Okoslav komentáře u knih

„Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku.“

Samotná esence postapo žánru, navíc příjemně civilní a uvěřitelná.

29 04.11.2019

„Kdo teda způsobil Pád, dyž ne Starej Georgie? Jasnozřivá vodpověděla: To Dávný způsobili svůj vlastní Pád. Jo, její slova byly jak lano ukroucený z kouře. Dávný ale přece měli moudro! Vodpověď si pamatuju: Jejich moudro ovládalo nemoci, míle i semínka a zázraky měnilo na vobyčejnou věc, jedno ale vovládnout neumělo, kdepak, hlad v lidských srdcích, jo, hlad mít víc.“

Pokud jste Atlas mraků viděli jako film, ale nečetli, určitě to napravte. Oproti filmu je totiž kniha (jak už to tak bývá :-) ) mnohem zajímavější a komplexnější. Autor postupně představuje šest různých postav, šest různých dějinných epoch i šest různých stylů vyprávění. O samostatné, izolované příběhy se nejedná. Jakmile totiž vyprávění dospěje k nejvzdálenějšímu bodu, jednotlivé příběhy se postupně znovu vrací, aby je v samém závěru uzavřely úvahy amerického notáře Adama Ewinga, prvního a zároveň posledního ze všech vypravěčů. Ukazuje se tak, že všechny příběhy, které Mitchell před čtenářovýma očima skládá a zase rozkládá jako matrjošku, tvoří jedinou mozaiku něčeho mnohem většího.

Jejím prostřednictvím do popředí znovu a znovu vystupují stejná témata: touha po moci, hledání pravdy i neschopnost člověka žít s druhými v harmonii. A zatímco každá další generace navazuje na skutky té předchozí, odvíjí se před čtenářovýma očima celá historie lidské rasy – od jejího vzestupu po neodvratný pád.

17 10.02.2019

„Nikdo nás nenutí k tomu, abychom věděli, Adsone. Vědět se prostě musí, i za cenu, že všechno pochopíme špatně.“

Jméno růže není detektivka, historický román, horor ani teologicko-filozofické pojednání, a přesto je, zároveň, vlastně všechno tohle najednou. Často tu v recenzích čtu, že někteří čtenáři přeskakují dlouhé pasáže s teologickými rozpravami nebo filozofickými úvahami, a přijde mi to škoda. Hlavně pro ně samotné – jako by se dívali na film, a vypnuli si u něj zvuk.

„Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.“

15 11.11.2020

Nevěřila jsem, že mě psychologický román ze života 13letého kluka bude bavit. Zaprvý: spletla jsem se. Zadruhý: spletla jsem se úplně maximálně. Třináct měsíců je román členěný do jednotlivých povídek, z nichž každá má své vlastní téma i náladu, Mitchell tak má spoustu prostoru na to, co umí nejlíp – skvělou charakteristiku postav i práci s jazykem, při které se ale fakt mistrovsky zvládá vyhýbat všem klišé a samoúčelným, „krásným“ obratům (což je mimochodem téma, které v jedné z povídek/částí románu sám otevírá a, jak je jeho dobrým zvykem, rozpustile tak na čtenáře pomrkává a ptá se ho: „Tobě je ale jasný, co tu právě dělám, žejo?“).

Jasných pět hvězd, a kdybych mohla, přidala bych ještě jednu bonusovou za návrat, resp. představení jednoho z nejepesnějších záporáků, které kdy Mitchell napsal a který později skvěle řádil v Hodinách z kostí.

14 19.01.2022

Některé knížky je fajn přečíst si ještě jednou. Román Mistr a Markétka jsem poprvé četla coby gymnazistka zamilovaná do ruské literatury a připadal mi (samozřejmě) skvělý. Až dnes, s odstupem času a po druhém čtení, vidím, že je nejenom skvělý, ale doslova geniální. V prvním plánu funguje jako groteska, v druhém plánu jako společenská satira a ve výsledku je (navzdory vší té řachandě a Korovjevovi) jako celek neuvěřitelně šílenej a depresivní (bez spoilerů: zamysleli jste se někdy nad tím, jak, ale opravdu, nakonec skončili MaM?).

... můžu dát šest hvězdiček z pěti? :-)

14 14.02.2021

„Hlavní je klid, Montagu. Pořádej pro lidi soutěže, ve kterých dostanou cenu za to, že se naučí zpaměti slova populárního šlágru, nebo hlavní města států USA, nebo kolik tun sklidili loni v Iowě. Napěchuj do nich údaje, které nejsou nebezpečné, zahlť je tolika ‚fakty‘, až se budou cítit přecpaní, ale budou mít dojem, že doslova srší informacemi. Potom se jim bude zdát, že myslí, budou mít pocit pohybu, aniž se pohnou. A budou spokojení, protože fakta tohoto druhu se nemění.“

Poprvé jsem 451 stupňů Fahrenheita četla jako dítě. Podruhé teď. A jsem skoro v šoku z toho, jak je tahle knížka s věkem (mým i světa) lepší a lepší.

13 03.03.2020

Nejdřív pár výtek.

Kdybych se na Příběh služebnice dívala jako na ryzí dystopii, byla bych zklamaná. O tom, jak ke změně režimu došlo, se toho moc nedozvídáme, a rozhodně pro mě nemá onen "mohlo by se stát" moment. Navíc když se nad tím zamyslíte, nové společenské uspořádání, které popisuje Fredova, vlastně nedává smysl ani z radikálně konzervativního pohledu.

Ale :-)

O tom Příběh služebnice není. A vzhledem ke způsobu vyprávění ani nemůže být. Považuju ho proto hlavně za příběh o tom, co dokážou ženy udělat jiným ženám a že jsou to právě ženy, které vytvářejí mantinely, v nichž se ty ostatní mohou pohybovat. (Koneckonců, až na jedinou výjimku vystupují muži v knize - a vlastně i v Gileadu - jako pasivní objekty.)

Vypravěčka je tak uvěřitelná a pochopitelná a její vyprávění tak intenzivní a vlastně šíleně známé, že se mi během čtení několikrát udělalo fyzicky špatně a musela jsem knihu odložit. A asi o ní budu ještě dlouho přemýšlet.

13 25.12.2018

„Nynější ale čas
jinošství mého – je, co tato báseň, máj.
Večerní jako máj ve lůně pustých skal;
na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal.“

11 20.10.2019

Zhruba od půlky víte, jak to celé dopadne, ale psychologie postav je překvapivě dobře popsaná, takže vám ten nedostatek napětí nakonec vlastně ani nevadí.

10 07.01.2023

„Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré, a chci hřích.“ „Zkrátka,“ pravil Mustafa Mond, „požadujete právo být nešťastný.“ „Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“

Jeden z velké dystopické trojky (Huxley, Orwell, Bradbury) – v porovnání s Fahrenheitem působí z dnešního pohledu méně nadčasově, v porovnání s 1984 zase pokulhává storytelling. Konec civilizace není ani tak příběh jako spíš soubor (převážně dobově podmíněných) myšlenek – celý „děj“ de facto pouze čeká, až bude shrnut v závěrečné Johnově rozpravě s inspektorem.

Oceňuju hlavně některé filozofické momenty. Huxleyho představa internalizované totality z dnešního pohledu obstává mnohem lépe než Orwellův Velký Bratr, a absence „absolutního štěstí“ jako nutná podmínka pro rozvoj lidství je něco, co je dokonce s postupem let stále aktuálnější.

10 19.12.2020

Druhému dílu Duny jsem se kvůli spíš špatným recenzím dlouho vyhýbala. Chyba :-)) Spasitel Duny sice není tolik dějově rozkročený jako první Duna a akce tu najdete taky pomálu, zato jde o chytré (někdy skoro až kontemplativní) dílo, které řeší hlavně to, jestli (a jak) je možné utéct osudu a předurčenosti.

A Muad'Dib Paul je nově – i díky Spasiteli Duny – mým novým oblíbeným (anti)hrdinou.

9 29.03.2024

„Od nynějška jsou nevyhnutelné jediné Stroje.“

Výborná povídková sbírka, obzvlášť z pohledu dnešní doby, kdy AI a „Stroje“, jak říká Asimov, možná skutečně a nenápadně začínají hrát první housle. Stejně jako u Bradburyho, i u Asimova mě fascinuje, jak přesně dokázal s předstihem mnoha desetiletí trefit otázky, které si klademe dnes. Jen ten technooptimismus, se kterým přichází v poslední povídce, mu závidím a, viděno dnešnímu očima, příliš jeho prognóze nevěřím :-)

„Zažila jsem to od začátku, kdy chudáci roboti neuměli mluvit, až do konce, kdy se postavili mezi lidstvo a zkázu. Vy uvidíte, co přijde dál.“

9 03.12.2023

Každá z povídek působí jako epizoda fakt dobrého japonského animé – sedí struktura děje, dialogy, zápletka i typologie postav (už z toho někdo to animé udělal?). Esence japonskosti, obsahově i formálně. A rozumím, že pro neznalé japonské kultury to opravdu není.

9 02.01.2023

Temná hmota je něco jako Dan Brown pro lidi, co si chtějí připadat chytře: premisa je zajímavá, ale psaní sterilní, děj předvídatelný a hlavní postava plochá. Pokud čekáte mainstreamový (a nijak zajímavě napsaný) thriller, budete asi spokojení. Pokud (na základě anotace) čekáte vědecké sci-fi, tak nebrečte, že jsem vás nevarovala.

Na druhou stranu – sfouknete to za jedno odpoledne! :-)

9 22.01.2021

Román, v němž King ukazuje, že „King nerovná se jen horor“, protože tohle je čistokrevný psychologický thriller, okořeněný jednou krví, podruhé zas úvahami o spisovatelském řemesle a o tom, co ve skutečnosti znamená umění. Mimochodem, jsem jediná, kdo by si moc rád přečetl celý Miseryin návrat? :-)

9 11.01.2020

Myslela jsem, že nic lepšího než Atlas mraků si už od Mitchella nepřečtu. Oukej... spletla jsem se :-)

Tisíc podzimů je v porovnání s jinými Mitchellovými knihami formálně poměrně sevřený román, ale nechybí v něm jeho typické „postmoderní“ srandy: střídání různých vypravěčů (s jejich osobitým jazykem i postojem ke světu), příběhů i samostatných mikropříběhů. A dějová linka (po poměrně pozvolném začátku) nijak nezaostává – chvíli si budete připadat jak v Pirátech z Karibiku, chvíli jak při sledování dobrodružného animé a jindy jak u Příběhu služebnice.

Je to skvělý. Fakt.

8 18.01.2021

Takový ty motivační kecy, díky kterým si i Franta, co od pondělí do pátku valí fejsbuky a tvitry pro firmu na obrábění klikových hřídelí, může myslet, že dělá Umění.

Autorovi ale rozhodně velkej palec nahoru. Podařilo se mu myšlenku „když se vám něco nechce dělat, tak jděte a dělejte to“ rozepsat na 250 stran, a NAVÍC nás všechny donutit si to koupit a přečíst (no jo, taky jsem naletěla, jedna nula pro něj). Do všeho kromě toho zakomponoval spoustu prázdných řečí o Bohu, vnitřním géniu a talentu s velkým T, aby naopak úplně zapomněl na zdánlivě nepodstatný, ale ve skutečnosti důlěžitý fakt. Psaní (kterému se v knize věnuje především) je Řemeslo, a všechny ty talenty, vnitřní géniové a božská vnuknutí jsou ve skutečnosti jen marketingová omáčka kolem, což vám potvrdí každej, kdo taky někdy něco napsal a kdo si nehýčká pózu múzami zmítaného génia.

Btw, pokud dnešní markeťáci kromě koksu sjížděj tohle, možná radši ještě změním obor. Ciwe.

8 06.08.2019

„Došel k samičce člověka, zaklekl jí krk a odřízl jednu mléčnou žlázu. Člověčice u toho vřeštěla jako pominutá. ‚Zvykneš si,‘ konejšil ji. ‚Však ono ti doroste.‘“

Zapomeňte na pekelný oheň a všudypřítomný zápach síry. Protože tohle peklo rozhodně není další variací na laskavou českou pohádku. Ale místem, které vás skutečně donutí začít si dělat seznam svých hříchů. A stát se vegetariánem. Pro jistotu. V Inferiu totiž lidé dávno nejsou lidmi. Ale bučícím, tupým dobytkem, který se rodí v samotné zemi. Takže zatímco den za dnem bez oddechu vykonávají tu nejtěžší práci, bez jídla, pití a odpočinku, démoni z nich odkrajují kusy masa i celé končetiny.

Burešovo Inferium někteří srovnávají s Kopřivovým Asfaltem, ale nenechte se zmást – obě pekla se od sebe výrazně liší. Tam, kde Kopřivovo peklo působí bizarním, místy až groteskním dojmem, tam je totiž Burešovo Inferium mrazivě syrovou krajinou, o které téměř bolí číst. A která (ať už záměrně, nebo ne) ve čtenáři rozbrnkává i skryté vegetariánské strunky. Protože ruku na srdce: zkuste si dát pečené koleno poté, co jste četli tohle.

Bureš navíc mnohem víc vsází na samotný příběh. S akcí jako takovou přitom šetří, na škodu to ale není – o to větší prostor v Inferiu dostávají postavy a rozvíjení jejich vzájemných vztahů. A dost možná je to jediná knížka, ve které fakt budete chtít fandit náckům.

8 11.04.2019

Vynikajícího spisovatele dělají z Kinga hlavně tři věci: 1. umí skvěle budovat atmosféru, 2. má neuvěřitelný pozorovací talent, a 3. umí psychologii postav. Shining není výjimka. Přerod jednotlivých postav je uvěřitelný, a to přestože King v celé knize pracuje s prvky, které jsou ryze neuvěřitelné. Osobně myslím, že Kinga skutečně oceníte teprve ve chvíli, kdy toho z daného žánru (para/psychologický horor?) přečtete víc a můžete srovnávat. King fakt hraje úplně jinou ligu než ostatní.

Btw, filmové Shining jsem dodnes neviděla, protože ze zásady nekoukám na filmy, které vznikly podle knihy – teda v případě, že jsem danou knihu ještě nečetla. Žádné spoilery se tedy nekonaly (pokud pominu onu slavnou scénu „Johny's heeereee“, ale nic není bez mráčku), což je vždycky dobrý :-)

7 29.09.2019

“Hasta la vista, baby. Sedm kulí. Jako v Sarajevu.”

Hlášky, akce, sex. A taky upíři, Rusové, mimozemská invaze, starověká hrobka a zaručeně aspoň jeden naci nemrtvý. Prostě si představte všechno dobrý i špatný z devadesátkových béčkových filmů, přihoďte české reálie a dalšího z výrobní sady “kulhánkovský alfa male hrdina, verze 1.0” a máte prvního Kotletu jak malovanýho.

Čímž chci říct, že to fakt není žádná velká literatura. V rámci žánru ale rozhodně must read věc. Protože... hele, vlastně nevím proč, asi mám jen ráda béčkový filmy.

7 25.12.2018