Nickky komentáře u knih

„I dobří lidé občas páchají strašné věci, pokud věří, že tím brání to, co milují.“
Medvědín. To malé městečko v lesích, o kterém se říká, že silnice nevedou k němu, ale jen kolem něj, ve vás zanechá stopu. A jeho obyvatelé, jejichž srdce bijí pro hokej, taktéž.

Je tohle příběh o hokeji? Bezpochyby ano.
Také je to příběh o nenávisti, boji o moc, bolesti a zradě.
O odvaze, přátelství, pocitu sounáležitosti. A lásce. O té především.

„Láska se nedá změřit, ale tento fakt nám stejně nebrání se o to pořád pokoušet.“
Backman píše o lidech s obrovským porozuměním a citem. Ukazuje jejich světlé a stinné stránky. Čím vším si musí lidé procházet den za dnem, kolik mezitím prožijí vzestupů a pádů. Kolikrát „pocítí strach, takový strach, že před sebou nevidí nic než střepy, na které by se jejich život mohl zase rozpadnout“.
Jak bychom se zachovali asi my?

Bolestivé, ale zároveň krásné čtení. Doporučuji.

27 06.04.2021

„Říká se, že osobnost člověka je součtem jeho zkušeností. Ale není to pravda, nebo přinejmenším ne celá, protože kdyby nás definovala pouze naše minulost, tak bychom sami se sebou nevydrželi. Musíme mít možnost si připomínat, že jsme něco víc než chyby, jichž jsme se dopustili včera. Že jsme i všemi našimi budoucími volbami, všemi našimi zítřky.“
Úzkosti a jejich lidé mají sice poněkud zvláštní obálku, ale uvnitř se skrývá příběh, který se mi zapsal do srdce svou provázaností a opravdovostí lidských osudů. Během čtení jsem se chvílemi přihlouple usmívala a chvílemi měla zase pocit, že se po přečtení další věty rozpláču. Backman to s emocemi prostě umí. Ví přesně, kdy si může dovolit vstoupit na most citů, který lidi spojuje, a kdy je zase dobré trochu ubrat. Nesnaží se působit přehnaně pateticky, naopak se dokáže ve správném okamžiku dotknout nitra vaší duše. Výborná kniha.

14 22.09.2020

Možná v takovém jednom Medvědíně žijete vy nebo já.
Možná ho znáte z doslechu.
Možná se jenom nejmenuje Medvědín a možná se v něm nehraje hokej. Charaktery ale zůstávají stejné.

„Přesvědčit ostatní, že někoho nemají vnímat jako člověka, jde hrozně rychle. A když je dost lidí dostatečně zticha, stačí hrstka hlasů, aby to vypadalo, že křičí všichni.“
Backman v této knize přináší zajímavou sondu do života lidí v Medvědíně, malém městě, kde mají všichni k sobě o trochu blíž. Někdy i o hodně více, než by si sami přáli. Celý život hlavních aktérů je chtě něchtě ovlivněn hokejem a čtenář může po pár přečtených stranách nabýt dojmu, že tu hokej bude mít hlavní slovo. Ale vlastně to tak není úplně pravda. Medvědín se z velké části zabývá vztahy mezi rodiči a dětmi a také nastiňuje otázku toho, jak je těžké nedat v malém městě na předsudky a být sám sebou, vykročit ze stínu a bojovat za pravdu. Protože ne vždy má pravdu ten, kdo je nejvíc slyšet.

„A co chceme, Ramono? Co nám sport může dát? Investujeme do něj celý život a v co můžeme doufat v úplně nejlepším případě? V pár okamžiků… pár vítězství, pár chvil, kdy se cítíme větší, než jsme, pár příležitostí, kdy si můžeme namlouvat, že jsme… nesmrtelní. Ale to je lež. Není to pravda.“
„jediný, co nám sport dává, jsou okamžiky. Ale co je asi tak život jinýho, Petere, je snad víc než jen okamžiky?“

14 13.09.2020

Přiveď mě zpátky je pro mě velkým zklamáním. Začátek knihy byl poměrně napínavý a v řadě věcí mi připomínal Zmizelou, ale čím více stran jsem přečetla, tím více šla kvalita postupně dolů. V polovině se děj zasekl na místě a rozběhl se až v samém závěru. Ten byl ovšem tak překombinovaný a nereálný, že jsem jen nechápavě kroutila hlavou. Rozuzlení bylo naprosto nesmyslné... Do toho všeho mě neustále iritovalo slovo "matrjoška", které se opakuje snad na každé straně. Postavy mi připadaly všechny nesympatické, a to hlavně z toho důvodu, že se chovaly velmi podivně až nereálně. Snad s výjimkou Peggy, ale to byl pes...

8 28.08.2020

Kroniky pozůstalých nepřichází ve svém žánru s ničím průlomovým, ale přesto jsem ráda, že jsem si je mohla přečíst. Pozitivně hodnotím hlavní hrdinku princeznu Liu, protože ve většině situací se chová poměrně logicky, dokáže si zdůvodnit rozhodnutí, která činí a je ochotná se obětovat pro dobro ostatních. Potom se tu samozřejmě vyskytuje dvojice Rafe a Kaden, neboli Princ a Zabiják, které během čtení prvního dílu nejeden čtenář zaměnil mezi sebou. Rafeho postava se v Zrádném srdci moc nevyvíjí, zato vývoj Kadena mi připadá daleko zajímavější. Balancuje totiž tak nějak nad propastí mezi tím, co od něj očekávají ostatní a mezi tím, co by chtěl on sám.
V knize nacházím ovšem i nějaká negativa. Jedním z nich je zbytečný milostný mnohoúhelník, bez kterého by se kniha klidně obešla. Navíc budování milostného vztahu mezi Liou a Rafeem nedokázala autorka ve Falešném polibku dotáhnout do konce a působí uspěchaným dojmem. Jako druhé negativum vnímám kapitoly z pohledu Pauline. Proti její postavě nic nemám, ale přišlo mi to zbytečné...
Zrádné srdce se čte velmi příjemně, stránky doslova ubíhají před očima a velmi mě zajímá, jak se celá trilogie uzavře.

4 28.08.2020

Nadšené ohlasy s ostatními bohužel v případě této knihy nesdílím. Autor na mě působí sympaticky a knize se nedá upřít, že je napsaná velmi čtivě, ale tímto můj výčet pozitiv končí.
Podstatným pilířem každé dobré knihy je pro mě vykreslení postav. Potřebuji věřit, že mají emoce a dokázaly by existovat i mimo stránky knihy. V Dívce v ledu mi většina postav splývá dohromady. Hlavní hrdinka „detektiv šéfinspektor" Erika mi k srdci zrovna dvakrát nepřirostla, a to hlavně z toho důvodu, že neustále na někoho pokřikovala. Klíčové momenty děje jsou navíc vyřešeny opravdu zarážejícím způsobem. Nemohu tu nezmínit scénu, kdy je suspendovaná policistka přepadena v noci v 00:13 útočníkem, kterému se nedokáže ubránit. Autor tuto situaci vyřeší pohotovým zásahem jiné policistky procházejí „náhodou kolem", protože si chtěla promluvit. Od detektivky také očekávám, že kromě odpovědí na otázky „jak" a „kdo" zjistím hlavně "proč", ale to se vůbec nestalo...

19 06.08.2020

Oddělení Q je zpátky v plné síle, aby se zabývalo dalším nevyřešeným případem. Autor se drží svého stylu a vypráví příběh ve více časových rovinách. V té první sledujeme příběh Nete, ženy pocházející z asociálního prostředí, jejíž charakter hluboce poznamenaly traumatizující zážitky z dospívání. Ve druhé časové rovině se vracíme k naší oblíbené, i když poněkud nesourodé, trojici z oddělení Q. „Chemie“ mezi Carlem, který má problémů nad hlavu, a jeho intuicí vyzbrojeným pomocníkem Asadem funguje na výbornou. Doplňuje je Rose, schopna pracovat snad kteroukoli denní nebo noční hodinu.
Napínavé a dramatické scény jsou vyváženy (někdy až cynickým) humorem. Toho je tu občas vážně potřeba, zvlášť když uvážíte, že to, co se dělo v minulosti ženám na ostrově Sprogø, není žádná fikce, nýbrž krutá realita.

13 07.03.2020

V poslední době jsme začala pociťovat, že mě žánr Young Adult moc nebaví a dávám mu přednost pouze v případě, kdy nechci nad dějem nijak zvlášť přemýšlet. Asi jsem si vybírala špatné knihy, protože právě Dopisy ztraceným byly tou knihou, jenž zbourala moje předsudky, které jsem si postupně vytvořila. Kniha citlivým způsobem popisuje příběh dvou, v životě ztracených, lidí. Stránkami prostupovala celá řada emocí. Výborným nápadem bylo psaní dopisů mezi dvěma hlavními postavami. Autorka dokázala tento nápad naplno využít a dopisy se tak objevují až do samého závěru knihy, aniž by ztratily na poutavosti nebo odváděly pozornost od samotného děje. Rozhodně doporučuji všem, kteří mají rádi citlivě psané příběhy.

11 12.02.2020

Již v trilogii z ostrova Lewis Peter May prokázal, že není autorem píšícím klasické kriminální příběhy, kdy čtenář očekává, že prim bude hrát odkrytí pachatele. On akorát konkrétní zločin použije jako katalyzátor pro to, aby se mohl věnovat mezilidským vztahům.
Mám ráda knihy, které toho ve své vlastní podstatě dokážou nabídnout daleko víc, než se na první pohled zdá. Knihy, které dosahují většího přesahu tím, že překračují hranice konkrétního žánru.
Snad neprozradím mnoho, když uvedu, že Umrlčí cesta se zabývá tématem včel (je to patrné již z věnování). Mile mě překvapilo, že informace si autor nevyfabuloval, ale zakládají se, jak jsem si později vyhledala, na pravdivém základu.
Ještě mi dovolte malou zmínku o popisech prostředí. Ty jsou opět tak barvité a krásné, že jenom stačí zavřít oči... A rázem stojíte na skotském pobřeží s pohledem upřeným na rozbouřené moře.

13 08.02.2020

K severským detektivkám jsem se dostala díky Joovi Nesbømu a postavě svérázného, ale zato své práci a přátelům oddaného, detektiva Harryho Holea. Dánský spisovatel Jussi Adler-Olsen byl další trefa do černého. Příběh vedený prostřednictvím dvou dějových linií udržuje čtenáře v napětí a ten se zatajeným dechem čeká, jak to celé nakonec dopadne.
V první dějové linii sledujeme osobní tragédii političky Merete Lynggaardové, která byla před pěti lety unesena a její život se od té doby odehrává mezi čtyřmi stěnami malé místnosti, kde na ni postupně dopadá tíha myšlenek a bolestné vzpomínky na milovaného bratra. Během let musí čelit nelítostnému zacházení ze strany svých věznitelů a autor takto nastiňuje, kam až může zajít touha po pomstě.
Druhá dějové linie přináší pohled na nesourodou dvojici vyšetřovatele Carla a jeho pomocníka Asada, která se začne případem Merede zabývat. Interakce mezi těmito dvěma postavami s sebou přináší hrstku humoru odlehčujícího jinak napínavé a tíživé scény.
Pár posledních emotivních řádků v závěru knihy je důvodem, proč ji hodnotím nejvyšším možným hodnocením. V tom konci je totiž řečeno úplně vše.

10 13.10.2019

Jedlovou samotu jsem poslouchala ve formě audioknihy a je to případ toho, kdy provedení převáží nad obsahem. Příběh hodnotím průměrně, ale audioknize bych neváhala udělit plný počet.
Dramatizace v podobě devatenácti interpretů dodala všemu na autentičnosti a chvílemi mě až mrazilo v zádech, když jsem večer poslouchala audioknihu se zavřenýma očima. Dílo je doplněno působivým hudebním podkresem a nezaměnitelným klapáním psacího stroje oddělujícím jednotlivé pasáže. Rozhodně doporučuji k poslechu.

6 22.09.2019

S Finem Macleodem se vydáváme na nehostinná rašeliniště lewisského ostrova, abychom opět nahlédli pod roušku tajemství, kterou zůstává zahalen. Šachové figurky překračují hranice žánru a rozehrávají nelítostnou hru s lidskými životy. Detektivní příběh posloužil jako kulisa pro psychologické drama o lidské zranitelnosti a starých křivdách, ale také o tom, co znamená opravdové přátelství. „Nejlepší přátelství jsou ta, která nepotřebují zaplňovat mlčení slovy.“
Prostředí nastíněné autorem je dechberoucí. Melancholické, až tklivé popisy okolní přírody navozují takovou atmosféru, že si v duchu dokážete představit, jak stojíte s Finem na pobřeží a cítíte na tváři vítr. Déšť pomalu sílí. Téměř jako kdyby plakal. A vy pláčete spolu s ním...

19 05.09.2019

„Neslyším vítr. Ani to, jak déšť dopadá na okno. Vidím jen, jak stéká po skle. Jako slzy. Slzy v dešti. Kdo je rozezná?“
Tato kniha obsahuje mnoho bolestných vzpomínek a žalu, ale také naději a smíření. Nese se v podobném duchu jako předešlý díl, kdy nález mrtvého muže vyústil v komorní rodinné drama. Opět je tu sugestivně vylíčena krásná, ale zároveň nehostinná příroda Vnějších Hebrid a pohnuté osudy hlavních postav. Také na mě silně zapůsobil, až dojal, pohled do myšlenek člověka, který trpí Alzheimerovou chorobou.
Částečně je tu i nastíněno téma hledání vlastní identity, neboť „rodiče jsou skála, na které člověk buduje svůj život“ a „nikdy nemůžeme vědět, čím si druhý člověk v životě prošel, ačkoli si myslíme, že ho dobře známe.“
Poslouchala jsem jako audioknihu a mohu jen doporučit. Procítěný přednes Jiřího Dvořáka pozvedl knihu ještě výše, neboť dokázal velmi citlivě vyjádřit, co postavy v nitru duše cítí.

„Chodíme do domova důchodců a vidíme jen spoustu sedících staříků. S prázdnýma očima, se smutným úsměvem. A nebereme je na vědomí, protože jsou… no zkrátka staří. Jsou opotřebovaní, a tak nám málem nestojí za to, abychom jim věnovali nějakou pozornost. A přitom se za každýma těma očima skrývá celý jeden život, příběh, který by ti každý z nich mohl vyprávět. Příběh o bolesti, lásce, naději, zoufalství. O věcech, které cítíme i my. Stáří jim neubírá na právoplatnosti ani na skutečnosti. A jednou na jejich místě budeme také. Budeme tam sedět a dívat se, jak nás mladí neberou na vědomí, protože budeme… no zkrátka staří. A jak nám bude?“

17 17.08.2019

Než začnete číst Skálu, musíte se oprostit od toho, že byste ji třeba chtěli srovnávat se severskou krimi. Skála nenabízí detailní popisy vyšetřování, krvavé výjevy či rozsáhlý počet obětí.
Místo toho v ní lze nalézt mrazivý příběh o jednom skotském ostrově a jeho obyvatelích, kam přijíždí hlavní hrdina Fin vést vyšetřování. Setkává se zde po mnoha letech s těmi, kteří hráli důležitou roli v jeho dětství a dospívání. Finovi se začnou vybavovat bolestné vzpomínky a čtenář společně s ním pomalu odkrývá celou pravdu, která zůstávala dlouho skrytá.
Zaujalo mě, že minulost je sugestivně líčena v první osobě, zatímco přítomnost je odosobněně psaná v osobě třetí.
Skálu jsem poslouchala jako audioknihu v interpretaci Jiřího Dvořáka a velmi doporučuji. Opravdu výborně načteno.

21 10.08.2019

Harry Hole pojedenácté.
Už jsem se začala obávat, jestli má autor ještě co nabídnout. Obavy se ovšem ukázaly jako zbytečné a Nesbø opět potvrzuje, že je oprávněným králem současné krimi literatury. Je bravurný vypravěč a v Žízni se může každý přesvědčit, že svoje řemeslo opravdu mistrně ovládá. Navíc do svých knih kromě práce policistů přidává i poznatky z různých vědních oborů - medicíny, psychologie či počítačových technologií.

„Minulost je taková, jaká je. Člověk s ní nic nenadělá. Může na ni leda zapomenout.”
Série s Harrym Holeem mě pořád ohromně baví a myslím si, že to není způsobeno jen napínavým pátráním po pachateli, ale hlavně provázaností jednotlivých postav. Knihami se vine nit utkaná z osobních příběhu Harryho a jeho nejbližších (ať už jeho rodiny, přátel nebo oponentů) a to je právě to, co mě tak uchvátilo.

„Pláčeme-li nad těmi, které jsme ztratili, neděláme to ze soucitu, víme totiž, že teď už je nic nebolí. Přesto pláčeme. Pláčeme, protože jsme zase sami.”

10 01.08.2019

Ke Geniální přítelkyni jsem si musela najít cestu. Knihu jsem si přidala na seznam k přečtení, ale částečně mě od ní odrazovaly protichůdné recenze. Nakonec jsem se nechala zlákat na seriál, který byl vážně geniální. A potom už netrvalo dlouho a držela jsem ve svých rukách samotnou knihu.
Zaujalo mě prostředí Itálie v poválečných letech, kde rodinné poměry určují, kam budete v budoucnu směřovat - bez ohledu na vaše znalosti a schopnosti. A kde i to největší přátelství znamená zároveň tu největší rivalitu.
Ano, tato kniha se od ostatních v mnoha ohledech liší (například se v ní velmi sporadicky objevuje přímá řeč), ale to mě na ní právě zaujalo.
Doporučuji.

9 30.03.2019

Ladislavovy internetové příspěvky mě nejednou pobavily, a proto jsem se rozhodla dát šanci i jeho cestopisům.
Na samotném začátku této knihy mě poněkud zarazila absence fotografií. Vizuální představu o tom, jak do v Nepálu a Číně vypadá, jsem si musela udělat ve své vlastní hlavě (a s pomocí internetu). Po přečtení pár stran a anotace na zadní straně knihy jsem si ovšem následně uvědomila, že Zibura má za cíl něco úplně jiného, než nám dopodrobna vylíčit, jaká turisticky atraktivní místa v těchto lokalitách navštívit. Naopak se snaží o to nejryzejší zprostředkování kontaktu s tamějšími obyvateli, jejich mentalitou a způsobem života. Svoje vyprávění doplňuje notnou dávkou humoru a řadou trefných přirovnání.
Během čtení jsem se přesvědčila, že Ladislavu Ziburovi nechybí vstřícnost a laskavost. A co je ze všeho nejdůležitější - nechybí mu ani pokora, se kterou vyjadřuje v závěru knihy svůj vztah k naší malé, ale přesto krásné, zemičce.

„Vyrůstám v generaci, které se otevřel svět. Jednoduše si mohu vybrat prakticky jakoukoli zemi na světě a odstěhovat se tam. Život v Česku tak už pro mě není jen životem na místě, kde jsem se narodil. Je to život na místě, které jsem si vybral. A každá další navštívena země mi dává jistotu, že jsem si opravdu nemohl vybrat lépe.“

8 27.01.2019

Doppler není kniha pro každého. Zvláště, když uvážíte, že hlavní hrdina se rozhodl žít v lese a svůj skromný stan sdílí s losím mládětem Bongem, které ho věrně doprovází na každém kroku. K této skutečnosti dále přičtěte řadu naprosto absurdních situací a nevšedních postav a rázem před sebou máte stručnou představu o obsahu knihy. Málem bych zapomněla: uvozovky a přímou řeč byste tady hledali marně.
Hlavní hrdina přemítá o tom, co ho znepokojuje na soudobém světě a proč ho nejvíce naplňuje klid a přítomnost lesa.
Netradiční kniha, která mě dokázala překvapit. Musíte k ní však přistupovat s tím, že se v ní vyskytuje velké množství absurdit. Potom vás teprve začne bavit.

5 17.11.2018

„Kde je život, tam je naděje.”
Tato kniha mě zpočátku moc nelákala, téměř jsem nepátrala po recenzích a rozečetla ji až po druhém vypůjčení z knihovny.
Jelikož jsem neměla dopředu žádná očekávání, byla jsem velmi příjemně překvapena. Autorka dávkuje nové informace postupně, takže mi od začátku všechno připadalo logické a přehledné.
Je sice pravda, že fantasy svět připomínající Římskou říši byl spíše letmo nastíněn, ale tato skutečnost byla vykompenzována napínavým a poutavě napsaným příběhem.
Jiskra v popelu je kniha o touze po svobodě, obětavosti, lásce k rodině a nelehkých rozhodnutích.
Název knihy je opravdu výstižný. Někdy i slabá jiskra naděje stačí k tomu, aby se rozhořel plamen odvahy.
Vřele doporučuji.

6 04.08.2018

Osmý díl ze série. Osmý případ Harryho Holea.
Opět nesmírně čtivá kniha, která vás udrží v napětí do poslední stránky. Jo Nesbø navíc dokáže vytvořit tak propracované a reálné postavy, že z každé stránky cítíte jejich emoce, touhy a sny.

„Někdy si myslíme věci tolikrát a tak často, až máme dojem, že jsme je pronesli nahlas.”
Samotný detektiv Harry a jeho profesní/osobní eskapády či náklonnost k alkoholu nemusí být pro všechny čtenáře „to pravé ořechové”. Jenže právě tyto nedostatky z něj dělají člověka. Byl svědkem mnoha těžkých událostí a přišel o ty, na který mu záleželo. A protože nechce být znovu raněn, utápí své city v alkoholu. Navenek se projevuje tvrdým chováním bez respektu k autoritám. Ale tam uvnitř, hluboko pod povrchem, se nachází křehká duše, která chce milovat a pomáhat těm, kteří to nejvíce potřebují.

11 03.04.2018