Nale komentáře u knih

Mnohem lepší než předchozí díly! Zatím nejlepší. Cece, kterou jsem nesnášela, se ukázala být sympatickou postavou a její shledání s dědou bylo opravdu hodně dojemné. Až slza ukápla. Škoda jen, že nevíme, jak to dopadlo s Esem.

Co se týče příběhu z minulosti... Tam je to stále na jedno brdo. Úžasný popis prostředí, lidí, ale scénář, kde si věčně unavená hrdinka vezme nepravého, ale miluje jiného, mě už docela omrzel. Stejně tak mě v minulosti začínají chybět sympatické mužské postavy. Na můj vkus jsou až příliš toxičtí a manipulativní...

Těším se na příběh Tiggy.

7 06.03.2023

Tahle knížka mě po poslední stránce zanechala s pusou dokořán. Jelikož jsem jako první četla Levandulovou zahradu, měla jsem ze začátku problém se začít, zvlášť proto, že mi prostředí Indie nic neříká. To se však velmi rychle změnilo. Příběh Anahity byl jedna velká emocionální jízda. Krásný, dojemný a smutný osud statečné ženy v nelehké době. Hodně jsem si oblíbila prolínání minulosti a přítomnosti - přestože Rebeka mě moc neoslovila, hlavně kvůli její dokonalosti a to, jak po ní doslova všichni muži slintali, rozuzlení panství Atsbury mě překvapilo. Při některých momentech jsem i brečela, což se mi u knih stává jen zřídka. Speciálně mě dostaly do kolen poslední stránky s Anahitiným synem.

Přestože mi něco připadalo jako hodně velké náhody, můžu autorce jen tleskat. Lucinda Riley píše ty nejemocionálnější knihy pro ženy, jaké jsem kdy četla. S chutí se vrhám na sérii Sedm sester.

"Našel jsem ho, Anahito," zašeptal a zvedl oči vzhůru.

7 08.01.2023

(SPOILER) Další klasická oddechová romanťárna od Julie Caplin. Za mě ale slabší díl.
Island je vykreslený skvěle, doslova jsem se vyžívala v hygge stylu (který u nás bez diskuze zavedu), horkých pramenech a nádherných popisech prostředí. Hned bych tam chtěla zajet! Zamilovala jsem si vedlejší ženské postavy. Hlavně Heklu – ta byla prostě úžasná. Pomsta vůči Bobovi neměla chybu. Celou dobu jsem doufala, že mu to někdo natře. Alex byl u stolu s Bobem a Clivem taky skvělý a v duchu jsem mu tleskala. Taky jsem se hodně zasmála při pitkách a záchraně ovce.

Lucy mi naopak nesedla. Tak nějak jsem přemýšlela proč kolem ní všichni skáčou. Ze začátku to bylo fajn, líbilo se mi, jak ji pomáhají, snaží se s ní sblížit, ale od druhé poloviny to vypadalo jako kdyby byla jejich středobodem světa a řešila se jen a jen ona.
Naopak se mi líbilo, jak se snažila vypořádat se svým traumatem a na konci to také zvládla skvěle.

Alex se mi ze začátku hodně zamlouval. Laskavý, klidný a obětavý. Později mě ale ten scénář omrzel - dokonalý princ zachraňující princeznu v nesnázích. Jejich zamilovanost byla hrozně nereálná, příliš rychlá. Žádné přirozené jiskření. Navíc jsme se o něm kromě jeho práce nic nedozvěděli – měl třeba v minulosti přítelkyni?

Na co už jsem doslova alergická je otázka: „Jsi v pořádku?“ Když už se objevila asi po osmé, protáčela jsem oči v sloup. Měla jsem si dělat čárky, kolikrát se ta věta za celou knihu objeví.

Konec mě spíš naštval, než nadchnul. Prostě se to celé useklo a pak přeskočilo do Skotska.

Další díly si ale určitě přečtu, protože např. Čajovna v Tokiu byla naprosto dokonalá. Takže se vrhám na další díl.

7 08.08.2022

(SPOILER) Poslední díl mi trval podstatně déle, než předchozí, přestože to bylo čtivé, jak už je u Maasové zvykem.

Fayre jsem sice nikdy nemusela, ale tady se mi přímo znechutila, jak "dokonalá" a povýšená se stala. Minimum zkušenosti, ale všichni ji poslouchají na slovo, vymýšlí strategie, jako nic porazí několik set staré bytosti a dokola opakování, že ona je přece vladařka mě tak vytáčelo, že jsem protáčela oči v sloup.
Jak jsem se obávala z Rhyse se stal podřízený pejsek a všechno co jsem na něm milovala, zmizelo.

Jediný kdo se mi opravdu zamlouval ve třetím díle, byl Tarquin, přestože tam nebyl často.

První polovina je vlastně jenom povídání, stále dokola se probírá to samé. Jediná zajímavá část byla v knihovně.
Setkání vladařů mi připadalo jako velký vtip. Připomínalo to setkání středoškoláků, co se jen hašteří a brečí nad svým zraněným egem. Samozřejmě, všichni jsou vzhledově dokonalí svalovci! Jen škoda, že za ta staletí života nepobrali trochu moudrosti a pokory.

Druhá polovina byla neskutečně přetažená za vlasy, pravidla jsou častokrát porušována a prostě vše funguje tak, jak se zrovna hodí. Válka, která trvá sotva pár stránek, je podle nich tak zrozivá a nemožná, přesto v ní nikdo nezemře. Záchrana na poslední chvíli už ztratila veškerý efekt - jedna armáda, druhá, třetí. A načasování je jako vždy perfektní! Působí to děsně nereálně.

Elaine jako nic zabije krále, přestože on je nejmocnější bytost s jakou kdy bojovali a smrt Pradleny byla výsměch. Opravdu by jen tak tupě stála a nechala krále, aby k ní v klidu přistoupil a zabil ji?

Jediná emocionální část pro mě byla, když se ukázal otec Fayre a smrt Suriela.

Naopak o hlavní postavy se u Dvorů prostě nemusíte bát, dokonce i když umřel Rhys, naprosto nic to se mnou neudělalo. I rádoby "smrt" Amren. Rhyse vzápětí zase oživili stejně jako Fayre v první knize - a hele další pravidlo je porušeno a ono to zázračně zabere! A Amren se také vrátí, samozřejmě, aby nám to nebylo líto.

A na závěr opět spousta vulgárních gest, které tam v jednu chvíli byly doslova na každé stránce.

Omlouvám se všem fanouškům, nejspíš jsem už na tohle stará, ale Dvory mi nikdy nepřirostly k srdci. Asi se vrátím ke Skleněnému trůnu, který miluju.

7 05.05.2022

(SPOILER) „Je to ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy viděla. A díky šikmé jizvě vypadá dokonce přitažlivěji. Zatraceně přitažlivě. Brutálně přitažlivě. Vypadá tak přitažlivě, že by mě to mohlo dostat do potíží, a přitom mi to pořád připadat sexy.“

Mám dost.
Skončila jsem na straně 354. Nutně si od téhle knihy potřebuji dát pauzu, jinak by mi odumřely všechny mozkové buňky. Ani nevím, kde začít. Pozitiva? Nádherná obálka. Tím to končí. Přitom začátek nevypadal vůbec špatně.

Jestli toužíte po další knize, kde má hlavní hrdinka místo mozku vagínu, pak je kniha přesně pro vás.
Ne, teď vážně.

Tohle má s pořádnou fantasy společného asi tolik co bernardýn s čivavou.

Máme tu kupu nelogických věcí, které nás pronásledují celou knihou (vojsko nutně potřebuje vojáky, přesto v pohodě dovolí kadetům, aby se navzájem zabíjeli, instruktoři mají autoritu roztomilého koťátka a na akademii nepanuje téměř žádný řád, Violet tráví jednoho člověka za druhým, při čemž to nikomu nepřijde podezřelé. Kadet poruší pravidla, chce zabít dalšího kadeta a co udělá učitel? Nic. Nijak se ho nepokusí zastavit. Proč? Nemám ponětí. Doslova všichni učitelé tam byli totálně k ničemu a žádné porušení kázně nemělo důsledky. Tahle vypadá výcvik vojáků, kteří mají bojovat bok po boku? No potěš koště.

Hlavní postavy následují klasický vzorec všech dosavadních romantasy – drobná, křehká hrdinka (ano, to, že je křehká nám v jednu chvíli opakuje na každé stránce). Naopak on je vysoký, svalnatý, nebezpečný, tajemný, smrtící… bla, bla, bla. Chápeme.

Violet je klasická nejspeciálnější hrdinka ze všech speciálních a tak speciální, že dokonce i její vlasy mají speciální barvu. Prostě je ve všech ohledech výjimečná! A tak inteligentní (což nám autorka připomíná extra často, abychom na to nezapomněli), až na to, že ji všichni musí neustále zachraňovat před její hloupostí a v jednom kuse kňourá, když s ní někdo přestane zacházet v rukavičkách.
Jediná věc, co se mi líbila na Violet, byla není nemoc. Myslím, že spousta čtenářů, která trpí podobným chronickým onemocněním by se s ní mohla ztotožnit.

A pak tu máme Daina. Tomu klukovi jsem chtěla vyrazit zuby pokaždé, když se objevil. Naprosto zbytečná postava, která tam je jen proto, aby čtenář mohl fandit Xadenovi.
Jack je zase klasický padouch, co hrdinku trýzní a je ve všech směrech kretén, jehož jediným úkolem v celé knize je šikanovat naši hrdinku. Toť vše.

Příběh je NESKUTEČNĚ předvídatelný a vrcholem tohohle stylu psaní je zdůraznění slov tečkou:
„Pojď. Sem. A. Vyklop. To.“
„Co. To. Sakra. Je.“
„Já. Jsem. Tady.“

Violet samozřejmě zkouškami prochází hladce, až zázračně. Bez problémů všechno zvládne. Propojí se s dvěma draky (oba jsou samozřejmě naprosto výjimeční, nejsilnější a nejvzácnější). A navíc má schopnosti, které dosud nikdo neviděl. Všichni postavy jen kulí oči, jak je Violet speciální a uuužasná! Zároveň mě bavilo, že kdykoli, když se objeví Xaden, začne hrdinku brnět hlava. :D Takovou pitomost čtu opravdu poprvé.

„On se ani nepokouší vypadat sexy… on zatraceně sexy prostě je.“
„Xaden je přesně to – nádherný a smrtící.“
„Svatá prostato. Ten je ale sexy.“
„Není to zvrácenost, že mě tenhle vzhled přitahuje?“
„Každá hrana Xadenova těla je vybroušená jako zbraň, samá ostrá linie a stěží spoutaná síla. A to břicho… Totiž, kolik břišních svalů vůbec existuje?“

Ano. Tuhle slátaninu dostanete snad na každé třetí stránce. A pro vás, co tuhle knihu vychvalujete jako jednu z nejlepších fantasy jakou jste kdy četli, mám otázky… To vám fakt stačí tak málo? Nebo to je vaše první kniha v žánru?

Jdu se vrátit k opravdu kvalitní četbě.

6 26.05.2024

(SPOILER) I po přečtení si pořád nejsem jistá, jaké mám z knihy dojmy. Jedná se o špatnou knihu? Ne. Prostředí věznice, záhadná nemoc a smrtící zkoušky živly... Ranhojička měla skvělý potenciál! Ale bohužel nesahá pořádným fantasy románům ani po kotníky. Možná kdybych s fantasy začínala a bylo mi 12, pohlížela bych na knihu jinak a spoustu absurdních věci bych prominula.

Předvídatelný děj, romantická linka bez špetky chemie, vše funguje formou náhody a Kiva nemá zdravého rozumu a prozíravosti ani co by se za nehet vešlo. Tohle je holka, která deset let přežila ve věznici smrti? Nechtějte mě rozesmát.

Do poloviny mě kniha nudila a zápletka byla tak předvídatelná. Jediné malé překvapení se konalo na konci, ale to bohužel knihu nezachránilo. Spíš ji ještě uzemnilo. Jediné pozitivum věnuji Typpovi a Jarenovi, kteří ji drželi nad vodou.

Co mě vyloženě vytáčelo, bylo opakování vět psané kurzívou. Zas a znova, snad čtyřikrát na jedné stránce. Kiva byla sama o sobě rozporuplná – v jedné větě se popisuje, že se jí z těch zvrácenosti už nedělá špatně a (doslova!) hned v další Kiva potlačuje, aby se nepozvracela. Pořád měla na krajíčku, potřebovala neustále zachraňovat a utěšovat. To by nemusel být takový problém, kdyby alespoň projevila trochu mazanosti nebo vychytralosti. Teď se budu opakovat - deset let ve vězení? Tak tomu nevěřím. Stejně jako nevěřím, jak se Kiva upínala na vzkazy od své rodiny.

Příběh je neskutečně předvídatelný. Dokonce jsem si v jednu chvíli říkala „Vsadím se, že žádná nemoc není. Je to jed.“ Překvapení! Ono opravdu jo. :D Kiva to samo sebou zjistí úúúplnou náhodou a snad 50-100 stránek se tak stává naprosto nepodstatným (vlastně spousta věcí funguje formou náhody). Vzpoura vězňů? Opět předvídatelné. Jaren je princ? Páni, kdo by to byl čekal! Zlý ředitel? Bez komentáře.

Její zkoušky Živlů bylo jedno velké zklamání. Až k smíchu. Zkouška vzduchem – byla jí věnována sotva jedna stránka a hotovo. Kiva zázračně přežila.
Zkouška vodou – dost jsem se nasmála, když Kiva ani jednou nepomyslela, že by jí mohli prostě jen ponořit na pár minut pod vodu.
Samozřejmě, ve všech zkouškách je Kiva totálně bezbranná a pokaždé ji někdo musí zahraňovat. Ať už v nich nebo mimo ně. Bez Naari a Jarena by nepřežila snad ani den. Stejně tak její myšlenkové pochody nebraly logiku. To, co čtenář uhádne prakticky okamžitě, jí trvá po celou knihu.

A při odhalením, kdo je Kiva, jsem jen protáčela oči v sloup. Protože to by nebyla YA kniha, aby hrdinka nebyla nejspeciálnější ze speciálních, neměla utajený původ (princezna, protože proč ne. Máme málo YA knížek s utajenými princeznami, že?) a k tomu zázračnou moc, kterou neumí ovládat a musí ji skrývat. Tohle cliché začíná být otravné

Jelikož už jsem si zakoupila celou sérii, nezbývá mi než pokračovat a doufat, že Ranhojička dostane svému hodnocení, které zatím absolutně nechápu. Modlím se ať překvapí a já nelituju utracených peněz.

6 10.02.2024

První polovina ušla, přestože se tam nic nedělo. Ale od druhé poloviny... To mě zamordujte člunovým hákem. Jestli vám Bella připadala naprosto posedlá Edwardem, tahle křehotinka je ještě horší, jelikož povznesla posednost na jinou úroveň.

Zbylých cca 100 stran jsem jen přejížděla očima a modlila se, ať už mám tohle utrpení za sebou. Tomuhle se nedá ani říkat parodie.... to je naprostá tragédie.

Ale věděla jsem, do čeho jdu. Moje chyba. Chtěla jsem poznat, jestli je kniha skutečně tak špatná, jak všichni píšou. Realita je však mnohem horší.

6 26.10.2023

"Začalo to meči, přemítal, když po několikáté šlápl do louže. Jak to říkal Marigold? Řada nešťastných příhod a smolných incidentů? Nejdříve jsem přišel o své meče. Ani ne o tři týdny později jsem pozbyl koně. Co bude následovat? Běda pomyslet."

Bouřková sezóna je velkolepý návrat do světa Zaklínače, kde to srší dobrodružstvím, krví, humorem a pořádnou dávnou sarkasmu. Sice se našly i nudnější části (např. okecávání namyšlených mágů) a v porovnání s ostatními díly je tento slabší, ale stejně se máte na co těšit. Je to přece Geralt. A když se k němu přidá Marigold, máte o zábavu postaráno!
Stejně tak putování s Addario Bachem bylo parádní a stránky ubíhaly na můj vkus až příliš rychle. Epilog mě pak upřímně dojal.

"Nechal jsem se okrást, Marigolde, podvést a okrást jako naprostý trouba. Vesemir by mi vynadal, pak by se mi vysmál, a kdyby náhodou byli na Hradišti moji druhové, postaral bych se jim o zábavu a dělali by si ze mě blázny celé roky."

6 04.11.2022

Oddechová romantika, která pohladí po duši a zahřeje u srdce. I slza na konci ukápla.
Japonsko miluju, rodinu paní Haruky jsem si oblíbila, stejně tak se mi líbily popisy prostředí, japonských zvyků a fotografování. Oba hlavní hrdinové mi rychle přirostli k srdci.
Moje první kniha od autorky a určitě si přečtu i ostatní díly.:)

6 02.08.2022

(SPOILER) Mnohem lepší, než první díl.
Alespoň první polovina, přestože se Feyre jen utápěla v depresích a občas jsem se nad jejím chováním plácala do čela. Ale to mi překvapivě nevadilo, naopak se mi líbilo, jak se z toho postupně dostávala a budovala vztah s Rhysandem. Bylo krásné, jak ji učil psát a trénoval ji. Mimochodem jeho vstup na svatbu jsem přímo hltala a vychutnávala si Tamlinovu reakci. Krásně napsané!
Noční dvůr se mi zalíbil i nové postavy. Trochu jsem se překousávala předlouhými popisy šatů, města a slavností, ale na to už jsem z téhle série zvyklá.:)

Ze začátku jsem nemohla pochopit náhlou změnu chování Luciena. Kdy se z něho stal poslušný pejsek? V jedničce se mi zamlouval, ale tady prostě autorka ze všech na Jarním dvoře udělala pitomce a zbabělce. Tamlin sice nikdy nebyl můj oblíbenec, ale udělat z něho ještě nepřítele a násilníka je trochu moc.

Návštěva Letního dvora byla zajímavá a Tarquin se mi zalíbil.:)

Druhá polovina mě naopak dost zklamala a Fayre se opět ukázala jako náladová blbka, která samozřejmě má zázračným způsobem velkou moc a stačí ji pár tréninků na to, aby se vyrovnala několik set starému válečníkovi. Dozvěděla se, že je Rhys její druh a co udělá? Urazí se, nechá svého milého ležet v bahně a na několik dnů se zavře sama do chaty. (clap, clap!) Koulela jsem očima, když jsem si pak přečetla, že Rhys už znal Fayre dřív, než přišla na Jarní dvůr, viděl ji ve snech malovat a tak dále... Tím všechno kouzlo a krásné budování jejich vztahu naprosto vyprchalo!
Dále vulgární gesta, rádoby vtipné nadávky a neustále narážky na sex, které tam byly přímo vecpané.

Konec... samozřejmě, že tam přidáme sestry Fayre a pozor - uděláme z nich vznešené víly! A z Fayre navíc vladařku Nočního dvora. Vzali se samozřejmě tajně a hrdinka se obětovala, aby mohli utéct (taky vám to připomíná Říši bouří?) Začíná to být překombinované, z Rhyse se pomalu stává podpantoflák a jeho úžasná osobnost vymizela kamsi za humny.

Do třetího dílu jsem se pustila hlavně ze zvědavosti, abych věděla, jak to všechno dopadne.

Nesnáším se za to, že jsem s knihou tak dlouho otálela - hlavně proto, že je to za poslední rok první knížka, která mě do sebe doslova vtáhla, a od které jsem se nemohla odtrhnout.
Mám načteno hodně a s čistým svědomím můžu napsat, že je to ta nejlepší česká fantasy, jakou jsem zatím četla. Dokonce mě bavila i víc než Zaklínač a knihy od Maasové a to je co říct.

Čtivé, velmi vtipné, napínavé i místy temné.

Obě postavy jsem si zamilovala okamžitě (hlavně Minangara, který mi přirostl k srdci nesmírně).
Souboj bardů společně s Cuchenovou minulostí byl pro mě asi nejvíce emotivní, souboje s bandity napínavé, povídka s nalezeným chlapcem zase zahřála u srdce.
Opravdu se mi nedostává slov.
Nezbývá mi, než se vrhnout na další díl.:)

6 18.04.2022

"Proto když nějakému Nájemágovi staneš tváří v tvář, budeš dbát na slušné vychování a nezapomeneš na slovíčka 'pane' a 'paní'."
"Pěkný pták, sráči," řekl Locke.

Locke není klasický hrdina. Nedrží meč, nemá svaly a jeho pusa je ostřejší než břitva. Za to vás dostane svou genialitou, dechberoucími převleky, neotřelými způsoby a skvělým humorem. Jeho společníci nejsou elfové, mágové, ani rytíři. Jen obyčejní chlápci, kteří si kryjí záda. Docela obyčejní zloději, co si svou profesi užívají, aby byl jejich bůh hrdý.

Už je to dlouho, co jsem narazila na tak dobrou fantasy. Je pravda, že jsem měla po zahájení přítomného děje problém se začíst, protože některé pasáže byly hodně popisné, ale zatraceně... Ty dialogy! Dialogy byly brilantní, svět neskutečně promyšlený a příběh Camoru mě uchvátil. Dost jsem se nasmála nad Lockeho plány a zadržovala dech, když všechno šlo do kytek. Šedý král mi naháněl husí kůži.

Stejně jak jsem si užívala mezihry, které byly humorné, někdy i filozofické, někdy zase poučné. Pro někoho zbytečná vsuvka (a některé skutečně zbytečné byly), ale otce Okova a jeho pověstný sarkasmus nešlo jinak, než si zamilovat. Lockeho výtržnosti měly parádní grády a vždycky mě překvapil. Tak dlouho jsem se už nezasmála.

Lži Lockeho Lamory je zkrátka veledílo, které stojí za to si přečíst. Vzhůru na Rudá moře pod rudými nebesy!

"Velice jste mě potěšili. Velice, velice potěšili. Ale vážně se musím zeptat - proč mi tu k čertu poslední půlhodinu muži a ženy házejí do kotlíku peníze a říkají: 'Mrzí nás, co se stalo ve Videnze'?"
"To kvůli tomu, že je mrzí, co se stalo ve Videnze," odvětil Galdo.
"V žádné hospodě nehořelo, Dobrodinec mi to dosvědčí," řekl Locke.
"Co," zeptal se Okov, a mluvil pomalu jako k neposlušnému zvířeti, "jste, hoši, s tou mrtvolou prováděli, než jste ji schovali v chrámu?"
"Vydělávali peníze." Locke hodil měšec darovaný kupcem do kotlíku, kam s hlasitým třesknutím zapadl. "Třiadvacet solónů a tři, abychom byli přesní."
"A košík pomerančů," dodal Calo.
"Balíček svící," přisadil Galdo.

"To mě zamordujte člunovým hákem," pronesl Okov, když skončili. "Nepamatuju se, že bych ti říkal, že je to vodítko dost povolené na nějaké posrané pouliční představení, Lamoro."
"Museli jsme nějak získat zpátky ty peníze," namítl Locke. "Stálo nás patnáct stříbrňáků dostat to tělo z Paláce trpělivosti. Teď máme i o něco víc, a k tomu svíčky a chleba a pivo."
"Pomeranče," doplnil Calo.
"A svítikoule," přihodil Galdo. "Na ty nezapomínejte, jsou hezký."
"Nekalý dohlížiteli," pronesl Okov, "ještě dnes ráno jsem trpěl sebeklamem, že to já tady dávám lekce."

5 28.01.2023

(SPOILER) Četla jsem negativní i pozitivní hodnocení, ale jako vždy si ráda utvářím vlastní názor a nejedna kniha mě navzdory kritice mile překvapila.

Přísahám tedy, že jsem ke knize přistupovala s otevřenou myslí, ale tady je tolik podobností, že se to nedá ignorovat. V podstatě se jedná o takovou fanfikci na Harryho Pottera.

Claudius je Snape a opovažte se mi tvrdit opak. Ze začátku je na zlé straně, ale ve skutečnosti je dobrák, který jen nenávidí sám sebe a ředitel školy čar a kouzel mu nabídne práci učitele. Samozřejmě, že žáci ho nenávidí a až "vzácná, překrásná bytost" (jak ji jeden z učitelů nazve) mu připomene jeho lepší já. Protože Cellestia je naprosto dokonalá! Pohled do jejích očí vás zavede do savany, kde vidíte pobíhat lví smečku, běžícího geparda, stádo altilop, letící pelikány, skály porostlé akáciemi, vodu napajedla a u něj stádo majestátních slonů.
Nebudu lhát. Při tomhle jsem dostala záchvat smíchu.
Myslíte, že jednou stačilo? Ne! Její opěvování pokračuje dál: "Byla nádherná jako alabasterová socha nadpozemské víly, do níž sám Ovidius vdechl život." Bla, bla, bla... Pořád dokola.

Upřímně tuhle úchylku, kde autorky ženkou postavu vykreslují jako dokonalost samu, nechápu. Až na to, že Cellestia je neskutečně otravná. Namyšlená nána, která umí jen řvát a hádat se.

Věty typu: "Přesvédčovala ho tónem, jako by chtěla , aby si na sendvič zvolil místo majonézy kečup", "Zíral na mě jako klíčová dírka na čipovou kartu" nebo "..., neboť se dámy jaksi nemohly rozhodnout, pro kterého mají vzdychat víc. Vysocí svalnatí tmavovlasí polobohové prošli mezi stoly, přičemž museli sem tam překročit některou ze studentek, která neuváženě omdlela přímo do uličky", tam byly tak časté, že jsem nemohla brát knihu vážně. Chápu, že se autorka snažila o vtipný, poetický popis, ale tohle zní jako špatná parodie.

Dále jsem trpěla při předlouhých popisech. Ne, opravdu nepotřebuji vědět, jak se vedlejší postava jmenovala za svobodna a jména všech členů její rodiny. Kromě Drakea a Cellestie si nepamatuju žádné další jméno, jelikož tam bylo představeno tolik nedůležitých postav, že jsem se pořád ztrácela.
Chvilkami jsem měla zase pocit, že čtu úryvky z novinového článku. Strany 38-46 jsem jen projížděla očima. Navíc je text "obohacený" výrazy, které se tam vůbec nehodily. Slova jako "schodišťátko" nebo "magickofča" nebyly ojedinělé.

Vlastně jsem ani nevnímala všechny ty informace, co tam byly naplácané (máme tu například Banshee, které pracují jako servírky a děvky nebo tu máme koně, kterým pod vodou narostou ploutve, kouzelné záchodové prkénko, kterému byla věnována polovina stránky atd...) Občas jsem si říkala, jestli si autorka nedala k psaní láhev vína.

Člověk by si pomyslel, že si tyhle popisy přetrpí na začátku a pak se konečně přesune k ději. Ne! Oni pokračují dál a dál. Překousávat se tím bylo hotové utrpení.

Když už je řeč o samotném ději... Tam nějaký byl? Možná později. Skončila jsem kolem strany 120, protože mi čtení této knihy absolutně nic nedávalo. Dočkala jsem se jen předlouhých zbytečných popisů, Drakeova dětinského uvažování, sem tam něco z hodiny magie a obdivování nesnesitelné Cellestie.

Mimochodem, v jednom popisu (str. 39) jsem našla zakončení věty: Jak to tenkrát provedli, netuším ani já sama.
Z er-formy se najednou přechází do ich-formy? To vidím v knize poprvé.

Styl psaní je napodobenina Rowlingové. Je až neuvěřitelné, jak moc se mu snaží podobat. Až na to, že to nefunguje.

Nenašla jsem nic, co by mě nutilo číst dál, hltat stránky a postavy byly všechny na odstřel. Ještě nikdy jsem neviděla tolik uřvaných, hysterických postav v jedné knize. Žádná neměla pořádnou hloubku a po celou dobu mi bylo srdečně jedno, co se s nimi děje.

Mezi dvěma ohni byl takový experimentální guláš, do kterého se házely veškeré ingredience, co kuchaři přišly pod ruku.

Myslím, že příběh měl zůstat jako fanfikce na HP. Ilustrace však byly, společně s obálkou, opravdu povedené. Časem se knihu možná pokusím dočíst, momentálně však na to nemám kapacitu.

5 20.09.2022

(SPOILER) Nejprve bych chtěla pochválit obálku, která je naprosto úchvatná a právě ona mě nalákala na čtení společně s tématem čarodějů, které naprosto miluju.
Přestože speciální holka s neovladatelnými schopnosti je poměrně cliché, líbil se mi nápad s ročními obdobími, stejně tak propojení magie s emocemi. Styl psaní je krásný, poetický, kniha se četla svižně. Jedná se o takovou příjemnou, nenáročnou oddychovku. Citáty ze zápisníku na začátku každé kapitoly se mi také zamlouvaly. Potenciál byl obrovský. Jen škoda, že dějově to byla bída a je mi to fakt líto.

Co mi vadilo hodně, byla Clařina sebelítost. Ano, chápu ji. Trauma ze zabití musí být velké, ale její neustále popisování toho, jak nenávidí svou moc, nenávidí sebe, všeho lituje a je nebezpečná, už bylo otravné. Vzápětí je zase se vším smířená, pak opět obrátí... Pořád to samé dokola. Také se ani nedozvíme jak to, že je vždyčarodějkou. Pouze jediné - Slunce z ní z nějakého důvodu udělalo vyvolenou.

Clara jako hrdinka byla naprosto nesnesitelná a opravdu nechápu, co na ni kdo vidí – věčně podrážděná, až toxická, sobecká, nevděčná, mluví jen o sobě a řeší jen sebe.

Na co už jsem opravdu alergická, jsou otázky: „Jsi v pořádku?“, „Jak se dnes cítíš?“ Už jsem při nich protáčela oči v sloup. Kdybych zvýrazňovala často opakující se fráze, poloviny knihy by byla barevná.
Dále má být Clara nejmocnější čarodějka, ale je v jednom kuse vyčerpaná nebo omdlívá.
Učitelé jsou samozřejmě neschopní a tak ji lektora dělá Sang, který mi byl společně s Paige (mimochozem skvělá postava) snad jediný sympatický. Konečně někdo, kdo není alfa samec s dokonalým tělem, ale normální kluk! A navíc empatický florista, což je velké plus.:)
Přesto mi jejich zamilovanost nepřipadala vůbec přirozená, žádné jiskření, nic. Prostě… jednoho krásného dne na sebe pohlédli a bylo to. Všechno všeobecně se dělo hrozně rychle (časové skoky klidně i o pár týdnů, Clara měnila názory jak ponožky.)

Některé situace mě taky zarážely – Sanga zasáhne blesk, doslova přestal dýchat, ale potom jde v pohodě domů bez toho, aniž by ho zkontroloval doktor. Další, když Clara měla horečku 43°. Pardon, ale člověk umírá už při teplotě 42°, natož, aby v takovém stavu mohl ještě chodit! Clara by správně měla mít poškozený mozek. Samozřejmě, ona je zázračně v pořádku a všichni jen kroutí hlavou, jak je úúúžasná!

A závěr? Jak z amerického filmu pro teenagery. Samozřejmě se objeví zázračné řešení na poslední chvíli, takže tu máme přeslazený happy end a všichni jásají nad Clařinou výjimečností.

Posledních sto stránek jsem už jen přejížděla očima a přála si, abych knihu měla za sebou. Bohužel mě to opět utvrdilo v tom, že takové „speciální“ hrdinky nejsou nic pro mě.
Přesto si vážím poslání o vztahu k naší planetě, které autorka do knížky vložila. Možná jsem nebyla naladěna na správnou vlnu, možná jsem neměla náladu. Ale jsem si jistá, že si kniha své příznivce najde.

5 15.09.2022

(SPOILER) Druhý díl Malazské knihy nás vede do nových oblastí a představuje mraky nových postav. Čtenář se tak dostává zpátky na začátek, kde se musí ve všem zorientovat. Ano, trvalo mi dlouho, než jsem knihu dočetla. Jedná se o naročné čtení a musíte být neustále v pozoru, aby vám něco neuniklo. Přesto jsem si to nesmírně užila. Dům je jiný než Zahrady a autor ukazuje, že jeho fantazie nezná meze.

Z dřívějších postav sledujeme cestu Kalama Mechára, Šumaře, Kvítka a Apsalar. Naopak z nových tu máme Felísin (která mě po většině času vytáčela), Heborika, historika Kalouse s Coiltainovým řetězem a zaklínači, kněze stínů Iskalara Pusta (on a Kruppe by tvořili legendární duo!) a zajímavou dvojici Mappa a jhaguta Icaria.
Eriksonovi postavy jsou zkrátka parádní. A přestože je jich mnoho, každá je originální a má v příběhu vlastní roli bez které by kusy skládačky nezapadly na své místo.

V díle se střídají vtipné momenty se smutnými, napínavými i dost brutálními (při scéně kdy našli mrtvé umučené děti jsem na chvíli musela přestat číst). Boje jsou krvavé, realistické, Erikson krásně vykresluje jaký dopad má válka na psychiku člověka.

Co se mi hodně líbilo, byly zmínky o říši za vlády císaře Kellanveda. Opravdu bych si o ní chtěla přečíst víc. Kotilion a Ammanas jsou jedni z nejlepších postav a doufám, že dostanou více prostoru.
Ps: Zkuste si představit Kruppeho, Iskalara a Stínupána v jedné místnosti. Myslím že by se jednalo o tu nejlepší hádku v dějinách Malazu!

Erikson má jisté pravidlo – jestliže si oblíbíte nějakou postavu (zvlášť když se jedná o vedlejší), je velice pravděpodobné, že později skončí u brány mistra Kápě. Sbohem Coltaine, Kalousi, kaprále Liste, Kulpe, Sormo. Konec Coltainova řetězu byl prostě srdcervoucí. I když u dvou možná...
No, ještěže z mých oblíbenců alespoň kapitán Kaneb přežil.

5 13.09.2022

Jako vždy skvělé. Prostě Geraltovská klasika. Setkání čarodějů a putování pouští jsem si nesmírně užila. Konečně se tu setkáváme i s Keirou Metz a Potkany.

5 08.09.2022

Za mě ne. Skončila jsem na straně 154 a odkládám na neurčito.
Z téhle série jsem zvyklá na tupé hrdinky, ale Maddie se vyšplhala na samý vrchol. Nechat se osahávat mužem, kterého vůbec nezná, chová se nehorázně arogantně... ale je TAK SEXY A BOHATEJ! Hrdince je 30 ale mozek má jako patnáctiletá puberťačka, se kterou poprvé cloumají hormony. Načež Nick se choval úplně stejně. V podstatě všechny postavy tam byly na odstřel.
Dále Maddie nikdy nepracovala na lodi (natož aby vařila složitá jídla) ale samozřejmě zvládá všechno na 100%!

5 01.09.2022

Zatím nejlepší díl a nejenom díky Regisovi, který je jednou z nejzajímavějších a nejsympatištějších postav ze světa Zaklínače. Bylo víc Geralta i víc akce. Svět je neuvěřitelně promyšlený, má skvělý humor i jedinečné postavy.

5 18.08.2022

(SPOILER) Vzpomínky ledu byla jedna velká emocionální jízda a zatím nejlepší díl Malazské Knihy padlých. Z čistým svědomím ji taky označuju za nejlepší fantasy knihu jakou jsem kdy četla.
Obléhání Capustanu byla síla – drsný, nelítostný masakr. Žádná záchrana na poslední chvíli, žádná naděje. Jen předem prohraný boj. Tenescowri mi zanechali odpornou pachuť na jazyku. Erikson válku prostě umí a vyždímá z ní maximum. Nebojte, humoru je tam ale také dost.:)

Setkáváme se jak se starými tak s novými postavami a sledujeme hned několik dějových linek.
Paní Závist neměla chybu. Její charisma, humor, boj v Panionském chrámu (spíš teda jednostranný masakr) a putování s Tocem Mladším jsem si užila.
Vlč byl ze začátku taky fajn, karavana s nekromanty byla hodně zajímavá. Akorát jsem čekala větší bojovou scénu s K'chain Che'malle (ze kterých mrazí). A ano, to že je Keruli K’rul bylo milé překvapení. Škoda, že dostal málo prostoru. Uvítala bych dialog třeba s Rychlým Benem. Docela jsem se zasmála, když se viděli v Capustanu. Zatímco K’rul Rychlýho doslova probodával pohledem, Rychlý Ben se ze všech sil snažil být neviditelný. On a bohové prostě nejdou dohromady.:D Nejprve oklamal Stínupána a pak zkrotil samotného mistra Kápě.

Naopak Mhybe a Stríbrná Liška mě neskutečně štvaly. Hrozně otravné postavy, při kterých jsem trpěla.

Rychlý Ben… Jeho návštěva u nekromantů byla skvělá (celou dobu jsem tiše doufala, že jim to někdo natře). No, zklamaná jsem rozhodně nebyla. Rychlej má skvělý scény. Třeba souboj proti Panionským vojákům, průchod chodbami, nebo jeho a Paranovo setkání s Věšcem, kde konec navazuje na úplný začátek a všechno se krásně vysvětlí.

Itkovian, další nová postava, kterou jsem si oblíbila. Pokorný voják s darem přijímat bolest. Boj s tenescowri nebo osvobození T'lan Imass byl dechberoucí. Jeho smrt mě pak dostala. A že jsme si těch smrťáků užili... jak mezi novými, tak starými postavami.

Nejvíc mě zasáhla smrt Whiskeyjacka a dalších Paličů mostů. Když Rychlý Ben vyjmenovával jména mrtvých na Měsíčním kameni, musela jsem se držet, abych nebrečela. Stejně tak jsem soucítila s Klátilem. Krásně vykreslené následky války coby šrámy na psychice.

Vzpomínky ledu vás pobaví, chytnou za srdce, šokují… Steven Erikson nemá ve fantasy konkurenci.

5 06.06.2022

(SPOILER) Přestože jsem měla na první díl názor, jaký jsem měla, stejně jsem se ze zvědavosti pustila do druhého. Navíc má vyšší hodnocení a tak jsem to riskla.
Musím říct, že jsem byla ze začátku překvapená. Bavilo mě to, bylo to čtivé a stránky ubíhaly rychle. Autorka umí psát, o tom žádná.

Taky jsem konečně našla alespoň jednu postavu, která se chovala normálně! Díky bohu za Kierana!
Naproti tomu ostatní ve mně nevyvolávali naprosto žádné emoce. Kdyby všichni do jednoho umřeli, vůbec by mi to nevadilo. Člověk ani nedostane příležitost je pořádně poznat. Prostě jen pronesou pár vět, jen se tam mihnou, nebo umřou a jsme nuceni si od Poppy prožít další nudný emoční kolotoč.

Jak jsem četla dál, počáteční nadšení rychle opadlo. Za celou knihu se vlastně nic nestane. Zápletka? Nulová. Dočkala jsem se jen mluvení, Poppyno kňouraní, sem tam mini akce a další mluvení, což zahrnuje spousty teorie a stále dokola opakování toho, co už bylo řečeno. Přitom tam potenciál je! Tahle kniha má světlé stránky a je jich mnohem víc, než v prvním díle.

Na co jsem už alergická jsou „romantické“ scény a rádoby pošťuchování. Už jsem přestala počítat, kolikrát Poppy řekne, že chce někoho zapíchnout, kolikrát Casteel řekne, že ho její krutost vzrušuje, že je Poppy úžasná, někdo se Poppy zeptá, jestli je v pořádku, a nebo se Poppy zmíní o Casteelových dolíčkách, což bylo popsané snad pokaždé, když si ho prohlížela. Už jsem se zmínila, že Casteel je dokonalý alfa samec s nejdokonalejším tělem, jaké kdy žena viděla?

Pokud vám Poppy připadala úplně vygumovaná v prvním díle, v tomhle se ještě překoná! Dělá jednu kravinu za druhou, říká neskutečně hloupé věci, že jsem nevěděla, jestli se mám smát, nebo vyskočit z okna.

Krásný příklad její tuposti je třeba to, že chtěla utéct, ale jaksi ji nedošlo, že venku je to samý kraven (přestože je cestou do pevnosti napadli). Dokonce i přemýšlela nad tím, že se prvnímu kolemjdoucímu odhalí, že je Panna.
Další zářný příklad, když Povznesený držel chlapce jako rukojmího. Co na to Poppy? Nejenom, že chtěla hrát blbou, ona se do toho vžila tak moc, že vyplodila naprostou hloupou konverzaci:
„Ubližujete tomu chlapci.“
„Opravdu?“
„Krvácí.“
Neříkej, Poppy! :D A nakonec ještě odhodí zbraň.
Následně její myšlenkové pochody v kočáře: „Přece tomu dítěti neublížil. Nebo ano?“ Poppy asi zapomněla, že Povznesení používají děti jako krevní banku a zacházejí s nimi jak s dobytkem, přestože to předchozích padesát stránek opakovala pořád dokola.
Další perla, když na ni Casteel zaútočil a ona byla přesvědčená, že, kdyby chtěla, mohla by ho zabít. Atlanťana. Její skleróza je neuvěřitelná.
Casteen se promění v nebezpečného predátora, ale Poppy stejně jen myslí na to, jak je z jeho doteků vzrušená. Nevěděl o sobě o ona mu dovolila, aby se s ní vyspal, přestože ji v tu chvíli mohlo jít doslova o život...
Odbočím teď taky k útoku a střetnutí Poppy a vévodkyně Teermanové… Jak je možné, že se Poppy lehce podařilo ji zabít? Navíc se vévodkyně vůbec nebránila. Doslova.

Co se týče Casteela… Já fakt nevím, co na něm čtenářky vidí. Vždyť chce Poppy jen v jednom kuse osahávat, je pořád nadrženej a jeho slovník je jako u kluka, co právě prochází pubertou. U věty: „Musím se sakramentsky držet, abych z tebe nestrhl kalhoty a neošukal tě tak tvrdě, že ještě za několik dní budeš cítit sílu mé vděčnosti.“ jsem protáčela oči v sloup.

Pokud vám Z krve a popela připomínal Trůn, Království těla a ohně zase spíš připomíná Dvory - noční můry hlavních postav, sexuální narážky, záře Poppy, spřízněné duše atd..

Konec je možná pro někoho epický a dechberoucí, ale pro mě naprosto přeplácaný a k smíchu. Na chudinku Poppy zase zaútočí, protože ji nevěří, ona je zabije a hele… prší krev, ona svítí měsíčním svitem, umí přivolat vlkodlaky, umí léčit, vnímat emoce, má krev boha a já nevím, co ještě všechno. Zapomněla jsem na něco? Ještě vlastně mistrně ovládá luk a snad veškeré zbraně světa.
Ale zpátky ke konci… Zjeví se tam rodiče Casteela a královna poklekne, aniž s Poppy prohodí slovo a rozkáže, aby se všichni Poppy poklonili. Jako... Právě zabila jejich lidi (přestože si to zasloužili, ale to oni nemohli vědět), neznají ji, neví o ní prakticky nic, nemluvili s ní, ale má krev boha! Tak ji hned učiní královnou!
Kde je v tom sakra nějaká logika?!
Jako chápu, že je to příprava na další díl, ale je to všechno naplácané na sebe tak, aby konec působil co nejepičtěji, místo, aby se pořádně rozepsal.
Zhruba v posledních sto stranách už jsem chtěla mít knihu za sebou.

Celé by to mohlo být skvělé, kdyby se místo trapných sexuálních scén raději soustředilo na příběh a Poppy nebyla... Poppy.

5 15.05.2022