nightlybird komentáře u knih

Protože jsem zase narazil na nadšený paján o Alchymistovi, nedá mi, abych na tomto místě neumístil svůj názor. Už byl na jiném webu a před delším časem - můj pohled se ale nijak nezměnil a sám sebe snad opisovat mohu.
7.7.2010
Nedalo mi to a knihu, kolem níž a jejího autora je taková mediální masáž jsem si přečetl. Za normálních okolností bych se k ní nevyjadřoval, narazil jsem ale při svém poletování noční sítí na řadu uchvácených reakcí především mladých lidí a to mne tak trochu postrčilo. To, že je kniha psána jednoduše, krátkými větami, jednoduchým jazykem, pohádkovou formou, ukazuje jasně na cílovou skupinu, které byla určena. Pokud jde o obsah - je to mišmaš různých myšlenek z různých filozofických směrů a různých náboženství, který autor namíchal jako alchymista a to bezesporu úspěšně, protože mu z toho vznikl vskutku "kámen mudrců".
Když ale čtu věty typu "když si něco budete opravdu přát, celý vesmír se spojí, aby vám pomohl", musím zařvat: "Celému vesmíru jste u prdele, pokud něco chceš, musíš pořádně zabrat, palicí nebo pazourama, a něco pro obětovat, jinak budeš mít kulový, moulo !!!".
Přítomné dámy prominou, můj slovník je nevalný, čtu právě Joycova Odyssea a to fakticky
jednoho poznamená.
Poznámka navíc - Odyssea jsem ještě nedočetl a asi tak hned nedočtu, je to běh na dlouhou trať; v komentáři k 1000+1 noci cituji místo, kde vzal Coelho svou ústřední myšlenku (jaká to symbolika a jistá sounáležitost se stejnojmennou telenovelou!!!)

Tři kamarádi byla moje první Remarqueova kniha a i když od té doby uběhlo vlastně takřka půl století, dodnes si pamatuji pocity, které ve mně tenkrát vyvolala. Rozbalil jsem ji hned, jak jsem vyšel z krámu (v Brně na České) a začal číst v chůzi. Posadil jsem se na první lavičku, na kterou jsem narazil a četl, až dočetl. Dočítal jsem - podoben našemu prvnímu dělnickému prezidentu Gottwaldovi - při světle pouliční lampy (ten si údajně takto v mládí doplňoval vzdělání - aspoň nám to ve škole tvrdili). Odnesl jsem si z té četby do života poznání, že kamarádství je skvělá věc (když se povede), že velké lásky mívají často tragické konce (nejen v knihách, ale i v životě) a že krása a velikost nosí často ošumělý kabát ( a neplatí to jen o autech). Navíc jsem se naučil i pár nadávek pro život (uznejte, že takový "slabomyslný potrat" nebo "putující hřbitov bifteků" jsou skvělé. A i když jsem od té doby přečetl řadu jak jeho, tak i jiných knih, tahle patří stále mezi ty, které mi přirostly k srdci.

34 30.07.2011

Abych se přiznal, jsem udiven a překvapen. Udiven skutečností, že jsem tady nenašel žádný komentář ke knize, která bezesporu patří k světovému kulturnímu dědictví, obdobně jako Bible. Překvapen skutečností, že je zde uváděn autor. Vydání zde zařazená neznám, jejich kvalitu tedy neposoudím. Dovolím si ale citovat ze svého vydání (odeon 1972, překlad Ivana Hrbka): Abu Hanífa(+767),zakladatel jedné ze čtyř právních škol islámu, takto shrnul muslimské učení: „Korán je řeč boží,sepsaná v exemplářích,zachovaná v paměti,zjevená Prorokovi. Naše vyslovování,psaní a přednášení Koránu je stvořené,zatím co Korán sám o sobě je nestvořen.“ Tedy autorem je sám Bůh!!!
Jen na okraj, svůj názor na hodnocení náboženských knih jsem uvedl v komentáři k Bibli a dosud jsem jej nezměnil - pokládám to za totální zhovadilost.
A můj názor na Korán - jako "nevěřícího d´aura" vnímajícího jej pouze jako knihu - na mne působí jen svou poetičností, jako kniha poezie (na rozdíl od Bible, kterou vnímám jako knihu příběhů) a proto je hůře čtivá a navíc mi v Hrbkově překladu chybí melodičnost, kterou předpokládám u originálu. Asi by to chtělo umět arabsky. I když súra "Pádící" na mne působí i v češtině, je z ní cítit rytmus, zvířený písek...
A na závěr, aby nevznikl mylný dojem - Korán jsem nečetl od první do poslední strany, zacházím s ním jako s knihou poezie, listuji v něm a čekám na verše, které mne v danou chvíli osloví.

Setonův Rolf zálesák patří spolu s knihami Dva divoši a Kniha lesní moudrosti vlastně mimo jejich děje k jakýmsi "učebnicím lesní moudrosti", jsou v nich obsaženy základy woodcrafterského hnutí (u nás známe jako Liga lesní moudrosti). Snad proto byla poválečná vydání tak trochu osekána a celé pasáže z jmenovaných knih vypuštěny. Nu což, to se dalo celkem čekat. Podobný osud ale postihl i celou řadu Setonových ilustrací, což bylo jednak zbytečné a jednak je to škoda, vnímal jsem to jako nedílný celek.
Proto - pokud si chcete počíst opravdu originálního, autentického Setona, doporučil bych se poohlédnout po nějakém starším vydání (i když se musíte smířit s tím, že jazyk knih bude poněkud archaický). Jinak si myslím, že jsou to knihy, které by měl přečíst každý kluk mezi 10 a 14 lety - i když si je nepochybně současná kompgeneration zdaleka tak neprožije a neužije jako generace dříve narozených, kteří neznaje radosti a slasti televize, počítačů a jiných současných výdobytků moderního života, byli nuceni se zabavit prostě jinak. A abych se přiznal, není mi to nijak líto a nezávidím, mám aspoň na co vzpomínat. Jsou to rozhodně zábavnější historky, nežli typu "jak jsem pařil na kompu".
Četl jsem je všechny v tom správném věku a dnes bych horko-těžko vzpomínal na jejich obsah. Zůstal mi z té četby jen příjemný pocit a vybledlé, sotva již znatelné tetování na předloktí levé ruky vlastnoručně vyrobené ve věku 9 let = na pozadí indiánského teepee znak Woodcraftu. Ten nářez, jaký jsem schytal (tatíček měl dlaň jako lopatu uhelku).

23 12.04.2013

Zase jedna z knih, které se dělá docela dost reklama a tak jsem ji přečetl no a celkem pochopitelně jsem počítal s tím, že to bude notná ptákovina. Nespletl jsem se. Námět jakýchsi gladiátorských her se už v knihách i ve filmech párkrát mihl, proč ho tedy neoprášit a nepoužít znovu? A neuškodí, když se to okoření trochou love story. Taková láska- neláska musí přece určitě zabrat. V téhle kombinaci vězí úspěch knihy. V zájmu objektivity je třeba říct, že to napsáno bez větších věcných a logických kotrmelců a rozhodně si u čtení nezavaříte mozek. Každopádně ji ale neberte jako návod na přežití v divočině - to by nemuselo dopadnout dvakrát dobře. Takže když to vezmu dokola kolem jako hlavní plus vidím jen to, že snad přitáhne ke knize náctileté.

23 12.04.2011

Ken Kesey, velký obdivovatel Kerouacka a sám jeden z hlavních představitelů „Beat generation“ bývá často označován jako spojovací prvek mezi hnutími beatníků a hipies a zcela jistě ne neprávem, jeho první román Vyhodte ho z kola ven se spolu s Kerouackovým Na cestě, Burroughsovým Nahým obědem, Salingerovým Kdo chytá v žitě, Hellerovou Hlavou XXII a Ginsbergovým Kvílením patří bezesporu k literárním počinům, které významně popisují americkou realitu okolo poloviny minulého století a jsou vedeny úpornou snahou dobrat se své identity a nalezení sebe sama. Jeho první a současně i nejznámější a posléze doslova kultovní román, který se stal bestsellerem, dočkal se dramatizace a byl zfilmován pod názvem Přelet nad kukaččím hnízdem , román, který byl započat v 60. letech a jehož úvodní stránky a koncepce vznikly pod vlivem drog, především LSD a alkaloidů z oblíbených mexických kaktusů, román ve kterém nejde jen o kritiku situací v psychiatrických ústavech, kde se místo na léčbu zaměřuji spíš na utlumení a otupení pacientů spojené s jejich zastrašováním a manipulací, ve stálé atmosféře strachu a totálního podrobení, jak by se snad mohlo zdát. Je to také o neustálém a neutuchajícím boji člověka o svoji osobnost, o osobní svobodu, o zachování své identity i navzdory hrozící ztrátě vlastního pohodlí a osobního bezpečí, o boji s konformní spotřební společností, který je veden i s častým vědomím jeho marnosti. V knize nejde jen o popis vzpoury jedince proti systému, o vzpouru motivovanou snahou prosadit své ego. Jde o mnohem víc – jde o právo být sám sebou, o právo na zachování své lidské důstojnosti, o právo na svobodu. Každý člověk se dostal nebo může dostat v běhu života na rozcestí, kdy se musí rozhodnout jak dál, kdy musí volit mezi vlastním pohodlím a pocitem duševní volnosti. Mně osobně tahle kniha často pomáhala ve výběhu rozhodnutí, přes různé peripetie se domnívám, že správně.
A myslím si, že je lepší než film – ten se mi přes ověnčení 5 Oskary, přes Formanovu režii a Nicholsona v hlavní roli zdá být oproti knize trochu zkratkovitý a povrchní – kniha poskytuje mnohem větší prostor pro vcítění se.
A poznámka na závěr: Kořánův překlad názvu se mi jeví jako přesnější a víc vystihující název originální na rozdíl od názvu filmu. Vychází totiž z dětského rozpočítávadla : One flew east, one flew west, one flew over the cuckoo´s nest.

22 29.04.2011

Je celkem zajímavé, že ze 40 čtenářů, kteří knihu četli, ji pouze dva okomentovali - oba ji ale "pochopili" (sice rozdílně) jen jako :
a) slabé porno
b) hnusnou prasárnu;
aniž by vzali v úvahu (možná jako řada jiných), že to není kniha o erotice, ale kniha o životě, autobiografický záznam, se kterým sice nemusíme morálně souhlasit, ale měli bychom ocenit jeho spontánní pravdivost a lehkost a přirozenost s jakou autor píše. A že píše o sexu - vážení, této činnosti nejen vy všichni, ale celé lidstvo vlastně vděčí za svou existenci (pokud tedy mezi vámi není někdo ze zkumavky), Miller sex jen vytáhl z příšeří ušmudlaných a propocených kamrlíků na světlo. Píše o něm se samozřejmostí, s jakou jiní popisují snídani v trávě nebo podvečerní procházku parkem. Píše jen o svém životě, o životě, který obdobně řada z nás žije a který by řada dalších žít chtěla (pokud by našla odvahu realizovat své představy).
Přidám aforizmus:
Ženské, ty jsou na nic - pravil jistý panic.
Jak je hrozné, býti vdána - povzdychla si stará panna.
A k zamyšlení pár Holanových veršů :
„Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt.
A přece z jeho nebezpečného bytí
zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc
několik jeho znamení. A v nich
věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj,
nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo…“
A o tu pravdivost vlastně autorovi jde - ne o vyvolání svědění v podbřišku u jednoho, či dávivého reflexu u druhého.

20 12.07.2012

... národ, který zapomene na své hrdiny, už žádné mít nikdy nebude...

Citace z knihy :
"Slečna Greyová jde s dobou. Používá nejmodernější systém vynalezený jedním Čechoslovákem." "Opravdu? Československo musí být úžasná země. Zdá se, že všechno pochází odtamdtud - boty, sklo, rukavice a teď i těsnopis. Úžasné."

Takhle o nás smýšleli ve světě v 30. letech min.st.

Pro čtenáře, kteří si oblíbili Orwellovu knihu 1984 by možná bylo docela zajímavé si přečíst tuhle knížku v podstatě krátkých esejů psanou s jistou dávkou kurasovského humoru až sarkasmu (ze kterého ale občas takřka zamrazí). A dovolím si ocitovat z úvodu:
"Tímto směrem svět spěje.
V našem světě nebudou žádné emoce než strach,
vztek a sebeponížení.
Ale vždycky zde zůstane opojení mocí.
Vždycky zde bude požitek z pošlapávání bezmocných.
Chcete-li nějaký obraz budoucnosti,
představte si botu šlapající na lidskou tvář - navždy.
Ponaučení z toho je jednoduché.
Nedopusťte, aby se to stalo.
Závisí to jen na vás."
George Orwell

Kdokoliv čte tuto knihu jako klasickou detektivku, možná se trochu pobaví, každopádně se ale hodně ochudí, protože tady vůbec nejde o to jestli je vrah zahradník... O co vlastně jde, musí posoudit každý čtenář sám.

17 30.11.-0001

Nabarvené ptáče je obtížně hodnotitelné. Jedno hledisko je řekněme literárně kritické, druhé čtenářské. Jako čtenář mohu prohlásit, že se mi kniha nelíbila právě kumulací té jakési primitivní, až samozřejmé sebe si neuvědomující krutosti, které želbohu není jen záležitostí „vidláků“ jak říká paulhunter, ale která prostupuje celými dějinami lidského rodu. Protože jsem si ale tohoto faktu vědom, nemělo mne v knize co překvapit a šokovat. Obdobné nechutnosti a zvěrstva se okolo nás dějí ustavičně, v jiném prostředí, v jiné formě – ale dějí. Skutečnost, že o nich nevíme, nebo je nevnímáme, je nedělá menšími a přijatelnějšími. Kolik mezi námi poletuje „nabarvených ptáčat“, která s gustem kloveme. Aby mne tahle kniha víc zaujala, musela by obsahovat víc, než jen lapidární sdělení, že svět je brutální a krutý a lidé zejména. Konec konců jen tato vlastnost je vynesla v průběhu věků na vrchol potravního řetězce. A jen vědomí toho, že ne všichni jsou takoví, mi umožňuje číst obdobné knihy a vlastně i vůbec existovat.

Při čtení je třeba si uvědomit, že jde o kroniku - nikoliv o anál - tedy dílo, které svým charakterem je spíše literární něž výlučně faktografické, které ne vždy zachovává chronologii a ve kterém autor uvádí a komentuje historická fakta ze svého pohledu. Interpretuje je tak, jak je slyšel od pamětníků, případně jak je sám zažil. Z Kosmovy kroniky vycházela a odvolávala se na ni řada dalších kronikářů a nejen jich. Snad nejznámější "inspirace Kosmasem" jsou Jiráskovy Staré pověsti české, které vlastně čerpají z první části kroniky. Při četbě kroniky je třeba mít na paměti, že jde o literární dílo přes 1000 let staré a nikoliv o vědeckou publikaci - pokud si zachováte tento odstup, může být četba nejen této, ale i jiných kronik jistým druhem zážitku.

Bible je bezesporu jednou z nejdůležitějších knih dvou světových náboženství - judaismu a křesťanství, ale nemyslím si, že by se na ni mělo nahlížet jako na knihu výlučně určenou pro potřeby té které církve. Je to současně klenot světové literatury, který je inspirací pro řadu spisovatelů, namátkou Feuchtwanger, Waltari. Její část Píseň Šalamounova je v podstatě vynikající milostná poezie a myslím si, že řada věcí z knihy Kazatel nebo Přísloví neztratila i po dvou tisíciletích schopnost oslovit naprostého ateistu. Její text by navíc získal také trochu jiný obsah při souběžném čtení se Sedláčkovou Ekonomií dobra a zla. Proto také její jakékoliv hodnocení pokládám za naprostý nesmysl, knihy tohoto druhu jsou prostě nehodnotitelné, jejich stáří vylučuje možnost použít současná umělecká kriteria a její obsah jakoukoliv objektivitu.
Osobně mi na bibli vadí pouze skutečnost, že do ní nebyly zařazeny všechny známé Knihy do Starého a Evangelia do Nového zákona a potom fakt, že moje Bible je psaná kurentem a ze současného hlediska poněkud archaickým jazykem, což sice poněkud komplikuje čtení, ale na druhou stranu vlastně nutí přemýšlet nad čteným.
Protože je tady evidováno Biblí několik, nemyslím si, že jsou obsahově natolik odlišné, že by je nebylo možno sjednotit se zachováním nejkvalitnějších popisů či komentářů. To bych ale viděl jako melouch pro admina/y/.

Solženicyn byl poněkud rozporuplná osobnost - jako ostatně řada jiných (v Rusku i u nás) si lebedil v bahýnku socializmu, dokud mu neujela huba a neotřel se o Stalina. To mu umožnilo seznámit se s odvrácenou stranou této ideologie a prozřít.. Tuto několikaletou zkušenost zužitkoval ve své prvotině, která založila jeho spisovatelský věhlas. Jeho Ivan si vlastně v lágru docela klidně žije, je to sice nepohodlné místo, nic moc, ale když v tom člověk umí chodit a nevystrkuje zbytečně hlavu, dá se to docela dobře přežít. Chápu, že pokud chtěl vůbec něco o tom prostředí napsat a vydat, musel se držet při zdi (taky by mohl šupem mašírovat zpátky). Víc se mi proto líbí Matrjonina chalupa, v té je víc podle mne vidět to přežívání v beznaději, ta bezmoc a rezignace, poddání se osudu a mizérii žití, které ve svém důsledku udělalo z „ruského bohatýra“ uťápnutou postavičku schopnou přežít všechno, co život pod rudou knutou přináší a ta skloněná hlava a shrbený hřbet naopak umožnila mocipánům držet otěže moci celá ta léta.

15 16.07.2012

Jakubisko - nedá se všechno v životě ani v literatuře brát doslovně. Na rozdíl od tebe si myslím, že Bradburyho požárníci nebyli až tak přepísknutou vizí. V ´53, kdy kniha vyšla jsme u nás měli rovněž požárníky. Já vím, nepálili knihy. Od likvidace knih a kultury (a nejen jich) tady byla jiná profesní skupina. Ono bylo v té době a v letech následujících jednodušší nepohodlné knihy jednoduše zakázat a jejich autory umlčet. Nemyslím si, že jsi tu dobu osobně prožil, věř mi ale, že nebylo o co stát. A tak si myslím, že je 451° Fahrenheita knihou i dnes aktuální a živou. Byť by to mělo být jen proto, abychom si uchovali v paměti teplotu, při které hoří papír a nedopustili, aby - ať doslovně či v přeneseném slova smyslu - hořely knihy. V tom vidím její nestárnoucí poselství.

15 13.12.2011

bikerbm - ona ta kniha byla nepochybně ve své době aktuální, aktuální natolik, že byla na indexu, tj.zakázaná. Nechci se přít, zda Mňačko napsal lepší knihy. Někdy je ale důležitější než literární hodnota knihy její pravdivost. Nebo se snad pletu?
A navíc si nemyslím, že by svou aktuálnost ztratila - stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a vidíme, že moc chutná i dnes. Barva se mění, koryto zůstává.

15 06.12.2011

Četbu knihy Darwinův omyl považuji za svůj velký omyl. Pochopitelně vím, že má evoluční teorie řadu trhlin a v domnění, že si v tomto směru rozšířím vědomosti a něco zajímavého a nového se dovím jsem se do ní také pustil. Autor ale omílá kreacionismické názory a to nejen na Darwinovu teorii, ale i na vznik vesmíru a naší planety včetně vzniku života na ní. Jako důkazy pro (své ?) teorie používá několik mnohokrát již citovaných archeologických nálezů a podporuje je názory či domněnkami některých vědců, které povětšině interpretuje tak, aby mu vyhovovaly a které i když se tváří jako vysoce odborné (třeba jeho názory na vznik hornin) jsou místy až úsměvné (třeba představa duté vodní „koule“ okolo země – která evokuje teorii duté zeměkoule, hlásané před léty německými „vědátory“). Každopádně jeho argumentace je sto vyvolat v čtenáři – laikovi – pocit možnosti až pravdivosti tvrzeného a v tom se mi zdá být až nebezpečná.
Je pravdou, že naše poznání nejstarších dějin jak naší planety, tak i druhu je neúplné a plné mezer – to vede k vytváření nových verzí jejich vývoje a mimo klasické či oficiální historie se začínají objevovat historie alternativní, které mají i ve vědeckých kruzích řadu zastánců a propagátorů. Zatím to ale na mne působí spíš dojmem kamene vhozeného do rybníka – rozvíří se voda, rozběhnou vůkol kruhy, které se postupně rozplývají, až zůstane zase nehybná hladina našeho spíše nevědomí než poznání. A zůstává otázka: Kdo jsme a kam jdeme?, která nahrává spekulativním autorům typu Zillmera.
Nemám nic proti spekulativní literatuře, nesmí ale podle mne nahrazovat jedno dogma druhým, musí přinášet nějaký nový, neotřelý pohled – třebas se zdá bláznivý a nesmyslný. A Zillmerova kniha se snaží nahradit naši současnou, byť i nedokonalou, představu o vesmíru, Zemi a o nás lidech představou odvozenou z Bible, z knihy Genesis – to se mi nezdá dostatečně šílené, aby to mohlo být pravdivé (abych tak trochu ocitovat klasika) a to prostě nemohu akceptovat a podle toho taky knihu hodnotím.
Ještě doplním o citaci Jana Zrzavého z http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=703

"Věda je jako detektivka. Chceme vědět, jak to bylo. Když se v závěru detektivky dozvíme, že pachatelem není domovník, nýbrž satan, cítíme se oprávněně podvedeni, protože takového pachatele jsme prostě detektivními (vědeckými) metodami odhalit nemohli. Může to být pěkné počtení, ale detektivka to už není, satanský horor je jiný žánr. Právě tak kreacionismus není věda, a to ani ve své soft verzi. Nebýt vědou není jistě žádný hřích; kostely, parlamenty, operní scény i nevěstince fungují a jsou v mnohém užitečné, i když se tam nedělá věda, ale je dobré to o nich vědět."

Při svých letech nočním netem jsem narazil na zajímavost, která na Máchu vrhá poněkud jiné světlo, než byly realie vtloukané nám do hlavy ve školních škamnách. Ze zasněného romantika najednou na nás vybafne Mácha člověk. Je to pohled tak neočekávaný, že možná někoho, kdo z vás inklinuje k literární vědě, zaujme natolik, že se pokusí zabádat a ověřit reálnost následujícího odkazu :
http://xman.idnes.cz/k-h-macha-macho-zarlivec-a-sexualni-predator-ktery-rad-pical-pob-/xman-styl.asp?c=A101118_161437_xman-styl_fro
A chtěl bych podotknout, že to nic nemění na mém postoji k jeho Máji a celému jeho dílu, spíš naopak, pokud je to pravdivé, je mi Mácha člověk ještě daleko bližší.

15 23.11.2010

Aby člověk pochopil tuhle knihu v její úplnosti, nestačí ji jenom přečíst,musel by si zajet na Capri, vysápat se nahoru na Anacapri, zapálit si cigáro v zahradě San Michele a pokoukat na moře a nebo ještě lépe - koupit tam baráček a chvíli tam pobejt (i když už to není Capri 1.poloviny minulého století). Ale mezi námi - kdo na má? No a kdyby jste chtěli jen tak hodit čučku, tak je to nejlepší vzít to do Sorenta a pak přeplavat na Capri (nejlépe lodí, je to přece jen lán světa, přesněji spousta vody) – ale stojí to za to. A mrzí mne, že jsem dřív fotil na kinofilm, jistě by se někdo z vás rád podíval na místa, kde žil a tvořil jemný filozofující básník, pronikavý psycholog a do jisté míry přírodní mystik Munthe.

15 30.11.-0001