Pablo70 komentáře u knih

Napadá vás, co se s vámi stane, když pročtete tuto bichli? Otevřou se vám dveře a okna našich měst a vesnic a vy náhle spatříte a pochopíte, co jste dříve jen bez zájmu míjeli. Barokních památek je u nás habaděj a český barok je vskutku originální, je milý a úměrný, jak pravil Jan Werich: "Vono to baroko je pěkný pro voko!"
Tato kniha je opravdu základní (jak se teď říká: BASIC).

2 12.11.2020

Napínavé? Dobré nápady, ale řešení "případů" bylo tak nějak předvídatelné. Oddychovka. Četlo se to dobře, určitě knize patří 3,5*.

2 12.11.2020

Čirá radost! I druhý soubor se skládá ze 180 pohádek, které jsou uspořádány do dvanácti mandelů – oddílů po patnácti pohádkách. Jak praví motto:
„Za devatero horami, za devatero řekami, na samém konci světa, kam ani ptáček nezalétá, je modré moře a uprostřed toho moře zelený ostrov a na tom ostrově statný zlatý strom, strom celý zlatý, krásně rozsochatý, a ten zlatý strom má dvanáct větví a na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.“
Ach, co jsme se jich načetli! Kéž by to nikdy neskončilo...

6 09.11.2020

Stará láska! Každý soubor se skládá ze 180 pohádek, které jsou uspořádány do dvanácti mandelů – oddílů po patnácti pohádkách. Jak praví motto:
„Za devatero horami, za devatero řekami, na samém konci světa, kam ani ptáček nezalétá, je modré moře a uprostřed toho moře zelený ostrov a na tom ostrově statný zlatý strom, strom celý zlatý, krásně rozsochatý, a ten zlatý strom má dvanáct větví a na každé větvi po jednom hnízdě a v každém hnízdě po mandeli vajec, po mandeli vajíček z jasného křišťálu: stačí jen rozbít skořápku a v každém najdeš pohádku.“
Ach, co jsme se jich načetli!

6 09.11.2020

Ve francouzských pohádkách musí hrdina leckdy projít krutými mukami, aby dosáhl svého štěstí. Jsou tak mnohem bližší krutějším pohádkám, na které jsme uvyklí od Němcové a Erbena. Ale i zde se setkáme s odvážnými dětskými hrdiny, kteří si získají naši přízeň.
A o kvalitě Vladislavových pohádek připojuji citaci z disertace M. Klímové: - V neposlední řadě jsou Vladislavovy pohádkové soubory z edice Pohádky národů čtenářsky oblíbené díky kvalitnímu jazykovému zpracování a po odborné i umělecké stránce hodnotné adaptaci. V recenzi na knihu francouzských pohádek Kapitán Tulipán a princezna z Bordeaux publikované v polovině 90. let připomíná Anna Červenková českou pohádkářskou tradici spojující vědecký přístup odborníka s přístupem básníka-vypravěče „v osobách Karla Jaromíra Erbena a Václava Tilleho (Bohumila Říhy) […]. Na tuto tradici navazuje básník, překladatel, znalec a ctitel pohádek Jan Vladislav“. Zmiňovaný aspekt nabývá na důležitosti právě v době po sametové revoluci, kdy náš knižní trh zaplavilo množství adaptací a překladů velmi různorodé kvality.
Svatá pravda! Stojí zato pátrat po Vladislavových pohádkách po antikvariátech, i když notně očtené, jaou tyhle knížky ozdobou každé dětské knihovničky!

09.11.2020

I náš výtisk těchto pohádek je velmi "očtený"! Italský temperament, hlasitý smích a nespoutanost hrdinů si získal srdíčka mých dětí. Nejsou to rozhodně temné až hororové pohádky bří Grimmů! Tady vládne ostrovtip: Zde „...chytré Janiny přelstívají pyšné královské syny, moudré Sorfariny dávají za vyučenou svým tvrdohlavým královským manželům – a taškáři Ferrazzanové si tropí šprýmy jak z kmánů, tak z pánů, ba i ze samého krále.“
Jak později napsal Jan Vladislav, chtěl „v tom sešněrovaném myšlení školy za komunizmu“ nabídnout dětem svobodný svět s prostorem pro tvořivost a hravost beze strachu. Ale bez ohledu na to, převyprávěl italskou slovesnost nádherně, vždyť Itálie byla jeho srdcovka a překládal Danta a italskou renesanční lyriku. Vřele doporučuji. Nadčasové!

2 09.11.2020

Když byl můj syn malý, brával jsem ho s sebou do lesa, kde jsme s vozíkem sbírali zbytky po těžbě dříví na otop. Večer jsem pak čítal z téhle knihy pohádku o sběrači klestí a připadal si jako ten dávný čínský venkovan.
Jan Vladislav se k čínským pohádkám dostal v době, kdy se zabýval čínskou poezií. Autenticita lidových pohádek ho oslovila: „Fascinovalo mě na nich totéž, co na těch básních psaných před celým tisíciletím: jejich náměty jsou sice v podstatě stejné, všelidské, ale jsou podávány jiným způsobem, málem jako se tam zcela jinak píše, maluje nebo připravují pokrmy. Poznáte to při prvním soustu. Je to zkrátka jiný, pro nás nečekaný, a proto tím poutavější pohled na svět.“
Nebyly to umělé socialistické pohádky, jaké se tehdy hojně objevovaly v četbě pro děti. Vzpomínám na čítankovou krátkou storku Houževnatý Jun-su, o tom, jak se chudý čínský chlapec s obyčejnou hůlkou naučil psát v písku na břehu moře. Vlnky jeho napsané znaky vždycky smazaly a on začínal znova a znova...
Poslední pohádka v knize je starým buddhistickým podobenstvím o neužitečném stromu. Je dodnes jasným poselstvím o tom, jak se chovat k přírodě a také o tom, proč číst pohádky:
„Vždycky se narodil někdo, kdo rád vyprávěl, vždycky se narodil někdo, kdo rád poslouchal. »Ale proč?« zeptal se jednou jednoho pohádkáře jistý moudrý muž, kterému se pohádky nezdály dost učené. »Vždyť to jsou všechno slova bez užitku.«
»Povím ti proč,« odpověděl pohádkář. »Podívej se támhle na ten strom uprostřed skal. O něm také řekneš, že je bez užitku. Ovoce nedává žádné, protože je to borovice. Truhláři se jeho dřevo nehodí, protože je příliš sukovaté a zkroucené od nepohody. Na otop také není, protože roste příliš daleko a vysoko. Ale až jednoho dne půjdeš těmi skalami a budeš unavený a žíznivý a usedneš v jeho stínu, poznáš, že je přece jen k užitku. A s pohádkami je to právě tak.«“
Vladislavovy pohádky jsou psány nedostižnou češtinou. Dopřejte je svým dětem!

2 09.11.2020

Myslím, že anglické pohádky v překladu Jana Vladislava jsou naprosto nedostižné. Nejen nám, Čechům, blízkým humorem („angličtí vypravěči pohádek nechtěli svým posluchačům kazit vzácné chvíle volna hororem; spíše se je snažili rozptýlit a pobavit. Anglické pohádky jsou proto vtipné a veselé, často se nesou v ironickém duchu a vtipnými konci se tu nešetří.“), ale i jeho skvostnou češtinou. Nadchlo mě i to, že člověk, který překládal Danta a Shakespeara se zcela vážně věnoval lidovým pohádkám. A dokonce uváděl na konci svých pohádek národů i přehled literatury, z které čerpal. Jako dítě jsem jeho knihy neznal, ale pak jsem je začal shánět po antikvariátech, předčítal je svým dětem na dobrou noc a dnes je čtou už moje vnučky.
Vřele doporučuji!

2 08.11.2020

Nevím, jestli byl Kuks a Braunův Betlém nafocen líp. Klasika včetně zasvěcených informací. Patina doby.

1 05.11.2020

Ani Paříž není stejná jako byla v době, kdy tam malovali Kupka, Tichý, Šíma, kdy tam pobýval Čapek, Hoffmeister či Nezval... Kniha nám nabízí pohled do jejích ulic v polovině 60.let, tedy na to, co reálně už nikdy neuvidíte a jestliže sníte o Paříži, nabízí se vám Paříž Proškova: "našel její přivřené oči, černé kruhy pod nimi, hebké vlasy, její sněžná ramena, velké prsy, všetečné ruce, její nenasytný klín, skleněná stehna a štíhlé vysoké nohy..." Proškova Paříž je černobílá a koresponduje s písní Bon soir mademoiselle Paris. Tehdy měla 6800000 obyvatel a v jejích ulicích po vás nikdo nešel se samopalem...
Knihu mám léta a často do ní nahlížím a vzpomínám.

Dědeček mého kamaráda byl dragoun a o téhle vojně uměl řadu písniček, především těch sprostonárodních:
Když tu byla válka s Prusy/ děly se tu ty psí kusy/ člověku se to až hnusí/ když to vyprávěti musí./ Byl tu jeden Brandeburák/ ten měl metr dlouhej... atd.
Ale takovéhle písně tu nenajdete. Jen ty cenzurované, včetně té nejznámější o kanonýru Jabůrkovi:
Tam u Králového Hradce, lítaly tam koule prudce,
z kanónů a flitniček, do ubohých lidiček.
A u kanónu stál a pořád ládoval...
My, děti z pohraničí zpívaly "furt jen ládoval", samozřejmě.
Jinak v knize najdete předmluvu o válce 1866 a podnětné jsou i poznámky k písním. A z písní si můžete vybrat tu o místě z tehdejších bitev, která je vám nejbližší, pokud na toulkách krajem potkáváte pomníčky padlých z té hrozné vojny. Umí někdo ještě teď alespoň zazpívat tu o Jabůrkovi? V písních jsou mraky germanismů, jak jinak (kanonýr Jabůrek je feuerwerker, ale tak to tehdy chodilo).
Prusové vás polekali, obilí vám rozšlapali,
rozšlapali a pobrali, máslo a vejce sežrali.
(Tenkrát ještě totální války nebyly.)
A vy paní hospodyně, dejž Bůh ať vás to již mine,
aby jste se nedočkaly, vojnu v Čechách neviděly...
Jo, jo, kolik jich od té doby přišlo...

1 05.11.2020

Existují ještě dnes takoví tuláci jako Kim Klobouk? Toulal jsem se s ním po staré Koreji, viděl její krásu, potkával chudé i bohaté, líné mnichy, opilé učence a laškoval se ženami... Jeho milostná dobrodružství prý byla proslulá, ach, to moje zdaleka ne! Ale snad jsem na své životní pouti také něco pochopil. Jako Kim.

I na zemi jsou nesmrtelní
To bohatí jsou nesmrtelní
V lidském světě nejsou hříchy
Jen bída je hřích
Chudák a bohatý
Nemluv o nich zvlášť
Jeden i druhý se můžou stát
Jedním i druhým...

Tak to chodí.

1 05.11.2020

Za husákovské normalizace se režim snažil zastavit vlnu západní kultury mj. také omezením rockové hudby. Za této situace se začaly šířit v opisech překlady textů rockových alb, která jsme si nahrávali na magnetofony nebo je kupovali na burzách či od veksálků. V té době připravila Jazzová sekce Svazu hudebníků výběr textů z alb vydaných v letech 1966-1978. Kniha je ojedinělá tím, že zachovává anonymitu autorů překladů, bylo to praktické i z hlediska jejich nepostižitelnosti Státní bezpečností, ale jak praví přemluva: většinu překladatelů se prostě ani dohledat nepodařilo. Výběr: od Argent, Beefhearta, Doors, Jethro Tull, King Crimson, přes Zappu, Floydy po Yes.
Počtete si i dnes!

1 04.11.2020

Jestliže jste prožívali Beatlemánii a následující boom bigbeatových kapel ve Východočeském kraji, v této knížce najdete fotky, obsazení a historii amatérských kapel, které jste dozajista znali a na jejichž hudbu jste chodili trsat do hospod a kulturáků. Toto vzepjetí "hudební tvořivosti mládeže" se už nikdy tak masově neopakovalo a režim ve snaze "zajistit kulturní vyžití mládeže" umožnil vznik stovek rockových kapel a zadělal si na "ideologické problémy", které pak musel hasit za husákovské normalizace. My se bavili dobře. Tak si zavzpomínejte! :-))

Kniha vyšla roku 1969 a pak už byl Kolakowski zakázán. Byl profesorem filosofie na Varšavské universitě a Nebeklíč je vlastně kniha apokryfů. Pro ty, co to nikdy nečetli, cituji z Wikipedie:
V moderní době slovo „apokryf“ značí literární žánr, který moderním, někdy spíše parodickým způsobem zpracovává obecně známé příběhy, například biblické či antické, založený na netradiční interpretaci těchto příběhů (srov. Karel Čapek: Kniha apokryfů, Michail Bulgakov: Mistr a Markétka - dějová linie týkající se Piláta Pontského).
Poku jste četli Čapkovy apokryfy, najděte si tuto vtipnou knížečku a opravdu se pobavíte. Bible je tu stále a Kolakowského příběhy (např. Rút aneb Dialog lásky a chleba, Král Herodes aneb Bída moralistů, Ezau aneb Poměr filosofie k obchodu...) vás upozorní na životní momenty a situace, s nimiž se člověk setkává od pradávna a které v různých dobách a společenských podmínkách nabývají různého morálního akcentu.
Mimo Nebeklíče tu najdete i Rozhovory s ďáblem. Tak např. Pokoušení svatého Petra, Apoštola je vylíčení všech útrap a mučení, které ho čekají, když Ježíše nezapře a výčet blaženství, která přijdou, když se na něj vykašle... Ach, ten ďábel! Stále nám něco našeptává! Jen si to přečtěte!

04.11.2020

Cuboi prošel složitým vývojem od anarchismu přes marxismus (jako mnoho jiných před 2.sv.válkou) až k moderní poezii. Ovšem nejlepší jsou jeho básně čerpající z tradičních japonských forem haiku a tanka:

NEBE

Celý den
jsem hleděl na nebe
Na nebi
bylo jen nebe

I KDYŽ MLČÍM

I když mlčím
přemýšlím
Nepleťte si mě se zdí
jen proto že nic neříkám

Težko říct, jak autentické jsou překlady z japonštiny Miroslava Nováka a přebásnění Jana Vladislava. Některé básně svou prostotou a hloubkou volné představivosti evokují Nanaa.

OBLÁZEK

Jdu ulicí a kopu do oblázku
zatažené odpoledne
studený vítr

Jdu ulicí a kopu do oblázku
Kulatý oblázku který se kutálíš
ach oblázku
kam až tě dokopu než se probudíš

...Ty mám nejradši.

2 04.11.2020

"Puberta je věk, kdy všechno víte, aniž něco víte."

Ne, není to příběh o dekadentní mládeži, ale o pubertálním hledání, zkoušení a nalézání a ztrácení... Dobře se pamatuji naše první mejdany a Silvestry, kdy nám bylo 15-16 let. Všechno bylo tak opravdové a přitom nepodobné našim životům s rodiči! A pomalu jsme ztráceli nevinnost jako hrdinové knihy (a filmu).
Ta "zapomenutá revoluce" se odehrávala na jaře 68 v pařížských ulicích a my ji sledovali ve studentském tisku (tenkrát se na chvíli "smělo") a stále si pamatuji některé nápisy na tamnějších zdech, kupř.: "Je to prima, řekl Mao, ale ne moc často!"
Rozuměli jsme si a pokud si neumíte sami sebe představit v roli hrdinů knihy (a filmu), těžko se nadchnete. Já se stále usmívám. Chtěli jsme být jedineční.

„Součástí dospívání je pocit, že kolem dokola není nikdo, kdo by se člověku natolik podobal, aby mu rozuměl.“ (John Irving)

1 03.11.2020

Hartwigová píše lehce a zajímavě, kdo z nás má tak pestrý život jako král moderních básníků Apollinaire? A jestli vás láká Paříž a její ztracená bohéma, dejte se do čtení! Jen pár pikošek jen a jen pro vás:

Mladý Apollinaire v roce 1901 miluje Annu Playden a píše pro ni veršíky, přitom si však musí vymýšlet údaje o své rodině, kdyby tak věděla, že je nemanželským dítětem a že jeho polský dědeček utekl po nepodařeném povstání až do Říma, aby zachránil holou kůži, a že jeho matka už má dalšího "přítele" a je známá hazardérka v hernách v Monaku a Nizze... (Stejně Annu nezískal.)

Bar Criterión, Paris, nedaleko nádraží Saint-Lazare, kde obvykle A. ponocoval. Jednoho dne tam narazí na Picassa. "Picasso," představí se nevysoký Španěl, který se za 30 let stane největším géniem malířství XX. století.
"Apollinaire," odvětí vlídně mladík, jehož sláva za pár let proběhne Evropou a pokračuje svůj výklad o Neronovi. (Tak to začínalo.)

Apollinairův bájný podrovní byt plný fetišů a hudebních nástrojů z Afriky a "umělecké veteše", s vikířem, kde mohl sedávat a přehlížet střechy Paříže! (Podobný najdete v povídce Spinoza z Trhové ulice od I.B. Singera.) A také plný prapodivných knih od pařížských bukinistů, které si A. kupoval na procházkách podél Seiny. (Lze ho stále navštívit?)

A A. pověrčivost! V domě bydlel tajemný dr. Mardus, lékař a orientalista, překladatel Pohádek 1000 a jedné noci. A. věřil, že zná orientální kouzla a komínem mu do bytu pouští ďábla... Když ho potkal na schodech, celý se klepal strachem. Ale doktor ho přivedl na název Caligrames, kterým byla pojmenovaná jeho slavná posmrtná sbírka...

A ještě - líčení banketu na A. oslavu. Snad nejzábavnější bylo básnické menu, skladající se z chodů pojmenovaných podle osob z A. knih: nejprve byly kubistické, orfické a futuristické předkrmy, pak ryby a maso a la Croniamantal, salát z Estetických úvah, sýry v družině Orfeově, ovoce z "Ezopovy slavnosti", bílé víno Čaroděje, dělostřelecké šampaňské...

Byl také u zrodu surrealismu. Napsal: "Když chtěl člověk napodobit chůzi, vymyslel kolo, které v ničem nepřipomíná nohy. A tak stvořil surrealismus, aniž o tom věděl."

Tak žila pařížská bohéma. Myslím, že nelze knihu přečíst a nenasáknout tou opojnou vůni Alkoholů z dob mezi starým a moderním světem, kde mnoho věcí končilo a začínalo (jak tomu bývá).

2 02.11.2020

Detektivky s Phill Marlowem nebo Maigretem vždycky jedou jako namazaný stroj, tenhle případ s Carellou drncá jako auto jedoucí v kamenolomu, hybridní neučesaný styl a neumělá zkratkovistost... A to má vydání z roku 1969 na obálce vznostně napsáno Detektivní román! Přesto všechno bych chtěl upozornit na sociologické momenty příběhu, které se snaží ukázat běžné rozhovory a starosti policajtů v New Yorku (včetně večeře u Meyerů, kde taťka líčí dětem krvavou historku z práce a mamka ho okřikuje), a pak také na dva nečekané výlety do světa umění: "Jaktěživ neviděl tak studený vzorek moderny. Jako když nešťastnou náhodou šlápne do Picassa. Užuž čekal, kdy ho klepne nějaká ručička z Dalího ciferníku. Měl pocit, že ho do pasti chytil a drží Mondrian." (Kdo z vás zná Mondriana, přihlaste se! Snad aspoň znáte Dalího hodiny...) Na návštěvě u majitele kořalny je to pak ocenění starožitností v bytě. Páni, Ed byl opravdu vzdělaný! Už tolik nepřekvapí, že Carella vyhlížel "jako kobra" a Kling mohl být "tak starý jako Elvis Presley".
Oddechovka.

1 31.10.2020

Bylo mi právě 15, když tahle knížka vyšla. Chodil jsem do místního divadelního souboru malých forem, zkoušeli jsme po vzoru Semaforu hrát různé textappealy (pásma) a moderní verše Vaska Popy přímo vyzývaly k recitaci:

Vrať mi moje hadříky
Jenom si mně padni na paměť
Moje myšlenky ti rozškrábou tvář
Jen se přede mnou objev
Moje oči se na tebe rozštěkají
Jenom otevři ústa
Mé mlčení ti rozbije čelisti
Jen se mi připomeň
Mé vzpomínky ti rozmetají půdu pod nohama
Tak daleko to mezi námi došlo
Vrať mi moje hadříky
Moje hadříky z čistého snu
Z hedvábného úsměvu z proužkované předtuchy
Z mé krajkové tkáně...

Popa se po válce, kterou taktak přežil, připojil k surrealistům, ale dál šel vlastní cestou. Své básně řadil do cyklů, básně také zdůrazňují jeho dar vytvářet mytologie, které jsou magické a živé, s nápaditými detaily, epickými a precizními. Popovy básně jsou jako zaklínadla. Mám je v prvním vydání v edici Plamen. Přečtěte si je a zkuste znovu objevit jejich naléhavost, krutost i něhu.

28.10.2020