Slezadav
komentáře u knih
Návrat krále
J. R. R. Tolkien
Závěr Pána Prstenů se vším všudy, jak měl být. Přečteno včetně dodatků (v lingvistické části jsem už dost přeskakoval). Napětí, poslání, přátelství, nebezpečí, hrdinství, beznaděj. Všechno tahle kniha má a Pán Prstenů je zcela po právu považován za dílo, které formuje celý žánr a za klasiku moderní literatury. Stejně jako u předchozích dílů mě více bavilo putování všech ostatních, než hobitů. Ti mi k srdci stále nepřirostli a jsem mírně zklamán, že Tolkien nedal vice prostoru elfům a trpaslíkům. Trochu ke škodě možná bylo, že jsem viděl filmy (které se překvapivě dobře drží predlohy) a tudíž jsem na spoustu míst a osob měl již zavedenou představu. Rozhodně si ještě něcood pana Tolkiena v budoucnu přečtu, protože je skutečně mistrným vypravěčem (ač se někdy nechává strhnout velikášstvím a přílišnou epičností). Za mě 5*
Dvě věže
J. R. R. Tolkien
Drtivá většina věcí, které mi vadily na prvním dílu jsou zde o mnoho lepší. Není tu až takový fokus na hobity jako rasu (ačkoliv druhá polovina je čistě putování Froda a Sama) a také ubylo poezie a zpěvu. Velmi mě bavila akcí nabitá první polovina, kde o napětí, zvraty a zajímavá setkání nebyla nouze. Druhá půle byla pro mě malinko slabší, ale překvapivě jsem se bavil i s hobity. Perfektně propracovaná charakteristika hlavních hrdinů (i Gluma), která nás nechává být účastníkem psychologických bitev, které každý z nich vede. Pan Tolkien je skutečně mistr výpravěč a po právu je jeho dílo klasikou žánru.
Společenstvo Prstenu
J. R. R. Tolkien
První díl proslulého Pána prstenů. Četl jsem ihned po Hobitovi a musím říct, že změna tempa je velmi razantní. V Hobitovi se neustále něco děje a dobrodružství plyne, k tomu se Společenstvo prstenu dostane až ve druhé polovině knihy. Právě druhá půle s putováním Společenstva zasluhuje absolutorium a 5*. Bohužel začátek knihy- zejména pak prolog a několik prvních kapitol jsou poměrně nudným pojednáním o zvycích hobitů proložené špetkou genealogie. Musím říct, že z mého pohledu jsou hobiti neobyčejně nezajímaví, prakticky všechny národy Středozemě včetně lidí jsou záživnější. Evidentně Tolkien si hobity velmi oblíbil a dal jim velký prostor. Naštěstí po příchodu do Roklinky se příběh stane vyváženějším a není na hobity tak zatížen. Kniha je velmi čtivá, děj plyne a ilustrace od Leeho jsou taktéž skvělé a parádně navozují atmosféru. Bohužel kvůli rozvleklému úvodu nemohu hodnotit celek jako perfektní, dávám 4* s tím, že pokud následují díl bude pokračovat tak, jak tento končil, tak na perfekt dosáhne.
Silmarillion
J. R. R. Tolkien
Můžu si za to sám, byl jsem varován, ale nedalo mi to a do Silmarillionu jsem se vrhnul. Tahle kniha rozhodně není pro běžného čtenáře. Dokonce není ani pro běžného fanouška fantasy žánru. Je to velmi těžce stravitelná a na čtení extrémně náročná kolekce příběhů a legend. Většinou je přítomen pouze velmi slabý, většinou spíše žádný děj. Za to se tu konají lingvistické orgie, na cca 300 stránkách je pojmenováno snad 1000 postav a míst, z nichž mnohé mají vícero jmen, která se pro správné pomatení čtenáře libovolně střídají. Množství pojmenovaných postav je enormní a zcela neúměrné rozsahu knihy. Měl jsem pocit, že u spousty postav se dozvíme, jak se jmenuje, čí je to syn, jak se jmenovala jeho manželka, jak jí říkali elfové, kolik měli dětí a jak se jmenovali a dál už tahle postava v příběhu nikde nevystupuje. Chápu, že si Tolkien liboval v lingvistice a vymýšlení jmen, ale tohle je fakt přes čáru.
Co mi však vadilo úplně nejvíc je styl, kterým je kniha psaná. Po přečtení Hobita a Pána prstenů jsem čekal něco alespoň trošku podobného. Bohužel tady se nejedná o žádný ucelený příběh a jednotlivé části jsou psané tak popisně, že má člověk pocit, že čte nějakou kroniku. Zejména první polovina knihy tímto extrémně trpí a pro mě, přestože se mi i Hobit i Pán prstenů velmi líbily, to bylo čiré utrpení. Dokonce jsem velmi silně uvažoval o odložení knihy.
Naštěstí se ve druhé polovině mé utrpení trochu zmenšilo. Jednotlivé povídky začaly mít více děje a buďto jsem popisnému stylu přivyknul, nebo se mírně změnil. Od Berena a Lúthien dál se kniha dala už celkem normálně číst, ačkoliv že by byla nějak zábavná, nebo se četla lehce se říct nedá. Jsem celkem zvědavý na knihu Húrinovy děti, která předpokládám bude více rozebírat jeden z příběhu Silmarillionu a doufám, že bude psaná klasicky jako román a ne jako kronika. Na Silmarillionu je totiž extrémně vidět, že se jedná o vydání autorových črtů a poznámek, které měly sloužit k dobarvení světa, případně jako základ pro samostané knihy. Věřím, že samostatná kniha, která vznikne na základě příběhu ze Silmarillionu může být velmi dobrá, ale tohle jsou opravdu jen předprodukční útržky. Je asi potřeba ocenit Tolkienovu představivost, ale kromě skalních a naprosto zarytých fanoušků tohle asi osloví málokoho.
Během posledních několika částí, které mě začaly bavit, jsem začal dokonce uvažovat, že bych dal 3*, ale vzhledem k tomu, že jsem knihu málem odložil na začátku a při porovnání s jinými knihami, kterým jsem dával tři si Silmarillion více než dvě nezaslouží.
Svědectví
Stephen King
K této knize jsem se velmi dlouho odhodlával, zejména kvůli tomu, jaká je to bichle. Mohu jen konstatovat chybu a říct, že se jedná o parádní román od skvělého spisovatele. Moc pěkné líčení, jak by to mohlo vypadat, kdyby pandemie dosáhla zcela katastrofálních rozměrů.
Post apokalyptický svět je vylíčen zcela uvěřitelnélě a živě, stejně jako postavy, které jsou bohatě propracované, vrstevnaté a zcela uvěřitelné. Myslím, že skoro každý si v záplavě hlavních postav najde někoho, s kým se může ztotožnit.
Docela jsem přemýšlel, jestli dám 5* nebo jen 4. Bylo totiž i několik věcí, které bych knize vytknul. Zejména je příliš obsáhlá, zejména v první polovině. Ano, hodně scén nějakým způsobem určuje a vybrušuje různé postavy, které nás příběhem provázejí. Nicméně myslím, že je hodně scén i zcela zbytečných a tvoří jen vatu, bez které by příběh byl úplně stejně dobrý. (plus by se neničila vazba knihy, která i při velmi pečlivém zacházení při tomto počtu stránek neskutečně trpí). Druhá věc, která byla pro příběh velmi důležitá, ale mě moc nevyhovovala, byla mystická rovina sdílených snů, božího určení atd. Ne že by mi to vadilo nějak moc, ale věřím, že i bez těchto pomůcek by si King dokázal poradit. Na druhou stranu právě tato témata vnímám jako něco, co román definuje a posouvá směrem k žánrům, které bych od běžného post-apo nečekal.
Spousta lidí tvrdí, že King neumí dobré konce. Podle mě minimálně tady ukázal, že na tom tak špatně není. Myslím, že zakončení se celkem povedlo (i když si umím predstavit i to, že by kniha končila o 50 stran dříve a otevřeněji, což by se mi kupodivu líbilo asi ještě víc).
Musím se přiznat, že chvílemi se mi přístup RF zamlouval i více, než Svobodná Zóna. Tohle musím připsat Kingovi také jednoznačně k dobru, že i záporné postavy dokáže napsat tak, že s nimi čtenář soucítí, ba dokonce sympatizuje.
Oblíbené postavy, které mě bavily nejvíc : Harold, Nick, Popeláč, Glen
méně oblíbené postavy : Matka Abagail, Fran, Joe.
Muž z vysokého zámku
Philip K. Dick
Poměrně náročná kniha vystavěná na zajímavých myšlenkách (zejména závěr a celkové vyznění mě dost ohromily - i když hodně lidí by asi řeklo, že je to Dickovská klasika). Bohužel provedení bylo poměrně slabé. Od poměrně plochých postav, které často jednají zcela nepochopitelně, přes poměrně matoucí scény až k neustálému používání orákula. Je otázka, jestli orákulum bylo skutečně nutné k závěrečnému odhalení, myslím, že by se dal najít i lepší způsob. Co mi vadí při zpětném pohledu hodně byly dějové linie (ačkoliv samotného děje bylo fakt maličko), které prakticky nikam nevedly - nebo mi jejich smysl unikl. Měl jsem pocit, že sloužily pouze jako pomůcka k popisu alternativního světa, případně k navození myšlenek, ale nikdy ne kvůli ději.
Kladně naopak hodnotím světotvorbu a pěkné vykreslení rozdílů mezi jednotlivými národy. Alternativní San Francisco je vykresleno velmi uvěřitelně a barvitě. A samozřejmě alternativní realitu v alternativní realitě (díky Ducku, že tam nebyl třetí stupeň).
Nápad a myšlenky, které kniha obsahuje by byly na 5*, ale vzhledem k tomu, že většinu knihy tvořila jen nepříliš záživná vata s plochými postavami, dávám celkově 3*. Z tohoto námětu mihl autor rozhodně vytěžit víc.
Hon na knížete Draculu
Kerri Maniscalco
Na tuhle knihu jsem se po pravdě celkem těšil, protože první díl série (Po stopách Jacka Rozparovače) se mi poměrně dost líbil a čekal jsem něco podobného. Bohužel moje očekávání nebyla úplně naplněna. V lecčems to podobné sico bylo, ale tenhle román mě štval takovou spoustou věcí.
Už od začátku knihy bylo jasné, že se autorka snaží navodit romanticko-mysteriózní atmosféru, bohužel k tomu využívá scény a události, které postrádají jakýkoliv logický smysl a existují zřejmě jen pro ono "romantično". Co mi vadilo asi nejvíc, je absolutní nepředvídatelnost a nekonzistence v chování postav. Hlavní hrdinka se někdy chová vyspěle, jindy zcela iracionálně nebo svým chováním či vnitřním monologem naprosto popírá své předchozí činy a pocity. Velmi iritující je také neustálé zaměření na oblečení (sukně na skoro každé stránce), neustále se opakující téma viktoriánské morálky ,ženy ve společnosti a "nevhodnosti" různého chování. I tady je samotná hrdinka dosti nepředvídatelná (alespoň pro mě), když ji připadá skandální být s mužem sama v pokoji, ale např. homosexualita ji žádným způsobem neudivuje. Z dnešního pohledu fajn, ale postava pak nepůsobí příliš přirozeně a konzistentně.
Další negativum vidím v celkově velmi špatné péči o některé detaily, což mi velmi narušovalo zážitek z knihy - škola, budiž, ale jsou tam pouze studenti jediného ročníku, kteří vlastně ani nejsou studenty ? Celkově umístění akademie na středověký hrad je nejspíš velmi dobré pro atmosféru, ale je v knize plno nedotažených detailů, které celou snahu shazují.
Forma, kterou je kniha psaná na jednu stranu umožňuje výborně sledovat pocity hlavní hrdinky, na druhou stranu tyhle pocity jsou, jak už bylo řečeno, velmi repetitivní a často si protiřečí.
Také by se mi líbilo, kdyby autorka méňe používala náhody, jako hybatele dějem, v knize je spoustu situací, kdy se hlavní hrdinové dostanou k informacím, nebo ze svízelné situace pouze nějakou náhodou. Obecně to nemusí vadit, ale tady je těch náhod prostě až příliš.
Nehledě na to, že jsem dosud psal o tom, jak je kniha hrozná, tak měla i něco do sebe. Příběh má spád, dobře se čte. Oproti předchozímu dílu není tak snadné odhalit, kdo je vrahem. Romantická linka mě osobně sice mírně štvala, ale chápu, že nejsem úplně cílová skupina a v porovnáním s jinými obdobnými romány je vcelku zajímavá a většinu času se mi dařilo ji úspěšně ignorovat a užívat si detektivní/atmosférickou složku knihy. Každý si tu asi najde to své, což je rozhodně bod k dobru. Všechny podpůrné postavy jsou vesměs dobře napsané a až na jednu zcela nesmyslnou scénu se drží svých linií a charakterů. Na milost nakonec vezmu i Audrey-Rose, která má potenciál se přeměnit na velmi dobrou hlavní hrdinku, pokud ji autorka nechá někdy dospět (což by vzhledem k jejímu věku skoro mohla) a opustí linii nuceného feminismu (může být emancipovaná, aniž by se to čtenáři rvalo do chřtánu).
V porovnáním s předchozím dílem, alespoň pro mě výrazně slabší. Mám trochu pocit, že autorka má ráda Harryho Pottera, který mohl být pro určité části románu jistou inspirací. Těch rušivých elementů bylo ale bohužel prostě příliš mnoho. Chvíli jsem přemýšlel i o hodnocení 2*, ale vzhledem k tomu, čemu jsem už dal 3, by to nebylo spravedlivé. Za mě tedy trojka s odřenýma ušima a jestli půjdu do dalšího dílu si ještě sakra rozmyslím.
Stalingrad
František Kotleta (p)
Rozhodně to nebylo dokonalé, ale bavil jsem se celkem slušně. Určitě lepší, než předchozí Vlci. Klasická Kotletovka plná násilí, krve, akce, sexu a jadrných průpovídek. Možná sexu příliš mnoho a nutno podotknout, že byl slabší a poměrně dost repetitivní. Nedokážu přesně určit co, ale něco mě na této knize zaujalo natolik, že jsem neměl žádný problém se začíst. Na druhou stranu, kdyby byla delší, tak by mě pravděpodobně přestala bavit. Každopádně Stalingrad beru jako celkem podařený Kotletův počin.
Vlci
František Kotleta (p)
Rozhodl jsem se Bratrstvo krve číst chronologicky a nikoliv dle vydání a tohle je tedy první kniha série, se kterou jsem měl tu čest.
Vlci pro mě byli mírným zklamáním, asi jsem od Kotlety čekal mimo jiné více jadrných a satirických průpovídek hlavních postav. Ke kladům knihy patří hodně akce a tak akorát krve. Upíři a vlkodlaci. Ke slabším stránkám řadím zbytečný přebytek samoúčelného sexu, mělký děj a postavy, se kterými jsem se nestihl za tak krátkou knihu sžít. Propouštím, že poslední výtka by mohla být neutralizována, pokud bych měl za sebou hlavní trilogii. Celkově dávám průměrné hodnocení a Bratrstvo krve zatím nezatracuji. Ale nemohu zastírat, že Vlci mě příliš neuchvátili.
Hustej nářez
František Kotleta (p)
Další Kotletova jednohubka. Musím říct, že ze všeho co jsem od Kotlety četl mi Hustej nářez připomínal Kulhánka asi nejvíc. Velmi čtivá věc s praštěným dějem, hromadou násilí, hlášek a sexu. Jak jinak, že ano. Potrhlá kombinace upírů, mimozemšťanů, pubertální holky a spoustu dalších nesmyslů funguje velmi dobře. Vzhledem k tomu, že mám za sebou prequely, tak jsem i s některými postavami byl už obeznámen a nelituju, že jsem se do bratrstva krve pustil v tomto pořadí.
Na jednu stranu nevím moc, co vytknout (pár drobností by se našlo - třeba zbytečně moc sexu, ale předchozí díly na tom byly ještě hůř), ale na druhou stranu mi něco ve mě stále brání dát 5* brakové tvorbě.
Takže to nechám na čtyřce s příslibem, že pokud další díly budou ještě lepší, tak pět dostanou.
Přečetl jsem tuhle knihu dost rychle a za týden už si nejspíš z ní nic pamatovat nebudu, což je u tohohle typu literatury vlastně spíš bod k dobru.
Fakt hustej nářez
František Kotleta (p)
Pohodové oddechové čtivo, přesně jak člověk od Kotlety čeká. Oproti prvnímu dílu to bylo trochu slabší, akční scény působily dost repetitivně a děj se občas trochu vlekl. Tyto neduhy bývají velmi typické pro druhé díly trilogií. Peprné hlášky si ovšem udržely svou úroveň. Trochu mi unikl na začátku smysl celé operace, kterou hlavní postavy prováděly. Postupně se motivace objevovala, ale na začátku mi připadalo, že by se na vše mohli i vykašlat a vybruslit tak docela dobře. Závěr je, že to nebylo špatné, ale i Kotletu už jsem četl lepšího.
Mega hustej nářez
František Kotleta (p)
Závěr bratrstva krve rozhodně nezklamal, ba dokonce příjemně překvapil. V minulém díle to vypadalo, že už sérii dochází šťáva, ale Kotleta přeci jen ještě kvalitní závěr dokázal vymáčknout. Oproti jiným jeho knihám se mi líbilo, že sexu nebylo zbytečně přespříliš, zato kusy masa, cisterny krve a různým způsobem upravených orgánů bylo přepichově mnoho. Dějově to také dávalo smysl (pokud se dá něco takového říct o sérii, kde tématem jsou upíři vs mimozemšťané). Akční scény se mi také celkem líbily a výběr protivníků byl originální. Některé z postav ale rozhodně měly daleko větší potenciál, než Kotleta dokázal využít. Další věcí, kterou bych vytknul je skrze celou sérii včetně prequelů přítomný power creep. Ke konci už mi hlavní hrdinové připadli až příliš nesmrtelní a neodhalitelní. Samozřejmě by se našlo i pár nelogičností, ale ty u tohoto žánru asi nelze vytýkat.
Celkově dávám solidní čtyřku a po spíše podprůměrném druhém díle se můj celkový dojem z Bratrstva Krve rozhodně zlepšil.
Píseň krve
Anthony Ryan
Musím říct, že tohle je pro mě masivní překvapení. Neměl jsem příliš vysoké očekávání, ale Anthony Ryan mě s Písní krve úplně složil. Parádní temné, dospělé fantasy s důrazem na detail, které se parádně čte. Všechno, co v knize je působí naprosto uvěřitelně a já coby čtenář jsem neměl žádný problém se do příběhu vžít. Pan Ryan je fantastický vypravěč.
Velmi oceňuji, že mě Píseň krve přesvědčila, že i období dospívání lze ve fantasy literatuře napsat pro dospělé publikum a udržet se stranou typických YA slátanin. Líbily se mi také všechny souboje/akční scény, kterých bylo přesně akorát a ani nebyly zbytečně dlouhé a fokusované, což bývá v podobných románech častý nešvar. Příběh obsahuje prakticky vše, co od fantasy románu čekám - akci, boj, napětí, intriky, přátelství, zradu, špetku romantiky a trošku magie. Co víc si přát ?
Mohu s klidem říct, že v této knize nebylo vůbec nic, co by mě jakkoli iritovalo. Téměř po každé kapitole jsem měl onen pocit "ještě jednu a pak už opravdu půjdu spát"
Je to první dílo od Ryana, které jsem přečetl, ale už teď se zařadil mezi mé oblíbené autory. Trochu se obávám toho, že další díly série mají klesající hodnocení, ale snad to tak zlé být nemůže, když to napsal stejný autor jako tenhle skvost.
Pán věže
Anthony Ryan
Pokračování písně krve rozhodně nezklamalo. Opět jsem se dočkal temného a epického fantasy příběhu. Na rozdíl od prvního dílu je tady více příběhových liníí, které se už od začátku knihy zcela zřetelně sbíhají k sobě a velkému finále. Musím velmi ocenit, že všechny příběhové linii mě dokázaly pohltit, což není úplně obvyklé. Při podobném počtu POV postav se většinou najde 1-2, které mě vyloženě nebaví, což se zde nestalo. Je sice pravda, že při závěrečném propojení linií některé z nich trochu vyšuměly skoro do prázdna, ale věřím tomu, že ve třetí knize se ještě nějak projeví.
Na Ryanově psaní se mi líbí téměř vše- skvělé akční scény, které nejsou zbytečně zdlouhavé, popis přesně akorátního množství detailu, přiměřená dávka brutality. Co je trošku slabší je "systém magie", který je stále tajemný a ani po 1000 stranách příběhu není čtenář v obraze, kde jsou hranice a jak co funguje. Druhá věc, která se mi mírně nelíbila bylo až přílišné zastoupení LBG postav. Nic proti nim nemám, ale bylo jich až zbytečně moc, jakoby byl autor nucen dodržet nějaké kvóty, aby kniha mohla dostat LGBT štítek. Nicméně faktem je, že to nijak neoslabovalo příběh, ani pocit sounáležitosti s postavami, takže se dá hodnotit kladně to, jak excelentně se povedlo autorovi tohle téma zakomponovat. Velmi se mi také líbilo vykreslení různých forem fanaticismu.
Za zmínku stojí i skutečnost, že ačkoliv se jedná o druhý díl série, jsem přesvědčený, že by se dál bez problémů číst jak samostatně, tak i jako vstupní bod do série bez znalosti prvního dílu. Čtenář by sice přišel o některé nuance a nejspíš se nedokázal s některými postavami tak sžít, ale nejspíš by to pořád fungovalo celkem dobře.
Jelikož mě tahle kniha k sobě dokázala pevně přikovat a užíval jsem si prakticky každou stránku, dávám jasných 5 hvězd a v opozici s většinou tvrdím, že Pán věže je ještě lepší zážitek, než Píseň krve.
Královna ohně
Anthony Ryan
Stylově velmi podobné druhému dílu, většina věcí, která mě bavila na Pánovi Věže se mi líbila i zde. Anthony Ryan si stále udržuje skvělé vypravěčské schopnosti. Oproti předchozí knize je tady v příběhu daleko více mystických a fantasy prvků, bohužel z mého pohledu je to spíše na škodu. Celou dobu jsem čekal, jak se vyvine Vélinova dějová linka, která měla jednoznačně nejmystičnější nádech, ale na konci jsem byl celkem zklamán a musím konstatovat, že právě tyhle části knihy mi připadaly nejméně zajímavé. Nejvíce mě bavily asi části Lyrny, které byly plné napětí a spolu s Frentisovou částí se asi nejvíce podobaly předchozímu dílu, který byl perfektní.
Bohužel celá druhá polovina Vélinova příběhu mi tady připadala dost zmatená a spoustu pasáží týkajících se zejména Zemřelých atp. jsem ani pořádně nepochopil. Tady mohl autor být rozhodně popisnější a lépe objasňovat skutečnosti/sny/vize, kterými různé postavy prochází. A divných věcí, které si autor mohl odpustit bylo v tomhle ději i více.
Druhá má výtka směřuje k tomu, že zde je snad ještě větší množství postav, než v předchozím díle. Samo o sobě by to nevadilo, ale často se stávalo, že nějaká postava nedostala ani dostatek prostoru, abych se s ní sžil, nebo mi na ní záleželo. Kdyby to nebyl závěrečný díl, tak bych to asi bral, ale na konci trilogie to působí zvláštně.
Pokud někdo má dojem, že konec byl mírně uspěchaný, tak má asi pravdu, ale mě to tady ani tolik nevadilo. Krátké pasáže a rychlé střídání POV postav dokázaly udržet čtenáře v napětí a je možné, že kdyby se autor pokusil o rozsáhlejší konec, mohl by celku spíše uškodit.
Celkově i přes popsaná negativa se stále jedná o skvělou epickou fantasy, která se lehce čte, je plná napětí i zvratů. Hlavní postavy, kterým se autor dostatečně věnuje jsou vyvedeny špičkově a většinu z nich jsem si celkem rychle oblíbil. Přestože nedávám tentokrát 5*, tak je to silná čtyřka a domnívám se, že kritika, kterou tenhle díl zasáhl (zejména v porovnání s Písní krve) je tak trochu nezasloužená. Další knihy z tohoto světa jsem ještě nečetl a přestože je tohle závěrečný díl trilogie, tak spousta dalších osudů zůstává otevřena v případě, že by autor chtěl v budoucnu navázat.
Temné blues v New Orleans
František Kotleta (p)
Závěrečný díl série o doktoru Koskovi jsem objevil zcela nečekaně díky reklamě. Vůbec jsem netušil, že Kotleta chystal pokračování. Byl jsem spokojen, dostal jsem oddychovku, jakou jsem čekal. Kosek pokračuje v trendu nastoleném předchozími knihami. Jde opět o sbírku volně propojených povídek. Jako vždy se mi některé líbily více, jiné méně a jestliže jsem u minulého dílu psal, že náměty pro sexuální magii už Kotletovi docházejí, tak si stojím za tím, že to stále platí. Ačkoliv je i tohle kniha zábavná, je podle mě dobře, že série je u konce, další díly už by byly asi jen mlácení prázdné slámy.
Doktor Kosek tentokrát cestuje po světě, řeší záhady a bojuje proti lokálním božstvům za občasné pomoci oblíbence Bakulgy. Stejně jako minule mě asi nejvíc bavila povídka odehrávají se u nás v republice. Ač exotické lokace a mystéria mají také něco do sebe, české části mi vždy připadaly nejlepší. Stejně jako u Havany mě titulní povídka oslovila paradoxně nejméně.
Tradičně připojím své hodnocení jednotlivých povídek:
Temné blues v New Orleans 3*
Pod jezinčiným úplňkem 5*
Věčné město 4*
V poušti 5*
Sitarane 3*
Poslední tango v Havaně
František Kotleta (p)
Po fantastických problémech v malém Vietnamu jsem se těšil na další skvělou nálož. Bohužel jsem tady byl trochu zklamán. Nejen že se formát vrátil k vícero volně vázaným povídkám, došlo také k výraznému poklesu originality a zabavnosti. Samozřejmě jednotlivé povídky měly pro mě různou úroveň zábavnosti, ale celkově mi tenhle formát u Kotlety úplně nesedí. Od velmi dobré až po vyložené zklamání. Hodně části je poměrně repetitivních a ani hlášky nemají takovou údernost. Skoro mi připadá, že Kotletovi už tady docházela inspirace a téma sexuální magie předchozími díly zcela vyčerpal. Po detektivní stránce velmi slabé, pokud se vůbec dá říct, že detektivní rovina existuje. Autorovi se povedlo udržet vysoké tempo a akční/násilná stránka je pořád ucházející, nicméně skvělá kniha se jen na tomto postavit nedá. Jedna ze slabších Kotletovek.
Poslední tango v Havaně - 3*
Těžký týden v Ústí - 4*
Dlouhá noc v Tokiu - 2*
Světla Paříže - 2*
Velké problémy v Malém Vietnamu
František Kotleta (p)
Zatím asi nejlepší Kotlovka, co jsem četl. Samozřejmě je to klasická řezba se spoustou krve, magie a sexu, ale tentokrát mě dokázala upoutat ještě víc, než obvykle a nemohl jsem knihu odložit.
Velmi se mi líbilo, že se autor dokázal celou knihu držet pevně dané skupiny nepřátel a neobjevovali se noví bohové a paranormální bytosti každých několik stránek. Tenhle fakt pro mě posouval příběh blíže uvěřitelnosti a dokázal jsem se do děje lépe vžít, než u tupé řezby, kdy prastaří bohové číhají za každým rohem. Také regenerace hlavního hrdiny zde není tak neuvěřitelná, jako jinde.
Je pravda, že sexuálních scén bylo možná až zbytečně mnoho a spoustu z nich zcela prvoplánových, ale jsem ochoten tohle odpustit, protože tak dobře zpracovaná akční fantasy nálož se jen tak nevidí.
Příliš dlouhá swingers party
František Kotleta (p)
Boží tango 3/5
Příliš dlouhá swingers party 3/5
Srdeční záležitost 4/5
Pražské kobky 3/5
Artefakt 3/5
Zajímavý Kotletův počin. Tentokrát místo tradičně akčního fantasy nářezu šlo o akční detektivku s fantastickými prvky. Hlavní hrdina docela sympaťák, podobně se dá hodnotit i celá jeho parta. Bohužel povídky mají velmi mělký děj se spoustou děr, hodně věcí zůstává nevysvětleno a pár věcí mi připadalo i nelogických.
Jako oddychovka to ušlo, ještě štěstí, že kniha nebyla delší, tohle bylo až až. Neříkám, že po pokračování nikdy nesáhnu, ale rozhodně to nebude hned.
Nejsem si úplně jistý, jestli je povídkový formát oproti klasickému jednolitému příběhu výhodou nebo ne.
Už podle názvu se dá čekat, že jde o knihu nabitou akcí a sexem. Některé z povídek se už skutečně limitně blížily pornografii, což podle mě celkové kvalitě spíše ublížilo. Detektivní i fantastická složka by bohatě stačila na zajímavou knihu tohoto rozsahu a v některých případech byly sexuální scény zcela zbytečné - zejména v povídce Pražské kobky, ale ani titulní povídka na tom není o moc lépe.
Povídka Artefakt měla dobrý potenciál, který se ovšem nepovedlo zcela naplnit. Boží tango možná až moc vsázelo na exotické prostředí. Za mě nejlepší byla asi Srdeční záležitost, ale ani tady nešlo o nic exkluzivního a 4* jí dávám jen proto, že se mi líbila o chlup více, než ostatní.
Celkově dávám knize 3/5 s tím, že jde o zcela průměrný a ničím nezajímavý brak.
Zjizvený král
Leigh Bardugo
Byl jsem velmi zvědavý, jestli mě Zjizvený král osloví podobně jako Šest vran, nebo půjde o zklamání ve stylu Griša trilogie. Nakonec se nekonalo ani jedno. Rozhodně jsem nebyl uchvácen, ale nemohu ani říct, že jsem byl vyloženě zklamán. Nicméně to je z velké části dílem toho, že má očekávání nebyla příliš vysoká.
Ve Zjizveném králi jsou předloženy dvě paralelní dějové linky, které se v rámci knihy nikde neprotínají (ačkoliv v pokračování na to téměř jistě dojde). Obě linie trpí velmi pomalým rozjezdem a častým opakováním témat rozhovorů mezi postavami. V důsledku toho mi první polovina knihy připadala dějově nezáživná a nudná. Pokusy o politické intrikaření autorce také moc nevyšly a všechny snahy působí ne příliš uvěřitelně a mělce. Mohly by to zachránit ještě postavy, ale ani ty mě příliš nepřesvědčily a prakticky nikoho z hrdinů jsem si nikterak zvlášť neoblíbil. Asi nejblíže k tomu byl Nikolaj, ale i tam by se dalo říct, že byl jednookým králem mezi slepými.
Zoja je pro mě velmi nepřístupná a nesympatická postava. Přestože má v knize hodnost generálky (což je neustále opakováno), rozhodně jako žádný generál nepůsobí. Spíše jako králův bodyguard a sekretářka. Má problémy respektovat lidi s jiným názorem, než má sama a její diplomatické schopnosti jsou na bodě mrazu. Často někomu "odsekává". Opravdu nevím, proč bych si tuto postavu měl oblíbit.
Nina je o něco sympatičtější hlavní hrdinka, ale trpí řadou velmi podobných neduhů. Nedokáže respektovat autoritu, nedokáže uposlechnout rozkaz, ze zcela malicherných důvodů před svými nejbližšími spojenci zatajuje a lže. Přestože jsou nám její volby předkládány jako morálně správné, po zamyšlení jsem dospěl k tomu, že Nina není o moc lepší, než její "zlí" protivníci. Pokud bych měl být velitelem armády nebo špionů, Ninu bych kvůli jejímu chování a disrespektu jako svého člověka nechtěl, ať by výsledky měla sebelepší. A nutno říct, že spousta jejích úspěchů je velkým dílem štěstí a náhody.
Dá se říct, že knihu z pohledu postav drží nad vodou Nikolaj, který jako jediný působí dojmem, že dokáže přemýšlet a jednat i bez vlivu aktuálních emocí. Ve druhé polovině dostává i děj trochu spád a dá se říct, že k závěru mě kniha začala i bavit. Samozřejmě kladné body je nutno přičíst za skvělý svět, kam bych se velmi rád vracel, ovšem k o něco lepším příběhům. I přes moje výtky na adresu postav v této knize, které ač věkem dospělé si uchovávají charakteristiky a chování typické spíše pro teenagery, je potřeba říct, že nikdo nebyl tak otravný jako Alina a Mal z původní trilogie. Autorka se dokonce zvládla vyvarovat většiny běžných a otravných YA témat jako hledání vlastní identity, první lásky a žárlivosti atd. Tenhle subžánr zůstává zachován skrze jednání hlavních hrdinek a fakt, že vlastně jakékoliv jednání či chyba nakonec skončí dobře.
První polovina knihy byla zralá na 2*, závěr se blížil ke čtyřem. Celkově dávám takové průměrné 3*. Zjizvený král je rozhodně lepší a vyspělejší, než Griša trilogie. Oproti Šesti vranám, ale prohrává jak v ději, tak zcela jednoznačně postavami.