Petrush komentáře u knih

Kniha se čte dobře, ale nemůžu a nemůžu a nemůžu se zbavit dojmu, že je celá jakási laciná.

5 24.07.2018

Knihu jsem četla už poměrně dávno, ale ten pocit, který mi po přečtení zůstal, nebyl pocit po přečtení dobré knihy. Zkrátka mi nesedla.

5 24.07.2018

Od knihy jsem čekala víc. Některé kapitoly a pasáže výborné, jiné slabé. Víckrát jsem měla pocit, že na položenou otázku vlastně nakonec nepřišla odpověď. Ta byla třeba i dlouhá a rozvláčná, ale vyzněla jaksi do ztracena. Některé názory či závěry mě zklamaly, protože mi přišly hodně zkratkovité.

4 23.03.2022

Četlo se to dobře. Autor je nadšený otec, rodičovství ho baví, našel se v tom. "Bavím se se svým synem odmalička úplně o všem, co jej zajímá. ... Často jsem po nocích studoval podklady k našim tématům, abych mu mohl co nejjednodušším způsobem co nejpřesněji popsat to, co se dělo nebo děje." (z kapitoly Zkuste pátrat po příběhu).
Přišlo mi, že je autor někdy až příliš přesvědčený o své pravdě (počet a odstup sourozenců a jejich soužití, striktně vymezené role ženy a muže, negativní aspekty častého pobytu dítěte mezi vrstevníky ve školce ad.).
Také mi jeho doporučení a představy občas přišly jako sci-fi. Ale to si nejspíš sám uvědomuje: "Samozřejmě jsem zde popsal ideální stav, který je bohužel v dnešní bláznivé době téměř nedosažitelný." (z kapitoly Proč si dítě nevěří).
Autor často opakuje, jak je jeho syn skvělý a jak si spolu rozumí. To je samozřejmě bezva a od autora knížky o výchově bych ani nečekala, že by neměl s dítětem pěkný vztah, akorát v knize to už tou četností na mě působilo trochu divně.
Kdybych to měla celé shrnout: dávejte dítěti především svůj čas a zájem a buďte naprostou většinu času radostní a pozitivně naladění. Nedávejte příkazy, zákazy, netrestejte, nevyhrožujte, nekřičte, nemoralizujte, nenálepkujte, ale naučte se s dětmi uzavírat dohody, využívat v komunikaci hlavně zpětnou vazbu a berte ohled na to, zda vychováváte kluka nebo holku. Abyste dokázali být radostní a energičtí, vychovávejte v poměru tři dospělí na jedno dítě (zapojte střídavě např. prarodiče, příbuzné, přátele) a/nebo mějte další dítě až s velkým časovým odstupem (aspoň 6 let, lépe 8). Takto budete mít pohodové rodičovství.
V knize nejvíc oceňuji závěrečnou kapitolu o komunikaci a nemainstreamové názory ohledně dárků, lhaní dětem a jiných témat. Celkově ji moc vysoko nehodnotím, o výchově i komunikaci s dětmi se dají najít mnohem lepší knihy.

4 02.03.2022

Zajímavá kniha, to každopádně. Dozvíte se podrobnosti z jednoho náročného oboru, historky z ošetřování vrcholových sportovců či prezidentů (bez tohoto bych se v knize obešla), o souvislosti psychiky a těla, o nevýhodách medicíny založené na důkazech a mnoho dalšího. Odbornější pasáže vyžadovaly víc soustředění, ale celkově se kniha četla snadno. Pěkně napsaný úvod.

4 19.08.2021

Velmi pěkná, pozitivní, inspirativní kniha o tom, jak v životě prožívat více radosti. Myslím, že kdyby se člověku podařilo aplikovat byť jen pouhé jedno procento přečtených doporučení, tak už jen to určitě povede k větší spokojenosti.

4 17.05.2020

Kniha motivuje k tomu, abychom si přestali stěžovat (a kritizovat, pomlouvat a mluvit sarkasticky), což je věc, kterou skutečně většinou děláme. Kniha mohla být klidně kratší a styl psaní mě nenadchnul, ale stěžejní myšlenka je vynikající. Nevím, jestli autor nepřehání ohledně pozitivních důsledků nestěžování. Zatím jsem se do "nestěžovací výzvy" nepustila, tak nemohu posoudit. Ale vlastně i kdyby člověk s "nestěžovací výzvou" nezačal, tak přečtení knihy je přínosné, protože si uvědomí negativitu a škodlivost stěžování.

4 28.12.2019

Těžko se mi hodnotí. Autor bohatě cituje a je vidět, že si dal práci s dohledáváním informací. Nicméně se nemůžu zbavit dojmu, že je to hlavně o vybrání těch správných argumentů a správných zdrojů. Když přímo napíše "Vím, že existují četné studie, z nichž vyplývá, že... Přesto se domnívám, že těmto poznatkům nesmíme přikládat příliš velký význam.", tak to opravdu působí jako cherry picking.
Nicméně i přesto je to zajímavá kniha, která podle mě stojí za přečtení, už jen kvůli tomu druhému, méně obvyklému, pohledu.

"Zpravodajství je v současné době jedním z hlavních zdrojů odstupu mezi lidmi. Člověk, který se dívá na zprávy, získává pocit, že se přibližuje realitě, ale ve skutečnosti dostává její pokroucený obraz."

3 10.01.2024

Kniha citátů a úvah, jen náznak příběhu. Není to tedy moc na čtení od začátku do konce, spíš jen tak zalistovat a popovídat s dětmi o pár stránkách. Ilustrace se líbily, hlavně jejich množství. Mě příliš nezaujala, i když s mnoha moudry souhlasím.

3 15.10.2023

Kniha se tváří vědecky, ale je to spíše filozofie místy podložená vědeckými studiemi. Na množství tvrzení obsahuje na můj vkus málo odkazů. Autor se často odkazuje na Ramtha School of Enlightenment, do které se zapsal a poté tam také několik let učil.
Poměrně rozsáhlá část věnovaná podrobnému popisu částí mozku, neuronům, axonům, dendritům apod. pro mě byla celkem nudná a ačkoli autor píše, že je pro pochopení zbývající části knihy nezbytná, tak mně to tak v kontextu celé knihy nepřišlo. Poslední třetinu knihy považuji za nejzajímavější.
Kniha je nevyvážená co do podrobnosti jednotlivých úvah. Někdy jde autor krok za krokem a je snadné sledovat, jak vyvozuje závěr. Jindy udělá krátký úvod, megaskok a najednou závěr. Autor občas odvíjí své myšlenky od počátečního tvrzení, se kterým se ne vždy dá souhlasit nebo je nejasné. Také si někdy protiřečí a často se opakuje. Místy to nedávalo smysl a nechápala jsem to.
Autor říká, že neurální sítě, které spouštíme svými myšlenkami nejčastěji, posilují, a proto se postupně spouští snáz a snáz - stačí i velmi slabý podnět (příklad: někoho potkáme a ten nám vzdáleně někoho připomene... a spustí se sekvence myšlenek, přičemž končíme zas a znova např. u myšlenek, že jsme k ničemu, že jsme rozčílení, cítíme se jako oběť atd.). Myšlenky a pocity jsou navzájem svázané - myšlenka (či vzpomínka) vyvolá v těle pocit (tj. vyloučení určitých peptidů, které se navazují na receptory buněk) nebo naopak pocit vyvolá myšlenku (vzpomínku). Buňky těla se stávají závislé (autor to zdůvodňuje potřebou homeostázy, v tomto případě chemické) na těch látkách/pocitech, které dostávají nejčastěji. V buněčné genezi se ale vyvine méně receptorů na tyto látky (jako obrana proti zahlcení těmito látkami), a proto postupem času potřebují k uspokojení své závislosti více těchto konkrétních látek (určitá forma otupení vnímavosti buněk). Takže časem "je potřeba" se rozčílit víc, cítit se víc jako oběť, mít větší obavy atd. Produkci těchto látek řídí mozek a tyto potřebné látky/pocity jsou spjaty s myšlenkami, a proto je těžké vystoupit z koloběhu "tělo potřebuje - a mozek si proto myslí...". Stáváme se tím, co si myslíme.
Dál autor mluví o tom, že hodně lidí má většinu času mozek v tzv. stavu přežití (chronický stres) - mozek neustále vyhodnocuje podněty a predikuje budoucnost na základě vzpomínek na minulost, přičemž jde v podstatě o emocionální způsob fungování. V tomto stavu tělo jednak upřednostňuje jiné činnosti než kvalitní trávení, regeneraci buněk, rozmnožování (plodnost) ad. a jednak upřednostňuje rutinu (tj. pokud možno žádné nové situace, protože neznámé vyžaduje ke zpracování větší zapojení mozku, který je ale momentálně ve stavu chronického stresu a na tohle nemá energii). Autor nejrůznější dysfunkce a nemoci odůvodňuje chronických stresem.
Dále autor např. říká, že pokud nebudeme neurální sítě rozšiřovat a posilovat učením nových věcí a novými zážitky, bude převládat jejich genetické nastavení (aneb budeme stejní jako naši rodiče).
Autor doporučuje jako první krok ke změně mentální nácvik, tj. v klidu si sednout a představovat si sebe nově (např. trpělivého nebo takového, na jaké vlastnosti chceme pracovat). Představovat si situace a naše nové reakce, přemýšlet o lidech, kteří tuto novou chtěnou vlastnost mají apod. Potom přejít od mentálního nácviku k činům, tedy začít se tak chovat. A dělat to tak dlouho, dokud se to nestane automatickým.
Závěrem stručně mluví o kvantové fyzice, hmotě a mysli a směřuje k tomu, že naše osobní realita je odrazem naší osobnosti, tedy změníme-li sebe, změníme svou realitu.
Ke knize mám určité výhrady, ale stála za přečtení a zamyšlení. Kdybych to měla shrnout stručně: Všechno je to o tom, jak si to nastavíme v hlavě. Dávám jen dvě hvězdičky, protože ačkoli je to uvedeno v názvu, nelze se na ni dívat jako na vědeckou.

"...stejně jako si dovedeme vypěstovat zvyk cítit se v depresi, vzteklí, nabručení, trpící či plní nenávisti, dokážeme být i šťastní, spokojení, veselí a plní života. Přebíráme od svých rodičů a dalších předchůdců negativní stavy mysli a reprodukujeme je. Pak je na základě svých předchozích zkušeností ještě posilujeme."

3 05.02.2023

Krásná knížka o hledání a nehledání, plynutí, splynutí, nalezení, přítomném okamžiku, jednotě, jedinečnosti, naukách, slovech, myšlenkách, moudrosti. A tak dále.

"Krásný byl svět, když jej tak člověk pozoroval, tak beze všeho hledání, tak prostě, tak dětsky. Krásný byl měsíc a souhvězdí, krásný byl potok a břeh, les i skála, koza a střevlík, květina i motýl. ... Všechno to zde věčně bylo a on to neviděl; nebyl při tom. Teď přitom byl, teď k tomu patřil."

"Zakusil jsem na svém těle a na své duši, že jsem velmi potřeboval hřích, potřeboval jsem rozkoš, potřeboval jsem honbu za majetkem, marnivost, a potřeboval jsem nejbídnější zoufalství, abych se odnaučil odporovat, abych se naučil milovat svět, abych jej už nesrovnával se světem, jaký bych si přál či namlouval, s dokonalostí, kterou jsem si vymyslel, nýbrž abych jej nechal takový, jaký je, a miloval jej a rád k němu náležel."

3 21.07.2022

K Summerhilu jsem se dostala díky zmínce v knize Bdělost. První polovina popisuje fungování školy (samosprávu a školní schůze, hry, práci, stravu, přístup k sexu, k náboženství, hraní divadla, učitele atd.), druhá část je autobiografie. Obojí mi přišlo hodně zajímavé a čtivé, navíc autor měl smysl pro humor, takže kniha je občas fakt vtipná. Summerhill byl založen cca 1920 a knihu autor napsal kolem roku 1970 ve svých skoro 90 letech. Po tolika letech vedení školy se snaží zmínit úspěchy i neúspěchy a fungování školy co nejobjektivněji popsat. Základní myšlenka celé školy je v tom, že emoce dítěte jsou důležitější než jeho intelektuální pokroky. Dával větší váhu životu, svobodně prožitým emocím a štěstí než výuce a vzdělávání. Proto také např. byla v Summerhillu docházka do vyučování dobrovolná.
Nejsmutnější mi přijde, že se toho vlastně od doby, kdy knihu napsal, ve školství nic až tak převratného nezměnilo. Pořád musí žáci poslušně sedět a poslouchat výklad, který je obvykle vlastně nezajímá, raději by běhali, něco vyráběli nebo se učili něco jiného. Výborné mi přijde, že tu knihu napsal po tolika letech zkušeností, takže nemluví jako teoretik, ale z praxe.
Knihu určitě doporučuji. Silně narušuje naše přesvědčení, konvence a představy. Prostě skvělá kniha.

"Upusťte od všech konvenčních domněnek ohledně čistoty, nepořádku, vyvádění, nadávání, sexuální zvědavosti a neúmyslného ničení hraček (zdravé dítě by naopak mělo v průběhu dospívání zničit značné množství hraček zcela úmyslně). "

"Nenapadám zde studium, ale učení by mělo přijít až po hře."

3 18.06.2022

Kniha se hodně zaměřuje na rodiče. Vyzývá je k tomu, aby analyzovali svoje myšlenky, které jim v situacích s dětmi automaticky naskakují (jako např. v tomto věku už by přece ne/mělo dělat to a to, nikdy se to nenaučí, co když mě nebude poslouchat, co si o mně/něm pomyslí ostatní, nebude mě využívat? apod.).
Autorka popisuje emocionální potřeby dětí a jak je naplnit, konkrétně lásku, svobodu sebevyjádření, samostatnost a moc, emocionální bezpečí, sebevědomí. Každé potřebě věnuje jednu kapitolu. Celá kniha se dá shrnout jako buďte bezpodmínečně milující, laskaví a chovejte se k dítěti tak, jako byste se chovali k dospělému, kterého si vážíte.
Praktické příklady i překlad jsou poněkud kostrbaté. Ale celkově knížku určitě doporučuji. Nečekejte až tak moc konkrétní rady, jde spíš o směr nebo ideál. Nutí k zamyšlení, sebereflexi a motivuje ke změně přístupu.

Namátkově pár citátů:
"Rozlité mléko není výzva ke kritice, ale k pomoci s utíráním."
"Vzdor vyplývá z bezmoci."
"Mnohokrát denně dáváme dětem signál: Nejsi tak důležitý jako něco jiného (telefonní hovor, návštěva, večeře atd.), jsi úplně dole na mém seznamu priorit."

3 06.10.2021

Nejdřív jsem se pustila do knihy Nejsou stejné, ale poté, co jsem neurčila ani svůj typ ani dítěte a celkově jsem měla pocit, že tomu moc nerozumím, jsem začala číst Ani mámy nejsou stejné. Tady je postup určení typu popsaný daleko přehledněji, srozumitelněji a svůj typ se mi podařilo určit. Celkově jsem teorii typů podle této knihy pochopila lépe než podle Nejsou stejné, ke které jsem se pak vrátila.
Ani mámy nejsou stejné je čtivá knížka, je v ní hodně příkladů, příběhů a popisů. Bylo zajímavé si u jednotlivých typů přečíst charakteristiku, výzvy v mateřství, co spouští stres, jak se stres projevuje a co s tím. Když člověk projde víc typů, zjistí, že se najde trochu také v jiných typech, což je ale vlastně v pořádku.
A není to jen o ženách, podle knihy lze určit třeba i typ partnera.
Už jsem to psala v recenzi na Nejsou stejné a patří to taky sem: největší přínos knihy vidím v tom, že krásně ukazuje, že lidé nejsou stejní a že co vyhovuje jednomu, to nemusí vyhovovat druhému. Vede to k lepšímu pochopení a hlavně přijmutí odlišnosti ostatních.

3 05.08.2021

Nejdřív se mi nepodařilo žádný typ určit, svůj, dítěte ani nikoho jiného. Až potom podle lépe popsaného postupu v knize Ani mámy nejsou stejné se mi podařilo určit svůj typ. A díky této druhé knize jsem tomu i celkově víc porozuměla a potom jsem se vrátila ke knize Nejsou stejné.
První část pro mě byla těžko srozumitelná, asi mi nesedl způsob výkladu. Hlavně kapitola o tom, jak určit svůj typ, mi přijde jako ta nejméně srozumitelná kapitola z celé knihy. Opakovaně jsem se ztrácela v dominantních, sekundárních, tandemových a překompenzovaných funkcích.
Druhá část je čtivější, věnuje se podrobně popisu jednotlivých typů v předškolním věku, v mladším školním věku, v dospívání. A jak podpořit dítě konkrétního typu v učení, co potřebuje a co naopak mu bere energii nebo jaké povolání by mu mohlo vyhovovat.
Ale ono je vlastně jedno, jaký je kdo typ. Ostatně autorka sama píše, že se v průběhu času typ může projevovat různě, že ve stresu/pubertě člověk reaguje "netypově" atd. Největší přínos knihy vidím v tom, že krásně ukazuje, že lidé nejsou stejní a že co vyhovuje jednomu, to nemusí vyhovovat druhému. Vede to k lepšímu pochopení a hlavně přijmutí odlišnosti ostatních.
Dvě hvězdičky ubírám za tu nesrozumitelnost a nutnost vyčíst další věci ze zmiňované druhé knihy.

3 05.08.2021

Přijde mi to jako taková docela průměrná fantasy. Pravda, trochu filosofická. Zaobírá se tématy jako jsou vzpomínky, odpuštění ad.
Doslov jako obvykle nezklamal a pobavil: pár nic neříkajících stránek napsaných vyšperkovaným jazykem.

3 22.04.2020

Od prvních stránek knihy bylo jasné, k čemu to celé směřuje. Příběh na mě působil nerealisticky, naivně, natahovaně. Ale dočetla jsem to.

3 19.11.2019

Po přečtení knihy Aha rodičovství jsem se rozhodla určitě přečíst i tohle pokračování. V knize je nespočet výborných tipů, jak podpořit hezký vztah mezi sourozenci. Jak před narozením sourozence, tak později v různém věku. Těch tipů je tolik, že i sama autorka píše, že není cílem vyzkoušet všechny, spíše si jich pár vybrat a ty zkusit aplikovat.
Na druhou stranu, některé nápady mi moc nesedly. Nedovedu si představit, že si každý večer připíjíme na úspěchy každého člena rodiny (a třeba i úspěchy typu "Hanička dnes sama tlačila nákupní vozík") nebo říkat batoleti a miminku "Vidíš, Jiřík si od tebe vzal hračku. Jste opravdu skvělý tým!"
Knížka se mi nelíbila tolik jako ta předchozí. Možná je to tím, že zde je více patrný rozdíl mezi českým a americkým rodičem.

3 02.11.2019

Velice rozumná knížka. Autorka nepropaguje ve výchově žádné extrémy, naopak doporučuje "uměřenost". V kapitolách podle věku popisuje, co je v dané době pro dítě aktuální a doporučuje, jak k dítěti přistupovat. Text prokládá různými příklady a příhodami z praxe. Někdy mi autorčiny názory přišly zbytečně striktní, ale jak už jsem psala, nejde o žádné extrémy. Rozumná a aplikovatelná doporučení rozhodně převládala. Celkově je kniha pozitivně laděná.

3 04.04.2019

Přestože jsem se ze začátku ztrácela ve velkém množství postav, do knihy jsem se dobře začetla. Kniha popisuje život Jurije Živaga, jeho úvahy, názory a také to, jak se postupem času jeho názory vyvíjí a "obrušují". Řekla bych, že vztah s Larou není v knize ten hlavní a nosný prvek. Tedy pokud nebudeme uvažovat, že Lara představuje Rusko, jak jsem se dozvěděla v doslovu.
Trochu odbočím: viděla jsem zfilmování z roku 2002 - tam byla láska Jurije a Lary v popředí a mnoho postav i událostí bylo z filmu (vzhledem k jeho délce celkem logicky) vypuštěno, ale je to podle mého názoru zdařilé zpracování.
V knize mě okouzlily popisy počasí, přírody, měst, ulic. Přijde mi až neuvěřitelné, že autor uměl tolika různými a stále nápaditými slovy a přirovnáními znova a znova vystihnout třeba sníh a zimu.
Část úvah v knize šla mimo mě, část mi přišla hluboká nebo i aktuální. A doba to musela být strašně drsná.
Předmluva a doslov knihy - (tradičně) zklamání. Něco z toho bylo zajímavé, ale celkově mi to přišlo s prominutím jako nabubřelé kecy. Evidentně vůbec nerozumím literární kritice.
Abych to shrnula - Doktor Živago není žádná odpočinková kniha a je možná až moc spletitá, ale rozhodně doporučeníhodná.

3 05.02.2019