milamarus komentáře u knih

Za každou Nickovou nadávkou, za každou ponižující větou namířenou vůči Caitlin jsem měla chuť tu knihu zavřít a zahodit. Párkrát jsem to udělala a hrála s ní kdo s koho. Ona jen ležela na mém stole, černobílou fotkou dolů, a já chodila po pokoji jako lev v kleci. Pár minut to šlo. Odolávala jsem. A pak jsem jí spadla do pasti. Ano, byla silnější a přechytračila mě! A stačila jí k tomu jedna jediná otázka:

,,Co je ochotný obětovat pro to, aby získal ztracenou lásku?“

4 09.03.2016

Zase jedna kniha z doby, ve které míra provinění jednotlivce nebyla důležitá, a opět neskutečně silné! Chvíli jsem se smála, chvíli brečela a v jednom kuse držela palce. I plešatému panu Stalasovi, který i skrz své sarkastické poznámky ukázal, že si je vědom hodnoty života.
Důraz na bytí ostatně kladli všichni. A každý jinak, což podpořilo atmosféru „nikdo přesně neví, co se bude dít; není nic jak vypadá; kdo ví, co hraje ten druhý“. Zaujal mě přístup Andriuse a paní Vilkasové, resp. jejich snaha o zabránění škatulkování na dobro a zlo, na vítěze a poražené, na ty, kteří mají pravdu a kteří se zmýlili. Ta je obdivuhodná!
Hvězdičku dávám též za kurzivou psané Lininy vzpomínky na tatínka a sestřenici Joanu. Ač se soustředily na dobu, která současnému stavu odloučení předcházela, vyprávění nijak nenarušovaly a umožňovaly adekvátně hodnotit a vůbec pochopit hlavní hrdinku a taky odhadnout, co s ní bude dál.

Je to pochmurné čtení, ale ten konec, ten konec! …

34 09.03.2016

Nebudu vybírat nejlepší ani nejhorší a jen řeknu, že myšlenkový svět pana Horníčka je vskutku neuvěřitelný. V této knize máte možnost číst třeba o setkání člověka s andělem, o povídání dvou čápů nebo o bydlení s nebožtíky. Je to napsáno bláznivě, chytře, zábavně, mrazivě a krátce, přesto v nich M.H. stihne ukázat co jiného ještě chce, jaké jsou jeho skryté obavy; přizná se, že mu není cizí hněv, žárlivost a chtíč; a v některých se - byť prostřednictvím několika (kdoví jestli fiktivních) postav - vyprovokuje k takovému líčení, že čtenářovo podezření, zda se to skutečně stalo, zesílí na maximum.

Já byla nejvíc zvědavá na stranu 31, kde začíná povídka: Rozhovor s paní ve spaní, a nezklamala jsem se. Tady ukázka:
– ,,…Tak do toho. Vezměte nůž, já se trochu rozepnu a píchněte mě do krajiny srdeční.“
– ,,Ne! Nic proti Vám nemám, neznám vás, paní! Jděte si hezky domů a mne, prosím vás, nechte dospat.“
– ,,Tak Vy nechcete? Vy odmítáte likvidovat mne a chcete se dospat? Ne, ne, pane Pěnkavo, tak jednoduché to s námi nebude. Já vím, co by bylo. Až byste se dospal, šel byste někam a někde něco navrhnul, podepsal nebo odhlasoval a já slabá žena a možná ještě mnoho jiných, abychom si pomohli sami! Ne. Mluvil jste dnes o boji bez milosti, tak se čiňte. Mluvil jste o krvi, tak se něčeho chopte a už ať se řine. A žádné výčitky, žádný strach: Když se, vážený pane, kácí les, létají třísky...“

4 07.03.2016

Bezmála dvě stovky zápisků, které mohou rozšířit studnici informací o této české literátce a společnosti vůbec. Jsou to myšlenky na lásku, manželství, mateřství, babičku, služebnost, národnost, Slovensko, hoře, smrt, přátelství, aj. Můžete se o ně opřít, neboť za všemi je uvedeno datum napsání (nebo alespoň rok). A taky proto, že Božena Němcová dokáže vnímat i něco jiného než svůj “malý svět“.

Myslím zvláště ty momenty, kdy se snaží vidět jiné věci než vidí jako manželka a matka. To ustoupí veškerý její smutek, zklamání a výčitky. Přestane Vás bombardovat tím, jak chtěla mít dostatek prostoru pro rozvoj vlastní osobnosti, vlastních schopností, vlastního života, jak chtěla být šťastná. A naopak z ní začne čišet veliká síla a energie.

Doporučuju, a věřím, že Vás některé z nich zaujmou.

6 03.03.2016

Brala jsem jako veliké štěstí, že prostřednictvím téhle publikace budu mít možnost s Madeline strávit pár chvil, že proniknu do jejího světa – do světa, kam k ní nikdo nesmí – a i když to bylo bláhové, doufala jsem, že si Madeline navzdory své izolaci uvědomí moji přítomnost. Ke čtení mě totiž zlákala ta její avizovaná alergie na celý svět. A ano, přiznávám se: čekala jsem nějakou ublíženou neurotičku nebo dívku se zabijáckou minulostí a chmurnými myšlenkami…..Našla jsem však milou dívku, kterou s Ollym nedostaneme pár dní z hlavy.

5 29.02.2016

Po prvních padesáti stránkách jsem se vrátila na začátek, vzala tužku, papír a vypisovala si postupně jména postav, jejich funkce a vazby vůči ostatním. Až na pár výjimek jsem si to všechno nebyla schopna zapamatovat a potřebovala jsem něco k usnadnění orientace. Kniha je totiž postavená na dialogu. Zvláště Moravec a Masaryk toho namluví opravdu dost. Třetí muž s velkým M – Mašín vévodí konci. Svými slovy a hrdinským postojem. Jako by snad ani nevěděl, co je zbabělost, myslel si, že může udělat všechno a nenáviděl ty, kteří se jen dívají a s klidným svědomím z druhých profitují. Získal si mě. Chápala jsem ho. Fandila mu....

A zároveň si uvědomila, že stále je tu někdo, kdo cítí naši slabost a čeká na správný okamžik, aby udeřil. Ano, i dnes! Proto si myslím, že je tento příběh stále aktuální a postavy v něm inspirující. Pro autory i čtenáře.

16 03.02.2016

Chvíli jsem byla víc Jackem a říkala jsem si, že není nic lepšího než být v jedné místnosti s tím, koho máte rádi. Pak jsem se zase víc viděla v Mami a obdivovala jsem jí za její výdrž a optimismus. Ač faktická přítomnost Čerta byla v Pokoji mizivá, jeho působení je dost silné, a to i po tom nejdramatičtějším momentu, za který považuji plánování útěku a útěk samotný. Co jsem ale fakt nečekala bylo, že vynalézavost a spolupráce těch dvou zmizí spolu s nutností být spolu na pár metrech čtverečních. I když je pochopitelné, proč se to tak stalo…
Každopádně: po dočtení knihy jsem se o to víc dívala na oblohu, byla unešená z barev, zvuků a množství lidí na ulicích.

Rozhodně působivý příběh!!!

12 26.01.2016

Ze začátku jsem byla šokovaná tou mírou otevřenosti a fascinovalo mě s kolika lidmi a problémy přijde autor do styku. Děsila jsem se toho, kam tahle psycho-debata povede a zároveň doufala, že to nebude úplná ztráta času. A nebyla. Mnohokrát jsem zadržovala smích. To přiznávám. Pozorovací talent a zachycení těch mnoha prchavých okamžiků (byť s cynickým a ironickým nádechem) je působivé.
Navíc sám autor nenápadně všemi návody dává jednu radu: když jsi v situaci, kterou neumíš vyřešit, jsi z ní paf, jsi nešťastný a nevíš jak se sebrat, představ si, že tomu čelí někdo jiný, vykládá ti o tom, a že aktérem situace vůbec nejsi. Jak prosté, že?!

1 13.01.2016

Dlouho jsem přemýšlela, co o této knize napsat a neodradit Vás. Možná by stačilo říct, že není pro každého. A možná že ne. Takže:
- kniha je opravdu věrna svému podnázvu ,,Legendy, mýty a jiné pravdy“. Konstatuje se v ní totiž všelicos, tj. co kde psali v novinách, jaké z toho byly ohlasy na politické scéně, jak to ovlivnilo ekonomiku + mnoho jmen, lokalit, událostí + spousta vnějších okolností (zaznamenaných i číselně), které byly nějakým způsobem spjaty s životem muže, kterého vidíte na obálce. Aniž by o tom třeba sám v té době věděl.
- nemůžu popřít, že díky nim máte možnost nakouknout do světa gangstersky smýšlejících oligarchů a snad i zvážit jejich silné i slabé stránky. Jak se zdá, jsou skutečně schopni všeho možného. I toho nejhoršího.
- a myslím, že už samotná předmluva a názvy kapitol Vás nalákají. Avšak proto abyste dokázali držet s knihou tempo (=byli v lepší kondici), byste měli mít nemalou předchozí znalost tohoto případu.
- kdo jí nemá, nebude se v tom orientovat; nedá si stejně jako já události z předchozích stran do souvislostí s právě čteným; bude přeskakovat o pár listů dál - v naději, že to tam bude podané jednoduše, bez příkras; a nakonec si najde jinou publikaci.

Nedočetla jsem, takže nehodnotím.

Neskutečné vyprávění plně se soustředící na útěkové dobrodružství jednoho nezlomného člověka, který žije podle následujícího vzorce:
– konstatování předpokládaného/vzniklého problému
– návrh na jeho řešení
– realizace řešení.
Nemělo by Vás proto překvapit, že knihu dokázal oprostit od ufňukaných vzpomínek plných strachu a překvapivě i od negativních zážitků s Němci. Ti zde působí pouze jako organizátoři povinných nástupů a kontrolních prohlídek. A mám pocit, že spolu s narážkami na kvalitu ubytování a stravy jsou v knize zmíněni jen proto, aby čtenář nezapomněl, že se příběh odehrává uprostřed zajateckého tábora.
Útěk z něho se nepovedl napoprvé (to se dočtete hned na obálce knihy). A ano, po každém objevení budované únikové cesty přišel trest. Vyjádřený však jen jediným děsivým slovem: chladírna. Žádné několikahodinové výslechy či mučení. Žádné exemplární popravy, jež by vyprovokovaly jednu či druhou stranu podniknout něco sobeckého, neomaleného, nestatečného; něco, co přeruší veškerou soudržnost, přátelství a notnou dávku štěstí. Nic.
Po potrestání pachatelů následuje další plán těch samých pachatelů a další akce. Obdivný pohled na ně tak nechcete a nemůžete přenastavit. Oni statečně putují dál a dál a dál… až k vytoužené svobodě!

Zkrátka: jsem přesvědčena, že pozitivní nálada a přístup pana Fancyho si každého vnímavého čtenáře získá a bezmocnost “čmuchalů“ si krutě vychutnáte i po těch více jak 70 letech.

Doporučuji! :-)

4 11.01.2016

Ano, to spojení citově strádající ženy a nezávislého muže je už dosti profláknuté, ale na mě stále dobře fungující. Přečetla jsem s ročním odstupem znovu, a znovu jsem se dobře bavila. Ellie a Max jsou pěkná dvojka. :-) Takže, máte-li chuť přečíst si něco oddychovějšího, bez vtíravých slov a s pěknou obálkou (mimochodem - ten telefonující pán mi připomíná fešáka Stephena Amella), do toho!

3 07.01.2016

Na první větu nedejte! Srab není. Z jejího vyprávění čiší statečnost, odhodlání a slušná dávka prozíravosti. Věděla totiž, jak strašně negativně by vyznělo, kdyby se soustředila jen na podrobné vylíčení svých chyb. A tak se dokázala v tom dlouhém a místy opravdu zmatečném monologu plného jmen a všemožných názvů věcí a míst nejen kritizovat, ale i pochválit. Tím si zajistila, že ji její věznitelé pozorně poslouchali, a že se ona sama necítila být jen chudinkou a zlomenou bytostí. Měla obrovskou vnitřní sílu, a to se mi líbilo.

Pozoruhodné vyprávění!!!!

5 31.12.2015

Mělo mě napadnou už na straně 34, že když pachatelem mordu není člověk, ale ďábel, bude to složité vyšetřování. A taky čtení. Nemusí to tak působit na každého, ale já když vidím v textu slovo, kterému nerozumím, potřebuju slovník. Hned. Detektiv Aaron Food s nimi opravdu nešetří a máte možnost je vnímat skoro na každé stránce - ... dynamismus, nekromaniak, inkubus, homunkula, antropometrie, nekromant, hierogram, interpolární, interoptikální,…

A to mě rušilo.

3 10.12.2015

Zhlédla jsem trailer k filmu, prohlídla fotky, nasála atmosféru a pustila se do čtení. Je to pár stránek, pár fragmentů, které tvoří jedinečný celek. Hořký, sentimentální, vtipný, pravdivý a překvapivý. Některé kapitoly mají třeba i pět řádků, přesto na mě nepůsobily uspěchaně. Čiší z nich klid a rozvaha.
Pak přišel zlom - zjevila se femme fatale Brenda Morelová. Jejích pár vět jsou pro mě vrcholem celé knihy a přišlo mi škoda, že nedostala více prostoru. Svou odhodlaností se dokázala probojovat do popředí. A když nad tím tak teď přemýšlím - mezi tím velkým množstvím postav jako jediná dokázala tu pohodu narušit a významně ovlivnit.

Zvláštní kniha. Zkuste to!

6 09.12.2015

Takovéhle romanci se dá uvěřit jen těžko, ale čte se dobře. Škoda proto toho otevřeného konce. Casův styl vyprávění (krátké věty, jízlivé poznámky a puberťácké uvažování) se mi líbil a zabavil mě i těch nekonečných prvních cca 60 stránek než se setká s Annou.
Co se týče expresivních částí s mrtvolami odehrávajících se v uzavřených prostorech – auto, sklep, dům – říkám si, že vidět to v potemnělém kinosálu, tolik bych si to neužila. Strach by mě paralyzoval a nedal by mi čas na fandění a uvažování o tom, že jestliže se ze dvou možností rozhodla Anna pro to odejít, byla to ta těžší z cest.
Těším se na dvojku.

8 08.12.2015

Ačkoliv autorka čerpala z mnoha jiných knih - a získala tak jistě hromadu informací, které by šly zúročit - vypadá to jako nedokonalý článek z wikipedie. Je to poslepované, neosobité, a kapitoly, ve kterých si přijdou na své jen machři přes rozbor písma, rekvizitáři, aj. působí jako nastavovaná kaše. Jo, nechybí tam několik desítek fotek či přehledy nejlepších rolí, ale ty to nezachrání ani omylem. S publikacemi jako: Dobrák od kosti Jindřich Plachta, Gustav Nezval ...Oči spíše sympatické se to nedá srovnat. Jsem z toho zklamaná a podle toho vypadá i moje hodnocení.

Šlo to převyprávět jinak. Motlovsky.

2 08.12.2015

Ano, ze začátku jsem absolutně nechápala, co se to děje, ale musela jsem si přiznat, že tenhle svět by má fantazie vytvořit nedokázala. Je to na celé hony vzdálené tradičním představám o držení smrti mimo dosah, nemluvení o tom, smíření se s velkou bolestí a přitom to má atmosféru, která by se dala krájet.
Líbily se mi ty tučně (a v du-formě psané) vzpomínky na dědu, jež měly skvělé načasování a svou hloubku. A taky Wes. :-) Ten, tomu správcovskému povolání dodal lidský rozměr. Konečně někdo, kdo potřebuje nějaký čas na obnovu energie, má hlad a nesnaží se mít jen čistý seznam.. Doufám, že bude i v druhém díle.

Doporučuju!

8 07.12.2015

Ačkoliv se příběh točí kolem Eleny a Alfréda, větší pozornosti se u mě dočkali druzí dva - Erika a Konrád. Nepřátelé a protipóly, jež ví o moci slov a také to, že budoucnost světa podstatně závisí na tom, co udělají. On vyniká promyšlenou zákeřností a je zatížen mnoha mrtvými. Má totiž lidi, kteří plní to, co od nich chce. Ona je osamocena a má k dispozici pouze tužku a pár kouzelných sešitů. Prostřednictvím příběhů v nich zaznamenaných umožní ostatním, aby věděli, že se něco děje nebo dít bude, a co hlavně: nechá je, aby její slova vnímali, v duchu podrobovali kritice a sami se rozhodovali.

Zamyšleníhodná kniha s krásnou obálkou.

3 04.12.2015

Bylo nádherné sledovat, jak jsou odvážní a mají schopnost přizpůsobit se měnícím se poměrům. jak se všechno odvíjí a na sebe navazuje. Čím byli dál, tím byli silnější. Cítila jsem tu jejich obrovskou radost z drobných úspěchů. A taky kuráž, která přebila hlad, zranění, únavu a vše, co je během té dlouhé cesty vyčerpávalo. Měli štěstí, na které spoléhali a u kterého jsem doufala, že jim nikdy nedojde. Šli dál a dokázali to. Úkol s razítkem absolutní priority - Spartakův sen – splnili. A tak trochu tím na mě apelovali, abych se nebála ve vlastním životě něco změnit.

Doporučuju!!!

3 23.11.2015

Čtivé dialogy, skutečné postavy na skutečných místech a především úžasný střih. Ten bych vyzdvihla. Bylo to lepší než film. Ano, konec byl takový, jaký se dal u takového názvu a za daných okolností předpokládat - Říše zvítězila, ale nikdo nemohl popřít, že čin, který většině Němců připadal nejen zneklidňující, ale přímo nežádoucí, se stal skutečností.

Jiří Šulc není jedním z těch autorů, kteří rádi opisují jeden od druhého a citují se navzájem. To je jasné. Podařilo se mu toto frekventované téma ukázat z jiného úhlu. Čtenářům představil parašutisty ne jako stroje na zabíjení, ale jako (ne)obyčejné muže, kteří si dokázali i v akci uchovat lidskost a trošku té bezstarostnosti. To mě moc bavilo.

38 05.11.2015