pistalka komentáře u knih

Je to knížka plná paradoxů a nepamatuji si, kdy naposledy jsem měl u čtení tolik protichůdných pocitů.
Samotné téma je velmi zajímavé a prostředí, ve kterém se děj odehrává, taktéž. Nemám Aldisse načteného, ale co jsem pochytil z různých komentářů, často umisťuje děj svých románů do situací, kdy jsou lidé vystaveni jiným přírodním podmínkám, než jaké panují na naší planetě v současnosti. Skleník představuje naši Zemi v budoucnosti, časově vzdálené mnoho stovek milionů let. S tím plyne bezpočet klimatických změn (podobnost s Helikonií?), jejichž důsledkem je zamoření světa všudypřítomnými rostlinami.
Co mi na knize vadilo nejvíc, byly postavy. S žádnou jsem se nedokázal ztotožnit a některé mi ke konci už hodně vadily. Největším průserem jsou ve Skleníku břuňo-břicha (už ten název!), podřadné bytosti bez inteligence, kterým je v románu věnováno zbytečně moc prostoru. Autor sice tyto bezvýznamné tvory zachytil věrohodně a zajímavě, čeho je však moc, toho je příliš.
Celkově příliš nevím, jak knihu ohodnotit. Kdybych měl přihlížet k dějové pestrosti, zajímavému námětu a originálním nápadům, přiklonil bych se skoro až k maximu. Když si však vzpomenu na břuňo-břicha, škrábající se v zadku, mám chuť ubrat nejednu hvězdičku. Aldiss napsal Skleník na začátku šedesátých let, získal za něj cenu Hugo, knížka se stala klasikou ve svém žánru a obecně se řadí k jeho nejznámějším dílům. Některé věci v něm nám po padesáti letech mohou připadat za vlasy přitažené, přesto si román zaslouží pozornost příznivců science-fiction, už jen pro svou svižnost a čtivost. Hodnocení: 60 - 90%

15 06.06.2011

Budete tam taky! Tohleto není obyčejná kniha, protože díky skvostnému vyprávění, propracovanému ději a uvěřitelně drsným reáliím se stanete jedním ze členů polární expedice a budete ji absolvovat se všemi strastmi až do úplného konce. FASCINUJÍCÍ LITERÁRNÍ ZÁŽITEK.

A teplé ponožky jsou u četby vítány.

15 07.01.2011

Silná témata spojená s nutností člověka čelit nástrahám moderní doby se prolínají každou povídkou beze zbytku, až jsem měl pocit, jako kdyby byl Amok jakousi sbírkou lidství dané doby. Ta doba nebyla lehká a mne po četbě ani příliš nepřekvapilo, jakým způsobem Zweig ukončil svůj život. Nabyl jsem dojmu, že byl velmi vnímavým pozorovatelem a dokázal zachytit tehdejší dobu jako málokdo jiný.
V knize nenajdete slabý kousek, ale některé věci (například titulní Amok, Šachová novela nebo Mučivé tajemství) jsou přímo mistrovské. Rád bych upozornil na skvostný překlad, který činí z každé jednotlivé povídky či novely malý literární drahokam.

Po dočtení dlouhé, hluboké ticho.

Kniha mě zasáhla nedlouho poté, co jsem viděl epochální filmovou adaptaci Stanleyho Kubricka, film pro mě natolik nedotknutelný v jakémkoliv ohledu, že jen rozebírání jednotlivých aspektů by stálo za samostatný článek nebo diskurz. Přesto jakékoliv srovnávání knihy s filmem dostává nový rozměr s uvědoměním si, že obojí vznikalo současně: tedy zatímco filmaři pracovali na filmu, Clarke psal příběh (a obojí pak vyšlo současně v roce 1968). Byl to tedy řekněme společný společensko-vědní projekt a díky vzácnému sblížení a porozumění obou aktérů (kteří se navzájem ovlivňovali) vznikl čirý kult, kdy se film v podstatě v ničem zásadním neliší od románu a kdy si Kubrick zaslouží uznání se výtečné zfilmování naprosto nezfilmovatelného a neuchopitelného konce knihy.
Diskuze o tom, jak chápat příběh vesmírné odysey, je živá doteď, přičemž autoři diskutujícím jejich dilema neulehčili a zůstali zticha. V té záplavě interpretací se pokusím i já prezentovat vlastní názor, jak odyseu chápu sám, přičemž to nemusí být správně, ale nikdo mi to v podstatě nemůže vzít, protože oficiální pravdu ví nejspíš jen zesnulí autoři a tu se asi nedozvíme.

(Obsahuje SPOILERY!)
--- Příběh začíná několik milionů let zpět na africkém kontinentě. Pozorujeme tlupu tvorů, kteří sice jsou inteligentnější než jiní okolo, v podstatě však jen kopírují diverzifikaci jakékoliv doby, kdy vždycky vedle sebe žijí živočichové rozličného stupně vývoje. Podstatné ovšem je, že nevykazují znaky lidství ani převratného vývoje, ba co víc, jsou to utrápené bytosti, bojující o přízeň každého dne v nehostinném prostoru plného silnějších nepřátel. Následně se zjevuje monolit, těleso zcela jednoznačně mimozemského rázu, popírající fyzikální zákony, známé opům i čtenářům dvacátého století. Monolit vyzařuje do okolí zvláštní energii, jejímž účinkem je zvýšení inteligence okolních jedinců (v tomto případě opic). Opice se postaví na zadní končetiny, vezmou do ruky kost a začnou ji používat nejen jako nástroj, taky však jako zbraň proti nepřátelům, díky níž se z řadového obyvatele planety stane již navždy dominantní tvor. Tím končí první část příběhu, ve filmu trefně pojmenovaná „Počátky lidstva“, v knize neurčitěji „Předvěká noc“. Monolit (v podstatě technikálie s určitými vlastnostmi) je podle mě i popřením teze některých, že vesmírná odysea je o hledání boha nebo božského. Kdyby tomu tak skutečně bylo, potřeboval by bůh k evoluci nástroj technického rázu? Nebyl by mnohem spíše schopen jakékoliv změny zaštítit svou božskou aurou a vytvořit je tvůrčím potenciálem vlastní osobnosti (viz například kniha Genesis Starého zákona)? Tahle má domněnka se jeví jako pravděpodobnější v kontextu osobnosti Clarka (ateisty), znám je například jeho výrok: „Věda je jediným náboženstvím lidstva.“ Vím, že celý diskurz ohledně odysey se jen hemží otázkami jako „Odkud jsme se vzali?; Jaký smysl naše bytí má?“, o to ale podle mého názoru ani jednomu z autorů nešlo. A proto vnímám jako hlavní poselství i myšlenku celého díla fakt, že lidstvo je v podstatě malé oproti nekonečnosti vesmíru a celá naše dokonalost (nebo spíše nedokonalost) může být kdykoliv konfrontována s něčím daleko vyšším a nesnesitelně inteligentnějším, co jen stěží můžeme pochopit. O tom je přece poslední část knihy a poslední půlhodina filmu. A taky samotný začátek, který v kontextu tohoto dělá z celého vývoje lidstva jen nebohý experiment něčeho. ---

14 24.03.2013

1) Kulhánka jsem chtěl číst proto, že mě už delší dobu lákal. Chápejte, takové ty ohlasy, jak strašný je to brak (strašný brak a ohodnocení maximálním počtem hvězdiček – zvláštní, ne?). Přijde mi však, že označí – li někdo něco za sračku a pak to vychválí do nebes, musí jít už z principu o dílo hodné pozornosti. A já občas něco takového zavětřím a nechám se zlákat.

2) Tak tedy čtu Vyhlídku na věčnost, autorův poslední román. Rozhodně se tomu nedá upřít čtivost, kterou je ostatně autor vyhlášený. Ta je způsobená poměrem akce X vyprávění tak 10 ku 1, což z knihy činí opravdu superakční scifi nebo horor, spíše však nepovedenou kombinaci obojího. Rychločetbu rovněž podporuje rozdělení textu na milion podkapitol o rozsahu jen pár řádků, což je rozhodně forma, které nefandím, přesto se jedná o záležitost individuálního vkusu. Mám – li četbu zhodnotit, o brak se skutečně jedná, s tím, že já rozhodně nejásám.

3) Jsem spíše příznivec komplexnějšího vyprávění a třeba i pomalejšího vstupu do děje, rozhodně mi však nevadí moře akce, je – li podáno na úrovni. U Vyhlídky na věčnost převládal pocit nekonečné patlaniny, která postrádá elementární množství logiky a směřuje někam – kdovíkam? Po padesáti stránkách jsem nechápavě kroutil hlavou a věřil, že se časem vše spraví. Jenže ono ne. A když pak čtete sto stran nekonečných bitek, honiček a akcí, které působí na efekt a ničím neposunují děj, začnete se nudit. Já tedy určitě, páč jsem zvyklý na smysluplnější a kvalitnější literaturu. Občas se vyskytne i lepší pasáž – mám na mysli ty vyprávěcí, v knize jich je ovšem tak 10% a jsou totálně utopeny v největší přehlídce béčkových námětů, které jsem kdy v jaké knize našel. Vzpomeňte si na všechna klišé a stereotypy hororové literatury, fantasy literatury, scifi, komiksů a přidružených žánrů. Jejich spojením vám vznikne Kulhánek.

4) Jsem rád, že mnozí i přes jisté nadšení dokáží správně pojmenovat autorův styl jako brak. Přesto je taková záplava pětihvězdičkových ohodnocení k smíchu oproti tolika skvělým knihám, které by si jej od vás zasloužily více. V poličce se mi válí Stroncium, jeho četbu však odkládám na neurčito.

(22. července 2012 – 5. srpna 2012)
(Čteno v posteli, v práci, ve vlaku, v autobuse, kavárně, bazénu, u bazénu i jinde, za bílýho rána, teplého dne i černé noci. Nikdy to nebylo ono. Kulhánek není moje krevní skupina, očividně.)

14 06.08.2012

Haruki Murakami běhá. Běhá již pětadvacet let – každý den deset kilometrů, každý rok marathon. Já neběhám vůbec, nepočítám-li ranní spěchy na autobus (ale to je jen pár stovek metrů) a nikdy jsem to ani nezkoušel (proč bych to taky dělal). Dalo by se tudíž předpokládat, že by mě nějaká kniha o běhání nadchnout zrovna neměla. Co se ale stane, když se o podobném tématu rozepíše Mistr slova, vysportovaný šedesátník Murakami?

Tento pán používá ve všech svých knížkách spíše jednoduchý jazyk, nevolí složitá souvětí. A stejně tak jednodušše a odlehčeně píše o své lásce, o běhu. O osamělých ranních rozcvičkách, o vycházejícím slunci za zády, o svěžím vánku, foukajícím do běžcovy tváře, o lidech, které na svých pravidelných trasách potkává. Má to všechno své osobité kouzlo, každá věta, každý odstavec, každá stránka. Jak už jsem psal, nikdy jsem neběhal (a ani nesnil o tom, že by mě mohlo bavit běhat), ale během čtení jsem najednou dostal chuť nazout si boty, nasadit sluneční brýle, zasunout sluchátka do uší, pustit Kylie a vyběhnout ven, vyběhnout z domu a řítit se někam, kdovíkam. Prostě běžet. A to je na knížku pozoruhodný výkon. Je to důkaz autorova mistrovství, protože od první do poslední stránky dokázal udržet křehkou rovnováhu mezi tím, co zajímá většinu čtenářů Murakamiho knih (tedy, autorovo soukromí, které si jinak velice úspěšně hlídá) a tím, o čem by knížka s tak zvláštním názvem měla být. Sem tam přiloží nějakou úvahu a nebo vzpomínku z mládí, zkrátka radost číst. Kouzelně. To je to slovo, které se mi dere na jazyk. Může někdo psát o sportu tak, aby to bylo kouzelné? Jinými slovy: může někdo psát o sportu tak, aby to totálně antisportovnímu člověku jako já, který ani neumí kopnout od míče, připadalo kouzelné? ANO.

Kdybych měl z knihy vybrat krátkou ukázku, byla by to tahle:
Když běžím, tak prostě jen běžím. Základním principem je pro mě běžet v prázdnu. Nebo, když to řeknu obráceně, běhám možná proto, abych dosáhl prázdna. I do takového prázdna se občas samovolně vplíží momentální myšlenky. To je docela samozřejmé. V lidské duši prostě nemůže existovat opravdová prázdnota. Lidská psychika není tak silná, aby se s ní vyrovnala, ani tak konzistentní. Podobné myšlenky (či ideje), které se mi při běhu vkrádají do duše, ale nejsou nakonec nic jiného než pouhé odvozeniny prázdnoty. Nemají obsah, jsou to jen úvahy, které se točí kolem prázdna uprostřed.
Myšlenky, které se mi při běhání líhnou v hlavě, se podobají mrakům na obloze. Mrakům nejrůznějších tvarů a velikostí. Přicházeji a pak táhnou dál. Obloha ale zůstává pořád stejná. Mraky jsou na ní pouhými hosty. Procházejí skrz ni a pak mizí. A zůstává jenom nebe. Obloha. Cosi, co existuje a neexistuje zároveň. Cosi, co zároveň je substancí a současně jí není. A nám nezbývá, než abychom způsob bytí takové neurčité schránky přijali tak jak je a porovnali se s tím. (str. 21)

Takže, až někdy v létě kolem vás prosviští plnou rychlostí píšťalka, aspoň víte, proč.

(25. ledna 2012 – 27. ledna 2012)

14 27.01.2012

Ještě dlouho po dočtení mě mrazilo. Mnohem lepší než román 1984.

"Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější."

14 15.12.2010

Nejdřív budu citovat samotnou Agathu: „Jdete na čaj k přítelkyni. Když se tam objevíte, její bratr zavírá rozečtenou knihu - odkládá ji se slovy: ‚Není to špatné, ale proboha proč nepožádali Evanse?' A vy se v tom okamžiku rozhodnete, že kniha, kterou zakrátko napíšete, se bude jmenovat Proč nepožádali Evanse? Nevíte ještě, co bude ten Evans zač. Nevadí. Evans se dostaví v pravý čas - název je však už stanoven…"

Pak o 70 let později jdete po knihovně, koukáte po knihách, až vás do očí praští kniha s podivným názvem Proč nepožádali Evanse? Co to asi může být? Proč se to tak jmenuje? No, něco od Agathy jste už četli a bylo to dobré, navíc začínají letní prázdniny a vy jdete na měsíc do rehabilitačního ústavu. Tam by se něco ke čtení hodilo, no ne?
A zatímco měsíc v ústavu je naprosto příšerný a rádi byste jej vymazali z hlavy, na Proč nepožádali Evanse? nikdy nezapomenete a zhltnete ho za jeden den.

14 15.12.2010

Důmyslně propracovaná knížka s postupnou gradací, která vyvrcholí opravdu děsivě. Jak už tady někdo psal, tohle není pro lidi, kteří chtějí všechno od prvních stran. Atmosféra se utváří pomalu, postupně a narůstá s každou další přečtenou stránkou. Navíc román řeší rodičovskou lásku a ztrátu vlastního dítěte a je tak pravděpodobně jednou z nejvážnějších autorových knih, přestože konec je ryze hororový.

14 30.11.-0001

Kniha není pozoruhodná pouze tím, co v ní autorka naprosto strhující formou popisuje. Reportáž je napsána precizně a čtenářsky atraktivně, na to jsme ostatně u knih vydaných v nakladatelství Absynt zvyklí. Kromě popisu několik desítek let dlouhé historie soustavného ubližování ženám ze strany prominenta švédského kulturního života nabízí kniha i plastický obraz desítek jeho obětí. Co žena, to trochu jiný příběh, jiná výchozí pozice i jiná reakce, s narůstajícím počtem stran a neustále se opakujícím vzorcem chování predátora se však četba stává tísnivou, neuvěřitelnou. Aneb: když to vidí všichni, nevidí to nikdo. Důkazem budiž závěrečná třetina knihy, zachycující atmosféru po vydání odhalující reportáže. Zaujalo mě, že Gustavsson do textu včlenila spoustu úvah o povaze novinářské práce, promýšlí tvůrčí metody a etickou rovinu jako takovou. Kniha tím získává další, neméně atraktivní rovinu. Četl jsem již řadu knih z edice ,,Prokletí reportéři“, Klub ovšem patří k těm nejlepším.

13 06.01.2023

K četbě Agathy Christie jsem se vrátil po dvou letech a dobře jsem si vybral – Pět malých prasátek je Agatha Christie par excellence.

Hercule Poirot na žádost jedné pozůstalé prošetřuje šestnáct let starou vraždu. Celá kniha je mozaikou vyprávění pěti pamětníků, mozaikou pěti různých pohledů na jednu a tutéž událost, konverzační detektivkou, ve které se nikdo nehoní za zločinci a nikdo nehledá důkaz doličný. Christie to umožnilo postavit příběh čistě na psychologii člověka a znalosti lidské povahy – což je ostatně devíza, ve které vždy vynikala. Rozuzlení tak vzniklo prostým porovnáváním příběhů. A to je Agatha Christie mého srdce. My, kteří jsme tuto knihu již četli – jen si to přiznejme - můžeme třeba přimhouřit oko nad tím, jak barvitě a zřetelně (až neuvěřitelně) si protagonisté šestnáct let staré vraždy vybavují podrobnosti jednotlivých dní, můžeme se pousmívat velké neomylnosti Velkého detektiva, jako celek je to ale prostě neodolatelné. Číst to, to je královská zábava Královny zločinu. Já se omlouvám za oslavný paján pro pouhou detektivku, ale to jinak prostě nejde.

13 05.07.2017

Směšné lásky jsou fantastická povídková sbírka, a kdybych ji chtěl jen velmi stručně a zkarikovaně komentovat, napsal bych nejspíš, že to je knížka o tom, jak se souložilo v socialistickém Československu. Čímž bych v podstatě mohl skončit, protože ač to zní poměrně hloupě, Kundera by se za takovou interpretaci – aspoň doufám – nezlobil.
Co mě však v kontextu Směšných lásek a celoživotního boje Kundery za své autorské dílo zaujalo, je různorodost pohledů, jak lze na dílo nahlížet. A zatímco Kundera vidí v Láskách i po nich následujících románech pouhé příběhy o lásce, autorovi fanoušci, literární kritici i jiní, ti je rádi zkoumají jako díla politická, společenská. Což upřímně, přes veškerou snahu autora tyto aspekty díla upozaďovat, je poměrně těžké, i s ohledem na osud Kundery a jeho peripetie s nedemokratickým režimem v Československu. Lze tuto rovinu možná přehlídnout u této sbírky, ale u následných románů? Jen velmi stěží.
Tato sbírka je taky možná nejdůležitějším autorovým dílem, co se Kunderovských postav týká. A slyšel jsem názor, že Směšné lásky jsou v podstatě jejich „laboratoří“, protože velká část postav dalších románů jsou už jen jakési variace na ty ze Směšných lásek. Kundera je podle mě taky velkým znalcem lidské povahy a jako jeden z mála autorů vidí do ženské hlavy, což nevím, jak můžu já jakožto muž zhodnotit, ale mám zkrátka ten pocit. Některé postavy se možná dotýkají hranice uvěřitelnosti, ale na půvabnosti to sbírce neubírá, a jistá komičnost (neřkuli tragikomičnost) k této úmyslně nadsazené kolekci směšnosti patří. Nečtěte tento můj komentář, čtěte Směšné lásky!

13 18.05.2014

--- Časy se mění a třeba budeme za pár desítek let nostalgicky vzpomínat na dobu, kdy jsme četli severskou krimi, a budeme ji hledat v antikvariátech, protože se už dávno přestala vydávat. A třeba taky čas od času dostaneme chuť na klasickou anglickou detektivku, a to budeme vědět, že stačí zajít do knihkupectví, protože jistý druh kvality se prosadí v každém čase.
Milá Královno zločinu, První dámo detektivky nebo jak jinak Tě za posledních sto let titulovali. Chci Ti říct, pokud se na nás usmíváš z literárního nebe, že žádný z těch titulů není přehnaný, za vlasy přitažený, ač Ty sama bys je při své skromnosti používala jen velice nerada. Právě jsem dočetl čtyřiapadesátou knihu od Tebe. Což je, jak by jistě každý uznal, obdivuhodný počet napsaných knih (a to mi ještě v záloze pár zbývá). Putujeme spolu už přes deset let, a já si kolikrát říkám: jak to ta Agatha dělala? A vždycky, když jsem se sám pokoušel něco podobného napsat, ztroskotal jsem po pár stránkách a zmuchlaný papír odhodil do koše. Bohužel, nejsem Agatha Christie. A pak, když vidím ty stohy pokračovatelů, napodobovatelů, zkouším někdy i je. Jenže, také nejsou Agathou Christie. A tak mě napadlo, že pravým důvodem takového dlouholetého úspěchu je jedinečnost, kterou lze jen těžko napodobit. Protože začíst se po čtyřiapadesátá nebyla vůbec žádná nuda, těkal jsem očima od stránky ke stránce a užíval si milou prokreslenost postav, důvtip a ješitnost Hercula Poirota, laskavý anglický humor. Je to něco, čemu ani sto let nestačilo k zestárnutí, což je obdivuhodná nadčasovost. Schválně, kolik věcí z počátku devadesátých let považujeme za neaktuální, zastaralé? Ony i ty vraždy jsou ve Tvém podání jakési milé, něžné… hezké. Tak se laskavě nediv, co na Tobě stále všichni vidíme. ---

A děkuju databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku. Asi přistavím knihovnu, Agáto!
(29. prosince 2013 – 30. prosince 2013)

13 30.12.2013

TA ATMOSFÉRA! Dílo je to těžké, tíživé a temné, bizarní, lehce surreálné, místy hůře srozumitelné, s přibývajícími stránkami stále bezvýchodnější a úzkostlivější. Aniž bych měl ambice knihu analyzovat, interpretovat a pídit se v tom, co tím chtěl Pan Autor říci, chci zmínit, že nedokončenost není v tomto případě nedostatkem (ale to se dá říci asi o všech Kafkových dílech). Spíše umocňuje depresi z vnitřního světa Josefa K (a že jí je!), z věcného, chladného a nezaujatého konání postav. Oddaluje vysvobození, které nepřijde, a ani přijít nemůže.
Nezapomenutelná a jedinečná kniha, kterou bych doporučil spíše silnějším jedincům, přičemž bych určitě Procesem nekazil povinnou četbu dětí. Ty si z něj očividně stejně nic neodnesou.

13 24.05.2013

Nejdřív jsem si nechal tady na databázi seřadit všechny kingovky podle hodnocení. Puls byla (je) druhá nejhůř hodnocená a proto jsem k ní přistupoval s rezervou. Když ale člověk chce přečíst všechno, co tento pán napsal, musí tu většinu výborných kousků proložit něčím méně dobrým. Nicméně mě velmi překvapilo, jak dobrá ta kniha ve skutečnosti je. Jasně, Puls na celé čáře prohrává ve srovnání s těmi vrcholnými kousky - To, Svědectví, Nezbytné věci; přesto záplavu negativních reakcí nechápu. První polovina knihy mi velmi evokovala nedávno přečtenou klasiku (Den Trifidů) a v rámci Kingovy tvorby se dějem blíží k první části Svědectví. Lidstvo zde však nehubí Kapitán Trips, nýbrž mobilem zmutovaný "puls".
Já se u čtení rozhodně nenudil a příště budu hodnocení většiny brát s větší rezervou :-)

13 11.03.2011

Zaostalé prostředí Podkarpatské Rusi mělo zcela určitě své kouzlo. Vždyť zde na malé ploše žili Rusíni, Židé, ale i Čechoslováci. Ti se do této bohem zapomenuté krajiny houfně hrli po roce 1918, kdy se území stalo součástí československého státu. I autor Olbracht několikrát Podkarpatskou Rus navštívil, seznámil se s místními zvyky a legendami. Vše si pečlivě uchoval v paměti, aby později napsal Nikola Šuhaje loupežníka. Ten je místy psán takřka reportážním stylem, který dodává knize potřebnou autenticitu. Občasné nadpřirozeno je kořením knihy, která jako jedna z mála autorových věcí přežila dobu a dodnes je čtivá.

13 15.01.2011

Nevytýkám tomu krátkost, neboť je jedním ze znaků tvorby tohoto píšícího inženýra, a na jednu stranu to má v té stručnosti své velké kouzlo. Taková hodně malá jednohubka, úžasně čtivá, s originálním námětem, vskutku překvapivou závěrečnou pointou, nenapadá mě, co bych měl na této sci-fi legendě kritizovat. Přesto asi ale souhlasím s tím, že s větším množstvím vaty by to mohlo být ještě o opičí chlup lepší, a kdyby se do podobné tématiky pustil nějaký současný autor, určitě by to mělo aspoň pět set stran, přičemž bychom se dozvěděli spoustu pikantností navíc, například JAK TO TŘEBA MĚLY TY OPICE SE SEXEM a jestli se běžně stávalo, že si vrznul orangutan se šimpanzem. A tak.

Volná filmová adaptace z roku 1968, která je vážně VELMI, VELMI, VELMI volnou adaptací, je jedním z mých nejoblíbenějších filmů.

Putoval jsem s Rolandovým ka-tet sedmi díly Temné Věže a říkám díky, neboť to byly jedny z nejlepších fantasy knih.
Sympatický je pak na osmém svazku fakt, že se nejedná o ambiciózní návrat nebo násilné oživování již dokončené ságy, nýbrž o jakýsi drobný dárek pro fanoušky. Něco málo přes dvě stovky stran neposkytnou prostor k rozvinutí složitých dějových zápletek, k sesednutí okolo ohně a poslouchání příběhů to ovšem bohatě stačí. A Roland příběhy vyprávět umí, to přece všichni víme. Takže děkuji za tu možnost vyslechnout si něco, co mohlo zůstat utajeno ve tvém mozku, Steve. A že jsem tedy poslouchal pozorně!

A jen malé doporučení ke konci: Na přebalu knihy King polemizuje se čtenáři, je-li Závan klíčovou dírkou vhodný i pro čtenáře, neseznámené s předchozími díly. Dochází k závěru, že ano. Stejně ale... Bral bych to jako dárek pro fanoušky Věže, seznámené s předešlým dějem. Ostatním bych knihu nedoporučoval, neboť si z ní v takovém případě odnesou... třetinu?

Dočteno 14. června 2013 na Rolandův svátek.

12 14.06.2013

V dnešní době pro mnohé těžko zkousnutelný kus literatury, v podstatě jazykový experiment, prvorepublikovým poetismem prosycený exkurz do Krokových Varů. A že to nemá děj? Kdo by to tomuto velikolepému futrálu krásy češtiny vyčítal!

12 23.05.2013

Budu s tímto názorem v menšině, ale mně se Hostina pro vrány líbila převelice, daleko více než Bouře mečů nebo Střet králů. Vynechání některých lokalit a postav příběhu neuškodilo, právě naopak. Hostina na mě působí uceleněji a kompaktněji, přináší přehlednou (!) paletu postav (byť jejich výčet na konci knihy zabírá neuvěřitelných 70 stran). Cersei se dopracovala do podoby mrchy, která nemá srovnání nejenom v Západozemí, ale také v jiných románových světech. Tyrion zmizel, neznámo kam, aniž by to knize ubíralo na poutavosti. Souhlasil bych i s tvrzením, že se ve čtvrtém dílu téměr nic nestalo, když však někdo dokáže nic popsat takto poutavě, není co řešit. Bravo, Pane Spisovateli! Mám Vaši nadrženou fantasy říši rád.

(14. května 2012 - 24. května 2012)

12 27.05.2012