Sisssi komentáře u knih

Láska je prý (podle knihy) málokdy předmětem karikatur. Tak se autor asi pokouší tento deficit vyrovnat. Žasnu nad tím, jak nudně a vyprázdněně může někdo psát o něčem tak krásném, jako je láska. Souhlasím s jedním z předchozích komentářů, který říká, že text vypadá, jako by ho autor vyplodil jako vedlejší produkt masturbace. Velká reklama a oslavný humbuk skrývá další knihu o ničem.

Jeho knihy se stávají doporučenou literaturou na univerzitách? Vážně? Pak asi jako odstrašující příklad omezené slovní zásoby, ne? No, uznávám, že popsat přes 200 stran a nic přitom neříct vlastně je výkon. Užvaněná pseudospiritualita o ničem, místo slibovaného duchovního a sexuálního růstu nabízí jen prázdné plkání. Co nejdál od podobných "odborníků".

"Nemysli, že jsi jediný vypravěč příběhů na tomto světě. Dříve či později jej někdo, ještě větší lhář než sám Baudolino, určitě začne vyprávět."

Poslední věta je zároveň krásným závěrečným vtipem "většího lháře než sám Baudolino", Umberta Eca. Kouzelné putování za chymérou, která neexistuje, kouzlo nedosažitelného poháru a neméně nedosažitelné lásky, to vše v obyčejném a lidském hávu (grál jako nejobyčejnější miska ubohého starce - a není vlastně památka na zemřelého blízkého naším nejvzácnějším pokladem? Pak je její umístění do sochařské výzdoby městského chrámu krásnou poctou). Vše vrcholí v kontrastu ubohosti života uvězněného jáhna-vládce a v idylické lásce, která se odehrává na nejkrásnějším místě pod korunami stromů (kde se vše v okamžiku zvrhne ve frašku, když zjistíte, že Hypatie je od pasu dolů koza, abyste vzápětí zjistili, že ve skutečnosti nejde o frašku, ale o lásku - naivní, hloupou, sentimentální, kýčovitou, ale takovou, po které vlastně všichni touží). Závěr, kde hlavní hrdina nakonec zjišťuje, kdo zabil milovaného císaře, je roztomilým rozuzlením tohoto oddechového opusu.

6 14.08.2021

Ačkoli autorka není zcela objektivní, přesto se jedná o zatím nejlepší práci o tomto profláklém žítkovském fenoménu. Pro milovníky Kateřiny Tučkové by to měla být povinná četba, aby nevěřili románovým smyšlenkám.

Zprvu jsem měla dojem, že jde o slaboučký odvar původních knih, konec mě však přesvědčil, že spíše než o odvar šlo o parodii. Kdyby šlo o fanouškovskou povídku, budiž, ale toto dílko není hodno té staré Rowlingové, která stvořila původní sérii.

Docela mě zajímá, jak bude na tuto svou knihu autorka nahlížet, až vystuduje tu historii, na niž se nyní hlásí.

Skvělé! Elain v labyrintu ženských vztahů, jehož zákruty jsou pro ni nepředvídatelné a plné nástrah. Dětské a ženské vztahy bez pozlátka a načančaných filtrů. Doporučuji.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 63): ...kdybych tu s ním byla sama nebo v klučičí bandě, náramně by mě to bavilo. Teď prostě jen mlčím.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 65): ...poví mi, že jsem její nejlepší kamarádka. Carol má ještě jednu nejlepší kamarádku, která je někdy nejlepší, ale někdy se s né Carol zase vůbec nekamarádí.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 67): ...poznám, že si to vůbec nemyslí, že se jim ta jejich paní a jejich stránka zdá mnohem hezčí. Ae takhle se to říkat musí, a tak se to taky učím.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 67): Úplně mi stačí sedět na zemi a vystřihovat pánvičky ze zásilkových katalogů nůžkami na yšívání a říkat, že se mi to nepovedlo. Zčásti se mi ulevilo.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 105): Ne všem se musí moje tvorba zamlouvat. A ne proto, že jsem žena. Když se někomu nelíbí nějaká mužská tvorba, není to proto, že jejím autorem je muž. Zkrátka se jim nelíbí, tečka.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 118):...a když se ráno probudím a vykouknu z okna pokojíčku, roztávají dole v poprašku krasopisně vyčůraná počáteční písmena jejího jména a příjmení.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 134): Čekala jsem na sebemenší náznak: na noční můry, apatii a sklíčenost. Ale nic jsem nevysledovala, což mohlo znamenat, že se naučily dobře přetvařovat, stejně dobře, jako kdysi já.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 136): Vůči nepřátelům můžete pociťovat nenávist a štvou vás. Ale Cordelie je moje kamarádka. Má mě ráda, chce mi pomáhat, všechny tři jsou moje přítelkyně a chtějí mi pomáhat, jsou to moje nejlepší kámošky.(...) Nenávidět je by šlo mnohem snáz. S nenávistí bych si poradit uměla. Nenávist je jasná, kovová, jednostranná, neochvějná: na rozdíl od lásky.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 167): Nazvala jsem cyklus Papiňák. Kvůli atmosféře, která panovala v době, kdy jsem ho dokončila, si lidi občas mysleli, že je to bohyně země, což mě vážně pobavilo s ohledem na to, jak máma nesnášela péči o domácnost. Další v něm hledali kritiku zotročování žen, další odmítaný stereotyp ženy zredukované na vykonavatelku triviálních domácích prací. Ale byla to jen máma při vaření a kde a jak na konci čtyřicátých let připravovala jídlo.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko (str. 210): Slyším jejich zlobu, ale taky potřebu. To ony mě na tohle potřebujou, ale já je už ne.Už mi na nich nezáleží. Něco ve mně ztvrdlo, vykrystalizovalo, proměnilo se ve skleněnou kuličku.

Margaret Atwoodová - Kočičí oko: strany 362 a 398-9 - skvělé, přípané, výstižné.

Eco je jeden z mála autorů, u jehož knih se musím smát nahlas.

str. 22: ...získal přehled, který Paolo Villaggio nazval obludnou kulturou. Ztroskotanci mívají stejně jako samoukové mnohem větší znalosti než vítězové - pokud chceš prorazit, musíš dobře umět jen jednu věc a nesmíš ztrácet čas snahou umět všechno, radost z erudice je vyhrazena ztroskotancům. Čím víc toho člověk ví, tím méňe se mu daří.
str. 67: Deník nedělají zprávy, je to naopak, zprávy dělá deník.
str. 72: Ale souhlasím, že než tvrdit něco, co by si mohl někdo ověřit, je vždycky lepší jenom naznačovat. Naznačovat, to znamená neprohlašovat, neříkat nic jasného, jen potížistu nějak pošpinit.
str. 78: ...ostatně copak někdo čte knihy recenzované v novinách? Většinou je nečte ani recenzent, a kdoví, jestli sám autor. Když se tak dívám na některé knihy, vážně o tom pochybuju.
str. 81: "Všichni novorozenci mají velikánská varlata," prohlásil Simei, "a všichni otcové jsou na ně takhle hrdí. Ale vždyť víte, že v porodnicích občas spletou náramky, třeba ten kluk ani nebyl váš, aniž bych se chtěl dotknout vaší paní."
str. 112: Noviny lidem ukazují, jak mají myslet.
str. 113: A hlavně se teď všichni omlouvají. Anglikánská církev se omlouvá Darwinovi, americký stát Virginia se omlouvá za otroctví, energetická společnost se omlouvá za nefungující elektřinu, vodárny za netekoucí vodu...
str. 242: ...korupce má posvěcení autorit, mafiána si volíme do parlamentu, daňový defraudant sedí ve vládě, ve vězení hnijou jenom albánští zloději slepic.

Už dlouho se mi nestalo, že bych si při čtení beletrie říkala: tohle si ráda za pár let přečtu znovu. Není to červená knihovna, na jakou jsme u románů o Tudorovcích zvyklí, naopak, je to do detailu propracovaný, spletitý příběh, plný skutečných historických postav, dobře vykreslených, byť ne zcela v souladu s tím, na co jsme zvyklí z naučné literatury. Autorka si vyhrála se spletitým provázáním různých časových rovin. Dobře se jí podařilo i zakomponovat do povětšinou politického příběhu kusy Cromwellova soukromého života včetně občasných vhledů do nejtajnějších zákoutů jeho srdce. I náklonnost k Janě Seymourové, která se ve zkratce jeví jako vlastně velmi banální zápletka, je popsána přirozeně a uvěřitelně.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 50):
Jeho (Tyndaleův) Nový zákon je osmerkového formátu, na umolousaném laciném papíře; na titulní straně, kde by měl být tiskařův kolofón a adresa, jsou jen slova "VYTIŠTĚNO V UTOPII". Doufám, že Thomas More některý exemplář viděl. Je v pokušení mu tu knihu ukázat, jen aby viděl, jak se bude tvářit.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 51):
"Tak si zapiš za uši tohle: žádný divný holandský chlast. Žádné ženské. Žádné zakázané sklepní mše. Já dobře vím, co vyvádíš."
"Nevím, jestli to bez těch sklepů vydržím."
"Dobře, dohodneme se. Když ho nezatáhneš do bordelu, můžeš ho vzít na bohoslužbu."

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 103):
Tenhle zvyk citovat je neklamným znamením zmatků v hlavách.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 104):
"Smlouva o věčném míru? Počkejte, kdypak jsme to měli poslední věčný mír? Dávám tomu tři měsíce."

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 285):
Vroucně doufám, dodal Norris, že každý z nás alespoň jednou za život tento zvuk z ženy vyloudí.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 290):
A mimoto král není zrovna odborník na posuzování panenství. Sám to přiznává. S Kateřinou mu trvalo dvacet let, než zjistil, že tam jeho bratr byl první.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 403):
Poslední zákon o velezradě se tvořil v dobách, kdy nikdo nemohl svá slova šířit prostřednictvím knih a pamfletů, neboť o knihtisku nebylo ještě ani zdání. Zahlodá v něm závist k mrtvým, k těm, kteří sloužili králi v době pomalejší, než je tato; dnes se plody koupených či otrávených mozků mohou po Evropě rozšířit během měsíce.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 407):
Alice není žádné neviňátko. Ale na tom nesejde. Jen se podívejte, jak končí nevinní; ti, kdo jsou skrznaskrz hříšní a cyničtí, je využijí, vytlučou z nich to, co potřebují, a zadupou je do země.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 422):
Všichni jsme plody téže díry, pomyslí si, a téhož pokoutního vyjednávání: miláčku, vzdej se mi.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 490):
...od Cranacha každý vypadá jako vepř.
To je pravda. Dokonce i ty stříbřité akty, které maluje, mají něžné prasečí tváře, nohy nádeníků a chrupavčité uši.

Hilary Mantelová - Wolf Hall (str. 501):
Všímáte si, pane sekretáři, té smutné pravdy, že čím je člověk starší, tím pěknější jsou děvčata?

5 19.02.2022

Podívat se i na jiné obdoby lidových léčitelek, než jsou ty kopanické? Proč ne, jenže to by tam o nich něco muselo být. Rovněž všudypřítomné ezoterní hlody jsou dost příšerné. Autorův náhled na Kelty (a nejen na ně) je dost naivní.

Autorka v šestačtyřiceti málem u lékaře údivem spadne z lehátka, když se dozví, že její schopnost prožívat orgasmus neovlivňuje výchova, Freud nebo patriarchální společenské normy, ale že s tím má také co do činění její nervová soustava - to je snad vtip, ne? Vážně je někdo tak naivní, nebo si opravdu někdo nechá tak vymýt mozek, aby mu taková celkem normální věc připadala jako cenná a objevná informace? Autorka mi připadá poněkud hysterická a přecitlivělá. Pocit "prošla jsem si peklem a vyšla z něj posílená, schopná nahlížet vyšší pravdu, tudíž musím návod na správný život sdělit i vám" je velkou bolestí dnešní doby, zadělávající některým jedincům na další problémy.

Další pubertálně feministická sbírka ufňukaných nebo naopak rádoby sebevědomých básní. Haló, probuďte se, děvčata, tohle už je dávno z módy, minulé století je dávno pryč. Takhle zaslepený a přehnaný pohled na ubohé ženy a zlé muže jsem už dlouho neviděla a doufám, že zase dlouho neuvidím. Zvláštní, jaké bludy a ukřivděnosti v sobě někteří lidé nosí. To opravdu ještě dnes někdo věří, že ženy byly mazány z historie a upalovány jako čarodějnice jen proto, že jsou ženy? Co takhle si nejřív něco nastudovat, než sklouznu k takovým hloupým a krátkozrakým předsudkům?

Zdá se, že čím více stran, tím více autor zvolňuje tempo. Děje se toho stále méně a děj se příliš neposouvá, tentokrát dokonce chybí i zvraty v závěru (nebo jsem si již tak zvykla na Martinovy veletoče, že už mě nic nepřekvapuje?).
Chyby jsou už jaksi neodmyslitelnou součástí knižní série:
Str. 124 - "Posílám Fialku pryč," řekl Jon. "Ji a jejího chlapce. Budeme muset najít jinou kojnou pro jejího (správně jeho) mléčného bratra."
Str. 131 - Krasterova manžela (správně manželka).
Str. 136-8 - Jon Sníh rozhodne, aby Janose Slynta pověsili. Ten je nad věcí, má přece vlivné přátele, velitel se toho podle něj neodváží. Prosit o milost začne teprve, když se mu Jon chystá setnout hlavu. Pokud se Marin cítí být inspirován středověkým světem, pak by tomu ale mělo být přesně opačně. Stětí mečem bylo považováno za čestnou smrt, kdežto oběšení za velkou potupu.
Str. 142 - Kachna se vyhoupne na koně, vytáhne k sobě Tyriona, vezme otěže do pravé ruky, udidlo do levé a vyrazí. Koním nerozumím ani za mák, ale nechápu, proč by měl někdo vytahovat koni udidlo z huby a držet je za jízdy v ruce.
Str. 243 - překladatelka píše o době, kdy "svět ovládala bronz," ale bronz je mužského rodu.
Str. 303 - jedno ze západozemských zvířat je překládáno jako ještěrkolev, ale na této straně se setkáváme s ješterolvem.
Str. 322 - divocí dostávají příděly jídla, jedna žena je strčena do zad a věci jí vypadnou z náruče, přičemž sáček s moukou se roztrhne. Neumím si představit, že pouhý pád dokáže tak závažně poničit plátěný sáček, ledaže by byl papírový, ale představa papírového sáčku v pseudostředověkém světě je úsměvná.
Str. 338 - v Půlmistrově řeči chybějí uvozovky.
Str. 355 - údiv Dany nad tím, proč se její rodiče brali, když se nemilovali, působí jako pěst na oko. Co vůbec vede autora k tomu, aby postavě vložil do úst takováto slova?
Str. 382 - volavky jsou prý "majestátné". Majestátní je měkké přídavné jméno podle vzoru jarní a tvrdá podoba tohoto slova se již neužívá, protože je zastaralá. Při překladatelčině inteligenci se mi nechce věřit, že by schválně použila zastaralého tvaru, asi jen prostě neumí přídavná jména.
Str. 414 - Uzle (opět zastaralý tvar, dnes se užívá jen varianta "uzly"), které ho svazovaly, byly příliš těsné.
Str. 440 - Takovým nedůvěřuji ani natolik, aby (správně abych) je pověřil vynesením mého nočníku,...
Str. 499 - Máme mocné přátelé (správně přátele) v Lannisterech a Freyích,...
Str. 517 - Tyrion jí řekl stejná slova už předtím, zpátky (v češtině se příslovce zpátky ve smyslu času takto neužívá) ve Volantisu,...
Str. 618 - "Řekl snad trpaslík něco, čím jsem tě urazil, sere?" - nevím, zda tyto obraty od třetí k první osobě jsou dílem autora nebo překladatelky, jisté je, že jsou strašné.
Str. 648 - stará známá chyba s příšerným a nepřirozeným slovosledem, z celé věty navíc přímo čiší jazyk originálu: Cokoliv se přihodí, až dojde na Zimohradu k bitvě, Aša si nemyslela, že by to mohl její bratr přežít.
Str. 668 - není mi jasné, proč je Quentyn Martell oslovován "princi Dorane".
Str. 713 - Ocitl se sám v bílé pustině, se stěnami ze sněhu tyčícími (chybí se) z obou stran od něj do výše hrudi.
Str. 740 - Měla jedna (správně jednu) ruku...
Str. 744 - z Waldera Freye se náhle stal Walter.
Str. 779 - ne "s padesáti tisíci mečů", ale s padesáti tisíci meči.
Str. 791 - Theon vzpomíná na dva syny uhlíře, které nechal zabít místo Brana a Rickona, v předchozích dílech však šlo o syny mlynáře.
Str. 802 - Missandei žádá Dany, aby Dornům "uštědřila sluchu", aby s ní mohli promluvit. V češtině se užívá spojení "popřát sluchu".
Str. 803 - Ser Barristan líčí Dany, co se dozvěděl od Meris o zběhnutí Větrem hnaných na královninu stranu. Místo, aby se zeptala "čemu věříš", nebo "čemu všemu z toho věříš", Dany pronese nesmyslnou větu: "Kolika z toho věříš, sere?" Kolika čeho? Kolika větám? Kolika lidem? Vždyť o tom mluvil jen s Meris. Překladatelka byla asi opět duchem jinde.
Str. 806 - opět nacházíme ono podivné slovo "vyzásobit".
Str. 814 - Daniny prsty zavadily o rukojeť "jejího" biče. Ale neměl to být spíš bič "jeho" (mrtvého mistra jámy)?
Str. 821 - Jon přemýšlí o postavě, která se jmenuje Matka Krtek, jindy se o ní ale mluví jako o Matce Krtici.
Str. 843 - "... a budu se modlit, abys byla shledána nevinnými (správně shledána nevinnou) z ostatních obvinění."
Str. 845 - ser Kevan mluví s Cersei a říká jí: "Lancel je můj syn, Cersei. Tvůj vlastní synovec (správně bratranec)."
Str. 856 - ser Barristan vypráví Missandei, jak nesnadné je sestřelit draka, jak se o to v Západozemí mnozí snažili a nikomu se to nepodařilo. "Missandei přikývla. Bylo těžké říci, zda ji to ujistilo." - ujistilo o čem? Spíše by se hodilo napsat "uklidnilo".
Str. 887- Kdybych věděl, že se dostanu do tohohle svrabu (správně srabu), otče, možná bych tě nechal žít.
Str. 917 - V angličtině se 1. a 5. pád shodují a je tedy na překladateli, aby se rozhodl sám, který z nich použije. Domnívám se, že v tomto případě měl zůstat 1. pád, protože král spíše jen konstatuje, neoslovuje: "Sestro" řekl Hizdahr zo Loraq strnule. "Sestřenice a bratranče." Ukázal na zakrvácenou hlavu. "Ukliďte mi to z očí."
Str. 965 - jedna z lodí se jistě nejmenuje "Železné křdlo", ale Železné křídlo.
Str. 980 - Arya rovněž milovala citronové zákusky? Domnívala jsem se, že to byla Sansa.
Str. 983 - "Kočka z kanálů prodávala v tamních chrámech srdcovky a slávky, kdykoliv měla Bruskova dcera měsíční krvácení a uchýlila se na lože." - trávit onen čas v posteli nebylo v minulých dobách nic neobvyklého, ovšem jen u žen určitého (dostatečně vysokého) společenského postavení. Dcera obyčejného rybáře (jako byl Brusco) by si takový luxus dovolit nemohla.

Pokud chcete opravdu staré a původní pohádky bratrí Grimmů, není tato kniha tím pravým ořechovým. Převypravěči se sice snaží do pohádek zapracovat hororové a syrové prvky z původních verzí, ale nemohu se zbavit dojmu, že je to spíš ze senzacechtivosti a touhy šokovat, než kvůli logice a soudržnosti textu. Jinak je ale text zoufale moderní, ať už jazykem (např.: "...jak já jsem dneska populární", fantaskní,), tak i myšlením postav (údiv převypravěče nad tím, proč se Bůh, Ďábel a Smrťák zajímají o bezvýznamného sedláka, jeden z nich je mimochodem oděn do obleku, slamáku a v náprsní kapse má červený květ - jak se tenhle švihák jak z Monetova obrazu nebo secesní promenády hodí do archaického světa této pohádky?).

Další moderní invencí je převzetí líbivých interpretací ala Freud a Jung, které vidíme třeba u Jeníčka a Mařenky, kde se příběh v závěru scvrkne do traumatického vztahu matky a dcery, kde dcera se má likvidací ježibaby vyrovnat s negativním vlivem matky, osvobodit se od ní a dospět. Tato interpretace mi vždycky připadala přitažená za vlasy a naprosto opomíjející většinu motivů v příběhu a soustředící se jen na jednu rovnou pěšinku, jako kůň s klapkami na očích.

V úvodu Lociky se zaměřte na převypravěčův popis čarodějnic. Jedná se o souhrn těch největších klišé, jaká si moderní doba o fenoménu čarodějnictví vymyslela (pod vlivem romantických tendencí 19. století, Murrayové, Gardnera, a wiccanského novopohanství).

Velice zajímavé. Ač je Dumézilův systém dnes již považován za překonaný, pokud ho budeme užívat opatrně a nebrat ho moc vážně, může být nadále užitečný. Koneckonců, co také dělat jiného, když je pramenů k Velesovi jako šafránu. Asi bych ocenila rozsáhlejší přehled dosavadního bádání o Velesovi, ale to je asi taková celková bolest předkřesťanských mytologií. Málokdo se zabývá tím, co se na slovanské, ale i keltské a germánské bohy nabalilo v období posledních 200-300 let.

Výsledek je sice zase takový, že vlastně nevíme nic moc, ale alespoň jsme si připomněli všechny podobnosti z okolí, které by mohly, ale také vůbec nemusely s Velesem souviset. Nalezené podobnosti jsou zajímavé, ale nejisté, čehož si je vědoma i sama autorka.

Nezbývá než doufat, že se autorka bude věnovat tématu slovanských bohů i nadále.

Na fantasy by člověk neměl uplatňovat stejná měřítka jako na historii, ale protože spousta lidí má představy o středověku a dobách před přijetím křesťanství ovlivněné právě tímto žánrem, myslím, že nebude na škodu upozornit na pár drobností.

Ze sedmi knih s tématem slovanské mytologie, které Fragment vydal, se Legenda o Ladě asi nejvíce snaží vycházet z historických faktů, přesto narazíme na spoustu nedostatků. Kniha se má odehrávat v době knížete Vladimíra, tedy patrně někdy koncem 10. století, popisy prostředí vesnice a bydlení však připomínají spíš ruský venkov novověku (popisy interiérů, obydlí, bílé halenky, sarafány,... vlastně i ta Iljova ušanka je dosti podivná).

Při popisu hladomoru je uvedeno, že byl hlad tak strašný, že si matky odtrhávaly od pusy, jen aby mohly nakrmit své děti - nikoli, hladomor je tehdy, když není co si odtrhávat od pusy.
Po Moraně přebírá vládu Lado - nikoli, toto spojení (domnělých) slovanských božstev s roční dobou je moderní inovace. Když babička vypráví příběh o rodině, kde matka umírá, ale dcerka přežije, malá vnučka to považuje za smutný příběh. Jenže časté umírání bylo ve středověku bohužel velmi častou součástí života, takže podobný případ by byl spíš příběhem s dobrým koncem, v případě špatného by spíš vymřela rodina kompletně.

Perunova socha má huňaté obočí - těžko, při pohledu na některé dochované idoly je vidět, že řezby byly příliš hrubé na to, aby zachytily takové detaily.

Jména věšiny postav nám dnes sice zní "východoslovansky", ale ve většině případů jde o jména, přejatá až s křesťanstvím, tedy by je těžko mohli nosit nepokřtění obyvatelé pohanské vesnice.

Lada sní o tom, že by mohli s Iljou odejít na jih, poznávat nové kraje. Ne že by lidé v dávných dobách necestovali, naopak spíše cestovali více, než si dnes obecně myslíme, ale jejich cesty byly motivovány spíše nějakým smysluplným účelem, například obchodem, ale cestování za účelem poznávání a kochání se cizími kraji je dost moderní. Navíc člověk, který se živil zemědělstvím, si vždy velmi dobře rozmyslel, zda své hospodářství opustit, protože šlo o jeho zdroj obživy. Zdá se, že Lada a její matka mají všehovšudy 10 slepic. Dosti podivná představa o hospodářství ve středověku, z čeho byly obě ženy živy?

Když přijíždí křesťané, jsou popsaní jako bojaři. Ale přitom jde o pár mužů, bez jakéhokoli dalšího doprovdu, což je u velmožů dosti podivné, na konci knihy si dokonce sami nasazují kolo u vozu (a jeden chválí druhého, že vzal ve vesnici správnou velikost kola - ale kola neměla nějaké dané velikosti, dělala se prostě na míru konkrétního vozu). Společenské rozdíly v knize očividně neexistují. Celé vylíčení násilného pokřesťanšťování vyznívá dost neuměle a neohrabaně, neznalost reality christianizace je na textu velmi znát. Postavy dokonce mluví o SVATÉM Vladimírovi, ale on byl prohlášen za svatého až o několik století později (jak už to tak bývá). Jedna z postav knížeti vytýká, že zaprodal svůj lid i víru pro první výhodnou nabídku k sňatku - ale očividně mu vůbec nevadí, že také nechal odstranit svého bratra. Jeden z bojarů říká, že kníže jim dal za úkol přivést bezvěrce na cestu dobra - ale Vladimír ve skutečnosti přijal novou víru z politických důvodů, těžko by mu záleželo na pokřesťanštění nějaké jedné malé vesničky, ale spíše na demostrování toho, že se jeho zem stává křesťanskou, proto ty hromadné křty městského obyvatelstva v řekách, které známe ze středověkých textů.

A nakonec k Nestorovi - dnes už víme, že Nestorův rukopis nenapsal žádný Nestor, ale podílelo se na něm několik autorů, dokonce z několika různých generací.

Skvělá kniha! Vyvrací tolik přežilých klišé a nesmyslů, upozorňuje na nekriticky přijímané omyly, rozhodně by neměla chybět žádnému serióznímu zájemci o dějiny čarodějnictví.
Kreuz je sice takový Šalda (zkritizuje až na pár výjimek každého), ale pořád lépe, když se vymezuje a uvede proč, než aby jen ocitoval bez hodnocení a: čtenáři, udělej si obrázek sám, jak je to dnes v módě a pokud sami nejste v daném tématu již odborníkem, nedá vám text nic. Bohužel je (asi z nějakých citových důvodů) jedním z Kreuzových oblíbenců Čechura, nad čímž mi zůstává rozum stát.

4 29.03.2023

Nevím, proč knihy s námětem pohanství (vlastně spíš pseudopohanství 21. století) jsou si všechny tak podobné. Strašidla, tetování, blázniví venkované, ploché a jednoznačné postavy, dialogy, co mají k běžné mluvě na hony daleko. U této knihy jsem navíc měla dojem, že je to jak přeložené z angličtiny. Ty obraty, fráze... brr, to opravdu není pěkná čeština. Zkrátka, hlavně, aby to bylo tajemné, napínavé, hlavně, aby tam bylo zlé okolí, které hrdinům nepřeje a nesmí chybět nadpřirozené bytosti, které podezřele připomínají mozkomory, což tady bylo už mnohokrát.
To podivné nářečí-nenářečí je dobrou metaforou pro celou knihu. Stejně nekonzistentně, výběrově a neuceleně totiž působí i celý příběh, doba, postavy i jejich jména. Tetování jako prostředek identifikace s tím, kým člověk je, kam patří a odkud pochází stejně jako přesvědčení o tom, že víra je osobní a soukromá záležitost, patří k našim iluzím o fungování dřívějších dob. Poněkud to vykrádá řecké báje (Ariadnina nit), Alenku (bílý králík), Harryho Pottera (mlžný svět za branou, běsi ala "mozkomorové") Karkulku, ač je děj asi zasazen do starší doby (po válce?), postavy smýšlí zoufale moderně, je to takový slepenec a konec je úplná fantasmagorie, jejímž výsledkem jsou jen stokrát omleté fráze o postavení se tváří v tvář svým démonům a strachům. Má to být kniha pro young adult, ale myslím, že by si mladí čtenáři zasloužili víc.

Těšila jsem se na rozbor zajímavých postav z Bible a místo toho čtu o ezoterních škatulkách a neexistujících ideálech. Neustálé mnohomluvné opakování jednoho a téhož v malých obměnách. Úprava knihy je však opět lákavá.

Další pubertálně feministická sbírka ufňukaných nebo naopak rádoby sebevědomých básní. Haló, probuďte se, děvčata, tohle už je dávno z módy, minulé století je dávno pryč. Snad o chloupek lepší než Rupi Kaur.

Slovanští bohové to dnes mají těžké. Stali se módní záležitostí, což z nich dělá lehce zkreslitelný artikl. Už v průběhu historie, zejména v devatenáctém a počátkem dvacátého století, se na tuto tematiku nabalila spousta nepřesností, výmyslů a národoveckého balastu, což v současnosti bohužel pokračuje. Není proto nic lepšího, než se vrátit k pramenům a nahlédnout hlouběji pod povrch.
Rozesmálo mě, když jsem se dočtla, že sv. Vavřinec byl upečen na železném rožni a dnes je patronem grilování. Uznávám, že katolická církev má smysl pro humor (nebo spíše autor, který touto poznámkou text, ne sice příliš vědecky, ale o to vtipněji, odlehčil).
Zdařilá práce, vřele doporučuji, něco takového nám chybělo. Jen škoda, že v seznamu literatury občas něco zmizelo, takže autor v poznámce pod čarou odkazuje na zdroje, které v knize nejsou uvedené.