Mojepočteníčko komentáře u knih

Knihu Do švestek jsme doma. Příběh poúnorového exilu jsem si vyhlédla v katalogu Knižního klubu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po otevření zásilky zjistila, že jde o komiks.
Ale i když nejsem až tak úplně komiksový tip, rozhodla jsem se, že knihu vyzkouším...

Příběh nás provede osudy několika postav, rodin, které se po nástupu komunismu k moci, rozhodly odejít za hranice rodného státu. Popisuje plánování cesty, úskalí, nebezpečí a útrapy, jež bylo nutno po celou dobu cestování snášet, nehledě na životní podmínky v táborech, kde tito lidé uvízli třeba i na několik let. Neopomíná ani obtíže spojené s přijímáním cizinců a adaptací v novém prostředí. Zmiňuje například těžkou práci, kterou byli lidé nuceni vykonávat po dobu dvou let, než se mohli hlásit na práci, která jim byla kvalifikačně bližší.
Během děje, je taktéž poukázáno na principy komunismu a způsoby zacházení s těmi, kteří nebyli pro režim vyhovující. Například stíhání a způsoby vyslýchání. Jednotlivé ilustrace jsou doplněny zajímavými historickými fakty, které představu o celém dění této doby vhodně doplňují a podtrhují.

Jak už jsem řekla v úvodu, zpracování tématu formou grafického románu mne překvapilo, nicméně koupě této knihy rozhodně nelituji.
Její obsah je jednoduše a poutavě zpracovaný, proto věřím, že svými fakty zaujme nejednoho mladého čtenáře.
Také jsem si uvědomila, že mnozí z nás mají v oblibě zejména romány, odehrávající se na pozadí druhé světové války (a já rozhodně nejsem výjimkou). Na dobu, která následovala po ní a věci s ní spojené, však mnohdy částečně zapomínáme. Respektive si plně neuvědomujeme, že koncentrační tábory nebyly jediným zařízením, které se v souvislosti s lidmi, jež nebyli v souladu s konkrétním režimem, v historii objevilo.

Pokud se chcete něco dozvědět a neradi saháte po konkrétních faktografických publikacích, pak vám tuto knihu k přečtení určitě doporučuji!

2 28.01.2019

Ke knize Holanďanka jsem přistupovala velmi obezřetně. Ještě pořád ve mně zůstaly dozvuky zklamání z jiné, obdobně chválené knihy, a proto jsem čekala,
co se z příběhu nakonec vyklube…

Marijke žije společně se svým manželem v Holandsku. Snaží se vyrábět drobné radiopřijímače a pašovat padělané přídělové lístky. Jejich činnost je odhalena a oba jsou deportováni do koncentračního tábora Buchenwald, kde se jejich cesty rozdělí. Po nějaké době dostane Marijke na výběr – buď se stane pracovnicí táborového nevěstince a zajistí si o něco pohodlnější život, nebo bude dál těžce pracovat. Marijke by ráda znovu spatřila manžela. Její volba je proto jasná…
Karl Müller přijíždí do Buchenwaldu, aby převzal funkci vedoucího tábora. Je ohromen a částečně znechucen tím, jakým způsobem toto místo funguje. Po jednom z těžkých dní se rozhodne navštívit nevěstinec. Nikoli však ten, určený velícím důstojníkům…
Píše se rok 1977. Luciano Wagner se probouzí ve svém pokoji, stále zaslepený alkoholem, který noc před tím vypil. Ve svých vzpomínkách se vrací k předchozímu večeru a zklamání, které během něj prožil. Naplno procitá až v okamžiku, kdy je z domu rodičů násilně odvlečen na neznámé místo. Zde je bit, mučen i vyslýchán. To vše kvůli jeho občasným účastem na demonstracích a protipolitických akcích…

Román spisovatelky Ellen Keith se mi skutečně velmi líbil. Příběh je srozumitelný, ačkoli se odehrává v rámci tří dějových linií, dobře napsaný a poutavý. Také oceňuji, že se děj neodehrával, jako již velmi často, v polské Osvětimi.
Mimo tematiku holocaustu, poukazuje autorka na další závažná společenská témata, ať už jde o fakt, že v novodobější historii existovaly případy, kdy byli lidé unášeni, vězněni a mučeni stejně, jak tomu bylo za druhé světové války. Setkáváme se s touhou po otcovské lásce, pomíjivostí vztahů a přátelství navázaných v koncentračních táborech.
Ačkoli kniha není ochuzena o romantickou linku, nenajdete v ní žádná klišé. Konec cesty každé postavy končí víceméně reálně, tak, jak by se to ve skutečném životě nejspíš stalo.
Čím víc se budete blížit ke konci, tím hlouběji se do příběhu začnete nořit a prožívat ho. Jsem si jistá, že se Holanďanka objeví na seznamu nejlepších knih roku 2019.

Neotřele zpracované a velmi silné. Doporučuji!

2 28.01.2019

Do nového roku jsem se rozhodla vkročit s knihou českého autora. Mou volbou se stali Zrádci od Jiřího Šulce, autora skvělého a mnoha lidmi oblíbeného románu Dva proti Říši…

Děj knihy je zasazen do období před druhou světovou válkou. V prostředí tajných služeb to vře. Mezi agenty je nejspíš zrádce, někteří nedodávají potřebné množství informací a jeden z nejlepších, Hugo Zappe, se rozhodne přejít na německou stranu, kde dostal výhodnou pracovní nabídku. I přes nebezpečí, které mu v tomto prostředí hrozí, se však zavazuje do Čech dodávat důležité informace.
Barbara je Němka. Prožila milostné zklamání a podle toho také zachází s dalšími nápadníky. Její ráznost však na člena české finanční stráže, Emanuela Kubce, neplatí. Ani jeden z nich si však nechce připustit, že jejich vztah není v době, kdy se potkávají, žádoucí.
A co když se již v počátcích všech Hitlerových kroků, směřujících k převzetí moci a zahájení nové války, našli tací, kteří s jeho počínáním nesouhlasili. Jejich odpor byl dokonce tak velký, že se rozhodli připravit ve spolupráci s dalšími takovými „nadšenci“ spiknutí. Jenže Hitler, jakoby disponoval šestým smyslem, který by ho před možnými zrádci varoval a chránil….

Jak jste si jistě všimli, román Zrádci je rozdělen na několik dějových linií. V předchozím textu jsem záměrně nezmínila všechny. Jednak jsem se chtěla vyhnout sáhodlouhým popisům a pak jsem také toho názoru, že neuškodí, když i vám, dalším čtenářům, trochu toho objevování přenechám.
Já osobně jsem z knihy byla nadšená, i když by mi bývalo bylo prospělo, znát lépe českou historii. Na druhou stranu jsem měla možnost prožít spoustu okamžiků o dost intenzivněji. Například dění v Sudetech, ze kterého mě doposud mrazí v zádech nebo jednání v prostředí tajných služeb. Měla jsem své favority a přišla o ně. Přála jsem odvážným činům, které nakonec vedly k obrovskému zklamání.
Ano, právě taková totiž kniha Jiřího Šulce je. Donutí vás přemýšlet a prožívat. Možná se v ní občas ztratíte, ale rozhodně naplno prožijete každou její stránku.

Doporučuji!

6 26.01.2019

Tohle byl vážně mazec! Co stránka, to údiv! Knížka mě bavila, představivost jela na plné obrátky, hrdinové získali moje sympatie a těším se, co autor vykouzlí v dalších dílech :-)
(Víc info v recenzi zde nebo u mě na blogu)

3 28.12.2018

Stejně jako mnozí z vás, ani já jsem neodolala akci internetového knihkupectví Martinus, která se vztahovala na knihy nakladatelství Odeon. Vybrala jsem si jich hned několik. Jednou z nich bylo klasické dílo ruského spisovatele Ivana Sergejeviče Turgeněva – Jarní vody. Anotace slibovala příběh o nenaplněné lásce a přišla chvíle, kdy jsem něčemu takovému prostě nemohla odolat…

Dimitrij Pavlovič Sanin je vlastníkem statku, který mu vynáší přiměřené jmění. Právě navštívil Itálii a vrací se přes Frankfurt zpět do Ruska. Při procházce městem narazí na italskou cukrárnu, ve které se rozhodne osvěžit. Zdánlivě obyčejná návštěva však náhle získá na dramatičnosti, protože Sanin vstoupí v okamžiku, kdy v sousední místnosti omdlí chlapec. O pomoc ho požádá krásná dívka a on, jakožto pravý muž činu, okamžitě reaguje. To ovšem ještě netuší, co vše mu záchrana mladíkova života přinese…

V počátcích děje se setkáváme s padesátiletým Saninem, který ve svém psacím stole objeví krabičku s drobným šperkem. Díky němu se vrací do doby, kdy mu bylo dvaadvacet let a seznámil se na svých cestách s mladou a krásnou italskou dívkou – Gemmou.
Příběh je čtivý a splňuje vše, co od něj očekáváte. Lásku dvou lidí, překážky, které musí překonávat, svazující společenské konvence, souboje a soupeření v různých podobách, zradu, zbabělost, nevěru i překvapivý závěr. Turgeněvovi se navíc podařilo umocnit můj vztah k ruským klasickým spisovatelům, který začal Tolstého Annou Kareninou.

Pokud se chystáte k maturitě a dáváte přednost nepříliš rozsáhlým knihám, pak jsou pro vás Jarní vody tou pravou volbou. Na své si však přijdou jak příležitostní, tak i stálí milovníci klasických příběhů. Doporučuji!

1 23.12.2018

Na knihy od autorky S. J. Bolton jsem už dlouho slýchala spoustu pozitivních ohlasů. Její kniha Volavka čekala na moment, kdy ji vytáhnu z knihovny poměrně dlouhou dobu. A tak jsem se do ní konečně rozhodla pustit…

Lacey Flintová se stává jednou ze studentek Cambridgské univerzity. Jejím úkolem je především důkladné pozorování. Někdo totiž místní studentky dokáže důmyslným způsobem přivést na pokraj fyzických a především psychických sil. Dívky trpí děsivými nočními můrami, probouzí se vyčerpané, mnohdy s pocitem sexuálního zneužití. Tyto situace se opakují tak dlouho, dokud se oběti nerozhodnou svůj život ukončit.
Před Lacey vyvstane několik skutečností, které ji přimějí, aby se o celý případ začala zajímat víc, než by měla. Její dojmy umocní zážitek, po kterém i ona sama začne přemýšlet, zda se ocitá v realitě nebo v hrůzyplném snu…

Tento příběh, v sérii druhý, je počinem nakladatelství Domino a má skvěle tematicky laděnou obálku. Během čtení jsem měla možnost prostoupit několika dějovými linkami, které různými způsoby dokreslovaly konkrétní pasáže knihy nebo umocňovaly prožitek z jednotlivých situací.
V počátcích mě děj uchvátil. Bez problémů jsem se začetla a chtěla vědět, jak se bude dál rozvíjet. Moje nadšení však postupem přibývajících stránek upadalo. Měla jsem pocit, že je celé vyšetřování přespříliš zdlouhavé a téměř nic nového se nedozvídám. V okamžiku, kdy jsem se blížila k samotnému závěru, mi vlastně už vůbec nezáleželo na tom, jak to všechno dopadne. Emoce byly takříkajíc na nule.

Ráda bych však podotkla, že tentokrát bude chyba na mé straně. Měla jsem možnost o knize mluvit s několika dalšími čtenáři a přečíst si spoustu jiných názorů, které ji hodnotily pozitivně. Dostalo se mi doporučení, číst tuto sérii od prvního dílu, protože pak lépe pochopím ty další. Já však pravidelným čtenářem tohoto žánru nejsem. Kdo ví, zda se pustím do prvního nebo do těch dalších. Prozatím to v plánu nemám.
I přes výše uvedené hodnocení knihu k přečtení doporučuji. Jen by možná bylo lepší, kdybyste se řídili doporučeními těch, kteří mají v tomto směru víc načteno.

23.12.2018

Barbaru Nesvadbovou čtu už poměrně dlouho. První knihou byly Borůvky, které mě zaujaly svým vtipem a nadsázkou. Měla jsem pocit, jako bych byla na skleničce vína s kamarádkou a společně jsme probíraly pánské nešvary. Hodně jsem podtrhávala. Prožívala jsem období, které s knihou prostě ladilo. A tak jsem postupně přelouskala všechny.
Změna je život, což ostatně Momentky, autorčina nová kniha, jen potvrzují. Nové nakladatelství, nový design, parádní grafická úprava. A co jsem říkala na obsah?

Potkala jsem se s několika ženami a jejich životními příběhy. Byla v nich láska, zlomené srdce, štěstí, zklamání, smutek, očekávání...zkrátka vše, co k ženskému životu patří. Musím říct, že tyto typy příběhů autorka skutečně vyprávět umí. Najdete si ten svůj a řeknete: ,, Jo, tohle jsem tak trochu já...nebo...tohle je úplně o mě......ne, tohle bych prožít nechtěla..."

U Momentek mi však tentokrát něco chybělo. Z textů na mě dýchla pomíjivost, umocněná různými slovy, která zdůrazňovala minulost. Něco, co se odehrálo. Nenávratnost činů, prožitků, citů...Postrádala jsem ironii, jiskru, nadsázku, říz...všechno, na co jsem se v každé z předchozích knih tolik těšila a po přečtení jsem s velkým zadostiučiněním prohlásila: ,, A dobře jim tak!"

I přes svoje výše zmíněné výhrady vám Momentky určitě ke čtení doporučuji. Jen těm začínajícím bych možná doporučila nejprve sáhnout po něčem starším, aby spisovatelce přišli na chuť a pochopili, o čem a proč píše.
Těším se na další....a určitě bych se nezlobila, kdyby tentokrát šlo o román :-)

05.12.2018

Román Tatér z Osvětimi měl v knižním světě nemalou publicitu. Objevoval se na každé druhé kliknutí a všude se míhaly nadšené ohlasy. A protože jsem si k tématu koncentračních táborů a druhé světové války opět našla cestu, podlehla jsem a knihu si pořídila…

Lale přijíždí do koncentračního tábora v jednom z mnoha přecpaných vagonů a dochází mu, jaké hrůzy pro něj, a mnohé další, Němci nachystali. Smrt a strach číhají z každého kouta. V okamžiku, kdy ho jeden z vězňů přijme jako pomocného tatéra ještě netuší, jak velké štěstí má. Taková pozice totiž skýtá jisté výhody. A Lale se rozhodne, že z nich vytěží co nejvíc. Obzvlášť poté, co se setká s krásnou Gitou…

Než se pustím do zhodnocení vlastních dojmů z četby, ráda bych se ještě na malou chvilku zastavila u způsobu propagace této knihy. Holocaust je bezesporu jedním z nejdiskutovanějších a nejtěžších témat druhé světové války. Jde o hrůzné skutky, které lidé dokázali dělat druhým lidem a z každé sebemenší představy o tom, co se tehdy dělo, mi začne běhat mráz po zádech. Už proto si myslím, že by prezentace takového příběhu zasloužila trochu důstojnosti. Propagace formou užaslých výkřiků a superlativů tipu: boží, děsně super, to musíte mít, bez toho nelze žít apod. není úplně na místě. Pokud se mi kniha líbila, lze jistě pozitivní ohlas předat dál trochu úctyhodnější formou.
A teď ke knize samotné. Pozitiva? Čtivost. Příběh se čte téměř sám, nikdy se mi nestalo, že bych s textem musela nějak zápolit, vracet se zpět, pročítat znovu apod. To by bylo prosím pěkně vše. Tatér z Osvětimi mě bohužel přesvědčil o tom, že už si masově doporučovanou knihu nikdy nekoupím. Román ve mně nedokázal emoce vyvolat ani zanechat. Postrádala jsem hloubku, hledala něco, co by mi doslova umačkalo srdce, ale nic takového jsem neobjevila. Dokázala bych vyjmenovat knihy, které mi v hlavě leží dodnes. A nebylo jich málo – Mischling, Mengeleho děvče, Švadlena z Dachau a další.

Závěrem? Pokud vás toto téma zajímá, ale bojíte se pustit do něčeho těžšího, po knize rozhodně můžete sáhnout. Nepříjemné scény se objeví, ale věřím, že je lehce zvládnete. Čtenářům, kteří již mají v tomto směru načteno, bych ji naopak příliš nedoporučovala.

8 24.11.2018

Poslední, co si pamatuju, je dlouhá fronta. Spoustu cizích lidí a pocit, že tam vlastně nepatřím. Měla jsem sto chutí otočit se na patě a z knihkupectví utéct. Až později jsem si uvědomila, jak velkou chybu bych udělala. Občas je nejspíš potřeba překonat stud a obavy. Zvlášť když o nic nejde. A ano, mluvím o své úplně první účasti na autogramiádě v Luxoru na Václavském náměstí, kdy jsem si nechávala podepsat knihu Okamžiky štěstí a mračila se, když si ke mně Patrik Hartl při focení přidřepnul, protože jsem mrňous. Byl to skvělý zážitek! Dva roky uplynul a já jsem se konečně dočkala nového, v pořadí již čtvrtého románu. Tramtadadáááááá – Nejlepší víkend je konečně na světě!...

Andrea s Jirkou jsou spolu moře let. A protože život není peříčko, najde se i v tom jejich překážka nemalých rozměrů. Konkrétně Jirkova matka – Květa. Je to velmi rázná a svéhlavá osoba, která si ve své domácnosti potrpí na neměnnost. Andrea se s ní často škorpí a čím dál tím víc touží po vlastní domácnosti. Jirka, ve snaze splnit její přání, neustále pracuje, aby vydělal dostatek potřebných peněz. A protože se ve společném životě spíše míjí, než ho žijí, přepadají oba jednou za čas hříšné myšlenky. Co kdyby…
Dáša miluje samotu. Proč si nechat lámat srdce, když může lásku a napětí prožívat skrz oblíbené seriály. Dost na tom, že se jí o zábavu jednou za čas postará její otec, divadelní režisér nebo některý z nevlastních sourozenců. Markéta, její matka, zase ve vzduchu cítí nevěru a Pavel si začíná uvědomovat, že nejspíš nikdy nedokáže odolat pokušení, které mu život v jakékoli formě nabízí…
Bert si užívá života jak jen to jde. Kdysi dal totiž sám sobě v dětském domově slib, že to někam dotáhne. A to se mu úspěšně daří. Má práci, která ho baví, cestuje a užívá si pozornosti žen, které se mu díky jeho příjemné povaze, nabízí. Kdo by býval tušil, že mu jedno jediné setkání otočí život kompletně naruby?...
Silvestrovské noci bývají náročné. Nejen na množství jídla, které se sní nebo alkoholu, který se vypije. Během takových večerů dokážeme sami sobě naložit jedno obrovské břemeno. Tím není nic jiného, než novoroční předsevzetí. A vy můžete po celý jeden rok přihlížet tomu, jak se je daří plnit hlavní hrdinům tohoto románu…

Pro dnešek vynechám opěvování jazykového stylu, vykreslení prostředí nebo sympatičnost jednotlivých postav. Knihy Patrika Hartla jsou oddechové, vypovídají
o životě, který může vést kdokoli z nás a věřím, že by nebyl problém, potkat někde v pražských ulicích třeba jednoho takového Berta. Někteří z hlavních hrdinů vám budou příjemnější, některé můžete klidně nenávidět. Prožijete několik vyhrocených situací a sami se sebou uzavřete dohodu, že zrovna po něčem takovém nikdy nezatoužíte. Jenže – člověk míní, život mění a nikdy, neříkej nikdy 

Kniha se mi moc líbila a ráda vám ji doporučím k přečtení …

2 13.11.2018

Haruki Murakami je v literatuře skutečným pojmem. Jeho knihy kolují sociálními sítěmi, čtenáři sdílí své dojmy a tráví s jeho příběhy svůj volný čas v kavárnách nebo třeba doma, ve svém oblíbeném křesle. Kdyby mi moje kamarádka nevrazila do ruky soubor několika povídek, nesoucí název Po otřesech, možná by ještě nějakou dobu trvalo, než bych se k jeho knihám takzvaně „dokopala“…

Povídky jsou situované do mezidobí, kdy v Japonsku došlo ke dvěma, téměř po sobě jdoucím, katastrofám. Postavy jednotlivých příběhu jsou charakterově různorodé, stejně tak jejich životní styly, osudy i životní cíle.
Setkala jsem se s dívkou, která chovala sympatie ke staršímu muži, protože si jí její přítel nejspíš dostatečně nevážil. V nemocnici jsem pobyla s mužem, kterého navštívil Žabák, aby mu dokázal jeho výjimečnost a vyzval ho, aby spolu s ním zachránil město. Procestovala jsem Thajsko po boku bohaté dámy, která se na konci putování téměř dotkla samotné smrti. A tím výčet zajímavých lidí, rozhodně nekončí.

Neumím jednoznačně posoudit, zda se mi kniha líbila nebo ne. Bylo na ní něco zvláštního. Něco, co mě pohánělo číst dál. Přitom nemůžu tvrdit, že by mě povídky dokázaly pokaždé plně zaujmout. Někdy jsem měla dokonce pocit, že na konci něco chybí. Že potřebuju dostat víc, než jsem dostala. Ale možná je právě tohle jedna z věcí, která dělá Murakamiho takovým autorem, kterým je.

A ano – moje doporučení máte :-)

3 03.11.2018

Drak je moje absolutně nejoblíbenější knižní fantasy postava. Mým snem je mít jednoho doma a létat na něm do práce. Knížku jsem si opět půjčila od svých školních dětí a bavila by mě o chlup víc, kdyby draci měli trochu jinak přeložená jména. Ne všichni, ale u některých mě to trochu zlobilo. I tak ale milovníkům dračího zvířectva knížku ráda doporučím :-)

1 03.11.2018

Tohle mě bavilo. Občas si půjčím něco od svých školních dětí a ačkoli detektivkám moc neholduju, příběh pro mladé slečny se mi překvapivě líbil. I když Daisy mi občas přece jen trochu lezla na nervy :-) Doporučuju!

4 03.11.2018

Temnější tvář magie je v knižním světě poměrně populární záležitostí. Stejně tak její autorka V. E. Schwab, jejíž knihy se mezi čtenáři těší velké oblibě. A tak jsem se nechala zlákat…

Jedno město, čtyři zcela rozdílné světy. Červený, Šedý, Bílý a Černý Londýn.
Bílému Londýnu vládnou krutá a nemilosrdná dvojčata. Šedý je místem tuláků, zlodějů, krčmářů a dalších velmi podivných existencí. Černý je zničený a zapovězený. V Červeném najdete mocného panovníka, hojnost magie a taky Kella.
Kell je Antari. Jeden z posledních krevních mágů, který dokáže mezi jednotlivými Londýny procházet. Jeho slabostí je obchodování s drobnými předměty, které při svých cestách tajně přenáší. A právě jeden z takových kšeftíků ho dostane do velkých nesnází…
Lila Bardová se protlouká životem jak se dá. Jejím snem je mít vlastní loď a žít aspoň o něco lepší život. Její zlodějská obratnost ji přivede až k Antarimu, po jehož boku prožije mnoho napínavých momentů. Díky nim mu dokáže, že i dívka může prokázat velkou dávku odvahy a statečnosti…

Temnější tvář magie je poctivě napsaný příběh, promyšlený do těch nejmenších detailů. Hlavní postavy sympatické a co víc, potěšilo mě, že kniha nekončila tak, jak jsem od příběhu s dvěma mladými hrdiny očekávala. Na druhou stranu mě do jisté míry láká postava záporňáka Hollanda, poskoka panovníků Bílého Londýna. Zajímá mě, zda je opravdu takovým, jak se v knize jeví. A to je pro mě nejspíš hnacím motorem pro to, abych se pustila i do následujících dvou dílů.
Na druhou stranu nebyl příběh tolik čtivý, jak jsem od něj původně očekávala. Některé pasáže na mě působily příliš zdlouhavě, chybělo mi napětí a nečekané zvraty. Nezažila jsem moment, kdy bych mohla sama sobě říct své, s oblibou užívané slůvko – WOW!

I přes výše zmíněné remcání, vám knihu k přečtení ráda doporučím. Aspoň se nás na ty zbývající dva díly bude těšit víc :-)

03.11.2018

(SPOILER) B.A. Paris, autorka oblíbeného thrilleru Za zavřenými dveřmi, která letos navštívila Českou republiku, rozhodně není pro čtenáře neznámou spisovatelkou. Její román procestoval nejedny ruce a ve spoustě knihoven našel své trvalé místo. Proto jsem se rozhodla na chvíli vybočit ze svých obvyklých čtenářských vod a podívat se mu na zoubek…

Grace si svého sourozence musela doslova vybojovat. Její rodiče se totiž odmítali smířit s tím, že má Millie Downům syndrom. A proto Grace udělala všechno proto, aby se do budoucna mohla o svou sestru postarat sama. Millie chodí do školy, kde má veškerou potřebnou péči i svou opatrovnici Janice.
Když jim jednoho krásného odpoledne vstoupí do života Jack, pohledný, bohatý a úspěšný právník, kterého spontánní Millie okouzlí, ani jedna z nich netuší, že je čeká mnoho změn.
Jack a Grace zpečetí svou lásku svatbou. A co víc, stane se z nich nerozlučný pár. Tam, kde je Grace, najdete bezpochyby i Jacka. Pokud se dovoláte k nim domů, málokdy se vám stane, že telefon zvedne jako první Grace. A pro nedokonalost, není v jejich společném životě rozhodně žádné místo…

Příběh je vyprávěný ze dvou časových rovin – minulosti a přítomnosti. Prostřednictvím minulosti nás Grace seznamuje se svojí rodinou, popisuje prvotní střet s Jackem i způsob, jak se jejich vztah před manželstvím a po něm vyvíjel. Očima přítomnosti pak reflektuje aktuální dění ve svém životě až do konce, kdy obě linky splynou v jednu.
Musím se přiznat, že mi postava Jacka nebyla ani na jednu jedinou chvíli sympatická. S povahou, kterou měl, jsem se už v životě setkala. Nechápala jsem, jak může být Grace v jistých momentech tak slepá! Už jen když si vzpomenu na jeho neustálou podlézavost, komplimenty, ochotnost ke všemu, bezbřehou toleranci…dělá se mi zle. Ale takové asi záporné postavy zkrátka mají být…
Kniha by ve vás měla po dočtení zanechat jedno velké WOW! Aspoň takhle jsem to slyšela. Ano,byla velmi poutavě napsaná, četla se skoro sama a napětí by se dalo celý román doslova krájet. Já se však pořád nějakým způsobem nemůžu srovnat se závěrem knihy. Přišlo mi, že jednání hlavní hrdinky, které autorka v závěru popisuje, prostě nemohlo být tak snadno přehlédnutelné.

Pokud se mám s konečnou platností rozhodnout, říkám, že se mi kniha líbila. I když jsem byla v určitých situacích pěkně naštvaná. Pokud máte rádi tento žánr, věřím, že nesáhnete vedle. Takže se do ní s chutí pusťte!

2 06.10.2018

Hned na úvod jedno malé doznání. Jen jednou, jedinkrát jsem se nechala strhnout davem a přečetla jsem si knihu, která zrovna v knižním světě neuvěřitelně frčela. Byly to Bábovky od Radky Třeštílkové. Přečetla jsem je. Byly nenáročné, oddechové. Vystupovaly v nich ženy a postupně jste zjišťovali, jak moc jsou jejich osudy navzájem propletené. Nebyla to špatná kniha, ale nenašla jsem v ní tehdy to, co jsem právě hledala. Malou špetku něčeho navíc. A tak, v domnění, že už ji víckrát znovu neotevřu, jsem ji vyměnila. Konkrétně za knihu Liane Moriarty. Ani nevíte, jak moc mě tohle rozhodnutí, teď když jsem dočetla novou autorčinu knihu Veselí, mrzí. A právě o svých dojmech z této knihy bych vám teď chtěla povyprávět…

V osmnácti letech si Eliška, hlavní hrdinka tohoto románu, sbalila svých pět švestek a odjela z rodné Moravy rovnou do Prahy. Ochutnala ze všeho, co jí naše hlavní město bylo ochotné nabídnout, párkrát se zamilovala, zkusila bydlet s někým i sama.
A pak, když jí odbilo třiatřicet let, si do toho vlaku sedla znovu. Do vlaku, který ji odvezl zpátky domů. Do Veselí.
Eliška se vrátila do svého starého dětského pokoje, k rodičům, do města, kde všichni všechno vědí. Tušila, že bude nějakou dobu vyčnívat a nejen proto, že se za ty roky v Praze odnaučila používat moravský dialekt. Vrhla se do podnikání, navázala nová přátelství, zase se zamilovala a zase několikrát, léčila šrámy po bolestné ztrátě, která se jen tak nezahojí. Hledala sebe samu a já osobně si myslím, že se ještě nějakou dobu hledat bude. Taková věc totiž potřebuje čas. A taky hrnek kafe, teplý ponožky a deku, do které se dá zachumlat.

Veselí není knihou, nad kterou po otočení poslední stránky začnete nadšeně výskat, rozhazovat rukama a já nevím co ještě. Je to kniha, kterou zavřete, vrátíte ji zpět do nádherné barevné obálky, zamyslíte se a pohladíte ji. Pohladíte ji proto, že ona celých 413 stránek hladila vás. Tak nějak zvláštně. Jinak. Dokázala mě nahlas rozesmát, vehnala mi slzy do očí, přiměla mě nevěřícně kroutit hlavou, ušklíbnout se nebo popřemýšlet. Našla jsem v ní tolikrát, že bych to nespočítala na prstech jedné ruky. Vracely se mi obrázky z minulosti, znovu jsem prožívala některé životní situace a mnohdy se snažila vší silou opřít do dveří skříně, aby staří, zaprášení a hluboko uložení kostlivci nemohli ven.
Jediné co mě při čtení rušilo bylo moravské nářečí. Nevím proč, když Moravu znám. Moje maminka prožila svoje dětství nedaleko Olomouce, a tak mi výrazy ve stylu rožni, dáš si zemáky, posbíráme karlátky apod. nejsou cizí. Ale stejně tak, jako mluvě přivykala Eliška, vzala jsem ji v průběhu čtení za svou já. A na konci mi to už ani nepřišlo.
Román Veselí není příběhem plným dějových zvratů, napětí či překvapivých událostí. Je to kniha o životě. A pokud jste něco podobného prožili, věřím, že si ji oblíbíte. Mě se totiž líbila moc!

13 04.10.2018

Jiskra v popelu od Saaby Tahir byla knihou, u které jsem s každou kapitolou tajila dech. Skvěle dávkované napětí a sympatičtí hlavní hrdinové Laia a Elias. Spousta odvahy a dobrodružství. Vše doplněné o překrásnou obálku, která se nakladatelství Host opravdu povedla. Navíc mě právě tato kniha přesvědčila, že fantasy příběhy se prostě mají číst. Není proto divu, že jsem se na druhý díl této série – Plamen v temnotě tolik těšila…
Laia a Elias pokračují ve své nebezpečné cestě do Kaufu, aby zachránili Darina, Laina bratra, který zdatně ovládá umění serské oceli. Během putování se jim do cesty staví nespočet překážek. Celou situaci navíc velmi stěžuje Eliasovo zranění, díky kterému se zmítá ve dvou světech zároveň. A nikdy netuší, kdy se bude smět vrátit, aby mohl být Laie nablízku. Ta v sobě objevuje magické schopnosti, které si zpočátku naplno neuvědomuje. Postupem času v nich však spatřuje výhody, které jí nabízí a naučí se je ovládat.
Otázkou je, zda odvaha obou hrdinů a všechen risk, který na svou pouť vynaloží, postačí k tomu, aby zachránili Darina z Kaufu a přitom zachránili i svoje vlastní životy…
Jak už jsem se zmínila na začátku, Plamen v temnotě byla kniha, od které jsem měla vysoká očekávání. První díl mě držel v neustálém napětí. Navíc jsem ho četla v době, kdy jsem s fantasy začínala. Předchozími knihami jsem byla zklamaná a přesvědčovala jsem samu sebe, že to není žánr pro mě. Pak ale přišla právě Jiskra v popelu a bylo rozhodnuto.
Druhý díl nemá co do vykreslení prostředí, situací nebo jednání postav chybu. Laia s Eliasem jsou stále velmi sympatičtí hlavní hrdinové a já jim po celou dobu čtení nesmírně držela palce. Příběh střídavě vypráví Laia, Elias a nově k nim přibývá i Helena, císařův Krkavec a Eliasova nejlepší přítelkyně. Vyprávění nechybí napětí, odvaha, risk, láska, nadpřirozené bytosti a dostatek magie. Vaše představivost může jet, během čtení, na plné obrátky. ALE…
Tentokrát jsem měla problém k příběhu přilnout, začíst se do něj. Místy jsem měla pocit, že jsem se poprvé v životě setkala s něčím, čemu se říká tzv. vycpávkový díl. Dělo se tam všechno a nic zároveň. Chyběla mi údernost prvního dílu, kdy autorka vygradovala děj a v nejlepším ho utnula, aby se mohla bavit nad tím, jak zuřím, protože jsem prostě MUSELA vědět, jak to dopadne.
Tímhle vším vám však nechci tvrdit, že se do Plamenu v temnotě nemáte pouštět. To určitě ne. Přečtěte se ho, protože prostě musíte vědět, co bude s Darinem…a vlastně i Eliasem…nebo ne? A až ho dočtete, těšte se spolu se mnou na ten poslední, třetí díl 

2 02.10.2018

Tematika druhé světové války a holocaustu je poměrně náročné čtivo. Není divu, že mi jednu dobu nebyly příliš pochuti. Čtete, vnímáte, prožíváte. A pak máte z ničeho nic všech těch osudů i krutosti plné zuby. Něco vás svírá a necítíte se při čtení dobře. Tohle období už mám za sebou a znovu se odhodlávám do tohoto tématu občas vplout. Chlapec na dřevěné bedně byl pro začátek skvělou volbou…
Leon Leyson vyrůstal jako dítě v malé vesnici, obklopen svými sourozenci a lidmi, kteří ho měli rádi. Jeho otec byl velmi šikovný a pracovitý, což ho později přivedlo nejen mimo původní bydliště, ale v podstatě mu zároveň s tím zachránilo život. A nejen jemu…
Pak přišla druhá světová válka a vše, co malý Leon miloval, prakticky zmizelo v nenávratnu. Pocítil strach, bezmoc, hlad, krutost i bolest. Ničemu z toho nerozuměl a sám sebe se velice často ptal, proč se mu něco takového stalo. Kdo takovou věc zavinil a hlavně dopustil. Díky setkání s Oskarem Schindlerem si Leon dovolil zase věřit. V lepší zítřek…budoucnost...život. A o tomhle všem kniha vypráví…
Chlapec na dřevěné bedně jsou vzpomínky, poutavě vyprávěné očima člověka, který přežil. A nejen díky osudovému setkání s Oskarem Schindlerem, mužem, kterému se podařilo zachránit téměř 1200 Židů před krutou smrtí v koncentračních táborech. Je obdivuhodné, kolik odvahy, síly a odhodlání se dokáže v tak malém člověku, jakým Leon tehdy byl, skrývat.
Pokud je vám tato tematika blízká, knihu vám k přečtení určitě doporučuji. Litovat rozhodně nebudete…

3 23.09.2018

Změna je život. Přesně tuhle ohranou formulku jsem si opakovala těsně před tím, než jsem nastupovala do nové práce. O pár dní později jsem si s konečnou platností musela připustit, že změny doopravdy nesnáším. A kupodivu jsem špatně nesla i ty, na které jsem se těšila. Například bydlení s člověkem, který pro mě už přes rok znamená nejvíc na světě. ..
Těsně před tím, než se to všechno rozjelo a já se stala hrdou opatrovnicí čtrnácti skoropuberťáků, jsem dočetla jeden rozsáhlý fantasy příběh. Z práce jsem se vracela nešťastná a byla vděčná, když mi můj milý uvařil odpolední kafe a nabídl mi svou náruč. Ptáte se proč? Někdy si prostě ukousnete moc velké sousto. Víte, že ho zvládnete spořádat, ale hrozně vám to trvá a vy si to moc berete. A přesně to se stalo i mě.
Pátrala jsem ve své miniaturní knihovně (jde o malý prostor pod televizí, kam se mi při stěhování podařilo vmáčknout asi dvacet knih – víc jsem, vzhledem k celkovému množství prostoru, který byt nabízí, vybojovat nezvládla) po knize, která by korespondovala s mým aktuálním citovým rozpoložením. Ke své vlastní úlevě jsem zjistila, že se na mě z vrchu prvního štůsku směje Syn větru a Prsatý muž od Josefa Formánka. A tak jsem začala číst…
David Zajíc se po osmi letech vrací na Siberut. Po příjezdu však shledává, že od doby, kdy navštívil ostrov naposledy, se mnohé změnilo. Přirozenou krásu divoké přírody, šamanských rituálů a tradic, nahradily technické vymoženosti a míra přátelství se začala měřit penězi.
Pak je tu taky Syn větru, šamanské zkoušky, kapitán El Dalí….Alena, Veronika, Dana a spoustu dalších zajímavých součástí příběhu, které je zkrátka dobré číst…
Možná si poklepete na čelo a zkonstatujete, že jsem vám toho o příběhu zrovna moc neřekla. Jenže ono to nejde. Na tuhle knihu musí přijít ten správný čas. Je potřeba, ji prožít. Se vším všudy. Vypovídá o životě, lásce, cestě, osobních výhrách i prohrách, závislostech, pochopení, odpuštění….a spoustě dalšího.
Po dočtení jsem měla podivně uklidňující pocit. Nejspíš mi pomohlo, že jsem mohla nějakou dobu trávit čas s pocity, myšlenkami a starostmi jiných lidí. Nakonec jsem se rozhodla, že ty svoje nechám plavat…aspoň na chvíli…
Skvělý příběh českého autora a jedno velké doporučení pro všechny!

5 15.09.2018

Do knížky Aerie od spisovatelky Marie Dahvany Headley jsem vkládala hodně nadějí. Pyšní se překrásnou obálkou, stejně jako první díl této série, a také jsem doufala, že díky pokračování, dostane celá série konečně smysl…

Aza se vrátila zpátky. Má sice jinou podobu, avšak uvnitř zůstává stejná. Užívá si běžného života, ve kterém hraje nejdůležitější roli její rodina a především Jason.
Rok se s rokem sejde a Azu čekají sedmnácté narozeniny. Neočekává je s nadšením jako jiní, ale s velkými obavami. A nejen ona. I Jason je velmi neklidný a neustále přemýšlí nad tím, jak ji co nejlépe ochránit. Přesně před rokem totiž Aza poprvé zmizela. Navíc jsou její nejbližší po událostech loňského roku v neustálém ohrožení.
Aza touží zůstat, ale myšlenkami je neustále mezi mraky s Caruem, svým ptákem srdce. Díky Jasonově osudové chybě se však ocitá zpět v Magonii, jako uprchlice. Nyní ji čeká nesnadný úkol. Postavit se své kruté matce Zal Quelové, které se během jejího pobytu na zemi podařilo uprchnout ze zajetí…

Jak už jsem zmínila v úvodu článku, oba díly této série se mohou pyšnit nádhernými obálkami. Troufám si tvrdit, že jde o jedny z nejkrásnějších, které ve své knihovně mám. Druhé plus musím autorce připsat za její myšlenku. A sice stvořit fantastický svět v oblacích. Věřím, že nejsem jediná, kdo se občas dívá do mraků a dovolí si snít. Také se mi líbí fakt, že Jason nežije v klasické rodině, kde rodiče tvoří muž a žena, ale v rodině, kde pár tvoří dvě ženy.
Tím však můj výčet pozitiv bohužel končí. Mám totiž pocit, že se autorka primárně zaměřila na vztah Jasona a Azy, nikoli na rozvoj svého fantastického světa. Velkou část knihy totiž zabírá líčení jejich vzájemného vztahu a vnitřní reflexe obou hlavních postav. Navíc se Aza v konkrétních momentech chová na můj vkus nepatřičně – z minuty na minutu změní postoj a snaží se vyvolat ve vztahu konflikt. Snad proto, aby se jí v případě nutnosti snáze odcházelo. Ze sympaťáka Jasona se stává rozervanec, který v sobě pořád něco řeší a později se neustále obviňuje ze všeho, co se přihodilo.
Celý děj je hrozně zmatený a spousta momentů si navzájem odporuje. V jedné větě je postava svázaná, zlomená, bez možnosti použít magii. V následující se převléká a z vězení utíká.
Doufala jsem, že autorka svou myšlenku fantastického světa v oblacích více rozvine, propracuje a Aerií se celá série krásně zakončí. V mých očích se tak bohužel nestalo.

Tentokrát nechám přečtení knihy na vašem uvážení. Pokud již máte za sebou díl první, druhý díl určitě zkuste a udělejte si o celém příběhu vlastní názor….

14.08.2018

Už dlouho jsem v ruce nedržela knihu, která by mě k sobě dokázala připoutat, ba dokonce vyvolala pocit, že prostě musím…potřebuji číst dál. Autorce J. P. Delaney se to s její knihou Ta přede mnou (nakl. Ikar, Knižní klub) povedlo. Paradoxem je, že jde o thriller, žánr, který nevyhledávám. Jsem totiž ukázkový strašpytel…

Emma prožila trauma. Byla přepadena zloději ve svém vlastním domě. Na stávajícím místě už se necítí bezpečně. Proto se snaží najít jiný byt, aby na ošklivou minulost lépe zapomněla. Žádný z nich se jim však nezamlouvá. Až na jediný. Strohý, minimalistický byt, v němž mohou bydlet za minimální poplatek a maximální dodržování všech pravidel. Podivný architekt, který jej původně navrhoval pro svou rodinu, totiž odmítá přijmout jen tak někoho. Chce si být jist, že jeho byt bude mít účinky, které se od prostor tohoto typu očekávají. A sice, že dokáže nové nájemníky změnit. Což se mu nakonec doopravdy podaří.
Jane prožila velmi osobní ztrátu. Potřebuje místo pro nový start. Její finanční možnosti, však jejímu rozhodnutí i potřebám stojí v cestě. A to až do chvíle, kdy objeví krásný byt, který může získat za nízké nájemné. Jane využije příležitosti, i když pobyt na tomto místě znamená dodržování ohromné spousty pravidel. Záhy se však dozvídá o ženě, která na tomto místě předčasně zemřela. A co víc, byla jí až nápadně podobná. Jane začne pátrat. Avšak čím víc se blíží k cíli, tím víc se její život začne podobat tomu, který žila TA PŘED NÍ…

Vy, co máte v tomto žánru načteno se mnou možná nebudete souhlasit. Možná pro vás byl tenhle příběh předvídatelný a měli jste hodně brzo ve všem jasno. Ale za mě je tato knížka vážně super. Dostala mě někde kolem padesáté stránky, a pak už mě nutila číst pořád dál a dál a dál. Nemohla jsem přestat a strašně se mi nechtělo ji zavírat. Po celou dobu čtení jsem vůbec netušila, jak se věci mají. A žádný z mých odhadů nebyl správný.
Líbila se mi atmosféra příběhu i způsob, jakým autorka všechno kolem postav vykreslila. Jediné, na co nemohu odpovědět, je otázka, která z postav se mi nejvíce zamlouvala. Protože jsem nefandila ani jedné z nich. Není to tak, že bych je nesnášela. Spíš jsem jen doufala, že některé nebudou takové, jak se po celou dobu prezentovali. Byly zkrátka jen nepostradatelnou součástí příběhu.

Takže, pokud knihy tohoto typu nepatří mezi vaše běžné čtivo a pokud neradi chodíte spát s hlavou pod peřinou, stejně jako já, můžete se do ní směle pustit. Všeho je tam tak akorát. A vám, kteří máte pro strach uděláno, ji k přečtení určitě doporučuji. Pokud vás neoslní, určitě si u ní minimálně odpočinete…

3 09.08.2018