milanříský
komentáře u knih
Všemi dary obdarovaná
Mike Carey
Vymyslet něco originálního v zombie žánru je poměrně vzácné, o to víc je Všemi dary obdarovaná příjemným zpestřením. Sice pracuje s klasickým schématem postav typu vědkyně jdoucí (doslova) přes mrtvoly, nepřístupného seržanta, který nakonec ukáže svou lidskou tvář atd., ale ve výsledku je dost originální.
Důvod je prostý - na pozadí postapo světa rozvíjí autor vztah učitelky a mladé inteligentní zombie holky. Podobně, jako třeba teď v aktuálním The Last of Us, si mozky lidí podmanila cizopasná houba a hlavní hrdinka Melanie tady navíc není klasickou nemrtvou, ale inteligentní bytostí, byť s chutí na lidské maso.
Právě momenty, kdy Melanie bojuje se svou podstatou, snaží se neublížit lidem které si oblíbila, patří k vrcholům. M. R. Carey přitom příběh postavil na pětici postav, které hodil do nehostinného světa. V jeho pojetí je vše sice na první pohled jednoduché, o té víc Všemi dary obdarovaná dokáže udeřit citlivými emocemi, úvahami nad budoucností. Což většinou není doména zombie knih.
Pokoj mrtvých
Franck Thilliez
Napsat do anotace strhující thriller ve stylu Mlčení jehňátek je vždycky riskantní, před lety šel s podobnou formulací na trh například skvělý ruský thriller Motýlí kůže a stejně zapadl. Masterpiece Thomase Harrise je jen jeden a popravdě - zase tolik styčných momentů novinka Francka Thillieze nemá. A když ano, spíš kopíruje.
Jasně, je tu mladá vyšetřovatelka Lucie Henebellová, kterou všichni podceňují a ona se chce vcítit do mysli vraha a nakonec ji do týmu přiberou, aby po magorovi, co mrvou holku nastylizoval do podoby panenky, pátrala. Největší škoda je, že Thilliez má v ruce hrdinku s vlastními démony, ovšem pouze zatím naznačuje. Ostatně kniha předchází u nás oblíbené sérii s komisařem Sharkem (kde mu Lucie asistuje), tudíž se do ní mohou pustit i čtenáři Thilliezem nepolíbeni.
Absurdní situace, která příběh odstartuje, rozdělí vyprávění na dvě linky, o jejichž budoucím propojení nelze na vteřinu pochybovat. Což vůbec nevadí, Thilliez se už ve své druhé knize předvedl jako zručný autor, který špičkové francouzské thrillerové scéně rozhodně nedělá ostudu. I když trojlístek Grangé, Loubry a Chattam mě pořád baví mnohem víc. Tady těch za vlasy přitažených momentů bylo chvílemi až moc. Hlavně tedy v závěru.
Mimochodem, takhle kniha byla už v roce 2007 zfilmovaná jako Úsměv Melody, což vůbec není špatný film. Hlavní roli si střihla Mélanie Laurent, kterou můžete znát třeba z Hanebných Panchartů.
Chladný měsíc nad Babylonem
Michael McDowell
O první smrt se hned zkraje postarají stylově chřestýši vylovení z řeky Styx, jinak je více než třetina o hledání ztracené holky a líčení vztahů mezi obyvateli ospalého jižanského městečka, kde udeřil vrah a místní komunitou nález mrtvoly otřese.
Král brakových paperbacků Michael McDowell tady představuje celkem kuriozní bandu, byť do opravdu bizarních figurek mají pořád daleko. Zločin v zapadákově však obnaží vzájemné spory a víc se v knize intrikuje, než straší. Což nevadí, protože se zde setkává zlo pramenící z lidské povahy s jiným, podstatně temnějším a pocházejícím z místní řeky.
Příběh se po chřestýším mordu rozjíždí pomalu, což mu neubírá na kvalitě, jen na to myslete, ať pak neremcáte, jedná se o více než čtyřicet let starý text. Naopak v pozdějších částech umí McDowell slušně dupnout na plyn a rozjet poměrně intenzívní a nečekaná jatka. A to vše skvěle zabalil do promakaných reálií a plejády charakterů, z nichž nekteré jsou fakt odpudivé .
Elementálové tedy byli trochu víc weird, tady se poctivě pracuje s atmosférou zapadlého prdelákova a kdo je největší monstrum odhadnete celkem rychle. A v závěru vám určitě na tváři zůstane škodolibý úsměv.
Richard Ramirez: Night Stalker
Philip Carlo
„Kdo je ten hezký kluk?,“ zeptala se zpěvačka Madonna, když šla do vězení navštívit svého manžela Seana Penna. V cele vedle herce seděl Richard Ramirez, obávaný Noční lovec, odsouzený 19x na smrt. I jeho charismatem a obrovským zástupem fanynek, z nichž si jednu dokonce v kriminále vzal, zatímco jiné se mu nenápadně odhalovaly během návštěv a on při tom masturboval rukou v kapse, se zabývá kniha Philipa Carla. Nejde ji nesrovnávat s nedávno vydaným Tedem Bundym, Carlův styl je chladnější, zpravodajský a většinu textu si drží profesionální odstup, byť jeho lehce ironické komentování Ramirezových fanynek v závěru je kouzelné.
Autor vás hned zkraje vrhne do vražedného běsnění, kdy jeden bestiální čin střídá druhý a nenechá vás vydechnout. Brutalitu Ramirezova počínání umocňuje Carlův věcný projev a opravdu mrazivé popisy útoků obávaného vraha se na vás valí jako lavina. Po mordech se autor vrátí do Richardova dětství, poukáže na vliv bratrance, jehož kratochvílí ve Vietnamu bylo znásilňovat a zabíjet a portrét nelítostného vraha je kompletní. Vyčerpávající je táhnoucí se soudní proces, největší slabina celé knihy, Carlo jde opravdu do detailů a průběh líčení je chvílemi zdlouhavý, nejzajímavější je na něm Ramirezovo chování - od řinčení řetězy a provolávání slávy Satanovi, přes vrčení na média a úsměvy směrem k obdivovatelkám, či chvilky, kdy rošťácky házel prasátka soudci do očí pomocí kousku alobalu nalepeném na poznámkovém bloku.
Carlův komplexní portrét Richarda Ramireze je oprávněně považován ze jednu z klasik true crime žánru, poctivá faktografie se potkává se stovkou hodiny, které autor s vrahem strávil ve velmi otevřeném rozhovoru, popisuje dopady na život nejen vyšetřujících detektivů ale i přeživších obětí. Kus fakt poctivé práce.
Zvuk
James Patterson
Thriller s nádechem politického intrikaření, lehkými prvky hororu a scifi. Dvojice James Patterson a J. D. Barker dala dohromady zajímavý kousek, chvílemi připomínající moje oblíbené Psance Chucka Wendiga.
Ve chvíli, kdy komunitu survivalistů zasáhne podivná akustická anomálie, většina z nich zmizí nebo zemře. Kromě dvou dívek, kterým se záhadně podaří přežít. Na místo je vyslán tým vědců všemožných oborů a pomalu začnou rozplétat potencionální, a vskutku apokalyptické následky tajemného jevu. Z hlubokých a izolovaných lesů a hor v Oregonu se totiž začne šířit dál.
Hledání původu anomálie se logicky rozbíhá všemi směry a hraje se o čas, nikdo netuší, zda je mimozemského původu, či se jedná o neznámou zbraň a autoři nechávají čtenáře sledovat vývoj událostí prostřednictvím několika postav - ať už přeživšími dívkami, empatickou doktorkou Marthou Chanovou či podplukovníkem Fraserem a také prezidentem USA.
Patterson a Barker tady sebejistě kráčejí k odhalení původu podivného zvuku, zatímco jejich hrdinové řeší morální dilemata a obětování stovek tisíc lidí. Zvuk je totiž proměnil v nemyslící bytosti táhnoucí krajinou, k nimž se přidávají další a další. Tady některé scény připomínají hordu ze Světové války Z, dav šinoucí se neznámo kam zase zmiňované Psance. Což je výborná kombinace a pokud si k tomu připočtete svižný text, střídající perspektivy a neustále stavící hlavním hrdinům překážky, dostanete velmi dobrý thriller o boji s neviditelným nepřítelem.
Krvavé stíny
Jérôme Loubry
Legendami o čarodějnicích opředená vesnička Smrthora, mladá novinářka lačnící po senzaci, nový velitel policie, jehož předchůdce za podivných okolností zemřel a tajemné hlasy nabádající ke konání sebedestruktivních činů. Nová kniha Jérôma Loubryho je další mindfuck, podobně jako fenomenální Útočiště a bezesporu se jedná o thrillerovou událost roku.
Zatímco v Útočišti si autor pohrával s potlačováním traumat, Krvavé stíny jdou zcela jiným směrem, vynořují se otázky ohledně etiky ve farmaceutickém průmyslu, hodnoty lidského života a Loubry výborně pracuje i s folklórem. Ten zde překvapivě hraje velkou roli, Smrthora si prošla érou vybíjení čarodějnic, shazovali je z nedaleké Hory mrtvých a právě dceru majitele vesnice, trpící Rasmussenovým syndromem, někdo podobným způsobem zabil. Nový policejní náčelník má v místě, které je překvapivě supermoderně vybavené a na každém kroku sledují veškerý pohyb kamery, po vrahovi potají pátrat.
Loubry opět velmi mazaně zkouší čtenářovu pozornost, finále je zase strhující a stoprocentně vám zamotá hlavu. Ačkoliv v textu pohazuje drobné nápovědy a také zdánlivě nelogické momenty, v samotném závěru vše vysvětlí a v poslední třetině knihy předvede několik mrazivých twistů. A hlavně udrží vaši pozornost opravdu až do posledního slova, což považuji za slušné umění. Po dlouhé době jsem měl u thrilleru pocit, že každá situace má svůj smysl a zdánlivě nepodstatné věci mohou hrát stěžejní roli. K tomu všemu mu vlastně stačí jen starý dobrý lidský faktor a přesvědčení, že vykonané zlo je v zájmu vyššího dobra. Na tom dokázal postavit opravdu silný příběh.
Hrůzy v Michiganu
Pavel Bartáček
Taky milujete filmy s vlkodlaky? Jestli jste v poslední době viděli třeba film The Cursed, přidejte si na tematický seznam Hrůzy v Michiganu, knihu tuzemského autora Pavla Bartáčka. A pokud máte rádi akční jízdu, tady si řádění vlkodlaka užijete o to víc. Přímo dosyta!
Akce je v ní přehršel, přiznávám, že létajících hlav ve vzduchu a opravdu dlouhých a navazujících bojů nejsem úplně fanda (těch hlav tedy asi trochu jo), Bartáček mezi nimi naštěstí hezky pracuje s dobovou atmosférou severoamerického devatenáctého století a s vlkodlačím mýtem. Vhled do mysli pronásledovaného tvora, decimujícího jednu výpravu za druhou, je vítaným osvěžením jindy krvavé rubanice, kdy vzduchem létají končetiny a cáká krev na všechny strany.
Na druhou stranu je třeba uznat, že akce není bezhlavá, i když autor krvelačnému tvorovi předhazuje skupinku za skupinkou, jsou fighty propracované, byť pro čtenáře neholdující permanentní akci mohou být i tak repetitivní. Postavy jsou zde víceméně předurčeny k záhubě a nečekejte tedy zásadní prokreslení charakterů, či rozvíjení vtahů mezi nimi.
Negativa, která jsem vyjmenoval, však nelze brát za zásadní minus, neboť tak nějak k textu tohoto ražení patří. Za mě je Hrůza v Michiganu žánrovka jak vyšitá, se všemi klady a zápory a pokud máte rádi tenhle typ akčních hororů, rozhodně nešlápnete vedle. Užil jsem si ji, byť preferuju sofistikovanější kousky.
Ztracený v pustině
Jane Harper
Kriminální zápletka, kdy je uprostřed nehostinné australské pustiny u osamoceného náhrobku nalezeno tělo jednoho ze tří rančerských bratrů, je tady ve skutečnosti jen startovním bodem intenzivního rodinného dramatu. Zda spáchal v očích veřejnosti vzorný Cameron sebevraždu nebo se jednalo o náhodu či pečlivě promyšlený čin, tady totiž zkoumá spíš jeden ze sourozenců, než nějaký úporný detektiv. A tak prostřednictvím Nathana, vyhnance s postupně odhalovaným škraloupem u místní komunity, čtenář nahlíží do všemožných temných zákoutí farmářské rodiny. Asi jako v seriálu Yellowstone, byť u Harperové nejsou kostlivci ve skříni tak krvaví.
Izolovaná část Austrálie je v knize místem, kde číhá smrt téměř všude - když vás uštkne had, nestihnete se dostat do nemocnice, když vám selže auto uprostřed země nikoho, můžete se rovnou začít modlit. A stejně tak izolovaní jsou zde lidé, řešící si většinou problémy sami stylem „co se stane doma, zůstane doma“. Proto je vrtání se v rodinné historii pro všechny bolestné a nepřekvapí, že ne všichni jsou tak kladní, jak se na první pohled zdá.
Harperová skvěle pracuje s tenzí mezi příbuznými, z průšviháře Nathana udělá jednoznačně nejsympatičtější postavu knihy a mezi těmi všemi hádkami o budoucnost farmy, rozmíškami na pohřbu či zatajovanými krizemi řeší dopady dávných rozhodnutí i dlouholetých soužití a finální pointa je jejich logickým vyústěním. Ačkoliv ji nejspíš dopředu neodhalíte.
Lov
Bernard Minier
První thriller, který se mi dostal do ruky a do jehož děje se promítá pandemie koronaviru a policisté řeší, co dělá člověk v noci venku ve chvíli, kdy platí zákaz vycházení. K popisu postav se navíc velmi často a otravně připojuje, zda má onen výtečník nasazenou roušku.
Ze série s Martinem Servazem jsem přečetl jen pár knih a v Lovu mě nepříjemně překvapilo, jaký se z něj stal rutinér sypající z rukávu sice čtivý, ale poměrně jednoduchý text plný žánrových klišé. Nalákala mě anotace o složitých otázkách úpadku společnosti a dotýkající se morální, sociální a politické krize, ve finále jsem však dostal thriller o témata se jen velmi lehce otírající. Výrazná linka se naopak dotýká letitého problému Francie s muslimskou menšinou a otázkou nepokojů symbolizovanou hořícími auty v okrajových no-go zónách. A samozřejmě obecného vnímání policistů jako absolutních rasistů, což se Minier snaží rozbít, byť jimi nechá podusit i místního starostlivého prodavače kebabu.
Lov je ve výsledku čtivou knihou, byť postrádající jakoukoliv hloubku a po naznačených tématech spíš jen okrajově klouže. V jádru se stále jedná o hon na zločince, jejichž lídr je pouze nudnou skládačkou stokrát omletých zločineckých archetypů, samozřejmě doplněnou flashbacky do dálné minulosti, nutných k pochopení onoho vražedného citu pro spravedlnost. Ale skupinka lidí beroucí spravedlnost do vlastních rukou už tady byla mnohokrát, Minier ani tuto občanskou bojůvku, rekrutovanou z určité vrstvy společnosti, nevyužil ani jako hrůzný nástroj pomsty děsící soudem osvobozené zločince v kraji.
Hon na Bubáka
Richard T. Chizmar
Nálezy zohavených dívčích těl s odříznutým levým uchem, číslice na místě činu i pověry o tajuplném strašákovi. Richard Chizmar, chlap co spolupracoval se Stephenem Kingem, napsal pozoruhodnou knihu na pomezí hororu a thrilleru. Příběh navíc podává stylem typickým pro true crime a do fiktivní zápletky se sériovým vrahem přimíchává momenty z vlastního života.
Na papíře možná zní kombinace šíleně, ale v praxi funguje skvěle. Chizmar výborně vystihuje éru roku 1988, dobu kterou sám prožil jako chlap čerstvě po škole hledající sám sebe a snažící se prorazit na literárním poli. Pocity strachu a paranoidní nálady prorůstající městečkem čerpá také z vlastního života. V Edgewoodu sice nikdy neřádil sériový vrah, ale Phantom Fondler, chlap co se vkrádal do ložnic a osahával ve spánku ženy. A právě tahle reálná vzpomínka stále na počátku. Chizmar se však rozhodl, že jeho fiktivní fantom bude vraždit.
V duchu true crime knih (zde mi naskakovala podobnost primárně s Zmizím ve tmě), popisuje vlastní pátraní po vrahovi, rekonstruuje časové posloupnosti, výslechy lidí a události otřásající městečkem a nebýt doslovu a obecného povědomí toho, že se jedná o fikci, vše bych mu sežral i s navijákem.
Hlad
Alma Katsu
Viděli jste Bone Tomahawk a četli Simmonsův Terror? Pak je Hlad přesně pro vás. Alma Katsu se tady odráží od skutečné historické události a přimíchává indiánské mýty a to se nechte překvapit.
Fakta jsou jasná - Donnerova výprava na své cestě do Kalifornie v roce 1846 udělala několik fatálních chyb. Zvrhla se v boj o život, konflikty, vraždy a kanibalismus. Katsu, stejně jako zmiňovaný Simmons, přidává hororovou (ok, ty skutečné události jsou taky dost hororové) zápletku, díky níž tragický příběh z dob osidlování Ameriky dostává úplně jiný rozměr.
Není to kopírka Terroru, ten je sám o sobě nepřekonatelný, Katsu prostě stejně skvěle těží z historické události - tady občas možná až moc popisuje. Minimálně do chvíle, než výprava zjistí, že její šance na přežití, primárně kvůli nehostinné krajině, klesají k nule - stejně jako okolní teplota. Zatímco první mrtvoly připisují smečce hladových vlků, brzy jim začne docházet, že v okolí řádí něco úplně jiného. A s ubývajícími zásobami bují neshody uvnitř téměř stočlenné výpravy. Smrtelná kombinace.
Katsu si v Hladu napětí šetří, aby v závěru rozjela smršť. Paranoia v táboře, beznaděj, podivné noční útoky - osadníci dostávají naloženo ze všech směrů a k tomu poodhaluje temnou minulost několika postav. A vše to zvládá spojit v jeden chutný a šťavnatý celek.
Dívky ve sněhu
Stacy Green
V odlehlých polích nedaleko minnesotského městečka Stillwater jsou ve sněhu nalezena těla dvou patnáctiletých dívek a místní šerif je přesvědčen, že jde o dílo sériového vraha přezdívaného Mráz. Proto na místo dorazí agentka FBI, která zde, jaká to náhoda, vyrůstala a dokonce pomohla usvědčit vraha svých rodičů. A ten sedí v base a tvrdí, že je nezabil a shodou okolností se zrovna najdou nové důkazy podporující jeho verzi.
Největším problémem Dívek ve sněhu je právě předvídatelnost ze zápletky přímo čišící a také otravná romantická linka. Jako by snad nebylo ani možné ji v thrillerech od ženských autorek napsat tak, aby u ní chlapům necukaly koutky. Na druhou stranu, není tak ultra stupidní jako v podobném thrilleru Uteč, dokud můžeš. Právě v tomto srovnání, neboť se jedná o podobný styl, Dívky ve sněhu jednoznačně vítězí. Jestli si na ně vzpomenete za rok, je otázka. Dva, tři mrazivé večery s nimi však zabijete celkem dobře.
Severoamerické jezerní příšery
Nathan Ballingrud
Sbírka hororových povídek Nathana Ballingruda, co na první dobrou evokuje spíš průvodce mytologií, je označována za skrytý poklad amerického hororu. Tohle označení je poměrně diskutabilní, byť právě z figurek amerických zapadákovů těží autor nejvíc.
Nečekejte jezerní monstra (je tam jen jedno a je mrtvé), ale všemožné formy děsu - od profláknutých vlkodlaků a upírů až po úplně jiná, často i s lidskou tváří. Ballingrud tady několikrát zavítá do white thrash spodiny a obecně na okraj společnosti a pokud zbožňujete konfrontace se zlem tváří v tvář, mockrát se jich nedočkáte.
Právě proto tahle sbírka nesedne každému, těch nevyřčených věcí je tam často více než vyřčených a pokud potřebujete mít všechno do puntíku vysvětlené a uzavřené, tady dost narazíte. Ballingrud vás totiž několikrát beze slova opustí a buď mu ukážete prostředníček, nebo uznáte, že i tak to za to stálo.
Sklíčenost
Lucy Taylor
Horor z Divokého západu je perfektní kombinace, Lucy Taylor přidává čarodějnictví a satanistické rituály a na 130 stranách tohle všechno výtečně propojuje.
Mix je to opravdu vyvážený, staví proti sobě lidský fanatismus a nadpřirozeno, nechybí řádně krvavá scénka a monstrum, vše v kulisách konvoje uprostřed prérie, kde zdaleka největším nebezpečím nejsou Apači.
Ve chvíli, kdy se ztratí dvě děti, si Lucy Taylor pohrává s tajemnem, postupně přitvrzuje a novela příjemně graduje a splňuje vše, co si edice Zrnka temnoty vytyčila - představit zajímavé autory prostřednictvím krátkých uzavřených příběhů.
Koncept monstra a výpravy, kterou začne něco ohrožovat tady funguje, pokud se vám zalíbí, sáhněte třeba po rozmáchlejším Terroru Dana Simmonse. A trochu doufám, že někdy vyjde v českém překladu The Hunger (Alma Katsu).
Nadranc
Dean Koontz
Krátká přímočará žánrovka o dvojici v autě, kterou na několikadenní cestě k novému domovu v San Fransciscu pronásleduje magor v dodávce rozhodnutý je zabít. Koontz příběh napsal v sedmadvaceti, v době kterou popisuje jako paranoidní a vydal jej pod pseudonymem. Víc vědět nemusíte.
Zkraje si autor s paranoiou hezky hraje, pak rozjede klasický béčkový scénář, kde nechybí sekera, honička v autě a nějaká ta lehká akce. Stačí to? Na dva oddechové večery optimální, ekvivalent osmdesátkového oddychového hororu. Nic hlubšího v tom nehledejte, všechno je jasně nalajnované a pokud s tím do knihy půjdete, nebudete litovat. Jen pak budete častěji koukat do zpětného zrcátka v autě.
Oprátka za osm mrtvých
Roman Cílek
Obžaloba společnosti, masakr nákladním autem a trest smrti. Detailní pohled do života masové vražedkyně Olgy Hepnarové je v audioknize Oprátka za osm mrtvých plný očitých svědectví a hlavně obrovského množství autentického materiálu, z něhož často mrazí.
Hepnarová totiž byla, co se týče výpovědí o svém životě a motivace k hrůznému činu, nesmírně otevřená a Roman Cílek pečlivě rozkrývá zásadní okamžiky Olžina života a její osobnosti. Osobnosti nesmírně komplikované, chladnokrevné a chvílemi i vzbuzující lítost. Tady Cílek vše pečlivě vybalancoval - drží se faktů, nehodnotí a nechává promlouvat nejen vražedkyni, ale také lidi z jejího okolí - od lékařů, kolegů, policistů, svědků události až po její nejbližší. A podává tak komplexní obraz poslední popravené ženy v Československu.
Z popisů systematických příprav na úterý 10. července 1973, kdy po půl druhé najela vypůjčeným nákladním autem na předem vybranou tramvajovou zastávku, je naplno cítit touha se pomstít společnosti která Olze, dle vlastních slov, systematicky ubližovala. Nedostalo se jí pomoci, o kterou usilovala, ovšem ve chvílích přemítání, zda lidí neměla přejet mnohem víc, veškerá lítost mizí. A momenty, kdy vypráví jak zvažovala i střelbu do kolemjdoucích na Václavském náměstí, pak potvrzují, jak moc byla Hepnarová pro společnost nebezpečná.
Planeta opic
Pierre Boulle
Klasika dobrodružné sci-fi, která dala vzniknout stejně kultovnímu filmu. Planeta opic je plná ironie, alegorie i humoru a Pierre Boulle v provokativním románu nastavuje lidstvu nekompromisně zrcadlo. Společenství primátů na vzdálené planetě Soror, kde autor otočil evoluci vzhůru nohama a člověk není pánem tvorstva, je přitom důsledkem lidské stagnace.
Příběh vypráví vesmírný cestovatel a reportér Ulyxes Mérou, člen tříčlenné posádky mířící k hvězdě Betelgeuse. Lidé jsou na planetě, kde loď přistane, primitivními divochy, primáti naopak technologicky vyspělou kulturou. Domorodce však loví pro zábavu, zavírají je do klecí a provádějí na nich vědecké experimenty. A nechávají je mezi sebou i souložit, což si hlavní hrdina celkem užívá.
Boulle do knihy promítá i své zkušenosti válečného zajatce, především frustraci z věznění a bezmoci, což zde Mérou vyřeší tak, že věznitelům prokáže svůj intelekt. A zároveň upozorňuje, že lidstvo nemá na planetě neotřesitelnou pozici a dominantním druhem se může stát za tisíce let klidně někdo jiný.
Filozofické a etické aspekty knihy a především odlišné vyznění mnoha situací, včetně jinak pojatého konce, dělají z Planety opic povinnost pro každého, kdo jen zavadil o parádní filmovou verzi. Zkuste klidně jako audioknihu, David Novotný ji načetl skvěle!
Poslední souboj
Eric Jager
Inspirace pro stejnojmenný film Ridleyho Scotta, strhující popis souboje na život a na smrt i vhled do francouzské společnosti 14. století. Výsledek desetileté práce, procházení právních záznamů, kronik a nepřeberného množství historických dokumentů vyústil v neuvěřitelně čtivou rekonstrukci sporu dvou bývalých přátel. A především osudného 29. prosince 1386, kdy proti sobě stanuli Jean de Carrouges a Jacques Le Gris. Druhý jmenovaný byl obviněn z údajného znásilnění Carrougesovy manželky Marguerite, která následně otěhotněla.
Eric Jager v Posledním souboji představuje společnost, ve které se nevěřilo, že může být ze znásilnění počato dítě a k samotnému aktu se stavěla různými způsoby - od hrozby trestem smrti až po momenty, kdy násilník musel zaplatit určitý obnos manželovi či otci postižené. Ostatně prokázat, čí dítě ve skutečnosti bylo (manžel byl v tu dobu na válečné výpravě) a zda se LeGris nestal jen obětí promyšlené lži, se nepodařilo. A tak se předpokládalo, že Bůh v souboji nenechá prohrát bojovníka, na jehož straně je pravda. Navíc, pokud by zemřel Jean de Carrouges, jeho manželka by byla následně upálena.
Rekonstrukci duelu, který byl oficiálně posledním ve Francii a o jehož vítězi Jager mlčí až do samotného finále, předchází takřka soudní drama. Výzva na souboj totiž byla justičním procesem a mohlo k němu dojít až ve chvíli, kdy jej schválil parlament a král. Právě ponoření se do problému, precizní vytěžení dobových pramenů v kombinaci s poutavým stylem vyprávění ukazuje, že i literatura faktu dokáže pracovat s napětím a nechat vás otáčet stránky se zatajeným dechem. A chvílemi je to vskutku nervydrásající drama.
Šedý muž
Mark Greaney
Špionážním thrillerům nesahá ani po kotníky, noblesu a vražednou eleganci Jamese Bonda zcela postrádá a jeho protivníci jsou totální neschopní bezmozci. Přesto je dvanáct let stará kniha Marka Greaneyho, vycházející poprvé česky, hitem. A má devět dalších pokračování.
Pravda, našinec bude mít patrně pro cokoliv spojeného s Šedým mužem slabost, vždyť natáčení stejnojmenného filmu v produkci Netflixu přitáhlo do Prahy hvězdy Ryana Goslinga a Chrise Evanse a naše hlavní město bude mít ve snímku svou nezastupitelnou roli. V knize se sice Praha mihne opravdu jen na minimu stranách, scény, které zde filmaři točili, autor původně zasadil úplně jinam, ale pokud je kniha v něčem dobrá, pak právě jako scénář k frenetickému bezmyšlenkovitému akčnímu spektáklu.
Přestřelka totiž střídá přestřelku, absolutně plochý hlavní hrdina kosí jedno vražedné komando za druhým, jeho útěky jsou skoro jak kouzelnické triky a přežil by snad i výbuch atomové bomby. Paradoxně nejvíc funguje zákulisní tahání za nitky, přemítání nad cenou jednoho lidského života a síť intrik, která se splétá v pozadí. Autor vedle toho kupí jednu akční scénu za druhou, v závěru už úmorně, a velkolepé finále skončí skoro dříve, než začne. Číst Šedého muže sice trochu zábava je, ale látka je spíš vhodná na filmová plátna nebo do počítačových her. Protože chvílemi jsem měl pocit, jako by někdo přepsal na papír několik misí z Call Of Duty.
Lovec duší
John Edward Douglas
Inspiroval Thomase Harrise při psaní Červeného draka a Mlčení jehňátek, vyslýchal nechvalně proslulé zabijáky jako byl Ed Kemper či Ted Bundy, snažil se pochopit pohnutky Charlese Mansona či pátral po některých z nejznámějších a nejsadističtějších zločinců naší doby - po vrazích, kteří se neslavně proslavili jako „Trailside Killer“ nebo „Atlantský vrah dětí“. Kniha Johna Douglase, mapující jeho čtvrtstoletí u FBI je úctyhodné shrnutí profesní kariéry chlapíka, co se rozhodl své analytické schopnosti přetavit ve zcela novou metodu - kriminální profilování.
Vzpomínky jsou to hutné, žádné odpočinkové čtení na dva večery. Douglas popisuje mraky případů, často jde do podrobností, poodhaluje postupný vznik oddělení a samozřejmě nejzajímavější jsou momenty, kdy se setkává tváří v tvář s vrahy. Rekonstruuje s nimi jejich dětství, rozebírá vliv rodiny a výchovy a ze všech rozhovorů skládá mozaiku klíčových faktorů, ze kterých se „rodí“ vrazi. Úchvatné je pak samotné profilování, kdy Douglas v mnoha případech byl schopen odvodit z důkazů na místě činu, zda je vrah dělník, trpí vadou řeči, je stydlivý či extrovert a klidně jak daleko od oběti může bydlet. Metoda, která se zpočátku jevila jeho kolegům jako šarlatánství stála později za dopadením mnoha sériových vrahů a zachránila další potencionální oběti.
Takže místo převyprávěných Opravdových zločinů, co teď tak strašně frčí, doporučuji sáhnout po vzpomínkách opravdového experta z FBI. Nejedná se o snadné čtení, ale Douglas je skvělý vypravěč, nechybí mu nadhled a občas i vtip.