Radek99 komentáře u knih

Opravdu výtečný polofiktivní román, který svou formou, mystériem, podprahovou kritikou totalitních praktik předešlého režimu a žánrem, tedy jakousi pseudodetektivkou, v níž hlavní hrdinka pátrá skrze písemnosti zatuchlých archivů, asi nejvíce upomene k neméně skvělému Hájíčkovu Selskému baroku. Zatímco ovšem Hájíčkův hrdina pátrá v kulisách letního jihočeského venkova, hrdinka Dora pátrá během mrazivé zimy, vyznění je ovšem stejné - minulý totalitní režim zpřetrhal pouta člověka a přírody, přeťal propojení s půdou, zemí, přerušil stovky let dlouhou rodovou tradici jak jihočeských selských rodů, tak i v tomto případě tradici lidového léčitelství a bylinkářství. Bohyně byly vlastně obdobou tisíce let dlouhé tradice čínské přírodní medicíny. Pro nás všechny velká škoda, že tradice bohování a bylinkaření je dnes v troskách. A klobouk dolů před Tučkovou, Žítkovské bohyně jsou opravdu strhující čtení! Skutečná literární satisfakce neobyčejnému lidovému fenoménu, tak bezohledně zničenému komunistickou slotou!

21 11.03.2018

Michel Houellebecq ťal do živého. Žijeme ve společnosti, která má všechno, na kontinentu, který už přes 70 let nepoznal válku, těšíme se neobyčejnému blahobytu, bezpečí, hojnosti, bezbřehé svobodě, můžeme naprosto všechno...a přesto v téhle společnosti výrazně chybí pocit naplnění, smyslu, pocit štěstí... Dva nevlastní bratři, symptomaticky velmi vyhranění intelektuálové, a jejich nesnesitelná lehkost bytí na pozadí krize středního věku, na níž se Houellebecq pokouší nastínit příchod sexuální revoluce (personifikované jejich matkou) a její zásadní vliv na životní styl západní společnosti druhé půlky 20. století a popsat ve svých důsledcích destruktivní vliv této přespříliš liberální společnosti jak na svou základní jednotku - rodinu, tak i na nás, elementární částice složitého systému, který byl naprosto rozklížen, rozebrán na prvočinitele. Geniální analýza současného stavu společnosti postavené na extrémním individualismu a morálním relativismu. Fikce? Kdeže...

21 23.03.2017

Hájíčkův literární manuál ke krizi středního věku. Možná nejlepší kniha, kterou jsem na toto téma od českého autora četl. Škoda toho až hollywoodského happy endu na konci příběhu, který se Hájíčkovi připletl pod ruce odněkud z červené knihovny a v kontextu předešlých dvou románů byl dost překvapivý, jinak by se jednalo o jeho knihu nejsilnější a nejlepší... Hájíček ťal leitmotivem všech tří svých ,,vesnických" románů do živého - lidé se dnes svým městským způsobem života odtrhli od přírody (a konkrétně v české realitě je to ještě násobeno následky násilné kolektivizace) a zpřetrhání kořenů a pojiva mezi lidmi a půdou má nemalé následky, přičemž chronická nespavost je tím nejmenším... Půda, která je národním bohatstvím...a dnes slouží spíš jen jako předmět spekulací a developerského zlatokopectví; křivdy zaorané do lánů zcelených polí, přerušení stovky let dlouhé generace sedláckých rodů, odtržení od podstaty...místo obdělávání a kultivování našich vlastních gruntů sedíme jako hlavní hrdina Zbyněk celý pracovní týden před monitory počítačů a děláme práci, jejíž smysl je ne-li pofidérní, pak určitě ne na první pohled patrný...slovy sociologů ,,shitjobs" Je tohle smyslem života? Hájíček dovede být naprosto civilní a jeho vyprávění plyne nenuceně a jakoby nic, píše lehce a čtivě...a přitom zobrazuje naši (asi nejenom českou) realitu naprosto komplexně! Jiří Hájíček je opravdu zajímavý a hluboký autor a nebál bych se napsat, že se pomalu stává mluvčím generace Husákových dětí...minimálně těch z Jižních Čech. :-) Píše mi z duše...

14 24.05.2017

Nádherná kniha. Kdybych měl volně parafrázovat Friedricha Nietzscheho, napsal bych o tomhle románu, že Kazuo Ishiguro jest provaz natažený mezi Isacem Asimovem a Georgem Orwellem, mezi definováním zákonů robotiky i jejich provázání s osobností robota a varovnou dystopií - provaz natažený nad propastí...ta kniha ale záměrně překračuje žánr sci-fi a je rozkročena mnohem šířeji - pokusem o definování jedinečné osobnosti ,,umělého člověka" - robota se Ishiguro vlastně pokouší podat definici člověka, což je úkol opravdu nesnadný a sahá až někam do ranku filosofie...u takovéhoto mistra pak není překvapením, že se mu to daří. V kontextu románu je nečekané, že dystopická rovina se netýká výhradně robotů, umělé inteligence a jejího pronikání do běžného života lidí, ale že vychází z ,,fašizace" společnosti a jejího genového upravování. Ishiguro je mistr jemného náznaku a tvorby atmosféry, tíživost totality jemně nastiňuje a čtenář ji v podstatě cítí jen kdesi za obzorem rastru robotické vypravěčky - a je třeba zdůraznit, že velmi ,,nespolehlivé vypravěčky" - což je autorův oblíbený umělecký prvek použitý už úspěšně třeba v románu Malíř pomíjivého světa - kdy vypravěč, tedy prostředník mezi obsahem sdělení a čtenářem, je z autorova záměru nespolehlivý a jeho rastr má nějaké limity (v Malíři pomíjivého světa to byly limity autocenzurní a ideologické, v Kláře a slunci jsou tyto limity dány odlišnostmi lidské a robotické percepce, odlišnými smysly, receptory i vědomím). A když to vzáhnu k celé Ishigurově tvorbě - obdivuhodná je též autorova tvůrčí metamorfoza - ta lehkost, s jakou Ishiguro střídá žánry a pokaždé přinese nějaký neortodoxní nový pohled, ať už zkouší nově rekonstruovat historický román z Japonska, memoáry stárnoucího majordoma, alegorizující absurdní román, artušovské fantasy a teď nově i dystopické sci-fi... Mimochodem je krásné vidět výsledky literární evoluce, na jejímž začátku stál náš Karel Čapek a jeho R.U.R....

12 25.07.2022

Bianca Bellová se s novelou/románem Jezero přiblížila a překvapivě i vyrovnala fenomenální knize Petry Hůlové Paměť mojí babičce, v podstatě jediné dva případy v moderní polistopadové české literatuře, kdy se český autor, respektive autorky dokázaly ,,převtělit" do vypravěče z jiné kultury a autenticky odvyprávět příběh mimo území a mentalitu České kotliny, a to tak, že je nanejvýš uvěřitelný a pravdivý. Fiktivní svět Jezera je podán symbolicky, jako čtenář si ho ztotožňuji s lokacemi Aralského jezera a postsovětskou republikou (lhostejno zda Kazachstánem či Uzbekistánem) a opravdu věřím, že takto postižená atmosféra se blíží tamní realitě, příběh Namiho je krutý, jak bývá v těch končinách zvykem, kniha syrová, čemuž autorka uzpůsobuje zvolený jazyk a výrazivo, marast (post)sovětské éry i přírodní katastrofy je doslova fatální, vysychání jezera a ekologická zátěž z těžby ropy i prosolené půdy, nicotnost lidského života i zmar pověr a kruté podstaty tradičního způsobu života i člověka odtrženého od morálního zákona přírody... Bravurně napsané, dokonale vymyšlené, možná jen rozsahem až příliš minimalistické...

12 20.09.2017

Palčivě aktuální politicko-náboženská dystopie, v níž Houellebecq mistrně popisuje stav, k němuž neodvratně vede ,,vítací politika" západních vlád. Řečiště Evropa, do kterého se slévá Nietzscheův nihilismus ,,člověka bez Boha", republikánský pilíř sekularizace státu a náboženství a z toho coby přímý důsledek plynoucí ateistický materialismus, vyhrocený individualismus, proces emancipace, s tím související krize a rozpad institutu rodiny a nastoupení generací ,,singles", únava, až zhnusení politikou, netečnost k věcem polis, uzavírání se do ,,bublin", samota, duševní i duchovní vyprahlost západního intelektuála (což všechno v sobě symbolizuje hlavní hrdina) a mnoho dalších vlivů (levicové antikapitalistické postoje kupříkladu) a věcí, je naplněno po okraj a příchodem milionů nových obyvatel s misijně-agresivní vírou, jakou je islám, se přelévá přes břehy a potápí starý kontinent... Analogie s Římskou říší je nabíledni. Provokativní je fakt, že Houellebecq konverzi domorodých Evropanů k nové víře nespojuje s vyššími důvody, ale prezentuje je coby hrubý oportunismus, světské radosti (polygamie, jídlo, plat atd.) převáží nad ideami, morálkou a zásadami...podmanění principem gulášového socialismu...v čemž spatřuji smutnou a pravdivou analogii kupříkladu s lety normalizačními u nás...

12 30.12.2015

Zatím nejslabší Hájíčkův román, přesto je to skvěle napsané a dobře se to čte, tyhle osudy fiktivní jihočeské vesnice Přídonice na bázi soužití dvou vesnických rodů, škoda jen, že si autor vybral coby ústřední postavu zrovna něčím tak nesympatickou a nudnou padesátnici Marii, evidentně chtěl řešit i své osobní téma stárnutí a obtíže vyrovnávání se s ním, ovšem ten letní románek s na jedné straně o třicet let mladším ,,Adonisem" a na druhé vysokou školou života vyučeným ,,praktikem" s tělem drsného dobrodruha a sportovce mi chvílemi připadal jak z nějaké červené knihovny. Škoda, že Hájíček spíše nerozvíjel své ústřední téma přerušení vztahu mezi lidmi a půdou či nenavázal na ,,vesnickou detektivku" a nevyvolal ducha temného stínu 50. let a kolektivizace, ten potenciál jeho příběh měl a já pořád čekal, že se to ke konci bude odvíjet tímto směrem. Bohužel neodvíjelo. Prostě teď přišel čas napsat vztahový román. Zajímavá je ovšem Hájíčkem opakovaně reflektovaná dichotomie české (a obecně západní) společnosti - na jedné straně kosmopolité, světoobčané, lidé odcházející do velkých měst a metropolí za vzděláním a později za prací, nomádi byvší doma kdekoliv ve světě, mluvící mnoha světovými jazyky a zpřetrhavší své kořeny s rodným místem, na straně druhé patrioti či lidé lokální, dobrovolně žijící na místě svých rodů a převzivší štafetu svých předků, svět města a vesnice, personifikovaný postavami Marie a Mirky (či její sestry Veroniky), Hájíček tak symbolicky popisuje i rozdělení celé naší společnosti a zřejmě poprvé se podle mého názoru přesouvá z pozice lokálů na stranu kosmopolitů (symbolické zakončení románu v kosmopolitním Berlíně atd.), což mi asi právě v jeho tvorbě úplně nesedí... Coby rodilý Krumlovák jsem pak taky stále docházel k poměřování realit fikčního světa románu a skutečného Krumlova a okolí, trochu mne iritovalo, když občas nějaká reálie neseděla (pískovna u Krumlova wtf?!), což je ovšem jen můj subjektivní problém :-) Každopádně fiktivní Přídonice ležící vedle cesty mezi Krumlovem a Kaplicí budou buď zamaskovaným Přídolím, nebo kompilátem obcí ležících kolem této silnice - Přídolí a koncový sufix vesnic Chabičovice, Mirkovice či Zubčice...a duch těchhle vesnic se autorovi, myslím, opravdu podařilo zachytit... Škoda nedořečeného, důvodů, proč otec tolik pil, co se stalo po ilegálním překročení hranic v Horním Rakousku atd. atd. Nejslabší Hájíčkův román, přesto byla radost ho číst... Děkuji...

11 30.06.2020

Opravdu výjimečný a působivý román! Silný autobiografický příběh dětství a dospívání ve Skotsku 80. a 90. let 20. století - země sžírané sociálními problémy, masivní nezaměstnaností a všemi destruktivními doprovodnými sociálními jevy, především pak alkoholismem. Autor velmi plasticky vystihl alkohol coby drogu s obrovskými sociálními dopady, která ničí nejen samotného alkoholika (v tomto případě alkoholičku), ale i jeho rodinu, děti a sociální okolí. Zhoubný vliv alkoholu na osudy (nejen chudých) lidí byl podle mého dosud nejlépe popsán v románu Émila Zoly Zabiják, román Douglase Stuarta je ovšem minimálně stejně tak působivý a umělecky přesvědčivý. PS: Coby tzv. Husákovo dítě vyrůstající a dospívající v téže době, jen na druhé straně Železné opony, jsem si myslel, že tehdejší Československo bylo tím nejhorším místem na Zemi, okupovaná země obehnaná dráty vysokého napětí, aby obyvatelé nemohli utíkat z toho proklamovaného socialistického ,,ráje", při četbě tohoto románu se mi ale trochu pozměnil rastr - dospívat v socialistickém Československu nebo ve Skotsku během a po vládě Margaret Thatcherové nebyl zas tak zásadní rozdíl...

10 09.04.2023

Jaroslav Rudiš docela umně zrecykloval velké literární postavy naší národní literatury (po stránce obsahové - titulní postava je následovníkem legendárního Fuksova Karla Kopfrkingla, povoláním ,,Spalovače mrtvol" s obsesí pro pohřbívání žehem a zároveň s temným a zprvu nevyřčeným vztahem k nacistické ideologii; po stránce formální v pásmu postav coby typologizaci titulní postavy Rudiš použil až Hrabalovsky laděnou formu jazyka - volnými asociacemi vršený automatický text s častými repeticemi a opakováním vět i motivů atd.), k tomu přidal své oblíbené literární propriety (náklonnost k železnici, motivy vlaků, nádraží, ajznboňáků, postavy outsiderů, lidí stojících mimo mainstream, svět Sudet a německo-českého spolužití atd.) a tuhle osobní autorskou inspiraci tím nejlepším z dějin české literatury až Kunderovsky sofistikovaně přefiltroval do (v originále německy psaného) románu s vyšším středoevropským - a možná až evropským - přesahem a dopadem. Tahle ,,postmoderního Karla Kopfrkingla cesta po Střední Evropě" je nostalgickým ohlédnutím nejen do naší národní historie, ale vhledem do dějin celé Střední Evropy a velkého civilizačního a epochálního zlomu - konce éry velkých nadnárodních celků (monarchií) a vzniku malých národních států, umožněného první světovou válkou a jejím výsledkem. Knihu lze chápat různě, jistě i jako postmoderně variovaný průvodce po Střední Evropě a jejích dějinách - tedy v knize tolikrát citovaný rakousko-uherský bedekr - chytře napsaný románový ,,Lonely Planet: Österreich-Ungarn"... Mám chuť sednout na vlak a vyrazit!

10 15.11.2021

Rukověť oportunistova. Portrét bezesporu velkého literáta, který se chtěl mít dobře za každého režimu a nevadilo mu, že jde zrovna o režim totalitní, tak tomu účelově uzpůsobil svou literární produkci - v období stalinismu psal budovatelské básně, v období Pražského jara a politického tání začal psát romány kritizující dobu stalinismu, v době normalizace se distancoval od disentu a odmítal vydávat svá díla v samizdatu, aby si nepohněval normalizační režim... Jan Novák odvedl opravdu mravenčí práci. Navíc obecně je biografie popisem osoby na pozadí doby, Janu Novákovi se podařil opak - popsal (mezní a těžkou) dobu na životním příběhu českého literáta...

10 02.11.2021

Velmi silný a sofistikovaně rafinovaný román - obžaloba oportunismu a oportunistů, což je téma, které je velmi aktuální i pro českého čtenáře a s kterým tady máme smutné zkušenosti z dob minulého režimu. Ishiguro v podstatě mapuje půdu pro své vrcholné dílo Soumrak dne, v obou knihách jde totiž o tu samou věc - spolupráci s totalitním režimem, vědomou či nevědomou kolaboraci s totalitní mocí, pokřivení morální integrity a zaprodání se (většinou kvůli kariérnímu růstu a osobnímu prospěchu) síle Zla. Ishiguro ovšem nepíše přímo, ale rafinovaně ukrývá význam pod mimikry smířlivého pseudobiografického vyprávění, v němž vypravěč - malíř Ono - je koncipován silně postmoderně, čtenář znalý hrůznosti kontextu císařského Japonska a jeho válečných zločinů je konfrontován s až selankovitou bezproblémovostí běhu Onova života, jehož pravá podstata jen sem tam trochu probublá v mírném náznaku, temnota skutečnosti je ale záměrně celý čas zahalena uměle pozitivním rastrem vypravěčova přístupu - přístupu záměrně upravovat minulost a vypouštět z ní všechny kontroverzní události. Malíř Ono může být tak dvojčetem třeba rakouského ex-prezidenta a generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima, který ze své minulosti vypreparoval členství v SA a ve své autobiografii zatajil své válečné působení v řecké Soluni, kde se dopouštěl masových zločinů...nebo třeba celé řady českých politiků, kteří ze svého CV vypreparovali členství v KSČ, takový premiér Babiš dokonce i svou spolupráci s StB jdouce ještě dál hovoříce o tom, že StB se dělila na zlou a na hodnou, ke které patřil právě on... Ještě blíže je Ono postavám z uměleckého světa - svou úlitbou totalitě by mu jistě dobře rozuměla Leni Riefenstahlová nebo náš ,,Mistr" Karel Gott natáčející propagandistický škvár Hvězda padá vzhůru nebo řečnící na pódiu Anticharty o nutnosti uměním a hudbou budovat socialismus... Nedivil bych se tak v rovině Ishigurovo knihy, kdyby se stárnoucí pozitivně konotovaný malíř Ono ve ,,skutečnosti" podílel na propagandistické prezentaci třeba takové Jednotky 731, jen to svému vděčnému čtenáři ve své autobiografii tak nějak pozapomněl sdělit...

10 15.03.2019

Už Hájíčkova románová prvotina ukázala, jak vyzrálý a přesvědčivý je to autor. Novela Zloději zelených koní generačně předchází jak Selskýmu baroku, tak Dešťové holi, hlavní hrdina ještě není poznamenán krizí středního věku, ale nachází se v období předchozího životního zlomu - konec dospívání a vstup do produktivního věku (setkání a střet obou generací rozvíjí Hájíček mistrně už v novele Fotbalové deníky na příběhu shledání 40 letého bratra a 19 leté sestry a jejich společné netradiční dovolené). Hlavní hrdina Pavel zosobňuje ve své postavě jeden z ústředních Hájíčkových motivů - nekompatibilita a naprostá odlišnost (velko)městského a vesnického/maloměstského životního stylu a s tím spojených věcí, hodnotového rámce, chápání svobody, vztahu k půdě a přírodě. Pavel laborující mezi akademickou kariérou v Praze a ,,free" životem v Jindřichově Hradci, láska k vltavínům a osudové slečně ho přitáhne zpátky do Jižních Čech. A zatímco jedna láska přeroste v posedlost, druhá se postupně vytratí... Hájíček má zjevný spisovatelský dar - dovede ve zkratce mistrně načrtnout náladu i charakter, popsat a zprostředkovat dojem i emoci, jeho realismus mi přirostl k srdci, jeho srdce je vesnické stejně jako moje... Ještě víc si pak u Hájíčka cením pozorovacího talentu - osobně znám několik lidí, kteří se v 90. letech hledání vltavínů ,,profesionálně" zabývali a musím říci, že to, jak odpozoroval zvyky a chování jejich komunity, stejně jako jeho nenásilně působící odborný ponor do tématu mne čtenářsky doslova fascinují (což je typické pro všechny jeho knihy)... Krásná kniha, plně vyzrálá prvotina popisující ,,rybí krev" nás Jihočechů, naši ,,sedláckou" urputnost a zarputilost, obsahující popis krajiny našeho srdce... PS: Ten zkušeností autorovou (a tak obecně lidskou) generovaný otevřený konec mi přijde krásný ze své podstaty...

10 19.08.2017

Popravdě to nedopadlo nejhůř, David Lagercrantz pokračuje tam, kde Stieg Larsson skončil, druhý Stieg Larsson to ale není. Asi je zbytečné spekulovat, jak by se Milénium dál vyvíjelo v Larssonově počítači, Lagercrantz si pokračování prostě vyfabuloval takhle, ale výhrady proti jeho verzi mám - s čím Larsson v původních třech dílech šel vždy až na hranu uvěřitelnosti, to teď Lagercrantz popadl za pačesy a nekriticky nafoukl - z šikovné hackerky Lisbeth je náhle jeden z nejgeniálnějších hackerů světa, k tomu se z ní stala šachová velmistrně a jako z udělání také superúspěšná terapeutka autistických dětí a mašina na zneškodňování elitních zabijáků, ,,malý Rain Man" je zase tak neuvěřitelně nadaný v tolika rozporuplných směrech, že nad tím člověk jen může kroutit hlavou, a zlé dvojče...škoda mluvit... Lagercrant navíc ale přidává něco, co Larsson nepoužil nikdy - melodramatické pasáže (,,zůstaň, zůstaň, zůstaň") a hollywoodské happyendy. Jasně, mohl to být strašný propadák, a to naštěstí není, ale není to ani žádná velká sláva...bez předešlých třech dílů by tahle knížka sama o sobě neobstála... PS: Je divné, že člověk dočte čtvrtý díl Milénia a v celé knize vůbec nikdo nesnědl ANI JEDEN obložený chléb a snad ani kafe v té knize nepijí...

10 03.10.2015

Zdeněk Svěrák i zde drží svou vysokou laťku uměleckosti, zábavnosti i vhledu do lidského nitra, jako bonus ovšem přidává zajímavý experiment s formou - román v dopisech byl kdysi velmi oblíbený a hojně rozšířený (vzpomeňme Goethovo Utrpení mladého Werthera) literární útvar, dnes už ho autoři ovšem používají jako šafránu, je to takové Svěrákovo nostalgické ohlédnutí do minulých století, zejména toho 19., jistě ne náhodou právě doby života Járy Cimrmana - největšího Svěrákova uměleckého odkazu - do jehož divadla hlavní hrdina dopisního vyprávění Smrček zavítá...

9 12.08.2022

Spolu s Žertem, Nesnesitelnou lehkostí bytí a Nesmrtelností zřejmě nejlepší a nejsilnější román (byť rozsahem spíše novela) Milana Kundery! Román o nadčasovém a universálně srozumitelném a platném tématu - emigraci a jejími důsledky - v tomto případě - na jedince (zajímavá by byla jistě i kniha o důsledcích tohoto fenoménu na společnost a národ - zrovna v našem českém případě národ krvácel odchody těch nejschopnějších jedinců a elit často, opakovaně až cyklicky - po Bílé Hoře, po roce 1848, po Mnichovu, po bolševickém Vítězném únoru, po vpádu ,,spřátelených" bolševických hord Vašavské smlouvy - Kundera to s až hudebním rytmem popisuje takty ,,dvacetiletí"). Formálně skvělá kombinace příběhové a esejistické části, tyhle dvě vrstvy spolu výborně kooperují. Kniha o bolesti nuceného odchodu a o nemožnosti pozdějšího návratu, zapustí-li člověk již nové kořeny...

9 08.01.2022

Navzdory svému matoucímu, pokleslou literaturu asociujícímu, názvu opravdu silná kniha - obžaloba. I pouhý strohý popis zkušeností během ročního působení v Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) by stačil autorce k tomu, aby ve mne utvrdila cynický pocit, že demokracie coby systém ,,šlape vodu", s jejím literárním talentem a citem pro humornou zkratku navíc znásobeným politickou nekorektností (díky bohu!) jsem měl ovšem při čtení mnohokrát pocit, že naše západní civilizace svůj boj už prohrála, když nechala fungující záchranné systémy, mající za cíl zabránit opakování světového válečného konfliktu, nepozorovaně (a nevratně) přetransformovat do absurdních byrokratických molochů hodných antických bájí, Scyll a Charybd naší doby... Kosovská mise OBSE dost připomíná českou politiku, nebo třeba ekonomickou transformaci 90. let, pod pláštíkem vznešených frází jde o to nakrást si co nejvíce, morálka stranou, i proto se premiérem české vlády může stát agent StB, stejně jako autorčinou šéfkou v knize bývalá agentka východoněmecké Stassi, nebo důstojník polské komunistické vojenské kontrarozvědky. Blanka Čechová v podstatě popisuje, jak se naše euroatlantická civilizace vyčerpala a pomalu se šine k definitivnímu konci své existence, ke konci jedné velké civilizační éry, stejně jako se vyčerpal socialismus v zemích východního bloku, koloniální impérium Velké Británie, nebo třeba svého času Římská říše a další velké dějinné celky lidské historie...

9 16.10.2018

Jedna z utajených perel české prózy! Neuvěřitelně drsný příběh a výjimečně dokonalá forma...syrovost, naturalismus x lyrika, poetizace krutého údělu i světa...paralela dítě-kuře v ryzím uměleckém vidění světa...

9 03.08.2018

Kniha evropského formátu. Román svým tématem silně přesahující kontext České kotliny a jevící se jako v pravdě evropský, popisující kauzální řetězec tragédií, jejichž účastníky a hybateli jsme byli i my, Češi. Musím přiznat, že Peníze od Hitlera byly pro mne opravdu těžkým čtením, a to jak kvůli tématu, který na mé předky (a tedy přeneseně i na mě) nevrhá to nejlepší světlo, tak i vlivem použité autorčiny formy - řetězení a vrstvení metaforického jazyka bylo chvílemi až přespříliš, jako by společensky závažný rozměr musela nutně dorovnat i vysoce uměleckou formou. Její kniha mi celkem hodně připomínala styl nobelistky Herty Müllerové, jejíž romány Radka Denemarková překládá a od níž se zřejmě i inspirovala v dané tématice, jelikož Peníze od Hitlera se dost blíží třeba Rozhoupanému dechu, jen volně přenesenému do našich reálií. Navíc je tu však ono ryze české nevyrovnání se s minulostí, která je ve většině společnosti dosud víceméně tabu - jako tragický se mi jeví fakt, že podobné knihy účtující s minulostí (snad s čestnou výjimkou povídek Čas kopřiv Josefa Knapa) spatřují světlo světa až nyní, po více než půl století... Denemarková zprostředkovává tak potřebnou bolestnou sebereflexi, otevírá tabuizované téma českého podílu viny na zvěrstvech při odsunu Sudetských Němců a ještě cizeluje dané téma motivem poválečných osudů sudetských židovských rodin, na jejichž vyhánění, vraždění a mučení se podíleli nejdříve Němci, a po válce pak Češi...psát, číst a mluvit o tom je důležitým krokem k vyznačení oné tlusté čáry za minulostí, jejíž křídový lesk je doposud potřísněn krví nevinných židovských i německých obětí...

9 03.12.2017

Opravdu nádherná a působivá kniha! Silný biografický příběh židovských utečenců ze Sovětského svazu z konce 80. let minulého století a jejich strastiplná utečenecká anabáze napříč rozpadajícím se východním impériem se zastávkou v Dolních Rakousích a Vídni až po jejich šťastný příchod do USA, vysněné země mnohých utečenců. Lev Golinkin má bezesporu pozorovací i literární talent a jeho autobiografický román, byť mnohastránkový, se čte sám, autor coby koření totiž používá humor ve všech jeho odstínech a pro výsledný čtenářský dojem je to vskutku chutná ingredience. Navíc román je to nejen mnohastránkový, ale i vícevrstevnatý, psaný rastrem malého dětského hrdiny, pod nímž se ovšem skrývá komplexní náhled na utečeneckou tématiku (a to nejen ruskojazyčných židů). Tematicky se pak jeho kniha velmi podobá tvorbě mého oblíbeného autora Vladimira Vertliba, rovněž židovského utečence, který píše v podstatě o tom samém, tedy o osudech židovských emigrantů ze Sovětského svazu, jen s tím rozdílem, že jeho knihy jsou spíše existenciálně laděné a postrádají tedy onu humornou složku a rozměr - výsledný vjem je ovšem hodně podobný - osud židů je jedním z nejtěžších v historii lidstva... A právě tato kniha je médium, které nám umožňuje, alespoň z části, židovský úděl sdílet. Bezesporu výjimečný čtenářský zážitek!

8 17.04.2020

Na začátku jsem to Jakubě Katalpě nevěřil, připadalo mi, že si ukousla příliš velký krajíc, pokus navázat na tu velkou a silnou literární tradici, pokus o velký středoevropský román, navíc ságu rodu (nelze nezmínit Buddenbrookovi Thomase Manna), jenže v průběhu čtení jsem pochopil, že Katalpa nedostala cenu Česká kniha náhodou. Její styl je suverénní, kompozice a záměr promyšlený (skvěle funguje efekt záměrně nedořečeného - neotevřený dopis od Weissmanna, nevysvětlený význam prostředního Fuchsova jména atd.), kniha velmi syrová až naturalistická, vyprávění založené na vjemech, pocitech, ženském vidění a chápání světa... Trochu mi vadilo velké množství postav, ve kterých je někdy problém se zorientovat, a pak fakt, že autorka nedala ději a postavám větší prostor, dovedl bych se začíst do mnohem rozsáhleji pojaté knihy. Opravdu mne autorčino vyprávění pohltilo a její imaginace na mne dýchla čímsi zásadním. Historie Střední Evropy, tak tragická, tolikrát zdevastovaná válečnými či politickými a ideologickými konflikty. Národy s poškozenými kořeny, lidé vytržení ze svých životů, narušené rodové linie... S nacismem i komunismem se naše společnosti vyrovnávají dodnes. I přes ten podivný a nečesky znějící umělecký pseudonym velmi příjemné překvapení a jedna z nejlepších knih této dekády, spolu s Jiřím Hájíčkem nejsuverénnější vypravěči současné české prózy...

8 02.09.2017