s-reader komentáře u knih

Sehnat Mrchopěvce byl nesnadný úkol. Nedivte se, není to kniha masové spotřeby, těžko ji srovnávat s Harry Potterem, Stmíváním či s některým s děl páně Kinga. Nesnažím se zde podsouvat myšlenku, že by to snad byla kvalitnější kniha a to ostatní je brak, ale je nesporné, že Mrchopěvci jsou odlišní a z různých důvodů i pro některé lidi nestravitelní. Mrchopěvci se hemží sexuálními výstřednostmi, se kterými měl Křesadlo bohaté zkušeností. Profesionální. Ale také se hemží nadhledem a humorem, často velmi jízlivým. V podání Křesadlově, a tato kniha není výjimkou, "erotika" nevzrušuje, nutí spíše k zamyšlení, jak směšné jsou role, do kterých nás příroda staví.
Další téma, které je součástí mrchopěvců, je tlak, kterému mohli být vystaveni lidé, kteří nežili zcela konformním životem. I s tím měl Křesadlo své bohaté zkušenosti a z jeho knih nenávist k tomuto tlaku přímo kape, přestože i ona je servírovaná s jeho humorem, který ale není vůbec laskavý.

3 17.02.2011

„...čtoucí člověk je stejně jako člověk masožravý tím nejodpornějším způsobem nenasytný a ničí si, podobně jako člověk masožravý, svůj žaludek, a vůbec zdraví, svoji hlavu a celou duševní existenci.“
Pokud máte pocit, že s tímto výrokem nesouhlasíte, určitě si najdete v Bernhardových Starých mistrech ten svůj negativní výrok, se kterým stoprocentně souhlasit budete, třeba o pozici génia, o návštěvách muzeí, o historicích umění nebo o omezených učitelích. Možná si myslíte, že nemůžete cítit určité sympatie k člověku, kterému není nic dobré. Snad jen mírné pobavení a občasný souhlas, pokud se svou nespokojeností bude s vámi ve shodě, ale ke konci najednou zjistíte, že vaše sympatie k dvaaosmdesátiletému starému pánovi vzrůstají. Čím to je? Na přebalu knihy je citována věta: „Nemilujeme přece Pascala proto, že by byl tak dokonalý, nýbrž proto, že je v podstatě bezmocný…“. A to je klíč. Starý pán je v podstatě také bezmocný. Přes veškerou svou intelektuální zdatnost si uvědomuje, že: „ne staří mistři, ale jediný člověk nám umožní přežit“ a to si můžeme uvědomit s ním.

3 08.02.2011

Jsem rád, že se mi Varana nakonec podařilo sehnat a že jsem si ho mohl přečíst. Ve Varanovi je vše, co je pro Ajvazovu tvorbu charakteristické. Najdeme tu stejné vypravěčské postupy i řadu symbolů, které se v jeho pozdějším díle objevují. Najdeme vlnění záclon, tygra, tramvaje, psací stroj, parník pod Prahou. To nejsou jenom slova, to jsou výrazné symboly a Ajvaz s nimi tak pracuje. Bohužel, kvalita jednotlivých povídek je kolísavá. Jsou tam i takové, které mi spíše připomínají velmi dobrý literární pokus žáka gymnázia. Nevadí, hlavně že se autor postupem let vypracoval do podoby, ve které je dnes.

3 30.11.-0001

Přátelé, to vůbec není špatná kniha! Dokonce bych šel tak daleko, nešetřil chválou a prohlásil, že je to velmi dobrá kniha. Povídky, přestože jsou v nich jiné postavy v jiném prostředí, něco spojuje. Je to poddajnost hlavních hrdinů, se kterou přijímají svůj osud, jdou mu vstříc a vykonávají to, co je předem dáno. Typický Darvasiho hrdina je mladý muž okolo třiceti let, plešatý nebo nakrátko ostříhaný, který žije mimo tento svět, nechápe jeho zákonitosti, má své vlastní, odpozorované z chování svého nejbližšího okolí. Děj a činy spojuje křehká symbolika, která je mnohdy nepochopitelná.

3 30.11.-0001

Zdařilá mystikace. Je nereálná, ale pobaví. Ostatně, napsat mystifikaci o velké mystifikaci českých dějin, to je výzva, ne?

3 30.11.-0001

V porovnání s ostatními Ecovými romány je to mírné zklamání. Eco pouze rozpracovává téma své přednášky o vzniku Protokolů sionských mudrců. Širší filozofické souvislosti, na které jsme u Eca zvyklí, zcela chybí, zůstávají pouze souvislosti historické. Spojení jednotlivých historických událostí do románu působí poněkud násilně.

2 02.11.2011

Velmi dobře zpracované téma odsunu Němců po druhé světové válce. Autorka sice místy balancuje na hraně velmi negativního postoje k Čechům, kteří jako by všichni se sadistickým potěšením ubližovali nevinný Němcům, ale snaží se tento postoj vyrovnat, vyvážit. Román je velmi rozsáhlý, jak počtem stran, tak i obdobím, které mapuje. Jde o překvapivě vyzrálé dílo mladé spisovatelky.

2 24.10.2011

Lars Kepler rozehrává několik paralelních příběhů, některé se v průběhu děje spojují, některé spolu souvisí jen velmi volně. Hypnotizér není klasická detektivka, která by čtenáře udržela až do konce v napětí, kdo že je vlastně vrah. Naopak, autor odkrývá karty až příliš brzy, čtenář je v předstihu a chápe souvislosti dříve, než detektiv.
Poněkud zvláštní je důsledné používání přítomného času, možná si od něj autor slibuje zvýšení dynamiky děje. Pokud je to tak, záměr se minul účinkem. Text je naopak trochu těžkopádný, podobá se spíše dobromyslnému medvědovi, je to styl pro severskou detektivku charakteristický. Pouze v jednom případě tuto důslednou formu poruší a to v části, která se týká minulosti doktora Barka, tato část je navíc vyprávěna v ich formě.
Závěrečná část sice nabírá větší tempo, ale je spíše zmatená a nepřehledná, než dynamická. Protože je v této fázi příběhu už konec jednoznačně předvídatelný, může tato část působit nudně.
Celkově je Hypnotizér zdařilá detektivka, která čtenáře zavádí do atraktivního koutu lidské duše prostřednictvím hypnózy. Příběh je vícevrstvý, Kepler nemá ve zvyku obtěžovat čtenáře detailním vysvětlováním, nepokouší se o hluboký rozbor státního systému nebo jakéhosi sociálního problému, jako to mají ve zvyku jiní autoři. Má to své pro i proti: čtenář není nadměrně zatěžován, ale není také dostatečně vtažen do prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Bohužel motiv agrese, který Kepler rozehrává na začátku knihy tak vyznívá do ztracena.

2 29.08.2011

V knize povídek Jiřího Kratochvila jsou nepřehlédnutelné dva znaky: fascinace příběhem a překvapivá fantazie autorova. Ale pro toho, kdo dílo Jiřího Kratochvila zná, je to samozřejmost.
Příběh je pro něj důležitý a to čtenáři nesděluje pouze tím, že příběhy píše, ale i tím, že píše o příbězích. Příběh se tak stává v jeho povídkách a románech jakousi postavou, která hraje někdy i hlavní roli.
Druhý znak, fantazie – Jiří Kratochvil nedbá na to, co by mohlo být reálné a možné a neváhá své povídky zabydlit ani mimozemšťany ani jinými nepravděpodobnými tvory. Já věřím, že to některým čtenářům může činit problém, ale mě nemožnosti vyhovují a dobře vymyšlená nemožnost mě dokáže nadchnout.

2 20.06.2011

Přiznám se, že moc nemám rád knihy, ve kterých se píše o zlovůli komunistické moci o perzekuci, vyšetřování, zastrašování a věznění. Není to proto, že bych chtěl naši minulost popírat, ale proto, že autoři se velmi často snaží do knihy promítnout své já, hlavně takové, jaké by si sami přáli aby bylo. Takže se v knihách rodí hrdinové, rebelové, stateční odpůrci komunistického režimu, lidé, jejichž nadhled a poznání absolutní pravdy nenaruší ani věznění, ani mučení.
A tak jsem se knihou Pravděpodobná tvář procházel velmi opatrně, velmi zvolna a čekal jsem, odkud, zpoza kterého rohu na mě protikomunistický Jánošík vyjukne. Ejhle, překvapení, nevyjuknul.
Muchův „hrdina“ je naprosto průměrný člověk, bez velkých idejí, bez utkvělé představy o nějaké pravdě, člověk, který nemá snahu vykonat velké činy ani jakoukoliv revoltu. Nedá se ani říct, že události, které ho semlely byly odstartovány nějakou velikou chybou nebo velikým činem. To vše dělá Muchova hrdinu velmi reálného a pochopitelného.
Mám v podstatě pouze dvě malé výhrady: hrdinovy (pořád ho nazývám hrdinou, přestože to žádný hrdina není) úvahy jsou občas poněkud rozvleklé, ale chápu, že to, co nám občas probleskne hlavou by se dalo stěží popsat v několika krátkých větách.

(Varování – zde prozradím kousek z děje, komu to vadí, ať dále nečte!!!!!!!!!)

Druhá výhrada se týká konce. Manželka, které umírá na rakovinu, zatímco Muchův hrdina je ve vězení, je příliš melodramatický prvek. Celou knihu se Mucha takových prvkům vyhýbá, na konci ho však nechá vyznít naplno.

2 06.06.2011

Malá maďarská pornografie je velmi problematický text. Porozumění tomuto textu je totiž podmíněno hned dvěma faktory: sžitím se s „blábolivým“ vypravěčským stylem spisovatele a znalostí reálií maďarského socialismu. Když se k tomu přidají citace autorů, kteří nebyli u nás přeloženi a vydáni, je jasné, že smysl textu si v mnohých případech můžeme pouze domýšlet. V tomto smyslu je Esterházyho Hrabalova kniha při českého čtenáře mnohem srozumitelnější. Přiznám se, sebekriticky říkám: to, že Malou maďarskou pornografií nejsem nadšený není chyba autora, je to chyba mých nedostatečných znalostí.

2 02.06.2011

Už budu muset Deaverovy knihy přestat číst! Vždy se do toho nějak začtu a musím to dočíst do konce. Asi v polovině Prázdného křesla jsem byl přesvědčen o tom, že je to zatím nejlepší kousek, který jsem od Deavera četl. Svižný děj, slušná zápletka, žádné nepředvídatelné zvraty, které by autor alespoň trošku nenaznačil a tím nenechal prostor pro čtenářovu inteligenci.
Ale konec, ten podle mého názoru nezvládl. Zápletka s nešťastným zastřelením policisty nedala jinou možnou něž happy-end, který se mi příčí zvláště v knize, která se na první pohled tváří jako velmi dobrá ve své třídě.

2 06.04.2011

Pavel Brycz píše pohádky s lehkostí dobrého vypravěče. Krásný český jazyk, kterým je nadán a který používá, rozhodně dětem prospěje a určitě si zase trochu rozšíří slovní zásobu. Ale pozor, dnešní děti nejsou hloupé a je potřeba už na začátku zapřemýšlet jak dítku vysvětlíte, že byla maminka tak překvapená, když se jí opět narodila paterčata. I zaostalé dítě dnes ví, že existuje něco tak běžného, jako je ultrazvuk. Ale vysvětlení, že chtěl autor vygradovat děj do vtipné a překvapivé pointy by mohlo projít.

2 14.03.2011

Jedna z knih, která mě v poslední době výrazně zaujaly. Dvě města, která se částečně prolínají, obyvatelé, kteří jsou zvyklí nevnímat druhé město přesto, že ho mají na očích, nesmírně složité soužití těchto dvou měst, to považuji za zajímavý a inspirativní nápad. Detektivka a akční příéběh, který se nad tímto tématem odehrává je už obvyklý, ale celek dělá knihu zajímavou a čtivou.

2 15.02.2011

Maso - to je zdařilá črta, studie jedince a společnosti, ve které je maso (ano přátelé, lidské maso), jediným zdrojem potravy. Možná se bude někomu zdát, že je to knížka zbytečně krutá a že by autor měl být ke svým "hrdinům" shovívavější, ale pro lidský druh není místa ke shovívavosti. Síla, která člověka žene kupředu je v Harníčkově knize zjednodušena na naprosté minimum. Je to jen MASO.

2 15.02.2011

Milý Vašek Koubek! Jeho povídky jsou stejně ztřeštěné jako jeho písničky, jako jeho vystupování na pódiu. Mají i stejnou poetiku, poetiku hospodské harmoniky a zoufalého kvílení.

Přátelé, hodnotit tuto knihu je věru tvrdý oříšek a vlastně nevím, jestli bych měl. Váhám, mám ji odsoudit jako zbytečnou, nudnou, plnou žvástů a pokusů o rádoby vědecké definice zcela běžných věcí, nebo ji mám vyzdvihnout jako inspirativní, s neobvyklým pohledem a jevy, se kterými se setkáváme tak běžně, že si je vlastně ani neuvědomujeme?
Objektivní pohled není ani mezi těmito dvěma póly a zrovna u této knihy je přirozené, že ho každý bude mít upřený úplně někde jinde. V první řadě je to nesmírně přísná zkouška trpělivosti, pak velmi slušné opáčko cizích slov, špetka inspirace pro pohled na realitu a malá směrovka na další literaturu, která snad nebude tak nudná. Průměrná známka: průměr.

2 08.11.2010

Ještě těsně před koncem knihy jsem si v duchu říkal – za tohle nobelovka? – a tvářil jsem se, rovněž v duchu, velmi povzneseně. I přesto, že jsem si o autorovi přečetl, že koncentračními tábory opravdu prošel, mi jeho text připadal nehodnověrný. Nezúčastněný pohled dítěte – muže, přístup kronikáře, nulová interakce s ostatními postavami, absence jakéhokoliv „židovství“, to vše na mě působilo jaksi uměle a nepatřičně, jako kdyby to psal člověk, který s koncentračními tábory ani s židovskou rodinou nikdy nepřišel do styku a pouze přetváří vyprávění a zkušenosti jiných.
Celý tento nepříznivý dojem smazává několik posledních odstavců, které celý dosavadní text převrátí vzhůru nohama. Z toho, co jsem mylně považoval za neskonalost, vytváří ohromující autorský záměr. Lhostejnost a nezúčastněnost, věta „Žádných hrůz jsem si nevšiml“ znásobí hrůzy, o kterých víme a které autor nastiňuje jen několika slovy.Györgyi Köves si pro přežití koncentračního tábora vytváří svou metodu, není uvědomělá jako v případě Fuksova pana Teodora Mundstocka, chlapec si ji definuje až po návratu domů, ale je to metoda, která mu pomáhá žít i v „civilu“. Úvahy o osudu a svobodě člověka vedou autora až k úvaze o „štěstí v koncentračním táboře“ a já věřím, že čtenář po přečtení knihy té úvaze porozumí.

2 30.11.-0001

Při čtení novely Jany Šrámkové jsem byl poněkud nesvůj. Nemohu jí upřít vypravěčský talent, i mé hodnocení tomu odpovídá. Pro mě je jednoznačně nejpůsobivější část, kde popisuje návštěvu v domě, který jejich rodině patřil a najednou jsou tam sice u přátel, ale cizí. Hloubka, s jakou se do takové situace vciťuje je překvapující. Ale proč jsem byl nesvůj: měl jsem místy pocit, že si autorka pohrává s potenciálními kritiky její knihy. Jako kdyby to bylo zlomyslné mrknutí očkem na upachtěné mužské autory, kteří tak rádi vkládají do svých románů představy, jak se do nich, vlastně do hrdinů jejich románů se kterými se ztotožňují, zamilují dvacetileté dívky a bezmezně je obdivují. Tak co myslíte, byla Jana Šrámková zlomyslná?

2 30.11.-0001

S oblibou čtu obsahy knih, které jsou uveřejněny u prodejců na internetu. Rád je čtu poté, co knihu dočtu. Není pro mě podstatné „o čem je“ kniha, když po ní sahám, je zábavné, přečíst si „o čem byla“.
Šedý holub je detektivní román, ale (a to je veliké plus) je to především román. Detektivní je až na druhém místě. Zpočátku se román ani jako detektivní netváří. Panuje v něm chaos, je to ovšem chaos, který vede k jakémusi řádu, i když ne k jednoznačně identifikovatelnému. Zachytit postavu hlavního hrdiny je zpočátku nelehké a neurčité. Není jasné, jaký zločin se stal. Sándor Tar je nepochybně pozoruhodný autor a po přečtení jeho knihy jsem se musel nevyhnutelně krátce zamyslet nad tím, že je škoda, že pozornost vydavatelů je upřena na méně kvalitní knihy. Je také škoda, že se knize více nevěnoval překladatel a korektor.

Na závěr: ve zmíněném obsahu jsem se dočetl že „čtenář pocítí hřejivý pocit z existence všeobjímajícího vesmírného řádu“. Můj pocit je, že jsem ten nenápadný odstaveček, ve kterém měl čtenář něco takového pocítil, nejspíš přeskočil

2 30.11.-0001