s-reader komentáře u knih

Možná máme rádi příběhy více než cokoliv jiného. A možná také, že se cítíme nejistí ve své lásce k nim, jsme opatrní a snažíme se ji nedávat tolik najevo. Proto může být náš vztah k románům Michala Ajvaze velmi rozporný. Příběhy, které z jeho románů tryskají jsou poutavé, ale chvílemi si nejsme jistí, co vlastně čteme. Je to moderní příběh, je to umělý mýtus nebo snad románek pochybné kvality?
Jedno je však jisté, Zlatý věk je typický zástupce Ajvazovy románové tvorby. Co více, je to i sonda do jeho způsobu tvorby a do jeho názorů. Ostrovní Kniha protkaná příběhy v příbězích je Ajvazova Kniha, jeho ideál, ke kterému se chce přiblížit.

Pokud by tématem Rudišovy knihy byl jen příběh stárnoucího punkera, jeho vzpomínek a mapování doby, ve které prožil své mládí, byla by to pro mě vrcholně nezajímavá kniha, protože punk, ačkoliv proti němu nic nemám, nebyl nikdy můj životní styl.
Pokud by to bylo jediné téma. Ale… naštěstí je vždy nějaké ale. Stárnutí, změna hodnotového žebříčku v nás a hlavně našich vrstevníků, přátel i lidí se kterými se jen stýkáme, prorůstání úzké skupiny kamarádů partnery, spolupracovníky, jinými přáteli, model vývoje, který je univerzální pro každého jedince a zajímavé je, jak na to konkrétní člověk reaguje. Zajímavý je i popis takového tématu a hlavně postoj autora, který hodně vypovídá o autorovi samém. Právě tento bod je pro mě důležitý, pro mé hodnocení kvality knihy i kvality autora. Rudiš ke změnám v Oleho životě přistupuje bez jakékoliv hysterie, nesnaží se vnutit čtenáři názor, že je to prohra, že jedině správné a čestné by bylo zůstat věčně revoltujícím, věčně mladým.
Jediné, co se mi špatně četlo byla životní filozofie Oleho dcery. To není ale výtka autorovi, je to jen konstatování. Pocit tíhy uvědomění si, kam až psychika člověka občas zažene.
Proložení románu druhou linkou, kterou nás vedou zápisky v deníku punkerky z Jeseníku, linkou, která se dramaticky kříží s linií Oleho příběhu, vede ke zvýšení poutavosti a čtivosti knihy jako celku. Podtrženo sečteno: velmi zdařilá kniha.

7 02.05.2011

Kniha Olgy Tokarczukové Běguni je čistou koláží. Několik delších příběhů je pospojováno pojivem, drtí drobných útržků, krátkých záblesků, chaotických vzpomínek. Chvíli se vezeme hladkým, uceleným dějem , chvíli se kodrcáme po kamíncích nerovné cesty kdesi v území nikoho.
Olga Tokarczuková má bezesporu dar – dar vyprávět s takovým zaujetím, že čtenáře svým nadšením strhne, čtenář jí podlehne. Přesto v její knize přijdou chvíle, kdy se ve zmíněných krátkých mezipříbězích beznadějně topíme, kdy kouzlo autorčina vyprávění slábne a nechá nás na holičkách. Přiznám se, že v jedné takové chvíli jsem měl chuť její knihu prohlásit za nepodařenou a musel jsem se nutit k tomu, abych pokračoval v četbě dále. Vzápětí ale přišlo další fascinující vyprávění a bylo fascinující, přestože bylo o obyčejných věcech. Nebo snad právě proto?
Nelze napsat o čem vlastně Běguni jsou, lze jen říct, že jejím tématem je cestování, psaní cestovního deníku a anatomická muzea. Při pohledu na konzervovaná těla se autorce vybavuje konzervování slov a zážitků do deníku, který si na cestách píše a tím spojuje tyto motivy. A ještě myšlenka, která tvoří závěr knihy:

V jejich úsměvu, tak se nám to alespoň zdá, se ukrývá jakýsi příslib, že se možná znovu narodíme a že to tentokrát bude ve správnou dobu a na správném místě.

7 21.04.2011

Velmi zajímavá knížka. Maně v duchu vidím, jak krásně s dlouze by se dalo o jejich jednotlivých aspektech diskutovat při sklence vína, jak by se dalo pronikat do zdánlivých tajemství autorčina díla. Je to knížečka útlá, nic mi tedy nebránilo přečíst si ji dvakrát za sebou. Nepřispělo to příliš k pochopení díla jako celku ani k tomu, jestli skutečně má hlubší smysl přirovnávat ji k divadelní hře, jak je rozebíráno v doslovu. Nemyslím si, že to v něčem pomůže při pochopení myšlenky se kterou Linhartová svou knížku psala.
Pro mě je důležitější pocit, že si autorka se čtenářem hraje. Že s ním žertuje, někdy se mu i (ne příliš zle) vysmívá. Na jedné straně buduje nesmírně pečlivě základ pro budoucí příběh. Postupně, krok za krokem představuje postavu a vše, co je pro její fungování důležité, na straně druhé sehraje s touto postavou krátký a téměř nesmyslný příběh. V podstatě je podobné, jako když vyprávíme určitý druh vtipu – záměrně se dlouho blížíme k pointě a vtipné je právě to, jak je pointa beze smyslu. Není to jediný žert, kterého se autorka dopustí – vloží do knihy francouzský text bez bližšího vysvětlení, zdánlivou citaci Erbenovy básně (ta citace je záměrně změněná), narážku na Marca Aurelia… Přes zdánlivou vážnost, která může vést k pokušení dělat vážné rozbory, se domnívám, že Rozpravu o zdviži lze brát jako velmi vtipný text, jen si to vtipné v texu najít.

1 19.04.2011

Můj první pocit, když jsem knihu dostal do ruky a zběžně ji prolistoval, bylo zklamání. 3D ilustrace a papírové brýle s barevnými fóliemi působí poněkud kýčovitě zvlášť, když je grafická úprava dílem výtvarníka, kterého mám spojeného s velmi pečlivým a decentním zpracováním jiných Urbanových knih.
A co teprve ta jména! Gregor Marty, Emilie Prusová, Konstantin McRoupolos, může existovat ještě prvoplánovější odkaz na Čapkovo dílo? Tiše jsem si povzdechl a pustil se do čtení, připraven na ještě horší prohřešky proti čtenáři. A vzápětí, když jsem nalezl Gregora, an sbírá houby pod hradem Houska, málem jsem, značně rozladěn, knihu zaklapl a odložil.
Později, když jsem dočetl, s úlevou jsem konstatoval, že jsem se děsil víc než bylo potřeba. Ne, není to veledílo, ale vyprávění má pevný směr, od kterého příliš neodbíhá, nekličkuje, děj má svou logiku, neupadá do přílišné tragičnosti ani šťastného konce. Spojením postav a děje (nechci více naznačovat, přece jen je lepší k tomu dojít četbou knihy postupně), dokonce Urban vysvětluje zmíněné odkazy na Věc Makropulos. Mě osobně konec příliš neuspokojil, vybavilo se mi zakončení Avionu Jiřího Kratochvila. A ještě jedna kniha se mi vybavila: Zabte ošklivé Borise Viana. Posuďte sami – je inspirace tolika díly známkou kultivovanosti autora nebo jeho neschopnosti vytvořit originální text?

19.04.2011

Už budu muset Deaverovy knihy přestat číst! Vždy se do toho nějak začtu a musím to dočíst do konce. Asi v polovině Prázdného křesla jsem byl přesvědčen o tom, že je to zatím nejlepší kousek, který jsem od Deavera četl. Svižný děj, slušná zápletka, žádné nepředvídatelné zvraty, které by autor alespoň trošku nenaznačil a tím nenechal prostor pro čtenářovu inteligenci.
Ale konec, ten podle mého názoru nezvládl. Zápletka s nešťastným zastřelením policisty nedala jinou možnou něž happy-end, který se mi příčí zvláště v knize, která se na první pohled tváří jako velmi dobrá ve své třídě.

2 06.04.2011

Už jsem téměř zapomněl, jak dobrý Čapek může být. Delší dobu jsem jeho knihy nečetl, snad jsem byl jimi přesycený. Ale znovu jsem si na něj vzpomněl, chystal jsem se na něj od doby, kdy jsem si přečetl dílko Jana Křesadla Jak to bylo s Foltýnem, které je Čapkem inspirováno.
A tak jsem znovu musel v duchu vzdát hold tomuto spisovateli, který vytvořil úžasná díla, která se budou číst znovu a znovu, v dobách kdy budou vycházet a zapadat hvězdičky tvůrců bestsellerů, po kterých po několika letech neštěkne ani pes.

3 06.04.2011

Jak rychle proběhne destrukce osobnosti sekčního šéfa v prostředí, které je mu naprosto cizí? Rychle. Tak rychle, že se až člověku tomu nechce věřit. A mohl by namítnout, že není možné, aby se slušný člověk stal bezvládnou loutkou nasáklou vodkou, neschopnou reálného úsudku. Neupírám nikomu právo v tu nevíru, ale protože jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jaké je být v takovém prostředí a jak je samozřejmé napájet se vodkou, jak zvláštní je chovat se jinak v jiném světě, je pro mě Koenigsmarkův příběh naprosto reálný a naprosto pochopitelný. A tak mi promiňte, že pár procent přidávám jen kvůli vzpomínkám.

1 31.03.2011

Sbírka povídek Labyrint představí Friedricha Dürrenmatta trochu jiným způsobem, než jako autora divadelních her nebo povídek s detektivní zápletkou. Zvláštní pozornost zasluhuje především Zimní válka v Tibetu, nebo Zakázka, ve které je zajímavá myšlenka - dva státy válčí o bezvýznamný kousek území jen proto, aby jim výrobci zbraní platili za jejich "testy". Zdařile Kafkovsky laděná je povídka Město.
Povídka Zatmění Měsíce zpracovává stejné téma jako Návštěva staré dámy.

1 28.03.2011

Velmi slušná oddechová kniha. Ideální všude, kde se člověk nemůže dostatečně soustředit na nic vážnějšího. Je mi sympatické, že se ani nesnaží předstírat, že zpracovává nějaké vážnější téma, snad kromě práva na smrt nevyléčitelně nemocných lidí.
Právě proto, že je psaná jako lehký odpočinkový žánr, je možno přehlížet nedokonalosti příběhu, lehkou kýčovitost i nedostatky v Deavrových technických znalostech. Jsem ochotný také připustit, že to nejsou neznalosti, ale že se přesnější popis do příběhu nehodí a mohl by nudit.
Trochu větší problém je v překladu, ale pro jeho posouzení by bylo potřeba mít k dispozici originální text a v případě knihy tohoto rázu je to naprosto zbytečná námaha.

1 28.03.2011

Nechci z komentářů dělat diskuzi, ale opravdu s tebou nemohu souhlasit. Zejména s tím, že jsou v digitální pevnosti informace. Pokud se týká informací o šifrování, jej jich minimum, nejsou pro průměrně inteligentního čtenáře ani objevné ani zajímavé.
A jaký mistr napětí Brown je, když téměř od počátku je jasné, kdo "je vrah" a státní tajemství je zachráněno v poslední vteřině jako ve stupidním akčním filmu? Šokující dějové zvraty jsem věru nezaznamenal.
Brown se pokouší navázat na styl třeba Michaela Crichtona, ale pokud srovnáš jeho knihy, informace, které si Crichton používá (pokud jsme na informace už narazili), je tak vidět řádový rozdíl.
To, že je kniha hodně půjčovaná neříká nic o její kvalitě. Já chápu, že občas člověk potřebuje vypnou mozek a přečíst si něco hloupého, ale říkat o knize že je dobrá proto, že ji čte hodně lidí, je jako považovat Ordinaci v Růžové zahradě za kulturní počin.

7 24.03.2011

Ouvej, to je ale hloupá kniha! Přečetl jsem si ji ze zvědavosti, přece není možné, aby špatnou knihu tak dobře hodnotilo tolik čtenářů... Evidentně to však možné je. Přísahám, že jsem neměl přehnaná očekávání, když jsem po ní sahal, nakonec - již jsem absolvoval Kód starého da Vinciho a tak jsem byl víceméně připravený na velmi nízkou úroveň. To si vždy říkám, že výsledek může jen příjemně překvapit.
Jediné plus Digitální pevnosti je rychlost, se kterou lze přečíst. Brown používá jednoduchý princip, málo myšlenek, kterými by se musel čtenář trápit, jednoduché přehledné akce a redundantní text. Vznikne něco, co se rychle přečte, čtenář má příjemný pocit jak to šlo od ruky.
A teď trocha mínusů - kdo četl Kód, mohl už od začátku předpokládat, jak vše dopadne a Brown čtenáře nezmate, ani když se pokouší manévrovat. Kde není napětí, nastupuje nuda. Další problém je v Brownových brakových literárních postupech. V okamžiku, kdy čtu o sytě zelených očích, pohybech, které soupeři nestačí sledovat, pardálím skoku, nelidském skučení, je mi mdlo. Takové obraty se používaly v červené knihovně. Je to hnus.

11 23.03.2011

Un Lun Dun je kouzelná pohádka, čistá fantasy, která si nehraje na nic jiného. Zlo je zlo, dobro je dobro. Jediné překvapení je neúspěch Vyvolené, ale kdo jiný má zachránit neLondýn, kdy ne neVyvolená? Un Lun Dun nemá ambice zasahovat do vážnějších témat, to si Miéville nechal pro jiná svá díla, ale právě proto je tato kniha stylově čistá a jednoznačně odpočinková v tom nejlepším slova smyslu.

3 22.03.2011

Pavel Brycz píše pohádky s lehkostí dobrého vypravěče. Krásný český jazyk, kterým je nadán a který používá, rozhodně dětem prospěje a určitě si zase trochu rozšíří slovní zásobu. Ale pozor, dnešní děti nejsou hloupé a je potřeba už na začátku zapřemýšlet jak dítku vysvětlíte, že byla maminka tak překvapená, když se jí opět narodila paterčata. I zaostalé dítě dnes ví, že existuje něco tak běžného, jako je ultrazvuk. Ale vysvětlení, že chtěl autor vygradovat děj do vtipné a překvapivé pointy by mohlo projít.

2 14.03.2011

Tak tento díl pojal China Mièville pěkně zeširoka! Už jsem si zvykl na to, že se do každé své knihy snaží vnést vážná témata, která mají svou obecnou platnost i mimo fantasy žánr a vyhovuje mi to, vlastně je to jeden z hlavních důvodů, proč se mi Mièvillovy knihy líbí. Ale ústřední téma, které si pro Železnou radu vybral, tedy téma Železné rady, jejího vzniku jako výsledku stávky, je pro mě málo zajímavé. O stávkách, sociálních nepokojích a revolucích byla již napsána pěkná hromádka knih a Mièvillova není ničím výjimečná, snad jen tím, do jakého prostředí je zasazena. Pro mě jsou důležité knihy, které se něčím vymykají průměru, ostatní si dovoluji považovat za poněkud zbytečné.
Ale aby to nevypadalo, že jsem si na Železnou radu zasedl, pokusím se napřed uvést několik kladů: o nespoutané autorově fantazii jsem se již několikrát zmínil, nechci se opakovat, ale je to jedno z velikých plus. Další je jeho snaha vyhnout se happy-endu i zbytečné tragédii. Většinou se mu daří obě složky vyvážit, i když věřím, že jsou čtenáři, kteří mu budou smrt svých oblíbených hrdinů mít za zlé. Mièville se vyhýbá i nelogickým prudkým zvratům. Další nesporné plus.
A teď několik mínusů – líčení vzniku Železné rady, které je koncipováno jako Judova vzpomínka je dlouhé a málo členěné, tím se stává nepřehledným a, Mièvillovi fandové, promiňte mi to, nudným. Symbolicky uspává, jako rytmus kol vlaku jedoucího po kolejích. Podobné je to i s líčením bojů. Mièville se při něm neupne na jednu osobu nebo skupinu osob a přehlednost popisu tím utrpí. V Železné radě jsem si všiml, že daleko více používá sofistikovaných slovních obratů, kterými se snaží ozvláštnit vyprávění. Mám na mysli spojení jako fuga chůze, apokalyptický kultizmus, palimpsesty dějin…. I když by se dalo namítat, že může čtenáře fantasy motivovat k rozšiřování slovní zásoby hlavně cizích slov, osobně bych to do knihy tohoto žánru nedával.
A poslední malá výtka: již po několikáté jsem si všiml, že Mièville není příliš obratný v líčení erotických scén. Rád do svých knih občas nějakou vloží, ale popsal bych to jako „nejde mu to z huby“. A kombinace takové neobratnosti a snahy naroubovat do děje homosexuální vztahy, nemůže dopadnout dobře.
I když to tak nevypadá, klady převažují nad větším počtem malých záporů a tím se Železná rada pro mě dostává do lehkého nadprůměru.

3 14.03.2011

Krátké povídky na různá téma, za nejlepší, pokud se nápadu týká, považuji první povídku, kde je vyslýchán pan Tobiáš Štefek, český pán, především kvůli penězům, by mohl mít ukryté. Přestože je vyslýchán v mučírně, výslech probíhá příjemně při poháru vína. Ostatní povídky jsou spíše průměrné, neurazí, ale nijak zvlášť nepotěší.

1 08.03.2011

!!! Hledá se kladný hrdina !!!
Lze vůbec někoho takového v knize Jizva najít? Je to těžké, stejně těžké, jako byste se pokoušeli najít hrdiny okolo sebe. V obyčejném životě sice nejsme obklopeni kouzly, Xeňany, přetvory, nevydáváme se na dobrodružné výpravy, nelovíme avanky, ale jsme stavěni každý den před rozhodnutí, která musíme učinit, jsme manipulováni a manipulujeme lidmi ve svém okolí. A nechováme se také vždy správně, ať už z vypočítavosti nebo z nevědomosti, děláme chyby a platíme za ně.
Možná namítnete, že Jizva svého kladného hrdinu má a že je to Bellis, ale když se na ni podíváme z blízka, musíte mi dát zapravdu, že není zrovna to, co si pod tím pojmem představujeme. Bellis je ubohá, žalostná, její rozhodnutí nejsou motivována ctí a statečností, nejsou to ani její rozhodnutí, je jen malou šachovou figurkou ve hře, která ani není mistrná.
Mièville vytváří složitý vzorec vztahů čtenář/postavy, málokterá z jeho postav je vyloženě negativní nebo pozitivní. Dokonce i Armada, která se zdá být útočištěm pro zubožené a zotročení tvory, kteří jen zde mohou žít svobodným životem, je pro jiné vězením, město, které může být symbolem svobody může být i symbolem tvrdé diktatury.
Jizva je v porovnání s Nádražím Perdido vyprávěna méně brutálním jazykem. Snad proto, že postava, které je věnováno nejvíce pozornosti a příležitostná vypravěčka, je žena a je uzavřenější a klidnější než Izák. Příběh je propracovanější a je pečlivěji zpracován. Jako člověk, pro kterého není čtení fantasy na prvním místě, cítím, že by kniha nijak neutrpěla, kdyby se odehrávala i v jiném prostředí, než je Bal-Lag, protože podstata příběhu není snaha získat moc pomocí možností vyvěrajících z Jizvy, ale možnosti jednání, které máme a otázka, nakolik jsme schopni jednat sami bez cizího nátlaku uvědomělého nebo neuvědomělého.
Stejně jako v Nádraží Perdido ani v Jizvě Mièville své „hrdiny“ nešetří. Odnáší si s sebou z románu těžké břímě. Ale příběh ještě nekoncí…

5 07.03.2011

Nádraží Perdido je dobře vystavěný fantasy román.Je založen na malém počtu relativně jednoduchých a přehledných dějových linek, které se stýkají v bodech, jež jsou většinou logické, a pokud se tak mohu vyjádřit o ději fantasy románu, i uvěřitelné. Jen málokdy si autor v posunu děje pomůže zásahem náhodného faktoru.
Mièville zaplnil Nový Krobuzon nesmírným množstvím roztodivných tvorů. Někomu to vyhovuje, někomu ne, ale čteme fantasy a musíme jeho pravidla přijmout. Na scéně se objevují tvorové, kteří jsou použiti jen jako kulisa, někteří autorovi slouží jako hybatelé děje, některým leží na bedrech celý příběh. A pak jsou tady přetvoři – na nich Mièville demonstruje svůj vztah k novokrobuzonské justici a vládě, možná i k justici a vládě obecně. Obratně manipuluje čtenářem aby zaujal stejný postoj, naladil se na stejnou vlnu a přijal tak jednání hrdinů jako logické a jediné možné.
Zvláštní kapitolou Mièvillovy knihy, která se zřejmě táhne všemi romány věnovanými Novému Krobuzonu, jsou přírodní zákony, věda a technika. Mièville nemá ani náznak technického myšlení, to je konstatování, ne kritika. Další rys, na který musí čtenář přistoupit, jinak je lepší knihu odložit. Mièville na sebe vrší jeden technický nesmysl na druhý. Ale asi bude lepší, budeme-li těmto nesmyslům říkat nonsens a budeme se tvářit, že to vlastně k fantasy patří.
A teď otázka nejzásadnější: je Nádraží Perdido dobrá kniha, kterou stojí zato číst? Hýří fantazií, má dynamický děj, milovníky příběhů určitě nezklame. Taková charakteristika by Nádraží Perdido beznadějně zařadila do hromady tuctových, zábavných, ale bezvýznamných knih. A to bych udělal nerad, protože do ní Mièville vložil i něco jiného, něco nehmatatelného, nepostižitelného, co odlišuje dobré knihy od těch tuctových. Je v ní směs poetiky, která kontrastuje s divokostí a drsností děje, je v ní dost podnětů o kterých lze přemýšlet.
Na závěr upozornění pro milovníky dobrých konců: Mièville své hrdiny nešetří, nešetří tím ani své čtenáře. Postava, která zdánlivě zahyne, by se měla podle pravidel pokleslých románů vybavených happy-endem objevit na konci živá, zdravá, v nejlepší kondici. Takovým koncem Mièville evidentně pohrdá. Co vypadá jako špatný konec postavy může být ještě horší a takové znovuobjevení může znamenat pro ostatní pěkné trauma, které Mièville, a budiž mu to ke cti, jen naznačuje a čtenář si je může podle své vyspělosti nebo zkušenosti domyslet až do nejhorších konců.
Asi by se o Nádraží Perdido dalo napsat ještě hodně, tím zároveň odpovídám na otázku je-li to dobrá nebo špatná kniha, ale nechám si ještě něco pro další pokračování…

5 07.03.2011

Kniha je příkladem dobře vystavěného děje, který čtenáře vtáhne a... rád bych napsal, že nepustí, ale bylo by to proti mému přesvědčení. Někde uprostřed se děj jakoby zadrhne a jen velmi těžce postupuje dopředu. Přesto, že je to velmi krátká kniha, začne mít čtenář pocit, že ji nedočte. Naštěstí to trvá jen krátkou chvíli, motor se znovu nahodí a jízda pokračuje.
To je snad jediné mínus knihy, protože jinak je vše na jedničku. Čtenář se dostává někam doprostřed děje a delší dobu (pokud si nepřečetl obsah) neví co se stalo. Dovídá se to pomalu, v náznacích. Tak to autor zamýšlel a v tom tkví i velká část účinku vyprávění. Škoda proto, že je všude pečlivě zpracován děj, který kus prožitku čtenáři vezme.

1 04.03.2011

Dickovi optimismus a utopie nesluší. Jeho pokus vidět člověka jako v podstatě slušného a poctivého vede k tomu, že jeho román je namastný, neslaný. Asi by to člověk u jiného autora toleroval, ale na Dicka je to trochu málo...

1 03.03.2011