Mojepočteníčko komentáře u knih

Koupit si knížku a jít na knihomolský setkání - o tom rozhodla moje Bára. Neustále mi totiž opakuje, že se málo propaguju na sociálních sítích. Upřímně - moc mě to nebaví. Raději si s lidmi povídám naživo. A tak jsem tenhle nápad přijala s nadšením. Avšak jen do té doby, než jsem zjistila, že se po mně bude chtít příspěvek do diskuze. Což pro mě znamená jediný - ta knížka prostě musí mít nějaký "vyšší význam". Abych tenhle výraz upřesnila - bude obsahovat pasáže, které mě donutí přemýšlet. A tak jsem se pustila do jeho hledání. Jen si nejsem jistá, že moje dnešní povídání bude mít náležitosti, které obvykle dělají recenzi recenzí...

Ne nadarmo se říká, že po pěti letech vztahu by se měli lidé buď vzít, a nebo rozejít. Alice s Davidem mají svých pět let za sebou a intenzivně prožívají partnerskou krizi. Ani jeden z nich se však k problému není schopen postavit čelem. A tak je jejich společné soužití neustále provázeno drobnými spory a válkami, nemluvě o vlastních, společenských faux pas, kterých se oba dopustí. A aby toho nebylo málo, astronomové se v srpnu roku 2006 rozhodnou vymazat planetu Pluto ze sluneční soustavy...

Nemůžu si pomoct, ale místy jsem měla pocit, jakoby autor celkem výstižně obsáhl část mého vlastního života. Chápala jsem chování Davida i postoj, který zaujala Alice. Jen ty konce jsme měli poněkud rozdílné.

Uvědomila jsem si, jak jednoduše ztrácí věci svůj původní význam, jestliže nevyhovují určitým, předem nastaveným parametrům. Pluto bylo mnoho let součástí vesmírného systému, protože odpovídalo jisté definici. Astronomové však zjistili, že stanoveným požadavkům nevyhovuje. Proto ho ze skupiny planet sluneční soustavy přeřadili do těch trpasličích. A já se ptám - je to tak i se vztahy?

Řekněme, že se každý vztah ve svém počátku začne nějakým způsobem formovat, za pomocí drobných "wau efektů." Postupem času však tyto, původně zcela samozřejmé drobnosti, ztrácí na své intenzitě. Problém přichází ve chvíli, kdy tento úpadek začne jeden z partnerů vnímat a začne hledat důvody PROČ. Je vztah už tehdy předem odsouzen k zániku? Ztratí svou původní hodnotu díky tomu, že neodpovídá původně nastaveným parametrům stejně tak, jako jim přestala odpovídat planeta Pluto? Existuje JISTOTA, která nám zaručí stálost těchto drobností, jež dělají vztah šťastné na začátku, po celou dobu jeho trvání?

Mohla bych tu filozofovat donekonečna. A ačkoli z příběhu sálala jistá námětová jednoduchost, musím uznat, že určité poslání má. Občas jsou pro nás totiž některé drobnosti vcelku nepodstatné. Nepřikládáme jim význam. Jenže později se ukáže, že důležité byly. Ale tenhle fakt si uvědomíme až ve chvíli, kdy něco ztrácíme. Ve vteřině se nám život může otočit celý naruby. A neplatí to pouze o vztazích...

Knížku jsem nehltala. Prostě jsem ji úplně normálně přečetla. Občas jsem se zasmála - konkrétně ve chvíli, kdy se Alice pohybovala na svém pracovišti. Ano, máme ho stejné :-)

Taky jsem si našla oblíbenou pasáž. Je na straně 168. A jestli chcete vědět, která to je, nezbývá vám nic jiného, než si ji přečíst....;-)

Léto - pro mě jednoznačně více času na čtení. Přestože se přikláním k názoru, že k němu patří spíše oddechová a nenáročná četba, ne vždy se v tomto proudu udržím. Dnes vám, ale představím knížku, která s tímto trendem jednoznačně splývá. A proč? Protože je pohádková...,

Tomek je sirotek, který vlastní kupectví po svých rodičích. Najdete v něm všechno potřebné a spoustu pokladů navíc. Otevřeno má permanentně, i když v krámku zrovna není. Nebojí se, že by mu lidé chtěli nějakým způsobem uškodit. Pokud někdo po něčem zatouží, vezme si co potřebuje a nechá na pultě peníze.
Išam je stařec, nahrazující Tomkovi prarodiče. Miluje nugát a Tomek si s ním chodí povídat. Přijde i tentokrát - to proto, že ho večer navštíví krásná dívka. Vypráví mu o řece Kžar a živé vodě, kterou potřebuje pro svého ptáčka. Je totiž tím jediným, co jí zbývá po otci. A Tomek se o této řece potřebuje dozvědět víc.
Po mnoha letech opouští rodnou ves a odchází hledat nejen dívku, do které se, jak si později uvědomuje, na první pohled zamiloval, ale i živou vodu, kterou touží věnovat právě Išamovi...
Vyprávění je vskutku pohádkové. Jde o klasický model, kdy hlavní hrdina absolvuje dobrodružnou cestu, tzv. odněkud někam, aby dosáhl svého cíle. Příběh je protkán magií, láskou, odvahou, dobrodružstvím, dobrem i zlem. Jednotlivé postavy mají dle mého názoru velice nápaditá jména, díky kterým si snadno zapamatujete, kdo hlavní hrdiny během jejich putování provázel. Další plus knize přikládám za grafické zpracování - nádherné ilustrace i brožovanou vazbu.
Jediné, co bych vytkla, jsou popisy záporných postav, jejich činů, bojů, či konkrétních zranění. Francouzské pohádky zavánějí v tomto ohledu syrovostí a krutostí. Jen si vzpomeňte na takového Modrovouse a popis místnosti, do které se jeho žena měla zakázáno podívat...

Knížka Řeka, která teče pozpátku je mým druhým tipem na letní čtení. Vraťte se s Tomkem a Hannah do doby, kdy neexistovaly sociální sítě, mobilní telefony, lidé si dlouhé večery krátili hraním deskových her a děti se prostřednictvím těch vlastních, smyšlených vydávaly za dobrodružstvím....

Už dlouho jsem se nepodívala na žádný film. Náhodou jsem si vzpomněla na Dívku ve vlaku, ale protože jsem staromódní, dostala knížka jednoznačně přednost. A obstarání filmu jsem přenechala svojí drahé polovičce ;-)...

Vzpomínáte si na Účastníky zájezdu? Kdy Bob Klepl pravidelně každý den předstíral cestu do práce, přestože dostal výpověď? To samé dělá i hlavní hrdinka knihy, Rachel. A navíc pije. V alkoholu se prakticky rozhodla utopit veškeré trápení. I když už jsou to bezmála dva roky, nedaří se jí smířit s faktem, že je rozvedená. Navíc svého bývalého manžela stále miluje.
Každý den absolvuje stejnou cestu. Při jedné z pravidelných zastávek její pohled zabrousí k oknům domu, ve kterém vídá napohled šťastný pár. Jason a Jess - tak je totiž Rachel sama pro sebe pojmenuje. Jenže jednoho dne Jess na svém místě není. A stejně tak je tomu v následujících dnech.
Rachel cítí znepokojení. Má k němu rozhodně důvod - Megan, tak se totiž její Jess skutečně jmenuje, se pohřešuje. A co víc, Ráchel se v době jejího zmizení toulala opilá v místech, kde byla spatřena naposled.
Hlavní hrdinka se ocitá ve středu náročného vyšetřování a díky svému alkoholismu i v nepříliš příznivém postavení...
Musím se přiznat. Přečetla jsem prvních deset stránek a absolutně jsem nechápala, jak je možné, že tato kniha tolikrát obkroužila knižní blogosféru. Hlavní hrdinka mi svým každodenním nasáváním byla nesympatická, děj se vlekl, pořád jen cesta tam a cesta zpátky. Nelíbil se mi ani způsob, jakým bylo v knížce čtenáři dávkováno napětí.
ALE...když jsem došla na konec a zjistila, že je to autorčina prvotina, musela jsem přiznat, že to vůbec tak špatný nebylo. Navíc mě doběhla. Absolutně odvedla mojí pozornost. Přestala jsem hledat pachatele a spíš při čtení vnímala napětí, které panovalo mezi jednotlivými postavami.

Asi neumím říct, jestli se mi líbila, nelíbila, doporučuji nebo nedoporučuji. Jedno vím ale jistě. Autorčina nová kniha s názvem Do vody, která nedávno vyšla a díky mojí mamce si trůní v její knihovně, se nejspíš na chvíli přestěhuje i do té mojí :-)

Tuhle knížku jsem dostala se slovy: ,, Tohle si přečti. Je to o holce, která žila pro svoji rodinu, ale uvědomila si, že se musí odpoutat a žít taky svůj vlastní život." A protože Danuška má na krásný příběhy čuch, půjčila jsem a přečetla si její knížku Obuvníkova žena.

Místem, kde se tento krásný příběh odehrává, je sluncem prozářená Itálie. Hlavními hrdiny jsou tu Ciro, chlapec, který byl spolu se svým bratrem umístěn na výchovu do kláštera a Enza, bystrá a pracovitá dívka, žijící se svou početnou rodinou v horách.
Cesty Cira a Enzy se kříží a následně opět na dlouhou dobu rozchází. Ciro je nucen odejít do Ameriky, kde se vyučí obuvníkem, Enza učiní totéž rozhodnutí v důsledku nepříznivé rodinné situace, aby své rodině zajistila vysněný domov. A právě v zemi nekonečných možností se oba znovu potkávají...

Musím se přiznat, že jsem už dlouhou dobu nečetla knihu, která by mě doslova pohltila. Nesnášela jsem chvíle, kdy jsem ji musela odložit. Znamenaly totiž, že si na pokračování příběhu budu muset počkat.
Autorčin styl psaní je barvitý, lehký a čtivý. Dokáže upoutat, vtáhnout do děje a vykreslit prostředí i postavy tak, že s nimi velice snadno splynete. Taky mě velice mile překvapilo, jak plynule dokáže pracovat s časem ve chvíli, kdy děj nenásilně posune třeba o pět let vpřed.
Jediné, co bych knize vytkla, je vyústění některých částí příběhu. Občas jsem měla pocit, že chce autorka už už kapitolu dokončit a přeskočit čas zase o něco dopředu nebo si zvolila velice nenáročný, doslova předpokládaný konec.

Pokud máte rádi příběhy se špetkou historie a lásky, okořeněné chutí skutečného života, pak je knížka Obuvníkova žena to pravé ořechové právě pro vás. A já ji k přečtení rozhodně doporučuju všema deseti :-)

4 21.06.2017

Musím se přiznat, že se v českých autorech a autorkách příliš nevyznám. Když mě kontaktovala paní z nakladatelství SiMonaLisa s tím, jestli bych nechtěla recenzovat nově vycházející knihu Simony Votyové, vděčně jsem prošmejdila odkazy, které k mailu připojila. Zamlouvala se mi autorka i téma knihy, protože mám ráda příběhy, v nichž mají postavy předobraz ve skutečných lidech a. Čili v takových, co je můžu úplně běžně potkat někde kolem sebe. Asi i proto mě svou tvorbou přitahují knihy Patrika Hartla, Josefa Formánka a Báry Nesvadbové (ano - dodnes jsem zamilovaná do Jáchyma z Hartlových Okamžiků štěstí, protože vím, že z něj jednou vyroste správnej chlap). Knížka Simony Votyové mě mile překvapila a splnila moje očekávání. Pokud jste se u tu zastavili a máte ještě pár minut navíc, budu ráda, když si přečtete, jaký dojem na mě udělala.

Příběh nás zavádí do života tří žen. Sylvie touží po dítěti a je rozhodnutá jít si za svým stůj co stůj. Kamila je feťačka. A proč by ne? Má na to přece papír - úmrtní list své matky. Alice žije se svým malým synkem v přepychu. Zdá se, že si nemá nač stěžovat, jenže peníze lásku, city a opravdové přátelství skutečně nenahradí.
I když nyní žijí spokojeným životem, každá z nich přechovává ve skříni starého kostlivce. Minulost, která je dříve, či později zkrátka dožene. Ať už jsou to dozvuky manželství s gamblerem, věčná touha po droze, vděk k někomu, kdo nás zachránil ve chvíli, kdy jsme to nejspíš potřebovali.
A pak tu máme i jednoho hlavního aktéra z mužských řad. Patrik je rocková hvězda, která má úplně všechno, po čem kdy toužila. Jenže - skutečně je tomu tak? Lze opravdové životní štěstí postavit na základech z litrů alkoholu, poddajných fanynek, nočních flámů a peněz? Nebo snad existuje univerzální recept, jak smazat staré křivdy, aby později neměly možnost jakkoli ovlivňovat naši budoucnost?
Dříve nebo později osud životy těchto postav navzájem propojí. A bude jen na nich, jestli se rozhodnou zatnout zuby, aby konečně udělaly krok tím správným směrem.

Knížka Simony Votyové má nádhernou obálku a skvěle se čte. Autorčin styl psaní je lehký, vyhovovala mi délka kapitol i zvolené písmo. Spíše než na prostředí se soustředí především na vykreslení jednotlivých postav. Díky pečlivosti, se kterou nám popisuje jejich životy, způsob myšlení nebo pocity, se stávají ještě více reálnějšími. A o to je pak mnohem snadnější s nimi splynout a pochopit je.

Nejsem si úplně jistá, komu připsat jednu jedinou malou výtku, kterou ke knize mám. Objevila jsem totiž drobnou chybu v textu. A sice, že od sebe na několika místech nejsou oddělena slova.

Jak s oblibou říkávám ve svých videích - oddechovka, díky které získáte do života něco navíc. A takové přeci stojí zato číst!

1 26.05.2017

Kafkův pavilon je kniha, kterou jsem v knihkupectví několikrát vzala do rukou a opět ji vrátila zpět na hromadu k ostatním. Příčinou váhání byla nejspíš nejistota, způsobená anotací. Z nějakého důvodu pro mě nebyla jednoznačná, což mi v tu chvíli zkrátka vadilo. S velkou úlevou mohu potvrdit, že se tato kniha po přečtení ihned stala jednou z mých nejoblíbenějších. Typově, ne však tematicky, bych ji přiřadila ke společenskému románu
J. M. Guenasii - Klub nenapravitelných optimistů.

Samuelssonův román se odehrává ve Švédsku a ústřední postavou je tu spisovatel Stigg (Sigvard) Eriksson. Příběh tvoří dvě dějové linie. První z nich nás zavadí do roku 1976, kdy je Sigge mužem ve středních letech a zavedeným švédským spisovatelem, jehož knihy budí u široké veřejnosti nemalý ohlas. Je však plný rozporů, které vyvolávají vzpomínky na krutou minulost, jež ho donutila, aby se přiklonil na stranu nacismu.
V rámci druhé linie sledujeme osudy hlavního hrdiny, coby mladého, nadějného spisovatele generace čtyřicátých let minulého století. Sigge je, spolu s několika dalšími přáteli, členem skupiny Hřbitov slov. Jsou protinacistického zaměření, tajně mezi lidmi šíří protirežimní letáky, sdružují tzv. zakázané knihy a snaží se tak vyjádřit ostrý nesouhlas s Hitlerovou propagandou.
Sigge se poprvé doopravdy zamiluje. Nina je dívkou, Židovkou, která pomáhá přežít skrývaným švédským židům a zároveň členkou protinacistického dívčího spolku. Jejich cesty se kříží a opět rozcházejí, protože Nina nechce ohrozit Siggeho existenci. Ten se začne o svůj život bát ve chvíli, kdy tajná policie začne podnikat razie a vyhledávat nejen švédské Židy, ale taktéž i členy tajných spolků. Na svém útěku je zatčen a odveden do věznice T-gatan, kde je vyslýchán a krutě mučen.
Vysvobození přichází ve chvíli, kdy je převezen do věznice v Langholmenu a posléze "ubytován" v Kafkově pavilonu, jehož cílem je vychovat spisovatele, loajální a podporující Hitlerův režim. V tu chvíli se Sigge ocitá na životní křižovatce. A touha po svobodě je skutečně veliká...
Touha, odvaha, láska, strach, víra a naděje. To vše a ještě mnohem víc najdete na stránkách Samuelssonova románu.

Musím se přiznat, že mě kniha doslova nadchla. Nejde o "jednohubku", kterou byste přečetli na jeden zátah, ale příběh s hlubším významem. Autor vás provede určitým úsekem švédských dějin, dopřeje vám prostor pro vlastní fantazii a krok za krokem vás vtáhne do děje. Díky pečlivému vykreslení prostředí se vám s příběhem podaří snadněji splynout a umožní lépe pochopit myšlení a jednání jednotlivých postav v konkrétních situacích.
Závěrem mohu snad už jen říct, že pokud máte chuť na společenský román, odehrávající se na pozadí druhé světové války, náročnější, ale dobře napsaný a čtivý, pak se po Kafkově pavilonu rozhodně nebojte sáhnout.

3 22.05.2017

Musím se přiznat, že jsem po uzmutí recenzního výtisku knížky Ve stínu arény chvíli váhala, zda jsem udělala dobře. Nevím, z jakého důvodu trpím představou, že čeští autoři mají do svých románů zpracovávat historii českou a světoví autoři zas tu zahraniční. Po přečtení několika prvních stránek však byly všechny obavy ty tam.

Příběh, který nám autorka předkládá začíná v Malé Asii a později v Milétu. Městu, ve kterém žije rodina hlavního hrdiny Brasidia. Ten přijíždí na přání otce do rodné země, aby vyslechl nepříjemnou zprávu. Vzápětí však musí nasadit vlastní krk, aby zachránil celou svou rodinu.
Brasidias se posléze ocitá v gladiátorské škole lanisty Longina. Je však vývojem událostí posledních dní zaskočen natolik, že se režimu školy zprvu rozhodne vzepřít. Postupem času však přichází na "pravidla hry". Stává se gladiátorem, který si svými výkony dokáže podmanit nejen obecenstvo v hledišti arény, ale i srdce mnohých žen.
Touží však po jediném. Vybojovat si zpět svobodu a opět se shledat se svou rodinou.

Knížka Ve stínu arény nakonec předčila má očekávání. Po dlouhé době jsem v ruce držela historický román, od kterého se mi během čtení nechtělo odtrhnout. Autorčin jazyk je příjemně čtivý, líbí se mi vykreslení prostředí i charakterů jednotlivých postav.
V počátcích četby jsem díky několika shodným prvkům smýšlela o románu jako o příběhu, který je jednou polovinou vyprávěním o silném Spartakovi, polovinou o filmovém Gladiátorovi. Nicméně rozhodně nemůžu říct, že by mě tato skutečnost při čtení knížky ovlivnila negativně. Ba naopak. A za co dávám spisovatelce největší plus - přelstila mě v Brasidiově volbě partnerky.
Co ale knize musím vytknout, byl způsob zpracování textu. Nevyhovovala mi malá písmena a mnoho textu na stránce. Dále text značně pokulhával po stylistické a sem tam i gramatické stránce. Zbytečně rozvleklá souvětí, nedotažené věty, slovosledy, zbytečné užívání ukazovacích zájmen při popisování situací apod.

I přes zmíněné nedostatky se mi knížka moc líbila a všem, co mají rádi historické romány, ji vřele doporučuji. Věřím, že Brasidias bude v očích mnohých čtenářek hrdinou, kterého si prostě budou chtít vzít okamžitě za manžela :-)

10.03.2017

Bububu Káčo! Mysteriózní thriller chceš číst? No jak myslíš. Ale abys pak byla vůbec schopná dojít si na záchod, ty poseroutko jedna :-) Joo, tak přesně tohle jsem si říkala, když jsem se pouštěla do knížky Třináctý učedník. Teď už vím, že to byly úplně zbytečný obavy.
Tenhle příběh se odehrává částečně v Norsku a částečně v Izraeli. Je to pátý díl ze série (což mi samozřejmě někde uniklo) a v jeho čele nestojí nikdo jiný než Bjorn Belto.
Bjorn ztrácí svou přítelkyni a kolegyni Victorii, která mu zanechá dopis s tajemstvím a klíč. Zanedlouho se na prahu Bjornovy kanceláře objevuje i Rebeca, mladá archeoložka, jejíž otec Moše se ztratil při vykopávkách v Izraeli. Bjorn zjišťuje, že se v sedmdesátých letech tohoto průzkumu účastnila i Victoria. Objevují se drobné útržky souvislostí a Bjorn s Rebecou se společně pouští do pátrání.
Rovnou říkám, že jsem od knížky čekala víc. Neříkám, že se čte vyloženě špatně, ale způsob, jakým je v ní dávkované napětí se mi poněkud nepozdává. Místo toho, abych si s každým nově objeveným kouskem skládačky sedla na zadek, nevzmohla jsem se ani na pouhopouhé aaach!
Hlavní hrdina pro mě byl takovým míšencem Indiana Jonese a Roberta Langdona, což bylo možná způsobeno i tématikou, podobnou Navíc - a je to možná jen moje hloupá naivní představa, bych od člověka, který kandiduje na profesora, neočekávala bezradně zamilované vnitřní monology. Zvlášť ne takové, které se vztahují k člověku, jehož viděl poprvé, pardon vlastně podruhé v životě.
Tenhle výběr se mi zkrátka nepovedl. Příběh ve mě nevyvolal žádné emoce a taky jsem si z něj v podstatě neodnesla nic navíc. Nicméně netvrdím, že by se někomu nemohl líbit.
Zkuste a uvidíte :-)

24.02.2017

V loňském roce jsem se žánr fantasy snažila pokořit celkem 2x. Poprvé jsem sáhla po Sarah J. Maas a její knížce Dvůr trnů a růží. Podruhé šlo o Stránky světa od německého autora Kaie Meyera. Ani jedna z nich mě však nepřiměla, abych si nadpřirozeno, vládnoucí magickému fantasy světu, zamilovala. A pak, když jsem se rozmýšlela, kterou knížku začnu číst v únoru jako první, mi do očka padla Sabaa Tahir a její Jiskra v popelu...

Příběh nás zavádí do prostředí podobného antickému Římu. Jeho prostřednictvím zavítáte na výcviková pole, posadíte se na tribunu amfiteátru, projdete školními učebnami a s největší opatrností proběhnete kolem kasáren.
Elias pochází z ctihodného rodu Veturiů. Zbývá mu už jen jeden jediný den k tomu, aby se stal Maskou - bojovníkem, tvrdě vycvičeným na Šerosrázké akademii. Je tedy zástupcem utlačovatelské mocnosti zvané Impérium. Laia je chudá dívka z kmene Učenců, která má jediné poslání - osvobodit bratra, odvlečeného při nájezdu jednou z Masek. Je si však dobře vědoma, že sama nic nezmůže. Proto se rozhodne vyhledat Odboj. Ten jí přislíbí bratrovu záchranu výměnou za účast na nebezpečné misi. Jejím úkolem je špehovat coby otrokyně u samotné velitelky Šerosrázu, proslulé svou příšernou krutostí.
Přátelství nebo nenávist? Na tuto otázku si Elias i Laia budou muset odpovědět v okamžiku, kdy se jejich cesty na Šerosrázké akademii navzájem propletou.

Jiskra v popelu je epická fantasy. To znamená, že se dočkáme ještě dalších dílů a musím konstatovat, že je to fajn, protože jsem na další osudy hrdinů této knihy moc zvědavá.
Autorčin způsob psaní je velmi strhující a poutavý. Nenechá vás vydechnout. Z každé kapitoly sála napětí a v okamžiku, kdy vrcholí, jen zalapáte po dechu a musíte se smířit s tím, že se konec dozvíte až později, poté, co si přečtete kapitolu, týkající se té druhé z hlavních postav. Knížka má tedy dvě dějové linie, které se navzájem proplétají a doplňují. Jedna patří Elyasovi, druhá Laie.
Zajímavé mi přijde i zasazení do prostředí podobného již zmiňovanému antickému Římu. Měla jsem tuto informaci v povědomí dřív, než jsem začínala knihu číst. Nicméně mě autorka svým pojetím nikam netlačila. Moje fantazie a představivost tak mohly v klidu pracovat. Postavy už byly narozdíl od prostředí propracované a vykreslené mnohem více. Posledním kladným rysem je bezesporu nádherná obálka, která se doopravdy moc povedla.

Suma sumárum. Nevěděla jsem do čeho jdu a musím s potěšením konstatovat, že jsem po dočtení tohoto příběhu rozhodně nebyla zklamaná. I tak jsem ale pro psaní této recenze těžko hledala správná slova. Pořád se totiž kouzelným světům fantasy románů nemůžu dostat tím správným způsobem pod kůži.

07.02.2017

Dvanáct zimních povídek protknutých Vánocemi, láskou, kouzly a tajemstvím. Pro mě opravdu hodně odlehčená knížka, bohužel zvolená ve špatnou dobu. Nějakým způsobem jsem zkrátka přehlédla slovo Vánoce na zadní straně knihy, a proto pro mě bylo její kouzlo poněkud pomíjivé.
Povídky jsou čtivé, mnohdy s překvapivým závěrem. Obálka knihy je velmi příjemná na dotek a i po grafické stránce je moc pěkně zpracovaná.
Knížku bych doporučila především skupině čtenářů YA literatury, ale pokud i někdo jiný zatouží po něžných příbězích, které dokáží zahřát v nepříjemně mrazivých dnech, pak může po knize sáhnout i on.

1 06.02.2017

Když jsem byla na autogramiádě Patrika Hartla, neodolala jsem a tajně se prošla celým Neoluxorem. Inkognito jsem byla až do chvíle, kdy mi sympatická slečna pokladní podávala zařízení na platební karty, abych zadala svůj pin. Měsíční svit nad Paříží mě na první pohled zaujal svou obálkou. A na ty já si prostě potrpím. Ale to už víte. Anotace taktéž zajímavá a tak se mnou knížka spolu s několika ostatními odjela z Prahy domů.

Příběh se odehrává v období po první světové válce. Helena je mladou nadějnou malířkou z vysoce postavené rodiny, která se po dohodě se svým snoubencem rozhodla své pětileté zasnoubení zrušit. Pro společnost je toto rozhodnutí šokující a své opovržení dává Heleně výrazně pocítit.
Helena se proto vydává na roční pobyt do Paříže, kde žije pod střechou své volnomyšlenkářské tety a pravidelně navštěvuje malířskou akademii. Ve Francii poznává mnoho nových lidí, mezi nimiž se postupem času najde i několik opravdových přátel. A nejen to.
Tuhle knížku jsem brala do rukou po Atlasu mraků (David Mitchell) a Dvou slovech jako klíč (Josef Formánek), coby oddechovku. Zpočátku se příběh jevil přesně tak, jak jsem si ho představovala. Kapitoly dlouhé tak akorát, text byl příjemně nenáročný, prostředí a historické období podle mého gusta....ALE!
Někde kolem sté stránky už mi text začínal být mírně proti srsti, po polovině jsem začala oddechovat, ke konci už jsem úpěla nahlas a DOKONCE protočila několikrát oči v sloup!
Říká se mi to těžce, leč musím upřímně přiznat, že mě knížka prostě nedostala. Pokud ji mám shrnout jako celek, byl pro mě tento příběh poněkud nevýrazný, s přibývajícími stránkami snadno rozklíčovatelný a některé monology na mě působily dokonce tak nějak....vyumělkovaně. A co mi nesedlo už vůbec, byl způsob zapojení skutečně existujících literátů té doby do příběhu. Snažila jsem se pochopit autorčin záměr prostřednictvím přečtení závěrečných dodatků ke knížce, ale nepovedlo se.
Plus bych dala obálce, lehkosti s jakou je napsaná a pasážím, ve kterých autorka líčí pobyt včetně dění na malířské akademii, malířské techniky nebo práci s jednotlivými výtvarnými potřebami.

Nemyslím si, že by knížka byla úplně příšerná, rozhodně jsem měla v ruce mnohem horší kalibr, ale mě bohužel neoslovila. Byť se zdála být slibná. Doporučila bych ji čtenářům (čtenářkám zejména), kterým nevadí jednoduše napsané romány s velkou dávkou romantiky. Věřím, že si knížka dovede najít mezi knihomoly své obdivovatele, můj obdiv však nezískala.

28.01.2017