R47 komentáře u knih

Náročné, jazykově uhrančivé, punkově ošuntělé, skřípavé vyprávění, které tu a tam probleskne jako neon, než se zase ztratí v mlze. Vezme vás z fiktivního Sprawlu přes různá evropská velkoměsta až na orbitální stanici. Umělé inteligence, svalové štěpy, tělesné modifikace, počítačové viry, rastafariáni ve skafandrech, mimozemské civilizace... Je tam všechno. Jediná Gibsonova kniha, kterou má opravdu smysl číst. Ale je to fuška. Nedává čtenáři nic lacino. Je to nervní. V dialozích spousta nevyřčeného, musíte se vracet a ujišťovat se, co kdo vlastně řekl. V pokračováních už na tohle WG rezignoval a dal přednost čtenářsky přístupnějším formám thrillerů. Ale ty pro mě právě tou mainstreamovostí ztrácejí kouzlo.

1 25.01.2023

Celkem slušný (lehce sci-fi) thriller, kterému škodí neskutečně moc postav a to, že jde o pokračování uhrančivého Neuromancera. Tohle fakt (zpětným pohledem) nemá s kyberpunkem moc společnýho. Jsem z toho "pozdního" Gibsona tak otrávenej, že jsem se po přečtení Mony pustil znovu do Neuromancera, abych si ověřil, že je to skutečně úplně jiná liga. Neuromancer má dokonale prokreslenej celej svět, ale tohle pokračování jako by se snad ani neodehrávalo ve stejnym vesmíru. Mona působí, že se odehrává v naší současnosti. Možná to svědčí o tom, jak moc se Gibson trefil. Ale Neuromancer je nervní, nabitej nápadama, svalovejma štěpama, vylepšeníma, neony. Tady neni nic. Motivace postav jsou taky dost pochybný. A když se to vezme kolem a kolem, nedozvíte se vlastně už nic, co byste nevěděli na konci Neuromancera... Dlouhé čekání na překlad se nevyplatilo.

2 25.01.2023

Mám rád tuhle knížku. Karel Čapek v ní dospěl vlastně k tomu, k čemu směřoval dlouho už ve své noetické trilogii. Ale tady ten pohled na tu postavu z několika různých úhlů pohledu dostává jasný tvar (na rozdíl třeba od Povětroně, kde to je čistě na poli představ, snů, fantastiky). Vlastně se pustil trošku do psychologického románu a můžete sledovat úpornou snahu člověk, který tak hrozně chce být umělcem. Postrádal jsem pozitivní pohled. Někoho, kdo by mu to do poslední chvíle všechno věřil a stál za ním (i manželka v průběhu ztrácí iluze). Když dojde na vyprávění mladých muzikantů měl jsem kolikrát pocit, že čtu Škvoreckého. Je neuvěřitelné, jak to dokáže být stále živé a svým způsobem moderní.

1 21.01.2023

Vlastně netuším, proč se o téhle knížce tak často mluví jako o science fiction. Jako o Čapkově vizi atomové bomby. O tohle Čapkovy vůbec nejde. Ani náhodou. A sám to v románu pro málo chápavé říká. Je to o „krakatitu srdce“, o lásce a o vášni, která dokáže v minutě rozmetat všechno kolem člověka a donutit ho dělat věci, o kterých netušil. A podobně jako jiný jeho „sci-fi“ román (Válka s mloky) je i Krakatit zajímavý formou. Jak snoubí thriller se snovými pasážemi, deliriem, ale i pohádkou. V něčem je to trošku až jako bondovka s bond girl.

9 21.01.2023

Václav Havel je bezesporu pokračovatel Karla Čapka v tradici drama „à la tese“. Má nějakou myšlenku a kolem ní vybuduje postavy a příběh, který šustí papírem, ale přesně vyjadřuje, co chtěl autor říct. Několikrát jsem si při čtení vzpomněl na Čapkovu Matku. Jak ta ukrutně nefunguje. U Havla dře hlavně začátek, pak se to ale rozjede a ten rozbor špiclování aspoň trochu baví, i když je vám od začátku jasné, kam až to povede. Věřím, že ve své době, to bylo nesmírně aktuální (asi stejně jako Čapkova Matka). Ale dneska je to spíš jenom povinnost.

1 21.01.2023

Mám z toho rozpolcené pocity. Byly tam geniální pasáže. Hlavně ta úvodní, kde mluví o oceánu. Z nějakého důvodu mi to nutně připomínalo texty od H. P. Lovecrafta. Skvělá je taky scéna, kdy se setkává s člověkem s ploutvemi, vůbec ty vodní scény. A pak zhruba uprostřed, kde se mluví o bordelu a prostituci. Je to trochu, jak sám píše, „urazil jsem boha, člověka i přírodu, ale to není ještě všechno“ a vy můžete sledovat, kam vás jeho obrazotvornost zavede. A teď aspoň už vím, odkud pochází ten citát o setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole.

21.01.2023

Za plus tohoto románu považuju to, že jsem se dozvěděl o nemoci Virginie Woolfové a o tom, že a za jakých okolností spáchala sebevraždu (což jsem z bůhvíjakého důvodu netušil, i když jsem četl i její deníky). Ale to je to jediné. Vlastně mě ty paralelní příběhy vůbec nebavili. Ani ta pocta Paní Dallowayové. Možná je ještě zajímavý ten posun, jak nám dnes přijde normální číst a mluvit o homosexualitě, což v době VW nešlo, ale zas, že by to stálo za román? Na mě až moc obyčejné a o ničem. Pokud nejste fanoušek VW nebo přímo Paní Dallowayové, tak si to asi neužijete.

1 21.01.2023

Figurkovství nejčistšího zrna, jaké může být. Přesná drobnokresba, která je nutně ironizující, tady navazuje na Figurky z Malostranských povídek Jana Nerudy. Maloměšťáctví a drobné intrikování se tu odhaluje v ryzí nahotě. Scéna s vojenským cvičením nutně připomíná Škvoreckého Zbabělce. To vojančení na malém městě. A jako leitmotiv se celým dílem vine neutuchající touha dostat se někam jinam aspoň prostřednictvím četby, zažít skutečné dobrodružství, prožít „Pět neděl v baloně“ a ne nekonečný počet dní v obchodě a doma za pecí.

5 21.01.2023

Klasicky Patrik Ouředník. Rušící formou tradiční formu románu, překypující ironií i sarkasmem, především díky opisnému pojmenovávání „pravým jménem“ (poradce nejhloupějšího amerického prezidenta v historii“), i sevřeným pohledem na dějiny 20. století. Je to ten obyčejný, malý život, kontra velké dějiny, ale úplně jiným způsobem, než jste zvyklí. Je to doslova vonnegutovské, a to jak formou (krátké kapitoly), tak stylem (ironické vysvětlování obecně známých věcí). A autor to na rozdíl od jiných svých próz otevřeně přiznává hned v úvodu, aby z toho nemohl být nařčen. Hned v úvodu se objevuje sám Vonnegut a jeho bombardování Drážďan.

1 21.01.2023

Nejsem velký fanoušek Hakla a po tomhle se jím rozhodně nestanu. Ubrečená zpověď chlapa, „který není schopný uživit ženu s dítětem“, se plácá od ničeho k ničemu. Musím Haklovi přiznat stylistické umění, některé obrazy a obraty mě fakt bavily. Ale celkově to nikam nespěje. V polovině románu by se mohlo stát cokoli jiného a vlastně by to nic nezměnilo. Stejně jako kdyby to skončilo o několik kapitol dřív nebo později. Možná nejsem cílový čtenář. Ale na druhou stranu mě hospodské historky u Hrabala nebo Haška baví. Tady ne.

21.01.2023

„A kdy vám to začalo být divné? / Když v rádiu začali hlásit, že jíst třikrát denně je nezdravé.“ Tahle kniha mě položila na lopatky. Počítal jsem s tím, že když jsem si zažil komunismus alespoň trochu na vlastní kůži a spoustu toho slyšel milionkrát, tohle mě jen utvrdí v tom, co už vím. Špitálníková se ale dokázala dostat ještě dál. Výpověď řidiče, který na řízení musel vystudovat školu a trvalo mu roky, než se dostal z trenažéru do auta (protože auta nejsou), nebo výpověď 17leté holky, která do poslední chvíle netušila, co se kolem ní děje, anebo výpověď důchodkyně, která Kim Ir-sena pořád zbožňuje... Tleskám za to, co se autorce podařilo.

15 21.01.2023

Překvapení. Je to vlastně taková Obecná škola. Akorát místo školy je tam ten Útulek, něco jako dům pro děti bez domova. Čekal jsem takové to české hořkosladké vzpomínání na vyrůstání v 50. letech. Ale autor mě rychle přesvědčil, že si tu nominaci na Magnasia Litera nezasloužil jen tak. To historické pozadí je úplně nenápadné. Je to převážně klukovské vyprávění. Rozhodující je ale styl. A to, jak se mění. Jak do víceméně spisovného projevu pronikají čím dál tím víc nářeční prvky a jak se čím dál tím víc začínají objevovat vulgarismy, jak se vypravěč stává plnohodnotným členem ústavu (Útulku). Bavilo.

1 21.01.2023

Nejsem buhvíjaký posluchač Boba Dylana. Jeho písničky si ale tu a tam pustím a určitě je poznám. Do jeho Kroniky jsem se pustil po jeho nominaci na Nobelovku. Bohužel mi nepřijdou nijak výjimečný. Je to to, co čekáte. Prostě vzpomínky. Stylem to podle mě nijak nevybočuje z jiných vzpomínkových knih. Nehýří to metaforami. Někdy mi tam dokonce Dylan přišel jako trochu nafoukanej. Aspoň to ale tu laťku trochu zvedá z průměru. Že máte ten pocit, že to nepřibarvuje. Jinak průměr.

21.01.2023

Za mě naprosto nenaplněné očekávání a podivný pelmel. Těšil jsem se na fantasy kombinovanou s příběhy traperů a indiánskou mystikou. Tohle je ale alternativní náboženská historie určená jen pro skutečné znalce všech podrobností a historický konsekvencí vzniku USA, kombinovaná s filozofováním na úrovni young adult literatury. Skutečné fantasy je tam maličko a ještě v hávu křesťanského fanatismu. No, musel jsem přeskakovat. A ten příšerný překlad jmen a místních názvů tomu nepomáhá... Naštěstí to druhý díl vynahrazuje.

21.01.2023

Rudý prorok je podle mě o dva řády lepší než první díl Alvina tvůrce (Sedmý syn). Je tu o dost míň křesťanství, naopak tu ale najdete Napoleona v Americe a indiány a jejich šamanství a mystiku. Splňuje vlastně všechno to, co jsem čekal už od prvního dílu. Zápletka je sice předvídatelná, někde na úrovni filmových mayovek, ale ten fantasy prvek tomu dodává. Pořád je to podle mě ale young adult literatura.

1 21.01.2023

Ano, je v tom cítit Tolkien, ale mnohem míň než v Fiestově Mágovi - učedníkovi (a taky je to jasná inspirace pro G. R. R. Martina). A ano, je to rozvleklé. Strašně. Na první závan děje si musíte počkat 180 stran a pak dalších 180, než se děj zas posune. Už už jsem to chtěl vzdát (v polovině knihy), ale prostě jsem nějak pokračoval dál. Nevím proč. Styl autora? Některé detaily mě vyloženě štvaly. A největší problém jsem měl s ufňukaným hrdinou a jeho pomocníkem vševědoucím eskymákem, který rajtuje na svém tažném psu (vlkovi). Někdy z toho čiší ta strašná touha nebýt Tolkien. A přece jsem to dočetl. Konec je překotný. Posledních 70 stran. Něco v tom asi bude...
AKTUALIZACE PO DOČTENÍ SÉRIE:
Přidávám jednu hvězdu navíc. Druhý díl série je dost podobný tomu prvnímu. Skoro polovonu knihy se nic neděje a pak to má švih. Ale poslední dva díly, resp.díl poslední, rozdělený do dvou knih je neskutečnou přehlídkou autorovy fantasie, kdy skutečně netušíte, co přijde. Bitva je monumentální a magická zároveň. Závěr byl pro mě trochi zklamáním, jak se všechno vyřeší nějak samo, ale stejné to stálo za to. Jasná inspirace Tolkienem se ke konci mění a je jasné, že právě odtud sosal svou inspiraci G. R. R. Martin pro svou Píseň ledu a ohně. Do Východního Ardu se ještě vrátím.

3 21.01.2023

Tahle kniha nemá žádnou sympatickou postavu. Začíná jako magický realismus a pak je to přehlídka pokrytců. Celkem neotřelý pohled na nedávné události na Slovensku (vražda novináře Jána Kuciaka) i u nás, za který autora všichni novináři určitě sepsuli. Ani oni tady totiž nepůsobí jako pozitivní postavy. Mě to bavilo, ale věřím, že za rok už si na to nevzpomenu. A na rozdíl od autorovy Slabosti pro každou jinou pláž jsem tohle dočetl. Lehký nadprůměr.

1 21.01.2023

Mě ta kniha štvala. Něco se z ní dozvíte. Ale název je „Byl první?“ a tím se autor zabývá až úplně na konci. Chyběla mi například jakákoli informace o Iljušinovi. Často se tu taky přeskakuje, události se opakují. Chvíli jste u Gagarinova kosmického letu, chvíli u jeho smrti. Té se kniha určitě věnuje nejvíc. Měla by se spíš jmenovat: Záhada Gagarinova posledního letu. O počátcích kosmonautiky a o samotném Gagarinovi určitě existují líp zpracované knihy. A fanouškům konspiračních teorií spíš doporučím román Viktora Pelevina Omon Ra.

1 21.01.2023

(SPOILER) Nebýt toho magicko-realistického prvku s postavou ve studni nebo utonolou hrdinkou byl by to pro mě čistý průměr. Takhle se to trochu zvedá. Přesto pro mě kniha postrádá wow efekt, který jsem podle toho, co jsem o autorce slyšel, čekal. Na jedno přečtení ale dobrá volba, pokud vás už nebaví Selský baroko Hájíček a chcete netradiční román z české vesnice.

3 21.01.2023

Přečteno až po přečtení Šikmého kostela od Karin Lednické. A je škoda, že se Lednické dostalo větší pozornosti (holt beletrie se prodává líp). Hornické vdovy mi přišly lepší tou syrovostí výpovědí, tím, že víte, že nic z toho není přibarvené. A tím, že se autorce podařilo proniknout k vdovám opravdu hluboko. Neuvěřitelně přínosná kniha rozhovorů. Konečně se tématu někdo chopil tak, jak si to zasloužilo.

8 21.01.2023