pistalka diskuze u autorů

Rozhodně to nebyl bůhvíjaký umělec. Možná zkraje kariéry symbolizoval svěží vítr na české hudební scéně, ale hrozně rychle se z toho stalo cosi šedivého a strnulého. Zpěvák bezduchých písniček, které za normalizace zpíval na playback v kdejaké estrádě. Hudba zcela bez názoru, skládaná jinými, nebo prostě jen předělávky již v zahraničí osvědčených šlágrů. Netvrdím, že to byl zlý člověk, ale ta jeho děsivá všudypřítomnost, ten nezdravý kult osobnosti, který on sám ochotně přiživoval, brrr.

Kdysi jsem měl dokonce sešit nadepsaný MILAN KUNDERA s poznámkami, výpisky, na filozofické fakultě jsem navštěvoval o Kunderovi kurz, mám ve své knihovně všechny jeho knihy. Rád ho čtu, baví mě, zajímá, je vděčným tématem k diskuzi. Především mé kamarádky jej milují, takže se s železnou pravidelností potkáme při tlachání o tom, jestli je skutečně Žert jeho nejlepším románem a jestli je ještě pořád takový morous a jak se mu asi v té Paříži žije a kdy že se nechá konečně někým přeložit. A kdyby se některá má kamarádka začala brát při té debatě příliš vážně a byla by tak trochu morousovitá, asi bych jí třeba z legrace řekl: nebuď taková kundera!

Žert - s odstupem času se stále více utvrzuji v tom, že první Kunderův román je románem nejlepším. Velká kniha, ať již svým tématem či formou.
Život je jinde - velmi autentický román, z jehož každé stránky cítíte kus odžitého. V knize je roztopeno tolik životních zklamání, že více by jich čtenář už asi nevydýchal.
Kniha smíchu a zapomnění - finální zúčtování s režimem, zrod Kundery - pesimisty a Kundery - disidenta.
Nesnesitelná lehkost bytí - zrod Kundery - celebrity, Kundery - světového autora. Globálnímu úspěchu knihy se nedivím. Sexy směsice filozofování a silného příběhu. Zahraniční publikum jistě ocení lokaci jakéhosi komunistického Československa. Kniha přijatelná pro velký okruh čtenářů. Můžete si k ní odskočit po četbě velmi náročné literatury, stejně jako po lehké detektivce. V obou případech budete pravděpodobně dost spokojení. Esteticky krásná kniha, takřka bezchybné spisovatelské řemeslo. Dnes bych byl asi kritičtější než před lety a tu a tam bych s něčím polemizoval, ale suma sumárum nejsem přeci jen žádná kundera, abych se v tom toliko prtlal.
Nesmrtelnost - ten román pomlouvám, kde se dá, na druhou stranu, podívám-li se na databázi, hodnotil jsem jej před lety pěti hvězdičkami. Přemýšlím, co se v mé hlavě změnilo. Možná jsem byl před deseti roky Kunderou natolik zahlcen, že bych mu sežral i hovno. Je to plné francouzského filozofování, zjevně pro světové publikum. Teď většinou říkám, že ja na můj vkus Nesmrtelnost až příliš postmoderní. Avšak už pro tu ambivalenci cítím, že je potřeba román přečíst znovu. Buď jej ztrhám, nebo v něm najdu něco, čeho jsem si ve dvaceti nevšiml.
Divadelní hry - ano.
Básně - ne (cením si ale toho, že je vyškrtal ze svého díla, kdyby takto škrtali jiní, bylo by v našich knihovnách více místa pro dobré knihy).
Eseje - ano. Jsou znát ty tisíce hodin přemýšlení, které svým esejům věnoval. Podnětná a velmi zajímavá četba.

Bulvární ,,průmyslová" pisatelka, která sepíše kdeco, co se jí dostane pod ruku (ze zákulisí života Alžběty II., soukromí Karla IV., Milada Horáková, první dáma Ivana Zemanová, Masaryk...).

Se jménem Michaela Košťálová jsem se poprvé setkal ke konci roku 2011, kdy vyšla její ,,Vzpomínková kniha Václava Havla". Na pultech knihkupectví byla čtyři (!) dny po Havlově smrti. Nakladatelství Petrklíč, které již samo o sobě vydává poměrně příšerné knihy, tím dosáhlo nového dna, neboť účel mimořádně odfláklé a horkou jehlou šité knihy (psané bez jakékoliv erudice, vášně) byl zjevný - narychlo vydělat.

Na to, aby byly její knihy čtivé, chybí Košťalové literární talent - její texty jsou nenápadité, rutinní, smíchané ze všeho možné. Ani zájemce o dané téma knihy nepotěší, autorce jsou cizí elementární (a tedy vesměs obvyklé) základy práce s texty tohoto typu, textům škodí i zcela neadekvátní zdroje, ze kterých při psaní čerpá. Například - poslední kniha Michaely Košťálové se jmenuje ,,Rodokmen a vztahy Boženy Němcové." Nalistuji konec knihy se skrovným seznamem zdrojů. A vidím tam:

Wikipedie - heslo: Božena Němcová (a dalších zhruba 20 hesel)
ČSFD.cz: hesla snímků Veronika a Vlčí halíř
Databázeknih.cz: heslo Božena Němcová

Jinými slovy, Michaela Košťálová při psaní knihy o životě Boženy Němcové čerpá z věcí, které si našla na wikipedii, a občas to okoření něčím, co si našla na databáziknih. Možná mezi komentáři uživatelů!

Napočítal jsem, že od roku 2000 vydal 63 románů a zhruba 20 knih ,,odborných" a pro děti.

,,Grafomanie, to není mánie psát dopisy, intimní deníky, rodinné kroniky (to jest psát pro sebe a pro své blízké), ale psát knihy (to jest chtít mít publikum neznámých čtenářů). Není to mánie vytvořit novou formu, ale vnutit své já jiným. Nejgrotesknější verze touhy po moci." M. Kundera

Že je Vondruška grafoman, se dá jednoduše posoudit při pohledu na výčet jeho knih (samozřejmě i s přihlédnutím k jejich kvalitě).
Že by provozovatel webu vymazal tu nízkou vulgaritu, kterou se tady prezentuje EmmaKrizanova, je nejspíš pravda. Ale ona mohla použít tisíc výrazů, u kterých by nebylo tečkování potřeba. Jenže cítila to takto, takže musí zcela bez souvislostí vypálit, že Havel byl pí** rezavá. Přiznám se, že bych takovou přízemnost nečekal u člověka, která má v oblíbených spisovatelích Čapka, Erbena, Máchu, Borovského, Poláčka.

PROSÍM uživatele databáze, aby ke knihám Charlese Osborna nepřidávali jako dalšího autora Agathu Christie. Romány Černá káva, Neočekávaný host ani Pavučina Agatha Christie nenapsala.

Vůbec nejsem technický typ. Neznám značku našeho auta, dodnes po strčení klíče do zámku nevím, kterým směrem se odemyká a kterým zamyká. Clarke je představitelem hard sci-fi, kladoucí důraz na technické možnosti budoucnosti, popis nových technologií, fyzikální zákony a podobné. Čtu ovšem Clarka jedním dechem, považuji jej za jeden z vrcholů vědecko-fantastické literatury a jen málokdy se do knih ponořím s takovým zájmem jako tomu bylo u Setkání s Rámou nebo Vesmírných odyseí.

Takže jestli tohle není důkaz geniality (Clarkovy, ne mé), tak pak už nevím!

Rozporuplná osobnost.
1) Jeho přínos při narušování komunistické diktatury a pádu režimu je nezpochybnitelný a obdivuhodný, přestože by režim padl i bez Havla, ale to není výtka, proti byrokracii je samotný jedinec bezmocný, kdežto v davu je síla.
2) Kdyby se po událostech roku 1989 nestal prezidentem republiky, mohl by se vyjadřovat ke společenským i politickým událostem nové doby. Stal by se váženou autoritou v očích více lidí, než v kolika se jich ve skutečnosti stal.
3) Pozoruhodný je z mého pohledu už z podstaty poněkud podivný koncept „nepolitické politiky“ a averze k politickým stranám jakožto standardní složce parlamentní demokracie v demokratickém světě. Právě díky tomuto pohledu na politiku, která měla být primárně zastoupena vybranými elitami a až poté doplněna politickými stranami, se dostal do ostré polemiky s typickým představitelem „politiky politické“ - Václavem Klausem.
4) Jako literáta jej hodnotím nadprůměrně.
5) Mám ho rád.

Diskutovat o tom, jestli byl jeden z největších vrahů v historii lidstva diktátorem, mi bohužel nepřijde ani úsměvné, spíše jen přemýšlím, kde taková neznalost, omezenost či hloupost pramení. Pokud ovšem někdo nepovažuje za diktátora člověka, který má přímou zodpovědnost za smrt miliónů lidí, který chladnokrevně a systematicky vyvraždil své oponenty i kdekoho, kdo mu zrovna přišel pod ruku, který uměle a nelidsky krutě vyvolal hladomory za účelem vyhubit nedůležité, který má za následek degradaci celých generací a národů (stačí srovnat Masarykovo Československo, které bylo jednou z nejdemokratičtějších, nejvyspělejších a nejrespektovanějších zemí světa, s Československem komunistickým), pak mi to přijde hodně smutné. A nic na tom nemění fakt, že i takový člověk může být některými primitivnějšími formami života uctíván, je tomu tak i u Adolfa Hitlera, který má své příznivce i dnes, přestože se snad v názoru na něm, alespoň v základních obrysech, shodneme.

Nebudu natolik troufalý, abych se pokoušel komentovat nebo hodnotit dílo jedné z největších postav světové literatury, bližší zkoumání knih Franze Kafky mi však vnuknulo myšlenku a námět k přemýšlení, jaká je hranice mezi dílem a pramenem. Spousta lidí má Kafku spojeného s věcmi jako Proces, Zámek nebo Proměna, podmnožina této množiny (stále dosti velká) jistě ví, jak málo z toho za autorova života vyšlo a kolik z toho zůstalo rozpracováno (tedy nedokončeno), ještě menší skupina lidí má pak potuchu o autorových denících a korespondenci. Když to zkrátím: kdyby čistě hypoteticky navštívil obživlý Kafka v roce 2012 dobře zásobené knihkupectví a uviděl v regále své třináctisvazkové dílo, z něhož více než polovinu zabírají dopisy a deníkové záznamy, nejspíš by se velmi divil. A zde vyvstává otázka, nad kterou jsem přemýšlel: lze za dílo považovat text, který vznikal s jasně uměleckými záměry, ale zůstal nedokončen, rozpracován? A lze za dílo považovat něco, co mělo být navždy skryto očím veřejnosti, například soukromý dopis? V prvém případě ano, podle mého názoru. Můžeme se sice dohadovat o tom, jak by celkové vyznění Kafkových románů změnila ukončenost, domnívám se však, že pokud by Kafka žil déle a romány dokončil, patrně by je po čase vydal, popřípadě by byly nalezeny jinými po autorově skonu, v obou případech by se však nade vší pochybnost jednalo o dílo Franze Kafky. Nejsem tomu však přesvědčen u stovek dopisů a deníkových záznamů, autorova intimního já. Osobně nechápu ten folklór současnosti, prohrabávat umřelým zásuvky a vydávat knihy s jejich pozůstalostmi, přijde mi to krajně neetické, nejen v případě Kafky, ale i jiných. A tady se znovu dostávám k té třináctisvazkové sérii Kafkových textů, vydaných s podtitulem „Dílo Franze Kafky“. Jsou to krásné knihy, decentní a na kvalitním papíře vytisknuté, zahrnuty nejvyšší možnou editorskou a redakční péčí. Nejsem ovšem přesvědčen o tom, že svazky 7 – 13 (Deníky 1909-1912, Deníky 1913-1923, Deníky z cest, Dopisy rodině, Dopisy Felici, Dopisy Mileně, Dopisy přátelům) lze nazvat autorovým dílem. Není snad jednou z charakteristik díla skutečnost, že to je něco, co autor stvořil a za čím si sám stojí?* Kafka požadoval spálení všech nevydaných pozůstalostí, tedy i jeho věhlasných románů. Ze současného člověka, sedícího v tramvají a listujícím si v Dopisech Mileně, z něj by byl patrně vysoce frustrován.
Na druhou stranu, kafkologové aspoň mají co na práci.

* Asi nejstriktnější postoj ke svému dílu má ze všech mnou známých autorů Milan Kundera. Je u něj známo přesné vymezení toho, co za své dílo považuje, co naopak ne, přičemž za své dílo nepovažuje i některé věci, které kdysi dávno vyšly, dnes si však za nimi nestojí.

Má dar: umí vyprávět. Vypráví příběhy, které potěší, pohladí po duši a my zapomínáme na náš svět, který dobře známe a tím nám možná přijde malinko nudný a nezajímavý, a alespoň na chvíli se toužíme dostat do toho jeho. Jiní lidé, jinak myslící a jinak přemýšlející, vnímáte kouzlo nočních barů a podniků s hudbou, poetiku gramofónových desek se starými jazzovými koncerty, charizmatické samotáře, povídáte si s kočičkami, z nebe padají ryby nebo přijde vzácná návštěva – mluvící žabák. ‚Kouzelný‘ je asi nejvhodnější přívlastek pro svět Murakamiho románů, protože ať už je to reálný svět a nebo jakési podivno, vždycky mě dostane, zahřeje.
Děkuji za nezapomenutelné chvíle s vašimi knížkami, kéž by jich bylo daleko daleko daleko více!

Kafka na pobřeží (*****) / 1Q84 (*****) / Konec světa & Haird-boiled Wonderland (*****) / O čem mluvím, když mluvím o běhání (*****) / Norské dřevo (*****) / Afterdark (****) / Sputnik, má láska (****) / Na jih od hranic, na západ od slunce (****) / Po otřesech (***)

Jeho tvorbu dělím na základě své dosavadní četby na dva poměrně rozdílné celky; na romány, spadající pod Píseň ledu a ohně, a čtyři povídkové sbírky, které jsem měl tu čest přečíst (Písně mrtvých, Zpěvy hvězd a stínů, Písečníci a Píseň pro Lyu, přesně v tomto pořadí).
Připomínat Martina jako autora rozsáhlého fantasy eposu, který se rozrostl do mamutích rozměrů (prozatím pět knih, jejichž rozsah se pohybuje okolo tisícovky stran), by bylo jako nošení dříví do lesa, zvláštně v dnešní době. Sám jsem po nějaký čas pracoval v knihkupectví a vím, že tento neuvěřitelně propracovaný svět čtenáře táhne do té míry, až se z knih staly jedny z nejprodávanějších titulů na trhu. Kvalitně zpracovaný seriál je výbornou reklamou a je dobře, že se GRRM dostal do čela pozornosti, kterou si zaslouží. Jen bych byl rád, aby ty davy zakusily i odlišnou polohu autorovy tvorby.
Protože pravdu má ten, kdo pana Martina nazval „posledním americkým romantikem“. Četl jsem to na přebalu povídkové sbírky Zpěvy hvězd a stínů a je to označení trefné. Skoro všechny jeho povídky se vyznačují nádherně vykresleným prostředím, fantaskním a mnohdy i nereálným, o to však přitažlivějším. Může to být opuštěný hrad (Osamělé písně Larena Dorra – existuje snad lepší důkaz GRRM jako romantika?!), kosmická loď, ztracená v dalekém kosmu, zamlžené jezero, podivné město, podivná planeta, podivný svět. Prostředí, které odmítá zavedená pravidla (i v kontextu fantastické literatury), o to je však přitažlivější. Je to poutavá směsice sci-fi, fantasy i hororu, občas jedno převažuje nad druhým, vždy však v míře nanejvýš vkusné. A pak hrdinové, kteří nejsou schopni řešit konflikt mezi zlem a dobrem (Písečníci), zažívají pocity osamělosti, nerozumí si s ostatními, touží po lásce, která bývá nešťastná či neuskutečnitelná, nebo zkrátka nevydrží vše (Píseň pro Lyu). Jsou to krásné povídky, jedny z nejlepších, které vám může žánr fantastiky nabídnout. Proto nebuďte hloupé stádo koz a nespokojte se jen s tím, co vám pod nos podstrčí výborná reklama a zájem široké veřejnosti (byť i to může být a je velmi kvalitní a dobré).

Napsala Harryho Pottera a proto bude už navždy rozdělovat lidi na dva velké tábory: na miliony fanoušků a příznivců na jedné straně, zástup odpůrců na straně druhé. Jen málokoho nechává chladným, přičemž v poslední době pozoruji stále hojnější komentáře o tom, jak jsou všechny ty její knížky hloupé, nepromyšlené, neoriginální… zkrátka špatné.

Je třeba si ujasnit, že sága o Potterovi je určena především mladým a dospívajícím čtenářům a proto je nesmysl srovnávat autorku s našimi oblíbenými spisovateli v dospělosti. Pokud měly její příběhy za cíl pobavit miliony dětí a donutit je rozevřít knížku, povedlo se to náramným způsobem. Já mám Rowlingovou rád a rád vzpomínám na dobu, kdy jsme četl Harryho Pottera. Není to bezchybné, není to geniální, jsou v tou mouchy a logické chybičky, ale jsou to myslím celkem omluvitelné nedostatky, s ohlédnutím na více jak tři tisíce stran, které ty knížky dohromady mají. A srovnejme knihy Rowlingové s ostatními autory, kteří se zaměřují na mladší čtenářstvo (sága Stmívání S. Meyer, Upíří deníky L. J. Smith, Thomase Brezinu apod.). Myslím, že J. K. Rowling z toho vyjde vítězně se vztyčenou hlavou, protože napsala moc dobrou sérii knížek. To si myslím já a Stephen King.
(To, že žijeme v jednadvacátém století a dosáhla stonásobně většího komerčního úspěchu než daleko kvalitnější autoři, je věc druhá.)

Jeho tvorbu bych rozdělil do třech etap:

1) raná tvorba, kdy teprve hledal svůj styl a nevěděl, zda-li se přiklonit k thrilleru (příběhy s J. Pellamem) nebo detektivkám (příběhy s Rune)
2) vrcholné období, vymezené léty 1995 - 2005, započaté výtečným románem Dívčí hrob, po kterém následovaly další perly - Sběratel kostí, Modrá sféra, Ďáblova slza, Tanečník... Nejlepší období tvorby.
3) pozdní tvorba, kdy v jeho příbězích postupně ubývá napětí a do popředí se dostávají problémy současného světa - ztráta soukromí, internet, sociální sítě, globální oteplování, politika.

Kdysi psal rozmanitěji a záživněji, nyní si našel svůj standard, kterému je již mnoho let věrný a který se vyznačuje jeho typickými (a bohužel, mnohdy i únavnými) zvraty. Je to dobrá četba, odpočinková, otáčíte stránku za stránkou. Přestože je v posledních letech nebývale plodný (někdy stihne i dva romány ročně), jeho práce si stále drží dost vysokou laťku. Na poli thrilleru a detektivek patří již více jak dvě desítky let ke špičce.
Kdysi mě bavil více. Dodnes si pamatuju na nervy, které jsem měl při čtení Sběratele kostí nebo Katedrály hrůzy. Nyní mě již nemá čím překvapit a jeho knihy beru jako milou, kvalitní a oblíbenou odpočinkovou četbu, stejně jako knížky Agathy Christie. A i takových knih je třeba.

Už jako malý kluk jsem Brezinu a jeho literární patlaniny neměl příliš v lásce. Ony ty jeho knihy jsou spíše založeny na ilustracích a lákavých obálkách, než na textu, kterého je v nich pomálu a který obvykle za nic nestojí. Nicméně, právě proto je tolik populární u mládeže. Přece jen, přečíst za jednu hodinu celou knížku je prima pocit. Jen kdyby všechny ty příběhy nebyly podobné jako vejce vejci a nevypadaly jako slohové práce žáka střední školy.

Osobnost autorky je převelice zajímavá. Nejdříve se zde zaregistruje s patnácti nicky a vydává se za své bývalé studenty, po 'odhalení' se pak ze všeho snaží vyvlíknout a hází jednu falešnou stopu za druhou, jako v pravé detektivce, které sama píše! Bohužel se do všeho zamotává víc a víc, čehož využije schopný detektiv Píšťalka a celý komplot zdárně s úspěchem vyřeší.
Zajímavá žena, chtěl bych si s ní povídat přes skype, případně udělat nějaký ten rozhovor.

Na netu jsem našel jeden super vtip:
Víte, proč Smrť nechodí na chat? - Protože by ho banovali za CAPS LOCK.
___

A Terry? Já moc nemusím fantasy, ale pan Pratchett je výjimka. Vždyť kdo by si nezamiloval ty jeho upovídané postavičky, co jich v Zeměploše je?! :)

Enid Blyton - to je prostě dětství. To jsou první návštěvy knihovny, kdy upalujete k polici "B" a vyhrabáváte Správné pětky a Tajné sedmy.
Sice byly všechny ty knihy podobné jako vejce vejci, ale na tom přece vůbec nezáleží. Je vám deset a vy jste právě zjistili, že číst je ohromná zábava. Že vás to baví.

Já budu této dámě nadosmrti vděčný, protože právě ona mě ke čtení přitáhla.

Nedávno jsem se bavil s jedním známým o Kingovi. Vyjádřil se asi takto: „Fajně se čte. Má to fakt všecko hustě napsaný, akorát nechápu, co je na tom hororovýho.“ A já mu na to řekl: „Když čteš Kinga, nečteš ho proto, protože se chceš bát a nebo protože chceš číst horor. Zkrátka čteš Kinga – protože chceš číst Kinga.“

Ale i tak si myslím, že tu nálepku „mistr hororů“ dostal zaslouženě. Ono je totiž mnoho druhů hororů, stejně jako je mnoho druhů zla a strachu. Jsou lidé, které děsí primitivní vraždění a prolévání krve v béčkových hororech, není však stokrát děsivější, když vám během sexu umře partner a vy zůstanete připoutána v poutech k posteli? (Geraldova hra). Existuje bezpočet zaručeně zlých a nadpřirozených bytostí, nepramení však to největší zlo v nás lidech? (jen si vzpomeňme na Nezbytné věci…). King vládne strachu, ale dělá to jinak, než jsme v tomto žánru zvyklí. Píše skvěle, čtivě, volí si zajímavé náměty, má vytříbený jazyk a neuvěřitelně bravurní vypravěčský styl, který vás vtáhne do děje. V čem je dle mého nejlepší, je propracovaná psychologie postav, kterým dokáže vdechnout naprosto uvěřitelné a realistické chování. Jeho knihy jsou ta nejlepší zábava, jakou znám. A protože nikdo není dokonalý, ani Mistr ne, tak občas pokazí závěr.

Nejoblíbenější knihy: To, Svědectví, série Temná Věž (zkrátka ty tlusté).

Četl jsem si ty tzv. citáty, které tady autorka má. To přece nejsou žádné citáty!

Jinak Meyerovou jsem nikdy nečetl a ani nebudu, já nerad brakovou tvorbu :)