pistalka komentáře u knih

Simmons v sobě nezapře fanouška literatury. Tedy: když se někdo rozhodne přepracovat slavný Homérův epos a zároveň do něj včlenit Shakespearovy Sonety a Proustovo sáhodlouhé a nezáživné Hledání ztraceného času, zní to takřka šíleně. Nebyl by to ale Simmons, kdyby si i s takovou kombinací neporadil se svou samozřejmou bravurností.

K vytříbenému jazyku a dějové zajímavosti nemám nejmenších připomínek. Osobně nejsem fanouškem mytologie a proto jsem byl rád, že Ílion sleduje hned několik dějovových linií, a to:
- události popsané v Homérově eposu, které díky nepochopitelnému experimentu "bohů" ožívají na Marsu
- události na Zemi (podle mě to nejpovedenější a nejzajímavější z celého Ílionu)
- výpravu moravců, která má zjistit, co se na Marsu ve skutečnosti děje

Děj se sice místy táhl, ale to mi nevadilo, neboť se kniha četla víc než dobře. Malinko mě zklamal konec, který snad byl v několika ohledech za vlasy přitažený (nechci spoilerovat). Další nevýhodou je obrovské množství starověkých postav, které občas komplikují přehlednost v ději. Holt je dobré míst aspoň základní povědomí, pokud si rovnou nechcete přečíst Homérovu Íliadu. (Kdyby se aspoň všichni nejmenovali tak podobně.. :-) )

Celkově román hodnotím pozitivně, Simmons v mých očích potvrdil to, co jsem si dávno myslel - dokáže plynule přecházet mezi žánry, aniž by se to projevilo na kvalitách jeho tvorby.

10 08.12.2010

První Zeměplocha se hodně liší od těch následujících. Je pravda, že postavy se tady chovají jinak než jsme později zvyklí. Jinak ze všech dílů, které jsem zatím četl, je tady nejvíc parodií na stránku. Parodizováno je snad úplně všechno a to je jen dobře. Skvělá scéna je např. ta, ve které se Mrakoplaš seznámí s Dvoukvítkem. Velmi milá četba. A tohle mě dostalo:

"?", řekl cizinec.

10 23.11.2010

Pokud jsem u nějaké knížky napětím téměr nedýchal a měl jsem srdce až někde v kalhotách, byla to tato. Dnes by tomu bylo možná jinak, ovšem mně bylo 14 a pamatuji si, že po dočtení Sběratele kostí jsem měl pocit, jako kdybych sfoukl největší klenot světové literatury (a sfoukl jsem jej rychle, páč jsem byl zrovna umístěn v rehabilitačním ústavu, kde se krom cvičení a čtení moc dalších věcí dělat nedalo).
Tohleto dílo v sobě spojuje vše, co by výborný psychologický thriller měl obsahovat. Netradiční zločinec, nečekané zvraty, výborné dialogy a téměř až mistrně budované napětí od prvních po poslední strany. Ano, napětí, napětí, napětí, pořád. Tato kniha je první ze série o Lincolnu Rhymovi a začít s Deaverem právě na tomhle je ta nejlepší volba.

10 30.11.-0001

Kniha je pro Agathu Christie netypická právě dějem, který se neodhrává v autorčině současnosti, nýbrž v dalekém starověku. Výlet časem je to rozhodně zdařilý, Královna zločinu s exotickým prostředí Egypta flirtovala několikrát a málokdy šlápla vedle. Nakonec přijde smrt je určitě nadprůměrný román s perfektní detektivní zápletkou, které dodává šťáva právě zmiňované prostředí. Jedna věc mě ovšem na knize naprosto dostala: ta hypnoticky vybudovaná atmosféra. Rozhodně netradiční čtenářský zážitek, umocněný tím, že jsem knihu sjel při dovolené v Egyptě.

Ke knize se rovněž váže jedna zajímavost. Několikrát se stalo, že vydavatelé autorčiných knih naléhali na autorku, aby závěry svých románů přepsala. Bylo tomu tak například u Hadího doupěte a jiných, Christie však vždy takové tlaky odmítala a stála si tvrdohlavě za svým. Nakonec přijde smrt je jedinou výjimkou - rozuzlení románu bylo původně jiné, nakladateli se však příliš nezamlouvalo a tak jej Agatha přepsala. Později několikrát potvrdila, že svého rozhodnutí lituje a v budoucnu pak již nikdy podobnou věc nepřipustila. Jaký byl původní závěr románu se však (bohužel) již nikdy nedozvíme.

10 30.11.-0001

Já byl z Nevědění nadšený, přiznávám, že nekriticky. První české vydání románu bylo pro mě událostí, autor debutoval v roce 1953 a já si můžu na podzim 2021 přečíst jeho ,,novinku“ v den uvedení na trh.
Dílo nepovažuji za autorovo nejlepší, určitě si zaslouží seriózní rozbor, kritické ohlasy jsou na místě. Souhlasím s tím, že vydání přišlo pozdě a že Kunderovy francouzské romány měly vycházet v českých překladech souběžně s překlady do ostatních řečí v ostatních zemích. Jedině tak bychom mohli autorovu tvorbu vnímat v kontextu české literatury 90. či nultých let, zpětně to už neuděláme. Kvůli té dlouhé pauze ve vydávání znal český čtenář tvorbu jen do Nesmrtelnosti (1988), což znesnadňovalo to od šedesátých let věčně se táhnoucí tlachání o Kunderovi, zároveň to ale to tlachání přiživovalo. A co si budeme, celé ty roky tlachal kdekdo. Od roku 2020 Kundera opět vychází, hodně čtenářů však mezitím zemřelo a nedočkalo se. Pro novou generaci (tedy třeba i pro mě) představují Nevědění i Slavnost bezvýznamnosti už jen uzavření díla, jistým způsobem atavismy, kdy do literatury vstoupí něco, co důvěrně z minula znáte (protože autor Nevědění v sobě nezapře autora Žertu, autora Směšných lásek…), dlouho to tady nebylo a nejednou bum, je to tady, ale je to něco, což už je tak trochu staré. K textu samotnému však nemám žádných výhrad, protože jsem autorovi uvěřil a pohled do duše člověka bez domova považuji v Kunderově případě za velmi působivý.

9 11.02.2022

Nikdy jsem žádnou hru Agathy Christie na jevišti neviděl, takto je pročítat v pohodlí domova je ale – hádám – podobně velký zážitek. Všechna tři dramata jsou velmi zdařilá a čtou se jedním dechem. Čtou se vlastně velmi obdobně jako autorčiny romány – až bych řekl, že jimi skoro jsou – osekané až na dřeň v podobě holých dialogů. Což však není žádný zásadní rozdíl u autorky, která postavila své detektivky na psychologii postav a dialozích mezi nimi, nikoliv na obšírných popisech. Je to úderné, napínavé, chytré, zkrátka takové, jaké by dobré detektivní divadelní hry měly být. Žádná kniha pro fajnšmekry nebo skupinku christie-fetišistů, tohle si užije každý.

9 05.07.2017

Kniha je to útlá a její rozvržení do sto dvaceti stran mírně násilné, na druhou stranu, právě v tomto velmi vyabstrahovaném rozsahu vynikají stanoviska autora. Kdyby byla zabalena do vaty, ztratil by text ze své údernosti a zařadil by se po bok bezpočtu podobných, normativně orientovaných prací. Nevím, jestli chtěl Snyder vydávat text knižně, spíše si myslím, že jej měl potřebu uveřejnit co nejdříve po zvolení Donalda Trumpa prezidentem, přičemž nakladatel využil atraktivity námětu i popularity autora.
Na existenci knihy se však zlobit nemůžeme a určitě má cenu ji prolouskat, byť se jedná spíše jen o jakési obecné dvacatero frází. Ke mnohým z nich by bystrý a inteligentní občan dospěl sám. Nicméně pro Američany dobré.

9 30.06.2017

Už Masaryk nás před více než sto lety řadil k malým národům, k těm, které musí dnes a denně bojovat o své místo na slunci, o přízeň velikánů a obrů. Takže když jeden takový velikán světové literatury vydá svůj nový román s adjektivem "pražský" v názvu, budou mnozí u vytržení. A Pražský hřbitov se výborně prodával, první náklad zmizel v první den prodeje, kniha získala několik cen, vysloužila si neobvyklou mediální pozornost, dostala se do rukou široké čtenářské obce (taky k těm, kteří by jinak podobné téma nebo autora samotného nikdy nečetli). Knížku díky této masové hysterii provází nezasloužený odér nudné akademičnosti, historické deskripce apod., zkrátka to, co se v určitých kruzích říká o všech autorových beletristických dílech, a co bude vynášet zpravidla ten, který je zvyklý na nižší level. Je pravda, že si román všímá notoricky známých událostí (jako prusko-rakouské války, Dreyfusovy aféry) a odehrává se na pozadí skutečných sociologicko-historických reálií, a jako takový vyžaduje základní přehled dané problematiky, nejde ale do takové hloubky, aby běžný čtenář nemohl Ecovi stačit. Ten se totiž v Pražském hřbitově předvedl ve strhující formě a napsal z mého pohledu velmi zajímavý, dobrodružný a inteligentně vystavěný exkurz do druhé poloviny 19. století, doby plné skryté i otevřené nenávisti vůči takřka všem skupinám společnosti, odchylujícím se od normálu. Takové prostředí nahrává nejrůznějším konspiračním teoriím, se kterými se doslova roztrhl pytel. Židé, zednáři, Němci, Slované, komunisté, bonapartisté; všichni proti všem vytahovali špínu a házeli ji po druhých, neštítíce se žádné metody. Hlavní postava příběhu (a taky údajně jediná, kterou si autor vymyslel) je jakýmsi průnikem výše zmíněného, pragmaticky orientovaný falzifikátor Simonini, který si velmi dobře uvědomuje, jak i maličkost může změnit život jedince, nálady ve společnosti, chod dějin (podstatná část děje se točí okolo Protokolu sionských mudrců, zfalšovaného pamfletu, který v 19. a 20. století obletěl svět a postrašil lidstvo neuvěřitelným plánem Židů ovládnout všechny a všechno). Vedlo-li toto všechno k jisté schizofrenii společnosti a nepřetržité nejistotě, kde jde pravda a kde lež, přetavil Eco celý tento motiv i do ústřední postavy Simoniniho, který s postupem let ztrácí kontakt s realitou a není si jistý, kým vlastně je (což je v textu výborně rozděleno do dvou rovin vyprávění). A skvělý vypravěčský styl patří k jednoznačným vrcholům románu, který stojí za to číst. Dobové ilustrace jsou pak jen příjemným bonusem, který váš zážitek umocní. A třeba zajistí, že se na pár dní stanete všem těm konspiracím přímými účastníky.

(16. ledna 2014 - 20. ledna 2014)

9 23.01.2014

Čtení poměrně nenápadné a mediálně skoro nepropagované knihy se pro mě změnilo v překvapení, když jsem se asi v polovině dozvěděl, že mně neznámá spisovatelka je nositelkou Nobelovy ceny za literaturu a jednou z nejvlivnějších žen americké poválečné literatury. Tento její aktuální román je dost možná románem posledním. A je to povedená tečka za úspěšnou literární dráhou dvaaosmdesátileté ženy, která si jako pamětnice ledacos pamatuje. Vrací se v něm do padesátých let v USA, doby stále přetrvávajícího útisku černošského obyvatelstva, diskriminačních zákonů a všudypřítomné netolerance. Nevím, kolik si toho Toni Morrison sama vytrpěla, ale její výpověď působí přesvědčivě, jako kdyby věděla, o čem píše a chce psát. Bez vaty kolem, Domov útočí přímo a bez okolků, neobvykle syrově a úsporně. Zajímavá je i struktura díla, mísení několika rovin příběhu a překvapivý závěr. Toni Morrison byla této nelehké doby plné křivd účastnící, jako mladá žena byla konfrontována s okolím, které barvu kůže posuzovalo jako ukazatel kvality člověka. Ve svém pokročilém věku již ví, že nemá cenu přivírat před minulostí oči, protože jen to je nejúčinnější způsob, jak si ji znovu nezopakovat, možná v ještě horší a nesnesitelnější variaci. A Domov je vynikajícím svědectvím doby, afroamerické kultury, lidské morální integrity, o to autentičtějším, že autorka by mezi hrdiny románu v podstatě zapadla. A kdo jiný by měl takové knihy psát?

Děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
Hodnocení: 85%

9 25.09.2013

Kočku mezi holuby napsala Agatha Christie v již značně pokročilém věku, jako svůj x-tý román s Herculem Poirotem. K němu si v průběhu let vytvořila značnou nechuť, belgický detektiv se tak do románu dostává poměrně pozdě - až v poslední čtvrtině knihy (podobně jako v detektivce 'Hodiny'). Knize to však na čtivosti neubírá, zápletka je do posledního detailu promyšlená a nemá trhliny. Prostředí dívčí školy je vylíčeno mile a příjemně, jak je u autorky ostatně zvykem. Trochu infantilně možná působí těch pár kapitol, odehrávající se v exotické cizině, ale to je jen malé mínus jinak velmi příjemné knížky.

Zajímavost: Román byl v roce 2007 jednou z nejprodávanějších knih v České republice.

(16. listopadu 2011 - 19. listopadu 2011)

9 19.12.2011

Stephen King má jednu úžasnou výhodu: je výborným vypravěčem, v jehož podání i ty slabší příběhy znějí tak nějak přirozeně dobře. A to je přesně případ sbírky Všechno je definitivní, kde mě příběhem zaujaly snad jen tři povídky, ale všechny ostatní jsou podány tak přesvědčivým a vyprávěčsky vybroušeným (i podmanivým) způsobem, že jen těžko něco vyčítat.
Ve srovnání se starší sbírkou ‘Noční směna‘ neobsahují povídky tolik nadpřirozena a možná to je i dobře: v posledních letech nejlepších výkonů paradoxně dosahuje v příbězích, které mají reálný základ a mohou se přihodit každému z nás. Jeden příklad za všechny: ‘Pitevní sál čtyři‘. Výtečná povídka, u které mi po celou dobu čtení mrazilo v zádech.
Za nejpovedenější kousky považuji již zmíněnou povídku z prostředí pitevny, dále ‘Všechno je definitivní‘ a ‘Ten pocit, co popsat se dá jen těmi francouzskými slovy‘. Poslední zmíněná mě příjemně překvapila svým zpracováním, vymykající se Kingově stylu a připomínající halucinogenní sen z domu o tisíci patrech.

(24. června 2011 - 8. září 2011)
Hodnocení: 80%

Seifert na začátku 50. letech odmítl psát tendenční poezii a jako únik z neveselé reality zvolil téma Boženy Němcové a Viktorky. Bohužel - v kontextu tehdejší propagandistické tvorby neměla tato nádherná a velmi náročná skladba šanci uspět. Přesto je to jeden z vrcholů Mistrovy tvorby, našeho jediného nositele Nobelovy ceny za literaturu. Za naprosto bezkonkurenční považuju čtvrtý a pátý zpěv - to je prostě nádhera.

9 23.02.2011

Moje první knížka od tohoto úchyla a pokud budou ty ostatní podobně dobré jako tato, hlásím se do jeho fanklubu.
Je to totiž fakt divný příběh a když píšu divný, myslím to doopravdy. Postavy jsou na samotné hranici uvěřitelnosti, vedou nelogický život, divně se chovají, divně jim to myslí, divně mluví. Divný je i děj; zmatený, nesouvislý, neustále se skáče v čase z přítomnosti do minulosti a zase zpátky. Palahniuk experimentuje s větami i se slovy, během celé knihy opakuje stále stejné motivy, slovní hříčky i vnitřní monology hlavní postavy. Ovšem - což je zcela zásadní - občas přijde s takovou hláškou, perlou nebo moudrem, až vás zvedne ze židle (v mém případě ze sedadla autobusu). Zkrátka se mi to strašně moc líbilo a to je všecko.
Blesk!

9 09.02.2011

Krásné dialogy, vytříbený jazyk, cit pro vyprávění i postupnou gradaci příběhu. Děj plyne pozvolna a pomalu, stejně jako mořské vlny okolo ostrůvku Duma Key. Avšak bouře nakonec stejně nastane - to by přece nebyl King!

9 06.01.2011

S mistrnou zkratkou vylíčení dějin pětašedesáti let francouzské kulturní, politické a společenské historie. Od válečných bídných let k rozmachu konzumerismu a krizi hodnot na přelomu tisíciletí. Pohled ženy – matky, manželky, milenky, intelektuálky, literátky, socialistky, feministky – je strohý, analyticky přesný, angažovaný. Právě ona stručnost však umožňuje takřka absolutní tematický záběr, od nejobyčejnějších mlhavých vzpomínek, zapadlých kdesi v hlubinách dětství, po lítost nad rychle ubíhajícím životem ve stáří. Postřehy z konverzací u rodinných obědů, proměny politické mapy, střídání prezidentů v Elysejském paláci, proměňující se podoba práce, vzestup Annie Ernaux na společenském žebříčku, ale i začarovaný kruh prekarizace jejích dětí. Každá kapitola ukazuje trochu jiný svět. Jiné knihy, jiné filmy, jiné sny a jiné strachy. Společnost se mění a málokterá kniha to zachycuje tak fantasticky jako Roky.

8 06.01.2023

Je těžké zaujmout postoj ke knize, ve které se autor vyrovnává se smrtí nejbližšího člověka, navíc takto otevřeným způsobem. V některých částech textu je Faber tak neúprosně konkrétní, až vás to vyloženě drásá, tam už poezie přechází v krutý popis smrti. Ač jsem toho ve svém životě přečetl mnoho, na něco podobného si nepamatuji. Nečetlo se to lehce a rozhodně to ve mně zanechalo hluboký zážitek.

8 18.06.2018

Ústřední motiv románu - nešťastný jedinec na nesprávném místě v nepochopené společnosti - ten stojí nad dějinami a je nadčasový.

Že je Anna Karenina jedním z největších románů všech dob, mamutím dílem ruského realismu, klenotem světové literatury apod., o tom zde není třeba obšírně diskutovat.

Všechny šťastné rodiny jsou si podobné, každá nešťastná rodina je nešťastná po svém.

8 09.07.2017

Je stále těžší komentovat množící se zástup Kingových knih, z nichž většinu jste již četli. Když dovolíte, kladů bude v komentářích řečeno ještě spousta, zaměřím se tedy spíše na méně povedené aspekty románu (což neznamená, že román je vyloženě špatný): Doktor Spánek těží ze dvou skutečností; jednou je volné pokračování Kingova raného (a dodnes hojně čteného) díla Osvícení, respektive následování osudů jeho hlavního dětského hrdiny, druhou je jakési kvazi-upírské společenství napříč časem jdoucích postav. Zatímco první zmíněná pomáhá těžit z možné nostalgie po klasických hororových kingovkách 70. – 80. let, druhá kvalitu knihy především v poslední třetině sráží dolů.
Román je skvěle zvládnutým řemeslem a čtivým zaplněním několika večerů, strach vám ovšem do vašich nočních čtecích koutků nepřinese, a oproti nedávným Kingovým románům (především Dallasu 63 a Ostrovu Duma Key) chybí Doktorovi ucelenost a plynulost děje. Na nejvyšší hodnocení v rámci zábavní literatury to zkrátka tentokrát nebude. Záležet bude asi na konkrétních preferencích každého čtenáře, osobně mi jsou již mírně proti chuti brakovitě zbarveného zápletky (mám na mysli zmíněné společenství kvazi-upírů). V poslední třetině se pozvolně plynoucí děj rozbíhá na plné obrátky, příběhu ovšem škodí u Kinga často velmi krátké a ne zcela uspokojivé zakončení. To je i případ Doktora Spánka a jeho zcela očekávaného (a tendenčního) finiše.
King předvedl své standardní kvality, díky kterým se román především v rovině vyprávění, dialogů postav a uvěřitelnosti jednání hrdinů drží v nadprůměru soudobé (zábavní? brakové? hororové? fantastické?) literatury. Zvolené spisovatelovo tempo i dvou knih ročně (při často značné rozsáhlosti příběhů; i Doktor Spánek se v českém překladu blíží hranici pěti set stran) se však nutně odráží ve schopnosti vytvářet skutečně netradiční a invenční příběhy. Spánek extenzivně čerpá z jednoho z nejslavnějších autorových románů, což je marketingově výborný tah. K této lince přidává námět, který sice poměrně vybočuje z autorovy tvorby posledních let, na druhou stranu by ale samostatně příliš nefungoval, respektive by byl v kontextu autorova díla značně podprůměrný.
Posledních pět samostatných Kingových románů bych kvalitou seřadil takto:
Pod kupolí ≥ Ostrov Duma Key ≥ Dallas 63 ˃˃ Lunapark ˃ Doktor Spánek.

Děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
Hodnocení: 7/10

8 17.05.2014

Narovinu přiznávám, že jsem se do Murakamiho pustil, protože mám přečtené všechny česky vydané knihy jeho jmenovce a mého velkého oblíbence Harukiho a zastesklo se mi po něčem japonském. Ostatně, kdybych od něj měl co číst i nadále, pravděpodobně bych se do žádné Rjúovy knihy nepouštěl, neboť mě popisem žádná nijak zvlášť nezaujala. Na druhou stranu, je tu vždycky ta zvědavost, jaký ten 'druhý Murakami' je. Do četby jsem šel s čistým štítem, nic jsem neočekával.

A právě toho se mi dostalo. Nekonečná, téměř průzračná modř je autorova prvotina, text rozsahu novely. Poprvé vyšel v roce 1976, kdy bylo autorovi čtyřiadvacet let, jen o málo více než postavám příběhu. O čem je? O sexu, o drogách, o sexu, o drogách, o sexu, o sexu a ještě jednou, o sexu. Když se nad tím zamýšlím, drog v knize o nic méně než sexu není, doplňuji tedy: Nekonečná, téměř průzračná noc je o drogách, je o drogách, o drogách. V jednoduchém příběhu jde prakticky o jedno, zfetovat se a následně vyspat s kýmkoliv, kdo je poblíž. A nejlépe, když vám k tomu hraje ta správná hudba; The Doors, Led Zeppelin či Rolling Stones. Osobně nemám problém s podobnými tématy a nevadí mi naturalisticky popsané scény zvracení, násilí, rozmačkavání švábů, fetování, perverze a podobně. Něco bylo popsáno věrohodně a zdařile, na druhou stranu, je-li kniha jen o tomto, kolik stránek vás to ještě bude bavit? Aby mě kniha zaujala více, musela by kromě syrových scén obsahovat i něco navíc, především kompaktnější příběh, který mi chyběl. Takhle je to jen porno-sonda do mladé generace Japonců začátku sedmdesátých let, popsána díky autorovým zkušenost opravdu věrohodně, ale co víc? Mimochodem, nejednou jsem si vzpomněl na prózu Hitomi Kaneharové (Japonka, která debutovala podobně laděnou novelou již ve dvaceti).

Rjú Murakami nepřekvapil, neurazil, nenadchnul. 'Průzračná modř' je přibližně taková, jak anotace hlásají, oproti výše zmíněné knize Kaneharové (Hadi a náušnice) je však z Murakamiho prvotiny cítit o dost více literárního talentu. Vzhledem k tempu, kterým Odeon knihy Harukiho Murakamiho vydává, nebude tohle mé poslední setkání s autorem.

(19. září 2012 - 21. září 2012)

8 22.09.2012

Musím souhlasit s názorem, který tady vyslovilo již několik lidí. Murakami je výborný psycholog a perfektně ovládá své řemeslo. Čte se to krásně, přímo z toho vyzařuje ta japonská mentalita a prostředí. Zkrátka je to kouzelné, úplně se zasníte a sžijete s postavami; přiznejme si však, že mnohem více tuto sbírku ocení Japonci, lidé s jiným smýšlením než my Evropané. Myslím, že jen málokdo z nás si umí představit, kolik hrůz si obyvatelé Japonska vytrpěli v prvních měsících roku 1995. Nedokážu to ani já a proto jsem si povídky neužil tolik, jak by se u takto kvalitní prózy slušelo.

Hrozně se mi ve všech Murakamiho knihách líbí dialogy. Až je mi líto, že nemám žádného japonského kamaráda (na naší školu chodí jen Vietnamci).
Nejvíc se mi líbily "Medovníky" a poněkud netradiční "Žabák, zachránce Tokia". Většina povídek ve mně dokázala vyvolat poměrně silný pocit smutku, prázdna.
Co se hodnocení týká, je to přesně na pomezí tří a čtyř hvězdiček. Dám tři, protože jsem si jistý, že v budoucnu najdu ještě spoustu autorových knih, které mě osloví a zaujmou více.

8 23.06.2011