zbabělců přitom zastínil literární kvality díla, jež působily na vývoj české prózy. Je to důsledně vnitřní, "svědecká" perspektiva vyprávění, která využívá silně osobní ich-formy. Dále jsou to autenticky působící, úsečné dialogy, kdy nepůsobí jen sám text, ale i podtext, neboť postavy často záměrně nemluví o tom, co si vskrytu myslí. /Škvorecký později vzpomínal na to, jak se učil dialogy psát a jak se inspiroval vzorem Hemingwayova románu Sbohem armádo./ A neméně převratný byl i hojný výskyt obecné češtiny a slangu."

..."V rodokmenu tvorby Bohumila Hrabala najdeme jak Jaroslava Haška a Ladislava Klímu, tak pozdní surrealismus, Skupinu 42 a Odyssea Jamese Joyce. Silně na něj působilo i moderní výtvarné umění. Pro jednu linii Hrabalových próz je příznačné "pábitelství". Slovo "pábit" použil již Vrchlický, ale proslavilo se až Hrabalem /próza Pábitelé ve stejnojmenné knize 1964/. Pábitelé jsou lidé nekonvenční a "posunutí", ztřeštění fantastové, posedlí svými sny a stále žasnoucí. Významnou úlohu v Hrabalových dílech mívají dialogy - někdy jsou to "hovory lidí", zachycené se smyslem pro originální řečové gesto, jindy spíš rozvedené tragikomické a groteskní scény."

Vynikající kniha... Když jsme ji před pár lety s kamarádkou dočetly, měla na nás tak silný účinek, že jsme si začaly psát vzkazy ve stejném duchu... Co říci víc. Ale čtenář si na ten jazyk musí nejdříve trochu zvyknout :-)

94 04.02.2020

Poutavá knížka pro děti, v níž se protnou osudy tří kočiček - Lady, Klotyldy a Čičika. Každá z nich žije trochu jinak a ve zcela jiných podmínkách: Ladu s bílým kožíškem nechává její panička Květa většinou doma o samotně, takže není divu, že se často nudí. Také druhou kočičku, zrzavou Klotyldu, její pán Adam poněkud opomíjí, dopřává jí však štědrou dávku velkorysé volnosti. Asi nejhůře z nich se ovšem má černý kocourek Čičik, který žije na ulici. Všichni tři hrdinové jsou nešťastní, každý svým způsobem, a když se jednoho dne setkají, jejich životy se nečekaně změní.
Samotné vyprávění je zcela prosté, nijak nekomplikované, jako stvořené pro začínající čtenáře - ti zkušenější poměrně brzy pochopí, kudy se děj bude dále ubírat. Poselství této knihy téměř až "fosforeskuje do noci", jak je jasné a zřetelné: oslava přátelství, víra v dobro a naději. Malým čtenářům text může pomoci při uvědomování si prvních hodnot i cílů a při budování vlastního sebevědomí. Nutí je k zamyšlení: kniha je koncipována tak, aby se děti pozastavily nejen nad jednáním hrdinů, ale hlavně nad jednáním svým. Výchovný podtext je zvláště zřetelný v krátkých poučeních, vkládaných do příběhu, která se obrací přímo ke čtenáři: obsahují náměty k zamyšlení, malé psychologické rady, jak se zachovat, vysvětlují jednání postav apod. Velmi mne překvapily svou radikálností, např. když nabádají ke zdravému stravování a trochu brojí proti stravování ve fastfoodech. Přišlo mi to už lehce přehnané, ale dítě to bude vnímat jinak. Celý příběh vkusně doplňují překrásné ilustrace a umocňují tak příjemný dojem ze čtení.

"Lidi, to je vám taková paráda, když víte, že se máte večer kam vrátit, oni vám dají něco k žrádlu a pohladí vás. Jenže já se zase nemám kam vracet. Teď nemám kam jít," mňoukal nahlas."
"Už jsi viděl/a, jak kočka nese ulovenou myš? Líbilo se ti to? Kočky loví a vždy budou. Dříve kočičky v domech žily hlavně proto, aby lovily myši. Je to jejich přirozenost, jak se nasytit. Ty také přece potřebuješ jíst a jdeš do obchodu nakoupit. Kočička jde takhle na pole a uloví myšku. Ty si však bez dovolení nikdy nic neber, nejsi takový lovec."
"V tom kočičím světě je to zvláštní. Jednou jste nejlepší kamarádi, a najednou na sebe prskáte jako největší nepřátelé, abyste se další den zase skamarádili."
"Také někdy trucuješ, když se ti něco nelíbí? Věř, že tvoji rodiče to s tebou myslí dobře."
"Chodíš někdy domů a už je velká tma? Raději se snaž dorazit domů za světla, a pokud musíš třeba z nějakého kroužku jít potmě, tak jen tam, kde je hodně lidí. Nejlepší by bylo, kdyby tě doprovodili rodiče nebo starší sourozenci."
"Nebe bylo, je a bude pro všechny a nikdo nesmí dělat rozdíl mezi lidmi ani mezi zvířátky."

93 09.09.2023

Všem pejskařům, kteří to své "čtyřnohé štěstí" už mají, ale i těm, kteří o pořízení takového "nadělení" uvažují.
Příběh psa, který je životem mnohokrát bit, přesto se nevzdává naděje na lepší život a nebojí se své štěstí /a za své lidi/ tvrdě bojovat. Autor zcela bez příkras líčí strastiplné putování jednoho docela obyčejného voříška. Na svět se díváme jeho očima - a rozhodně to není pohled naivního dítěte, ale zkušeného, životem protřelého citlivého tvora. Nehodí se do rukou malým dětem: ačkoliv se jedná o příběh psa, je určený dospělým, právě kvůli některým drastickým momentům a pasážím. Skvělý příběh, silné emoce, jen je škoda, že text je příliš krátký.
Poslouchala jsem jako audioknihu ve fenomenálním podání Ivana Trojana.
PS: Dodatečně pořídila i knihu - kvůli zde vychvalovaným ilustracím. Je to pravda, rozhodně nelituji, navíc jsou v ní přidané bonusy z natáčení a fotografie.

93 13.01.2022

Nemohu posoudit, do jaké míry je slovník věrohodný a jak přesně dané výrazy zachycují současnou podobu tohoto dialektu, neboť jím nejsem odchovaná, ale královsky jsem se bavila. Pobavil mne i výrazný nápis na obalu výtisku z knihovny: mládeži do 18 let zakázáno! :-) Není divu, že jsem k této publikaci přistupovala spíše z recese, než abych v ní hledala vědecké poučení: kniha je stejně koncipovaná pouze jako dvoujazyčný slovník: z češtiny do hantecu a z hantecu do češtiny, plus vybrané tematické zajímavosti, ale o samotném brněnském nářečí, konkrétně o jeho vzniku a proměnách v průběhu času, se nic bližšího nedozvíme.
Hantec mne zaujal už s překladem Malého prince do tohoto nářečí, který vyšel v roce 2020. Proniknout do hlubin této řeči byl oříšek, ale když jsem porozuměla principům, na nichž je postavena, dekódovat mnohé výrazy pomocí znalosti němčiny pak bylo snazší. Shodou okolností jsem v televizi nedávno opět viděla i humornou epizodu televizních Bakalářů, kde hantec - a herec Miroslav Donutil - hraje významnou roli. Byl to právě on a skupina brněnských umělců kolem Franty Kocourka, kteří tento dialekt zpopularizovali pro dnešní dobu.
Ano, u některých výrazů v knize jsem se červenala, ale není ani divu - svou obtížnou srozumitelností, jež má mnohdy zakrýt skutečný význam slov, a výrazivem spodiny společnosti z éry první republiky vykazuje rysy spíše argotu a slangu než mluvy bližší střední třídě.
Překvapilo mne, že mnohá slovní spojení používám i já, zřejmě se mi zalíbila a tak nějak "automaticky" mi přešla do krve. Věřím, že slovník aspoň z části vychází ze stabilní základny skutečně používaných slov a nenabízí tedy jen povrchní zábavu pubescentům, kteří ho potutelně vezmou do rukou. Bohužel v něm chybí zásadní informace o způsobu provedení lexikografické práce, tedy výzkumu, který předcházel jeho vzniku. Ale alespoň mě hodně bavilo hledat zde zajímavé metafory a neotřelá přirovnání řeči velmi, velmi kontroverzní a neotřelé.

žhavit drát - telefonovat
vo tom žádná - nade vši pochybnost
zobanec - jídlo
zmóglovat - zmanipulovat, udělat
zmerčit - spatřit
zrubat - zmlátit
vysmáté jak lečo - bezstarostný, spokojený
šmrdolit se - vrtět se, vykonávat blíže neurčené pohyby
šerlok - policista
šábrovat v díře - pracovat v dolech
uvařit svišťa - zplodit dítě
matroš - materiál
listokřup - vegetarián
líznót se, lízlé - být opilý
líznót se štatlem - projít se
krén - špatné
hodit sicnu - posadit se
hodit zpátečku - vrátit se
hodit životu mávačku - zemřit
provětrat žraloky - jít na procházku

92 18.01.2024

"Tento způsob léta zdá se mi být poněkud nešťastným..." Jak proslulá věta zvolací - známe ji snad všichni, i ti, kteří zůstali literaturou nepolíbeni. Vančura by na tuto notoricky známou hlášku mohl být právem hrdý, nejen proto, že mu zajistila nesmrtelnost.
Novela je svým rozsahem nepříliš obsáhlá, ale při čtení mohou mnozí narazit. Ne každý skousne autorův staromódní a popisný styl psaní.
Milovníkovi českého jazyka se však nabízí hotová slovní delikatesa, naservírovaná přímo na zlatém podnose. Jako nejlepší kaviár nebo nejdražší lanýž z pětihvězdičkového hotelu :-) Řeč vybroušená jako diamant, na jehož lesk si musíme chvíli zvykat.
Ke knize jsem se vrátila po letech - a byla jsem okouzlena. Nejde tu ani tak o děj, jako spíše o způsob práce s jazykovými prostředky. Tu přehršli přechodníků jsem si prostě užívala, stejně tak poetická a nezvyklá přirovnání, četné anakoluty a dávno nepoužívané výrazy. K tomu, aby si člověk takovou knihu zamiloval, je potřeba oplývat láskou k mateřskému jazyku a mít ponětí i o jeho záludnostech. Ani humor mi nebyl cizí - objevila jsem zde parodie na různé lidské typy, např. filosof, knihomol, záletník, ale i vášnivý sportovec.

"V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl počat děj tohoto vypravování."
"Maje jazyk vyplazen a oči zvlhlé prodléval nad svou číškou."
A soumrak se vzdouval jako truchlivý prapor."
"Zvuk padal jako kroupy z pytle."
A velikou rychlostí se otáčel kolem podélné tělesné osy."
"Jal se ukazovati několik cviků, které ztužují svalovinu levého srdce."
"Vaše uši zalehly hukotem knih, jež pořvávají, i jsou-li zavřeny."
"Prožlukle mizerné počasí."
"Mohutné lopatovité kosti tvoří v tomto tělesném okrsku věnec."
"Vizte ji, jak rozpačitě si vede!"
"Aby vdmýchl smíškům pravé mínění..."
"Horlivost přátelství měla mě k tomu, abych vás vyhledal..."

92 30.09.2021

Před dávnými věky, v předaleké galaxii... Ten film miluji. Znamenal přerod v mém dosavadním vnímání světa. Když jsme na něj se školou vyrazili do kina, bylo mi asi jedenáct let. V té době jsem byla založením snílek: bavilo mě číst dobrodružné romány a stávat se součástí příběhů, které sama vytvářím i poté, co naposled klapnou desky přečtené knihy. Nikdy jsem netruchlila, že je konec: v mé fantazii ti hrdinové žili dál. A nebylo jich málo, aspoň na Divokém západě, kam jsem často utíkala za chrabrými obránci práva, cti a utiskovaných. Po jejich boku jsem zažívala stále nová dobrodružství, ale co si budeme namlouvat, bylo to pořád "na jedno brdo" a moje představivost mi postupně nějak přestávala stačit.
Není divu, že jakmile jsem ten film "z jiné dimenze" zhlédla, úplně jsem oněměla. Zmocnily se mě emoce, jimž jsem vůbec nerozuměla, emoce, které čekaly na probuzení asi jako spící princezna na polibek prince. Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje, a přitom to bylo tak prosté: zamilovala jsem se. Tím "šťastným vyvoleným" se stal - Luke Skyllwalker. Všechny mé vybájené příběhy se najednou odehrávaly kdesi v jiných galaxiích, točily se hlavně kolem jeho osoby a já si před usnutím vytvářela stále nové a nové verze našich osudů. Vadilo mi snad jediné: dřív než jsem si celé ty ságy dokázala odvyprávět, blaženě jsem usnula :-)
Až zpětně si uvědomuji, jak zásadní pro mne ten film byl: skrze něj jsem se postupně oprošťovala od dětského vnímání světa, skrze něj jsem získala vstupenku do světa dospělých. Měnil se i můj čtenářský vkus a já zákonitě přecházela k tehdy populárním románům pro dívky, ale to už je jiný příběh.
Když mi tedy v knihovně padl zrak na tuto rozsahem nevelkou knihu, zvědavě jsem po ní hrábla. A přestože je určená převážně dětem, rozhodně nelituji, že jsem tak učinila. Před mýma očima zase ožil celý příběh a já jsem ráda, že jsem jej mohla znova prožít. Uznávám, že je značně zjednodušený a poněkud okleštěný, ale dětem stačit může. Je v něm všechno: láska, přátelství, síla, boj se zlem, víra v dobro i naděje a jako ve správné moderní pohádce nechybí ani ten šťastný konec. Vyprávění je to rychlé a nekomplikované, text se rychle a snadno čte. Dobro a zlo jasně charakterizované, jednání postav čitelné...
Kouzlo celé knihy však spočívá hlavně v krásných ilustracích. Na své si přijdou nejen ti, kteří se s hrdiny Hvězdných válek setkávají poprvé, ale i vášniví vyznavači jejich kultu. Škoda, že nevyšla před 30 lety - co bych za ni tenkrát dala! :-)

91 30.07.2023

Útlá knížka, spíše novela, mne zaujala svou anotací. Nabízela slibné téma: proplétání osudů lidí z jednoho sídliště, možná i napínavé pátrání po jednom tajemství. Není divu, že jsem po ní zvědavě hrábla a těšila se na zajímavý čtenářský zážitek, jenže nakonec jsem byla zklamaná.
Autorka měla nepochybně k dispozici značný potenciál, který však ke své škodě nevyužila, neboť již jen pro zpracování celé fabule zvolila dost nešťastný způsob. Samotný příběh je totiž ve své průhlednosti natolik "průsvitný", že již od začátku tušíme, kudy se bude děj ubíhat a kam směřuje. Navíc byl tak nevěrohodný a přeslazený, až mi z toho při čtení možná stoupla i hladina cukru v krvi :-) Je vyprávěn suchým stylem a zcela polopaticky, nenabízí žádný prostor pro čtenářovu obrazotvornost. Text postrádá šťávu, chybí v něm nějaké originální a oživující prvky či přirovnání, je plný klišé... dialogy plytké, frázovité... postavy ploché, bez patřičné hloubky, jako vysoustružené podle určité šablony. Také kompozice je značně neupravená a roztříštěná: když si zvykneme na typické osazenstvo Sídliště Svět, kde vše začíná, najednou střih - a ocitáme se v úplně jiném příběhu, který horko těžko navazuje na původní osu vyprávění. Buď mělo jít o kompletní příběh jedné rodiny, nebo o "místopis osudů lidí", žijících na jednom sídlišti. Tímto způsobem není žádná dějová linie pořádně dotažená do konce. A bohužel jsem získala i dojem, že se autorka v závěru i "elegantně" vyhnula tomu nejvíce očekávanému konfliktu, který s některými figurkami na její šachovnici mohl slušně zamávat. Dávám dvě hvězdy, což mne trochu mrzí, ale myslím si, že autorka se má ještě hodně co učit. Knihu mohu doporučit milovnicím pozitivních příběhů s nekomplikovaným dějem.

"Bylo okolo třetí hodiny odpolední a Vanda zrovna do obýváku nesla třípatrový dort pro Matěje. Dort byl nádherně a do detailu zpracovaný, na vršku byli z marcipánu vymodelovaní Matyho oblíbení superhrdinové: Batman, Spiderman a Superman. Všichni tři se drželi za ramena jako kamarádi a každé z pater domu představovalo barvy jednoho z nich. Z dortu byli všichni u vytržení, taky stál Vandu majlant."
"Moraina je vyzvala, aby své rozpuštěné vlasy nechaly plápolat ve větru, rozpažily ruce a vnímaly, jak jim vzduch vane kolem obličeje. Stály vedle sebe, Moraina uprostřed, a obě po ní opakovaly další rituální řeč: "Ať žiju s lehkostí, s jakou si tenhle vítr pohrává s mými vlasy, ať si uchovám nadhled a svobodu."
"Už dlouho vás sleduji, a i když nejste řekněme úplně v povědomí lidí, jste spíše se svým uměním schovaná a nenápadná, máte velký potenciál. Máte rozpoznatelný rukopis, vaše obrazy mají hloubku, jsou snové a částečně abstraktní, já si myslím, že by pro sběratele mohly být zajímavé. Výstavu bychom nechali běžet čtyři týdny, což je tak akorát na to, aby se našli kupci. Mohl by to být pro vás odrazový můstek do společnosti uznávaných malířů."

91 02.07.2023

Leporelo nejen pro kluky, objevující svět techniky. S rýmy, které se snadno dají naučit, i když se jim přeci jen nedá upřít jistá kostrbatost, ale to textu na kráse nijak neubírá. Pobavily mě vtipné ilustrace, přestože zobrazení lokomotivy, pijící brčkem vodu z velkého sudu, se může někomu zdát mírně zavádějící, možná až přehnané - ale jsme přece v pohádce, kde je možné cokoliv :-) V textu mě zaujalo použití personifikace - naříkající kolejnice, strachující se most, mluvící mašinka... Někdo v předchozím komentáři zmínil synekdochu výpravčího v podobě "červené čepice", mě se také moc líbila i nezvyklá epiteta: "Telegrafních drátů linky/ z porcelánu konvalinky". Děti se zde zábavnou a nenucenou formou seznámí s pojmy, které se váží k jízdě vlakem - a ty obrázky, to je prostě nádhera. Další poklad, nalezený na půdě :-)

91 11.10.2022

Kniha povídek účastníků kurzu tvůrčího psaní, v níž najdeme všechny druhy rodičovské a dětské lásky, od té nejnevinnější a nejpřirozenější až po tu incestní, a provede nás vlastně celým životem, od narození až po smrt. Vystihuje ji jediné slovo: pestrá. Čtení připomíná jednu šílenou a neskutečně dlouhou jízdu na toboganu, od závodu spermií k vajíčku přes dětské žvatlání, první kroky, úskalí pubertální revolty, po péči obrácenou, kdy již dospělé děti řeší péči o zestárlé rodiče.
Vypovídají nejen o těch nejběžnějších prožitcích všedního dne, ale i o velkých tragédiích, které život provázejí. Jsou milé, vtipné, humorné i úsměvné, povětšinou hravé; jiné naopak děsivé, zarážející a šokující, s mnohdy až absurdní zápletkou. Mezi nejzdařilejší patří povídky postavené na rozdílném vidění světa rodičem a dítětem, v nichž dospělý stojí před problémem, jak potomkovi vysvětlit fakta jako "existence Boha, Ježíška a homosexuálů, zrození i smrt a proč jsou některá slova zakázaná".
Lehká témata střídají témata závažná, jako je rozvod, smrt, pohlavní zneužívání, dotýkají se otázky genderových rolí, náboženství, homosexuality a výchovy obecně, nechybí klasický motiv mezigeneračních konfliktů a problémů. Nutí k zamyšlení, jiné spíše kloužou po povrchu, jiné jdou až na dřeň a odkrývají ložiska starých ran, křivd a jizev.
Mnohé povídky jsou takové "neurčité", bez "chutě a vůně", doslova se "rozplývají ve ztracenu", většinou však "chytnou" hned od začátku a mnohdy jim nechybí ani skvělá pointa. Některým autorům k vystavění příběhu stačí jen pár vět, u jiných textů je zase škoda, že končí, našlo by se v nich látky na pořádnou novelu. Jsou buď plné děje i napětí, nebo naopak stojí na skvěle vypracované psychologii postav.
Odehrávají se v přítomnosti, teď a tady; mají děj, který se odvíjí buď postupně, nebo je vyprávěn retrospektivně, několik z nich má i formu dopisu. Také z hlediska žánru jsou různorodé, od klasické povídky ze současných reálií inklinují k hororu a sci-fi, obsahují prvky fantastiky, exotického cestopisu, válečné prózy.
Některé jsou velmi zdařilé, jiné již méně a zasloužily by více propracovat. Výhrady bych měla spíše ke způsobu zachycení myšlenkových procesů dětského hrdiny: vcítit se do pozice dítěte je skutečně náročné a jen několika tvůrcům se to skutečně podařilo - ve většině případů působilo takové líčení příliš přemoudřele až nevěrohodně "dospělácky".
Od každého autora je v knize uvedeno vícero textů, vzhledem k celkovému množství asi nemá smysl se vyjadřovat ke každé povídce zvlášť. Rozhodně jde o zajímavou antologii, své si zde najdou nejen rodiče, ale i milovníci jazyka. Celou sbírku navíc doprovázejí opravdu krásné a povedené ilustrace, které jen umocňují dojem. Jediné, co mě trochu zarazilo, je to, že lektorka tohoto kurzu, sama zavedená autorka, sem také musela "vpašovat" hned několik svých povídek. Knihu však mohu jedině doporučit.

90 14.04.2023

(SPOILER) Autorka se nebála pořádně kopnout do skrytého vosího hnízda našich dějin - a zbavit čtenáře iluzí ohledně jednoho z nejkontroverznějších témat naší novodobé historie. Jsem ráda, že se tak rozhodla a že ťala rovnou do živého. Válečnou historii si od školních let odnášíme z lavic jako jakýsi černobílý film - buď jsou "ti dobří" na jedné straně, nebo "ti zlí" na straně druhé. Jenže svět se skládá ze spousty odstínů různě pestrých barev; a stejně tak je to i s dějinami.
O poválečném odsunu Němců z našeho území se příliš nemluví, a když, tak ho automaticky vnímáme jako jediný spravedlivý trest. Jsem proto ráda, že se nám autorka rozhodla ukázat, co se vše se za takovým faktem může skrývat, a zprostředkovala nám osud ženy, která měla jen tu smůlu, že se narodila v manželství smíšeném. Utrpení Gerty je navíc o to horší, že na "cestu do nikam" s sebou bere i dcerku Barboru, stvořenou v nelásce z incestu. Přežije pochod smrti i neskutečná utrpení, jež ji nadosmrti poznamenají. Její exodus je o to horší, že ani po návratu nezíská klid a až do smrti si s sebou nese cejch své jinakosti.

Je to román o tom, jak silná může být nenávist a kam až může zajít touha po odplatě.
Oceňuji, že autorka používá pro vykreslení postav různých dialektů a též němčiny, i když právě ta může pro neznalé čtenáře představovat problém.
První polovina knihy je velice hutná a strhující - ve druhé části však děj plyne již jen z jakési setrvačnosti. Jako by se ten silný příběh v průběhu času vyčerpal, možná proto ten slabší závěr s křečovitou snahou o usmíření.

90 22.10.2021

Velice silná kniha. Autorka na malém prostoru rozehrává drama několika postav, jejichž osudy se prolínají. Děj mě doslova pohltil - poslouchala jsem jako skvělou audioknihu. Jediný problém vidím v anotaci: podle ní jsem očekávala něco úplně jiného, tedy vylíčení tragédie jakéhosi novodobého Titanicu.
V knize však hlavně jde o téma války, o to, jak zasahuje do života nevinných lidí. A teprve až závěrem, spolu s osudem lodě, gradují osudy všech postav. Vůbec mi to nevadilo, naopak - z děje jsem byla nadšená. Autorka umí skvěle pracovat s napětím: důmyslně střídá epizody ze života jednotlivých postav a ukončuje je vždy v tom nejnapínavějším okamžiku, takže až zpětně si skládáme dohromady jakýsi pomyslný obraz o jejich minulosti.
Oceňuji, že nás obeznamuje i s tématem, o němž se dodnes příliš nemluví: Jantarová komora, pašování historických děl a jejich falšování. Upozorňuje, že její příběh je fikce, ale založená na historických faktech.

90 10.09.2021

Kniha, která snad ani nepatří do rukou dětem. Temná obsahem, ponurá atmosférou, brutální líčením násilných scén. Ze své čtenářské zkušenosti jsem zvyklá na ledacos, v knihách už jsem se setkala opravdu se vším /ne/možným... ale ještě se mi nestalo, že by se mi nad popisovanými scénami v některé z nich dělalo chvílemi až fyzicky nevolno. Což mne nutilo knihu odložit jako nedočtenou, ale nakonec jsem ráda, že jsem tak neučinila: cosi mě neustále ponoukalo číst pořád dál. Zaujala mě totiž hra, kterou se čtenářem autor rozehrál - nabídl dílo mnoha vrstev a bylo opravdu zábavné je všechny postupně sloupávat a odkrývat: dobrodružné putování plné nebezpečí, nástrah a ohrožení... rytířský román s drsným líčením krvavých bitev... drastický bildungsroman o postupném sebeuvědomění a těžkém přerodu chlapce v muže... hrdinský epos... a další.
Nabídl nejen fantaskní svět popletených pohádek, drsnějších než ty původní od bratří Grimmů, depresivnějších než ty Andersenovy, ale i bizarní svět podivných mutantů, a krvelačných příšer, bažících po moci. V jeho pojetí se prvky světa reálného prolínají se světem snovým: žádný z nich není dokonalý a nenabízí klid ani pokoj: příběh toho skutečného se odehrává v Anglii na počátku 2. světové války, příběh světa fantaskního se odehrává v blíže nespecifikované zemi, v níž chřadnoucí král postupně přichází o moc a očekává svého nástupce.
Autor se zároveň nebránil jisté absurditě, vzbuzující úsměv, kterou dokonale ztvárnil v postavách trpaslíků, zarytě vyznávajících ideály komunismu. A nebál se přidat i závažnější téma, téma homosexuality, letmo naznačené v postavě rytíře Rolanda. Nechybí ani téma proměny - David, 12iletý chlapec, se v cizí zemi ocitá sám, bezbranný a ustrašený, zprvu potřebuje ochrannou ruku, ale postupem času se vymaňuje z moci okolností, iniciuje odpor vůči nepřátelské síle, která zemi ničí, a překonává i sám sebe. Postavy Dřevorubce a rytíře Rolanda mají zprvu jen "doprovodný charakter", kdy jej mají chránit, zároveň však hrají důležitou roli jakýchsi "vypravěčů" příběhů, v nichž Davidovi předávají cennou moudrost. Postava podivného "Hákáče" je asi nejzajímavější: dodává textu příchuť tajemna a čiré hrůzy, vzbuzuje spousty otázek a jeho význam není až do závěrečné scény zcela jasný.
Bavilo mne v textu vyhledávat bohaté zdroje autorovy inspirace a narážky, které používá: kromě klasických bájí, mýtů a pohádek se zde objevuje celá řada aluzí na díla jako Nekonečný příběh, Jack a stonek fazole, Alenka v Říši divů a za zrcadlem, Letopisy Narnie, Harry Potter, Čaroděj ze země Oz, Most do země Terabithia, Bratři Lví srdce... každý si najde svoje, záleží na čtenářské zkušenosti. Ač jsem s autorem mnohdy nesouhlasila a kniha ve mě chvílemi vzbuzovala téměř fyzický odpor, ráda jsem do jeho fantazijního světa zavítala. A protože nešlo o pohádku, vzhledem k době, kdy se děj knihy odehrává, příběh nespěje k umělému happy endu, ale dostává se mu poměrně reálného vyústění.

"Válka je pro lidi jenom záminka, aby se nemuseli ovládat a mohli beztrestně vraždit. Války byly a budou, jenže problém je, že lidé mezi sebou bojují a ubližují si, mrzačí se a zrazují jeden druhého, i když žádná válka zrovna není, protože to zkrátka dělali vždycky."
"Zbytek odpoledne strávil tím, že listoval starými knížkami Jonathana Tulveyho. Seděl ve výklenku arkýřového okna a myslel na to, že možná i Jonathan v něm čas od času sedával. Procházel těmi stejnými chodbami, jedl jídlo ze stejné kuchyně, hrál si ve stejném obývacím pokoji, a dokonce spal i ve stejné posteli jako David. Možná že v Davidově době se Jonathan míhal neviděný v podobě ducha, aniž si kdy uvědomil, že spí každou noc v posteli s cizím člověkem. Při tom pomyšlení se David zachvěl, ale současně pocítil i radost, že je spojuje takové pouto, když si byli navzájem tak podobní."

89 20.11.2023

Tato kniha pro mne byla oříškem, už jen proto, že žánr sci-fi běžně příliš nevyhledávám. Zvolila jsem formu audioknihy, což se ukázalo být jako nejlepší volba: její poslech mi s přestávkami trval několik měsíců, jsem ráda, že jsem se nenechala odradit a postupně ji vyslechla až do konce.
Jde o poměrně složitý text, kladoucí vyšší nároky na čtenářovu pozornost, neboť je prokládaný celou řadou odkazů, úvah, vnitřních monologů a odboček. Přitom děj není nijak složitý: odehrává se na planetě Solaris, kam přilétá Kris Kelvin, aby zkoumal oceán na jejím povrchu. Zde se spolu se členy posádky setkává s nevysvětlitelnými jevy, kdy nečekaně ožívají jejich vzpomínky a představy, jichž se nemohou zbavit, a jsou konfrontování s nečekanou formou mimozemské existence.
Autor zcela záměrně nabourává naši zažitou představu, jak má takový "správný mimozemšťan" vypadat. Na malém prostoru se mu povedlo předvést takové menší drama - hraje si s naší představivostí, šikovně udržuje naši pozornost v napětí a z některých pasáží skutečně až mrazí. Svou vizi oceánu jakožto obřího mozku dovedl téměř k dokonalosti. Dotýká se mnoha zajímavých psychologických a sociologických témat, nastoluje spoustu etických i morálních otázek /jak vnímat existenci mimozemské civilizace; je možné zcela rozumět druhému člověku, sobě a okolnímu vesmíru; kdy se dá hovořit o "živoucí bytosti"; kdy má takové "stvoření" právo na život, atd./, ale nechává na čtenáři, ať si odpoví sám.
Určitě jde o zajímavou sci-fi. Ráda ji doporučím, přestože si myslím, že v některých momentech je již poněkud "zastaralá" - například mne docela pobavilo, že v textu jsou zmíněny přehrávky z "magnetofonových pásků". Na tehdejší dobu vzniku nebylo divu, autor nemohl být vizionář a předvídat, že časem vytvoříme cosi jako CD, MP3 a mobilní telefony. Ale technické vymoženosti ponechme stranou, nejsou středobodem knihy.
Forma poslechu pro mne byla daleko stravitelnější. Tato audiokniha obdržela v roce 2014 ocenění za nejlepší zvuk - a já dodávám, že zcela zaslouženě.

89 26.05.2023

Obdivuji lidi, kteří se s chutí "rýpou v hlíně" a provádějí kousky vpravdě kouzelnické, jen aby ze získaných semínek či oddenků vytvořili něco překrásného, čím se pak nějakou chvíli mohou opájet, přestože jde o momenty křehké a značně pomíjivé. K bezmeznému štěstí jim pak stačí pouhý pohled na to, jak jejich rostlinky rostou, kvetou a prospívají, spolu s příslibem naděje v časech, kdy zrovna odpočívají. Uznávám, že mnohdy je umění některé krásky vypěstovat, a vážím si všech, kteří to dokáží. Tahle vášeň mě totiž zcela míjí, pokud tedy nepočítám zřídkavé vlastnictví kaktusů, které jsem naštěstí stačila rozdat přátelům dřív, než mohly zajít.
Zato moje mamča představuje opačný extrém: květiny přímo zbožňuje a někdy mám téměř až neskutečný dojem, že ta její "zelená džungle u okenních tabulí" jí doma roste a prospívá nikoliv pouze díky její péčí, ale i z čiré radosti a štěstí: ty rostliny se snad předhánějí v tom, která ji potěší nejvíc, zajistí si nejvyšší míru její pozornosti a získá její lásku :-) A to je potom radost dívat se v létě na rozzářený balkón, ozdobený truhlíky muškátů... na rozkvetlé parapety plné orchidejí, toulcovek a toulitek... na ony zvláštní, tak jedovaté a přitom zcela uklidňující odstíny zelených rostlinek, které v pokojích čistí vzduch... Asi nikdy však nezapomenu na listy obří monstery, která nám pomalu ale jistě zabírala celý obývák: pod ni jsme v dětství usedali na gauč k televizi a aby iluze pralesa byla dokonalá, zpoza listů sem tam zazpíval i papoušek, kterého jsme tehdy chovali.
Připadá mi to téměř jako zázrak, že se těm květinám tak daří, poněvadž to zázrak je: u mnohých z nich totiž vůbec neznáme přesné názvy a můžeme tak jenom tušit, jak se o ně správně starat. I z toho důvodu jsem pořídila tuto knihu: velmi snadno se v ní dají dohledat potřebné informace. Navíc mě zaujala svým netradičním pojetím: zabývá se totiž i uměním, jak rostliny správně aranžovat, tedy tak, aby lahodily nejen oku, ale i duši. Obsahuje čtyři základní kapitoly: Interiérové kompozice rostlin, Ukázkové projekty, Profily rostlin, Péče a pěstování, v závěru samozřejmě nechybí rejstřík. Velmi oceňuji nádherné názorné fotografie spolu s návrhy, jak si interiér zařídit. Tady už nejde jen o to "nějak vedle sebe ty rostliny naskládat", ale o to, "jak docílit určitého uměleckého dojmu". Autorka k tomu využívá populárních i neotřelých způsobů: díky jejím instrukcím si hravě vytvoříme pouštní výjev, terárium v otevřené lahvi, kokedamu či mechový obraz v rámu. Knihou si moc ráda listuji, rozšiřuji si obzory a jsem ráda, že jsem ji pořídila - s klidným srdcem ji mohu doporučit i začínajícím pěstitelům.

89 09.03.2023

Velmi zdařilý výběr Halasovy poezie, který v celé šíři zachycuje a obráží pestrost a rozmanitost jeho tvorby. Sbírku začíná lyrickoepický text "Já se tam vrátím" z roku 1947. Inspirací mu byla milovaná rodná krajina u Kunštátu, místo, kam se často a rád vracel.
Na relativně malém prostoru se snaží co nejlépe vystihnout a popsat své vzpomínky a dojmy, výsledkem čehož je pak zvláštní, hutná koncentrace poetických výrazů a obratů, jimiž šikovně šimrá čtenářovu představivost a probouzí v něm chuť do jeho světa vstoupit také. Nabízí lehce zidealizovaný obraz poklidného domova, viděného dětskýma očima. Inspiraci čerpá i z lidové slovesnosti, vyzdvihuje lidové tradice a zvyky, jako např. přástky, draní peří, atd.. A nezapomíná ani na přírodu, s níž je člověk provázán, jejíž síly jej doprovází od narození až do smrti.
Svému textu dal sice podobu prozaického útvaru, ale tím, jak své věty umně vyšperkoval četnými básnickými obrazy a prostředky, jej povznesl na vyšší úroveň. Stavbou věty místy připomíná slova dětské říkanky či rýmovačky z dětského slabikáře (Majko, Majko, dej mi masti na bolesti), místy naopak odkazuje k vyšším hodnotám, hlavně sepjetí člověka s přírodou, koloběhu lidského života od jara do zimy (Až má nevěsta blesků zvážní podzimem a žluva protáhne žlutý křik sadem, já se tam vrátím. Otevře se kniha dešťů a zápisy října s iniciálou psího vína budou tiše předčítat nohaté stromy.).
Ve sdělení samotného textu lze vycítit jisté napětí: obsah lehce osciluje mezi konkrétnem a abstraktnem - na pojmy "domov" a "dětství" je nahlíženo z hlediska konkrétních vzpomínek a obrazů, zároveň zde fungují i jako zcela zásadní hodnoty lidské existence.
Myslím si, že jde o neprávem opomíjený klenot naší literatury. Čtenáři se tu nabízí tolik asociací a motivů, zvláštních spojení a obrazů (v čase mezi skřivánkem a sovou... lípy budou pobzukovat chorál... bude přištěbetáno jaro...) Typická je i jistá zvukomalebnost, aliterace - a mnohokrát, v četných obměnách, zde básník pateticky proklamuje: "Já se tam vrátím!", neboť tu krajinu svého dětství nade vše miluje a ze všeho nejvíce touží zde spočinout (...jen když zbude jistota jednoho místa, místa posledního, místa jen pro hrob. Chci ho mít tam, jen tam u nás.)

Sbírka "Naše paní Božena Němcová" vyšla prvně v roce 1940. Je inspirovaná 120. výročím spisovatelčina narození. Básník její utrpení zpodobnil s utrpením národa - už jen v názvu sbírky "NAŠE paní..." ji přibližuje všem. Vytváří z ní téměř ikonu, v jeho pojetí se stává symbolem porobeného lidu.
Znázorňuje ji jako ženu statečnou, bojující s osudem, zároveň i jako oběť tragických okolností, její nešťastný osud se mu svým způsobem "hodí do karet" - může jej šikovně využít při působení na čtenáře. Jeho verše jsou velmi úderné, stručné, strohé a rázné, hojně využívá infinitivů, jednoduchých vět, nekomplikovaných obrazů. Často také odkazuje ke známým pohádkovým postavám /Popelka, Smolíček Pacholíček, kmotra Liška/, které se díky sběratelské činnosti B. Němcové staly jakýmsi ústním tradovaným národním pokladem.
... Devatero hlav
sťala bídě sama
První
Kouska chleba není
Druhá
Co na sebe vzít
Třetí
Nářek dětí z nachlazení
Čtvrtá
Jak zaplatit byt
Pátá
Botky nadranc rozbité
Šestá
Z uhlí spálen prach
Sedmá
Kdypak ten dluh splatíte
Osmá
Nemoc v útrobách
Devátá je
Láska za horama
Ale Pánbůh chodil za ní s pokladničkou
jak už chodí za chudáky...
... Paní
chlebem, plátnem voníte nám celá
pohádkám jste ústa otevřela...
Paní
pláč Koruny české srdce nám tak svírá
kde by byla bez Vás paní naše víra...

Sbírka "Tvář" vyšla poprvé v roce 1940, od 4. vydání v roce 1946 rozšířena o oddíly "Hořec" a "Tiše". Je věnovaná Josefu Horovi, umělci. Obsahuje melodické, kratší básně, jejichž forma se ustálila na pravidelných tří a čtyřverších. Básnický subjekt se vyznává ze svých milostných prožitků a horoucích citů, ze vztahu k dětství - odkrývá nám bohatý intenzivní vnitřní svět, ovšem ke konci sbírky již lze vystopovat jasné tendence odklonu od introspekce a reflexivnosti. Opakují se zde motivy plamenů, těla, krve, noci, dítěte, květiny, prázdna, ale i občasné narážky na dávnou mytologii /Sphynx, Léthé/.

88 04.11.2023

Asi nejlepší ze všech těch různých herbářů, které doma máme. Je výjimečný i z estetického hlediska - nabízí nespočet překrásných ilustrací, které umně doprovázejí text. Občas po něm sáhnu /už jen svým formátem láká k vytažení/, abych se pokochala a našla zde trochu poučení. Když mi na něj padne zrak, vybaví se mi vzpomínka z léta: mamka právě sklidila bohatou úrodu bylinek, které si vypěstovala, a všechny je rozložila na kuchyňský stůl. Jak božsky to tam hned zavonělo! Těch léčivek bylo opravdu hodně, jenže si s nimi poněkud nevěděla rady: k zasázeným semínkům, získaným od přátel, totiž zapomněla napsat cedulky.
A tak se celá akce ihned zvrtla v jedno velké detektivní pátrání, jaký že "předmět doličný" to právě svíráme v rukách. Za tím účelem jsme tedy vybrakovaly naši knihovnu a při horečnatém listování všemi těmi příručkami se nejvíce osvědčil právě tento herbář. Byla to sázka na jistotu: díky detailním ilustracím i popisu jsme všechny druhy bylinek určily bez potíží a s úkolem jsme se tak vypořádaly se ctí.
Kromě notoricky známých bylin zde najdeme rostliny se zvláštními názvy jako: krkavec menší, planika obecná, pískavice řecké seno, rozchodník nachový, ožanka kalamandra, kyprej vrbice, hulevník lékařský, drnavec lékařský, brutnák lékařský, posed dvoudomý a další...
Napřed se dozvíme něco o zrodu klášterní medicíny a historii nejvýznačnějších opatství. Následují kapitolky věnované samotným rostlinám: jejich věcné biologické roztřídění, tabulky sběru a rady pro jejich trhání a přechovávání, fakta v podobě seznamu účinných látek, informace ohledně výroby preparátů a nezbytný slovníček lékařských pojmů. Samotné jádro knihy tvoří podrobný popis asi 120 bylinek spolu s kapitolou o kytici prostých květin. V závěru pak nechybí podrobnější popis chorob včetně bylin, které je mohou léčit, příprava krémů a mastí a něco málo informací o aromatických bylinkách v kuchyni. Knihu uzavírá rejstřík.
Hodí se nejen všem, kteří se o léčitelství zajímají více a nějaké znalosti již mají, ale i těm, kteří se o bylinkách chtějí něco dozvědět, popř. nějaké rostlinky identifikovat. Při jejím čtení rozhodně nikdo nesáhne vedle.

88 23.10.2023

Na knihu jsem byla hodně zvědavá. Trochu jsem se obávala, aby autor jen nekopíroval příběh známější "Honzíkovy cesty", nebo aby se ho až příliš usilovně nesnažil "zmodernizovat". Jsem ráda, že se tak nestalo a jeho tvůrce si zvolil vlastní cestu. I když i ona kniha zde hraje svou roli: babička z ní čte Kubíkovi před spaním.
Srovnání se samozřejmě nabízí: Kubík je o něco starší, absolvoval první třídu, umí již číst i psát, je přirozeně zvídavý a nebojí se jednat samostatně. Příběh je ryze současný, takže nechybí vymoženosti dnešních snů: prarodiče píší místo dopisů maily, chlapec používá mobil a ve svém domácím prostředí běžně obsluhuje některé přístroje. O prázdninách se však doma již poněkud nudí a není divu, že přijme nabídku své babičky a dědy, aby k nim na nějaký čas přijel. Už jen sama cesta k nim je pro něj zajímavý zážitek - a co teprve, když mu děda připraví nečekané překvapení: vlastní verzi hry "na schovávanou". Kubík se brzy seznámí s partou místních dětí: Eliškou, Petrou, Šárkou se psem Kilem, Radanem, kteří ho přijmou mezi sebe, a prožívá s nimi spousty dobrodružství. Zároveň může porovnat dva zcela rozdílné světy: ten zaplněný různými vymoženostmi u nich doma - a ten "normální" u babičky a dědy. Jeho prarodiče jsou aktivní, berou ho i na své pracoviště, a děda ho zase seznamuje s jiným druhem zábavy: ukazuje mu letité stolní a karetní hry, které spolehlivě zahání nudu.
Kniha pojednává nejen o odvaze a hodnotě přátelství: Kubík poznává, že ne všichni přátelé jsou přátelé opravdoví a ne všichni nepřátelé jsou nepřáteli skutečnými - zároveň řeší první konflikty a pochopí, jak je někdy těžké říci pravdu.
Je to takové milé, příjemné a hřejivé čtení. Díky zajímavým epizodám plným napínavého děje, mnohdy s nečekaným vyústěním, může oslovit spoustu malých čtenářů. Líbil se mi i jazyk a neotřelá přirovnání, např.: "Dopoledne se vleklo jako šnek... Společně se nechali spolknout bytovkou..." Autorovi se navíc podařilo velmi věrohodně zachytit uvažování a chování jednotlivých dětských postav. Krásné ilustrace, které knihu doplňují, beru jako další přidanou hodnotu.

... "Strašně moc se na dědu těšil, a teď byl celý zaražený. Na stolku si všiml obálky, nebylo na ní ni napsané, jen velký vykřičník. "Babi? Nevíš, co je tohle?" ukazoval na obálku. "To nevím, kde jsi to našel?" zeptala se babička. "Tady na stole. Můžu se podívat dovnitř?" ukazoval Kubík. "Podívej," pobízela ho babička. Zašustil papír a Kubík vyndal přeložený lístek. Rozbalil ho a udiveně četl: "Hledej dědu neposedu! Jsou tam tři křížky u bílé břízky."
... "A protože děda ještě musí pracovat a čekali bychom na něj dlouho, mohli bychom se cestou zastavit na koupališti," dodala. Na to už Kubík nic neříkal, místo toho udělal překvapený obličej, jak to znal z kreslených pohádek v televizi, vykulil oči a otevřel pusu. Babička se rozesmála. "Komediante," řekla. "Běž si pro plavky, ty Belmondo."
..."A ty se nebudeš koupat, babi?" zeptal se Kubík a rychle se vysvlékl do plavek. "Já ne, Kubíku," usmála se babička, "já se budu slunit." "Co se budeš, babi?" zeptal se starostlivě Kubík. Nechtěl, aby se babičce něco stalo nebo aby musela dělat něco nepříjemného. "Slunit," zopakovala babička, "budu na sluníčku, užívat si tepla," vysvětlovala. "Aha, tak já se budu vodit," přikývl Kubík, rozeběhl se k menšímu bazénu a babičku nechal za sebou."
..."Když Kubík zahlédl, na čem Radan vyjel zpoza domu, už věděl, čemu dopoledne Šárka říkala elektrika. Radan totiž stál na elektrické koloběžce, a to na naprosto úžasné elektrické koloběžce! Byla černo-zelená, lesklá a jemně, povzbudivě bzučela, jak se na ní Radan elegantně blížil."
..."Na hraní máme hry," mrkl na Kubíka děda a vytáhl ze skříně několik krabic. Byly už trochu ošuntělé a občas chyběla kostka nebo figurka, ale děda si uměl vždycky poradit. Kostku vzal z jiné krabice a místo figurky hrál Člověče, nezlob se s pěšcem ze šachů, kde chyběly dvě věže. "A správnej chlap umí hrát karty," prohlásil nakonec. "Umíš?" zeptal se vyzývavě Kubíka a vytáhl balíček karet. Ty byly kompletní. "Neumím," přiznal Kubík. "Tak sedej, naučím tě prší, Koubine," ukázal děda ke stolu."

88 03.09.2023

Příjemně čtivé a velmi zdařilé pokračování příhod sourozenců Vítka a Ondry, kteří k sobě přitahují dobrodružství podobně jako magnet železo :-) Červen končí, prázdniny začínají... ideální čas na zážitky a hlavně na dovolenou, kterou jim rodiče dopřejí již v prvním týdnu volna: čeká na ně pobyt v roubeném domku v Krušných horách.
Po menším sporu s sebou nakonec berou pouze své "osobní strašidlo", střapáče Šmejďáka, aby se doma sám nenudil... a když se jim ztratí ve změti starých důlních chodeb a šachet, o zábavu rozhodně nebude nouze.
Spolu s chlapci poznáváme tvory prazvláštní /břichurky, Bulta, fledarony, Půlnoční zjevení/, ale setkáváme se i s bytostmi, jejichž výskyt se v podzemním bludišti dá očekávat /permoníci/.
Autorce se opět podařilo vytvořit zajímavý příběh s mnoha nečekanými zvraty, které čtenáře udržují v patřičném napětí. Pohádkový svět známých bytostí umně obohatila o strašidla zcela nová a originální - a skvěle jej propojila se světem současným. Nejsme ochuzeni ani o menší detektivní pátrání a s oběma hrdiny prožíváme jedno dobrodružství za druhým: děj je svižný a vyprávění natolik podmanivé, že je mnohdy těžké se od něj odtrhnout. Mezi další plusy celé knihy patří též fakt, že děti se skrze příběh podívají na zajímavá, netradiční místa, a mohou získat určitou představu o tom, jak se kdysi ze země dolovala ruda.
Vím, že již nejsem "cílová skupina", ale to rozhodně nijak neubírá celkovému dojmu - jsem s knihou nadmíru spokojená :-) Zhltla jsem ji během jediného dne, a to i přesto, že jsem si přála některé okamžiky pozdržet a více vychutnat, ale "cosi" mne nutilo číst dál. A po závěrečném výdechu mi hned blesklo hlavou: chci další příběhy, chci další dobrodružství, chci další takové zážitky! I proto doufám, že autorka uvažuje o případném pokračování: vzhledem ke kvalitně textu by to rozhodně nebylo na škodu. Navíc musím obdivovat její fantazii a kreativitu. A ty nádherné ilustrace, které text doprovázejí, celý dojem jenom podtrhují: doporučuji všema deseti!

"Taková nerozvážnost," zavrtěl hlavou permoník. "Pustit strašidlo, které se tu nevyzná, do zdejšího labyrintu chodeb! A zrovna střapáče! Bude tu zběsile poletovat tak dlouho, dokud nepadne únavou. Na to, aby si zapamatoval, odkud přišel, je příliš roztržitý."
"Střapáč. Typické strašidlo starých, opuštěných domů. Nemá totiž rád světlo a v opuštěných stavbách s odpojenou elektřinou nalézá dostatek potřebného příšeří. Připomíná chuchvalec chlupů či vlasů a je to rozpustilý nezbeda, který si velice rád tropí žerty z kohokoliv. Nade vše miluje nepořádek, prach a špínu, a pokud se potřebuje skrýt, obvykle se vydává za chuchvalec chlupů a prachu i on sám."

88 26.07.2023