rubicka komentáře u knih

Některé knihy vás odhalí a vy už pomalu nevíte, jestli čtete o sobě, svojí rodině, svojí blbý povaze, o svých blbých chlapech, anebo ne. Veselí se do mě trefilo. Do věčného rozporu typu „doma je mi to malý“, ale zase jinde málo opravdový, do návratu domů, který se nemilosrdně rozpadá, do neschopnosti projevovat lásku, i když se líbáme na pusu, do hledání sebe sama těmi nejpitomějšími způsoby. Autorka je v této knize trefná, vtipná, ale zároveň protivná a nemilosrdná. Je to dojemné, je to uvěřitelné, k nasrání i k beznaději. Má to v sobě ale veselí každodennosti, které nevnímáme, od kterého utíkáme, které nechceme, ale zároveň je domovem, zázemím a láskou.
Právě tématem návratu domů mě tentokrát Radka dostala, protože já jednoduše tyto příběhy mám ráda, přestože se s nimi za poslední roky ve světě literatury roztrhl pytel. Možná je to tím, že nám začínají chybět kořeny, a rádi se tak vracíme ke starým příběhům (nejen) svých rodin, nevím, ale já to tak mám. Ne, nechci Veselí přirovnávat k Rybí krvi, Slepé mapě, Mariím a Magdalénám, Dědině… je to úplně na jiné vlně jazyka, humoru, ale vlastně i příběhu. Neříkám lepší, nebo horší, ale jiné, více znalé města a jeho pravidel, více současné, více nejasné. Tentokrát mi tedy nevadí, že se Třeštíková veze na módní vlně, protože je hrozně cítit, že je to z ní samotné. Křečovitě nefabuluje, nevymýšlá koniny jako v posledním románu Osm, který se sice dobře četl, ale zapadl jen do podobných pokusů o další Zmizelou. Ve Veselí je jednoduše „svá“, což mě na ní baví nejvíc.

15 16.09.2018

Cesta životem, který není, náhled do duší. Otázky, co všechno jsme jako rodiče schopni udělat pro své děti. Cestovat k padnutí, zabít sami sebe. Nést oheň něčeho, na čem pořád záleží. I za cenu vlastní smrti.

12 09.05.2014

Strhující! I když víte, jak to všechno dopadne, tak přesto nemůžete přestat číst, protože co kdyby, že jo?

9 27.08.2015

Úžasný literární počin z hlediska politické a lidské sondy jedné generace - zamyšlení nad politickými i lidskými situacemi, láskami i svobodou samotnou. Spisovatel opravdu směle otevírá všechny dveře tehdejších třináctých komnat a nechává na čtenáři, aby chápal, soucítil nebo dokázal snést.

8 02.12.2014

Je to jedna velká tíha, která člověka táhne ke dnu. Je to beznaděj, pravdivá beznaděj. A ani později ani jinde nepřijde rozuzlení, ale přitom je v tom neustále ta jiskra naděje, pořád tam je.

8 12.02.2014

Není to Rybí krev, ale stejně - atmosféra, ve které se jenom topíte, necháte se vláčet vůní vesnice, její drsností a nekompromisností. Díky za Hájíčka, jak to umí dokonale popsat.

7 15.10.2016

To, co muži nepochopí. Takové to svírání, taková ta ženská bolest. I v kriminále za největších trestů a strastí zůstat ženou - největší vítězství.

7 24.09.2014

Už dlouho jsem nečetla knihu, ve které by bylo tolik, která by byla tak moc plná a zároveň vyrovnaná - láska, bolest, zklamání, naděje, dřina, životaschopnost. Všechno v dokonalé sehranosti, která se setkává s absolutnem všedních dní osudů Marií a Magdalén. Zároveň je kniha napsána krásným jazykem.

6 03.09.2017

Málo lidem tolik rozumím.

5 02.01.2018

Jedna z těch knih, kde bohužel forma předčí obsah. Forma je totiž bezpochyby zajímavá, má své kouzlo, ale tak trochu jí chybí důvod a hlavně naplnění. Ovšem úžasná je absurdnost, ve které dokáže autorka chodit, za to jsou ty tři hvězdy.

5 29.05.2016

Překonala mou dlouhodobou čtecí krizi. Je tak dětská, zároveň neskutečně vážná, plná myšlenek, které by člověka nikdy nenapadly - proč taky? Člověk si uvědomuje určité své štěstí, zároveň nebezpečí, hyenismus... jednoduše strhující!

5 07.03.2016

Já píši Vám. Co mohu více?
Co ještě mohu dodati?
Teď vím, že máte právo sice
mě pohrdáním trestati.
Leč ještě věřím, nešťastnice,
že mě Váš milosrdný soud
nemůže přece zavrhnout. .....a kdo není tak trochu Taťánou a kdo není tak trochu Oněginem, kdo netrpí a nedoufá, kdo neopovrhuje a nekaje se? Láska, nenávist, pokora, co víc chtít, v co víc doufat.

5 03.05.2014

Láska je jako večernice, co pluje noční oblohou.

5 17.03.2014

Totální ztotožnění s postavou. I jméno sedí. Nechápu, že se mi tak dlouho do této knihy nechtělo. Vždyť tam je všechno. Kořeny, základy a principy nás všech. Úžasné!

4 15.05.2016

Cheryl není žádná sympaťačka, nejspíš proto, že je reálná. Svoje pokání ale nevzdává. Naopak mu dává nesmírnou sílu a osvobozuje sama sebe od svých chyb i hloupých rozhodnutí. A hlavně odpouští. Všem kolem, ale hlavně sama sobě.

4 26.06.2015

Úžasná poetická atmosféra, která je neskutečně nádherně uchopená a popsaná. A do toho silný příběh ženy, která milovala.

4 14.05.2015

Kniha o velkých činech, o velkých a těžkých osudech, o sounáležitosti, o něčem, co je víc než touha po svobodě. Je to boj za svobodu, je to válka, která se tváří, že neexistuje. Kniha, která vzbuzuje otázky, ale zároveň na spousty z nich sama odpovídá.

4 12.02.2014

Dokonale destruktivní. Strašně těžké. Úžasné.

3 01.10.2015

Normy života jsou dané a člověk po nich jede jako po kolejích, ale občas vykolejí a zůstane stát. Prožívá v obyčejnosti a každodennosti své malé i velké tragédie a doufá, že dojde někam, kde bude vědět, kým chce být i bez těch blbých kolejí, které někdo položil na cestu. Bolí to, ale stojí to za to.
Marta hledá sebe sama, své postoje a názory, bez pádů by nevěděla vůbec nic. Pije kafe ze Starbucks, čte a doufá, že přijde něco nového. S tím čekáním a chlastáním je protivná všem, včetně čtenáře, ale popasovat se s dospělostí je přeci jen velké sousto pro každého.

3 13.05.2014

Topol má dar psát krutou pravdu, která hodně bolí, ale taky svou opravdovostí hladí - Vstanu a du
řvu láskou potichu trpim a du

2 10.04.2018