Neskonalá – příběh jedné lásky
Michel Faber
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/339163/bmid_neskonala-pribeh-jedne-lasky-XLp-339163.jpg
5
44
23
Michel Faber je bytostný prozaik, básním se věnoval jen okrajově a sám vtipkoval, že tímhle tempem bude mít dost materiálu na první sbírku někdy ve svých devadesáti letech. Pak ale po dvaceti letech manželství Faberova žena Eva onemocněla nevyléčitelnou rakovinou kostní dřeně (mnohočetným myelomem, abychom byli přesní) a Faber se vrátil ke své původní profesi, totiž ošetřovatelství. A právě v pokoji londýnské nemocnice, kde Eva strávila poslední měsíce svého života, vznikly první básně z předkládaného cyklu (je jich nakonec něco přes 70, na cca 140 tiskových stranách.) Tematicky se básně omezují na průběh nemoci, Evinu smrt a Faberův žal. Je to poezie nekompromisně upřímná, emocionálně intenzivní, místy protkaná šibeničním humorem. Drtivá většina básní je psaná volným veršem a rýmovaná sporadicky, což je paradoxně její výhoda: je mnohem přístupnější, než poezie obvykle bývá, a účinek je bezprostřednější. V těchto básních, jež ocenily i takové těžké literární váhy jako Ian McEwan, přišel Michel Faber na něco obecně sdělného: co to znamená najít životní lásku a pak ji takhle krutým způsobem ztratit. Dal hlas lidem, kteří o rakovině kvůli přetrvávajícímu tabu neumí mluvit, nemocným, kteří si své pocity nechávají pro sebe.... celý text
Literatura světová Poezie
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
Undying: A Love Story , 2016
více info...
Přidat komentář
Velmi intimní zpověď o lásce, touze, nemoci, odcházení, samotě, stýskání...
Jedna z nejsmutnějších a nejbolestnějších milostných knih, které jsem kdy četla.
Jedná se o vyjímečně osobní, intimní studii o rakovině, umírání a lásce autora ke své ženě. Nemůžu napsat, že jsou to básně krásné. Zdaleka ne. Jsou odvážné, upřímné a krásně napsané.
Michela Fabera jsem si oblíbil pro jeho prozaickou tvorbu. Nyní, po přečtení této velice intimní sbírky básní mám další důvod, abych autora adoroval ještě více.
Ztráta milované osoby, se kterou prožijete dlouhá léta šťastného manželství, musí být pro každého mimořádně bolestná. Michel Faber se rozhodl ze svého zármutku "vypsat" - jeho básně tak považuji za určitou katarzi nebo "samoléčbu". Pomohl tím sobě a zároveň potěšil spoustu svých věrných čtenářů.
Nemoc a smrt je vždycky zlá a smutek nechce odejít. Vzpomínky jsou tyrani a mučí nás.
Krásná slohově , krutá obsahově
Poezie ,která chytne za srdce.
Už je tomu více jak rok, co jsem zavřel „Neskonalou”, mlčky si lehl do postele a přemýšlel o smrti. Četl jsem spoustu knih, jež Vám zlomí srdce na den, na týden, na měsíc, však „Neskonalá” mi jej rozdrtila na prach a dodnes ho nezpravila. Mám s ní jistým způsobem skoro romantický vztah; přestože vím, že mne pokaždé zdrtí, tak se k ní pořád a pořád vracím. Rozhodl jsem se tudíž trochu na mém vztahu s touto knihou reflektovat.
„Kráčeli jsme ruku v ruce a já byl pyšný,
že mám tuhle budoucí oběť rakoviny po svém boku.
Líbal jsem ji na rty a vnímal jen
sladké a ryzí Ano.”
„Neskonalá” neměla nikdy vzniknout. Faber si nikdy neměl projít tím, čím si prošel, a my, čtenáři, jsme nikdy neměli číst tyto verše o autorově utrpení. To se musí ujasnit. Jak autor, tak všichni čtenáři „Neskonalé”, by měli proklínat svět za to, že tu takovéhle dílo máme, že lze cítit takovouhle bolest. Ale je prostě pravda, že se takové věci, o jakých Faber píše, stávají. Že svět někdy nezná smilování. Jediný rozdíl u tohohle konkrétního případu je ten, že postihl jednoho z nejlepších spisovatelů tohohle tisíciletí, nažeč se ten rozhodl uchopit tuhle situaci ve vší své ošklivosti.
„Nakoupila sis až moc paruk.
Všechny ty přepychové měkké vlasy,
lehce jeté,
v krabicích.
Příliš smutné, než abych si je nechal.
Příliš důvěrné, než abych je prodal.
Příliš cenné, než abych je zahodil.
Co mám dělat?”
Přesto všechno však je tahle sbírka nádherná. Skoro se příčí ji takovou nazvat, ale je jí. Přes všechno, co je v ní popsáno, je to jedná z nejnádhernějších knih, jaké se Vám kdy dostane do rukou. Je to kniha intimní, elegantní, jemná, moudrá. Každá báseň je rozloučení toho nejbolestivějšího druhu. Ale přesto nabízí naději. Že jsme sice koneční, avšak nejiný je smutkem. Že spolu s člověkem neumírají krásné chvíle s ním. A za to tuhle knihu budu navždy považovat za tu nejnádhernější a nejčirejší sbírku básní, kterou jsem kdy četl.
„If I could scan this planet
with X-rays that detect the presence
of your timely interventions,
I’m sure I’d find them
in places you would not expect.
You’re dead. I know. And it is not for me
to show you death is not the end.
But you left lucencies of grace
secreted in the world,
still glowing.“
Tyhle básně jsou nepopsatelné. Smutek, jež se jimi táhne, je nezměrný. Upřímnost těchto veršů je částmi až drásavá. Nikdy jsem nečetl nic tak srdcervoucího, jako báseň „Rizoto”, „Tvůj popel”, či „Stačí říct”. Doporučuji tuhle knihu každému, kdo v moderní poezii hledá více, než jen pěkně znějící věty, kdo hledá v poezii upřímnost a kdo se nebojí bolestivého čtení. Za vším tímto utrpením lze totiž nalézt nesmírnou krásu.
Vím, že autorova žena zemřela a jeho básně jsou bolestí a terapií, která může pomoct i jiným. Ovšem některé básně, okamžiky a útržky jsou dokonalé bez kontextu (Stačí říct, Vlastník účtu, Říkají...). Sub specie aeternitatis.
Kdybych měla rakovinu
a neodmítla léčbu
a měla nějakého blízkého
který by se rozhodl pro vlastní terapii
psaním neumělé poezie
o všem tom hnusu a ošklivosti
přála bych si
aby ji pak třeba spálil
ale rozhodně nepublikoval.
Sila. Nádhera. Smútok. Žiaľ. Nešťastie. Zúfalstvo. Krutosť. Čierny humor.
V týchto básňach je všetko. Strata najbližšieho človeka.
Vidíte ho zomierať, trpieť a nič nemôžete spraviť.
Ako sa s tým dá vyrovnať?
"Jestli pro tebe můžeme něco udělat, cokoli, stačí říct."
Tak tedy,
když už se nabízíte,
ano:
Nemohli byste mě odvézt
na druhý konec vesmíru,
řítit se střemhlav rychlostí
deset miliónů mil za hodinu,
rozházet při tom hvězdy jak popelnice,
uhánět po nebi jak žíznivá čára?
„Jen dřeň Tvé kosti
najisto ví, co tě čeká;
jen tvoje dřeň dodrží přísahu:
skolit tě, zabít tě,
odstavit tě,
sprovodit tě ze světa.“
Z mého pohledu se o poezii jedná. Jednoznačně. Ano, je to autoterapie – jakýsi deník s popisem vyrovnávání se. Ano, je to pomník milované bytosti. A chápu i obavy o to, jestli pohled čtenářů vůbec může být oproštěn od vědomí, že případnou kritikou básní se dotkneme toho nejosobnějšího, co kdy pan Faber napsal.
Za poezii knihu považuji, protože ve mě dělá přesně to, co od poezie očekávám: vyvolává možnost si emocionálně prožít něco, co nejsem schopen uchopit rozumem. A Faber mě svým peklem protáhne tak, že mám pocit, že mu rozumím, že v jeho žalu stojím vedle něj – přestože si zároveň zřetelně uvědomuji, jaký je to nesmysl, jak naprosto nesdělitelný jeho žal je.
Faberova trýzeň je tak intenzivní, že cítím touhu mu nějak pomoct, ulevit mu. A kladu si otázku, jestli je to v jeho situaci vůbec možné. Jako křesťana mě samozřejmě recept napadá – nepomůže od bolesti ani nezaplní prázdné místo po zesnulém milovaném, ale může být lékem na zoufalství a beznaděj. Jenže Faber o opium lidstva zjevně nestojí – stejně jako Sylvia Plath nebo Julian Barnes v Rovinách života. Své břemeno nese sám, a to se pak zdá k neunešení těžké.
„V tom krátkém čase, co mi ještě zbývá,
mohu jen říct každému, kdo chce slyšet,
že kdysi žila žena, laskavá a milá
a statečná a krásná; a nic, zhola nic nezkalí
vzpomínku na to, jak se svět k nepoznání změnil,
když jsme se potkali.“
Strašně smutný a nádherný. Četla jsem anglicky, ale věřím, že i překlad je výborný.
Je těžké zaujmout postoj ke knize, ve které se autor vyrovnává se smrtí nejbližšího člověka, navíc takto otevřeným způsobem. V některých částech textu je Faber tak neúprosně konkrétní, až vás to vyloženě drásá, tam už poezie přechází v krutý popis smrti. Ač jsem toho ve svém životě přečetl mnoho, na něco podobného si nepamatuji. Nečetlo se to lehce a rozhodně to ve mně zanechalo hluboký zážitek.
Zaprvé: tohle pro mě není poezie. Zadruhé: tohle nejsou básně. Teoreticky jde o jednu věc, ale považovala jsem tuto připomínku za natolik významnou, že jsem ji musela uvést hned dvakrát. Rýpnout si bylo nutné, ale konec srandy. Jde o to, že poezii jako žánr zbožňuju, takže už jsem byla dopředu trochu připravená revoltovat. Jakmile jsem tuto knihu otevřela v obchodě, bylo mi jasné, že můj komentář zde bude začínat nějak takto, a kdyby nešlo o Fabera, knihu bych si už z principu ani nekoupila. Jenže to by byla škoda. Jistě, vypsat se z bolesti prý uleví (říká se to, na mě to tak nikdy nefungovalo) a pak je výsledný výtvor v mnoha případech spíš splaškem, který se lidé bojí kritizovat, aby autora v jeho útrpném období neurazili a neranili, protože to se prostě společensky nehodí... Ale! Ale tohle je trochu jiná záležitost. Přestože na mě citové vydírání nebo snad umělá snaha šokovat přehnaným naturalismem z hlediska literatury vůbec neplatí, tato kniha zasáhla i mě. Slova se dostala poměrně hluboko, nedalo se nepředstavit si autorovu situaci na vlastní kůži... jako by se to mohlo stát jednou, kdesi ve vzdálené budoucnosti od současného mládí. Tato kniha se musí procítit. Ráda se k ní jednou vrátím, protože je potřeba si nad tímto zapřemýšlet. Ale co já vím, možná bych mluvila úplně jinak, kdyby mě to potkalo. Mimochodem, opravdu to není poezie.
Bolí to u srdce..., pálí to v očích..., když tohle čteš...
Obracíš stránky..., nepřestáváš,... i když tě to ničí...
Máš strach..., toužíš žít..., a přemýšlíš o tom, jestli by nebylo lepší se nenarodit,... protože jestli nás čeká tolik utrpení a bolesti...
...Kdo by to unesl?...
Jak hodnotit krásu z Faberova pera?
Přísluší, či nepřísluší člověku, jenž nepoznal zmar a bolest, při odcházení milovaného člověka?
Ryze literárně - je to skvost. Mezi až prozaickou poezií lze nalézt nádherné, melodické verše. Vždy na vás vykouknou jako nečekané sněženky na jaře. O to věrohodněji na vás zapůsobí. O to víc bude smrt milosrdnější.
Faber zřejmě tuto knihu napsat musel, aby se vyrovnal se smrtí své krásné ženy. Pochopil postupně vše, co ho bolelo. Rozloučil se s ženou, s kterou chtěl stárnout a zestárnout.
Za mě osobně -pane Fabere - jste muž, kterých je na světě málo. Bohužel. A všichni muži, ale i ženy, by si vaši ódu na lásku měli přečíst.
Láska může i bolet.
Některé básně jsou geniální. Geniální je Faber. Nedokážu posoudit, zda je možné, abych všemu v textu porozuměl. Ale již zmíněnou lásku, nelze přehlédnout. A té chtěl Faber složit hold.
Napsal nám všem, jak moc miloval svou ženu...
Vypsat se z bolesti. Je to pochopitelné, někdy krásné, někdy těžkopádné, vždy osobní a niterné. Děkuji.
Fabera jako prozaika nekriticky žeru, je skvělý. Tady jsem byl ale velmi zklamán. Je to terapeutické psaní (úmrtí ženy) a jako takové má svůj smysl, jako básnická sbírka to však neobstojí. Za prvé to nejsou básně, ale spíše mini-příběhy či úvahy. Za druhé jsou jednotlivé "básně" velmi monotónní. Všechny hovoří o té hrozné ztrátě, ale tak nějak předvídatelně.
Díky románu Kvítek karmínový a bílý jsem poznala tohoto úžasného autora. A i díky tomu se mi do ruk dostala tato sbírka básní. Není to jednoduché čtení,je to až moc opravdové. Tak moc se mě to dotýká,drásá moje nitro. Bohužel,tak moc tomu rozumím. Přesto děkuji a jsem ráda za možnost,že jsem si básně mohla přečíst.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2014 |  Kvítek karmínový a bílý |
| 2016 | Kniha zvláštních nových věcí |
| 2002 |  Pod kůží |
| 2015 | Jablko |
| 2008 | Fahrenheitova dvojčata |
Kniha Neskonalá – příběh jedné lásky je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 53x |
| Čtenářské výzvě | 8x |
| Doporučených | 9x |
| Knihotéce | 18x |
| Chystám se číst | 47x |
| Chci si koupit | 19x |
| dalších seznamech | 4x |
Volným veršem psaná ,,Neskonalá" je básnickou knihou-svědectvím o životě, smrti a lásce.
Je to svědectví bolestné, upřímné, pravdivé a čiré.
Faber nešetří sebe, ani svou ženu, ani čtenáře.
Píše o společném životě dvou lidí, kteří se našli, žili spolu a milovali se až do konce.
Napředposledy
Nikdy jsme nevěděli,
kdy to bude
naposledy.
Bylo důležité nevědět.
Milovali jsme se
napředposledy,
vždycky napředposledy,
tolikrát,
jak jen čas dovolil.
Šli jsme vždy do postele
a dali hlavy
dohromady, snažili se najít,
kam jsi odešla.
Tvoje nemoc byla rozlehlý
kraj, ale nějak jsme
Tě znovu a znovu
našli.