Sisssi komentáře u knih

Anotace i obálka vypadaly slibně, ale kniha bohužel nevybočuje z řady průměrných ženských dílek. Předvídatelné, autorka si mohla daleko více vyhrát. Přesto třetí povídka potěšila. Připomněla mi Řezáčovo Černé světlo.

Tak jsem se dozvěděla, že Marie Terezie milovala jízdu na koni a kolotoče. Jak někdo může v tomto kontextu přeložit slovo "Karussell" výrazem "kolotoč", to je mi vskutku záhadou. Marie Terezie nemilovala kolotoče, ale karusely. Překladu by trocha pilování neuškodila. Dodatek z 24. 1. - Karusel je kratochvíle na koních, často v kostýmech, kdy se předvádí různé figury a tanečky.

Čekala jsem, že to bude mnohem horší, jak jsem u populárně naučných knih tohoto druhu zvyklá. O skutečně "pravdivé příběhy" nejde ani náhodou, některé překlepy, chyby (faktografické, překladové, pravopisné) a vyložené nesmysly jsou opravdu neuvěřitelné, ale přesto stojí tato kniha o stupínek výše, než je u tohoto žánru a u amerických autorů obvyklé. Další malá pochvala je za výběr některých méně obvyklých "princezen".

Nenáročná oddechovka, jen by si měl autor lépe nastudovat reálie doby, do níž děj své knihy zasazuje.

Lepší než Pole a palisáda.

Laskavé, procítěné, krásné.

V rámci oddechové literatury příjemný román o tom, že proti vůli vyšší moci (Boha či osudu), je člověk bezmocný a ať dělá cokoli, jeho snahy jsou úplně zbytečné, stejně se nakonec dostane tam, kam jej vyšší moc chtěla dostat. Může se snažit, může mít vůli, může chtít, ale není to nic platné, člověk v uričtých věcech zkrátka není svým pánem a je jen vláčen ve vlnách moře nepřízně. Čtenář se daleko dříve než Martina sama ptá, komu byl život vlastně uloupen. Smírný konec a díky dítěti nalezený klid mě překvapil, čekala jsem tragické vyústění v podobě skoku do studny.

Solidní ujeťárna! Hra jazyka je opravdu slušná a je mi líto, že neumím francouzsky, protože v originále to musí být ještě lepší. A právě o to tu jde - o hru - hru s jazykem, s vyřčením něčeho nesrozumitelného nebo zdánlivě nevinného, co se později přetaví v něco úplně jiného či dokonce hrůzného (Spravedlivý Trest). Přesto čtenář některé věci vypravěčce neuvěří. Například to, jak pochopila kdeco z filosofie, ale není jí jasný význam slova žena (který vůbec nepoužívá, protože odděluje dva poddruhy ženství - kurvy a panny, přičemž i těmto slovům dává svou vlastní náplň), není jí jasné, kde psát velké písmeno, protože jde o jméno, nebo nechápavost ohledně sestry, kterou si (údajně) nedokáže spojit se Spravedlivým trestem, ačkoli na konci použije i obě jména z dřevěné tabulky. K některým svým hrám se čtenářem se dokonce sama přiznává (tušila, že je dívka a ví, co znamená její břicho).

Vzhledem k tomu, že kniha je autorovým soukromým dílem, nevyvaroval se určitých překlepů či vynechaných slov, případně nevhodného slovosledu, ale těchto a pár dalších drobností naprosto nemůže zastínit celkovou kvalitu knihy. Jen více takovýchto zajímavých počinů! Císař Ferdinand je neprávem opomíjená historická postava a nezbývá než doufat, že i tato kniha přispěje k probuzení zájmu o toto zajímavé téma. Detailní pohled na fungování císařského dvora je nesmírně zajímavý.

Tento otřes je "v souladu s RVP"? Stačí letmý pohled do obsahu, aby člověk viděl, že tato pseudočítanka je skutečný průšvih. Dát vedle sebe pro srovnání Vodníka od Erbena a od Suchého je dobrý nápad, ale ten od Suchého nesmí být v obsahu uveden ve stejné úpravě, jako Erbenův, nebo si děti budou myslet, že Suchý je Erbenův současník. Proč je nelogicky nejprve uveden "Taťjánin dopis Oněginovi" a pak až "Evžen Oněgin" je mi záhadou a vsutku nevím, co by se mohly děti naučit z podprůměrných a triviálních dílek (Barbara Cartlandová: Sissi, soukromý život Alžběty, císařovny rakouské; Lenka Lanczová: Blbej fór; Louise Renninson: On je fakt boží; Petra Braunová: Borůvkové léto s Terezou; Katarína Gillerová: Úžasssná dovolená atd.)

Velmi pokřivený pohled na císařovnu Alžbětu a její rodinu. Tuctový pseudohistorický román plný klišé a zkreslení.

Na Japonsko poloviny 50. let je to opravdu nečekaně otevřené psaní o sexu (navíc s přihlédnutím k vysokému věku aktérů, sex lidí v tomto věku byl donedávna tabu i na Západě). I když se mi některé věci zdají málo uvěřitelné a nakašírované, moc se mi líbila ona hra s pravdou a nepravdou v denících, které se tváří jako otevřené zpovědi, ale přitom jen počítají s tím, že si to přečte ten druhý a proto každý z manželů výpověď stylizuje do určité podoby. Manželčin závěr pak přináší konečné potvrzení její pokrytecké neupřímnosti. Nevinila bych z ní však její úctu k tradicím a svázanost zkostnatělou morálkou, ale její individuální povahu. Nic přece neopravňuje člověka k tomu, aby druhého dohnal k smrti, zvlášť, když si Ikuko s Kimurou užívala už za manželova života a jeho smrtí si vůbec nepolepšila. Ovdovění nic nevyřešilo, Kimuru si vzít (kvůli konvencím) stejně nemůže. Pokud se Kimura formálně ožení s Tačiko, bude mezi nimi místo manžela stát dcera, takže všechno Ikukino intrikování vlastně vyznělo naprázdno. Dobré, ale na "nejlepšího japonského autora 20. století" je to podle mě trochu málo.

Oproti prvnímu dílu se v pokračování zbytečně moc mluví a málo děje. Mrzí mě určtá předvídatelnost (např. ve chvíli, kdy se Cressen začne zabývat myšlenkou otrávit Melisandru, je čtenáři, který přisoupí na hru autorovy poetiky jasné, že se nakonec otráví on sám) a hloupé a zbytečné Martinovy chyby.
1. naivní představa, že žena má na počátku těhotenství prsa plná mléka - slyšel autor někdy slovo mlezivo?
2. dvakrát se zdůrazní stažení králíka, ale dál se asi peče nevykuchaný - chudák Jon, to by si tedy pochutnal.
3. chybné užití slova chrlič (gargoyle = ozdobný architektonický prvek, odvádějící vodu) v případech, kdy měl být užit jiný výraz (chimera = žádnou vodu neodvádí, přípdně úplně neutrální slovo statue), tento nedostatek mohl být odstraněn alespoň dobrým překladatelem, ovšem od člověka, který vyprodukuje větu "Tvoje Výsost pro tebe poslala?" (správně "Její Výsost") nebo "Ty nejsilnější vydrželi do večera" (správně "Ti nejsilnější vydrželi do večera"), mě to ani nepřekvapuje, o užití přivlastňovacích zájmen a přehnaně častém užití "mně" na úkor "mi" ani nemluvě.
Doufám, že druhá část druhého dílu bude lepší a už se na ni těším.

Moje první Austinová v životě. Dlouho jsem se nemohla odhodlat, protože jsem se bála, že to bude na můj vkus příliš "červenoknihovní". Dílo ženy-autorky z počátku 19. století je něco, co v české literatuře nemáme.

Povedená a vtipná oddechovka.

Ačkoli se autorce dá ledacos vytknout (určitá zmatečnost, přílišná spekulativnost), přesto je tato kniha skvělým náhledem do fungování, myšlení a cítění raně novověké jihofrancouzské vesnice.

Stará, ale velmi kvalitní publikace o Lucrezii Borgiové.

Od filmového zpracování s Geraldinou McEwanovou se knižní předloha opravdu velmi liší, takže čtete vlastně úplně jiný příběh. Jen se obavám, že až na knihu narazí někdo z pseudofeministických kruhů, bude žhavým adeptem na černou listinu - o tématu znásilnění se tam totiž píše takovým způsobem, který by v dnešní hyperkorektní době již neprošel.

Překlad místy kulhá, občas nesedí slovosled nebo věta nedavá smysl a překlepů je v textu také dost.

Poklad Vikingů z Luten-Loo mě rozesmál, manžela archeologa Agatha prostě nezapře :-).

Knihy této autorky patří k tomu lepšímu, co u nás v poslední době o Alžbětě vychází. Beňakové se daří objevovat zajímavé drobnosti, přesto je poznat, že není historička. Cituje jen nedůsledně a občas neuvádí zdroj právě u zajímavých detailů, které jinde nenajdeme (vycpávka na křivém rameni, používání papírových kapesníčků, nahá fotomontáž císařovny, výčty jmen koní a psů, informace o přítelkyních Ireně a Adéle,...). Tato nedůslednost v citování působí až záměrným dojmem, jako by si autorka chtěla za každou cenu ponechat trumfy v ruce a neprozrazovat své zdroje.
Vytknout by se dala i jistá autorčina nekritičnost a snaha nevrhnout na Sisi a Habsburky ani trochu nepříznivý pohled (všimněte si, kolik šperků dle Beňakové zmizelo beze stopy - ale Katrin Unterreinerová uvádí v knize Zmizelé poklady Habsburků, jak rodina císaře Karla kupčila s rodinnými šperky i s klenoty, které jim nepatřily a například souprava s rudými kameny, kterou má na sobě Sisi na obraze z konce 70. let měla velice nízkou hodnotu, největší kámen byl dokonce obarvený). Jako celek ale kniha Alžbětiny příznivce jistě potěší.

Při čtení si vezměte k ruce nějakou politickou výchovnou agitku z 50. let a pak hledejte 10 rozdílů. Jsem jediná, komu přijde zvrhlé, vychovávat své dítě podle manuálu? Proč je dnes tak moderní vytvářet si nepřítele? Zkuste mrknout, jak dnes na "patriarchát" nahlíží třeba sociologie, historie, antropologie a archeologie - a zjistíte, že podobné knihy stojí na hliněných nohách.