Šárkaxx komentáře u knih

Četlo se to dobře, ale vlastně to pak bylo pořád dokola. Prázdnota zaplněná rádoby zábavou, která ničí jen samotného představitele. Údajně nad ním čtenář pociťuje lítost – ale musím přiznat, že to mě ani nenapadlo.

Popisuje totalitu, ale hlavně prostředí bohnické léčebny, kde pobýval něco přes 3 měsíce. Vlastně v celé knize není popsáno, co mu vlastně bylo. Jen že hrozilo riziko sebevraždy. Introspektivní, nahlíží i na druhé pacienty i personál – a to oblíbené i ne. Pro mě tahle knížka byla zajímavá skrz obor, ve kterém pracuji.

Musím se přiznat, že se mi kniha četla zpočátku hrozně těžko, nebyla jsem schopná chápat věty, ale pak se to zlepšilo, nebo jsem si zvykla. Kniha je velmi syrová, autentická, ale podruhé bych si ji asi nepřečetla.

Vyšetřuje H. Poirot. Na knihách A. Ch. se mi líbí, že až do úplného konce nemám představu, kdo je vrah.

Mám z vlastního života zkušenost, že někdy pozitivní myšlení funguje - rychleji nebo pomaleji, ale při čtení této knihy mi došlo, proč na některé věci to nejde.

Jeho způsob básnění mi nesedl. Měla jsem celou dobu pocit, že tím básník chce něco říct, ale nebyla jsem s to to pochopit. Celkově na mě sbírka působila spíš lehce úzkostně a smutně.

Četla jsem verzi z r. 2011, nakl. Gasset
Jako kniha se to četlo docela dobře. Ale děj je předvídatelný (až na výjimky). Často se objevují postavy "zčista jasna", např. Newson, který byl "mrtvý". Nepohodlné postavy "umírají". Asi bych to podruhé číst nemusela. Ale hlavní postava byla vykreslená zajímavě.

Četla jsem ji jako druhou od stejného autora (opět dárek) a po první jsem od toho moc neočekávala. A stejně jako u Prvoka... No, pro někoho to bude asi příjemná oddechovka na dovolenou, ale mě to nebavilo. Teď spíš přemýšlím, komu by se ta knížka mohla líbit, že bych ji předala dál...

Přečtla jsem si to, protože jsem knihu dostala jako dárek. Místy mi přišla vtipná, ale podruhé bych ji nečetla.

Četla jsem první román, abych si udělala obrázek, poslední kvůli autorce (Radcliffe), která je často zmiňovaná u postav J. Austenové. Už po té první mi bylo jasné, že to nebudu určitě číst celé – je to hrozně naivní. Postavy neprokreslené, většinou viděné hodně negativně nebo hodně pozitivně – pozitivní postavy většinou nemají žádné negativní vlastnosti, negativní mají aspoň strach třeba z Boha, což často vede k tomu, že příběh skončí "happy-endem". Základní zápletka je velmi jednoduchá: zlý mocný/bohatý apod. muž, si chce vzít/provdat nějakou zbožnou dívku. Ta je většinou už zamilovaná do nějakého jiného muže, který je ovšem přesným opakem toho prvního. Na konci se vyjeví nějaká velmi důležitá pravda, která všechno vyřeší k dobrému.

Četla jsem verzi z r. 1978. K téhle knížce jsem si udělala ve svém čtenářském deníku tuhle poznámku: Příběh je jedním velkým přehledem toho nejubožejšího v lidech – postavy jsou vzteklé, hysterické, kruté, bezcitné, pesimistické, plné pomsty a odporu. Číst to bylo utrpení. Takže tak. Můj názor nezlepšilo ani filmové zpracování. Tuhle knihu fakt nemusím.

Četla jsem verzi z r. 1975. Knížka mě začala bavit asi od 150. stránky, do té doby mi připadla dost nudná. Autorka popisuje běžný způsob života střední třídy, jejich „morálku“. Kritizuje chování mladých mužů, kteří se starají jen o sebe a svou zábavu. Podle mě dost naivně věří, že manželství může být nejlepší cesta k morální sebevýchově. Taky kritizuje nadměrné pití a především pití alkoholu dětmi a upozorňuje na škody, které alkohol působí.

Od dětství (celá série) mé nejoblíbenější dětské knihy, které jsem přečetla několikrát. Jsou kouzelné. Ani v dospělosti neztrácejí na tomto kouzlu.

Jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Dostala jsem ji k narozeninám nebo vánocům, těžko už říct, když mi bylo 8 let a do svých 20 jsem ji přečetla snad 10x. Vtipné na tom je, že jsem si vůbec neuvědomila, že je to první část Jany Eyrové, takže když jsem "Janu" objevila ve svých 25 letech, tak jsem byla naprosto unesená, že to má pokračování.

Celá kniha má kolem 800 stránek, ale četlo se to dobře. Často tam autor zabíhal do popisu podrobností, což na jednu stranu nudilo, na druhou jsem si ale říkala, že to má propracované. Je otázka, kolik z toho bylo tehdejších aktuálních problémů, o kterých se tam zmínil, např. válka s Turky.
Původně byla prý napsaná pro to, aby odsoudila nevěru ženy, ale celkový dojem je opačný – navzdory propagování svobody mužů, jejich zaměstnání, jejich opovrhování rodinného života – ve smyslu: je normální mít po 8 letech milenku, protože manželka zošklivěla – tak to vyznívá spíš naopak – na obraze jejich života vyniká život tehdejší vdané ženy střední třídy jako určený k rození dětí, kdy ve 30 vlastně začínala být postradatelná – a jen se starala o děti atd. Z bohaté společnosti ženy zastávaly i nějaké úřady, ale zejm. se staraly o různé spolky atd. Další velká otázka celé knihy je rozpor mezi aristokracií a jejich svobodami (vysoko hodnocené platy, kde se vlastně skoro nic nedělá) a chudým lidem, který si i při tvrdé dřině nevydělal téměř na nic.
Nicméně ke konci už mi Anna přišla na "odstřel". Láska se stává postupně jakýmsi bojem o moc, jakákoliv hloupost se stávala důvodem k hádce, která neměla pointu. Chvílemi mi pak přišlo, že se z ní stává pavouk, který milence omotává sítěmi, ze kterých není úniku – tím spíš jí pak utíkal pryč. Na druhou stranu mi jí přišlo líto, když svou inteligenci a šarm nemohla nijak využít, byla stále jen něčí "ženou", milenkou...

Bývalý ředitel švédské firmy na léky – popisuje způsoby, jak se manipuluje s výsledky výzkumů co se týče nových léků, což je odporné, protože primární premisa je ta, že každý má svou cenu, tj. dá se uplatit. Takto se manipuluje i s léky, které nejsou ověřené – a dokonce které způsobily v prvních výzkumech úmrtí někoho.
Nicméně zhruba po 150 stránkách jsem začala mít dojem, že autor, který byl v mládí „kuli“, tj. podřízený bělochům – je stále tentýž kuli – když ho vyhodili z téhle firmy, tak začal psát tyhle knihy. Údajně z důvodu strachu o jeho 3letého syna. Ale nemůžu si pomoct, mám pocit, že je to stejný "psychopat", jako byl kdysi, jen mu došly horentní příjmy za jeho práci, tak neváhal a prodává zas něco jiného – stejně bez skrupulí. Protože sám řekl, že o tom věděl už mnohem dřív, ale dokud to sypalo, tak očividně neměl problém s tím pokračovat... Přišel mi jako člověk odporný, a i když je pravděpodobně pravda všechno to, co tam píše, z jeho úst to zní jako fraška.

Když jsem se do té knihy pouštěla, nevěděla jsem, jestli to dočtu - jednak počet stran, jednak téma - historie faraonů není zrovna můj šálek čaje. Nicméně už od prvních stránek mě kniha tak chytla, že jsem ji přečetla za pár dní.
Celkový dojem byl po ní lehký smutek, napadlo mě, že od těch dob se, co se týče politiky a jejích dopadů, změnilo jen velmi málo.
Nicméně vřele doporučuji.

Všechny povídky jsou umístěné zároveň do budoucnosti a zároveň do minulosti (např. ostrov zavěšený na vzducholodích; 2. svět. válka, kde pro nedostatek vojáků bojují blázni) – někdy bylo těžké rozeznat, kde se vlastně děj odehrává. Povídky byly dle mého názoru nesmírně kruté a místy odporné. Určitě bych to nečetla podruhé.

Kdybych si v průběhu nepřečetla, že má jít o frašku, byla bych z toho jen zmatená. Začalo to slibně, ale postupně se to tak zamotávalo, že jsem místy nevěděla, čí jsem. Hodně vlastních myšlenek, hodně vnímání přírody, ale celkový dojem byl fakt divný. Podobně jako k Majáku jsem se většinou nechytala.

8 povídek – poslední dvě jsou hodně vtipné, zejm. ta poslední. Trochu mi to připomnělo Dahlovy povídky. První povídky mi přišly spíš vážné (až na Pomstu zázrakem). Zejm. ta o válce byla dost těžká. Za mě nejlepší Víkend na venkově.