Pablo70 komentáře u knih

Konec civilizace po 1237. Tak jen pár poznámek:

„Ale proč je to zakázáno?“ ptal se divoch.
Inspektor pokrčil rameny: „Protože to je staré; to je hlavní důvod. Tady nám staré věci nejsou na nic.“
„I když jsou krásné?“
„Zejména když jsou krásné. Krása je přitažlivá a my nechceme, aby lidé byli přitahováni starými věcmi. Chceme, aby měli rádi věci nové.“
(Jak současné!)

Komentář:
"Myslím, že skutečná příčina neštěstí, vší dnešní komercionalizace a takzvaného rozvoje tkví ve ztrátě smyslu pro starobylé. Ztráta starobylého znamená ztrátu vědomí bezčasého v přítomnosti pokaždé, když je pokácen starý strom, když je srovnána se zemí nějaká pamětihodnost." (R. Aitken - Vlna zenu)

„Ford Pán sám velmi přispěl k tomu, že se důraz přesunul z pravdy a krásy na pohodlí a štěstí. Takový přesun si vyžádala hromadná výroba. Všeobecné štěstí udržuje kola v neustálém chodu, což pravda a krása nedokáže.“
(Zaměňte krásu za lásku a jste doma!)

Skvělá definice filozofa: „Člověk, jenž sní o tom, co je mezi nebem a zemí.“

Co je filozofie: „Člověk věří určitým věcem, protože byl predestinován, aby v ně věřil. Hledání špatných důvodů pro to, čemu člověk věří z jiných špatných důvodů – to je filozofie.“

A ještě k Shakespearovi: jako spojnice věků je W.S. použit i v knize V jedné osobě (John Irving).
Konec civilizace jsem četl z vydání v roce 1970 s opravdu prastarými citacemi z jeho her. Už u Irvinga si někteří čtenáři stěžovali na nezáživnost Shakespearových děl. Tyhle ukázky v Konci civilizace by asi vůbec nedali…

8 05.04.2021

"Musím si chránit každý dobrý důvod ke štěstí," říká zestárlý Jacob a my sledujeme běh jeho života. Ukazuje nám, že v 93 letech má velkou sebereflexi, a že prožil bohatý život. Měl důvěru v sebe a v to, jaký je a také odvahu za tím jít.
Velká důvěra neznamená důvěra v něco, nebo přesvědčení, že se věci vyvinou podle vašich představ. Důvěra nepotřebuje objekt. Je to žít život tak, jako když noha došlapuje na zem při chůzi. Noha se nikdy nediví, že zem je tam, kde je.
Velká odvaha znamená nevzdávat se. Změnit směr není problém, ale musíte stále jít kupředu. Velká odvaha ani nemusí být nikterak dramatická. Kdykoliv děláte něco jen trošku obtížného nebo nepohodlného, děláte to bez reptání a až do konce, už to je Velká odvaha.
Je dobré číst tuhle knihu v naší poněkud pokřivené době.
Díky za víru a odvahu!

8 12.03.2021

Ano, vážení, i scifiny nám stárnou! Tenhle příběh zarámovaný do romantického hledání dveří do léta pro statečného kocourka, je z 90% líčením velmi amerického vydělávání peněz a vymýšlení fint, jak obejít (uplatit) doktory, úředníky, vlastníky firem, atd. Navíc i futuristické představy autora dnes už spíš vzbuzují úsměv. Ale je tu i dobré znát základní pravidlo, zřejmě platící stále: "V rámci daných pravidel smíte udělat cokoliv... vrátíte se ale zpátky k vlastním dveřím." Díky, pane Heinleine!

8 24.08.2020

V Rusku vždy platilo. Vot ničevo, nas mnogo. Lidský život neznamenal nic. A platí to dodnes. Přesto si Pasternak dovolil zaplétat a pak zas rozplétat osudy jedinců uprostřed velké revoluce.
- Každý se rodí Faustem, aby všechno obsáhl, všechno zakusil, všechno vyjádřil, - píše ve svém románu. Jeho román by nevznikl bez pomoci Lary, tedy ve skutečnosti Olgy, která za to doplatila gulagem. Kniha má mnoho silných momentů, láska k Laře je jedním z nich, protože ne každý se přizná k lásce ke dvěma ženám zároveň. Přesto ji Živago nakonec ztratí Oplakávání Lary patří k nejlepším momentům knihy:

Živago pláče pro Laru

Vložím tvé rysy na papír tak, jak se po strašné bouři
která zpřevrací moře až do dna
ukládají na písek stopy nejsilnější vlny
která se dovalila ze všech nejdál.
V lomené klikaté čáře vyvrhuje moře
pemzu, korek, mušle, chaluhy - to,
co mohlo vynést ze dna.
To je do nekonečna se táhnoucí pobřežní hranice toho
nejvyššího příboje. A tak
připoutala bouře života tebe ke mně,
pýcho moje.

Ohromně výstižné. Koneckonců nesmíme zapomínat, že Pasternak byl skvělý básník. O Pasternakově lásce k Laře dokonce existuje samostatná kniha

Doktor Živago tady má řadu skvělých hodnocení, netřeba je opakovat. Je to jedna z velmi silných knih.

Připomenu jen Pasternakovo krédo spolu s faktem, že věděl, co bude následovat, když román publikuje: --- Lidská podstata lidstva si stále důrazněji vymáhá souzvuk mezi dějinami a tepem každého jednotlivého srdce. Stále důrazněji dáváme za pravdu myšlence, že není nic lidské, co je nad člověkem, dokonce mimo něho a tím spíš proti němu.

Kulisy se změnily, bohužel toto krédo není v Rusku stále naplňováno...

7 25.02.2024

"Ó travnaté lučiny! Ó věčně zelené, nekonečné krajiny v duši! Ve vás - třeba jste už dlouho vyprahlé smrtícím suchem života pozemského - ve vás se mohou ještě lidé povalovat jako mladí koně v jeteli jitřně svěžím a na několik málo prchavých okamžiků cítit na sobě chladnou rosu nesmrtelného života! "

Psát o mnohovrstevnosti knihy a těžkostech při čtení, je asi nošením dříví do lesa. Ale bylo to krásné, Kentovy ilustrace mě vábily od dětství, knihu jsem si rád prohlížel, mnohem později přečetl. Byla matčina. Mám ji stále ve své knihovně. Je to velký opus světové literatury. Přidám zajímavost (viz zajímavosti).

7 28.09.2023

Také já byl na předlohu filmu zvědavý. Nu, je to trochu jiné, ale nezklamalo mě to, ty peripetie se zvířátky mi připadaly zpočátku až humorné. Chtěl bych však ocitovat autora:
Kdo ví, zda lidský duch stoupá k nebi a duch zvířat se noří do země? ptá se Bible. Jednou, v kterési pozdější verzi, to možná bude znít takto: Kdo ví, zda lidský duch stoupá k nebi a duch androidů se noří do země? Kam dospějí duše androidů po smrti? Ale - pokud nežijí, potom nemohou také zemřít. A když nemohou zemřít, pak budou stále s námi. Mají vůbec duši? A máme my nějakou? Jsem přesvědčen, stejně jako Bible, že všichni jsme na cestě k jednomu společnému cíli. Ale tím není hrob, je jím život za ním. Svět budoucnosti.
To je autorův příspěvek k tématu, o které tu jde. Ale vyjádřil se i k lidskému tématu:
...jisto však je, že Dick - a tady parafrázujme jeho vlastní slova - fungoval jaksi "chybně", vytvořil podivuhodné "chybné" dílo a učí "chybnosti", učí pochybovat o sobě. Možná, že tahle vlastnost je to jediné, co nás odlišuje od androidů.
Praví se v doslovu. Pochybovat o sobě, to je oč tu běží. No, nenadchlo vás to? Ty, kteří nepochybují, to dozajista zklamalo...

7 19.08.2023

Z komentářů mnohých čtenářek vyplývá, že vnitřní touhy u současných českých žen být nespoutané, ubývá. Je doba poslušnosti a ne nespoutanosti. Mnoha ženám je zřejmě postoj autorky docela cizí. Byly vychovány jinak a nemohou tvrzení autorky přijmout. Podobné je to s knihou Za tajemstvím pohádek. Také jsou odmítány. Náš svět je přespříliš svázán realitou. Příběhy jsou podávány zmrzačeně a jejich původní význam nám uniká. Spojení se svou intuitivní povahou je potlačeno. Oblíbené tvrzení autorky: Svými těly žijí ženy velice blízko podstatě života-smrti-života, zřejmě platí zejména pro starší zkušené ženy, ty mladé to nedávají. Nechápou to. Přitom je v knize dost dobrých příběhů například jeden z nejlepších je inuitský příběh o ženě-kostře. I když jsem muž, bylo to pro mne dobré čtení. Samozřejmě předpokládám, že i muži mohou běhat s vlky alespoň ve své fantazii. Buďte nespoutaní!

7 17.06.2023

Beletristický pokus vylíčit Erbenovo mládí, jeho děsy. Přihlédneme-li k jeho torbě, přicházel opravdu do styku se syrovou skutečností, ať již osobně, nebo když zapisoval lidovou slovesnost. Jeho Slovanské pohádky jsou opravdu drsné a taky v Kytici se to hemží hrůznými činy. Dvořák měl z čeho čerpat o rozbor Erbenovy tvorby se v minulosti pokusili už jiní. (Dnešní pohled na Erbena z hlediska psychologie najdete v diskusi.) Myslím, že by si Erben zasloužil pozornost seriózních vědců. Jeho dílo je z větší části stále živé a dočkalo se mnoha zpracování.

7 15.04.2023

Docela nečekaná souvislost – protože text je hodně válečný, podobný článek jsem četl na téma Proč jsou Rusové tak brutální na Ukrajině: str. 68/ „Také jsme zjistili, že jakmile je napětí z čekání u konce, přichází divoké vzrušení, které někdy po boji přechází do slaboduchého sadismu. Vojáci nejsou vždycky zodpovědní za zvěrstva, která spáchali – z vlastní zkušenosti vám můžu říct, že podobné výstřelky jsou přirozeným důsledkem pekelné úlevy pramenící z toho, že člověk už nemusí myslet. Ukrutnosti nejsou někdy ničím jiným než pomstou zmučených. Katarze, to je to slovo, po kterém jsem pátral.“
Slaboduchého sadismu si v téhle knížce užijete.
Jsou ho plné dějiny.

7 24.08.2022

„Ale čtenář je už asi unaven všemi těmito podrobnostmi úředního jednání a právě tak všemi těmi dvorskými intrikami. Ze všeho toho je možné si vzít poučení, že jakmile se člověk dostane ke dvoru, vydává všanc své štěstí, je-li šťasten; v každém případě činí svou budoucnost závislou na intrikách nějaké komorné.
V republikánské Americe zase je nutno (jaká nuda!) vážně se po celé dny ucházet o přízeň pouličních kramářů a stát se takovým pitomcem, jako jsou oni. A žádné operní divadlo!“
Tohle je rámec, v kterém jednají hrdinové Stendhalova románu. O odchodu do Ameriky se tu pak několikrát mluví, ale nedojde na ni. Zato NUDA je překvapivě hybatelem událostí, které mají často osudové dopady. Podivné! Neměla šlechta opravdu nic jiného na práci než zábavu a hýčkání svého zbytnělého ega? Intriky, intriky na druhou, intriky na entou a jejich důsledky. Romantická láska, láska ke svobodě, vláda jedu a dýky. To vše zpracováno podle staré kroniky zvané „Počátek velikosti rodu Farnese“. Síla této knihy je v líčení silných hnutí mysli tvořících směs lásky, nenávisti, života a smrti. A samozřejmě pro nás zajímavého líčení doby po napoleonských válkách v absolutistickém parmském knížectví. Autor sám lavíruje mezi dvěma světy („starým“ a „novým“) a chvílemi vypisuje nekonečné souvislosti, aby pak hnal děj zkratkovitě dál.
Knížku se skvělými Lieslerovými ilustracemi mám po své mamince, milovala klasickou literaturu, já ji přečetl teprve nyní, když jsem na penzi, a přiznávám, že s autorovým povídáním musíte mít nějakou tu trpělivost. Přeci jen byla psána skoro před dvěma staletími, kdy se tolik nespěchalo. (Rok po napsání knihy se kupř. vdávala Božena Němcová, a když jste své milé chtěli zahrát její oblíbenou písničku, nebylo to z cédéčka, ale museli jste si najmout opravdovou kapelu...) A v dnešní době ukrajinské války se jistě pousmějete nad Fabrizziovou účastí v bitvě u Waterloo, ale je to trpký úšklebek: dnes by určitě nepřežil...

7 09.03.2022

Už se vám stalo, aby vám právě zesnulý básník doporučil, co máte číst? Když jsem po smrti Karla Šiktance pročítal jeho poslední rozhovor, zaujala mě otázka, jestli rád čte knihy. Šiktanc odpověděl: „Takové Oko uragánu Patricka Whitea, to je něco pro mne.“ A podotkl, že mu chtěl dokonce napsat, ale za Husáka to nebylo dost dobře možné, a když už to možné bylo, White už byl nebožtík. Sáhl jsem po té knize, na Knihobotu (Společně vracíme knihy do oběhu) tenhle skvost nabízejí za 10 Kč! Ale je tu i varování - není to kniha pro každého, jak ostatně píše níže jeden ze čtenářů, kterému je evidentně jedno, že PW dostal v době vydání díla Nobelovu cenu. Důvody jsou jasné, osobní zkušenosti mnohých čtenářů prostě na tuto knihu nestačí. Zvlášť ta zde nejdůležitější – prožitek umírání. Bilancování života, návraty k sobě, nenávist, incest, hledání lásky, neschopnost přiblížení, výška i nicota lidství, přicházení a odcházení, mystika i drsnost venkovského života – to všechno na čtenáře čeká měrou vrchovatou. Šiktanc ovšem musel především obdivovat autorův styl psaní, jeho přechody do snových pasáží, kterými se dostával svým lidem hluboko pod kůži. Psychologie postav je skvělá a ukazuje, že není černobílých hrdinů. Plus Whiteova obdivuhodná imaginace!
Přiznám se, že jsem Oko uragánu začínal číst dvakrát – poprvé na čtečce, potom jsem však usoudil, že musím mít papírovou knihu, a tak jsem si ji nechal poslat, abych se mohl lépe soustředit. Autor ji psal kolem své šedesátky, když už měl hodně odžito, jsem už starší a velmi mu rozumím. A musím dát našemu básníkovi za pravdu – mistrovské dílo! Děkuji.

7 14.02.2022

Celá trilogie mohla u nás vyjít až po pádu režimu. Je to dílo bilanční, Hrabal ho vypráví ústy své Pipsy, proto je zřejmě tak upovídané a nevyrovnané. To neznamená, že v něm nejsou skvělé pasáže, ať jde o pábitelské začátky nebo zážitky povýtce autentické. S Hrabalem to bylo těžké, psal si, jak chtěl, scházel se v hospodách s kým chtěl, a po svém zápasil s režimem. Skřivánci na niti šly do stoupy a některé texty načichlé surrealismem nesměly vyjít ani po letech (chcete-li o tom zvědět víc, zkuste třeba Novákův spis o Kunderovi, kde se dozvíte jak o budovatelském realismu – jediné povolené metodě psaní schválené KSČ, tak o tom, jak Hrabal nevydržel a v roce 1974 „přilezl ke křížku“ a dal rozhovor normalizačnímu básníkovi Sýsovi v Tvorbě, aby mohl opět publikovat, při tom ovšem dál publikoval v samizdatu, který prý podporoval i finančně). V Prolukách jsou z té doby nádherné příhody, např. kauza zakázaná Poupata: „...před Brnem byla kontrola aut a když člen esenbé držel občanskou legitimaci mého muže, tak se zničeho nic naklonil a řekl… Tak co, pane Hrabal, přijel jste si pro Pópata? Né-né, řekl můj muž, jedu na návštěvu… Ale člen esenbé mu s velkým smíchem podával legitimaci… a řekl… Neříkéte, jedete si pro Pópata, já už je taky mám… V Holešově vykradli vagón a Brno je plný Pópat...“
Celý náklad Pópat tedy do stoupy nešel. Jindy zase vzpomíná na záchranu Stránského knihy Štěstí přímo ze Sběrných surovin: „A můj muž přijel do Sběrných surovin, vyndali jsme ten starý vysavač a do toho velkýho kabeláče jsme nandali Štěstí, všech sto knížeček se tam vešlo...a vyjeli jsme do Karlína.“
Jinde Hrabal vzpomíná na návštěvy zakázaného básníka Koláře a dalších zajímavých postav spisovatelského a kulturního (podzemního, chcete-li) života: „Přestal k nám chodit, pan Šmoranc, natěrač… nejhezčí z těch básníků… gentleman, jeho vzorem byl Jacques Vaché, surrealista, který ani tak nepsal, jako surrealisticky žil.“
Tyto perly vzpomínek činí z trilogie zcela originální dílo. Hrabal tu silně reflektuje i německý živel v Čechách, jeho Pipsy je také Němka (z Hodonína), ovšem Pipsy se musí vyrovnat s protižidovskými postoji své rodiny a její muž Židy hájí. To prolínání Čechů, Němců a Židů už neznáme, jeho zbytky jsem zažil pouze v dětství v pohraničním městě, kam se naši po válce přistěhovali. (Jak dopadl náš GO TO THE WEST?)
Trilogie nepatří k Hrabalovým vrcholům, Hrabal tu moc mluví a také se opakuje, ale jelikož vyšla necenzurovaná, najdete v ní opravdové perly z jeho života. (P.S.: Nahlédl jsem do Inzerátu na dům…, mladý Hrabal je jiný, než ten užvaněný v Prolukách. Ten esprit! Zatímco v Prolukách o surrealismu jen tlachá, v mladých prózách ho píše...)

7 11.12.2021

Nemusíte zrovna rozumět Šostakovičově hudbě, k přečtení knihy stačí, abyste se pokusili pochopit, jaký byl život jedince (zde vrcholného umělce) v totalitě. Při čtení se mi vybavovaly příběhy z naší éry budování komunismu, které jsem prožil, třeba ten o malíři z našeho městečka, co po přečtení do mramoru vytesaného hesla: STRANA JE MOUDROST (na který jsme nevěřícně zírali na opuštěných chodbách OV KSČ po pádu režimu) neváhal a léta se živil malováním Leninů pro stranické sekretariáty (koupil si za ně Okál). Šostakovič byl na tom hůř, za Stalina mu šlo o kejhák! Barnes umí klást otázky a hluboce smekám, jak zpodobnil skepticismus skladatele a nešetří ani levicové intelektuály typu Picassa a Sartra hořících pro komunismus, aniž by ho poznali na vlastní kůži. A pro odsuzovače je zde také tučné sousto – jak soudit lidi typu donašeč, a pak vězeň režimu (viz kauza Srp/Hutka)… takových bylo! („A pak tu byli ti, kteří rozuměli trochu lépe, kteří vás podporovali, ale současně z vás byli zklamaní. Ti, kteří nepochopili tu prostinkou skutečnost, že v Sovětském svazu jste nemohli zároveň říkat pravdu a žít. Ti, kteří se domnívali, že vědí, jak funguje Moc, a po vás žádali, abyste s ní bojovali, jak by podle svého mínění na vašem místě učinili oni. Toužili zkrátka po vaší krvi. Toužili po mučednících, aby dokázali, jak je režim podlý. Jenže mučedníkem jste se měli stát vy, a ne oni.“) Kniha jako je Hukot času vám napoví, co se dělo u nás po Únoru 1948 a dál, když k nám napochodovali poradci NKVD. Zbabělci a hrdinové… „Být zbabělcem není snadné. Být hrdinou je mnohem jednodušší. Aby se člověk stal hrdinou, stačí jen chvíle statečnosti – vytáhnout zbraň, hodit bombu, odpálit rozbušku, skoncovat s tyranem i se sebou samým. Jako zbabělec si ale volíte kariéru, která trvá až do nejdelší smrti. Nikdy si neodpočinete. Musíte předvídat další moment, kdy se zase budete muset vymlouvat, váhat, hrbit se, znovu se seznamovat s chutí holinek a se stavem vašeho mravně padlého a ubohého charakteru. Zbabělost vyžaduje houževnatost, vytrvalost, vůli nikterak se neměnit – což z ní v určitém smyslu činí cosi jako odvahu. Sám pro sebe se usmál a zapálil si další cigaretu. Rozkoš z ironie ho ještě neopustila.“ Nebo se zabít? „Podívejte se, co ze mě zbylo. A brzy budete mít na svědomí i na rukách taky moji krev. Uvědomil si však, že jde o prázdnou výhrůžku a odpověď Moci snad ani nebylo nutné vyslovovat nahlas. Zněla by asi takto: Výborně, tak do toho. My potom světu povyprávíme tvůj příběh – jak ses až po uši zapletl do Tuchačevského vražedného komplotu, jak jsi celá desetiletí kul pikle, abys rozložil sovětskou hudbu, jak jsi kazil mladší skladatele, jak ses pokoušel v SSSR znovu zavést kapitalismus a nakonec ses stal jednou z vůdčích postav spiknutí muzikologů, které už brzy před všemi odhalíme. To všechno bude zřejmé z tvého dopisu na rozloučenou. Proto se nemohl zabít. Ukradli by totiž jeho příběh a celý by ho přepsali. A on potřeboval mít na svůj život a příběh alespoň nějaký vliv – třebaže svým zoufalým a hysterickým způsobem.“
Vyberte si!

7 11.10.2021

„Tak nám padnul ten Afghánistán,“ napsal by zřejmě dnes ten pisálek s nevymáchanou hubou, jmenoval se Hašek, jestli si dobře vzpomínám. Jeho armáda se zhroutila během pár dnů, což prý nikdo nečekal. O této zemi mám dvě knihy: Místa na půli cesty (viz můj komentář na databázi) a Knihkupce z Kábulu. První knihu jsem zakoupil asi za dvacku v Levných knihách na jednom nádraží a druhou za 2 Kč, po jejím vyřazení z naší obecní knihovny. Nikdo ji nečetl. Škoda. Obě knihy vám toho o A. řeknou velice mnoho a měli by je číst zejména ti, kteří stále nejsou v obraze. Náš a jejich svět je tak rozdílný, že je nelze nijak spojit.
O invazi a misi do této země krásně promluvil Pavel Kočvara, jeden z našich vojáků, kteří tam sloužili:
„Když jsem tam letěl, nemyslel jsem si, že jdeme zachraňovat demokracii, ale doufal jsem, že někomu pomůžeme, ulehčíme život,“ uvažuje Kočvara o misi v Afghánistánu. „První šok byl, když jsem viděl houf dětí, které hází kameny na americký obrněnec. Naskočilo mi: To je osmašedesátý!“ A jako totální kulturní průlom popisuje dojmy z filmu Avatar. „Někdo stáhnul Avatara a s pár chlapama jsme se na to společně dívali. Zírali jsme, zírali a zírali. A pak někdo řekl: Ty vole, to jsme my!,“ popisuje Kočvara. „Ještě teď mě rozbolí břicho, když si na to vzpomenu. Uvědomili jsme si, že my jsme ti nadutí vojáci, co mají na své straně šílenou technologickou převahu. A jinak nic. Místní lidé se k nám chovali zdvořile, spolupracovali. A já jsem si představoval proč: Pracuješ na zahrádce za domem, okopáváš rajčata, a najednou slyšíš dunění, pak ještě silnější a ještě. A za chvíli se rozezní zvonek na domovních dveřích. Otevřeš, stojí tam tři borci se zbraněmi, mikrofony, neprůhlednými brýlemi, ověšení další spoustou věcí a řeknou: ‚Dobrý den, nerušíme? Mohli bychom dostat něco k pití?‘ No, co asi uděláš? Budeš sprintovat pro vodu, podáš jim ji a řekneš zdvořile: ‚Teda, chlapi, vy asi musíte mít žízeň.‘“
O 2. světové už Američané napsali pár satirických románů, možná se za pár desetiletí najde někdo, kdo popíše o „tajnostech“ mise v Afghánistánu. Zdá se, že lezou na světlo, hlavně ty, o kterých zasvěcenci věděli, ale nemohli o nich mluvit. Tak si zatím pročtěte alespoň pár knih zde nakupených pod heslem Afghánistán, můžete začít třeba Knihkupcem v Kábulu.

7 05.09.2021

Pamatujete? Michael Kocáb (Pražský výběr) v recitativu skladby Proč jen já?, říká: Ten chlápek tancuje šíleně, kousla ho snad tarantule, nebo co? - Pokud si přečtete Život pavouka, zjistíte že také podlehl skazce o tarantuli, která „má hluboké kořeny. Věřilo se, že když vás tarantule kousne, následuje smrt, které předchází stádium melancholie nazývané tarentismus. Chceme-li smrt odvrátit, musíme něco podniknout za tohoto stadia tarentismu a jediným lékem je hudba. Ne jakákoli hudba, musí to být správná melodie, která se mění podle povahy nemocného.“ Lékař tedy diriguje orchestr (!), až dostane nemocného z letargie a ten začne tančit, až ze sebe vytančí všechen pavoučí jed.
Haha! Nevěříte? Cromptonova knížka napoví. A jsou tu k mání i jiné půvabné historky, např. o baronu slíďákovi, pavoučích dětech, a když jsem si přečetl autorovy stesky na uklízečky a pokojské, které ničí vědcům úlovky i poznámky, zapátral jsem, zdali nebyl tak přibližně ve věku Saturnina a ejhle: malý Johnny se narodil roku 1893. A nebylo to jen tak! Odmala byl pěkné kvítko z čertovy zahrádky, však se také stal inspirací pro knížku Jirka, postrach rodiny, kterou pro děti napsala jeho sestra Richmal.
Ovšem tady se hodně dozvíte o pavoucích, kterých je plná kniha. Čte se opravdu dobře a je bezesporu velmi vtipná. Tak žádný strach před osminohými pokoutníky! Odteď je budete mít rádi. (Aspoň trochu...)
P.S. Jen autorovi musíte odpustit, že lovil slony atd., byla jiná doba...

7 27.04.2021

Tak, Jatka po 832.:

Kdo si to zazpívá s Plastiky?

Já Mike facháme v jámě
Do prdele to se máme
Jednou tejdně prachy berem
Na fachu pak dva dny serem!

Kilgore Trout (1907 – 1981) je fiktivní postava vytvořená spisovatelem Kurtem Vonnegutem. Do jisté míry je také Vonnegutovým literárním alter-egem. Vystupuje v mnoha Vonnegutových knihách, kde zastává různé role.

A ještě: mám vydání v Mladé frontě 1973. V tiráži: Přeloženo z anglického originálu.....??? Nic víc.

Překladatel Jaroslav Kořán v roce 1973 byl spolu s Ivanem Jirousem zatčen v hospodě při zpívání „bujarých písní o Rusech-vrazích“. Ve vězení strávil jeden rok. Po propuštění pracoval jako strojník Pražských kanalizací a vodních toků.

So it goes!

7 28.02.2021

Ano, je to jedna z nejlepších dobrodružných knih. Skvělé akce, láska, tajemství, protivenství a odvaha! Nevšední osudy, neokoukané postavy s nádhernými přezdívkami. Světem sem a tam. Hvězdička dolů: jen je toho trochu moc a ke konci už to splývá. Nikdo tu ještě nevyzdvihl grafickou úpravu knihy - je opravdu nevšední a nakladatel měl odvahu! Číst takové knihy je radost.

7 28.12.2020

Při čtení dobrého příběhu se dá moje mysl do pohybu a to se mi přihodilo při četbě této knihy. A začaly se mi objevovat i moje příběhy, které jsem prožil. Potěšilo mě i to, že se příběh odehrává na severu Kanady, který jsem navštívil. Jeho drsná příroda je nádherná!
Kniha je vzácná i vylíčením vztahu Ruth a jejího evropského manžela: její japonská sensitivita versus evropská racionalita se tu střetávají a následně i doplňují. Šťastní lidé, kteří tak umí žít!
A je tu i buddhismus, který nám ukazuje na relativitu našich cest a našeho poznání. K tomu připojuji dodatek k základnímu mottu Mistra Dógena: "Studovat Cestu znamená studovat své já. Studovat své já znamená na ně zapomenout. Zapomenout na své já znamená dojít osvícení myriádami všech věcí."
Jak toho dosáhnout?
- Jsou lidé, kteří si myslí, že celý svět je tu kvůli nim, a tak se také chovají. Ale jak by se mohl celý vesmír přizpůsobit jejich sobecným požadavkům?
- Když zkoumáte svět a nacházíte v něm svůj otisk, otevírají se vám nové a nové obzory, čím hlouběji se dostáváte, tím rozlehlejší a nekonečnější jsou. Pochopíte svou roli a místo ve vesmíru a v životě a doberete se k samotné podstatě svého já.
Ozeki dobře ukázala proměňující se realitu svou i hrdinů své knihy. A také poselství babi Džiko, které se vejde do jednoho základního slova. Najděte si ho v příběhu. Klaním se vám i paní spisovatelce.

7 04.12.2020

Pár poznámek k pochopení Bašóovy cesty.

Dnes cestujeme ze zcela jiných důvodů, než Bašó ad. tehdy. Klíč ke knize je již v prvním odstavci knihy:

"Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně, jsou dny pouhou poutí a cesta jejich příbytkem. Nejeden bard dávných dob na cestách zemřel, a i mne po léta zval s větrem plynoucí obláček, až jsem nemyslel na nic než na daleké toulky."

Pouť věčností je buddhistické pojetí života jako sled nových zrození. My všichni jsme na této cestě. Tenkrát lidé necestovali z pouhého plezíru, jako my dnes. Ani asketičtí mniši ne. Pro ně měla pouť náboženský význam. Útrapy cest pro ně znamenaly tříbení ducha a osvobození od světských závazků. To samé udělal i Bašó při své poslední cestě. Dovedete si představit, že byste prodali svůj dům a vydali se napospas všemu, co vás může potkat na cestě do neznáma? Bašó na tom ke všemu nebyl zdravotně nijak dobře. Ve svém deníku píše: "Většina věcí, které jsem si vzal na cestu, se ukázala být zbytečnou přítěží a tak jsem je postupně zahodil. Přesto jsem dál nesl na zádech papírové roucho, slaměný plášť do deště, kámen na roztírání tuše, štětec, papír, jídelní krabičku a další věci, což pro mne znamenalo značnou zátěž. Nohy se mi podlamovaly a tělo pozbývalo sil. Snažil jsem se jít dál, ale postupoval jsem jen velmi pomalu s třesoucími se koleny, zcela vyčerpán."
Zdá se, že Bašó vyhledával utrpení. Jednou napsal haiku:

Jsem odhodlán
vyblednout na pustých pláních
Mé tělo je probodáno větrem

Za těchto zkoušek pak psal svá haiku o krajnostech i krásách života. Jeho básnický projev se tříbil. "Bez slz není satori," řekl znalec zenu R.H. Blyth.
Osamělé cestování se nám může zdát poněkud bláznivé. Ale jak praví WU-men:

Na Velké cestě není žádná brána
Jsou tisíce cest
Jakmile jednou projdeš hradbou
Kráčíš vesmírem docela sám

Co znamená "osamělost" pro zenového básníka? Znamená to "sám a zakořeněn v základním já". Je to Buddha sedící pod stromem bódhi předtím, než nalezl svých pět žáků. Jsou tisíce cest a podle buddhismu existují 84 tisíce klamných cest, které se stávají cestami k poznání. "Jakmile jednou překonáš tuto hradbu, kráčíš vesmírem docela sám." D.T. Suziku dodává: "...v královské osamělosti kráčíš vesmírem." Rodíme se nazí a sami a takto také odcházíme. Mezitím jdeme po stezce poznání. Bašó své prožitky vtělil do svých haiku. Jak podotkl Róši Aitken: "Tento duch sdílení s ostatními je duchem bódhisatvy zachraňujícího všechny bytosti. Skutečná samota je právě tak s vesmírem, jako ve vesmíru." Básník je na cestě, jeho já se rozplývá v nekonečnosti...
A nakonec ještě Bašóův epitaf:

Ne, nemohu dál
Jen veškeré mé snění
Jde pustým krajem

7 15.10.2020

Když zemřel, jeho přátelé mu poslali mnoho vzkazů a básní, vyjadřujících jaký byl. Tahle ho dobře vystihuje:

stará duše
básník
radarový operátor
houbař
pouštní krysa -
milovník
10 000 řek
rozbíjející zrcadla,
aby našel
hvězdy
co jsou k snědku

A ještě skvělá vzpomínka, kterou napsal Lee Bentley 6. ledna 2009:

Když jsem byl na univerzitě studovat keramiku raku, začal jsem se zajímat o zenový čajový obřad, který byl spojen s technikou raku. V té době jsme měli hostujícího profesora, pana Inue, který byl kulturním znalcem Japonska.
Řekl jsem mu o svém zájmu, a že bych chtěl cestovat do Japonska, abych viděl obřad, jak jsem o tom četl v zenových textech. Pan Inue velmi jemně vysvětloval, že to, co jsem chtěl vidět, zmizelo již v 19. století. Takže jsem rezignoval, že už to nikdy neuvidím.
O mnoho let později (197?): Bydlel jsem v Arroyo Seco a cestou z Taosu jsem sebral stopaře, to bylo Nanao. Bydlel v opuštěném školním autobusu v lese na hoře na vrcholu silnice. Když jsme se na silnici dostali co nejblíže, vystoupil a zeptal se nás, jestli si dáme čaj. Vydali jsme se tedy lesem k jeho školnímu autobusu. Nanao zažehl malý oheň v hibachi, který měl uvnitř tohoto vraku autobusu, a ke mému naprostému úžasu udělal klasický obřad zenového čaje, přesně jak jsem četl během svých vysokoškolských dnů. Dělal to tak přirozeně, jak jen bylo možno, pokračoval v „brilantním“ rozhovoru, a přitom mával zeleným čajem v konvici, byl jsem v úžasu a viděl před sebou to, co mi bylo řečeno, že zmizelo z tohoto světa.
Bylo mi požehnáno, že jsem Nanaa poznal, byl ztělesněním zenového blázna, budu ho hledat v horských mlhách.

Jeho básně nelze nemilovat. Čtu je už mnoho let před spaním... R.I.P.

7 12.10.2020