milanříský komentáře u knih

Nejděsivější thriller roku? Jo, ale maximálně tím, jak je děsivě špatný. Kopírák je totiž nafouklá bublina, co zvenku vypadá skvěle, ale uvnitř je neuvěřitelně tupá.

Český název je trefný, autorka prostě zkopírovala trendy a poslepovala je příběhem, do kterého nasypala ty největší klišé současných thrillerů. Chcete nespravedlivě obviněnou? Máte ji mít! Což takhle suspendovaného detektiva prahnoucího po spravedlnosti z osobních důvodů? Bum, je tam. Chcete se svézt na vlně true crime? Prásk, máte tu povrchní odkazy na slavné sériové vrahy jako Dahmer, Zodiac, Kemper, Golden State Killer a další. Chcete závěrečný twist, jaký tu byl už stokrát? Není problém! Nechybí vám v guláši falešné stopy ukazující na někoho jiného? Nebojte se, ani o tohle vás autorka neochudí! A všechno to je poslepované tunou nelogičností, což ostatně nemůže nikoho překvapit, když autorka razí tezi, že kdo viděl Kriminálku Las Vegas a má internet, zákonitě zná perfektně forenzní postupy. Totální bullshit v anotaci, kde je Charles Manson označen za sériového (!) vraha, už snad ani nestojí za řeč.

Kopírák je neuvěřitelně špatný thriller plný prázdných vět, ještě horších dialogů, přihlouplých detektivů (vážně musí vyšetřovateli vražd poradit civilistka, že povražděná skupina v čele s těhotnou ženou a nápisem svině na zdi odkazuje na Mansona?) a uměle gradovaného děje. Nekteré kapitoly nezabírají ani stránku, šponování atmosféry ale absolutně nefunguje a končit kapitolu charakteristikou vraha ve stylu nedělá to poprvé by už mělo být trestné.

Závěrečná scéna ve výslechovce je jen třešnička na dortu a aspiruje na jedno z nejstupidnějších odhalení, co jsem kdy četl. Což už je vlastně jedno, protože pokud jste se do tohohle momentu prokousali, je vám motivace postav a jejich osud totálně ukradené, protože jsou to jen vyprázdněné figurky pronášející přiblblé věty. Krásná ukázka toho, jak se dá marketingově vyhajpovat totální prostoduchá slátanina.

21 19.03.2023

Týrání žen v pankrácké věznici v 50. letech, zmařené dětské životy i krvavá odplata. Novinka Petry Klabouchové možná prověří, nakolik jste otrlí.

Ne nemusíte se bát, autorka často násilné pasáže utne, nechá je doznít je ve čtenářově hlavě a rozhodně nejde přes pomyslnou čáru. Pravda, tu lajnu máme každý úplně jinde, ale rozhodně si dokážu představit, že text byl původně ještě naturalističtější a drsnější. Ostatně spisovatelka vycházela z reálných případů a většinou, co se týče historie, prostě popisuje skutečné dění za zdmi věznice. Je to chvílemi drsnější čtení, pár z vás bude knihu možná rozdýchávat, ale bestialita režimu a jeho pohůnků se zkrátka jinak vykreslit nedá. Klabouchová tady navíc oživuje zapomenuté osudy, čerpala z historických pramenů a ačkoliv se nejedná o literaturu faktu, jako obraz zvěrstev páchaných za komunismu kniha funguje. Stejně jako osvěta ohledně zapomenutého Ďáblického hřbitova.

Linie ze současnosti pak sleduje dvě postavy - Ošetřovatelku umírajících a Muže s dírou v srdci, jejichž příběhy v závěru skvěle spojí. Fakt, že za popisované zločiny nebyli často viníci potrestáni, tady Klabouchová řeší po svém. Bývalé trýznitele nechává tajemným mužem postupně odpravovat, často dost kreativně. Tady se bohužel už jedná o fikci

16 29.12.2023

Jeden z nejlepších thrillerů, který u nás minulý rok vyšel a nejlíp uděláte, když si ho prostě hned seženete. Čím méně o něm víte, tím víc si ho užijete. A nálepku horor na obálce zcela ignorujte.

Opravdu potřebujete ještě další důvody? No dobře…

Autor Ronald Malfi se prostřednictvím knihy vyrovnává se smrtí své kamarádky, která zahynula během masové střelby. Během podobného incidentu zemře i žena hlavního protagonisty Aarona - odjede nakoupit a domů se už nevrátí. V tuhle chvíli je Sleduj mě neuvěřitelně osobním textem, plným bolesti a smutku nad ztrátou blízkého člověka. Chvílemi neuvěřitelně mrazivým a umocněný faktem, že Aaron je vypravěč a vše adresuje zesnulé manželce.

Vše se změní nálezem účtu ze zapadlého motelu v krabici jejích pracovních věcí. Aaron postupně začne rozplétat tajemství, které před ním bylo roky pečlivě ukrývané a zjišťuje, že Allison zase tak dobře neznal.

Následuje neuvěřitelně atmosférická jízda plná zamlžených scenérií, opuštěných rafinérií, zapadlých koutů Ameriky, městských legend a pátrání po minulosti plné nevyřešených vražd. Pokud chci nějakou knihu vidět zfilmovanou, tak tuhle. Zavolejte prosím někdo Fincherovi.

A vy si ji přečtěte, je to fakt černý kůň roku 2022.

13 01.01.2023

Brutální vražda knihovníka, uzavřená studijní komunita a těla vsazená do těžko přístupných míst uprostřed skal a ledovců a naaranžovaná do pozice embrya. Vše v malebném údolí francouzských Alp a nedaleko fiktivního univerzitního městečka Guernon. Purpurové řeky jsou strhujícím thrillerem, kterému k dokonalosti chybí jen strašně málo.

Grangé, stejně jako ve svých jiných příbězích, k sobě během vyšetřování připoutá zcela odlišné charaktery. Detektiv Pierre Niemans, agresivní policejní legenda s buldočí povahou, tady spojí síly s muslimským svéhlavým strážníkem Karimem Abdufem. Dohromady je svedou zdánlivě nesouvisející zločiny - vraždy, krádež ve škole a hanobení hrobky.

Knihu samozřejmě proslavil stejnojmenný film, Jean Reno je jako Niemans skvostný, na papíře však Purpurové řeky nejsou tak přímočaré, Grangého originální zápletka je o poznání komplikovanější. Nabízí se otázka, zda jí film ve výsledku nenabízí v konzistentnější a učesanější podobě, než někdy až zbytečně do všech směrů se rozbíhající předloha.

Stran těchto úvah jsou Purpurové řeky téměř čtvrtstoletí od vydání právem označovány za legendární francouzský thriller, když čtete Bernarda Miniera a sledujete kroky detektiva Martina Servaze, nelze si nevšimnout, jak Grangé tamější scénu nesmazatelně ovlivnil.

13 18.04.2022

Na jedné straně klasický mrazivý a plíživý lovecraftovský horor se starodávnými božstvy, mystickými silami a tajemnými knihami, na druhé niterný příběh dvou mužů vyrovnávajících se s životní ztrátou a jejich snahou zaplnit prázdné místo v životě. Oba přišli o své blízké, Abemu vzala manželku rakovina, Danovi rodinu dopravní nehoda a společná vášeň, rybaření, jim pomůže překlenout depresivní období. John Langan se jejich prostřednictvím zabývá otázkou ztráty milovaných osob a vyrovnáním se s ní a na pozadí přitom rozjíždí příběh přesahující veškerou pozemskou existenci.

V duchu H. P. Lovecrafta nechá Abeho děj uvést, načrtnout, kam se bude ubírat, aby pak vložil příběh do příběhu a vrátil se na počátek dvacátého století. Chytrá klička, díky níž se příběh z počátečního melancholického rozjímání a utužování chlapského kamarádství přesune do vod temného folkloru, prastarých legend a prvotního setkání s Rybářem, nakonec zavede čtenáře k očekávanému prolnutí se současností. A ve chvíli, kdy nadpozemské síly konfrontují obyčejné lidské tužby, vám dojde, že Langan je sakra dobrý vypravěč.

12 17.10.2021

Ružomberok a jeho okolí není v podání Jozefa Kariky místem, kam byste si chtěli vyrazit na dovolenou, události spojené s městem a přilehlým okolím se proplétají napříč jeho knihami, tentokrát vás autor zavede do 60. let minulého století.

Řekněme si na rovinu, že hlavní hrdina, důstojník StB Gavenda, je zmrd. Totální. Karikovi se povedlo vytvořit chlapa, v jehož hlavě strávíte většinu času a přitom byste ho nejradši nakopali do koulí. Opakovaně. K tomu si přidejte tísňovou atmosféru, z níž beznaděj a krutost čpí z každé strany, vraždy, mučení a téměř všudypřítomné zlo. Nikdo tu navíc není v bezpečí, skoro každej je hajzl nebo psychopat (klidně oboje naráz) a totalita dusí těch pár čestných obyvatel, co se nezapletli s režimem.

Případ ztracených dětí, se nejdřív Gavenda snaží vyřešit, ututlat a zachránit si vlastní zadek. Thrillerový děj postupně přiživuje paranoia a také silná mysteriózní linka - vše tentokrát o kus akčnější, než je u Kariky zvykem, s přesahem do kosmického hororu. Vynikající žánrový mix.

11 19.02.2024

Ghúl je knížka co strašně mate tělem, vším na první dobrou připomíná béčkový horor s dětskými hrdiny, tuctovou variaci na To nebo Temné léto, jenže ve skutečnosti je to poklad a jeden z nejlepších hororů, co se vám letos dostane do ruky.

Upřímně, nic objevného v příběhu nečekejte, všechno to jsou typické žánrové kulisy - příšera, parta kámošů, dospělí hajzlové, léto, zdánlivě věčné přátelství, první holka atd. Brian Keene to ale všechno tak skvěle provázal a nacpal emocemi až máte při čtení pocit, že je vám zase dvanáct a se strachem čekáte, zda rodiče přijdou na váš nejnovější průser.

Uvnitř je Ghúl vlastně strašně melancholický, po prvních jatkách na hřbitově, kdy monstrum rozseká páreček teenagerů, co si to rozdává na místě jeho odpočinku, se na povrch začnou drát mnohem větší problémy v životech mladíků, než oživlá nemrtvá stvůra a oni si postupně uvědomují konec bezstarostných let. Ty největší zrůdy totiž mají v rodinách a jejich dva největší vzory zemřou hned zkraje knihy.

S tím, co se často děje za zavřenými dveřmi, s traumaty, zneužíváním a podobnými sračkami pracuje Keene s citem, moment, kdy se se svými trablemi jeden kámoš svěřuje druhému patří k nejsilnějším okamžikům, co kniha nabízí. Tyhle fakt mrazivé chvíle zvládá i odlehčit, sype odkazy na popkulturní fenomény osmdesátek, kluci jsou fandové komiksů a metalové hudby a Keene je správně sprostej, ostatně asi jako každej ve dvanácti. Ale nezapomeňte, že po těhle chvílích vždycky přijde nějaká rána, co vám zase usadí a vy budete trnout, co se stane dál. Protože se svými hrdiny se Keene opravdu nemazlí.

PS: Jestli vás nedojme epilog tak jste bezcitný zrůdy :)

11 29.12.2023

Kolonizace divokého Západu je často až romanticky idealizovaná, pokud si tyhle představy chcete nechat vyvrátit, sáhněte po Krvavém poledníku Cormaca McCarthyho. Kromě toho, že píše naprosto fantasticky, vám westernovou idylku solidně rozmetá nekončícím násilím páchaným prakticky na všem co se hýbe. Ne, dobro tady fakt nečekejte, nejsou tu hodní kovbojové a zlí indiáni, zmrdi jsou tu všichni. A ještě ke všemu má kniha víc vrstev jak cibule, pokud prahnete po přímočarém příběhu, rovnou ruce pryč a zůstaňte u Vinnetoua.

McCarthy vytáhl z amerických dějin dost krvavou část o řádění Glantonova gangu (čerpal např. ze vzpomínek jednoho z členů), nechvalně proslulých lovců skalpů, kteří masakrovali Apače a jejich skalpy prodávali. Jejich byznys model se později rozrostl na všechny, kdo měli tmavší vlasy a pleť - nikdo nepoznal, že nejsou apačské a tak masakrovali na mexické hranici sedláky a další civilní obyvatelstvo. Neustálý koloběh vraždění, ožírání a násilností už je ke konci lehce úmornější, ale McCarthy zvládá mezi 100+1 způsoby smrti ještě filozofovat, hrát si se symboly a motat vám hlavu mnoha nejednoznačnostmi.

Krvavý poledník není úplně snadné čtení na cestu tramvají do práce, pokud s McCarthym chcete začít, volte spíš Cestu nebo Tahle země není pro starý, tady si fakt doporučuju vyhradit si čas a pořádně se začíst. Bude vás to bavit, ale bude to občas trochu bolet. Ale to tak u těch nejlepších věcí občas je.

Jo a soudce Holden je jedna z nejodpornějších postav, na kterou jsem kdy narazil. Howgh!

11 29.12.2023

Tohle byla jízda! Minier v nejlepší formě, zápletka točící se kolem režiséra hororových filmů, co se stáhl do ústraní a jeho poslední film, obestřen mnoha legendami, nikdy nešel do kin. Co se stalo během natáčení? A proč najednou umírají lidé, kteří se motali na place?

Minulý Lov jsem celkem potrpěl a obecně jsem měl u Miniera stejný problém jako u Joa Nesbøho - ty nejlepší věci už napsal a teď jen setrvačně pokračuje. Ale Okem mi teď vytřel zrak, sází v textu odkazy na jeden horor za druhým, hraje si s estetikou filmového násilí a noří se do temnoty. Některé momenty patří k těm nejmrazivějším v celé sérii a Servazovi a jeho kumpánům přichystal pár nepříjemných chvilek.

S hororovým žánrem si nehraje účelně, polemiky i násilnostech na plátně i ponoření do problematiky hororu jsou skvělá nadstavba, režisér Morbus Delacroix je uvěřitelnou figurkou trýznící herce na place, aby z nich dostal to nejlepší. Ačkoliv je pár zvratů v ději trochu na sílu, garantuji že knížku budete mít problém odložit. Vtipné je pak pomkrnutí na kolegu Francka Thillieze a encyklopedický výčet zásadních hororů (se seznamem co je must see v závěru).

A cliffhanger na poslední stránce? Dejte mi hned další díl!

11 24.10.2023

Úderná jednohubka, vymazlená žánrovka i oku lahodící kabát. Čtyřicet let od publikování originálu jsme se dočkali českého vydání Cyklu vlkodlaka, útlé knížečky z dílny mistra hororu a King tady dokazuje, že i na malém prostoru se dokáže slušně vyblbnout. Krátké kapitoly doplňují výborné ilustrace Bernieho Wrightsona a vše k sobě skvěle pasuje.

Nechybí dětský hrdina, malé městečko a rozličné figurky, byť samozřejmě nemají tak bohatý background, jako v jiných autorových špalcích. Řádění vlkodlaka sledujeme v období jednoho roku, kdy vždy při úplňku rozdrásá někoho z místních. Tedy většinou.

Jelikož jsem zaregistroval, jak se několik lidí (zřejmě kvůli délce) do Cyklu vlkodlaka pustilo, aby záhy prohlašovali, že teda vůbec nechápou, co na tom Kingovi všichni vidí - tímhle jako fakt nezačínejte. To je jako pustit si z celého díla Quentina Tarantina jeden díl Pohotovosti, který kdysi režíroval. Úplně mimo, co?

10 29.12.2023

Temné příběhy ve sbírce Červi v hlavě jsou plné tajemství, duchů, přízraků, vnitřních pocitů i rodinných vztahů - ingrediencí tolik klasických pro horor. Čtveřice autorů, která se setkala na kurzech tvůrčího psaní, tady nevynalézá kolo, ale píše fakt dobré žánrové kousky.

Antologie sice často nevyhledávám, o to radši jsem, když povídky jsou dobře vypointované, což tady většina je. Dámy prominou, největší souznění jsem měl s kousky od Jiřího Koreše (především Návštěva a Statek), dost mě bavila povídka Nekoukej ven od Karin Novotné, mrazivý byl Dům na konci vesnice od Jarky Pelikánové a depresivní Ta druhá od Kristýny Lyach. Zbytek nezaostává, byť jako to bývá zvykem, něco vám prostě sedne víc, něco míň.

Dvanáctka kratičkých textů je ale dobrá ukázka mladých autorů, od nichž si jistojistě do budoucna něco dalšího rád přečtu. Povídkový formát jim sedí a stejně tak oceňuji pestrost, kterou se prezentují. A vše dotváří vynikající ilustrace Jiřího Dvorského. Před spaním fakt doporučuji!

10 29.01.2023

Během poměrně krátké doby se na tuzemském trhu objevily dva knižní rozhovory s legendami zdejší kriminalistiky - Josefem Marešem a Janem Štočkem. Vytěžit letité zkušenosti obou pánů je vítané, pracovali na kupě případů, které se nesmazatelně zapsaly do dějin policie.

Vrah je v každém z nás slibuje rozhovor, více než povídání dvou lidí, jako brilantně předvedl Martin Moravec s Marešem, se tady spíš vypráví. S čímž mám vlastně největší problém, hodnotit knihu podle toho, za co se vydává, tak jí rovnou sejmu. Jenže Štoček má co říct, velmi otevřeně sype historky z výslechů, případů a policejního života, že za chvíli na tu nevhodně zvolenou formu, která tu a tam probleskne, vlastně zapomenete.

Trochu doufám, že takhle aktuální vlna true crime nezpůsobí chrlení polovičatých knih, tady by stačilo s textem lépe pracovat a a dát mu lepší strukturu - odpověď na otázku táhnoucí se přes několik stran fakt není dobrý rozhovor. Na druhou stranu, kniha je lepší než oba dva díly Opravdových zločinů dohromady.

10 03.01.2023

Po všech vánočních sladkostech konečně něco kyselého. A sakra znepokojivého. Brilantní a útlá novela vás bude chvíli mást tenkou linií mezi realitou a fikcí, život hlavního hrdiny v ní ovládne podivné dítě a přidají se i lovecraftovské hrůzy. Ostatně co čekat, když text začíná větou: „Čtyři měsíce poté, co se poprvé setkal s chlapcem ve Walmartu, vypadl Philu Pendletonovi poslední zub.”

Phil, v zajetí podivného kluka, totiž zažívá muka - po náhodném setkání s prckem v obchodě se mu život obrátí vzhůru nohama (mezitím stihne ještě nabourat), stane se vězněm ve vlastním domě a živí se jen kyselými bonbony. Ostatní jídlo okamžitě vyzvrací.

Burke tady řeší téma rodičovství (především fakt, že vlastně dost často není vůbec skvělé) a chlapovi, co potomka mít nechtěl, jednoho nuceně přihraje. Přišel Phil následkem autonehody o paměť, nebo se něco šeredně podělalo ve chvíli, kdy si od vřeštícího dítěte u regálu s bonbóny jeden vzal? Odpověď je v podání autora tak skvělá, že doufám ve vydání dalších jeho chuťovek v češtině.

10 28.12.2022

Jedno z nejikoničtějších hororových monster, jehož podobu máme vypálenou v hlavě díky filmu Věc Johna Carpentera, se vrací. Nevrací se ovšem v prequelu (o to se pokusil film Věc: Počátek), ale v rozšířené podobě povídky Kdo je tam?.

Předmluva a úvod dostatečně podrobně vysvětlují, jak na původní a nezkrácený text padal prach a v podstatě byl náhodně objeven a teď vyšel přesně tak, jak jej John W. Campbell původně zamýšlel. Sice se na povídce maličko podepsal zub času, lehce archaický jazyk a strohost však nejsou na škodu, berme v potaz, že Ledové peklo bylo napsáno ještě před vypuknutím druhé světové války.

Kniha je někde na rozmezí dobrodružného vyprávění a hororu, představuje vědce z antarktické výzkumné stanice, kteří objeví pod nedotčeným ledovým příkrovem obludnou mimozemskou bytost. Mimozemšťan se však probere k životu, dokáže se transformovat nejen do podoby zvířat, ale i do lidí a začíná boj, během kterého nikdo nemůže věřit nikomu. Paranoidní atmosféru a pocity nedůvěry vystihuje Campbell bravurně a navíc rozvíjí počáteční objevení kosmické lodě a několik dalších momentů.

Právě proto je Ledové peklo pro čtenáře sci-fi hororů artefaktem, objeveným pokladem, který ocení primárně fandové žánru, doporučit jej jako mainstreamový horor asi ani nejde. Své mrazivé kouzlo ale i po více než osmdesáti letech pořád má. Kdo četl původní povídku, pro něj je nová verze samozřejmě povinností. A pro ostatní - vzhledem ke své délce vás určitě nudit nebude, a pokud jste o Věci a Campbellovi nikdy neslyšeli, napravte to. Je to znovuoprášená klasika.

10 09.12.2021

Přirovnávat autorku k Jozefu Karikovi, jak na zadní straně knihy činí jistá influencerka, je sice nadsazené, přesto se Kateřině Karolové povedlo napsat čtivou a napínavou knihu, která rozhodně překonává ne zrovna dvakrát povedenou Odbočku v lesích. Přitom stačilo málo - ubrat na postavách a pohrát si s atmosférou.

Ústřední dvojice, snažící se uniknout ruchu velkoměsta, zamíří na cyklo výlet do okolí Luhačovic. V lesích je však překvapí hustá mlha a začnou problémy. Co se děje dál je již klasickou zápletkou, Karolová si však se čtenářem zkušeně hraje a nechává ho tápat. Což udělá i v nejednoznačném závěru vybízejícím k vlastní interpretaci.

Krátké a svižné kapitoly budují napětí solidně a ačkoliv se nejedná bravurní o literární zážitek, nudit se rozhodně nebudete. Pasáže, kdy hlavní hrdinka tápe ztracená v lese, či utíká před nebezpečím a odhaluje místní tajemství, jsou mrazivé a vtahující. Bohužel jich je poskrovnu, což je škoda - tady autorka opravdu exceluje a právě tyhle momenty jsem si fakt užíval. Narozdíl od vnitřních monologů hlavní hrdinky.

PS: Nápad na absolvování trasy spojené s knihou prostřednictvím GPS hry je fakt super!

9 29.12.2023

Ke knihám Darcy Coates mám celkem ambivalentní vztah, jakmile opustí šablonu strašidelných domů, vlastně mě její knížky i celkem baví. A tak nějak doufám, že tyhle standalone kousky budou vycházet častěji, jedná se totiž o ukázkový příklad nenáročného hororu, oddychové četby se strašidelnými prvky. A zhltnete je rychle, protože jsou to dost návykové page turnery. Míním tím primárně Kořist a teď i Pod hladinou.

Novinka sleduje výpravu za potopenou a ztracenou lodí, naprosto většina se tak odehrává pod hladinou, potápěči jsou omezeni viditelností a jakmile poprvé vplují do obřího vraku, Darcy si vás obmotá. Nejedná se o žádný literární klenot, pár hluchých míst v knize taky najdete ale atmosféru postupného prozkoumávání se Darcy vystihnout podařilo fakt dobře. Vlastně ani nevadilo, že hororové momenty ve větším měřítku přicházejí až v poslední třetině knihy.

Pod hladinou je ekvivalent odpočinkového filmu - zabaví ačkoliv je to řemeslně spíš nadprůměr, žádnou zásadní bouři v žánrových vodách nevyvolá, originalitou nepřekypuje, vše je předvídatelné, bez větších emocí a s happyendem. Ale taky dost čtivé, což občas prostě stačí.

9 21.08.2023

Kateřina Surmanová na sebe upozornila už svou povedenou prvotinou Šepot z lesa, novinka Zvedá se vítr není klasickým pokračováním, byť k malému provázání, pomrknutí směrem k debutu, přeci jen dojde. Ale to, co je podstatné - autorka dvojkou nezklamala.

Příběh se tentokrát točí kolem vraždy mladé dívky a dětské bandy, která se po letech opět sejde, aby definitivně zametla se zlem obcházejícím jejich kraj. Řádění živlů Surmanová líčí skvěle, zápletka o dvou časových rovinách a mraky mikropříběhů připomínají slavná díla mistra hororu, v žádné případě však nejde o vykrádání. Tenhle koncept je, ať už díky TO nebo seriálovým Stranger Things, prostě oblíbený. Ostatně z lehce podobným motivem pracovala už minule.

Autorka má dar poutavě psát, do osudů mnoha místních postav zabíhá často, mozaiku Hodonína v době záplav a následného tornáda skládá pečlivě a už dlouho jsem nečetl tak příjemně mrazivé závěry kapitol. Už teď se začínám těšit na třetí knihu.

8 29.12.2023

Nejdřív měla přijít mohutná exploze v jídelně, kde by se v první vlně nacházelo víc než šest set studentů z nichž většina měla být dvě minuty po zvonění po smrti. Výbuch měl zároveň zapálit školu a Eric s Dylanem měli následně čekat se zbraněmi v rukou na vybíhající přeživší a v křížové palbě jich co nejvíc pozabíjet. Plán, který jen shodou náhod nevyšel, stál v roce 1999 v Columbine High School život třináct lidí. Novinář Dave Cullen v knize brilantně rozplétá pozadí celé tragédie, včetně její rekonstrukce takřka minutu po minutě. V true crime edici Joty se jednoznačně jedná o nejsilnější příběh, z něhož neuvěřitelně mrazí.

Cullen nevynáší povrchní soudy, tepe do médií, šířících tehdy mraky dezinformací, s osobnostmi obou vrahů pracuje opatrně - čerpá z jejich zápisků a ze vzpomínek spolužáků a nejbližšího okolí. Právě díky obrovskému množství přímých svědků se mu daří nejen celý den, ale dobu před útokem i po něm popsat neuvěřitelně živě. Bravurně vykresluje také rozdílnost obou vrahů - psychopata Erica a v depresích se potácejícího Dylana.

Nedivím se, že tahle kniha sebrala autorovi devět let života, jedná se o opravdu komplexní pohled na nejznámější masovou střelbu v amerických školách, kterou kromě neuvěřitelné detailnosti táhne Cullenův fantastický reportážní styl. Z celé „oranžové“ edice jednoznačně nejlepší kniha.

8 01.11.2023

„On je tím mužem, kterého jsem viděla. Dokonce byl v obecenstvu, když jsi v jednom knihkupectví přednášela a řekla jsi: Nikdo neví, kdo Zabijákem od Zelené řeky je nebo jak vypadá. Klidně by tady dnes mohl sedět mezi námi. Myslím si, že seděl,“ řekla po zatčení jednoho z nejděsivějších sériových vrahů v dějinách USA spisovatelce Ann Rule její dcera. Ostřílená true crime spisovatelka se v Zabijákovi od Zelené řeky vrací k případu Garyho Ridgwaye, muže co zabil desítky žen.

Po Vrahovi po mém boku, v němž popisovala případ Teda Bundyho, patří Zabiják od zelené řeky k jejím nejoceňovanějším knihám. Není divu, mistrně skládá obraz obětí, policejního pátrání a nálady ve městě - Ann Rule totiž žila nedaleko míst, kde se Ridgway zbavoval svých obětí. A pokud umí autorka něco bravurně vystihnout, je to právě atmosféra doby, kdy po Bundym řádil v Seattlu další netvor.

S textem pracuje téměř totožně jako u dříve vydané knihy - explicitní detaily často vynechává, soustředí se na životy obětí, mravenčí práci policistů a na častou bezmoc, se kterou se dlouhé roky potýkali. Ostatně po sériovém vrahovi pátrali skoro dvacet let. Dojde i na střípky z Garyho života a výslechů, byť to není autorčin primární fokus. Právě v popisech mnoha lidských osudů ztrácí kniha trochu dech, jmen a detailů obsahuje obrovské množství a je snadné se v nich ztratit. Naštěstí je kniha dobře členěna a pravidelně se v ní střídají pasáže věnující se obětem, policejní práci a Ridgwayovi.

8 24.09.2023

Výborný úvod, strašidelné momenty i zmatečná práce s postavami a příliš rychlé finále. Exorcistův dům skvěle pracuje s démony a exorcismem, drajv ztrácí ve zbytečných myšlenkových pochodech dvou ženských postav. Přesto se jedná o příjemné béčko, které však jede podle šablony.

Začátek je přitom vynikající, setkání se starým exorcistou, pro nějž si přijde branou z pekla zlo navnadí, následující story s dělníky opravující dům, ve kterým exorcista bydlel, rovněž. Ale pak se příběh začne rozmělňovat mezi tři členy rodiny, což je chvílemi lehce matoucí a nezáživné.

Následuje přehlídka všemožných událostí z nichž rodina zjistí, že v domě asi není něco úplně v pořádku. K dobru autorovi lze přičíst, že se nejedná o sto padesátou variaci na strašidelný dům, ale s přítomností démona si vyhrál pečlivěji. Hlavní problém nastává ve chvíli, kdy kupí stále další a další události, aby pak finále uspěchal a finální střet se silami zla naprosto odbyl. I ta potitulková scéna v závěru je klišé jak prase.

Exorcistův dům není dalším Exorcistou jako od Blattyho (byť tam na jeho jméno trefně odkazuje), vlastně tohle paperbackové vydání evokuje éru devadesátkových hororů, kterých zvládnete zkonzumovat mraky, ale těch opravdových klenotů je jen pár. Tady klenot nehledejte, zábavu ale ano.

8 28.08.2023