RoBertino27 komentáře u knih
Zvolil jsem knihu pro nabrání informací o určitých hráčích, ale bohužel měl stihlo značné zklamání. Mýlit se je lidské, ale v zásadních faktech by se to stávat nemělo. Pokud v jedné kapitole najdete těch nepřesností několik, pak to zpochybňuje všechno ostatní, a to by se u literatury faktu stávat nemělo.
Moji předchůdci tu zmínili něco výtek, já musím také přidat pár drobností. Především - a to nechci nijak poodhalovat děj - si myslím, že zkušení kriminalisté a technický všeuměl jen těžko nebudou mít na pamětí, že dnes prakticky na každé zařízení existuje "protizařízení" odhalující to první. Pak se nemohu zbavit dojmu, že se nám autor tak trochu zakoukal do Smrtonosné pasti 2; a do třetice - po tolika zkušenostech by se policie a především Hunterovo oddělení mohlo trochu porozhlédnout po městě po oněch opuštěných budovách. Vím, i američtí hrdinové se ohánějí socialistickým "Nejsou lidi", ale prověřit pár vybydlených komplexů by zcela určitě přineslo své ovoce.
Nic to samozřejmě nemění na výborně vygradovaném příběhu, jehož součástí mohou být pro někoho naprosto nečekaná překvapení.
Vzhledem k tomu, že jsem ve fotbalové brance nějaký čas strávil, byli Mistři robinsonád vlastně povinnou četbou. Našel jsem tam své oblíbence, potěšily mě obrázky i komentář našeho nejspíš nejlepšího ochránce svatyně Ivo Viktora.
Jedna z těch Verneových knih, které řadím do takzvané druhé řady. Neříkám, že Hatterasova posedlost není zajímavá, neshazuje ji ani současné poznání o krajích stále méně trvalého sněhu a ledu. Spíš je tak nějak schématická a místy tak trochu samoúčelná. Nelze ji ale upřít tradičně výborné vypravěčské mistrovství, takže ač nepatří mezi moje nejoblíbenější, dopustit na ni nedám.
Příjemné povídání o berlínských dětech a mazaném způsobu jak dopadnout úspěšného zloděje. Četl jsem letitou Karavanu a první příběh, kde jsou děti menší, mi přišel povedenější - dospívající příhoda s artistickým triem mě zaujala o něco méně. Ale z paměti mi nevymizí Emil, Profesor, Gustav a malý Dienstag, Polly samozřejmě nevyjímaje.
Autorovi se povedlo tak přesvědčivě vytvořit prostředí, že jsem ho doslova viděl před sebou. Nevyřešené otazníky minulosti a snaha vyrovnat se s následky dokázala vytvořit zajímavou konstrukci, udržující napětí až do samotného konce. Teď ještě najít zmíněný film - s ohledem na knížku by mě hodně zajímal.
Souhrnné vydání série článků vydávaných v novinách Gramorevue, bohužel ochuzená o velké množství obrázků, které v daném periodiku byly zveřejněny. Tato stať se pochopitelně stala i páteří následně vydané publikace Bigbít.
Mlčenlivý Vuk je jedním z případů, kdy jsem si velmi dobře pamatoval seriál a rozhodl se, jako ostatní zdejší uživatelé, porovnat provedení řady "My z konce světa" s knižní formou. Nechci tvrdit, že jsem línější číst, ale Jiří Máša, Josef Vytasil, Roman Čada i mladé Zuzana Bydžovská či Yvetta Kornová mě bavili víc.
Je zvláštní, že takový sir Arthur Conan Doyle není kritizován za prostředí, ve kterém se pohybuje Sherlock Holmes - například. Podívejte se na rok vydání a řekněte si - opravdu upřímně - co jste tehdy o dané problematice věděli. Osobně jsem si nekazil dojem z knihy tím, že ji srovnávám s dobou kolem roku 2021 - Deaver v té době odvedl velmi slušnou práci a příjemně vybočil ze série s Lincolnem Rhymem, ačkoliv to nebyla výjimka - viz Ďáblova slza, Katedrála hrůzy a podobné knihy. Pokud se hodláte nípat v technické stránce, váš problém, pokud se soustředíte na příběh a mírné předvídání budoucnosti, nemůžete být zklamáni.
Dnes už je rozložení hokejových sil poněkud jiné, ale slavná éra hokejové Dukly Jihlava si zaslouží podobné zmapování. Je psáno spíš pocitově, formou příběhů a krátkých kapitol, ale odhaluje onen jedinečný kádr, zahrnující především Jana Suchého, bratry Holíkovy, Hrbatého, Klapáče a další.
První díl mě navnadil, v té době jsem měl tři a netušil, že jich existuje kolem sedmdesáti. Bezutěšenost postapokalyptické země byla vylíčena velmi dobře, zápletky slibovaly zajímavé kombinace, bohužel později se všechno nějak strašně rozmělnilo a zpomalilo... V tomto případě by možná zhuštění dalších části pomohlo, nicméně začátek se z mého pohledu hodně povedl.
Po určité ochutnávce poskytnuté v 80. letech jsem přivítal možnost si přečíst kompletní rozhovor, do onoho z Playboye krátce před Lennonovou smrtí vůbec jeho nejdelší zpovědi. Do jisté míry je ovlivněná nedávným rozchodem Beatles, ale Lennon se v této "nejvýznamnější události moderní hudbě" nijak nevrtá, ani si nehodlá vyřizovat účty. Dalším přínosem je spousta dalších drobností, doplňujících Johnovu osobnost.
Královna zločinu mi byla doporučena a zcela upřímně, propracovával jsem se jí poměrně dost obtížně. Myslím, že přílišná glorifikace a manipulace působila značně kostrbatě až nepřirozeně, takže se mi stávalo, že jsem si vymyslel to nejméně pravděpodobnou variantu - a ona se do puntíku naplnila. Těžko říci, jestli to byla výjimka nebo pravidlo, ale na základě této zkušenosti jsem autorku poněkud poodsunul do pozadí.
U všech podobných knih hrozí reálné nebezpečí, že se na spoustu věcí nedostane. Hledáte v nich to "své" a - nic. Jistě, ze seznamu autorových publikací víme, že existuje "dvojka" i "trojka", ale je v tom jistý tlak pořídit si i další díly, aby se člověk dopracoval ke svému oboru. V tomto směru by bylo smysluplnější - když už - zaměřit se na konkrétní určitou oblast a jí se věnovat do detailu. Retro ČS je takový bleskový průlet nad krajinou, kdy si potenciální pasažér mnoha věcí nemá šanci stihnout - a výběr těch představených je občas diskutabilní. Což ovšem neznamená, že se nejedná o značnou práci; jako historik a sběratel to mohu zodpovědně posoudit.
Kniha má jeden zásadní nedostatek, za nějž ovšem autor nemůže - nové poznatky do ní nejsou začleněny (ani nemohly, na ně se přišlo později), a tím jsou některé pasáže poplatné době. Chybí tu také určité události a osoby, mající pro vývoj určitý význam (Anneliese Graes a podobně). Pro někoho, kdo se o mnichovský masakr zajímá, je to cenná vstupní informace, ovšem doplnit si všechny další poznatky už musí zájemce najít jinak a jinde. Rozhodně však nelze tvrdit, že autor neodvedl velice kvalitní práci.
Je to takové krátké spojení: Pohádkový dědeček okamžitě vyvolá jméno podivného pana Šnofouse. Ale také důkaz, že Zdeněk Miler nemaloval pouze a jenom Krtečka. S ohledem na železničářskou rodinu byla tato kniha téměř povinnou četbou a jestli něčeho mohu litovat, že v proudu času zmizela bůhvíkde.
Četl jsem upravenou verzi z časopisu Ohníček a v tehdejší době splnila atribut kluka, který hltal podobnou literaturu. S odstupem času bych asi volil méně příznivé hodnocení, ale to by nebylo vůči autorovi ani dílu samotnému spravedlivé.
Než tato kniha nejspíš bude spálena na hranici kvůli osobě autora, dovolím si vlastní postřeh. Generál de Gaulle byl bezesporu osobnost, třebaže kontroverzně vnímaná. Jeho postoj zejména kvůli situaci v Alžírsku mu vynesl mnoho nepřátel a ti nejhorlivější hodlali řešit situaci do důsledků. Těšil jsem se na porovnání s Borovičkovým pojetím v knize Atentáty, které měly změnit svět a mohu říci, že některé pokusy byly pochopitelně více rozvedeny a obohaceny dalšími fakty. Po této stránce knize nelze mnoho vytknout.
Bohužel značné množství gramatických chyb se přehlédnout nedá, je do očí bijící a dokonce jsem si říkal, jestli pro své soukromé potřeby nebude lepší publikaci přepsat, aby tyto rušivé okolnosti neovlivňovaly čtení. Nepřisuzoval bych tento nedostatek autorovi, od toho jsou tu editoři, korektoři, redigující redaktoři a další lidé - jak se stále přesvědčujeme, ne vždy plní svou funkci na 100 %.
Atraktivnost této publikace je zakotvena ve faktu, že nahlíží na svět "kůže strkané nohama" z druhé strany. Pana Grégra jsem znal osobně a mohu potvrdit, že své "práci" rozuměl (jinak se vyučil opravářem vah) a do jisté míry jeho profil ukazuje, že to ony "černé svině" mají mnohem těžší, že se obyčejnému fanouškovi v ochozech může zdát. Ohledně komentáře přispivatele jprsta bych zapolemizoval, jestli jeho nepříliš konkrétní přístup k otázkám ovlivňování zápasů nebyl tak trochu dán dobou vydání - tehdy se podávaly žaloby za mnohem banálnější věci než byla urážka na cti, navíc důkazy byly opravdu hodně vágní. Podobné problematice se šlo plně věnovat až mnohem později.
Dávno, předávno tomu, kdy na mě vykoukla tak trochu utajená knížka oranžových desek (1969) a po prohlédnutí rozhodně nerozjásaných obrázků jsem nevěděl, co od ní čekat. Ale odradit jsem se nenechal. Příběh Pavla Zemana a Ludvíka Grygara má rozhodně dlouhodobý přesah, jen v dnešní přetechnizované a odcizené době by nejspíš už žádnou kotlinu nikde nenašli, a když, tak s developery v zádech. Foglar tu opakovaně používá některá tradiční schémata a s odstupem času působí více naivně, ale to hlavní v příběhu zůstalo. A ruku na srdce, kdo by si dneska dal tu práci, námahu, odhodlání a vytrvalost postavit si onu chatičku? Aniž by mu to demokratické úřady ihned nenařídily strhnout jako černou stavbu?