Skallarix komentáře u knih

Honosný název a anotace slibující mnohé... A přitom se jedná o příběhy stejně tak fantaskní, jako je například "Čas rytířů" od Zdeňka Žemličky pojednávající o slovanském rekovi z Rujany bojujícím proti nepřátelům ve světě plném kouzel, čar a nadpřirozených bytostí. Žemlička sepsal fantasy s historickými prvky a také je jeho kniha publikována a propagována jako literatura "fantasy". A zde - příběhy žánrově naprosto stejné, avšak jsou mě z nepochopitelných důvodů čtenářům nabízeny a podávány jako alternativní příběhy z historie naší země, jako "legendy", za kterými se skrývají... A ačkoliv za každou z těch tří částí je jakýsi doslov na obhajobu možné "historické autenticity" příběhů skrze poukazování na dějinné skutečnosti, stále příběhy zůstávají tím, čím jsou.

Jak již zde padlo... Tyto "Legendy" nejsou tím, zač se vydávají. Pokud je tedy nebudete brát jako historické příběhy ani okrajově, můžete si přečíst tři různé příběhy z žánru fantasy, které byly vydány v tomto souborném díle.

První příběh vypráví o Talunovi. O lovci z doby příchodu prvních zemědělců do oblasti dnešní Moravy. Vladimír Mátl díky dnešním znalostem o této době, minimu archeologických nálezů a naší nevědomosti o kultuře, zvyklostech a panteonu tohoto lidu měl velice široké působiště, kde mohl stvořit svůj fiktivní svět. Svět, kde bohové a bůžkové zasahují do osudu lidí, kde zlí šamani lidem skrze čáry a magii více škodí, než pomáhají, svět, kde neohrožený mladík Talun díky kouzelnému Měsíčnímu talismanu přemůže nespravedlnosti a zlo sužující jeho samotného, i jeho blízké. Samotný příběh mi přišel plochý a styl, jímž pan Mátl tyto "Legendy" napsal, mi osobně tolik nesedl.

Druhým příběhem je "Legenda o Marovrixovi, strážci Boiohaema". Jak již název napovídá, příběhy Marovrixe se odehrávají v době Bójů na našem území. Pokud Legendy o Talunovi byly fantasy, pak jsou tyto příběhy Vladimíra Zajíce "high fantasy". S Kelty a o Keltech příběh nemá moc společného, krom názvů míst, které nám tu zůstaly a styl jmen, které mají postavy příběhů. A tedy samozřejmě, že pan Zajíc nám tyto postavy jako Kelty, Bóje, předkládá. Tyto příběhy mě rozčilovaly asi nejvíce, protože, když už tedy chci napsat něco fantaskního a chci své hrdiny zasadit do určité historické doby, měl bych se alespoň trochu, maličko přece jen držet nějakých faktů. Třeba výbavy hrdinů - například zbraní, oblečení, které jsou historicky podložené, etc. Protože pokud ani to neudělám, bude to spíše vypovídat o mé nevědomosti, neznalosti, nebo lenosti si zjistit naprosto základní fakta a věci ohledně něčeho, o čem budu psát? Pokud tedy Vladimír Zajíc chtěl od všeho upustit a ponořit se do svých představ nehledě na jakékoliv, jakékoliv doložené skutečnosti, dostáváme se díky tomu zde do jedné z té laciné fantastiky z osmdesátých let heroických chlapíků běhajících v bederní roušce s padesátikilovým mečem a bujnou kšticí, kterým se u nohou plazí sličná prsatá děva ve spodním prádle z kůže. Možná trochu přeháním, ale styl, kterým jsou příběhy o Marovrixovi psány v některých částech nemají k tomu daleko.

Posledním příběhem této knihy - a také si myslím nejpovedenějším v porovnání s předchozím materiálem, je "Legenda o Walthariho cestě". Samozřejmě se jedná také i v tomto případě o čistou fantasy, ale když ho budeme jako fantasy příběh s historickými prvky brát, můžeme se setkat se vcelku zdařilým vyprávěním zkušeného autora české fantastiky Jaroslava Mosteckého. Ten se i nějakých historismů držel, pokud nám jde o tohle. Jinak, jak jsem již psal, je to čistá fantastika plná mrtvol, nemrtvol, temné magie, naděje a zklamání germánských osadníků a jejich vůdců uprostřed "Boiiské", "Bohemianské" kotliny, kteří se snažili osídlit naší zemi. Rozhodně to byl čtivý příběh, mnohem čtivější, než ty předchozí, ale i tak bych mu vytknul pár věcí. Vesměs podobných jako předchozím, takže rozepisovat to znovu je asi zbytečné. Jen co mě opravdu trochu zklamalo, z literárního hlediska, bylo zakončení příběhu, které bylo docela už... Absurdní. ( - Hlavně Donarovi (Thórovi) kozlové... - )

5 21.12.2016

Velice stručná příručka, ale na druhou stranu obsahuje většinu zcela naprostých základů, které potřebujete vědět a znát, než si pořídíte fretku, nebo než se začnete o ní starat.
Po několika letech jsem si musel tuhle knížečku pro urovnání informací a ujištění se znovu přečíst, protože se skrze trnité cesty osudu ke mě dostalo jedno opuštěné, vyhozené a zraněné mládě fretky, o které se nyní starám....

4 22.09.2016

Zaklínač... To byl pojem už tenkrát, před deseti lety, když jsem byl v prváku na střední (a samozřejmě ještě mnohem dříve). Hlavně to byl pojem velice známý mezi sortou fantasáků, šermířů a nerdů. Vzpomínám, jak kdokoliv v kruhu zasvěcenců řekl slovo "zaklínač", nebo "Geralt", "Rivie", či cokoliv odkazující na tuto Sapkowského ságu, jen jsme na sebe spiklenecky mhouřili oči a významně s úsměvem zvedali obočí. To bylo ještě tehdy, kdy kniha byla známá sama o sobě, jakožto kniha, povídky - prostě literatura. Ještě předtím, než vyšlo X her na její motivy a získal si tak svět Geralta z Rivie zástupy i mezi lidmi, kteří sotva kdy otevřeli knihu. Samozřejmě tu byl polský seriál, ale to byl spíše jen doplněk, aby nám něco neuteklo. Tedy přesně naopak dnešnímu a častému postupu "viděl jsem film, chci si přečíst knihu" - tady platilo "četl jsem to, tak se tedy mrknu, co tam na severu se svým Michałem Żebrowským natočili".

Zaklínač byl pro mě jistou dobu alfou i omegou, svět, kde jsem se rád v myšlenkách toulal, zápasil, bojoval... Svět krutý, bezcitný a přitom tak... Magický a přitažlivý. A hlavně, nám Čechům velice blízký prostředím, ve kterém se děj odehrává. Geralt je jedinečná postava, těžko hledat jemu podobného. Buď jsou tu už jen jeho napodobeniny, nebo postavy, které s ním nemohou srovnávat. Především není neomylný, ani dokonalý. Žádný archetyp reka stvořeného bohy. Je to často ješitný chlap, má pochyby a své stinné stránky. Řekl bych, že je tak lidský a přitom je to... Mutant. Ale dosti obdivů na adresu zaklínače, je třeba podotknout něco k této v mnoha ohledech jedinečné knize.

Svazek "Poslední přání" je výborným prvním seznámením se s celou ságou jako takovou (Geraltem, jeho světem, přáteli i nepřáteli - abych se neopakoval). Sapkowski však tuto knihu jako celek nesepsal, jedná se o jednotlivé povídky, které byly později vydány u nás v jeden komplet - a myslím, že i docela přehledně chronologicky seřazeny, aby se čtenář orientoval. Právem může být označen jako první díl celé ságy, ačkoliv původně do té "původní hlavní" - o Ciri, nepatřil zcela. Poslední přání vám otevře bránu do světa, ze kterého už nebudete chtít odejít. Pokud tedy nejste útlocitný zbabělec.

37 02.09.2016

Musím přiznat, že knihu teď komentuji s nějakým časovým odstupem - a to ne malým. Četl jsem ji před deseti lety. Tenkrát, v mých patnácti letech, mě samozřejmě velice zaujala a nadchla. Román, který obsahoval vše, po čem mé čtenářské srdce prahlo. Akce, napětí, dobrodružství, historii, symboliku, intriky, zvraty, fakta... Dalo by se říci, že je kniha těmito věcmi prosycena. (Pro některé až příliš, jak jsem si všiml.) Nebyla to jen kniha na odreagování se o prázdninách, byla také plná zajímavých informací, které jsem si v případě mých neznalostí po ověření doplnil (přesněji mi poukázaly na mé mezery, které jsem si doplnil z odborných literatur a encyklopedií). Samozřejmě - není to literatura faktu, tento příběh je fiktivní. Pouze se opírá ve většině případů o skutečnost ve smyslu prostředí, symboliky, historie etc. - a samozřejmě, není to naprosto, naprosto dokonalé, je tu pár chyb a nesrovnalostí, ale není to rozhodně jeden veliký výmysl a blábol, co se oněch věcí týče. S tím se asi pár čtenářů nemohlo smířit. Buď z důvodu, že nějak neberou na vědomí, že se jedná, opakuji, o fiktivní román, nebo z důvodu svého pocitu nadřazenosti a smýšlení o sobě samém, jaký je vzdělaný člověk a rád to všude prezentuje a omlacuje lidem o obličej na první potkání. Ah, ano, arogance se tomu mimo jiné říká. Ale zpět ke knize... Jak jsem psal - není dokonalá. A to bylo paradoxně asi to, co mě nejvíce na ní vytáčelo, kdysi. Některé absurdity bytelně (již v komentářích stokrát zmiňovaný seskok "padákem" a americký konec plný sexu pana hrdiny a paní sexy vědkyně), proto jsem i tenkrát, hned jak jsem objevil Databázi knih, dal knize jen čtyři hvězdičky. A do nedávna i takové hodnocení knize nechával. Ale nechal jsem si to před několikatery týdny v hlavě rozležet. Vlastně je to opravdu dobrá kniha, navzdory svým nedostatkům. Jak na zmíněný obsah, tak i na čtivost, napětí... Za deset let jsem neobjevil podobnou knihu této. Rozhodně ne ve smyslu celkového hodnocení. Od dob, co se kniha stala bestsellerem, jak už to bývá, využila hezká řádka autorů šance mainstreamové vlny a hladu čtenářstva k tomu, aby napsala tématicky podobné romány, "nečekaně". Ale i přesto, tento román byl jiný. A velmi zdařilý. Určitě ho doporučuji....

13 26.07.2016

Tuto knihu si dám někam na zvláštní místo v knihovně. Gotický svět je vynikajícím pojednáním o vzniku a vývoji subkultury zvané "gothic" - kde se zrodila, odkud přišla, čím vším prošla, do čeho se všude infiltrovala a stejně tak co se vstřebalo do ní, a mnohem více. A to vše velice čtivým a stručným způsobem nám Natasha Scharf předkládá v knize obohacené o zajímavé fotografie. Není to zrovna dílko pro neználky nebo zcela nezasvěcené lidi, už jen proto, že jim kniha samotná moc neřekne a budou ji možná považovat za pouhý výčet kapel s jejich neucelenou historií.
Natasha se v knize věnuje především hudební stránce celého kultovního hnutí - neboť odtud se také zrodilo. Ale neopomíjí i tu vizuální, módní scénu, která je dnes neodmyslitelnou součástí.
Knihu rozhodně doporučuji všem fanouškům post-punku, gothic rocku, gothic metalu a jiných gothic odnoží v hudbě, protože především právě pro ně je. (A tak trochu i o nich...)

Natasha Scharf mě opravdu překvapila.

5 20.03.2016

(SPOILER) Dle pravidel DK, jsem nucen upozornit: komentář obsahuje SPOILER a také rozklíčování "pseudohumanitní" ideologické zápletky.


Nemohu odhlédnout od toho, jaký význam má a proč tento komiks vznikl, protože by to bylo jako souzení knihy jen podle obálky. A ačkoliv jsem se k tomuto.. K této věci snažil přistupovat bez předsudků (což si myslím, že jsem vcelku zvládl), po pár stránkách jsem měl docela jasnou představu, o co tu jde. Nejedná se tu o nic jiného než o ideologickou, kýčovitou propagandu, až směšnou, řekl bych - nebýt toho, že je zaměřena na děti, kteří si své názory teprve utvářejí. Ale to vlastně každý režim má nějaký "brainwashing program" zaměřený na mládež a jejich "výchovu" pro stranu, ať tu, či onu.. Bylo by naivní si myslet, že je svět dnes v tomto ohledu jiný.

Příběh je dosti primitivní a účelový. Mladý Hamid se chce mít lépe, a tak opustí rodinu a utíká do Evropy. Samozřejmě autoři zkrášlují celé toto jeho jednání tím, že vlastně stejně by bylo hloupé a nebezpečné tam zůstat, obzvláště pro mladého silného muže. Takže svou mladší sestru s matkou tam hrdinně nechá a přislíbí jim finanční pomoc, až bude v té zlaté Evropě vydělávat majland, samozřejmě. Tam na něj všichni čekají s otevřenou náručí - a kdo ne, ten je zlý. Vydá se tedy na cestu, nebezpečnou a náročnou cestu, kde musíte Hamida a jeho souputníky litovat. Musíte, jinak jste rasisté a xenofobní hovádka. Ještě, abych doplnil - předtím, než Hamid odchází, je tu vsuvka jak umírá jeho otec. Zlí Američané ho zabijí zbaběle dronem přes trapný joystick a oni si myslí, že nějaká finanční náhrada, kterou přinesou jeho matce, má něco vyřešit. Skvěle ukázané, jak v barevném komiksu udělat svět černobílý. Ale zpět k Honzíkově... Tedy vlastně Hamidově cestě. Přechod hor v noci, získávání práce načerno, cestování nákladním vozem a pak zásadní věc - jak se dostat do Evropy, rada nad zlato. Stačí člun a když vás chytne pobřežní stráž, máte štěstí, protože vás musí zachránit, tedy když si ten člun propícháte - a následně se o vás postarat. Takže začíná kapitola prázdniny v Řecku, kde se chodí na pláž a za holkami - a je to smutné, děti, být takhle odloučen od rodiny, náročné, opravdu. Pak následuje útěk z centra pro azylanty, další cestování do Itálie, další odchycení do zlého centra pro azylanty (zlého, protože mají v plánu je poslat zpět do rodné země), další útěk z centra, další cestování a konečně cíl. Švédsko - brzy znám jako Švédistán. Země mutlikulturalismu zaslíbená. Tam unavený Hamid skončí a neví co dál, ale aspoň že tam potká dalšího Alláhova muže, který rád pomůže bratrům obsazovat zemi a postará se o něj. Další den jde na imigrační úřad, kde dávají povolení k pobytu podle ksichtu, zařídí mu školu a je vystaráno. Hamid je ve třídě sedící vedle blondýnky, která na něm může oči nechat. A tak končí jeden z těch šťastných příběhů o "obrození" (dle korektního newspeak) Evropy.


Když to celé shrnu - agitace naprosto srovnatelná s komunistickou propagandou. Aneb "čest multikulturalismu!"

V jednoduchosti je krása. A v sarkasmu a černém humoru jakbysmet. Tohle a mnohem více v sobě nese Kyanid a Štěstí (Cyanide and Happiness) , který skoro všichni notoricky známe z internetu.

P.S. Kdybyste náhodou netušili, kolik ironie, již zmiňovaného sarkasmu a nechutností bez skrupulí se dá narvat do tří až šesti obrázků ve stripu, mrkněte se na net. A nebo ještě lépe - do této knihy, kterou musí mít v knihovničce každý fanda těch "bezcitných panáčků".

2 02.03.2016

Dvě a půl hvězdy a ani hrst hvězdného prachu navíc. Trochu slabší ročník, jen jednu povídku bych nazval hvězdnou - a to trn z paty Žoldnéři Fantasie pro rok 2011 nevytrhne.

Jen abych dodal: nechci, aby mé hodnocení nějak vyjadřovalo skutečnost, že se mi tato kniha nelíbí, protože tomu tak rozhodně není. Žoldnéři fantasie jsou dle mého skvělým projektem, díky kterému mohou díla amatérských a začínajících pisálků (a samozřejmě nejen jich) vyjít na světlo světa a můžou si je přečíst davy čtenářů. Autoři povídek se tak dostávají do povědomí čtenářstva a někteří mají tak zase o krůček blíž ke svému snu - stát se spisovatelem se vším všady. Projekt je to, jak jsem říkal, skvělý. Samozřejmě, je jich tu spousta podobných, ale přece jen, Žoldnéři fantasie, takoví nástupci po "Drakobijcích", mají na českém fantasy poli věhlas a nějakou tu čtenářskou základnu.
Proč tedy hodnotím tento ročník jen dvěma hvězdami? Prostě a jednoduše se toto hodnocení skládá z průměru hodnocení povídek, které kniha obsahuje. Čistá matematika a zaokrouhlování. K povídkám samotným jsem se snažil nechat i nějaké slůvko coby komentář.
Také bych rozhodně doporučil zajímavý doslov pana Leonarda Medka o "automatonech".

3 02.03.2016

Jak jsem již psal u nedávno přečtené knihy, či sborníku, abych byl přesnější, "Kadeti fantasie" - těžko hodnotit knihu jako celek jinak, než výpočtem průměru z hodnocení samotných povídek. A tak jsem to i udělal. Sice mi vychází ještě méně než tři hvězdy, ale nechci celý svazek poslat do háje kvůli pár (z mého pohledu) příšerným povídkám. Mezi jedenácti povídkami jsem našel čtyři, které byly pro mě opravdu "náročné" (to abych znovu neopakoval, že byly děsné, příšerné). Ale asi někoho oslovily a jsou tu. Dále tři povídky, na které jsem tu narazil, byly pro mne opravdovou perlou a skvostem a díky tomu jsem si i snad do budoucna rozšířil zase obzory, kam se budu vydávat, jakým směrem, při hledání nových příběhů a knih. Další práce těchto autorů si musím někde sehnat. A ostatní povídky...? Inu, mrkněte se na ně v "záložce" povídky a uvidíte sami. Nebo ještě lépe - povídky si přečtěte a ohodnoťte je.

Jinak krom povídek samotných najdete na konci knihy (jak jste se mohli jistě dočíst i v jiných komentářích), i takový "doslov" od Leonarda Medka ("Potkat v Praze upíra") a Ivany Kuglerové ("Za vším hledej upírku").

2 25.09.2015

Těžko se hodnotí kniha složená z povídek různých autorů jako celek jinak, než z průměru hodnocení všech povídek samotných. A také jsem tak učinil (s přimhouřením oka). V této útlé knížce najdete jak povídky, které by si zasloužily více slávy tak i nějaký ten škvár, samozřejmě - ale pokud chcete vědět více o povídkách samotných, mrkněte do záložky "povídky".

1 24.08.2015

To už je dávno. Tenkrát. To mi bylo čtrnáct, když jsem se k Odkazu Dračích jezdců dostal poprvé a samozřejmě si mě příběh Eragona naprosto získal. Mělo to spád, bylo to jednoduše napsáno a tak se to velice dobře a rychle četlo. Naprosto mě to vtáhlo do děje... Nechyběla tomu originalita i přes to, že se autor pustil na pole dračích příběhů, kterých je svět fantasy plný, ne-li z některého hlediska přesycen. Paolini vytvořil kouzelný svět, který si už hned z počátku získal neuvěřitelné davy fanoušků, ať se to odpůrcům líbí, či nikoliv. Záviděl jsem mu. Ještě aby ne. Tou dobou jsem byl naprostý fantasy nadšenec a milovník a jeden z mých top deseti životních snů bylo stát se slavným spisovatelem na poli fantastiky (a čí ne, že?), a tak se právě proto tenkrát stal tou mojí motivací a malým vzorem. Ukázkou, že vytvořit něco takového a uspět ve čtrnácti, patnácti letech není nemožné (to jsem ovšem nepočítal naivně s tím, že on byl k tomu skoro za ruku doveden a měl vše potřebné k vydání knihy ještě dřív, než začal psát)...

Eragon si získal mé srdce. Tenkrát. To "tenkrát" zmiňuji záměrně. Bylo to fajn, kouzelné a tak, ale dnes... Dnes, kdyby se mi tato kniha dostala do rukou, jistě bych ji hodnotil jinak, než plným počtem hvězdiček. Ani by si mě ten příběh tolik nezískal. Proto bych ji určitě doporučil mladším čtenářům, kteří se rádi ve své fantazii vznáší na křídlech draků mezi oblaky. Pro ně bude příběh Eragona a Safiry naprosto ohromujícím a zamilují se do něj. Já už sním zcela o jiných věcech. A proto mi už asi tento svět bude navždy uzavřen... Alespoň z toho hlediska kradoucího srdce a beroucího dech. Ale tak či tak, přehodnocovat ho rozhodně nebudu. Právem má ode mne pět hvězdiček.

17 02.06.2015

Tato kniha mě velice překvapila. A opravdu nadchla. Málokdy najdete něco takového. Autorka zde na pouhých osmdesáti osmi stranách vystihla to, co se jiným často nepovede ani za čtyři encyklopedické svazky akademického formátu. Do pouhých osmdesáti osmi stran Annalena Staudte-Lauber vtiskla ve stručnosti spousty základních a klíčových informací. Ano, nejsou zde sáhodlouze rozepisovány teorie a dohady, autorka se drží faktů podložených archeologickými nálezy a směrodatnými písemnostmi.
Mohu jen doporučit.

14 25.09.2014

Nebýt seznámen s legendami ostrovních Keltů, asi bych se stěží orientoval v tom, co nám autorka předkládá. Často omílá pár legend o bozích a "nesmrtelném lidu" Irska stále dokola, (jen snad pokaždé "z jiného úhlu pohledu") čímž zaplnila většinu stránek. Také se zaměřuje především a skoro jen a pouze na ostrovní Kelty (konkrétně Irsko a Wales). Všiml jsem si, že některé legendy, které předkládá ve své knize jsou "lehce" překroucené - tedy co mohu srovnat s jinými vyprávěními a prameny.
Co se týká historických faktů, odkazů k archeologickým nálezům a poznatkům, odkazuje autorka na oněch pár zanedbatelných stránkách na dobu po příchodu římských vojsk a převzetí mnohých prvků z římské kultury do jejich vlastní, které následovalo.

Kniha plná autorčiných domněnek a osobních převyprávění převažující nad fakty a mýty, které se v jistých podobách dochovaly. Kostrbatě psaná, ale těžko říci, zda-li svou ruku k dílu nepřiložil překladatel..

6 24.03.2014

Kupodivu lepší, než díl předchozí (Zámek hrůzy). Chvíli jsem přemýšlel, zda-li to opravdu napsal stejný autor. Jen netuším, co mě donutilo po minulém "braku" si vzít hned pokračování této dlouhatánské, prapodivně hororové série, ale nemohu ani říci, že bych pociťoval lítost "ztraceného" času nad jejími stránkami. Co jiného plodnějšího bych také dělal cestou autobusem....

2 12.10.2013

U všech ďasů, to byl ale brak!

5 05.10.2013

Je tomu už jedenáct let, co jsem prvně navštívil Středozem skrze tuto knihu. Úžasná pohádka opřená a vytvořená na motivy klasických legend - a přitom neuvěřitelně originální, a to nejen díky hobitům samotným. Jako pohádka nepostrádá nic - postavy vyloženě dobré, či vyloženě zlé, ačkoliv třeba chvilku pochybujete, na jakou stranu vlastně patří. Čarodějové, elfové, trpaslíci (především trpaslíci!), drak, poklad a daleká cesta plná nebezpečí a nástrah. Pochybuji, že by někdo mohl převyprávět takovýto příběh lépe. Co převyprávět. Stvořit. Stvořit svět, ve kterém by se mohl odehrávat.

Pro mě navždy, aniž bych věděl proč, bude Hobit podzimní pohádkou...

27 09.02.2013

Snaha o návrat do klasiky Mýtů a dobrodružství Skeeveho a Aahze. Nemohu říci, že zas tolik nepovedená, ale něco tomu chybí... Jakási.... Šťáva.

2 24.01.2013

Vím, že autorka této knihy, sama "Temnářka" Tereza Matoušková, nemá ráda ohodnocení (především to negativní) beze slov vysvětlení - a proto pár slov, coby obhajobu svého rozhodnutí, sem tedy vkládám.
K této knize musí čtenář přistupovat bez jakéhokoliv očekávání, natož přílišného nadšení. V opačném případě, jakožto i v tom mém, se může dočkat jedině zklamání skrze tuctové fantasy - ačkoliv i třeba s nějakou tou špetkou originality. Co se týče příběhu, mám takový pocit, že postavička jménem "Cukrátko" mi je dosti povědomá, ale ne ze světa Podmoří .... Ale nechci zbytečně křivdit.
Navíc, abych se přiznal, nikdy jsem u žádné knihy (alespoň jistě ne v poslední době) necítil více rozporuplností a rozpolcení při jejím hodnocení.

I tak však patří můj dík T. Matouškové za knihu, kterou mi poslala s věnováním a jen doufám, že mé "antimazačství medu kolem pusy" nezpůsobí autorčinu zášť vůči mé osobě.

5 24.01.2013

No... Co říci? Už to nejsou ty staré známé Mýty a už nikdy nebudou. Bohužel dalším mínusem pro tento díl byl i méně záživný a táhlý děj. Tuto knihu bych přiřadil do žánru "pokus o humornou fantasy".

3 01.12.2012

Originální a jedinečné pohádky, které vykouzlí úsměvy na tvářích jak dětí, tak i dospělých.

17 25.09.2012