Pablo70 komentáře u knih

Když vyšla tato kniha v roce 1968, byli jsme nadšeni Hrabalovou odvahou, s jakou uveřejnil reakce čtenářů, v které mu spílají „Hrabale, ty prase kudrnaté“ a volají po šibenici, najdete tam Morytát o veřejné popravě, přičemž je veřejně popravován sám autor. Je zván „starým sviňákem“, a zatracován. Přesto to vše zveřejnil tiskem. Nenávist malých lidí sahala až k nebesům. A jak byli „dobří a čistí“! Jeho počin byl neuvěřitelně odvážný a prošel jen díky atmosféře roku 68, která byla uvolněná. (Za normalizace byl zakázán, nesměl publikovat.) Líbila se mi Legenda o Kainovi, která byla předzvěstí Ostře sledovaných vlaků. Hrdina je tam méně hrdinný a uvěřitelný. Květnový morytát mi připomněl, že podobně v městečku, kde žil můj otec, SSmani popravili v lomu mladé kluky, co se ozbrojili a stříleli po nich. A Legenda o krásné Julince, která se vrací jediná do vlasti a nachází jen rozkradený rodinný majetek dnes už mrtvých rodičů, je krásně smutná. A poetická. První vydání je taky pěkně graficky upraveno díky panu Hlavsovi (byl moc dobrý typograf). Hrabalovo pábení nám „chutnalo“ a po divadlech malých forem znamenalo další posun v našem vnímání světa.

Zvířata, která jednají jako lidé, se objevují v Ezopových bajkách a určitě i dříve. Lao-c psal o Tau také dost dávno. No a dohromady to dal B. Hoff. Ovšem Milneův Pú má v sobě silnou dávku iracionality. Proto se výborně hodil k účelu informovat o taoismu širokou veřejnost. Nedá se nic dělat, Pú je ten nejnenucenější medvěd, jak je zde konstatováno. Co se týká obvinění Hoffa z jisté zapšklosti vůči exaktním vědám, nutno předeslat, že mezi Západem a Východem jsou jisté kulturní odlišnosti. Tak například motýla chápe vědec ze Západu jako okřídlený hmyz sající nektar, zatímco Japonec ho popíše jako létající květinu.
Na svých osobních stránkách Hoff líčí své trable s nakladatelstvími, ovšem příčinu se nedozvíme. Hoffova kniha se stala bestselerem. Jako autor se snažil zabránit jejímu elektronickému šíření. Nenapadlo ho asi, že to budou samotní čtenáři, kteří umístí tuto knihu na své weby volně ke stahování.
Kniha je půvabná a nenucená, stejně jako celý Pú. Doporučuji.

1 19.05.2024

Vyrostl jsem na tradici českých povídek, proto mi moc neříká Bellowova intelektuálština. Píše:
Ještě horší jsou křečovité slovní hříčky, od nichž se nedokážu odpoutat. Tohle je žena, která slyší „kost“ v lidskosti. Tohle je muž, který slyší „myš“ v myšlenkách. Děj v zlodějinách. Stopy krys v krystalu.
Bellow skáče v povídkách z jednoho detailu na druhý, je obtížné sledovat, zda ty stopy krys v krystalu jsou či nejsou.
Není pochyb, že jsme se ztratili v lese tištěných slov, praví se v doslovu, kde je adorován smysl Bellowa pro stručnost. Naopak. Je to snaha o komplexnost vyjádření, každé hnutí mysli je dočista popsáno a vyjádřeno. Dějovost je téměř rovna nule. Tak jestli vás zajímá psýcha tohoto nositele Nobelovy ceny, zde jsou jeho povídky. Na milost beru jen tu poslední. Ne, že by Bellow neuměl psát, leč jeho psaní ke mně mluví neznámou řečí… A když jsme už u těch kamarádů – jedině ten sedmnáctiletý kluk by se mohl stát mým kamarádem.

1 17.05.2024

Životy surrealistů jsou poněkud výjimečné, stejně jako jejich umění. Jen si prostudujte, co svým uměním chtěli vyjádřit a budete daleko od studené skutečnosti: ta jejich byla pěkně žhavá! Morris se vychloubá, že byl jedním z nich a dost jich znal osobně. Jeho kniha mluví zejména o jejich intimním životě, takže se dozvíte pikantní historky, které jste nejspíš ještě neslyšeli, a to i o známých malířích, jako byl Picasso nebo Dalí. Co v knize úplně chybí, je levičáctví surrealistů a zmínky o politice. To Morrise asi nezajímá. Výběr osobností zřejmě netřeba komentovat, ale kdo dosáhl určitého ohlasu, dostal se do této knihy. Morris popsal, co surrealisté tvořili, z jakých pocházeli rodin, s kým žili. Je to někdy dost divoká jízda. Ale rozhodně si počtete. České surrealisty zde nehledejte.

1 16.05.2024

Hned v úvodu je jeho fenomenální úvaha o historii: … historie je vrcholem spekulativního vyprávění, podléhající neustálým a nevyhnutelným revizím… čím méně si myslíte, že je vaše mapa minulosti imaginativní (nebo nahodilá), o to konvenčněji budete mít tendenci kráčet kupředu do své imaginární budoucnosti.
To píše o autorech sci-fi, kteří musí tvořit své příběhy ...jako druh historie směřující opačným směrem, dopředu po časové ose, nikoli dozadu…
Pokračuje: … Kdybyste mě vyzvali, abych definoval, co přesně chci, aby science fiction dělala, nejspíš bych vám to to říct nesvedl. Protože jsem byl od přírody neschopen teoretizování, jako jsem byl neschopen kritiky, nezbývalo mi než napsat tyto povídky.
Přikládám i jeho úvahu a singlové desce (SP) a sci-fi: Říká se, že singl byl médiem, které určilo nejdokonalejší vyjádření rocku: že singl je v skutečnosti optimální formou této hudby. Totéž se někdy říká i o povídce a science fiction. V případě rocku mám tendenci vidět za tímto názorem stesk po mrtvém formátu, V případě sci-fi si myslím, že na tom může něco být.
Když jsme kdysi zdolával tento opus, nelenil jsem a pořídil jsem si slovníček, který jsem si sám vytvořil, abych se vyznal v jeho termínech z budoucnosti. Autor si věděl rady a nabídl nám mnoho nového. A protože je sci-fi výplodem jeho fantazie, zůstává na budoucnosti, zda se z toho něco ujme. Semena byla zaseta. (A singl desky jsem ještě zažil a přehrával.) 5 * za odvážnou imaginaci.

2 15.05.2024

Kniha je opravdu pěkně vypravená, s mnoha obrazy od Toyen. Dovedeme si představit souvislosti její tvorby.
Docela intimně jsou popsány i vztahy českých surrealistů, česká surrealistická skupina vzniká skoro jako Nezvalův sranda kroužek, ale ve vztazích k SSSR se vše pokřiví. A má to následky. Tady bych poukázal na Desmondovy Životy surrealistů, kde je také kladen důraz na jejich intimní život. Všichni to byli mladí lidé, a tak je sex líčen jako podstatná složka jejich života. O Toyen není v knize ani zmínka. Jakou tedy hrála roli v pařížské surrealistické skupině? Vzhledem k její povaze a špatné francouzštině, určitě spíše pasivní. Zajímavá je její oddanost Bretonovi, který byl velmi dominantní člověk a řadu surrealistů ze svého kruhu bez výčitek vyloučil, včetně Picassa a Dalího. Toyen měla kruh surrealistů jako rodinu, zřejmě proto na něm tak lpěla. Se svou rodinou se dávno nestýkala. Nedávno jsem přečetl knihu o básníkovi Ivanu Blatném a zdá se, že osudy našich emigrantů nebyly žádný med. Toyen zachránila za války Heislerovi život, on ji pak v Paříži kvůli jiné opustil, tak to v životě chodí. Po Bretonově smrti zůstala Toyen jako poslední Mohykán zlatých časů. Moc lidí si k sobě nepustila.
Díky za tuto knihu!

5 12.05.2024

V tomto svazku najdete zejména povídky z prostředí bohatých amerických Židů. Jejich starosti jsou velmi americké a jestliže jedna z postav říká, že Rusové tvrdí, že jsou stejní jako Američané, což není pravda, ani my, čeští čtenáři, nemůžeme tvrdit, že máme stejné problémy jako Američané. Bellowovy dialogy jsou pro nás odtažité. Zřejmě nejsme ti správní milionáři a máme jiné starosti, než američtí zbohatlíci. V povídce Krádež, kde je konstatováno sedm manželství a několik dětí dvou bývalých partnerů, je toto narážkou na neutěšený intimní autorův život. Jeho promiskuitu. Svůj poslední sňatek si odbyl v 71 letech. Byl to proslulý milovník žen. Některé intuitivní dialogy mezi bývalými partnery zde jsou však skvostné. Zřejmě ze života.
Je tu také zajímavý pohled na perestrojku, která právě probíhala: Někteří z nejbystřejších emigrantů prohlašují, že Rusové zahájili liberální politiku, teprve když rozdrtili disidenty. Potom si přivlastnili myšlenky disidentů. Nejdřív zlikviduješ nepřátele, a pak jsi ochoten zrušit trest smrti.
Jo, bývaly to za Gorbiho časy! To Putin nastolil jiné pořádky.
Snad poslední 3 povídky tohoto výboru vás mohou osvěžit a dovést někam jinam. Už jsem chtěl knihu odložit. Ale dočetl jsem. Jeho povídky jsou zčásti radikální, zčásti tradiční, porovnávají nové se starým. Bohužel i bohudík má Bellow sloní paměť. A tak do svých povídek míchá kde co všechno. Můžeme to obdivovat, ale také nás to může zahlcovat spoustou detailů. Avšak jeho některé popisy lidí a prostředí jsou kouzelné.

2 02.05.2024

Číst Bellowa dá docela zabrat, musíte se koncentrovat. K jeho tvorbě se vyjádřila jeho manželka Janis: Saul dohromady spřádá skutečné události, náhody, vzpomínky a myšlenky – co četl, o čem jsme spolu mluvili a obsah svých snů – a jako orientální koberec vzniká novela Spojka Bellarosa… i kdybych měla popsat celý proces, stejně bych do tajemství kompozice tohoto díla nepronikla.
Janis text označuje jako „směs všeho možného“. A opravdu, jeho mysl těká od jednoho k druhému a výsledek netvoří zrovna kompaktní celek. (Nebo ano?) Leč odborníci na literaturu byli jiného názoru a jeho „spřádání“ svého času ocenili Nobelovkou za literaturu. O čem to je si můžete přečíst v recenzi. Stále jsem čekal nějaké dějové rozuzlení toho příběhu, ale nekonalo se...

1 27.04.2024

Možná máte výhrady vůči Oshovi, možná vůči Ježíši, či Buddhovi. Možná marně hledáte svého duchovního učitele. Jak na to, vám zde poví právě Osho:
„Jak se rozhodnout? Podle slov? Potom budete oklamáni, protože učenci, vědci a kněží jsou velice chytří co do slov. Nikdo je neporazí…. Ježíšova slova budou vypadat uboze, Káhir nebo Buddha se dají argumenty, logikou porazit snadno. Podle slov nic neposoudíte, oklamou vás… Ježíše lze soudit leda podle jeho bytosti: buďte mu poblíž … – nesnažte se poslouchat, co říká, poslouchejte, co je. To je klíč: jenom být poblíž něj. Staří Indové tomu říkají SATSANG, být blízko pravdě.
Kdykoliv vyhledáte mistra, poslouchejte jeho bytí buďte mu jen poblíž pociťujte ho jen přes srdce. Najednou ucítíte, že se měníte… jako byste skrze něj dostali křídla a rozletěli se vzhůru. Jedině tak najdete pravou osobu, zřícího člověka, který vás může vést.“
Staří Chasidé to měli podobné. Když se ptali jednoho rabiho, který se vydal za mistrem, co tam dělal, odpověděl, že se koukal, jak si zavazuje boty. Haha! Vtipné, není-liž pravda?
Nezáleží na tom čím jste, ale KDO jste.
Tak zasejte své malé semínko, ať vyroste pěkná rostlina!

3 23.04.2024

Reiner, sám básník, si netroufá zhodnotit byť jeden Blatného verš. Je to sympatické a kolegiální, byť je to vlastně nedostatek této knihy. Není to monografie. Reiner popustil uzdu své představivosti, barvitě popsal život tehdy mladých básníků, sex i pitky, jejich vztahy. Nedávno jsem objevil článek o životě francouzských surrealistů v létě 1937 u moře, radovánky s jejich ženami nahoře bez mluvily za vše. Krásné odstavce o přátelství s Ortenem jsou povznášející...
Blatného život byl přeražený vejpůl jeho emigrací. U básníků, kteří zůstali, mění režim umění v politiku. Blatného pasivní rezistence končí v blázinci. I StB, která ho vyčmuchá, zjistí, že je pro ni nepoužitelný. Zbývá psaní na role hajzlpapíru, které personál cvokárny stejně vyhazuje. Koneckonců prý stejně chodil i na záchod jako básník...
Jsem z generace té druhé vlny exulantů po roce 1968 a řada mých přátel odešla také do emigrace. Těm ale už většinou nešlo o život a zapustili v cizině kořeny. Z jejich vyprávění vím, že to trvalo 10-15 let.
Vzhledem k tomu, jak dlouho knihu Reiner psal, nečekám, že někdo takto vypíše osudy Kainara, Nezvala a dalších, alespoň tak, jako se o to pokusil v této knize její autor. Moderní pohledy na mínusy a plusy historie už ohýbají fakta, která jsou často neúprosná. Snad jednou… Ale se zájmem jsem si tuto knihu přečetl. Nakonec, jak praví klasik – Každá báseň je košíkem slov nastaveným k jejich zvážení. Tož važte sami.

3 22.04.2024

První seznámení s tímto žánrem. Ale jak ho vnímáme my, a jak oni? O tom mluví odborník:
Čínská čtyřverší … o nichž se dá říct, že slova ustrnula, ale smysl pokračuje dál bez konce. Čínská duše si uvědomuje, že vše, co je vyjádřeno slovy, barvami a zvuky, nedokáže přesně vystihnout skutečnost, a proto nalézá svůj domov mimo slova, barvy a zvuky. Slova využívá k evokování nedefinovatelného, zvuky vyjadřují ticho a barvy beztvarý prostor. A to všechno slouží k evokování ducha. Imprese nemá být konečná, ale je jen jakousi předehrou k dlouhé řadě vizí a pocitů. Je plná narážek, které věčně trvají a nedávají nám obraz konečné dokonalosti, jsou to obrazy zahalené do hávu nekonečnosti našich nejjemnějších myšlenek.
Většina těchto básní sice mluví o přírodě nebo o blízkých věcech, ale nejde o fotografické záznamy jednotlivých faktů, ale o jemné pastelové náčrtky intimních prožitků.
I když Mathesius neuměl čínsky a spíše přebásňoval, povedlo se mu to a my se mohli trochu seznámit s čínskou duší.

2 19.04.2024

Nečekejte opravdového kluka jako je v Osmi horách. Pisateli je už 30. Ale prožít si svou samotu, to zvládá dobře. A také svůj alternativní život. To znamená jiný, protože normálně žije ve městě. Sám jsem takto prožil 15 let v zahradním domku na malé vsi. Mohu potvrdit, že to je obrovský náraz, když opustíte pevné stěny svého bývalého domu: náhle se ocitnete blíže k přírodě, ocitnete se uprostřed dějů a zvuků, které k vám normálně nedolehnou, jste pár kroků od přírody, zvířat, které můžete pozorovat z neuvěřitelné blízkosti a musíte se postarat sami o sebe. Tehdy mi někdo řekl, že žiju alternativně, ale já žil normálně. Zrovna jako Cognetti nebo Thoreau. Už moje babička žila na samotě ve starém mlýně, který dnes někdo přestavěl na luxusní chalupu. Brrrr.
Rozumím této knize. Byl jsem tam šťastný. A proč tento název? Na to musíte mít divoké srdce! Máte ho?

4 17.04.2024

Paolo Cognetti miluje hory, o tom není pochyb. A kniha „promluví“ především k těm, kteří jsou na tom podobně. Ve dvou letech jsem už stál na Snežce, a tak vím, o čem je řeč. Ovšem takové hory, jako v Itálii, tu bohužel nemáme, a do Krkonoš se nevracím, jsou příliš zasažené masovým turismem. Poslední ranou mi byla vyasfaltovaná moje oblíbená hřebenovka a mrtvé lesy vůkol. I když se hory brání: před pár lety se ze zledovatělé hory sklouzl 30/4 můj kámoš, který tam z Prahy vyrazil v lakýrkách – no bodejť ne, Václavák byl už dávno otátý…
Ale zpět ke knize. Velmi sympatická je Cognettiho metoda osekávání textu do mrtě, namísto planého žvanění. Kéž by to tak umělo víc autorů! Zažijete luštění rodinných tajemství, rozdíl mezi městským a vesnickým chlapcem a snahu pomoci potřebným. A přátelství. To vše bez přikrášlení. Řečí hor.

4 15.04.2024

Zibura sice není William Dalrymple, ale jeho cesta do Santiaga se čte výborně. Zalidnil ji množstvím zajímavých poutníků, které na cestě potkal. Jeho trochu ironický pohled na svět nepostrádá tu nutnou dávku opravdovosti a po vzoru dobrých cestovatelů si dal i práci s faktografií své cesty. Knihu nám koupila dcera, byla už dvakrát na caminu, druhá dcera se letos vydala cestou z Porta, ale na jaře jí nepřálo štěstí, pořád lilo. Léčivá síla toho putování je zřejmá: ta, co tam byla už dvakrát, chce letos vyrazit potřetí...

9 10.04.2024

Pokud jsem to mohl zjistit, Kerouac začal psát Tuláky v roce 1956, to mu bylo 34 let. Páni, a to tu čtenářka marta2081 píše, že je na tuto četbu již stará! Mně bylo 60+, když mi knihu půjčil syn a bylo to pro mne velmi osvěžující. Potkal jsem se tu i s mladým Garym Snyderem, kterého mám moc rád. Tohle je kniha pro mladý, to je jasný.
„Já si připadám, jako kdybych byla matkou úplně všeho já jsem pramáti Země.“
V mládí můžete být opojeni životem, jak o tom píše rabi Mendel:
Jednou se svému učiteli rabi Elimenechovi pochlubil, že večer vídává anděla svinujího světlo před temnotou a ráno anděla svinujícího temnotu před světlem. „Ano,“ řekl rabi Elimenech, „to jsem v mládí také vídával. Později člověk už takové věci nevidí.“
Inu, so it goes
Ale v mládí máte nadšení pro vše:
„Japhy bydlel v tiché ulici... měl hromadu bedýnek od pomerančů, který byly plný krásných moudrých knížek všechny ty parádní sútry, komentáře k sútrám, sebraný spisy D.T. Suzukiho a krásný čtyřsvazkový vydání japonských haiku. Vlastnil taky skvělou sbírku ostatní poezie.“
Mám zase plný bedýnky desek. A sbírku poezie z mládí, kterou průběžně doplňuji
„A pak pojedu do Japonska projít si celou tu kopcovitou zem, budu hledat malý skrytý a zapomenutý chrámy a starý mudrce, starý 109 let, co se modlej v bambusových chatrčích ke Kvannonovi a tolik meditujou, že když skončí, tak se smějou všemu, co se hejbe.“
Vaše bohatství není o penězích! Souhlasíte? Kerouac vás o tom přesvědčuje v téhle knížce.

3 09.04.2024

Inu, tvrzení recenzentů, že autor je "nepálský Čechov", se mi zdá poněkud přehnané. Ale bylo to zajímavé a nakoukl jsem pod pokličku nepálských vztahů. I když - na konci jsem udělal rychločetbu...

1 08.04.2024

Četl jsem životopis Bukowského a myslel na to, jak člověk odchází a smiřuje se s tím, že ztrácí vše, co v životě měl, až mu zůstane holá existence, v které musí přebývat a čekat
Dojemné jsou jeho poslední verše:

Je pozdě/ už mě to/ dostalo.

Peprné historky s bludnými Holanďankami

Komentuje svůj život v básni-

bývám zahořklý
ale často chutná sladce
akorát že
se to bojím říct, to je
jako když ti žena poví
“řekní, že mě miluješ“, a
tobě to nejde.

A víte, proč prý měl Chinaski úspěch v Německu?
„Když prolistujete Stern, zjistíte že nic nemají raději než vtipy o záchodech a prdění. To je jejich národní humor, a proto se u nich B. takhle ujal“
Jak by řekl klasik: So it goes...

2 29.03.2024

Tato kniha je především o naší propojenosti se vším a se všemi ve vesmíru. Kdyby to bylo jenom příjemné čtení, bylo by to trochu málo.
„Příčinou našeho utrpení není pomíjivost věcí. Trpíme, protože chceme, aby pomíjivé věci byly trvalé Pokud víme, že člověk, kterého milujeme, nemůže žít věčně, o to víc o něj pečujeme. Pomíjivost nás učí vážit si každého okamžiku a všeho cenného vně i uvnitř.“
Pokud to chápete, jste ne stopě správného života.
„Kdybychom nemuseli čelit svým obavám, neměli bychom možnost objevit svou odvahu a najít zázračné drahokamy skrývající se v naší udatnosti. Básník R.M. Rilke řekl- Naše nejhlubší obavy jsou jako draci střežící náš nejhlubší poklad. -
Snad nemusíte ani být tak udatní a hledat nějaké drahokamy. Ale Rilke to řekl pěkně, co myslíte? Je třeba mít odvahu do života.
Tato kniha je veskrze dobrá.

1 24.03.2024

Po přečtení příběhu, který je velmi pochmurný, se dočkáme výletu do budoucnosti, kde je celá doba, v které se příběh odehrává, podrobena bádání historiků. Zde bych se chtěl zmínil o důležitosti interpretace dějin. Náhle cítíme velký odstup a to, co jsme se služebnicí intenzívně prožívali, se stává akademickým zájmem vědců. Vždycky mě lákaly představy života v různých obdobích dějin. Ovšem různou interpretaci dějin jsme prožili a dodnes prožíváme všichni. Byli to komunisté, jejichž výklad dějin měl být správný a dnes je úplně jiný. Naši rodiče zažili nacistický výklad dějin a nyní je to na západě neomarxistický trend a na východě Putinův výklad dějin ospravedlňující jeho válku. Je to však pouze příběh jednoho člověka, který byl zotročen, a který nám ukáže, co můžeme zažít na vlastní kůži. A zač je toho loket. Stačí se večer podívat na zpravodajství. Tento příběh nám však dává naději, že sebevětší zlo musí jednou skončit.

9 23.03.2024

PS. Jel jsem domů v horkém odpoledni, vedle mne seděl jeden z těch venkovských studentů a já se díval na fotku tváře mrtvého Chinaskiho Poslední báseň v knize Kam zmizela ta rozesmátá holka v květovaných šatech. Takový holky tím busem jezdí - jen květovaný šaty jsou už passé Ale často si říkám: tahle by se mi líbila, nebo odhaduji, jak by šla zušlechtit támhleta baculatá šeredka, která se vodí s proplešlým třicátníkem. Odhaduji její stehna, pneumatiku, prsa, zadek. Čte vždy něco dobrého, je chytrá, jako v tý písni Olympiku (Měl jsem chytrou holku nehezkou)
Chinaski, dík za upřímná slova. Přibírám tě do svého ranního studentského busu, abys potěšil svoje veselé oko. Mrkni na mě, spiklenče!

19.03.2024