PWM komentáře u knih

Ačkoli se rozhodně nejedná o nejlepší knihu Geralda Durrella, je to milá a laskavá kniha plná humoru a lásky ke světu a všemu živému. Útlá knížečka se čte jedním dechem a báječně se hodí na proslunění kdejakého deštivého dne.

4 13.05.2019

Moc hezky napsaná kniha o lidech, jejichž volbou byl útěk před problémy, o lidech o nichž si rádi přečtete, nahlédnete do jejich světa, pokusíte se porozumět jejich hodnotám a filozofii, ale přitom stále budete děkovat Bohu, že je nemáte za sousedy…

Ačkoli děj může, zejména kvůli proslulosti Hroznů hněvu, svádět k dojmu, že se odehrává za krize, z čehož vyplývá všeobecný “marast“, je děj ve skutečnosti zasazen více než desetiletí před ní do poválečného optimismu a konjunktury a stav, do kterého se hrdinové dostávají je vpravdě jejich vlastní volbou.

Vlastně je to úchvatný beatnický román, až na tu malou drobnost, že vnikl dávno před beat generation…

Vydání z roku 1960 má sice možná maličko slabší překlad, je ale obohacené o nádherné ilustrace Radima Maláta a navíc ještě i krásnou vnitřní stranu přebalu s ilustracemi Zdenka Seydla…

4 01.01.2019

Evangelium podle Houbaře…

Po všech v poslední době přečtených knihách českých autorů by mě vůbec nenapadlo, že zde někdo ještě vůbec umí psát a dokáže napsat takhle skvělou knihu. Netuším, zda to byl Šabachův záměr, nebo jen náhodný omyl, ale je to výborná kniha a stojí za přečtení.

4 08.09.2018

Nechci jakkoli hodnotit mimořádnou odvahu, sílu a odhodlanost, kterou autor, stejně jako ostatní popisovaní letci museli projevit, ale pouze knihu jako takovou.

Ta je čtivá, napínavá, strhující, brutální, syrová a opravdu se čte jedním dechem. Jenže poměrná „nabubřelost“ a především častá manipulace s fakty knize ubírají na autenticitě a důvěryhodnosti. V knize je tak výrazné množství nepřesností a tolik „autorské licence“, že to naneštěstí „shazuje“ i ostatní části knihy, které tím přestávají být uvěřitelné.

Kniha je velice čtivá, napínavá a zajímavá a jistě bych jí doporučil přečíst, nicméně bych jí nebral jako literaturu faktu.

4 13.08.2018

Harry Potter a Kámen Mudrců je pro mě výjimečná kniha – patří totiž do velice exkluzivního klubu, kde filmové zpracování výrazně předčí svou knižní předlohu…

Tuto knihu jsem četl poprvé až v dospělosti a dost let poté, co jsem zhlédl film. Musím přiznat, že hlavní pocit, který jsem při čtení měl, bylo zklamání.

Celé vyprávění en bloc je vlastně milé a hezké a je to čtivý příběh se spoustou vtipu, děje i hravých nápadů, milých kouzel a spousty zábavných postaviček. Na druhou stranu je ale z knihy výrazně cítit autorčina „nevypsanost“ a velice rušivá povrchnost - vyprávění je velice ploché, postavy jsou výrazně černobílé, jednají schematicky, naivně a zcela lineárně - vše trochu podle hesla „buď jste s námi, nebo proti nám“. Prostředí působí jen jako divadelní kulisa – jakoby existovaly jen dvě koleje, jen několik místností a nikoho nezajímalo, co je se zbytkem obrovského hradu apod. Kniha se vlastně celkově vyvíjí jako „počítačová adventura“ s plněním různých úkolů. (Nechci nijak komentovat náročnost samotných úkolů – např. obranných opatření na ochranu kamene – kdyby je měl zdolávat někdo jiný, než malé děti - je to přeci jen dětská knížka a nějak se vyřešit musí.) Samotný způsob vyprávění je velice překotný, zásadní dějové zvraty se odehrají mimořádně rychle na několika málo řádcích. Nemohu se tak zbavit dojmu, že to je takový komiks bez obrázků… Z celé knihy mám pocit, jako by si sama autorka nebyla jistá, zda chce pokračovat – jde tedy pouze o příběh a vše okolo je „šité horkou jehlou“ a takové „nedomrlé“. A celý svět se tak rodí zároveň s knihou a je proto naplněn spoustou nelogičností a nedokonalostí.

Kdybych se měl rozhodovat, zda dám dětem číst Harryho Pottera, nebo Hobita, samozřejmě vyhraje Hobit, stejně jako by vyhrál Mluvící balík a další knihy. Nicméně jsem moc rád, že právě Harry přivádí tolik lidí ke čtení…

Celkově vzato: Sám si Harryho rovněž někdy znovu rád přečtu, i když kvalita psaní je slabší, je to zábavná a čtivá kniha.

4 29.07.2018

Na pozadí dvou tak diametrálně odlišných historických období kniha postupně odhaluje naší podstatu: ať už je doba jakákoli, stále zůstáváme stejní – sebestřední, sobečtí a plní předsudků, falešných očekávání a mylných domněnek, kterými postupně, bohužel tak často s dobrými úmysly, otravujeme své okolí i sami sebe. Nikdo nejsme nevinní. Všichni jsme se nějak provinili na sobě i na druhých a jednou spáchaná vina se už nijak smazat nedá.

Celkově vzato je to příjemné a docela hezky napsané vyprávění příběhů, které stojí za to vyprávět. Podle mého se nicméně ničím nevymyká od běžného průměru a není důvod jí číst podruhé, nebo jí komukoli nějak výrazněji doporučovat. Viditelně zmiňované ocenění Literární ceny Knižního Klubu (ať už je to ve skutečnosti cokoli) knize dělá rovněž celkem medvědí službu (mnozí z nás, mne nevyjímaje, si jí koupili právě kvůli němu) a očekávání jsou pak odpovídajícím způsobem vysoká. Zklamání o to větší…

4 20.03.2018

Z mého pohledu to je nejúchvatnější, nejpropracovanější a nejhumanističtější kniha Astrid Lingrenove nabitá bohatým dějem a hlubokými postavami i hlubokým lesem. Z mého pohledu je jedinou slabinou naprosto nepochopitelné nové vydání bez Kalouskových ilustrací.

4 18.03.2018

Kniha, která je děsivá právě svou neuchopitelností, často až nesmyslným dějem, podivným vývojem postav, rostoucí bezmocí i zkratovitým jednáním postav i zkratkovitým vypravěčským stylem. Nicméně transformace iracionálních strachů, hrůzy a útěku od skutečnosti do skutečné hrůzy a útěku do iracionality je zde mimořádně silná a působivá. Vše je o to působivější, když se v doslovu dozvíme, že se vlastně nejedná ani tak o fikci, jako spíše o psychologickou metodu sebeuzdravení.

4 18.03.2018

Tahle krásně klasicky svázaná a v dnešní době, nevídané, i s pouzdrem a navíc podmanivou grafikou zpracovaná novela padne v knihkupectví do oka jistě každému. Totéž již ale jistě neplatí o jejím lyrickém a trochu mystickém příběhu o hledání vlastní podstaty, útěku z šedi vlastní prázdnoty a ochotě zničit vše a symbolicky i ve skutečnosti zemřít v marné touze konečně žít. Příběh je bezpochyby určen především všem Bilodům tohoto světa, kteří oslepení přáním dosáhnout nedosažitelného, nevidí zjevné, ostatní tento subtilní příběh pravděpodobně „mine“.

Pevně věřím, že potíže se samotnými Haiku jsou způsobeny pouze náročností překladu. Občas se i nepříliš pozorný čtenář jistě zarazí na rozporu s pravidly Haiku a Renga, které přeci jen trochu kazí celkový dojem. Stojí za povšimnutí, že Denis Thériault v knize překvapivě v některých pasážích používá strhující a velice bohatý jazyk, jako by si sám oblékl kimono a jeho pero vedla nenadálá inspirace a kniha se tak sama částečně stává básní a již jen kvůli tomu stojí za přečtení.

Na druhou stranu se musím přiznat, že čím více se ke knize vracím, tím silněji mě trápí neodbytná myšlenka, že kniha je stvořena „jen na efekt“. Vše je „doladěno“ k naprosté dokonalosti, tak jako by knihu tvořila spíše marketingová agentura než spisovatel. Stále mi totiž připadá krásná, ale zvláštně neživě prázdná…

4 17.03.2018

Stále silněji si myslím, že Rowlingová podléhá myšlence, že dětský čtenář musí stále dostávat stejné množství událostí, akce a napětí, jinak by to nemusel vydržet. Možná se ale naopak jen snaží psát tak, jak je tomu i v životě – to důležité se odehraje během několik málo okamžiků a zbytek je jen nudná každodennost.

Asi proto se autorka při psaní napříč všemi knihami tak „vyžívá“ v téměř „těsnopisném“ podání klíčových událostí, které se obvykle odehrají v několika málo větách a když se nic neděje, tak toho musí být alespoň hodně, aby se to vyrovnalo. Ve Fénixově řádu se neděje prakticky vůbec nic, a asi právě proto je taky tak dlouhý. Dalo by se s klidným svědomým škrtat, klidně půlka knihy (navíc pověstná "libovolná půlka"), a nic by se vlastně nestalo. Dost možná by se dala vypustit celá kniha a navázat hned tou příští a nikdo by to ani nepoznal. Aby toho nebylo málo, z postav, které se v minulém dílu probudily k životu, se opět staly toporné loutky poslušně hrající svoje až přehnaně archetypální role

Samozřejmě to neznamená, že by tady nebyly hezké nápady a okamžiky, jako už tradičně je to především zajímavý počátek knihy a zejména scény na Grimauldově náměstí.

Nedá se ale nic dělat, Harryho školní docházka musí trvat předepsaný počet let a tak je třeba napsat knihu i pro tento rok, ačkoli by dost možná stačil jen krátký zápis v ročence a jedno datum úmrtí na gobelínu…

3 14.04.2020

Harry Pottera čtu rád a s chutí. Nicméně opravdu nemohu napsat, že knihy považuji za vyloženě dobré a už vůbec bych si to netroufal tvrdit o Rowlingové jakožto spisovatelce…

Přesto je ale Ohnivý pohár v sérii mimořádně povedený. Zatím mám tedy přečteno pouze 6 dílů, ale ohnivý pohár je, z mého pohledu, nejpropracovanější a nejkvalitnější z doposud přečtených knih série.

V postatě celé vyprávění dává smysl, postavy jednají téměř logicky a oproti předchozím dílům výrazně získávají na plastičnosti. Již od začátku knihy jsou k nalezení bezmála „detektivní“ náznaky, ze kterých je možné vyvozovat, že je „něco špatně“. Nicméně nejsou jednoznačné a tak úspěšně svádí z cesty…

Skvělé je poměrně široké spektrum různých „záporáků“, kteří mají odlišné motivace a cíle a různým způsobem ovlivňují děj. Navíc je zde výborné členění jednotlivých postav téměř ve stylu různého „přesvědčení“ někdy z dávnověku Dračího doupěte… Především hlavní záporná postava knihy je pojata opravdu skvěle, s uvěřitelnou a propracovanou motivací i jednáním.

Už si zvykám, že Rowlingová má ráda vyprávění a detektivní dedukci ve stylu slečny Marplové (koneckonců, pokud vím, sama snad i nějaké detektivky napsala) a příliš neholduje „akci“. Proto mě ani nepřekvapuje, že hlavní akční momenty jsou opět převyprávěny jen nedbale a povrchně a navíc samozřejmě málo uvěřitelně. Knize ale ani jen-aby-se-neřeklo souboj s dračicí ani naprosto-šíleně-neuvěřitelný souboj s nejmocnějším nejneschopnějším kouzelníkem všech dob a jeho kamarilou ve skutečnosti nijak podstatně neubírají na působivosti.

Je mi líto přetrvávajících nelogičností v propojení kouzelného a mudlovského světa. Velmi mě mrzí, že ani v této rozsáhlé knize autorka nenašla místečko na vysvětlení, proč kouzelníci tak málo vědí o mudlovském světě. Zejména s ohledem na to, že jen málokdo je „čistokrevný“ a většina z nich tak vyrůstala v běžném světě a navíc obrovské množství kouzelníků bydlí ve velkých městech, jako obyčejní lidé…záhada…

Dlouhé knize by samozřejmě prospělo drobné proškrtání, například právě závěrečné setkání s Voldemortem by bylo dobré zkrátit či zcela vyškrtnout. Kdykoli je tato postava jen jménem a tím, o kom se nemluví, je dostatečně děsivá a nahání hrůzu, jakmile se objeví na scéně, je to obvykle úsměvné. Dodnes mi není jasné, zda ho v této části knhy autorka zesměšnila omylem, nebo zcela záměrně ve stylu Boba Saint-Clare v Muži z Acapulca…

Celkově vzato: je to velmi povedená kniha, dost možná nejlepší z celé série. Výrazně předčila má očekávání a zaslouží si snad i čtyři hvězdičky…

3 08.01.2019

Vůbec netuším, proč jsem Nesvadbu dosud opomíjel. Kniha i v ní obsažené povídky jsou staré – ano, to je pravda. Postavy, děj i ladění jsou poplatné době vzniku – ano, i to je pravda. Některé náměty byly poté obsáhleji a často lákavěji zpracovány jinými autory – ano, i to je pravda.

Jenže tohle všechno ve skutečnosti není tím, co je třeba „strhat“, ale naopak tím, co je třeba vyzdvihnout. Plně to ukazuje, jak jsou kniha i její autor famózní, jak i v šedém komunismu může vznikat skvělá SF literatura plná spousty nápadů. Ukazuje, jak ve zkratce a formátu krátkých povídek dokázal autor popsat mnohé problémy, aniž by bylo zapotřebí vytvářet zvláštní světy a psát celé romány.

Nesvadba si většinou vystačil s ČSSR a pár soudruhy vědci, soudruhy piloty, soudruhy lékaři apod. Zatímco z podobného materiálu např. uznávaný Dietl stvořil paskvil typu „Okres na severu“, Nesvadba celou kulisu naplnil úžasnými nápady a tématy, které jsou ve skutečnosti aktuální dodnes. To vše navíc na pár stránkách, kde se nezabýval složitými popisy a „vatou“, ale šel vždy přímo k jádru tématu, zatímco jiní autoři potřebovali pro stejnou, často i slabší výpověď, mnohem více prostoru (například Nesvadbova povídka Poslední dobrodružství kapitána Nema (1960) vs. Lemův Návrat z hvězd atd.)

Některé povídky jsou samozřejmě slabší, některé zcela mimořádně silné (Ostrov pirátů, Po stopách sněžného muže, Ztracená tvář, Blbec z Xeenemünde, Anděl posledního soudu)

Celkově vzato: Mimořádně příjemné překvapení.

3 10.08.2018

Nechápu sám sebe. Po každém přečtení některé z knih Nových případů soudce Ti si říkám: „blbče, proč to kupuješ, vždyť je to knihu od knihy slabší!“

Rozvod po čínsku už vlastně není ani detektivka – spíše politický „thriller“ a téměř nic zde nepůsobí věrohodně – postavy, děj, prostředí, logika ani nic jiného. Kniha má několik zajímavých momentů ze vztahů císařské rodiny, ty jsou ale povětšinou až spíše v samém závěru knihy.

Je pozoruhodné, že autor dokáže tak výrazně pokřivit nejen zobrazovaný svět i charakter postav, ale zvládne bez mrknutí oka i protiřečit sám sobě.

Ve zkratce: Kniha je slabá i na Lenormanda

3 06.08.2018

Moc pěkný cestopis pro ty, kdo mají tento typ literatury rádi i pro ty, kdo ještě nevědí, zda se jim cestopisy vůbec budou líbit. Je poměrně krátký, zábavný, zajímavě napsaný a navíc díky době vzniku ještě i bohatší o dobrodružství „dřevních dob“ cestování, kdy vše bylo o trošičku méně snadné...

3 28.07.2018

Velmi pěkná a příjemná kniha, která je hravá, vážná, napínavá i rozverná zároveň. Asi by byla škoda ji hodnotit jako klasickou detektivku, protože tou samozřejmě není. Je to spíše detektivka a zároveň parodie sama na sebe i na žánr jako takový, přesto vždy zůstává v rozumných mezích a nestává se prvoplánovým „výsměchem“. Ze všeho nejvíc mi připomíná „Fantom Morrisvillu“ v knižní podobě. Knihu jsem se snažil v knihovně mockrát najít, abych si jí mohl znovu přečíst, ale zmizela…Asi jí zbaštil nějaký Axolotl….

3 21.03.2018

Milá a čtivá „hvězdná opereta“ s aspirací stát se příjemným společníkem na cesty, nebo na dovolenou.

Celkem jednoduchý a přímočarý příběh lemují drobné události, které se vážou především k specifikům a motivům jednotlivých postav. Právě to je ovšem z mého pohledu největší slabinou knihy. Aby bylo možné dosáhnout takové různorodosti děje, menších příhod a soukromých příběhů, musely být i postavy napsány záměrně velice různorodé. Do jisté míry tak Poutník působí spíše jako jakási Archa, kde se vedle sebe potkávají zcela odlišné druhy. Tato různorodost a extrémní výjimečnost osobností jednotlivých postav bohužel nepůsobí příliš uvěřitelně. Nemohu si pomoct, ale jednotliví členové posádky Poutníka mi ze všeho nejvíce připomínají cíleně vybrané mimořádné osobnosti amerických televizních seriálů s kriminální a sci-fi tématikou. Kniha tak občas působí jako karikatura sama sebe a navozuje dojem prvoplánovosti a snahou zaujmout.

Nicméně jednotlivé „minipříběhy“ jsou obvykle velice zajímavé a evokují mimořádnou komplikovanost a křehkost vztahů mezi lidmi (i mezi jinými rasami) a rozhodně stojí za přečtení. Těším se, až od autorky vyjdou další knihy, které bude možné „zhltnout“.

3 18.03.2018

Přestože některé dobové myšlenky pomalu zastarávají a z dnešního pohledu jsou překonané, kniha zůstává i nadále skvělá a jako celek nadčasová. Zřejmě to bude tím, že je úplně jedno, v jaké době se kniha odehrává, protože člověk zůstává stejný… Často kritizovaná „povídkovost“ Nadace, koneckonců to opravdu povídky byly, je ve skutečnosti obrovským vkladem k úspěchu knihy, neboť díky této sadě drobných dějů, autor dokáže popsat mnoho oblastí lidského chování i různorodý děj, aniž by k tomu potřeboval celé knihy, jako jiní autoři, či případně Asimov sám v některých dalších dílech. Je příjemné, že v jednotlivých poměrně krátkých a dějově velice hustých a na události bohatých úsecích knihy zůstává Asimov věrný svým výrazným myšlenkám. Ačkoli pouze náznakem, nebo v jejich důsledcích a aktuálním stavu světa, se tak dotýká „otázkou původu“, principem „Věčnosti“ apod, které následně rozpracovává ve svých dalších knihách a čtenáři podává komplexní, věrohodný a logicky provázaný svět. Díky vzájemné logické návaznosti a kontextu je velmi jednoduché a příjemné číst další knihy, ať již ze série Nadace, tak i ostatní knihy. Nadace je skvělou bránou do Asimovova světa a rozhodně stojí za přečtení.

3 17.03.2018

Dodnes mi není úplně jasné, pro koho je kniha zamýšlená - pro dospělého čtenáře působí příliš nevýrazně a prázdně, pro dopívajícího čtenáře může být naopak místy příliš explicitní a může svádět k chybné interpretaci.

Příjemné je, že se autor snaží do děje vměstnat spoustu dějových zvratů, ale děj nechává plynout téměř stejně nezúčastněně až odosobněné. Zároveň celé pojetí téměř jakoby dodržovalo jednotu místa a děje navíc s minimem postav a díky tomu evokuje divadelní jeviště, na kterém se odehrává psychologické drama.

Kniha se čte rychle a stejně rychle se na ní zapomíná.

2 09.01.2021

Ve své době určitě velice výrazná a inovativní kniha, která dnes ztratila na modernosti, její nápady již nejsou tak neotřelé a přelomové, technologie je již zastaralá a děj díky tomu ztrácí na zajímavosti a čtivosti.

Na druhou stranu Crichton jako i v ostatních svých knihách dokáže skvěle nastínit důsledky přehnané nabubřelosti a sebedůvěry lidské rasy a účinně vztyčit varovný prst: „člověče, dobře rozvaž, co činíš, neboť tvé kroky mohou mít nedozírné následky“

2 07.11.2020

Snažím se nepropadat prvnímu dojmu a knihy většinou hodnotím až po druhém přečtení a myslím, že se mi to vyplácí. (Možná se ale taky s věkem zjednodušuji a klesají moje nároky, těžko říct…)

I když jsem se při druhém čtení zbavil neustálého porovnávání s Gulikovým Soudcem Ti (a z tohoto zcela samozřejmého a oprávněného zklamání), stále zde zůstává zcela nepravděpodobný, neuvěřitelný a v prostředí Tchangské Číny neuskutečnitelný příběh. Ačkoli „šaty dělají člověka“ platilo snad více, než kdekoli jinde, je naprosto neuvěřitelné, že by ani mandarín nedokázal rozlišit vzdělance a šlechtice od lidu…

I když přivřu obě oči, stále je to jeden z nejslabších a nejhloupějších příběhů „nového soudce Ti“.

2 30.08.2020