Minas komentáře u knih

Ó múzo, zpívej tu píseň vznešenou,
ohněm políbenou - o Daenerys, matce draků;
ledem obklopenou - o Jonovi, veliteli vran.
Do tance se všichni dejte, neb do západozemí zima vkročila
a nikdo jist si být nemůže, zda právě tento taneční krok není jeho posledním.

Tato lahodná část písně tančí mezi drsnou Bouří a ponurou Hostinou. Martin se rozhodl smíchat dravou řeku s ponurým potůčkem a výsledkem je právě tento Tanec s draky. Možná v kontrastu s tím, jak byla Hostina ponurá a depresivní, se mi Tanec zdál být nabit optimismem, nadějí na lepší zítřky, melodií mnohem povznešenější. Nemohu však tvrdit, že by ta jásavá píseň vydržela na věky věků. On se totiž vždycky najde nějaký tón, který nám dá ochutnat, že hrůza a čiré zoufalství jsou stále s námi. A ten konec, to je vám naprostý rozklad všeho dobrého, jež byl splácán a poslepován dohromady, rozklad nadějí, které nás obklopovaly.
Co musím vyzdvihnout, jest Martinův popis zimy, která překročí Zeď a přes Zimohrad postupně vtrhává do Západozemí. I přes letní měsíc mi bylo dosti chladno a nebál bych se určitého srovnání se Simmonsovým Terrorem. S přicházející zimou je také možné vidět výskyt netvorů a zrůd v lidské podobě. Velmi nedoporučuji lovit, neb právě oni jsou lovci. Nevěřil bych, že zrůdnost Joffreyho lze ještě překročit, ale Martin ukázal, že dokáže stvořit ještě větší monstrum. Ramsay se tak pro mne stal korunovaně největší bestií, Joffrey a Cersei doufám prominou.
Z hlavních známých postav se mi četl asi nejlépe Jon, jež se stal vskutku sokratovsky moudrým - Ví, že nic neví, což je víc než ví ostatní kolem něj. Ach Ygritte, kde bychom bez tebe byli? Tyriona jsem první čtvrtinu upřímně nenáviděl, poněvadž mě vskutku nezajímalo, kam chodí děvky a začal jsem si představovat, jak by vypadal chodící kamenný trpaslík bez nosu. Pak se hoch ale napravil a stal se znovu takovým, jakým jsme jej doposud mohli znát. Nejméně zajímavými kapitolami se kupodivu staly kapitoly Daenerys, jež řeší Meerenský mír, svůj chtíč a povinnosti.
Kapitoly, které mi však učarovaly byly od postav, jež ještě neměly tu čest vykládat svou verzi příběhu - Barristan, Connington a především Smraďoch (jistě uznáte, že svým způsobem je to opravdu nová postava).

Zima již přišla a až přijdou i vichry, to bude teprve div.. už aby to bylo :)

17 26.06.2012

Perfektní kniha o Japonsku. Člověk by řekl, že tohle bohatě stačí k popisu, ale nedá mi to, abych se trošku nerozepsal. Četl jsem verzi, která je rozdělena na 2 knihy (1 díl a 2,3díl), přičemž první díl je rozdělen na dvě knihy a 2. a 3. díl na knihy čtyři. Rozsahem je to více než 1200 stran a to už je co říci. Toť k té formálnější stránce.
Co se týče obsahu, prvních 100 stránek jsem se musel knihou prokousávat, zvláště jelikož mě nechytl popis cesty po moři - samozřejmě je to tím, že se o tuto tématiku vůbec nezajímám a tak mě v tu dobu děj nijak nepřitahoval. Nejen první čtvrtinu knihy jsem měl problém zorientovat se v charakteristikách postav, ale to pouze tím, že se mi ze začátku všechna jména zdála stejná. Stejně tak jsem se moc neorientoval v zeměpisných oblastech.
To by snad ale bylo ke kritice vše. Kniha je naprosto opojná a kdo se prokouše začátkem, na toho musí patřičně zapůsobit. Vykreslení jednotlivých postav je skvěle propracované, ať zpracované do vlastních myšlenek nebo jejich jednání. Dobové pozadí nejen Japonska neskutečně věrné a místy až neuvěřitelně detailně propracované. Musím říci, že mě uchvátilo číst, jaké byly vztahy oné doby mezi Španělskem, Portugalskem, Holandskem či jinými zeměmi, nebo lehké vsuvky třeba ve vyprávění o objevu eskymáků. Zpočátku knihy je autorem vyvoláváno znechucení nad všemi účastníky děje (japonce i barbary), což se ale průběhem knihy mění, stejně tak jako se mění hlavní hrdina myšlením v Japonce. Ač se může zdát, že Japonci jsou zcela nevypočítatelní (a bude to především tím, že ze začátku o jejich chování a způsobu života vůbec nic nevíme), postupem času jsou postavy vykreslovány jako figurky na šachovnici, které mají každá svou vlastní úlohu a jsou omezeny právě svou vlastní čitelností - naproti tomu se Andžin japoncům jeví jako nevypočítatelná bytost.
Chvíli jsem si také připadal jako bych měl před sebou slovník japonštiny (případně holandštiny, portugalštiny či španělštiny), protože autor nám dává možnost pocítit se samotným hrdinou pocit neznalosti (nejen jazykovou) a notně nás v ní vymáchat.
Za sebe musím říci, že se pro mě Clavell stal novým objevem mezi spisovateli a těším se až si přečtu další jeho romány, které jsou podobně objemné a troufám si tvrdit, že i neméně objevné.

16 22.03.2011

Ó múzo, tys mistru Martinovi nadělila pořádné vnuknutí!

Hra o trůny je strhující od prvních stránek a rozhodně nenudí ani po 800 stranách, které nám mistr nadělil. Přehršel postav každému nabízí to svoje a vůbec prožívání každého příběhu je to, kolem čeho se vše točí. Každá postava se zaměřuje na svůj hlavní princip bytí a z toho v této knize vždy vychází. Ať už jde o čest Eddarda Starka, lstivost Tyriona Lannistera, povinnost Jona Sněha nebo naivnost Sansy.
Každý zjišťuje co dobrého a zároveň zlého mu daná vlastnost přináší a to je jedno z kouzel v tomto světě, který rozhodně není černobílý.
Každý z nich je jiný, nikoliv Jiný!

Toto je fantasy, které posunulo laťku zase o něco výše. Pan Martin se tak u mne dostává do horních příček, o které se dělí s Tolkienem a Sapkowskim - každý z nich má svoje vlastní kouzlo.

A už se těším až se pustím do Střetu králů, neboť Zima se blíží!

12 01.07.2011

Tento příběh se nečte, ten se prožívá!

Nejdřív toho na mě bylo na prvních stránkách až příliš. Děj přeskakoval z jednoho dne do jiného, v minulosti se postavy zabývaly ještě vzdálenější minulostí a uvažoval jsem jestli knihu neodložím na dobu neurčitou. Naštěstí jsem tak neučinil, neboť mě dějem začalo táhnout Goodsirovo vyprávění formou deníkových zápisků. Simmons bravurně střídá akční pasáže s vykreslováním děje a tak jsem se celou knihu vůbec nenudil. Naopak jsem byl pohlcen vyprávěním a zvědavě jsem očekával příští události.
Uvažuji ale proč je dílo zařazeno mezi horory. Já se vlastně vůbec nebál, nijak strašidelné události se neděly a od té "Věci" jsem očekával děsivější působení. V tom ale rozhodně nevězí ty pocity strachu, stísněnosti. To co dělá knihu tak hrozivou je to, čeho jsou lidé na takové to expedici schopní. Po čem touží, co nenávidí, jaké jsou jejich cíle a jak jich hodlají dosáhnout.
Abych nespoileroval, protože by se tady našlo nepřeberné množství, o čem bych se chtěl zmínit - jelikož jsou věci, které mě u Terroru naprosto uhranuly, ocituji Goodsira, který vystihuje ve své podstatě většinu toho, co bych vlastně rád zmínil:

"Proč my lidé vždycky musíme plnou měrou protrpět veškeré bohem seslané strádání, hrůzu a smrtelnost a ještě to všechno zhoršit?"

12 14.06.2011

Most, most, most.. jak je dlouhý? Spojuje dva břehy a nebo nespojuje nic? Dá se z něj uniknout a nebo ne? Jsou tyto otázky vůbec podstatné? A co ty podivné události, co se zde odehrávají, mají něco znamenat? Lidé, kteří si na vás později nepamatují.. věci, které nefungují pouze vám.. nebo co má znamenat letadlo, které vypouští kouřové signály v Braillovém písmu?
Tím vším nás autor zahlcuje.
Ať už jde o zdánlivě nelogické souvislosti nebo naprosté absurdity, autor se nebojí jich všemožně používat, protřepávat (pozor nemíchat) a nechává je působit na čtenářův úsudek. Sny, sny, sny.. všude se tu válí, pořád přicházejí.

Hlavní hrdina se probouzí na mostě, kde platí snad jediný řád a to chaos. Snůška snů, která je zde jednotlivě představována působí jako samostatné povídky (které mají svou vnitřní symboliku) a musím říci, že právě tyto "jednotlivé povídky" mě ze začátku táhly. Ono totiž ať už se jedná o příběh kočího, kterému na cestě brání stejný kočí.. o muži, který se ocitne na točitém mostě a na břehu se odehrávají každé chvíli lesbické scény, které autor s největší oplzlostí popisuje.. či příběh barbarského hrdiny, který víc než 20 stránek mluvoří, jak chce pospasiť Šipeckou Planorůži.. vždy se jedná o kvalitní vyprávění, kdy autor uchvacuje právě tím, že své fantazii neklade hranic.

A další vyprávění o obyčejném životě, obyčejného muže, který běží víc než obyčejně. Podané ale vkusně, jak se právě na Bankse sluší, s dobovými reáliemi a hity nejen let 80.
Kniha se mi velice líbila a vždy se stalo něco, co mě na příběhu udivilo, jak si autor fantazíruje skoro bez hranic. Samotné dlko mi vzdáleně připomínalo film Stay (Hranice života) a co stojí za nemalé povšimnutí, je jistě překlad samotného mistra Kantůrka, který se ve výrazivu notně vyřádil. A já si tak připadám, jako hlava Kerberose valící se do nicot: "Zrakuju směrdol z útesiště a zrakuju Kra-Beruš, jakon dopaduje na šutroskály na dolnoze skalnice. Mujá sám sebou mnohočetně spokojný, dočas, kdy onta mozkovnice, co mujá odsťal psozvířeti, nepočne válovat a váluje k skraj skalnice."

Vřele doporučuji všem, kteří dokáži zvládnout trochu těžší četbu a mají rádi skládání mozaiky příběhu (ač tato kniha není v příběhu nijak originální). Takže pánové a dámy, nezapomeňte si na tento výlet vzít velký klobouk s širokým okrajem, bude se vám hodit :))

12 24.02.2011

Nikdá jsem si nepomyslel, že bych se pustil do čtení cestopisného románu. A že by mne snad i mohl bavit? Taková myšlenka kolem mne ani neproletěla.Nu a tak oznamuji, že jsem četl, přečetl, líbila se a bavila mne. Poznat kouty vzdáleného Tibetu v letech během druhé světové války bylo naprosto ohromující. A tak teď pomýšlím na to, že bych jednou rád poznal nějakého tibeťana, tibeťanku, dalajlámu.. prostě člověka s takovou náboženskou mentalitou. Konec bezdůvodného opovrhování cestopisy, hurá na výlety do světů, kam se fyzicky zřejmě nedostanu.
Děkuji ti Henrigu, žes vyškolil také mne!

10 24.03.2013

Matko, smiluj se nad námi! Tohle bylo tak divoké tažení, až mi zamrzl úsměv radosti na rtech.

Začátek knihy se mi zdál pomalejším na rozjezd, a to víc než u Hry a Střetu dohromady. To, co knize chybělo ze začátku, se však přivalilo někde kolem její prostřední části a mělo to takovou sílu mamuta, že to převálcovalo mé dosud tušené možnosti vývoje příběhu. Obě předchozí knihy se ve srovnání s tímto cvalíkem musí cítit jen jako předvoj a příprava na tu opravdovou bouři, která nám byla nadělena.
Těžko zde něco psát z příběhu, abych vám nekazil převapení, kterých je zde nespočet. Bouře se totiž převalí přes celý svět, a to nejen ta, co přináší mokrou sprchu, ale hlavně ta, která zvoní ocelovým zvukem. Bouře jež přináší do už tak nahlodaných srdcí další bol. Bouře, která míchá kartami tak divoce, až ze svých rukou vyhazuje krále. Bouře, která nahlodává mysl všech a nutí je dělat věci, které by v podzimním čase nikoho ani nenapadly. Bouře, která vrhá zmatek ve víru v bohy.
A až se taková bouře přežene, nezbyde nic a nikdo, kdo by jí byl ušetřen.

Pokud jste si v předchozích knihách mysleli, že hůř už být nemůže, pak vězte, že se hluboce mýlíte. Naopak někdy se může stát, že ode dna se dá odrazit už jen směrem vzhůru. Závěr knihy mi vyrazil dech jako pád do zimní krajiny a stejně jako ten, komu hoří oheň v srdci, nejsem schopen jediného slova. A tak mlčky čekám, co přinese hostina pro vrány.

10 20.12.2011

Krutá hra je parádní thriller. Simmons si vzal na paškál americkou drsnou školu a servíruje nám ji s bezprostředním potěšením. Ač sám jsem v literatuře nezatížen tímto typem detektivek, vytanulo mi na mysli několik filmů.. třeba nějaké ty Smrtonosné. Hlavní hrdina, který se dobírá výsledku svého pátrání přes mrtvoly, je tak cynický a bez skrupulí, že si jej musíte naprosto zamilovat. Stejně tak už na začátku víte, kdo je padouch a jaké útrapy našemu hrdinovi chystá. Nebyl by to ale Simmons, kdyby bylo všechno jednoznačné hned od začátku. Protože se Simmons striktně drží právě drsného amerického stylu ala Phil Marlowe, jsou některé zápletky odtušitelné. To však rozhodně nesnižuje kvalitu, protože zápletky jsou zde v tak hojné míře, až se vám z toho zatočí hlava.

Jelikož už jsem se Simmonsem setkal vícekrát, začal jsem si v jeho dílech všímat tří věcí, na které jsem prozatím natrefil ve všech jeho dílech, která jsem od něj četl. A to: Za prvé, že zmiňuje Homéra - zde Ilias; Za druhé, že postavy hrají šachy; Za třetí a v to už jsem ani nedoufal, ale nakonec (a to doslova) jsem se dočkal zmínění Shakespeara - zde Hamleta.

Na Simmonse je to velmi jednoduchá, odpočinková a čtivá kniha, takže po jeho těžších kouscích jsem tuhle knížku zfouknul pěkně rychle.

8 01.02.2012

Naprosto úchvatná kniha :)) Je to pro mne vlastně úplně první kniha esejů a navíc o češství.. Byl jsem zcela ohromen, překvapen a s jistým šokujícím povzdechem jsem byl nucen přikyvovat autorovým myšlenkovým úvahám. Zprvu jsem byl zaražen Szczygielovým výběrem českých osobností (zvláště, když k této většině mám jistou averzi), ale nahlédnutí do jejich života bylo příjemným oživením - někdy až krutě kontrastující s vzezřením "obyčejných čechů".
Nejzajímavější kapitoly pro mne byly o náboženství a smrti: Jak se vám žije bez Boha? Nikdo tu netrpí rád

Ach, pane Szczygiel, dostal jste mne celou svou duší a přinutil mne uvažovat nad otázkami, před kterými se náš národ snaží zavírat oči a tvrdit, že nic takového není :))

7 23.07.2012

Páni, to bylo Něco!
Jestliže jsem Hru o trůny vychvaloval jako bravúrní četbu, pak věřte, že Střet králů jej přesahuje v mnoha ohledech. Hra o trůny byl rozjíždějící se vlak, který nabíral rychlost a po četbě Střetu králů si rychlost nejenže udržel, ale přidal na výkonnosti.

V kolech příběhu se ocitá několik nových postav, které nám ukazují pohled na dění ještě z jiných stran než jsme zatím měli možnost vidět. Ať se jedná o Cibulového rytíře nebo Převlékače, jsou to postavy, které řádně zamíchají kartami. Tvrdí-li někdo, že se s postavami za celou dobu nic výrazného nestane, pak asi čteme každý trochu jinou knihu. Tolik zvratů, kolik jich zde nastane si s jinými knihami opravdu nezadá.

Nejvíce patrné jsou postupné změny charakterů naších starých známých. Každý z hlavních hrdinů byl vystaven novým překážkám, které musí překonat, dostali jistou odpovědnost, se kterou se musí vyrovnat. Všichni se perou se životem právě tak, jak to oni sami umí a to dodává Martinovým knihám ten pravý šmrnc, který neklesá k jednotvárnosti.

Přestože Střet králů je časově kratší než Hra o trůny (děj zde trval jeden rok), Martin nám nabízí mnohem větší záplavu postav, zápletek, střetů mezi králi a na konci pak onu epickou podívanou, která - jako už tolikrát - mění tok celé řeky valící se Západozemím.

Podívejte se, kde se nacházely postavy na konci Hry a kde se nachází na konci Střetu. Více než kdy jindy se vynořuje rčení "Zima se blíží" a zelené vidění nikde nelže!

7 05.10.2011

Úchvatná podívaná. Člověk by nevěřil, že třináct měsíců třináctiletého kluka z Black Swan Green bude něčím výjimečným. Ale vskutku je. Dovolím si tvrdit, že v mnohém přesahuje mnohem známější Atlas mraků. Autor se nepokouší stvořit fascinující podívanou, jež by působila nadčasově. Jde mu především o navrácení se k vlastním kořenům každého z nás. Vlastní vzpomínky z dob dětství jsou sice blednoucí a zastrčené hluboko v našem nitru, ale dostanete-li klíč k jejich znovuotevření, zjistíte, že stále jste ty děti, které mají pořád co objevovat.Symbolika spirály života v Mitchellově podání vzbuzuje úžas - tam, kde příběh začíná, tam také končí, avšak v nové rovině zkušeností. Kruh se uzavírá a přitom se otevírá kruh nový. Výpověď mladého hrdiny prostřednictvím monologu je strhující a umožňuje čtenáři ponořit se do jezírka vlastního mládí.

6 22.12.2012

S Kingem jsem si dlouho nerozuměl, zřejmě proto, že jsem od něj četl jeho tenčí kousky (úžasné novely z Čtvero ročních dob vyjímaje) a tak jsem se rozhodl mu dát jednu z posledních šancí. A King mě příjemně překvapil. Né že by se jednalo o kdo ví jak nadčasové dílo, to určitě ne, ale četlo se to zatr-paceně dobře. Jakmile jsem usedl ke knize, nedalo se od ní odtrhnout.
Děj byl místy až dost předvídatelný, čtenář v obecné rovině dokáže zápletky už tak nějak prokouknout a ví, jakým směrem se bude příběh ubírat. Což nic nemění na tom, že v drobnostech a detailu se vždy stane něco nečekaného a příběhu to dodá nádech jakési čerstvosti a uvěřitelnosti. Ve stejném duchu se nese i konec, který jsem očekával, ač jsem se sám sobě snažil namluvit, že tak "jednoduché" to nebude. Celá kniha působí věrohodně, ale ač se o Kingovi mluví jako o autoru, který dokáže psychologii postav dostat bezvadně na papír, slzu jsem za nešťastníky neuronil. V příběhu mi vadily vyloženě jen dvě věci: Barbieho "souboj" s Juniorem (i kdyby byl člověk slepý, rozhodně by to dopadlo jinak a já se dokonce těšil, aby to jinak dopadlo) a halucinotropní jednání s krabičkou v ruce.

A na závěr se zmíním o korektuře. Nikdo si toho asi nevšiml nebo to prostě u Kinga dokáže překousnout, ale tolik šotků, chybějících slov, špatných předložek a spojek jsem už zase dlouho neviděl. Chápu, že při takovém rozsahu se korektor přehlédne, ale na mě toho bylo příliš - prostě do očí bijící. Podělím se tedy s vámi o pár příkladů, ať se taky pobavíte:

Udeřila se od nosu // Ernie chabě usmál // Bylo to instinkt // Ptáš je, jestli to stále platí.

6 19.09.2012

Na Simmonse je toto dílo ve své vážnosti o něco slabší než jeho ostatní knihy. Jenže o vážnost právě v této knize především nejde. Zde jde především o zábavu a Simmons nám ji překládá ve dvou rovinách - první rovina, která nese hlavní děj, totiž naráží na častá klišé rádoby autorů akčních či horrorových děl a nejenže na nich do oči bijícně ukazuje, že ano toto je Klišé, takhle by se to stalo v jiných knihách, ale Simmons se tomu obratně vyhne, klišé obezřetně obejde (a to především vždy vtipně) nebo do klišé vkročí ráznou nohou a projde jim ad absurdum. Vtipem ani tak neoplývá hlavní hrdinka Eleanor, jako spíše zhýralý milionář Trumbo a velmi svérázná postava Cordie, kterou si lze představit jako typickou akční hrdinku, avšak v pokročilých letech.
Druhá rovina se nese na mnohem vážnější vlně, jedná se o deníkový záznam "tetičky Kidder" z roku 1860 a dává čtenáři předzvěst toho, že osudy, které se staly před více než sto lety, se mají znovu opakovat. Zde je Simmons takovým autorem, jakého jej především známe a musím říci, že tahle rovina pro mě byla po většinu knihy mnohem přitažlivější a četla se mi mnohem lépe. Není zde sice taková "zábava" jako v první rovině, ale to bezpečně vynahrazuje pan Samuel Clemens aka Mark Twain, co by uštěpačný pozorovatel tohoto podivného havajského světa. Taktéž vykreslení havajské mytologie opět Simmons zvládl na jedničku a některé pasáže si nezadají v podobnosti s Odysseovým sestupem do podsvětí.

Str. 277:
"Wille, zrovna jsem se pohádal se sviní," řekl Byron Trumbo a hodil do sebe druhou vodku s ledem. "Věřil bys tomu? S podělaným prasetem."
Will Bryant přikývl a podíval se směrem k Hiroši Satoovi a ostatním lidem sedícím u bufetového stolu. "Věřil," odpověděl mu Will. "Paní Trumbová odsud odmítá odletět a její právník trvá na tom, že..."
"Nemyslím tuhle svini," odpověděl mu Trumbo, rychle se otočil a otřel si horní ret. "Já myslím opravdovou svini. Prase. Čuníka. Svini velkou jako kráva."

6 07.07.2012

Knížku jsem zakoupil na veletrhu knih a jelikož jsem měl od Simmonse přečten Terror, těšil jsem se na další bravúrní knihu. Avšak když jsem nahlédl do databáze, baflo na mě vcelku nízké hodnocení a tak jsem se docela lekl, co že jsem si to vlastně pořídil.

Jak už psal přede mnou pistalka, Hladové hry jsou pokládány buď to za velkolepý a strhující román nebo naopak za zbytečně zdlouhavý a nudný. Já se rozhodně přikláním k té první skupině.
Od knihy jsem nic světoborného nečekal a když na mě hned od prvních stránek dýchla svěží četba, nemohl jsem se jí nabažit. Zahájení je jednoznačně nejlepší částí celého románu a dokázalo mě pořádně vtáhnout do děje. Střední hra, která se mění v thriller, už byla o něco méně říznější a jisté části byly i dosti nepřehledné. Nicméně v mezích thrilleru stále čtivé.
Tam, kde Střední hra ubírá na čtivosti, Koncovka zase vyrovnává napětí. I přes ne zcela vyrovnané části se pro mne jedná o skvělou četbu v rychlém tempu, bez slepých míst, u kterých bych se nudil.

Pro mne tedy výtečný zážitek :))

6 20.09.2011

Jako dítěti mi tato knížka zcela učarovala. Skloubit dohromady tolik nápadů a ještě takovým hravým způsobem, to se přeci musí ocenit.
Myslím, že děti tato kniha nadchne, ať už říkankami, komiksovými vsuvkami a nebo několika málo rébusy, které se zde nacházejí ;-)

Takže milé děti, dávejte pozor B + 365 dní = jméno našeho psa.. a kdopak to ví? :D

6 14.03.2011

Neskonale podmanivé vyprávění o jednom neobvyklém cirkusu. Hlavní linka příběhu je jemně upozaděna a tak se do popředí dere dechberoucí vykreslení děje. Navýsost překvapující tahy štětcem, jež obarví váš šedě rutinní život a vtáhne vás jak do černobílého cirkusu, tak i do nesmírně barevného světa mimo něj. Užijte si kouzla, která pohladí vaší duši a zanesou vás do fantazie dětských let. Hebké a zároveň dráždivé čtení, jak pro dospělé, tak pro děti.
A upozornění na závěr: Vysoce návykové!

5 13.09.2012

Sice budu opakovat věci, které jsem uvedl již v recenzi, ale nedá mi to, abych nenapsal i komentář. Kniha je úchvatným, postupně se odhalujícím, výtvorem. Do tak příjemně fungujícího sci-fi světa jsem už dlouho nezavítal. Do světa, který se opírá o historické a filozofické zázemí našeho vesmíru, ale přepracovává jej do obdivuhodné podoby nejen přes filologii. Rozdělení světa na učence a běžné lidi je mimořádně chytlavé a nabízí nepřeberné množství zajímavých myšlenek.
V hlavě mi utkvěla jedna z těch banálnějších myšlenek a tak se o ni s vámi rád podělím. Co byste řekli na to, kdybyste chtěli s někým chodit a tuto skutečnost jste museli veřejně oznámit? Oznámit zda s konkrétním partnerem/partnerkou máte v úmyslu jen chodit, mít s ním sex nebo vejít v manželský svazek. Vymýtila by se tak nevěra, když by musely být všechny partnerské vztahy veřejné?
Stephenson se nám nesnaží říct, jak má vypadat ideální svět, ale nabízí mnoho otázek k zamyšlení.

Pro mne, k srpnu, nejlepší kniha vydaná v roce 2012.
Bude se ti to taky líbit, můj fráte :)

5 29.08.2012

První díl byl sice akčnější a tempo bylo vražednější, to však nemění nic na tom, že Simmons postoupil zase o něco výše. Tentokrát se z drsné vyvražďovačky stává pořádná detektivka a více než s Marlowem, jsem si knihu spojoval s Dexterem. Né že by tam byla nějaká přímá souvislost, spíše se tam vyskytovala ta "správná" zvrácenost záporáka. Také mi přišlo, že Kurtz snížil svůj ostrovtip a hlášky za něj dodávala spíše jeho sekretářka. Přes to všechno to byla parádní jízda, mnohem ucelenější než první díl a samozřejmě Simmons neopoměl na své typické narážky z knih, filmů a lehkých filozofických vsuvek. Ke konci mě třeba dosti pobavila narážka na úhlavního nepřítele Sherlocka Holmese :D

A něco z Kurtzovy mysli:
"Nejstarší ze tří kluků o dva boxy dál hodil po Kurtzovi hranolek opatlaný kečupem. Kurtz se usmál, zahleděl se na šťastnou rodinku a napadlo ho, jestli by dva z těch kluků, kdyby si je zvedl před sebe, vytvořili dostatečný štít proti kulkám, které po něm Poskoci budou pálit - bez ohledu na to, o jaký kalibr půjde. Nejspíš ne.
Škoda."

5 02.03.2012

Vynikající sbírka povídek, která je zaměřena na sci-fi detektivky. Byl jsem mile překvapen, když jsem tuto knihu otevřel a rozhodl se ji přečíst. Výborné zápletky, vypravěčský um a závěry povídek ve mne zanechaly nesmazatelné dojmy :))

5 21.07.2011

Pan Sapkowski pokračuje zdatně v duchu prvního dílu. Rozdíl mezi těmito dvěma díly je myslím si znatelný - přibylo mnohem více fantasy prvků a magie je dílem pěkně proložena. Historické odkazy jsou citelné ze všech stran a světe div se, Reinmar si je sám sebou mnohem jistější než dřív. Není už tak vedlejší postavou jako v prvním díle (co se týče tvorby historie), ale začíná se sám prosazovat jako historická osobnost, která je tvoří. V příběhu nechybí ani významný prvek lásky, který si užívá s Niccolettou, Kateřinou a Juttou (přičemž všechny mají jedno společné) a za lásku, jak je známo je nutno bojovat.
Takže křesťané třeste se, Reinmar s husity přichází - o chlup rozumnější, v boji zdatnější, láskou soužený a s touhou po pomstě!

5 24.05.2011