sharik komentáře u knih

Neodolal jsem zvědavosti a více méně to přečetl. Spíš listoval a přeskakoval, ale vlastně nezáleží, jestli to člověk přečte celé, nebo jen vybrané pasáže, protože je to takové selfpromo scifi, kde se jen opakují demagogicky zkreslené úspěchy, vize a výmysly. A i když dávám odpad, věřím, že jednou to mít hodnotu bude. Jako pomůcka k výuce dějin propagandy a manipulace. Snad bude tenhle oligarcha, který se tváří jako disidentská verze Spasitele, psát pokračování někde v exilu, nebo na jiném místě, kam patří víc než tam, kde je teď.

Nečetl jsem zas tolik děl od Kinga, ale Pod kupolí bylo zatím to nejlepší. Proč? Zejména kvůli psychologii a uvěřitelnosti každé z mnoha postav tohoto masivního díla. Není to román jen o tom, že maloměsto se ocitne v izolaci a my nevíme proč. Je to o psychologických dopadech, o tom, jak se ukazuje to nejlepší a zejména to nejhorší v lidech, když ztratí dohled a získají moc. King pracuje s postavami skutečně detailně a na více jak tisíci stranách se díky tomu neztratíte, ani se nezačnete nudit nebo ztrácet pozornost. Co je ale podle mě hlavním tématem románu? Odolnost davu a myšlení stáda. Tohle téma se proplétá a prosakuje celou knihou a myslím, že nádherně se završuje v závěru, který je tolika čtenáři (dle mého naprosto neprávem) kritizovaný. Kingovo Pod kupolí je totiž neuvěřitelně skvělý román od začátku do konce a na každé jedné stránce...

22 06.05.2019

Simmonsův Terror je úžasně mnohovrstevnatý román. Nevypráví jen o arktické výpravě, pochopitelně. Nejzásadnějším tématem je chování lidské společnosti v krajních podmínkách (čímž mi hodně připomíná S. Kinga) - rozpadající se civilizovanost, vzorce chování i samotné lidství v boji o přežití (a na druhé straně udržování zmíněného některými). Ale tyhle úžasně vykreslené psychologické fresky také nejsou všechno. Simmons skvěle pracuje s reáliemi, prostředím a s napětím. Vedle toho také s eskymáckou mytologií a víc než zručně proplétá historickou fikci s mysteriózním dílem. Masivní kniha nestíhá být nudná a ač se často mění, na co je kladen důraz (hlavně v nečekaném a brilantním závěru), nepůsobí necelistvě ani mozaikovitě. Některé postavy možná vypadají trochu černobíle, ty ovšem naprosto vyvažují postavy hlavní (jichž také není málo) - komplexní a často nejednoznačné. Aby se v závěru vysvětlily stejně, jako veškeré záhady a smysl celého dění. Označení "mrazivý thriller" je více než přiléhavé a ačkoli jsem tuhle knihu četl poměrně dlouho, chci víc. Chci víc Fitzjamese, Croziera a především Mlčenlivé dámy. Ani nedokážu napsat, co vše je na téhle knize super a příliš nespoilovat. Jsem zcela nadšený!

21 29.11.2019

Pokud jste tohle nečetli, udělejte to. Všichni. Vykašlete se na všechny ty novodobé romány o holokaustu, jejichž autoři často nejspíš jen chtějí vydělat na tom, že číst o hrůzách nacismu je teď prostě móda. Szpilmanova kniha je ale jiná, jde o těsně po válce napsané vzpomínky, u kterých se vám bude zvedat žaludek, cloumat vámi vztek a i silnější povahy možná budou mít na krajíčku. Knihy jako tahle jsou nesmírně důležité. Je to strašně nepříjemné čtení a kdyby byla kniha delší, asi bych ji neustál. Ale opravdu si ji přečtěte. Nejen, aby se nezapomínalo...

19 25.12.2021

Dohánění dávných restů. Každopádně, tahle kniha o tom, jak jednou městem prošel Ďábel, je skutečně geniální. A jsem docela rád, že jsem se k ní dostal až teď, ne třeba někdy na střední škole, protože mám podezření, že bych tohle mnohovrstevnaté, bohatě motivické, fantaskní, magické, apokryfní, symbolické, těžké a zároveň velice zábavné dílo asi nepochopil. Teď jsem se od něj ale nemohl odtrhnout a přečetl jsem ho na jeden zátah, přerušený v podstatě jen pár hodinami spánku. Přemýšlím, co o tomhle románu napsat, který motiv nebo kterou příběhovou linku vyzdvihnout – jenže to nelze. Vždycky by to znamenalo vynechat jinou, stejně významnou. Není možné vyzdvihovat jen parafrázování tehdejšího Ruska a jeho zrůdného režimu, příběhu Piláta, popis čarodějných sabatů (včetně mnoha ne příliš zjevných detailů), parodování literátských státních spolků, trampoty dvojice démonů (z nichž jeden chodí po světě v podobě obřího černého kocoura), ani… Jen ten seznam, co všechno bych mohl vyzdvihovat nad ostatní, by byl nekonečný. A stejně nekompletní. Fascinující je, jakým způsobem to Bulgakov propojil, kolik toho dokázal říct příběhem, jehož děj působí místy záměrně zpomaleně, jindy se v pár odstavcích stane tolik, že čtenář nestíhá chytat, co každá z těch bizarností ve skutečnosti znamená. Jsem nadšený.
PS: Vydání Rybka Publishers (2020) je po grafické stránce opravdu skvělá práce – člověk se tu knihu až bojí číst a raději by si ji jen vystavil a občas opatrně prolistoval. K tomu obsahuje přes dvě stovky maleb polského malíře ukrajinského původu Iwana Kulika, autora (mimo jiné) prý více než sedmi set obrazů na téma románu Mistr a Markétka. Musím říct, že jeho styl je skvělý, navíc mě potěšilo i to, že ve výběru maleb otištěných v románu, se některé scény objevovaly ve variacích (např. scéna, kdy Markétku na lavičce osloví ďáblův pomocník, je tu zachycena hned třikrát, přičemž prostředí i postavy pokaždé vypadají dosti různorodě).

19 08.08.2021

Tahle kniha mě opravdu minula. Postavy jsou strašně černobílé. Chování matky jsem nepochopil, její motivace nedává smysl (nebo prostě chybí), zároveň její zlé chování k jedné z dcer je až těžko uvěřitelně přehnané (tj. autorka tlačí na pilu, aby ukázala, jak je zlá, až to přestává být realistické - zvlášť, když je tam ta druhá, protěžovaná, dcera). Oceňuji to vážné téma, ale podané je příliš schématicky a povrchně. Navíc mi to přišlo celé... tak nějak nudné... Bohužel...

18 10.02.2020

Je to horror, není to horror? Je, ale to na téhle knize není tím nejdůležitějším. King na jednu stranu totiž umí stupňovat napětí a pracovat s děsem (kterým šetří a dávkuje ho tak postupně, až děs přichází často nečekán a tím působivější), na druhou stranu hororové téma je tu "jen" jakýsi rámec a posouvač děje. Na pozadí příběhu vyvstávají mnohem vážnější otázky, kterým rozsah knihy umožňuje opravdu hodně prostoru, a tak nepůsobí žádné z témat uspěchaně. King otevírá vážné otázky jako je rasismus, sexuální zneužívání (a vlastně sexualita obecněji), šikana, postavení ženy, vztahy dětí a rodičů, či vůbec vnímání dětí dospělými a naopak vnímání dospělých dětmi. Zajímavé jsou také metafyzické narážky v textu (zvlášť úvahy ke konci, např. popis Jiného, které nevychází u Kinga z Boha, ale naopak z konceptu absolutního Zla, v tomto případě personifikovaného absolutního Zla). No a pak jsou tady dvě témata nejdůležitější: prvním je dospívání a tím druhým (i když to zní jako strašné klišé) pevnost a hodnota přátelství. Proč to ale není v téhle knize kýč, nýbrž strašně silné téma? Protože málokdo to umí podat jako King v To. Vy totiž během čtení téhle knihy ty postavy skutečně poznáte, oblíbíte si je a vlastně pochopíte. 1092 stran nabízí dost prostoru, aby se z hrdinů knihy stali pro čtenáře "staří známí", a tak konec, který je hořkým happy endem, zanechá dobrý pocit, ale zároveň jistý smutek. Proč? To bych prozrazoval příliš, takže to (To?) musíte poznat sami ;).
Jen je škoda, že překlad má několik nehezkých nesmyslů, když očividně překladatel nepochopil kontext, nebo neznal reálie. Překlepy (hlavně na konci knihy) a chyby v sazbě by také stály za větší péči a vyřešení před tiskem.

18 04.08.2018

Murakamiho rozsáhlý román Komturova smrt (přes 700 stran velmi drobným písmem) patří přesně k těm knihám, které jsou na první pohled vlastně o ničem, ale když se trochu zamyslíte (stačí věnovat tomu pár minut po dočtení poslední stránky a nebýt jako polovina tuzemských literárních kritiků :)) ), dojde vám, jak je celá ta stavba a struktura téměř geniální. Tedy, má své mouchy, ale k těm později.
Neskutečně pomalu vyprávěný komorní příběh o několika měsících v životě jednoho malíře - portrétisty - v době, kdy se dočasně rozešel se svou ženou. Oba si našli někoho jiného, on se uchýlil do izolace v horách, kde žije a maluje v domě po jednom mnohem slavnějším kolegovi. A celý ten příběh lze samozřejmě číst jako malířovu iniciační cestu, která vede (do jisté míry) zpátky na začátek, kdy se toho nakonec zdánlivě příliš nepromění, jen si náš milý malíř projde krátkým obdobím plném magických podivností, což ho nějakým způsobem přeformuje, avšak ne až tolik.
Zajímavější je však ta druhá rovina románu. Text je totiž doslova přecpaný metaforami a celý ho rámuje fakt, že je jakousi studií metafory, v jeho jádru je metafora metafory (tedy jakási meta-metafora), což je prostě skvělé. A když si tuhle základní myšlenku uvědomíte, najednou začne dávat celý román zcela jiný smysl, každý jeho detail má své místo, každá drobnost odkazuje k jiné a najednou z Komturovi smrti vyvstává neskutečně provázaný a plastický text, kde skutečnost, že se stalo mnohé, aby se zas tolik nezměnilo, nejen přestane vadit, ale pojednou působí jako jediné možné rozuzlení.
Leč drobné výhrady mám. První je topornost a neuvěřitelnost dialogů, zvlášť v případě některých postav, například vypravěčovy manželky Juzu. Ale těžko říct, zda je tohle chyba autora, či překladu. Druhá výtka je, že pomalé tempo vyprávění je někdy pomalé až příliš, a to zejména vinou mnohého opakování již řečeného, někdy navíc opravdu příliš rychle za sebou, což otravuje (ale zdá se, že u japonských autorů nejsou tyhle nadbytečné repetice nic neobvyklého). Trochu mě mrzelo i to, že se autor na konci trochu zpronevěřil úvodu, kdy se už nevrátil k předjímající situaci, již celý román začíná. Na druhou stranu v metaforickém smyslu (a o ten tu jde především), lze i tohle obhájit...

17 21.05.2021

Dlouho jsem tuhle knihu nemohl sehnat a strašně mě žralo, že McCarthyho Cestu neznám a nemám přečtenou. Nedávno konečně znovu vyšla a já ji mohl zhltnout a nechat se pohltit geniálně vykreslenou temnou atmosférou nehostinného světa po globální katastrofě. Oproti některým jiným autorům tohoto žánru (zejména českým, jejichž post-apo má podobnou strukturu i podobu) nepotřebuje McCarthy sázet na vulgaritu, sexualitu ani nepřecpává svůj text explicitním násilím. Ono je to totiž takhle mnohem silnější. Anonymní prostředí dokresluje prakticky anonymními postavami putujícího otce a syna, pracuje s minimem postav a minimem vzpomínek na svět před zkázou. Protože minulost nemá žádný význam, ačkoli někde tam pořád ukrytá je. Nechci se dopouštět klišé popisu, že je to příběh o naději (ono by to bylo asi beztak poněkud sporné tvrzení), či o naději v beznaději. Jenže tenhle motiv je tam silný (i přes svou spornost, ale snad tou je umocněn), přestože není nijak tlačen na pilu. Cesta, plná smrti, smutku a zároveň mnohých až filozofických otázek (jen o konceptu dobrá a zla by se dalo dlouze debatovat) je prostě masterpiece!

17 17.10.2019

Podlehl jsem a přečetl si další světový bestseller. Přesto, že obvykle mě knihy s takovou pověstí zklamou, u Nesba tu obří popularitu asi chápu. Jde sice o thriller, jakých jsou stohy, nicméně Sněhulák má jednak atraktivní téma a zápletku, zároveň Nesbův vypravěčský styl příjemně plyne, a přitom není až příliš jednoduchý, aby hraničil s uniformní stravitelností. Nakonec i klišé scény (klasický finální "souboj", kterému se nevyhnete snad v žádném thrilleru, či detektivce, ať už knižní nebo filmové) tu vlastně působí takřka přirozeně, rozhodně však nepostradatelně pro stavbu románu. Ale je fakt, že bez takové scény na závěr asi žádný thriller prostě nemůže fungovat... Co je však nejlepší, je autorovo "tahání čtenáře za nos". Detektivkářský twist je tu několikanásobný (kupodivu není ani tak překombinovaný) a pokaždé umí překvapit a znejistit vše, co jste si mysleli, že víte... Aby nakonec vše beze zbytku zapadlo do oné pověstné skládačky. Prostě thriller přesně takový, jaký má být.

15 20.07.2019

Po Národní třídě jsem si říkal: snad Rudiš napíše další podobnou knihu... Takže od Českého ráje jsem měl velká očekávání, ale tak nějak jsem si říkal, že asi podobný nebude. Ostatní jeho knihy mám taky rád, ale jsou od Národní třídy dost odlišné a nečekal jsem, že by se k jejímu stylu vracel. A ejhle, on se k němu vrátil! Rytmizace, opakování a uzavření kruhu (ve vztahu začátek a konec textu), kdy je všechno skoro stejné, ale samozřejmě úplně jiné. V Českém ráji (oproti Národní třídě) Rudiš ještě zúžil prostor - N. T. se často točila kolem hospody, jenže důležité bylo celé sídliště, přilehlý les... V Českém ráji se vše odehrává výhradně v sauně. Množství chlapů, mezi kterými chvíli potrvá se zorientovat (na druhou stranu je super, jak se postupně profilují), chodí do sauny a zdánlivě jen plkají o ničem. Mají své ustálené fráze, své opakující se názory, které dohromady tvoří jakousi sondu do současné české společnosti. A mezi tímhle vším se odehrává vlastní příběh sauny, která jakoby žije vlastním životem, tihle chlapi jsou v ní hosté a prostor rozhoduje, co se stane, ne oni... Podobně, jako u Národní třídy, jsem i tady fascinován, kolik se toho dá nacpat mezi řádky. Necelých 200 stran prózy rozsekané a svižné tak, že čtení zabere sotva dvě hodiny (a opět je lepší tuhle knihu dát na jeden zátah), pět návštěv sauny, kecy "o všem a o ničem"... A to nejdůležitější se děje někde mimo text, na to si čtenář musí přijít. Rudiš je král stylu a poukazování na nevyřčené. Minimálně poslední dvě jeho knihy jsou toho jasným důkazem.

15 23.02.2019

Kingův brilantní a krvavý (v mnohém smyslu) románový debut o šikaně, pomstě, nespravedlnosti nebo náboženském fanatismu. Ale také o křehkosti a zranitelnosti lidské duše. Ne nadarmo se stal bestsellerem a klasikou. Autor je skvělý vypravěč s úžasným smyslem pro psychologii postav, pozorovacím talentem a s citem reflektovat zákoutí lidské duše jednotlivců i celé společnosti.

13 05.05.2022

Navzdory mnohým komentářům si dovolím tvrdit, že tenhle díl Legie patří (zatím) k těm nejlepším. Strašně mě baví ty popkulturní narážky, ale taky různá historická pomrkávání a hlavně je to prostě sranda, i když právě v Mrtvé schránce čímsi ještě více hořká než v předchozích částech. Jasně, není to žádná intelektuální četba, takže to, co píšu, je tu jen podtón skrytý pod dobrou zábavou. Ale přesně takhle má kvalitní oddechová fantastika vypadat: dobře napsaná, nenáročná a přitom rozhodně ne hloupá. Celá Legie je strašně dobrá záležitost, nečekal bych, že u nějaké série budu takhle přilepený a netrpělivě očekávající další části. Vlastně se mi to doteď stalo jen jako klukovi, když vycházel Harry Potter (čímž pochopitelně veškerá podobnost obou sérii i končí :)) ).

12 31.05.2023

Strukturou a stylem velmi zajímavě pojatý román složený ze zdánlivě nahodilých střípků. Ve skutečnosti očividně do detailu promyšlený. Obsahově silné a neveselé čtení. Ve výsledku jedinečná próza, o které se v době vydání poměrně dost mluvilo. Víc než právem.

12 28.04.2023

Rudiš už déle patří k mým oblíbeným tuzemským autorům (i když ono "tuzemským" možná začíná být sporné). Jeho první německy psaný román mi zase připomněl, proč tomu tak je. Pro autora typicky rytmizovaná próza, obsahující řadu opakujících se refrénů, plná více či méně zjevných symbolů a skrytých významů, a tentokrát taky historických výčtů, neboť titulní Winterberg trpí "záchvaty historie", při nichž je jeho slovní proud k nezastavení... Winterbergova poslední cesta ovšem nevypráví jen o historií posedlém dědovi a jeho cestách vlakem střední Evropou ve společnosti alkoholického "převaděče umírajících na druhý břeh". Tenhle román je taky bytostně citlivým příběhem o osobní minulosti, o umírání, o smíření. Jsou to možná témata, která už v jiných autorových prózách najdeme hojně (zvlášť v Národní třídě), ale tady je zase uchopil jinak a s využitím starých známých technik (které přinejmenším tři poslední romány definují autorův specifický styl) je zasadil do zase trochu jiných kontextů. Musím říct, že Winterbergova poslední cesta – ač úplný závěr na mě byl příliš symbolický a zastřený, což jsem ale po Českém ráji tak nějak i čekal – je možná prozatím nejlepší Rudišovou knihou... přinejmenším druhou nejlepší, po Národní třídě. Teď nezbývá než se těšit na připravovanou novinku Trieste Centrale.

12 29.05.2022

Tak tohle byla síla. Zápisky a vzpomínky Tomáše Etzlera, který přijal místo reportéra v Číně, ukazují tuhle světovou velmoc v celé její pestrosti – od ekonomického rozvoje, přes život utlačovaných menšin, absurditu a tupost komunistických vládců, život hluboko pod úrovní středověku v odlehlých oblastech, utrpení dělníků (jo, to je pak člověk vděčný, že žije v Evropě), až k bizarnostem při čínské sebeprezentaci během první Olympiády v zemi. Je to pestré a divoké, autor zavede čtenáře na spoustu míst, kam se nedostali ani jiní novináři, natož turisté nebo cestovatelé. Výsledná mozaika ukazuje dost široký obraz země, o které si všichni myslíme, že víme alespoň něco, ale realita je nejspíš úplně jinde. Jsem taky rád, že autor tu bezděky a mezi řádky připomíná jednu důležitou věc – v totalitních režimech, jako je Čína, trpí nejvíc Číňané. Zní to jako samozřejmost, ale mám pocit, že se na to hodně zapomíná, když z pohodlí západu (v našem případě spíš tedy středu, možná východu) Evropy říkáme, jak nás s*re Čína. Přečtěte si tuhle knihu. Číňany to s*re nesrovnatelně víc. A to by se dalo říct i o spoustě dalších zemí, ale to už je jiný příběh.

12 20.02.2022

Myslel jsem, že tohle fakt číst nebudu. Ale nakonec jsem neodolal. Co říct? Novák udělal kus pořádné práce a výsledek nemá daleko k detailnímu a strašně zajímavému portrétu doby. Ovšem je tu velké ale. Tím ale je Milan Kundera, jehož biografii čteme a který je tedy středobodem a (poněkud paradoxně) zároveň největším kamenem úrazu. Novák Kunderu kádruje, soudí a odsuzuje a když už neví, co o něm napsat špatného, vymýšlí si, co si stoprocentně Kundera kdy myslel (což jsou asi největší rány pod pás), nebo pro něj a jeho ženu používá přezdívky, jimiž chce zdůraznit jejich (domnělé?) negativní rysy.
Zkrátka dělá z něj za každou cenu a za všech okolností nepřítele číslo jedna. S chutí fabuluje, překrucuje a možná i lže (soudě dle rozborů zasvěcenějších čtenářů), nebo zamlčuje. Někdy lze až říct, že historické a osobní prameny Novák vykládá bezmála stylem autorů bulvárních článků. A sám sebe usvedčuje z toho, z čeho se snaží usvedčit Kunderu. Ve výsledku se nedozvíme, jaký je Milan Kundera, ale jen to, jak ho Jan Novák nemá rád, až se neštítí hrát nefér. Popravdě jsem překvapený, že jsem to dočetl. Mnohokrát mě autor naštval a svým přístupem u mne klesl, mnohokrát jsem si říkal, že tímhle nemá smysl trávit čas. A přesto jsem to dočetl, on je Novákův styl prostě chytlavý. A jak říká jeden můj známý, docent literatury: "Smyslem literatury není, že s autorem souhlasíte. Když vás rozčiluje a téměř ho nenávidíte, je text mnohdy hodnotnější." Nevím ovšem, jestli je i tohle dílo hodnotnější o to, jak Novák ukazuje svou nenávist, křečovitě soudí a štve mě tím...
Na druhou stranu, bylo-li cílem napsat kontroverzní dílo vzbuzující diskusi, byl v tom Novák úspěšný jako už dlouhé roky žádný jiný autor. Otázku, za jakou cenu, asi zodpoví až budoucnost.

12 24.06.2021

Velmi zvláštní kombinace clarkovsko-lemovské scifi, společenského románu o post-komunismu v Čechách a psychologického portrétu izolovaného člověka. Nějakou záhadou to spolu výborně funguje. Druhá část knihy už trochu ztrácí dech, stává se (byť sci-fi linka je pryč) paradoxně méně uvěřitelnou a působí spíš jako črta, přesto maličko natahovaná. Ale i tak je výsledek víc než uspokojivý a Kalfař dokázal napsat velmi originální a pozoruhodný román, který stojí za přečtení.

11 07.06.2023

Výborný bizarně-snově-magický román o vyšetřování vraždy nosorožkyň, Goetheově tajemství u Svobodných zednářů a dalších netušených věcech. Vtipné, nádherně divné, místy provokativní. Jediné, co mi vadilo, byla v poslední čtvrtině výrazně vystupující konzervativní předpojatost vůči všem skupinám lidí, proti kterým se vymezuje i takový Tomio Okamura. Doufám, že u Stančíka tenhle postoj není až tak vážný, protože poznat to s jistotou nedokážu :). Ale i kdyby byl, nebudu si tentokrát zážitek z prózy kazit názorovým rozkolem s autorem ;).
Nulorožec je totiž boží (přestože rozuzlení případu a závěr mi až tak nesedly), a i když mě tento druh asociativního nadreálna pořád ještě víc baví od pánů Kratochvila s Ajvazem, jimž je tahle próza místy podobná (Jiřímu Kratochvilovi asi více), Stančíkova Nulorožce bych jejich fanouškům s klidem doporučil ;).

11 09.01.2022

Murakamiho nefantaskní próza Norské dřevo je v podstatě takový bildungsroman. Příběh Tóru Watanabeho, který hledá (což zní banálně, ale v tomhle pojetí kupodivu není) sám sebe, lásku, zodpovědnost. On i všechny postavy jsou zvláštní přesně tím způsobem, jakým je to u Murakamiho normální, příběh svou estetikou míchá všednost a nepravděpodobné, silné osudy. Ostatně s kontrasty si Murakami hraje rád, tady mezi ty nejvýraznější patří všednost dní a smutně veselá ztřeštěnost jednotlivých protagonistů, dále všeprostupující jemnost oproti množství (možná až moc vysokému) detailně popsaných erotických scén, nebo samotná podstata příběhu, který dokáže být zároveň spletitý i přímočarý. Nejde o nejlepší autorovu knihu, ale ve výsledku patří k těm nejcitlivějším a nejsugestivnějším, které jsem od něho četl.

10 20.05.2022