s-reader komentáře u knih

Kniha, která se stala problematickou díky mediální mikrobouři, otázkám a odpovědím. Literární kvalita díla je sporná, velmi těžce se v něm hledá jiná výpověď, něž: spala jsem s Největším Čechem. Kritický čtenář má navíc pocit, že by za Největšího Čecha označil i jiné osobnosti.

20.10.2011

Mé hodnocení nemá nic společného s literární kvalitou knihy a už vůbec nic s osobností autora. Neodráží ani souhlas s ideologií, kterou autor vyznával.
Robert Merle byl textem zápisků Velitelem v Osvětimi inspirován k napsání knihy Smrt je mým řemeslem. Když jsem Merleho knihu přečetl, považoval jsem ji za dobré beletristické zpracování vzpomínek. Poté, co jsem si přečetl originál, mé mínění o Merleho práci zklamaně pokleslo. Znovu opakuji, nejde o literární kvalitu, ale Hössovy zápisky svou strohostí a dojmem přesnosti jsou daleko působivější, než pokus o sondu do duše fanatického vykonavatele rozkazů, která zoufale zůstává na povrchu.
Těžko posoudit, do jaké míry jsou Hössovy vzpomínky přesné, jestli vnímal situaci v koncentračních táborech způsobem, který popisuje a do jaké míry je to jen jeho přání aby ho lidé takto viděli. V každém případě se Höss jeví jako člověk s naprostou absencí lidského citu. Chybí mu soucítění, ale chybí mu i jakýkoliv prvek sadismu. Jediná motivace, kterou má, je naprostá poslušnost, plněná příkazů a úkolů. Přesto, že jeho výpovědi budily dojem hrdosti na vykonané dílo, pochybuji o tom, že by mu hrdost dala jiný pocit, než pouhé uspokojení.
Doslov k českému vydání uvádí na pravou míru dojem přesnosti, který se Höss snaží ve svých zápiscích vyvolat. Vzpomínky členů zvláštního komanda jsou v příkrém rozporu s popisem obětí zplynování, jak jej uvádí Höss. Pravděpodobně za tím stojí snaha profilovat se jako člověk, který se snaží v dané situaci pracovat efektivně a hlavně humánně. S takovým vědomím je potřeba ke knize přistupovat, abychom nepodlehli falešnému obrazu Hösse, jakým sám sebe vykreslil.

15 07.10.2011

Sweeney Todd – Šňůra perel je naprosto dokonale zpracovaná „městská legenda“. Původem a autory je předem určená k osudu kýčovitého příběhu, ale tím, jak dokonale tento příběh ladí s formou, pozvedává se z kýče na pozoruhodný záznam londýnské zkazky. Knize nechybí napětí, přesto, že čtenář nemůže být v pravém slova smyslu dějem překvapen, ten se odvíjí podle jednoznačně daných zákonů žánru. Je v ní nečekaný humor a útržky syrového líčení nelehkého života. Souhrnně řečeno – skvěle sladěná, odpočinková, zábavná a kupodivu nekýčovitá. Uvažoval jsem, zda ji dokonce nemám hodnotit pěti hvězdičkami, ale přece jen jde o zábavnou hříčku, ne o seriózní literaturu. Takže téměř pět hvězdiček, kéž by takových knih, které se netváří jako něco, co nejsou, bylo více.

1 19.09.2011

Opět jedna kniha, v níž Pan Dokonalý a Paní Dokonalá spasí svět. Svět byl v knihách spasen tolikrát, že si ani nezaslouží. Dan Brown si opět vybral provokativní téma, vlastně abych byl přesný, Andělé a démoni jsou předchůdci Šifry. Ale to nevadí, je jedno, jestli čtete napřed Šifru nebo Anděly. V obou případech platí, že přečtení jedné knihy prozradí děj i zlosyna knihy druhé, tak podobné jsou postupy v obou dílech.
Dan Brown má pozoruhodnou vlastnost zpracovat jakékoliv téma žalostně kýčovitým způsobem. Zápletku, která je velmi dobře rozpracovaná a z které by se dala vytěžit opravdu kvalitní a výborná kniha degraduje pouhými několika detaily: vlastnostmi postav, dialogy, necitlivým vysvětlováním problému, odpočítáváním do nuly a nedostatkem humoru.
Vysvětlím, co mám těmi body na mysli.
Kladné postavy Dana Browna jsou jako naprosto dokonalé. Fyzickým vzhledem, ušlechtilostí duše, schopnostmi jak na poli sportu, tak i jiskrného intelektu. Brown jejich vlastnosti korunuje neobratným popisem hodným červené knihovny. Už takový úvod dokáže znechutit.
Pokud je potřeba čtenáři osvětlit nějaký problém, dokáže Brown vložit pomocnou otázku do úst člověku, který by měl být na takové výši, že by takovou pitomost neměl z huby vůbec vypustit nebo se stydět a vrátit celou sadu svých vysokoškolských diplomů.
Obrazně řečeno, pokud má vybuchnout bomba, zastaví se odpočítávání na nule. Vím, že se takový postup používá u akčních filmů běžně pro zvýšení napětí (ale prosím vás, kdo by v dnešní době už tím byl napnutý), ale už je to trochu otravné.
Náznak nějakého odlehčení jsem v Brownových knihách nenaleznul, hledal jsem snad špatně?

Pokud by alespoň části těchto věcí, které mi kazí dojem z knihy, nebylo, dokázal bych si najít dost momentů, které bych ocenil. Nevadí mi ani scény, které se týkají antihmoty, přestože jsou z fyzikálního hlediska dost nesmyslné, ale to je zcela v kompetenci autora a technické řešení výroby a skladování antihmoty nejsou prioritou knihy. Naopak to považuji za docela zdařilé. Je tam mnoho výborných postřehů, ať už se týkají CERNU nebo Vatikánu, vztahu vědy a náboženství. Ale neztrácím naději, třeba Brownovi zůstane schopnost kombinace a vytváření zápletek a časem se naučí lépe psát.

19 19.09.2011

První dojem, který jsem z knihy Zlodějka měl, byla stylová nejednotnost. Začátek sliboval temnou a tísnivou atmosféru Dickensova Londýna, pak se vynoří záhadami opředený děj jakoby z pera Emily Bontëové a chvílemi má čtenář pocit, že drží v ruce nějakou knihu z edice červené knihovny. Asi by to nevadilo a bylo by to zajímavé, kdyby autorka se změnami stylu pracovala pečlivěji a použila je k dotváření příběhu, ale podle mého to působí spíše chaoticky. Kupodivu, i když je z hlediska stylového kniha tak různorodá, z hlediska postav je více než jednotvárná. Autorka příliš nerozlišuje jednotlivé postavy myšlením, motivací, ale hlavně ani způsobem vyjadřování. Bylo by to možné považovat za záměr, ale aby dvě postavy Sua a Maud, které byly vychovány v úplně odlišném prostředí nebylo možné v dialozích rozlišit, to nemá logiku a vyvolává to spíše pocit neobratnosti než literárního záměru.
Pozor SPOILER! Nechte se raději překvapit!
Nechci prozrazovat nic z děje, v případě této knihy by to byla škoda, ale přece jen se v této části hodnocení neubráním alespoň lehkému dotknutí se.
První třetina knihy si zaslouží pochvalu. Po, jak jsem se už zmínil, zdařilém Dickensovském začátku, přechází kniha do stylu, který nenechá čtenáře na pochybách, že má před sebou jednu z mnoha knih s typickým dějem, ve kterém bude hrát hlavní úlohu záhada a láska. Ale pak přichází první překvapení, na které není čtenář překvapen a to potěší. Dále se ale autorčina snaha o originalitu stává kontraproduktivní. Vyprávění stejného děje z pohledu druhé postavy by bylo zajisté zajímavé, kdyby ale nestálo převážně na přímých větách, které se samozřejmě slovo od slova opakují věty z první části. Druhá třetina tak působí nudně, dějové zvraty jsou předvídatelné, protože autorka postupuje podle stejného scénáře jako v třetině první. Poslední třetina knihy už je chaotická a přesto, že je čtenáři vše jasné, místy se ve spleti zámlk a vysvětlování ztratí.
Celkové hodnocení knihy je nejednoznačné jako kniha sama. Nelze ji upřít určitou míru originality jak děje tak prostředí a postav. Ale není zvládnuta úplně dokonale. Mám výhrady ke stylu, k logice i motivaci jednotlivých postav.
Na závěr dva drobné nevýznamné postřehy: na začátku se objeví zmínka o pár mililitrech. To je nesmysl a nevím, zda ho tam zavedla autorka nebo se tam dostaly překladem. Dále mě zmátla jedna drobná větička: „Tak jmenujete se Smithová nebo Watersová?“ Nevím, co tím chtěla autorka říct. Nebo že by překlep?

5 05.09.2011

Lars Kepler rozehrává několik paralelních příběhů, některé se v průběhu děje spojují, některé spolu souvisí jen velmi volně. Hypnotizér není klasická detektivka, která by čtenáře udržela až do konce v napětí, kdo že je vlastně vrah. Naopak, autor odkrývá karty až příliš brzy, čtenář je v předstihu a chápe souvislosti dříve, než detektiv.
Poněkud zvláštní je důsledné používání přítomného času, možná si od něj autor slibuje zvýšení dynamiky děje. Pokud je to tak, záměr se minul účinkem. Text je naopak trochu těžkopádný, podobá se spíše dobromyslnému medvědovi, je to styl pro severskou detektivku charakteristický. Pouze v jednom případě tuto důslednou formu poruší a to v části, která se týká minulosti doktora Barka, tato část je navíc vyprávěna v ich formě.
Závěrečná část sice nabírá větší tempo, ale je spíše zmatená a nepřehledná, než dynamická. Protože je v této fázi příběhu už konec jednoznačně předvídatelný, může tato část působit nudně.
Celkově je Hypnotizér zdařilá detektivka, která čtenáře zavádí do atraktivního koutu lidské duše prostřednictvím hypnózy. Příběh je vícevrstvý, Kepler nemá ve zvyku obtěžovat čtenáře detailním vysvětlováním, nepokouší se o hluboký rozbor státního systému nebo jakéhosi sociálního problému, jako to mají ve zvyku jiní autoři. Má to své pro i proti: čtenář není nadměrně zatěžován, ale není také dostatečně vtažen do prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Bohužel motiv agrese, který Kepler rozehrává na začátku knihy tak vyznívá do ztracena.

2 29.08.2011

Kniha Naši předkové nám představuje tři novely Itala Calvina: Neexistující rytíř, Rozpůlený vikomt a Baron na stromě. Již názvy naznačují, že se nebude jednat o obyčejné historické texty, ale že se setkáme s něčím, co si bude zahrávat s naší fantazií.
Novely jsou v knize řazeny, možná náhodně, možná záměrně, podle doby, ve které se odehrávají, od nejstarší po nejnovější. Ale já bych je raději představil v opačném pořadí, tak, jak graduje autorův smysl pro absurditu a pro grotesku.
Baron na stromě vychází z poměrně jednoduché zápletky: mladý baron Cosimo se ve svých dvanácti letech zařekne, že celý svůj život nesestoupí ze stromů na zem. Protože je to chlapec a později muž pevných zásad, jak řekne, tak udělá. Útěk barona na strom není samo o sobě nic absurdního, ale jeho setrvání přináší s sebou mnoho situací, které je možno dovést do groteskního konce. Baron na stromě je nejrozsáhlejší ze všech tří textů a bohužel dokazuje, že Italo Calvino si s delšími texty občas nedokáže dost dobře poradit. Jsou v něm hluchá místa, která ruší celkový dobrý pocit z četby. Další dvě novely se této nectnosti díky kratšímu rozsahu vyhýbají.
Rozpůlený vikomt už tématem vůbec nehledí na realitu. Půlka vikomta rozpůleného tureckou dělovou koulí se vrací jako zosobnění zla, druhá půle posléze jako dobro. Ale mistrovství Itala Calvina nespočívá v tomto nápadu, který by sám o sobě nebyla tak originální, jako v tom, že domýšlí dále a spekuluje, jak může působit extrémní dobro. Hugenoti jsou příkladem lidí, kteří lépe dokáží přežívat uprostřed zla, než se ztotožnit s dobrem.
Nejzdařilejší a nejironičtější je novela Neexistující rytíř. Rytíř Agilulf, který v prázdném brnění bojuje jen díky síle ducha a uvědoměním si své svaté povinnosti může ze začátku působit jen jako absurdní parafráze na rytířské příběhy, ale i tady jde Calvino dále. Hlavní intendantura soubojů, pravidla pro udělování rytířských hodností, to je úžasná paralela k byrokracii, která vládne v každém státě. Část, ve které se popisují rytíři Svatého grálu a jejich boj se sedláky je kapitola sama o sobě a nezbývá, než obdivovat Calvinovo nadání pro grotesku, které se na malé ploše krátkého textu rozvine naplno.

4 08.08.2011

Povídky Džuničira Tanizakiho jsou odrazem tradičního života v Japonsku a hodnot, které byly Japonci vyznávány a udržovány. Pro člověka, který v jejich duchu nebyl vychován, jsou, mírně řečeno, nepochopitelné. Tanizaki své povídky nepsal pro západní svět a tak se v nich nesnaží něco vysvětlovat nebo snad přibližovat, proto se při čtení můžeme dotknout jen malé části vnitřního světa Japonců a hodně nám zůstane skryto.
Nejčitelnější a nejpochopitelnější je první povídka, Tetování (Šisei). Tanizakiho prvotina. Vztahy mužů a žen na úrovni sexu jsou přece jen v různých kulturách podobnější, než otázky cti .
Tři další povídky - Požaté rákosí (Ašikari), O touze po matce (Haha no kouru) a Most snů (Jume no ukihaši) spojuje jedno téma. Vztah k matce a marnou touhu po ni. Do hry náhle vstupují další prvky, symboly, odkazy a pravidla, která nám nejsou zcela známá. Text se stává obtížněji čitelný a méně pochopitelný, pokud se snažíme dobrat jiné vrstvy, než té, která představuje děj a která je poměrně jednoduchá.
Slepcův příběh (Mómoku monogatari), který tvoří závěr Tanizakiho sbírky, je rozsáhlý a spletitý příběh situovaný do 16. století. Zavádí nás do dění v tzv. Éře válčících států. Je to stejná doba, na kterou se soustředil James Clavell ve své knize Šógun. Rozdíl přístupu obou autorů je samozřejmě naprosto odlišný. Zatímco Clavell se soustředí na osobnost budoucího Šóguna Ieasu Tokugawy, Tanizaki popisuje boje mezi zbývajícími dvěma významnými muži této éry - Hidejošiho Tojotomiho a Nobunagy Odu. Překvapivé není ani to, že se Clavell snaží přiblížit společenské a politické dění západnímu čtenáři a udělat z historie dobrodružství, zatímco Tanizaki především požívá suchý popis a děj se stává základem pro ukázku postoje k otázkám cti a morálních závazků, jejich dodržování a důsledků jejich porušení.
V Tanizakiho povídkách se také odráží jeho fascinace Příběhem prince Gendžiho (Gendži Monogatari), který převáděl do moderní japonštiny a kterého si, jak je vidět, velmi vážil.
Tanizaki je velmi ceněný autor, bohužel pro Evropana mohou jeho povídky působit nudně, nezvykle spletitě a nepochopitelně. Výjimkou je povídka Tetování, která však pravděpodobně pouze na západního čtenáře působí jako sonda do japonského myšlení, ve skutečnosti je však poněkud povrchní.

Stává se vám, že si o některé všeobecně známé knize myslíte, že víte o čem je? Tak důvěrně znáte její obsah, že se domníváte, že nemá cenu ji číst? Pak ji náhodou vezmete do ruky a s překvapením zjistíte, že to, co jste se o ní učili ve škole, co jste zaslechli v televizi, co jste se dočetli někde jinde, není vůbec důležité. TO důležité v ní je něco úplně jiného? Mě se to občas stává a stalo se mi to také u divadelní hry Matka Kuráž a její děti.
Byl jsem přesvědčen, že Brecht napsal prvoplánově protiválečnou hru, která sice přestavuje léty prověřenou kvalitu, ale neznamená nic nového pod sluncem. Ano, přiznám se, mýlil jsem se. Protiválečné drama musí v této hře čtenář (divák) hledat, pídit se po něm i přes odpor hlavní hrdinky. Je skryté, zakopané nesmírně hluboko, pod vrstvou pragmatizmu, pod nánosem touhy přežít.
Neměl jsem to štěstí Brechtovu hru vidět na prknech nějakého divadla, ale teď, po jejím přečtení, se ve mně probudila zvědavost, jestli ji režisér vidí podobně jako já.

3 27.07.2011

Je mi trochu líto, že knize Nanečisto dávám poněkud horší hodnocení, ale zklamala mě. Čekal jsem od Lukjaněnka, kterého mám velmi rád, něco více. Abych byl upřímný, kdyby takovou knihu napsal autor s menším potenciálem, dal bych mu o hvězdičku více s pocitem, že jsem narazil na nadějného spisovatele.
Nanečisto považuji za knihu nedotaženou, knihu, ve které ani zdaleka nebylo rozvinuto témata jak by si zasluhovalo. Nedá se říct, že téma různých světů je u Lukjaněnka nové, neotřelé, ale myšlenka (pozor SPOILER), že v různých světech žijeme jako pokusní králíci nebo myši, je ve spojení s paralelními zeměmi docela originální.

22.07.2011

Turnerovy deníky je jedna z knih, které se hodnotí velmi špatně. Nedá se hodnotit z jednoho pohledu a tak si dovolím pohledy diferencovat. Napřed ten, který by měl být primární, lépe řečeno, ten, který za primární považuje každý civilizovaný, normálně uvažující člověk: text knihy je čirá propaganda. Nenávistná a má je pouze jeden cíl, ospravedlnit nepřátelské pocity, které jsou v každém z nás zakódované od nepaměti, a které se postupně lépe nebo hůře snažíme ovládat nebo je úplně potlačit.
Druhý pohled nám říká, že se cíl knihy podařilo splnit velmi dobře. Text nejen ospravedlňuje rasistické cítění a xenofobii, dokonce ji dokáže vyvolávat a stupňovat tím, že staví na situacích, které občas zažíváme, dovádí je do extrému a tak nám podvědomě naznačuje, kam až takové situace mohou vést. V tomto pohledu považuji Turnerovy deníky za nebezpečné a nejsem nijak nadšený, že byly napsány. Pokud však napsány byly, mají právo na existenci a nezbývá, než věřit v inteligenci lidí, kteří se s nimi setkají. Podotýkám však, že má víra v lidi je velmi chabá.

3 22.07.2011

K Vánici je nejlépe přistupovat s čistou hlavou, bez ovlivnění komentáři, recenzemi a anotacemi. To je samozřejmě hrozně těžké v době, kdy se informace v tištěné nebo datové formě míhají chaoticky okolo nás. Ale jedině v tom případě je účiněk knihy maximální. Na začátku si můžeme představovat, že jsme v Rusku dvacátých let, pak jsme ale konfrontováni s jinými skutčnostmi a v konečném důsledku si nemůžeme být jisti ničím, snad jen tím, že jsme pořád v Rusku uprostřed vražedné zimy.

3 17.07.2011

Líbili se vám Mravenci? Těšili jste se na pokračování? Já také. O to větší zklamání mi kniha přinesla. Asi to byla snaha o poutavější vyprávění, snaha o větší akčnost díla, o přitáhnutí většího okruhu čtenářů. Pokud ano, všechny tyto snahy přišly vniveč a naopak se v textu začaly objevovat klišé a očividné nelogičnosti. Těmito nectnostmi trpí hodně knih, ale zrovna u té, která je pokračováním velmi originálního textu, mě to dvojnásob mrzí.

1 16.07.2011

SPOILER - asi něco prozradím:
Téma knihy Mravenci svým způsobem nezvyklé a zajímavé. Proč píšu "svým způsobem"? Předoklad, že hmyz je inteligentní, není rozhodně nový, s inteligentním hmyzem se můžeme setkat v literární a filmové tvorbě na každém kroku - Ferda Mravenec, Mravenec Z, včelka Mája, to je jen několik málo inteligentních kamarádů z hmyzí říše.
Rozdíl mezi jmenovanými hmyzáky a mravenci z Werberovy knihy je jen v tom, že to autor nepojímá jako pohádku, ale snaží se téma inteligentního hmyzu logicky a vědecky včlenit do našeho světa. Samozřejmě, že logika občas pokulhává, musíme to autorovi odpustit, protože pokud by se držel zuby-nehty faktů, nevznikla by poutavá kniha, která stojí za přečtení a za zamyšlení. Mám jen drobnou výhradu: tvar, který vzikne, když vytvoříme čtyři trojúhelníky z šesti zápalek není pyramida, ale tetraedr. Pyramida, tak jak ji známe z Egypta má osm hran (čtvercová podstava a čtyři trojúhelníkové stěny).

6 16.07.2011

Co vše dokázal Eduard Bass do svého poměrně rozsáhlého románu vložit! To, čeho si všimneme na první pohled a co se snažil do svých knih vždy vpravit, je obdiv k Čechům. K jejich pracovitosti, poctivosti a schopnosti přizpůsobit se různým životním podmínkám. Vyvolává to u vás úsměv? Možná i úsměšek. Dobrá, já vím, že pokud se rozhlédneme a vidíme tu lidskou bídu, kterou jsme obklopeni, musíme se divit, z čeho Bass svůj obdiv čerpal. Ale on tak Čechy viděl anebo je tak vidět chtěl.
Román dal Bassovi prostor pro vyjádření svých názorů na povahu českých lidí, na měšťáckou společnost, na profesionalitu umělců i na smysl a směr životní dráhy umělce. Zdůrazňuje smysl pro povinnost, který by měla řídit naše kroky. Jsou to názory zajímavé, názory, které minimálně stojí za zamyšlení.
V knize se velmi málo dovíme o době, ve které protagonisté příběhu žijí. Dramatické události, které v té době hýbou světem i naší vlastí, jakoby zůstávaly na okraji zájmu. Hospodářská krize se projeví na cirkuse menší měrou něž Petrův nezájem o manéž, první světová válka se odbude jednou větou, vznik České republiky se ani nekomentuje. To je velmi zarážející vzhledem k popisnému Bassově stylu, který víceméně připomíná spíše rozsáhlý, přebujelý novinový článek. Ale je to zřejmě záměr, soustředit se na hlavního hrdinu a nerozptylovat čtenáře podružnými ději.
Kniha kolísá mezi idealizovaným pohledem na dokonalého Vaška Karase a velmi reálným pocitem marnosti, který v určitých okamžicích cítí při pohledu zpět, a který nám ho přibližuje zpět z nadoblačných výšin, kam jsme k němu museli vzhlížet.
Kombinace průzračného Bassova vypravěčského stylu, exotického prostředí cirkusů a varieté, hluboká znalost prostředí, příběh bezvýznamného chlapce, který se profesně vypracoval (což nebezpečně balancuje na hraně kýče), dělá z Cirkusu Humberto čtivou a poutavou knihu, která v české literatuře určitě vystupuje z šedi průměrnosti.

07.07.2011

Číst Součka je skvělý návrat v čase do doby, kdy ve sci-fi literatuře vládl optimizmus, kdy lidé vítězili nad kosmickým prostorem i sami nad sebou, návrat do světa světlé budoucnosti spojeného a spolupracujícího světa.
Znovu se můžeme setkat se Součkovou představou tibetských mystérií a pobavit se představou setkání s mimozemskou civilizací.

6 04.07.2011

Přátelé, já trpěl. Chvílemi jsem nechápal, co se v románu děje, většinou jsem nechápal proč se to děje, a na konci jsem už vůbec nepochopil, proč jsem to vlastně četl. Roberta Heinleina mám rád a to i na vzdory jeho, pro Čechy zvláště, nepříjemnému jménu. S chutí jsem si přečetl jeho Vládce loutek, kteří se, možná i díky úspěšnému zfilmování stali klasikou, přečetl jsem i jeho Tunel do nebes a pobavil se Zvláštní misí. Ale u této knihy jsem zůstal jen bezmocně zírat. Pro přehlednost bych jeho román rozdělil do tří linek:
Linka, která popisuje putování čtveřice géniů šestirozměrným časoprostorem a zažívá různá dobrodružství. Tato linie je roztomile naivní, jako kdyby vypadla z pera klasika české naivní školy sci-fi J.M.Trosky.
Linka, která se týká Heinleinových názorů na vojenskou disciplínu a problematiku velení. Dotýká se jí i v jiných dílech, které se týkají Hvězdné pěchoty, ale v Čísle bestie je jeho vysvětlování obtížné, dokonce bych použil slova prudné.
Linka, která nenápadně a velmi zmateně odkazuje na americké reálie. Přiznám se ke své nevědomosti, ale nejsem s to ocenit zřejmý jemný humor, který se těchto záležitostí týká.

1 04.07.2011

Problematika německé menšiny po válce je společná Hertě Müllerové i její překladatelce Radce Denemarkové. Přestože se na první pohled může zdát, že jsou si obě spisovatelky svým pohledem velmi blízké, je mezi nimi velmi podstatný rozdíl. Herta Müllerová vychází ze zkušenosti, zkušenosti své rodiny, svého národa. Stojí pevně na pozicích skupiny, jejíž osud popisuje. Pohled Radky Denemarkové je pohled zvenčí, přestože vypráví příběh ústy příslušníka německé menšiny. Nechci spekulovat který přístup má větší literární hodnotu, asi na tom vůbec nezáleží, ale pro Radku Denemarkovou to muselo představovat překonávání předsudků a "pravd", které byly do nás po dlouhé léta vtloukány.
Novela Herty Müllerové pro mě neznamenala zklamání, jen mírné rozčarování, které se odrazilo ztrátou jedné hvězdičky v hodnocení. Nepřináší totiž mnoho nového. Ani ve formě ani v obsahu. Forma je vzdáleně podobná stylu E.Jelinekové a o křivdách, které páchaly komunistické režimy po válce v celé Evropě bylo napsáno také hodně. Soudím, že pokud by mě nezaujala osobnost překladatelky, těžko bych po novele sáhnul.

4 23.06.2011

Kamenná opice zjevně trpí neduhem knih, které jsou x-tým pokračováním řady. Postrádá tajemství, postrádá překvapení. Ne že by se Deaver nesnažil, opravdu jeden zvrat střídá druhý, ale dějové zvraty v jeho podání jsou pořád podle stejného pravidla a není těžké předpokládat, jak se bude děj odvíjet dále. Snaha o překvapení pak působí poněkud křečovitě.
Jinak je ale Kamenná opice vděčné čtení pro letní dny, kdy je potřeba relaxovat ze všech sil a nekazit si odpočinek přílišným intelektuálním zatížením.

1 23.06.2011

V knize povídek Jiřího Kratochvila jsou nepřehlédnutelné dva znaky: fascinace příběhem a překvapivá fantazie autorova. Ale pro toho, kdo dílo Jiřího Kratochvila zná, je to samozřejmost.
Příběh je pro něj důležitý a to čtenáři nesděluje pouze tím, že příběhy píše, ale i tím, že píše o příbězích. Příběh se tak stává v jeho povídkách a románech jakousi postavou, která hraje někdy i hlavní roli.
Druhý znak, fantazie – Jiří Kratochvil nedbá na to, co by mohlo být reálné a možné a neváhá své povídky zabydlit ani mimozemšťany ani jinými nepravděpodobnými tvory. Já věřím, že to některým čtenářům může činit problém, ale mě nemožnosti vyhovují a dobře vymyšlená nemožnost mě dokáže nadchnout.

2 20.06.2011