Rooseman komentáře u knih

Soucit, pocit a cit. Milan Kundera popisuje to, co nikdo popsat nedokáže a říká to, co se málokdo odváží říct. Vnímá sebemenší zákoutí života, jeho nesmyslnosti i smysl, křivdy s pochopením, nedůstojnosti a krásy pomíjivosti s plytkostí. Svoje uvažování nerámuje uzavřeným koncem, koneckonců ani náš životní příběh není sám o sobě nikdy uzavřený. Děláme věci, kterých litujeme, abychom nedělali věci, kterých budeme litovat. Ale jen málo víme o tom, jaké rozhodnutí je v danou chvíli správné a jaké špatné. Možná ani tahle definice neexistuje. Nesnesitelná lehkost bytí přináší tolik myšlenek, chladu i tepla, touhy a odloučení, že všechno ani není možné najednou absorbovat. Dílo se obnažuje tak, jak se člověk sám obnažit nedokáže. Dáví se a přejídá pocity, aby nabídlo pohled někam hluboko, kam se většinou málokdo odváží. Velké mrazení. Mnozí říkají, že je to cynické. Myslím spíš, že se jen Kundera slaňuje až na samou dřeň k tomu, co zažíváme, aniž bychom to dokázali pojmenovat. Tam dole, hluboko, totiž nic není jednoznačné.

16 28.03.2024

Mám obavu, že se řada recenzentů knihy zcela plete. Ubavit se k smrti zestárlo do té míry, že nepopisuje poslední konvergenci médií. Celá řada tezí a argumentů Neila Postmana a především hlavní myšlenka díla ovšem zůstávají opodstatněné. Televize pořád patří k nejmocnějším komunikačním kanálům, přičemž se šikovně dokázala infiltrovat také do online prostředí. Díky její transformaci vznikly formáty dosud neviděné: YouTube, Netflix, Tiktok, do vysoké míry s jejím audiovizuálním formátem pracují všechny sociální sítě. Ty jsou vystavěny na základě vývoje pravidel televizního vysílání a všechny plní hlavní Postmanovu hypotézu o zábavě vytěsňující ostatní parametry informace beze zbytku stejně jako primární tezi, že přednostní je formát pořadů, u nichž není nutné znát kontext a je možné je konzumovat v kterýkoliv čas na jakémkoliv místě. Rovněž samotná proměna a devalvace tištěných médií, která vyústila v jejich vynucený přesun a přizpůsobení se online prostředí, spíš podtrhuje zkratkovitost, zmatečnost, nesystematičnost a rychlost, s nimiž jsou data předávána publikům. Ač se to tak na první pohled nemusí zdát, problémy mediálního světa se od 80. let pouze prohloubily, rozhodně se však nezměnily. I proto jsou Postmanovo dílo a Huxleyho úvahy, z nichž vychází a opisuje je, mimořádné. A rozhodně je ho i po čtyřech dekádách třeba – i když s lehkým odstupem – brát vážně. Konceptuálně odpovídá reáliím doby stejně jako jím odpovídalo v době svého vzniku, i když se problémy médií propadly ještě o něco níž, než Postman viděl.

5 17.12.2022

Výjimečné, rozmanité, abstraktní i konkrétní. Miéville přišel s různorodým a zajímavým světem, který obalil poutavým, popisně vjemově náročným jazykem, jehož čtení je však každopádně nevšedním a hlavně osvěžujícím zážitkem. Nádraží Perdido je povedené dějově, jazykově, stylisticky, periodicky a v mnoha ohledech překvapí. Bere dech. Můžete nabrat pocit, že jste nikdy nic podobného nečetli, že Perdido spadlo z nebe a vytvořilo novou řeč, která záleží jen na komunikaci autora s čtenářem a jeho následné participaci. A asi budete mít pravdu.

5 14.02.2020

Ačkoliv je jazyk knihy jednoduchý, poselství může být veliké. Je skvělé, že se William Irvine rozhodl přenést některé hodnoty, které jsou staré více než dva tisíce let, do současnosti a nabídnout je moderní společnosti. Čtivě a poutavě, ne vědecky, ale masově a prakticky. Myslím, že většina kapitol rozhodně stojí za důrazné zamyšlení se o přístupu k životu každého z nás. Koneckonců, jak sám Irvine píše, lepší je mít jakoukoliv životní filosofii (ne nutně stoicismus), než žádnou. A to je za mě možná jedno z nejklíčovějších sdělení. Pokud má člověk soubor hodnot, kterým se může směrovat, může si odpustit nekonečné a nesmyslné přemítání nad věcmi, které nejdou změnit. Koneckonců náboženství svoji pozici v podobě dominantního a absolutního návodu na „správný“ život ztratilo, nejde mu ale upřít, že mnohem lidem dodávalo smysl. Onen smysl nabízí právě i životní filosofie. A možná víc ani hledat nepotřebujeme.

4 17.11.2023

Příliš hlučná samota je esence života. Ztělesnění mysli, která v nás, ačkoliv lehce upozaděna každodenním životem, mluví sama se sebou. Nevede ale jen vnitřní monolog, zachází ještě dál, hlouběji. Je to brilantní. Hrabal výborně pracuje s tempem, dlouhé věty nepřekáží, naopak vás vedou přesně tam, kam chce. Opakující se sekvence zdůrazňují význam říkaného, působí naléhavě, hodně pocitová interpunkce zrychluje a zpomaluje čtení. Stránky hovoří zdánlivě jednoduchým jazykem, který dokáže být blízký, ale ve skutečnosti širokoúhle rozjímá o životě. Až tak, že děj sice Haňtovi nastaví výchozí situaci a vede ho do různých situací, zákonitě však zůstává upozaděn uvažováním, pohledem na život, rozjímáním. A právě tahle nenucená lehkost je půvabná. Má to velkou sílu. Fantastické dílo.

3 21.03.2024

Autentická kniha, která je z novinářského pohledu velmi zajímavá. Na nic si nehraje, Tomáš Etzler v ní se zápalem vypráví své až absurdní prožitky a zážitky. Určitě baví, i když stejně jako u Kdo ví, kde budu zítra se nemůžu zbavit pocitu, že jsem čekal trochu víc.

3 26.12.2022

Reportážně pojatá vědecká práce, jejíž nejsilnější stránkou je způsob, jakým si i přes relativně složitě uchopitelné téma dokáže najít cestu ke čtenáři. Šesté vymírání se logicky a srozumitelně přebrodí historií, aby nenásilně alarmovalo o stavu nepěkné potenciální budoucnosti. Dopad aktuálního jednání, které se nás zdánlivě na první pohled netýká, totiž dřív nebo později ohrozí biologickou strukturu planety i nás, ačkoliv to nemusí být aktuálně jasné. Je jednoznačně dobře, že takové dílo vzniklo (a bylo oceněno). A je dobře, že díky čtivému jazyku i stylu může být dostupné také širším masám a neresonuje jen uvnitř akademické obce. Výstražná siréna totiž bzučí čím dál tím hlasitěji.

3 09.10.2022

Místy vás umí Město schodů chytnout za hlavu a přidusit vás ke stránkám na desítky minut, jindy vlažně pluje 30 stran a používá možná až příliš jednoduché situace a jazyk. Poetika místa s logikou světa ale fungují a urbanisticky dílo vykresluje Bulikov s lehkostí. Pokud se čtenář nenechá odradit první polovinou knihy, což se snadno může stát, nebude litovat. Rozhodně zajímavé uchopení fantasy žánru, neotřelý svět i solidně vykreslené postavy, jejichž činy, motivace a cíle se však dají velmi snadno předpovědět.

3 01.10.2022

Vážně specifické a dost jedinečné dílo. V některých úsecích se dost těžce čte, někdy je až lehce nepoutavé, nicméně zároveň působí tak jedinečným dojmem, že vše ostatní smete ze stolu. Kvalitní kniha pro úzký okruh čtenářů. Ne každého děj chytne, ne každému se povede dočíst do poslední strany, ale vyplatí se. Za mě kultovní klasika, napsaná sama. Čte se, jako by ji John Irving dal dohromady během jednoho večera, což je vždy obrovské plus. Vše působí nadčasovým dojmem, skvělá kniha.

3 26.02.2019

Žánrově separované dílo, které je příjemným osvěžením pro všechny pozorné Kingovi příznivce i kritiky. Sám autor se v něm stačí utéct od svého stylu a oprostit se sám od sebe. Vyšlo mu to.

RITA HAYWORTHOVÁ A VYKOUPENÍ Z VĚZNICE SHAWSHANK - 4/5

Klasika a náramně povedená. Zajímavý děj a i když už v dnešní době téměř neexistuje čtenář, který by nevěděl, jakým směrem se bude novela ubývat, stejně její přečtení potěší. Vězeňská hantýrka, originální prostředí, zajímavý hlavní charakter (Andy Dufresne) včetně rozuzlení a vítězství dobra nad zlem.

NADANÝ ŽÁK - 3/5

Novela, která se z celé knihy nejvíc podobá tradičním Kingovým dílům. Je v podstatě jednoduchá, předvídatelná, ale o to víc děsivá. Autor v ní tradičně protahuje děj, vypsal se z podoby u jednoduchého tématu, které ani přes komplexní snahu nepůsobí komplikovaně. Určitě se nejedná o špatnou povídku, nicméně z celého knihy byla nejméně poutavá a v určitých pasážích se lehce dá ztratit pozornost.

TĚLO - 5/5

Jak už dokázalo přesvědčit IT, Stephen King příběhy prepubertálních mladistvých dokáže vypovědět s obdivuhodnou autentičností. Výborný příběh, který s sebou nese zajímavé poselství. Pochvalu si zaslouží i výborné propojení s vypravěčem spisovatelem, které podtrhuje úžasnou náladu celé imaginární projekce. Těžko něco vytyčit, nebo pohanit. Bezchybná atmosférická novela.

DÝCHACÍ METODA - 4/5

Povídka vyprávějící hned dva hlavní příběhy zároveň. V knize působí spíš jako doplněk, uvolněný závěr, ale autor se během ní nechal nejvíce odnést od svého stylu a to téměř ve všech svých typických rysech. Děj běží, je svižný a zasazení obou dějových linek lze považovat za fantastické. Prostředí je nakonec možná zajímavější než celý příběh, ale to koneckonců ničemu na kvalitě neubírá. Bezpochyby je potřeba docenit hodnotu i v pro Kinga nezvyklém pojetí vyprávění.

3 10.09.2018

To, co chce Nad Propastí říct, říká rozumně a srozumitelně. Rozsáhlá studie Existenčních rizik přináší některé zajímavé a přehledné výpočty pravděpodobností týkajících se budoucnosti lidstva a řeší otázku, proč bychom se budoucností měli zabývat stejně intenzivně jako současností. Toby Ord se snaží podpořit tezi, že 21. století je stoletím, v němž může dojít k zániku budoucího potenciálu lidstva. A s tím se osobně dokážu ztotožnit. Jde zároveň o umírněné, nijak agresivní dílo, které se snaží přispět k určitému plošnému společenskému posunu. Z vnímání sama sebe jako individua na vnímání sama sebe v kontextu jedné z generací společnosti. Mám obavu, že od něho jsme aktuálně strašně daleko a nezbývá věřit, že tuto hazardní dobu prokličkujeme.

2 23.02.2023

Nikdykde je jako krátká procházka tajuplným přenádherným lesem. Ačkoliv si ji užijete a nadýcháte se svěžího děje, londýnská závrať vám stačit nebude. Rádi byste otevřeli další zavřené dveře spletitého podzemí a viděli víc jeskynních riviér s plovoucími těly. Svět Neila Gaimana tohle nedodá, nechá ve vás trochu finální prázdnoty, i když baví. Plastičnost naopak nechybí skvěle napsaným postavám.

2 29.03.2022

Knižní jednohubka. Poměrně dobře popsaný život Tomáše Etzlera formou rozhovoru s Jindřichem Šídlem vypovídá o mnohém. Ne však příliš detailně. Dílo je, zřejmě kvůli cílení na větší procento populace, poměrně jednoduché, čtenář se dozví několik extravagantních výroků, dotkne se několika netradičních a nepopulárních témat, ale tužby zůstanou neuspokojeny. Mám pocit, že mnohé zůstalo (možná cíleně) nevyřčeno. Ale rozhodně i tak zajímavý proud názorů a popis života jednoho z posledních českých tradičních novinářů.

2 14.02.2020

Absolutně nepředvídatelné, lehce absurdní, ale až nepravděpodobně výjimečně poutavé dílo. Příběh působí minimalisticky, Děj se točí pouze kolem několika postav a míst, vyskytují se v něm četné dějové začátky, ale jen v rámci předem stanového schématu. Samotná originální myšlenka je velmi kvalitní, z čehož příběh po celou dobu těží. Postavy nejsou sáhodlouze popisované, kvalitně je naopak rozepsaná doba, v níž žijí včetně problému s omezenou porodností. Hráči z Titanu si určitě, a to po všech ohledech, zaslouží čtenářovu pozornost.

2 16.10.2018

Futuristické, minimalizované a atraktivní dílo. Milovníci sci-fi si přijdou na své. Obsah lze snadno rozdělit do dvou částí: dějová linka a popisová (odborný text). Na překousání sdělení je kniha náročnější, hlavně prokládané encyklopedické pasáže jsou místy pro formu, kterou naladila první polovina knihy, zbytečné. Ponurá, detailně promyšlená a přesto nepochopitelná scenérie dodává vaší mysli správný odstín chladu, avšak po zdlouhavém přemýšlení je nasnadě konstatovat, že celá kniha je ponurá. Neobsahuje ani jednu pozitivní pasáž. Maximálně jde o chvilkové psychické poblouznění, které však stejně naráží na pocit pachuti.

Postavy se zajímavě vyvíjejí a to tak, že v podstatě kolísají na hranici svých psychických možností a reálný posun je vidět pouze u hlavního hrdiny.

Na jednu stranu jde o krásný negativistický pohled na lidstvo, na druhou o povedené, ač žánrově dost vyhrazené a specifické sci-fi. Určitě to není šálek kávy pro každého a určitě by mohla přijít na řadu hypotéza vypovídající o tom, že ve své podstatě dílo nikdo nepochopil a už ani nepochopí tak, jak ho autor na samotném začátku zamýšlel.

2 13.09.2018

Mám smíšené pocity. Obdivuji Michala Ajvaze už jen proto, že se pustil do vykreslení podobně schizofrenního světa, který kompletní smysl dává asi jen autorovu mozku. Neutopil jsem se v tom. Na druhou stranu se lze jen těžko zachytit myšlenkových vláken zběsile se rozvíjejících popisů a často se měnících prostředí. Vypadá to trochu jako když knihu začínáte číst znovu a znovu, čím jste ostražitější, tím víc se do stránek zamotáváte. Druhé město je hodně abstraktní, nedosažitelné, ale přesto obsahuje momenty, ke kterým umí čtenáře připnout. Originální, zajímavá záležitost připomínající spíš artovku než plnohodnotné fantasy.

1 13.04.2024

Jizva pro mě nebude nejoblíbenějším Miévillovým dílem, ale určitě ve mně zanechá nějakou tu rýhu. Dílo opět vyniká v tom, co pojí všechnu ostatní autorovu tvorbu. Tempo je tentokrát velmi pomalé, asymetrické, k jádru všeho dění se vydává vlekle, aby ho nakonec smylo a nechalo bezdůvodným. Čtenářsky relativně náročný text zákonitě budí uznání, mechanika světa, s níž Miéville hravě operuje, je nereálná, mimořádná, až grandiózní. Všechno ostatní mě tentokrát nechalo chladným, s lehkým pocitem nenaplnění v zádech. O Jizvě lze velmi snadno říct, že je zajímavá, ale nepřináší jinou chuť. Jinou emoci. Jinou dimenzi. Je zajímavá a v tom vyniká.

1 03.08.2023

Geniální myšlenku dokázal autor vzít za své, rozvést ji a vykreslit prolínající se město věrohodně. Právě původní a prvotní nápad se stal největší předností díla, dominuje mu a upozaďuje hlavní detektivní linku, kterou odsouvá na druhou kolej. Čtenář je pohlcen vizualizací koherence Beszelu a Ul Qomy včetně obyvatel, kteří spolu (ne)soužijí. Samotný příběh odehrávající mezi popisnými řádky neurazí, ba naopak dokáže udržet pozornost, i když se ve finále může stát, že závěrečné vyústění zápletky nepřekvapí.

1 18.12.2020

Velmi stručná a přehledná příručka, která otevírá bránu k problematice vnitřního mentálního nastavení. Celé dílo je dobře rozřazeno do jednoduchých a stravitelných kapitol, čtenář přesně pochopí, co chtěl autor říct a hlavně ve své druhé polovině se kniha dotýká zajímavých oblastí odehrávajících se v povědomí každého z nás. Někoho by mohla zklamat přílišná jednoduchost díla, které se tématu dotýká vlastně jen okrajově, nejde úplně do hloubky, pro širokou a ve většině případů neodbornou veřejnost je však ideální motivací k přehodnocení svého vnitřního nastavení.

1 01.11.2020

Mrtvá zóna ve mně evokuje až nepříjemně blízké podobenství s Dallasem 63, což jedna z mých nejoblíbenějších knih a pro mě geniálních děl. Mrtvá zóna není atraktivní, připadá mi ošuntělá, bez nápadu a vynucená. Ani fenomenální Kingův závěr nebyl tak fenomenální, jak se dalo čekat. Bohužel je nutné podotknout, že objektivně jde o jedno z nejslabších děl autora a je na něm dost vidět absence nápadu, či myšlenky, chcete-li. A to byl začátek slibný... Bohužel už od autonehody se knížka nedostala do tempa, tedy až na záblesk s vyhořením baru po úderu bleskem. To bylo ale na dlouhé stránky vše. Politické události se mě vůbec nedotkly, nebyly vykreslené tak jak by měly být. Kniha se dobře čte, King ani neodbíhá od hlavního děje jako dělá tradičně, ale zklamání přebývá.

1 29.10.2018