s-reader komentáře u knih

Dal jsem na doporučení známého, kterého si opravdu vážím, který váhavě připustil, že Da Vinciho Kód je dobře vystavěný román a věnoval jsem něco času jeho četbě. Přiznám se, nejsem nijak nadšený. Celý pocit se dá shrnout do několika slov - kniha nic neobjevuje, nic nepřináší, nikomu neubližuje. Prostě taková kniha, kterých jsou tucty s informacemi, které jsou na úrovni vylistování z internetu. V místech, kde se autor potřebuje pohnout z místa, si naprosto neláme hlavu logikou děje, ale většinou to příliš nevadí. Vadí spíše to, že Brown nenaznačuje, nenechává prostor pro fantazii ani pro úsudek čtenáře, snaží se svými argumenty čtenáře utlouct a ukázat, jak vše do sebe zapadá. Nezapadá. A abych nezpomněl, konec je opravdu příšerná... smí se tady to slovo použít?.

5 08.02.2011

Chůze, to je počteníčko! Asi bych byl ve velkých rozpacích, kdybych měl někomu tuto knihu dodporučit, ale mě Bernhardův blábolivý styl a neustále se otáčení v kruhu vyhovuje. Děj se jen pomalu posouvá dopředu, vlastně to není děj, jen nějaké náznaky toho, co se událo.
A tak dloho, dlouho setrváme v Rustenschacherově obchodě, kde Karrer tluče holí o pult a neustále opakuje, že jde o podřadné zboží. z Československa.
Příjemnou zábavu.

5 08.02.2011

Kniha líčí události roku 1866 natolik sugestivně, že jsem neodolal a místo, kde se boje odehrávaly, jsem navštívil. Prošel jsem bývalé bojiště, prošel jsem Svíbský les a pochopil, proč ta místa Körnera tak inspirovala. Les je zaplněn náhrobky a památníky, které připomínají jednotlivé padlé vojáky i celé skupiny, ticho v lese připomíná, kolik tisíců lidí zde zemřelo.

5 30.11.-0001

Kromě motivu mizení mají povídky Petry Soukupové ještě další společné jmenovatele. Jedním z nejvýraznějších jsou spory mezi sourozenci. Svět sourozenců je světem nepochopení, soupeření o pozornost rodičů a častých výbuchů nenávisti. Emoce jsou tak silné, že je zmírní pouze čas a ten není vždy kdispozici. V povídkách Petry Soukupové se objevují stále stejné typy postav, otcové, kteří nejsou příliš spolehliví, potýkají se alkoholem, autoritu si musí vynucovat, matky, které se marně bojují s absencí zázemí fungujícího partnerského vztahu. Rodina je plná napětí a generačních střetů.
Autorka se snaží o kombinaci různých pohledů - pohledů dětí, pohledu rodičů i nezaujatého pohledu popisného. Je to velmi zajímavý přístup, ale vyprávění se ztrácí dynamiku a pointa je málo výrazná, příběh k pointě nesměřuje. Dramatické momenty zanikají a jeví se ve vyprávění Petry Soukupové jako běžné, nejobyčejnější příhody, které zažíváme každý den.

4 16.11.2011

Nová kniha Michala Ajvaze se poněkud liší od jeho předchozích beletristických děl. Sám autor uvádí, že hlavní rozdíly jsou v tom, že tentokrát nepoužil ich formu a že se příběh, ani částečně, neodehrává v Česku. Nejsou to však jediné rozdíly. V Lucemburské zahradě byl autor velice skoupý na vložené příběhy, kterými jeho knihy vždy oplývaly. Jedinou výjimkou je fragment textu s dialogy psanými v yggurštině – smyšleném jazyku Donalda Rosse. Michal Ajvaz naopak těžiště příběhu posunul směrem k milostnému dramatu, k tématu, které dříve tak často nezpracovával. Příběh je tak nezvykle přímočarý, průzračný, bez velkých odboček a komplikovaných zápletek. Tento „nový“ styl tvorby je však velmi dobře zvládnutý, a přestože občas balancuje na hraně dobrého vkusu, vždy se udrží ve správných mezích. Čtenáři, který je u Ajvaze zvyklý na dlouhé věty, které popisují „vlnění záclon ve větru“, je budou možná postrádat. Pokud ano, mohou si pomocí slovníčku a gramatiky, uvedených na konci knihy, přeložit dialogy z fragmentu Rossova textu a tam "ajvazovské" věty najdou. Není to práce jednoduchá ani přínosná a ani nevede k porozumění celému textu, ale jako tichá, neškodná zábava to není špatné.
Sigesti!

4 05.11.2011

Kniha Naši předkové nám představuje tři novely Itala Calvina: Neexistující rytíř, Rozpůlený vikomt a Baron na stromě. Již názvy naznačují, že se nebude jednat o obyčejné historické texty, ale že se setkáme s něčím, co si bude zahrávat s naší fantazií.
Novely jsou v knize řazeny, možná náhodně, možná záměrně, podle doby, ve které se odehrávají, od nejstarší po nejnovější. Ale já bych je raději představil v opačném pořadí, tak, jak graduje autorův smysl pro absurditu a pro grotesku.
Baron na stromě vychází z poměrně jednoduché zápletky: mladý baron Cosimo se ve svých dvanácti letech zařekne, že celý svůj život nesestoupí ze stromů na zem. Protože je to chlapec a později muž pevných zásad, jak řekne, tak udělá. Útěk barona na strom není samo o sobě nic absurdního, ale jeho setrvání přináší s sebou mnoho situací, které je možno dovést do groteskního konce. Baron na stromě je nejrozsáhlejší ze všech tří textů a bohužel dokazuje, že Italo Calvino si s delšími texty občas nedokáže dost dobře poradit. Jsou v něm hluchá místa, která ruší celkový dobrý pocit z četby. Další dvě novely se této nectnosti díky kratšímu rozsahu vyhýbají.
Rozpůlený vikomt už tématem vůbec nehledí na realitu. Půlka vikomta rozpůleného tureckou dělovou koulí se vrací jako zosobnění zla, druhá půle posléze jako dobro. Ale mistrovství Itala Calvina nespočívá v tomto nápadu, který by sám o sobě nebyla tak originální, jako v tom, že domýšlí dále a spekuluje, jak může působit extrémní dobro. Hugenoti jsou příkladem lidí, kteří lépe dokáží přežívat uprostřed zla, než se ztotožnit s dobrem.
Nejzdařilejší a nejironičtější je novela Neexistující rytíř. Rytíř Agilulf, který v prázdném brnění bojuje jen díky síle ducha a uvědoměním si své svaté povinnosti může ze začátku působit jen jako absurdní parafráze na rytířské příběhy, ale i tady jde Calvino dále. Hlavní intendantura soubojů, pravidla pro udělování rytířských hodností, to je úžasná paralela k byrokracii, která vládne v každém státě. Část, ve které se popisují rytíři Svatého grálu a jejich boj se sedláky je kapitola sama o sobě a nezbývá, než obdivovat Calvinovo nadání pro grotesku, které se na malé ploše krátkého textu rozvine naplno.

4 08.08.2011

Problematika německé menšiny po válce je společná Hertě Müllerové i její překladatelce Radce Denemarkové. Přestože se na první pohled může zdát, že jsou si obě spisovatelky svým pohledem velmi blízké, je mezi nimi velmi podstatný rozdíl. Herta Müllerová vychází ze zkušenosti, zkušenosti své rodiny, svého národa. Stojí pevně na pozicích skupiny, jejíž osud popisuje. Pohled Radky Denemarkové je pohled zvenčí, přestože vypráví příběh ústy příslušníka německé menšiny. Nechci spekulovat který přístup má větší literární hodnotu, asi na tom vůbec nezáleží, ale pro Radku Denemarkovou to muselo představovat překonávání předsudků a "pravd", které byly do nás po dlouhé léta vtloukány.
Novela Herty Müllerové pro mě neznamenala zklamání, jen mírné rozčarování, které se odrazilo ztrátou jedné hvězdičky v hodnocení. Nepřináší totiž mnoho nového. Ani ve formě ani v obsahu. Forma je vzdáleně podobná stylu E.Jelinekové a o křivdách, které páchaly komunistické režimy po válce v celé Evropě bylo napsáno také hodně. Soudím, že pokud by mě nezaujala osobnost překladatelky, těžko bych po novele sáhnul.

4 23.06.2011

Na novou knihu Markéty Pilátové jsem sel hrozně těšil. Autorku jsem zaznamenal v okamžiku, kdy mi byla doporučena její kniha Žluté oči vedou domů. Byl jsem trochu v rozpacích, na jedné straně se mi Žluté oči intuitivně líbily, na straně druhé jsem k nim měl několik výhrad a pokud existuje třetí strana, pak na třetí straně jsem to bral jako prvotinu, jako něco, co si člověk v sobě kus života střádá a pak to vypíše na papír. O kvalitě spisovatele to vypovídá pouze nepřímo. Teprve druhá kniha… ta ukáže.
A ukázala. Markéta Pilátová JE kvalitní spisovatelka, které nemá zapotřebí variovat jedno téma ležící v člověku celý život. V knize Mé nejmilejší kniha je cítit obrovský posun. Hlavní děj se tu a tam otře o vážná, velmi vážná témata (věznění, drogy, pokusy na zvířatech, pogromy), aniž by tato témata byla vnucována, jsou jen připomenuta a zbytek musí dopracovat fantazie čtenářova. Místo děje – Jižní Amerika – je místo, které důvěrně zná a to se odráží na uvěřitelnosti postav a barevnosti prostředí.
Dopustil bych se pouze jednoho čtenářského rýpnutí – kniha má konec. Jasně definovaný a vyjádřený konec, takový, jaký bych si odpustil. Prostě bych těch posledních několik stránek z knihy vytrhnul a nechal bych to tak. Z hlediska autora bych se pak vyhnul váhání zda sežrat nebo nesežrat (citace Mrazíka je jen náhodná). Ale uznávám, je to věc osobního názoru.

4 06.06.2011

Je to skvělý přípravný kurz ke čtení bible. Kdo tou knihou zhrdne, ohrne nad ní nos, právem si zaslouží označení zapšklý intelektuál bez špetky smyslu pro humor.

4 30.11.-0001

Velmi chytře koncipovaná kniha, pečlivě napsaná s důrazem na každé slovo. Lze ji vnímat jako detektivku, i když z tohoto hlediska se děj rozbíhá až ke konci, ale především jde o knihu se zajímavě se prolínajícími liniemi. Zatímco u kriminálních románů sahají autoři po nejrůznějších pomocných tématech, většinou volených s kalkulem zaujmout čtenáře jejich aktuálností, Lukáš Vavrečka variuje jedno hlavní téma tak. Přesto není jeho kniha o nic ochuzena.

3 11.09.2015

Povídky psané velmi kultivovaným jazykem, z hlediska psychologie postav výborně propracované. Sbírka je koncipovaná jako průřez životem od začátku dospívání až po zralý věk. Autor se dotýká i takových problémů, jako je sběračství odpadků či život žen dobře situovaných mužů v městských satelitech. Povídky většinou neústí do pointy, čtenář je nad nimi nucen se zamýšlet a vciťovat se do situací, v nichž se postavy ocitají. I když nejsou vždy veselé a některá bilancování bývají bolestná, vždy někde v pozadí zůstává naděje nebo smíření. V dnešní rychlé době, v níž ze všech sdělovacích prostředků na nás útočí reklamy na zábavu a vnucují nám názor, že právě do ní máme vložit všechny své peníze, představuje kniha Zelené vdovy záchytný bod pro lidi, kteří se nechtějí bezduché zábavě poddat.

Zuzana Beranová ve své knize představuje čtenáři jinou tvář černého kontinentu, než o jaké bude vyprávět kamarád, který se právě vrátil ze safari. Podstatnou část knihy tvoří příběhy Čechů, kteří se v Africe dostanou do nesnází. Taková struktura sice přispívá celkové rozmanitosti, a tím i přitažlivosti knihy, ale působí i několik problémů. Některé příběhy uzavírají příliš brzy. Zpočátku sledujeme cestu Jany Spáčilové, ztotožňujeme se s její touhou zemřít na milovaném místě, ale její stopa se vytrácí v okamžiku, kdy to ještě není potřeba. Formou citací zápisků z jejího deníku mohla být přítomna až do konce. Dále v románu necítím pohyb času, vše jako kdyby se odehrávalo v jednom jediném dni.
To hlavní, co se autorce daří, je názorná ilustrace kulturních rozdílů mezi Evropou a Afrikou. Turisté, ale někdy i lidé pracující v zahraničí, mají tendenci poměřovat místní život svými zvyky, nedokáží si připustit, že myšlení jiných lidí může být diametrálně odlišné, vycházející z jiných základů a pozorující své okolí jinýma očima. Víru pak považují za hloupou pověrčivost, jiný žebříček hodnot za primitivizmus a rituály po staletí udržující rovnováhu za krutost. Velmi dobře zvolenou scénou na začátku knihy je migrace pakoňů. Očím změkčilého „milovníka“ zvířat se může jevit jako nepochopitelný masakr, v němž zbytečně umírají stovky tvorů. Z globálního pohledu nejde o jednotlivce, ale o zdárné přežití celého druhu, pro který je taková migrace jako oheň dávající prostor pro vyrašení nové vegetace. Podobně – bez zbytečných příkras a romantiky – popisuje Zuzana Beranová celou Afriku, přírodu i lidi. Nezavírá oči ani před hladem a nemocemi. Jak se jí povedl tento záměr se při čtení knihy -v pohodlí naší civilizace - velmi těžko hodnotí a já si na to ani netroufám. Mohu jen soudit, že se autorka nesnaží přikrášlovat, ale ani šokovat senzačními výmysly.

3 27.08.2013

Velmi komplikovaný a nepřehledný text. Z hlediska čtivosti patří mezi slabší Miévillova díla. Autor se nesnaží o vytvoření nějakého systému skrytého Londýna, což je určitě záměr - Miéville svět mimo realitu vidí jako chaos. Nakupením takového extrémního množství anomálií, které se zrodily v jeho hlavě, už přestává být v příběhu funkční.
Kraken je komplikovaností podobná Železné radě a stejně jako v ní se naplno projevuje autorovo levicové smýšlení.

3 16.11.2011

Stává se vám, že si o některé všeobecně známé knize myslíte, že víte o čem je? Tak důvěrně znáte její obsah, že se domníváte, že nemá cenu ji číst? Pak ji náhodou vezmete do ruky a s překvapením zjistíte, že to, co jste se o ní učili ve škole, co jste zaslechli v televizi, co jste se dočetli někde jinde, není vůbec důležité. TO důležité v ní je něco úplně jiného? Mě se to občas stává a stalo se mi to také u divadelní hry Matka Kuráž a její děti.
Byl jsem přesvědčen, že Brecht napsal prvoplánově protiválečnou hru, která sice přestavuje léty prověřenou kvalitu, ale neznamená nic nového pod sluncem. Ano, přiznám se, mýlil jsem se. Protiválečné drama musí v této hře čtenář (divák) hledat, pídit se po něm i přes odpor hlavní hrdinky. Je skryté, zakopané nesmírně hluboko, pod vrstvou pragmatizmu, pod nánosem touhy přežít.
Neměl jsem to štěstí Brechtovu hru vidět na prknech nějakého divadla, ale teď, po jejím přečtení, se ve mně probudila zvědavost, jestli ji režisér vidí podobně jako já.

3 27.07.2011

Turnerovy deníky je jedna z knih, které se hodnotí velmi špatně. Nedá se hodnotit z jednoho pohledu a tak si dovolím pohledy diferencovat. Napřed ten, který by měl být primární, lépe řečeno, ten, který za primární považuje každý civilizovaný, normálně uvažující člověk: text knihy je čirá propaganda. Nenávistná a má je pouze jeden cíl, ospravedlnit nepřátelské pocity, které jsou v každém z nás zakódované od nepaměti, a které se postupně lépe nebo hůře snažíme ovládat nebo je úplně potlačit.
Druhý pohled nám říká, že se cíl knihy podařilo splnit velmi dobře. Text nejen ospravedlňuje rasistické cítění a xenofobii, dokonce ji dokáže vyvolávat a stupňovat tím, že staví na situacích, které občas zažíváme, dovádí je do extrému a tak nám podvědomě naznačuje, kam až takové situace mohou vést. V tomto pohledu považuji Turnerovy deníky za nebezpečné a nejsem nijak nadšený, že byly napsány. Pokud však napsány byly, mají právo na existenci a nezbývá, než věřit v inteligenci lidí, kteří se s nimi setkají. Podotýkám však, že má víra v lidi je velmi chabá.

3 22.07.2011

K Vánici je nejlépe přistupovat s čistou hlavou, bez ovlivnění komentáři, recenzemi a anotacemi. To je samozřejmě hrozně těžké v době, kdy se informace v tištěné nebo datové formě míhají chaoticky okolo nás. Ale jedině v tom případě je účiněk knihy maximální. Na začátku si můžeme představovat, že jsme v Rusku dvacátých let, pak jsme ale konfrontováni s jinými skutčnostmi a v konečném důsledku si nemůžeme být jisti ničím, snad jen tím, že jsme pořád v Rusku uprostřed vražedné zimy.

3 17.07.2011

(SPOILER) Zase jedno zklamání... Jednoznačně nejlepší na celé hře je název. Děj je příliš tendenční, varování před jadernou válkou ze hry trčí neohrabaně a prvoplánově. Postavy, vyjma vládce, jsou nevýrazné, ploché. Nakonec mě i vládce zklamal. Jeho monolog přes smrtí, jeho obrácení, jeho pochopení, vše je to křečovité a nevěrohodné.
Hru jsem kdysi viděl jako televizní záznam divadelní hry. Hlavní roli hrál Josef Vinklář. Ten dokázal Nezvalovu slabou hru zahrát s takovým nasazením, že jen pro ten jeho výkon stojí za to.

3 09.05.2011

Už jsem téměř zapomněl, jak dobrý Čapek může být. Delší dobu jsem jeho knihy nečetl, snad jsem byl jimi přesycený. Ale znovu jsem si na něj vzpomněl, chystal jsem se na něj od doby, kdy jsem si přečetl dílko Jana Křesadla Jak to bylo s Foltýnem, které je Čapkem inspirováno.
A tak jsem znovu musel v duchu vzdát hold tomuto spisovateli, který vytvořil úžasná díla, která se budou číst znovu a znovu, v dobách kdy budou vycházet a zapadat hvězdičky tvůrců bestsellerů, po kterých po několika letech neštěkne ani pes.

3 06.04.2011

Un Lun Dun je kouzelná pohádka, čistá fantasy, která si nehraje na nic jiného. Zlo je zlo, dobro je dobro. Jediné překvapení je neúspěch Vyvolené, ale kdo jiný má zachránit neLondýn, kdy ne neVyvolená? Un Lun Dun nemá ambice zasahovat do vážnějších témat, to si Miéville nechal pro jiná svá díla, ale právě proto je tato kniha stylově čistá a jednoznačně odpočinková v tom nejlepším slova smyslu.

3 22.03.2011

Tak tento díl pojal China Mièville pěkně zeširoka! Už jsem si zvykl na to, že se do každé své knihy snaží vnést vážná témata, která mají svou obecnou platnost i mimo fantasy žánr a vyhovuje mi to, vlastně je to jeden z hlavních důvodů, proč se mi Mièvillovy knihy líbí. Ale ústřední téma, které si pro Železnou radu vybral, tedy téma Železné rady, jejího vzniku jako výsledku stávky, je pro mě málo zajímavé. O stávkách, sociálních nepokojích a revolucích byla již napsána pěkná hromádka knih a Mièvillova není ničím výjimečná, snad jen tím, do jakého prostředí je zasazena. Pro mě jsou důležité knihy, které se něčím vymykají průměru, ostatní si dovoluji považovat za poněkud zbytečné.
Ale aby to nevypadalo, že jsem si na Železnou radu zasedl, pokusím se napřed uvést několik kladů: o nespoutané autorově fantazii jsem se již několikrát zmínil, nechci se opakovat, ale je to jedno z velikých plus. Další je jeho snaha vyhnout se happy-endu i zbytečné tragédii. Většinou se mu daří obě složky vyvážit, i když věřím, že jsou čtenáři, kteří mu budou smrt svých oblíbených hrdinů mít za zlé. Mièville se vyhýbá i nelogickým prudkým zvratům. Další nesporné plus.
A teď několik mínusů – líčení vzniku Železné rady, které je koncipováno jako Judova vzpomínka je dlouhé a málo členěné, tím se stává nepřehledným a, Mièvillovi fandové, promiňte mi to, nudným. Symbolicky uspává, jako rytmus kol vlaku jedoucího po kolejích. Podobné je to i s líčením bojů. Mièville se při něm neupne na jednu osobu nebo skupinu osob a přehlednost popisu tím utrpí. V Železné radě jsem si všiml, že daleko více používá sofistikovaných slovních obratů, kterými se snaží ozvláštnit vyprávění. Mám na mysli spojení jako fuga chůze, apokalyptický kultizmus, palimpsesty dějin…. I když by se dalo namítat, že může čtenáře fantasy motivovat k rozšiřování slovní zásoby hlavně cizích slov, osobně bych to do knihy tohoto žánru nedával.
A poslední malá výtka: již po několikáté jsem si všiml, že Mièville není příliš obratný v líčení erotických scén. Rád do svých knih občas nějakou vloží, ale popsal bych to jako „nejde mu to z huby“. A kombinace takové neobratnosti a snahy naroubovat do děje homosexuální vztahy, nemůže dopadnout dobře.
I když to tak nevypadá, klady převažují nad větším počtem malých záporů a tím se Železná rada pro mě dostává do lehkého nadprůměru.

3 14.03.2011