ondrula komentáře u knih

Románu, známému nejspíš jen literárním historikům, fajnšmekrům a některým hloubavějším pedagogům (a pošukům mého zrna) musím přiznat jeden velký přínos: jedná se o autentický náhled do pražské měšťanské společnosti druhé poloviny 19. století. Starý grafoman Klostermann se vždy holedbal tím, že všechny jeho romány mají předobraz v realitě a že si vlastně nic moc nevymýšlí; zde je to stejně, autor již v důchodovém věku vzpomíná románovou formou na poměry před 40 lety, kdy sám živořil na místě gymnaziálního suplenta. Tímto ovšem výčet pozitiv románu (aspoň pro mě) končí.

Největší nedostatek vidím v brutální a nelidské rozvleklosti díla. Příběh je v podstatě prostý a těch 800 stran románu je nastaveno nekonečnými proslovy, které postavy vedou buďto s jinými postavami anebo samy se sebou. Na totéž téma se pak tytéž s prominutím kecy vedou v různých částech knihy opakovaně. Typicky to třeba vypadá tak, že prohnaná Klementina se snaží otroubenému Slatinskému půjčit peníze, protože on už pomalu umírá hlady a on tomuto návrhu svatouškovsky vzdoruje, načež Klementina povstane, rozčílí se a pronese sáhodlouhý proslov (klidně na 2 strany), ve kterém neuvěřitelně šroubovaným jazykem a přepjatě strnulou formou začne Slatinského citově vydírat, že jestli si on ty prachy nevezme, ona že ho nebude mít ráda. Třeba to bylo dobrý před 100 lety a čtenáři to měli rádi, těžko posoudit, ale mě to silně otravovalo.

Další problém, který ovšem s Klostermannem mám dlouhodobě, je jeho obligatorní moralizování. Protože román dle Klostermannových představ měl zřejmě čtenáře především vychovávat, je celý motivován pranýřováním různých neřestí, jejichž nositelé jsou pro ten účel náležitě karikováni. Tomu odpovídá i neuvěřitelná šablonovitost postav, kdy v příběhu na jedné straně barikády stojí andělsky mravně čistý Slatinský (tomu přicmrndává poněkud přitroublý ale mírumilovný ředitel školy) a na druhé pak slabošský Okrouhlík, sadistický Drobílek, vychcaná Klementina a její maloměšťácká matka, neřestná kartáčníkova dcera, patolízal Procházka nebo hnidopich Kopretina.

Příběh je v té spleti sáhodlouhých blábolů a ideových střetů nebývale polarizovaných postav poměrně prostinký. Klostermann chtěl především poukázat na zbídačené a ustrkované postavení pomocného učitele za poměrů starého Rakouska. Tato veliká nepravost nebyla výjimečně způsobena něčí individuální neřestí, nýbrž zcela zřejmě systémovým nedostatkem zapříčiněným zkostnatělostí a neefektivností veřejné správy; zdálo se mi, že touto skutečností byl Klostermann nepříjemně zaskočen, protože se na rozdíl od svého zajetého zvyku nekonečného mravokárství lidských jedinců neodvážil otevřeně kritizovat nebo aspoň klasifikovat státní zřízení. Paradoxně pak největší poselství knihy musí čtenář vyčíst mezi řádky, protože autor se nemá k tomu, aby nabízel prostředky nápravy.

Osobně mám dojem, že dnes veřejností vzývaná a oblíbená doba starého c. a k. Rakouska, ono "dlouhé" 19. století, včetně pověstné Belle Époque, byla doba v mnoha ohledech taková, jakou ji popsal Klostermann: odpudivé tmářské časy, které se navzdory výdobytkům technologické revoluce ještě ideově nepozvedly z různých středověkých bludů, dogmat, společenských pořádků a hodnot. Ještě dnes to můžeme vidět nejen na starých náhrobcích, kdy si ještě před stoletím nechala bába vytesat do kamene: "Vdova po zemském školním radovi", ale třeba i na faktu, že v té době se v rámci vzdělávání kladl až psychopaticky precizní důraz na znalost reálií (silně idealizovaných) antických civilizací včetně bazírování na plynulé znalosti latiny a starořečtiny. Jak moc to pak bylo v praktickém životě užitečné, je asi každému jasné.

2 04.02.2019

Poměrně nepovedená a pohříchu nezvládnutá holmesovka. Začínám si myslet, že kromě A. C. Doyla už nikdo z jeho následovníků nedokáže napsat atmosférický příběh o Sherlocku Holmesovi (jediná výjimka je snad Závěť Sherlocka Holmese od Boba Garcii). Současní autoři jsou navíc postiženi hloupým nutkáním strkat Sherlocka do Ameriky anebo alespoň Ameriku nějakým způsobem importovat do Londýna. Nechápu to. Je to i případ Smrti bankéře Crosbyho. SPOILER ALERT! Skutečnost, že vrahem je Apač, odhalí Sherlock hned zkraje knihy (a zde příběh přestane být detektivkou), a ve zbytku příběhu se pak s Watsonem už jen pinoží, aby se dopátral, kde leží zlatý důl (což mu vlastně k ničemu dobré není). Apač naprosto neuvěřitelným a přihlouplým způsobem oba přátele pronásleduje a moc se mu to nedaří. Do Londýna, kde se Apač nechá (asi z dlouhé chvíle) zaměstnat v docích, zcela logicky natahá přes oceán spoustu haraburdí, včetně série jedovatých plazů - velmi praktické. Sherlock se zase příliš nemá k tomu, aby Apače dopadl, chodí ho do doků jen tak pozorovat a žvaní o tom. Na závěr proběhne nějaký nudný a předvídatelný souboj a je konec. Musel jsem se vážně zamýšlet nad tím, proč už se nepíšou holmesovky, ve kterých by vrah prchal po zamlžených vřesovištích, ve kterých by Sherlock pátral po stopách v útrobách starého panského sídla, anebo ve kterých by Watson prolézal smrdutá opiová doupata. Ne, namísto toho musí čtenář s úžasem sledovat scénu, ve které Watson spadne do díry a Apač tam za ním vhodí tři agresivní ještěry, kterým Watson čelí rozděláním ohně...

2 14.09.2018

Nebavilo mě to, i když jsem věděl, že příběh je jen metafora a beletrie slouží pouze ke sdělování hlubších filozofických myšlenek. Paradoxně je však na příběh v knize kladen poměrně velký důraz, a mě tedy strašně otravoval samotný osud konzervativního učitele, který po celý život se skoro až autistickou umanutostí neznal nic jiného než vrtání se v mrtvých jazycích a náhle opustil svůj život, aby odcestoval a vrhnul se za dobrodružstvím, aby pátral po osudech obskurního autora knihy filozofických esejů. Spouštěčem k tomuto jednání je skutečnost, že na mostě potká dívku, která špitne, že je Portugalka (nic víc a nic míň). Jestli tohle není přihlouplé, tak už nevím. Bizarní postavy Portugalců, které Mundus potkává v Lisabonu, nejsou snad ani z tohoto světa. Co se týče filozofie, myšlenky mi přišly buďto bezvýznamné anebo příliš zjevné, v obou případech zbytečně sáhodlouze a nudně omílané.

2 28.08.2018

Nevěřil jsem vlastním očím, že pod touto sračkou je podepsán sexuolog, který je profesorem a doktorem věd. Kniha je do jisté míry fanatická komunistická agitka, která poučuje mladé muže, že jejich dospívání by mělo beze zbytku posloužit budování socialistické společnosti. Z větší části se pak jedná o sbírku tmářských dogmat, vycházejících nejspíš z moralistických ideálů 19. století a autor varuje mladé lidi před nebezpečími homosexuality a onanii pranýřuje jako neužitečnou ztrátu času a energie (které by zřejmě mohly být lépe využity u soustruhů). Nevím, jestli prof. Hynie byl komouš, co jen zamrzl v odborných názorech, anebo jestli šel bolševikovi na ruku jen proto, aby měl snadnější kariéru, ale spisek Dospíváte v muže je opravdová žumpa. Působí to jako výplod šílence. Také jsem se dočetl v CV prof. Hynie, že se hodně zasadil o liberalizaci homosexuality; to je ale asi nějaký omyl vzhledem k nenávistným skřekům na adresu HM, publikovaných v Dospíváte v muže.

Tato drobná novelka je pro dnešního čtenáře o poznání čtivější nežli většina zbylého Klostermannova díla, ovšem na druhou stranu se nemůže poměřovat s nedostižnou šumavskou trilogií. Trable profesora Koudelky, kterému se barák sype na hlavu a on neví, co si s tím počít, jsou lehce stravitelné a úsměvné. Klostermann se výjimečně nepustil do apokalyptického moralizování, jak to mívá ve svých dílech obvykle ve zvyku, píše s nezvyklou lehkostí a bez zbytečného mravního poučování. Pro mě bylo dílo nakonec nejvíc zajímavé tím, že mi poskytlo zajímavý náhled do poměrů získávání úvěrů a správy nemovitostí v době konce 19. století, což skýtá jednak archaickou roztomilost a jednak i překvapivě velice přiléhavé paralely s dnešní dobou.

2 23.01.2018

Chvílemi je to vtipné, mnohdy kupodivu i poučné, ovšem co autoři opravdu pokazili, je nehorázná přemnoženost těch infantilních neumělých kresbiček, kterými je kniha zaplněna (zcela zřetelně za účelem nahonění počtu stran) - třeba portréty Karla Marxe zaplňují čtyři po sobě jdoucí strany.

2 21.11.2016

Ze začátku se mi kniha docela líbila, ale postupem času jsem ztrácel zájem. Mix thrilleru a detektivky tentokrát moc nefunguje, autor se směšně pokouší udržet napětí tím, že knihu rozkousal asi do 130 krátkých kapitol a na konci každé z nich přijde nějaké šokující odhalení. Také se pokoušel o originalitu tak, že snaživě vymýšlel ty nejbizarnější způsoby vraždy, ale působilo to na mě poněkud samoúčelně, zvlášť když motiv práce se strachem nebyl příliš zužitkován. Robert Hunter, jinak celkem nezajímavý a odrzlý chytrák, poměrně obtížně přichází na motiv vražd a i na osobu pachatele, ovšem ten detektivní proces není příliš zajímavý. Zklamalo mě to autorské klišé, že pachatel je čtenáři dobře znám, protože se s ním Hunter v průběhu knihy konfrontuje. Závěrečné epilogové slinty už jsem musel přeskočit, jinak to nešlo. Knihu bych doporučil spíš nenáročnému čtenáři.

2 09.09.2015

Poměrně čtivý mix thrilleru a detektivky. Autorovi se především dost sugestivně podařilo vytvořit atmosféru napětí, tudíž se čtenář nedokáže od knihy jen tak odtrhnout. Co mi přišlo k smíchu, byl charakter ústřední postavy, Josepha O’Loughlina, a to pro tato autorská klišé: 1) Musí se nechat coby psycholog dlouhodobě přemlouvat, aby se případu zhostil a je z toho otrávený 2) Aby na něm bylo něco atraktivního a originálního, je onemocněn parkinsonem. Ach jo, kde jsou staří dobří sociopatičtí alkoholici z klasické detektivní školy?

2 06.08.2015

Kniha přímo klasicky ilustruje fakt, proč jsou v současnosti skandinávské detektivky a thrillery tolik oblíbené. Neotřelé prostředí se zakaboněným přímořským počasím dodává těmto žánrům přesně tu atmosféru, kterou čtenáři vyhledávají a kterou jim v posledním století nabízely romány ze staré dobré Anglie. Do 21. století se už však hodí spíš drsné a přitom bohaté země Skandinávie a nutno říct, že zaslouženě. Theorin mne dost zklamal svou knihou Skrýš, protože se v ní v podstatě nic zvláštního nestalo, zato mi to ale vynahradil Mlhami Ölandu, jejíž skvělý příběh a napjatá atmosféra mne držela u knihy dlouho do noci. Trošku odfláklý závěr (vnímám všeobecné znepokojení z nenaplněného čtenářského očekávání - ti co četli, vědí) mě sice zamrzel, ale alespoň není zbytečně natahovaný.

2 10.10.2014

Coby krumlovského patriota mě objevení knihy potěšilo, ale nedočetl jsem jí. Autorka je očividně nadšeným spisovatelským amatérem, takže její popisy působí nerealisticky, děj je hodně nudný a konverzační repliky působí naivně a nereálně. Dost mě zklamalo, že se autorka zjevně dostatečně neseznámila s Krumlovem a jeho historií. Nemohla by pak tvrdit, že si holka vyjela v zámeckém areálu k řece (není to možné) nebo že mezi náměstím a kostelem byl hostinec (nebyl).

2 17.06.2014

řekl bych, že v rámci kingovek patří tahle knížka mezi ty slabší, resp. nudnější

2 10.09.2012

Kniha se dá číst vcelku v pohodě, pokud vám nevadí nehorázné pohádkové bájení okolo Žižkovy postavy. V úvodu knihy dostane Žižka od kouzelného dědečka čarovný palcát, kterým se pak v osudových okamžicích ohání takovým způsobem, že bez nadsázky mění dějiny. Jsem si vědom, že příběh o Žižkově účasti u Grunwaldu je výplod autorovy fantazie založený na domněnkách seriózních badatelů. Přesto mě trochu otravovala Žižkova genialita a vojenský génius, který v pravém okamžiku zasáhne do bitvy u Grunwaldu a zásadním způsobem přispěje k vítězství polsko-litevské unie.

1 16.11.2023

Výjimečně špatně napsaná kniha. Horší je snad už jen její překlad ("caucasian race" přeloženo jako "kavkazská rasa", to je síla). Trpící detektiv alkoholik s dobrým srdcem a podivínskými přáteli, to je v dnešní době takové klišé, že je to až neuvěřitelné. Kdyby M. K. Krefeld aspoň uměl psát, jako to umí Nesbo, ale to on neumí. Taky bych uvítal, že když už autor v jedné dějové linii věnuje prakticky třetinu knihy vývoji a vývinu osobnosti pozdějšího vraha - magora, že by mohl aspoň pořádně objasnit motiv vražd. Nestane se tak. Na úplný závěr knihy proběhne jakýsi plytký a velice odfláknutý fight se záporákem, a ještě nějaká sladkobolná omáčka a konec. Opravdu nevydařené dílo.

1 30.03.2021

Měl jsem jistá očekávání, Max von der Grün je slavný romanopisec, Dva dopisy Pospischielovi je jeho zřejmě nejproslulejší román, v roce 1970 podle něj byl natočen film, navíc kniha reaguje na činnost Freikorpsu v Egerlandu, což mě zajímá. Ve výsledku jsem byl zklamán a knihu považuji za podprůměrné nebo přímo slabé dílo.

Následují SPOILERY, které jsou ovšem pro mojí recenzi nezbytné. První polovina knihy je strašně utahaná, autor popisuje nezajímavý usedlý Pospischielův život v Dortmundu, jeho cesty do nudné práce a z nudné práce k nudné rodině, nudné procházky se psem a nudné rozhovory se sousedy. Do děje vstoupí dopis Pospischielovy matky, která vyjadřuje poznatek, že asi ví, kde bydlí někdejší nácek Baierl, který před 20 lety udal otce. Pospischiel, ač sám neví proč, pocítí umanutou potřebu se jet podívat na Baierla. V podniku si chce vzít 3 dny volno, ale je mu sděleno, že jej v žádném případě nedostane. Pospischiel se přesto sebere a zcela nezodpovědně odjede do vzdáleného Bavorska, aby vykonal svou touhu. Baierla skutečně potká, ale vzmůže se jen na žvanění o blbostech. V noci se pak připosraně rozhodne Baierlovi pomstít tak, že mu na domě ostříhá popínavku, jeho chloubu.

Někde v této fázi se děj knihy začíná rozpadat do nějakého podivného psychedelického experimentu, který jsem nepochopil, ale který je typický pro umělecká díla ze 60. let. Pospischiel se setká s Baierlovou vnučkou, všelijak jí po Německu popováží autem, ale ještě předtím společně nesmyslně pokácí vzrostlý strom, aby se mu podívali na letokruhy. Pospischiel se vrátí do Dortmundu a setká se s kamarádem, který lamentuje, že mu z baráku někdo ostříhal popínavku, jeho chloubu (zde jsem nabyl přesvědčení, že Pospischiel zešílel a celá cesta do Bavor byla jen v jeho hlavě a mezitím že se potloukal nepříčetně po Dortmundu a škodil sousedům). Pospischiel přijde domů a hrozně se diví, že tam na něj čeká výpověď z podniku, protože 3 dny nebyl v práci. Pospischiel se vydá do podniku a prodělá zde nějaké podivné kolečko, když ho odchytne asi tak 6 lidí a všichni mu říkají úplně ta samá slova ("Dej si pozor, něco se na tebe asi chystá, rozhodně nenech si to líbit." Pospischiel: "No už jsem dostal výpověď." Postava vždy beze slova odchází a Pospischiel nakonec s nepořízenou taktéž). Tahle absurdní scéna mě utvrdila v názoru, buďto že se Pospischiel definitivně pomátl anebo že Max von der Grün pod vlivem LSD dosahuje netušených hlubin tehdy módního absurdního románu.

Závěr knihy je zřejmě to, k čemu von der Grün celou dobu směřoval, co byl ostatně leitmotiv jeho celoživotního díla, a sice protest proti nespravedlivým pracovním podmínkám v prostředí cynického kapitalismu. Svůj vytoužený sociálně-kritický prvek pak autor navozuje závěrečnou scénou, kdy za Pospischielem domů přileze ředitel podniku a nabídne mu, že Pospischiel může v podniku dál pracovat, ale že za trest za třídenní absenci přijde o některé své výhody, bonusy a prebendy, které si tam mezitím za dlouhá léta vysloužil. Pospischiel zcela nepochopitelně, namísto toho, aby řediteli vděčně líbal ruce, že mu zachoval solidní práci, se může vzteky podělat, že jej kapitalisticky vydírají, ale nakonec svolí. Manželka, která je celou dobu hysterická, že Pospischiel už znovu nenajde takovou práci, je nyní z té sociální nespravedlnosti na infarkt. Tak román končí. Koukal jsem ještě pod záložku, jestli to nějak skrytě nepokračuje, protože tak hloupý konec jsem opravdu nečekal. O žádnou sociální nespravedlnost se dle mého názoru pochopitelně nejedná, Max von der Grün to v tomto románu hrozně láme přes koleno. Na úplný závěr knihy jsem si uvědomil, že hypotetické šílenství, které by ospravedlnilo některé Pospischielovy krajně nelogické kroky, se nepotvrdilo a psychedelické motivy děje také zůstaly neosvětleny. No to jsem si zase početl poklad světové literatury.

1 03.11.2020

Fenomenální Reymontův román pokračuje zimním vyprávěním. Realistické líčení zimních mrazů, plískanic a vánic je tak sugestivní, že z toho běhá mráz po zádech. Druhý díl Sedláků je ovšem především o (ne)naplněných milostných vášních mezi Antkem a Jagnou, přičemž podle očekávání Boryna, Hanka a vůbec celá ves Lipka to milencům nijak neulehčuje. Na rozdíl od prvního dílu, který byl tak nějak dějově vyvážený, platí, že díl druhý je opanován bouřlivými emocemi milostných a nenávistných vztahů hlavních aktérů příběhu. V pravém slova smyslu akční závěr knihy je dechberoucí.

1 02.09.2020

Lubomíra Kubíka jsem do nedávna vůbec neznal, jeho kniha mi přišla pod ruku náhodou. Přesto se jedná o autora neobyčejně talentovaného. Kniha je napsána strhujícím způsobem, je neobyčejně čtivá a zajímavá. Pan Kubík navíc výborně pracuje s historickými fakty; hloubka jeho erudice je zjevná a přitom se nenechává strhnout k tomu, aby své poznatky čtenáři vulgárně a pod tlakem vnucoval, jak se tomu ostatně neubrání spousta jiných spisovatelů. Tak trochu se zabývám česko-německými vztahy a díky této knize jsem se dozvěděl některé zajímavé myšlenky, které mě nutily k hlubšímu zamyšlení.

Proč nedávám plný počet hvězd? Protože přestože se jedná o knihu od počátku napínavou, trošku mě mrzelo, že narativní oblouk nevyvrcholil nějakou dostatečně dramatickou scénou. Kniha, která je jinak plná násilí, křivd, zloby a lidské ubohosti logicky směřovala k určité explozi, ta se ale nakonec nekonala.

1 10.07.2020

Atraktivní téma sepsané nudným a nečtivým způsobem. Krumlov má jednu zvláštní vlastnost. Jeho neuvěřitelně silná atmosféra pudí ohromnou spoustu tvůrců k uměleckému vyjádření. Na mnoha případech z oblasti literatury, filmařství, malířství, sochařství a jiného kumštu bych mohl doložit, že se však ve výsledku pravidelně jedná o díla spíše slabá a podprůměrná. O Krumlově byla napsána celá řada historických románů, přesto žádná z těchto knih se nestala Knihou, na kterou by mohl být Krumlov hrdý.

Když se vrátím ještě ke Kavkám nad městem, přijde mi, že autorka má problém s jazykem jako s vyjadřovacím prostředkem, a proto se do její knihy nedá dost dobře začíst. Své myšlenky formuluje třeba takto: „Myslela na Manka, ke kterému vzhlížela s neskonalým zbožňováním“. Tohle já považuji za nedostatečnou a nevyzrálou práci s češtinou.

1 10.07.2020

Původně jsem od knihy nic nečekal a přistupoval jsem k ní jako k další publikaci plné historických fotografií, opatřených lapidárním popiskem. Jak jsem se knihou prokousával, začaly se ve mě vrstvit silné emoce nebývale protikladného obsahu.

Plusy: Přesně taková kniha chyběla mezi publikacemi o historii Krumlova. Vlastně nevím, čím to je, ale moderní dějiny Krumlova (řekněme mezi lety 1848 a 1946) tvořily dlouhodobě mezi krumlovskými monografiemi bílé místo a jelikož jsem tímto obdobím dost postižen, nesl jsem to nelibě. Toto období jsem nenašel zpracované ani v mamutí antologii "Český Krumlov - od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví", a tak jsem nyní "Krumlov, město pod věží" hltal obzvlášť dychtivě. Nelze ovšem nevidět, že tento průlom se podařil jen díky neúnavné badatelské činnosti Jana Mareše a jeho Kohoutího kříže, který já osobně mám důvod považovat za nejvýznamnější projekt na poli historiografie od počátku 21. století. Mezi plusy bych ještě vyzdvihl nebývalou čtivost textu, cit pro výběr fotografií a velmi vhodně zvolená intermezza - medailonky významných osobností.

Mínusy: Poměrně otřesným způsobem selhala redakce. V knize takového formátu je opravdu hrozivým zjištěným, že skoro na každé stránce jsou překlepy, občas chybné skloňování - zjevné chyby z nepozornosti a nedostatečné kontroly textu. Poněkud závažnější jsou obsahové chyby, kterých sice není moc, ale takto krásná kniha by snad mohla být i z hlediska faktů korektní. Zcela konsternován jsem byl, když jsem nabyl podezření, že jistá část knihy byla dost zřejmě opsána z jednoho mého díla (které jsem sepsal kdysi dávno jako student a nechal volně přístupné v knihovně), aniž by mé autorství kdokoliv v knize zmínil či citoval.

Přes drobné chyby (a také navzdory malé osobní křivdě) musím dílo velmi doporučit. Navýsost zajímavý obsah knihy je doplněn snad ještě zajímavějšími fotografiemi. Nadevšechno však obdivuji schopnost autorů složit text do poutavé a srozumitelné kompilace, což musel být určitě nelehký úkol, zvlášť když vezmeme v úvahu poměrně dlouhý časový úsek, kterému se autoři v knize věnují a také zeměpisnou různorodost a variabilitu součástí města.

1 04.04.2019

Na prvním dílu mi bylo sympatické, že Reiner Stach podal monumentální úvod ke Kafkově životopisu stylem, který vykresluje Kafkova raná léta s kontextem doby konce 19. století, konfrontuje jeho životní osudy s reáliemi, prostředím, institucemi a podobně. To jsem považoval za mimořádně zajímavé. Jak ale Kafka stárne a jeho osobnost vyzrává, začal jsem mít dojem, že Reiner Stach propadl umanuté potřebě doslova každé slovo v Kafkově deníku či jiné písemnosti sáhodlouze interpretovat a vyvozovat z něj obšírné psychologické souvislosti. Taková četba pro mě byla nudná a přišla mi i poměrně nepodstatná. Dospěl jsem k názoru, že jakkoliv zajímavé je Kafkovo dílo, jeho život zdaleka tak pozoruhodný nebyl a je to dost možná dobrý důvod k tomu (jak se Reiner Stach s údivem v úvodu ke knize vyjadřuje), že se doposud nikdo příliš nenamáhal Kafkův životopis zpracovat dostatečně zevrubně.

1 21.05.2018

Pro mě tedy zklamání. V první půlce knihy se neustále a setrvale s prominutím šoustá a motiv bimbajících se koz se opakuje asi tak stokrát. Závěr knihy je samoúčelné líčení různých nechutností a přespříliš explicitně popisovaných zvěrstev. Měla-li mít kniha nějakou myšlenku (nepotrestané zločiny), zůstala zasunuta.

1 30.01.2018