Metroušek komentáře u knih

Stejně jako pánové Klimeš, Tabery nebo Szczygieł nám také pan Hampl nastavil přesné zrcadlo, a je jenom na nás, jestli se do něj odvážíme podívat. Byl k nám poměrně milosrdný, a jsem moc rád, že jsem si navzdory obálce a názvu, které se mnou opravdu nesouzní, knihu přečetl. Zdá se mi tak objektivní, jak jen to může být. Jistě, zdaleka všechno v naší zemi není optimální, a často si sám stěžuji. Jenže si pořád uvědomuji, že máme to štěstí žít v zemi, která je v nejrůznějších ukazatelích cca třicátou nejlepší zemí na světě, a to je opravdu slušné. A pro ty, kdo si myslí, že je to díky komunismu, tak bohužel, je to navzdory komunismu. Před sto lety jsme byli na cca patnáctém místě na světě, a měli jsme být daleko výš. Klidně si to ověřte. A od roku 1990 si za to můžeme zejména sami, a z té odpovědnosti se nevyviníme, jakkoli se o to snažíme. Kdy jindy, proboha, měli Češi lepší možnosti než v posledních třiceti letech?! Začínali jsme na velice podobné startovní čáře. A tady už začíná ta "vlčí mha", kterou se Hamplova kniha snaží rozehnat. Většina starší populace se totiž nevyrovnala s komunismem tak, jak by bylo záhodno, a také mnozí vidí "slovanské bratrství" idealizovaně a ideologicky odlišně než např. Borovský a Hampl. Ani v SSSR ani v Rusku byste fakt žít nechtěli, věřte tomu, nebo si tam aspoň na měsíc zajeďte na dovču, nebo do KLDR, do Číny, případně na Kubu. Všude je to jeden a ten samý příběh. Rakousko (které bylo ještě v 50. letech 20. století na naší úrovni) nebo válkou zničené Německo jste už jistě navštívili. Jenže fakta nefakta, emoce pořád pracují a převažují. Přitom by stačilo tak málo. Zrevidovat a dodělat si svoje vlastní domácí úkoly, a dlouhodobě ve volbách podporovat takové změny a nutné reformy, které zajistí dlouhodobou prosperitu naší společnosti, a tím i prospěch nás všech. Místo toho však ty problémy většinou hrneme před sebou, a řešíme pseudoproblémy, které nám navíc často servírují politici proto, aby nemuseli skutečné problémy řešit. Kdo chce, tak to vidí, a těm ostatním to nemusím vysvětlovat. Ostatně to nedokážu vysvětlit ani své vlastní mamince, a tak také pochybuji, že pan Hampl dokáže přesvědčit zabejčenou část národa, čemuž zdejší bídná čtenost tohoto díla nasvědčuje. Ale už jen za tu snahu mu patří velká chvála. Porucha není na jeho vysílači. PS: Pro ty, kdo se snaží zrcadlu nevyhýbat, bych doporučil studii šesti sociálních tříd pro Český rozhlas, která je snadno na internetu dohledatelná. Je dobré vědět, kdo jsme a kam patříme, protože pak se lépe můžeme rozhodnout, kým chceme být, a kam chceme patřit. A také proto jsou knihy autorů jako je pan Hampl velice důležité. Zrcadla jsou tady k tomu, abychom se do nich občas podívali. PPS: Na našem sídlišti žijí přibližně tři tisíce lidí. Na státní svátky již dlouhá léta vyvěšují české vlajky dvě domácnosti, naše a jedna další...

4 15.07.2021

Vážní zájemci o taoismus, či-kung a seriózní pokrok na spirituální cestě v podobě taoistické práce s energií a jejího neustálého zjemňování, by měli zbystřit. Fontáně se tentokrát podařil opravdu kapitální úlovek, neboť Damo Mitchell je jeden z nejváženějších, nejpoctivějších, nejotevřenějších a zároveň nejsrozumitelnějších taoistických autorů naší doby. Taoismus je neuvěřitelně moudré, tisíce let staré a vyvíjené učení, a či-kung a později snad také nei-kung, "vnitřní mistrovství", jehož cílem je dosažení vnitřní přeměny člověka po stránce psychické i fyzické, by zájemci o duchovní pokrok neměli jen tak opominout. Tato kniha je podle mého názoru jedna z nejlepších, jaké jsou člověku, který neumí čínštinu, k dispozici. Na trhu s duchovní literaturou člověk většinou najde papundeklové bedýnky omotané pozlátkem, a uvnitř se nalézá pár zrn a spousta plev. A pak lze najít nepočetné starobylé truhlice, naplněné zrny. Tato kniha je rozhodně jednou z nich. Není to jednoduché čtení, a cvičení je třeba dělat dlouhodobě, ale stojí za to se na tu cestu vydat, a nějakou dobu vydržet. Ty věci dávají smysl životu i smrti, a skutečně fungují, a každý se o tom může přesvědčit již po několika málo měsících. Duchovní nesmrtelnosti asi dosáhne jen málo adeptů, ale pevně věřím, že se každý ujitý kousek cesty vzhůru někde nějak počítá. Rozhodně se pravda jednou ukáže, a mně osobně dávají smysl jen dva výsledky. Buď je svět nesmyslnou hrou v režii náhody, jak tvrdí věda, nebo je to svého druhu "počítačová hra" o mnoha levelech, kde buď donekonečna rotujeme na prvním levelu, nebo se z něj snažíme propracovat na level druhý, tak jak tvrdí východní učení. Třetí možnost, hru s nespravedlivě rozdanými kartami, osobně odmítám, neboť věřím, že Duch je spravedlivý, ale respektuji, že taková verze oslovuje třetinu lidstva. Bravo, pane Mitchelli! Bravo, Fontáno!

4 13.05.2021

Použijeme-li počítačovou analogii, věda si vede poměrně výtečně v oblasti hardwaru, ale v houštinách softwaru se jí daří jen pomálu. Proto se také většina vědců k fenoménu vědomí raději nevyjadřuje. Profesor Horáček se toho odvážil, a jeho kniha rozhovorů je slušný a relativně podnětný filosofický nářez, zejména pokud nečekáme, že někam dorazíme, ale spíše si budeme jako správní pozorovatelé života "vytvářet mapu", a užívat si tu intelektuální jízdu. Obávám se, že se v této oblasti nic moc nového dlouho nedozvíme, a pan Horáček snad alespoň naznačil, kudy by případně mohla vést cesta (zejména neutrální monismus, panpsychismus nebo analogie osvícení v kapitole Kdo se vlastně dívá z balkónu...). Kniha mě stejně jako dosud všechny tzv. vědecké knihy o problematice vědomí utvrdila v názoru, že pokud se někdo chce skutečně zabývat vědomím, musí se zaměřit na kováře a nikoli na kováříčky. Myslím tím samozřejmě buddhismus, jógu a taoismus. Hrubý hardware přenechejme vědě, o jemný hardware nechť se podělí, a software ať raději přenechá těm badatelům, kteří jsou ochotni překročit hranici subjektivity, pokud nechce navždy bloudit v labyrintu jeho houštin a slepých uliček. Howgh!

4 25.03.2021

Souběžně s tím, jak čeští muži přestávají číst knihy, pokud je tedy někdy vůbec masověji četli, rapidně stoupá podíl knih od spisovatelek v naší okresní knihovně, a klesá podíl spisovatelů. Jakkoli jsem pro emancipaci ve všem, kde je to možné, obávám se, že někdy je to na škodu, protože zatím jdou některé věci jako fotbal, skládání symfonií nebo psaní románů lépe mužům, a to rozhodně nejsem žádný macho. (Odborné literatury se to netýká, tam je kvalita vyrovnaná, a rozdíl bych nepoznal. Třeba ale někdy přijdou kvóty shora, a budu si muset pěkně půjčovat knihy genderově vyváženě. Číst je nebudu.) Snažím se jít s dobou, a občas - přiznám se, že z nouze - po románu od spisovatelky sáhnu, ale zatím se moc nechytám, a ani dosud nemám žádnou oblíbenou spisovatelku (ano, ani hvězdná Rowlingová u mě neprošla), jenom některá díla některých spisovatelek hodnotím jako vynikající. Také k této knize mám výhrady, ačkoli téma je rozhodně zajímavé. Francouzka je však rozhodně mohla pojmout francouzštěji, tedy svižněji a lehčeji, ostatně téma k tomu samo vybízí; s těžkopádností se kleptomanie dlouho provozovat nedá. Odborné pasáže jsou pak už úplně mimo. Ale přiznám se, že po přečtení této kleptomanské příručky mám chuť si to také vyzkoušet, a něco si zkusit šlohnout. Asi odolám, ale za některé čtenářky bych ruku do ohně nedal... (:-))

4 04.12.2020

Při čtení Grishamových knížek z prvních dvou dekád 21. století si až příliš často říkám: "Ty blbečku, že sis radši zase po x-té nepřečetl Partnera, Firmu, Případ Pelikán nebo jinou z jeho starších věcí!" Stále častěji se dopouští největšího hříchu spisovatele: nudí čtenáře.

4 09.10.2020

Nejsem si jistý, jestli člověk podle této knihy do stanice Zázračné vyléčení skutečně dorazí, ale tato poctivá kniha je jedním z nejlepších jízdních řádů, jaké jsem četl, a které k té stanici vedou. Rozhodně může člověku pomoci zlepšit kvalitu života, a věřím, že přinejmenším jako podpůrná léčba může pomoci vyléčení. Není to jenom plytké plácání, jako to u podobných knih často bývá.

4 24.08.2020

Nádherné fotografie, a stručné, promyšlené komentáře, vhodné pro širokou veřejnost.

4 14.08.2020

Po delší době opět rozumná, vyvážená, erudovaná a užitečná kniha o výživě. Autor na to šel šikovně, hledáním jakéhosi těžiště tisíců výzkumů vlivu potravy na zdraví lidí i pokusných zvířat. Myslím si, že se mu to hodně povedlo, vyšla z toho velice slušná a chutná střední cesta, a nejen lidé, kteří mají problémy s nadváhou nebo s cukrovkou, ale třeba i padesátníci a senioři by si knihu měli přečíst. Autor podle mého názoru velmi úspěšně pojednal obtížnou problematiku proteinů a tuků, a pochopitelně také oddychové a jednoznačné téma sacharidů. Těžko bych hledal munici proti jeho argumentaci, a to se mi často nestává. Knihu rozhodně doporučuji, je jednou z nejlepších v tomto oboru na našem trhu! O mnoho lepší než zdejší hodnocení. Chyba není v autorovi.

4 04.12.2019

Druhý přešlap Thomase Harrise. Ekonomové znají termín "náklady obětované příležitosti". Harris v sobě bohužel zatím nenašel sílu pokračovat v tom, co mu jde nejlépe, tedy trýznivě, v potu tváře tesat do kamene znepokojivý příběh Hannibala Lectera. To je jeho poslání, a tam ho chceme vidět tvořit. Jeho prvotina i jeho poslední kniha jsou o dvě třídy horší, a pohříchu zbytečné, poněvadž takto umí psát tisíce autorů. Věčná škoda, protože místo průměrné knížky Cari Mora mohlo vzniknout několik kapitol ze života Hannibala, a já stále věřím, že stárnoucí Harris ještě jeden Lecterův příběh dodá. Protože o Hannibalovi dokáže psát jenom jeden člověk: Thomas Harris.

4 29.10.2019

Autor by si jistě zasloužil pět hvězdiček, ale to by nesměl být čtenář tak pozadu za autorovým intelektem. Věřím, že si nadanější lidé se zájmem o ekonomii najdou v rakouské ekonomické škole spoustu zrna.

4 30.08.2019

Mám rád populární ekonomii, protože je poučná a zábavná zároveň. Jen posuďte sami: "DPH: Nejmocnější mechanismus pro vysávání peněz z lidí, který byl kdy vymyšlen." "Dávky (sociální): Výpalné placené jednou skupinou voličů jiné (hlasitější) skupině voličů na příkaz politiků." "Inflace: pohodlný způsob, jak zdanit úspory a příjmy obyvatelstva. Nepřímá dotace ve prospěch dlužníků, včetně vlády." "Sociální dávky: Permanentní předvolební akce: výkup volebních práv za peníze jiných lidí." A bude to stále poučnější a veselejší, protože rozumných vlád a opatření všude ubývá takovou měrou, že jsou dnes téměř raritou (Švýcarsko, Singapur, ???). A dokud nebudou volit jen občané, kteří platí daně, tak to jinak nebude. Nezodpovědní voliči prostě volí nezodpovědné politiky.

4 29.08.2019

Velice čtivý a dobře napsaný krimi thriller, škoda, že je trochu přehlcený, překombinovaný, a závěr mohl být vydařenější. Ale po těch blábolech, které jsem v této oblasti občas nucen pročíst, to bylo docela potěšení.

4 07.08.2019

Pokračování, které na mě sjelo z pásové linky Pattersonovy továrny na thrillery, se bohužel nevyvedlo. Thriller ztratil na důvěryhodnosti, záporáci začali zmatkovat, a nechutně dokonalá hlavní dvojice robotických workoholiků, které bych fakt za rodiče mít nechtěl, pochopitelně musí přežít, aby séériiiijééé mohla pokračóóóváááát. Tuto automatizovanou továrnu už zase dlouho nenavštívím! Hurááááá!

4 08.07.2019

Opravdu nechápu, co se s Grishamem stalo, že začal psát jinak, a bohužel hůře, a především, že mne ve většině svých posledních knih dokáže tak nudit. Obávám se dokonce, že zapomněl i své dříve výborně zvládnuté řemeslo. Námět a začátek bývají dobré, ale pak se něco zvrtne, a zbytek knihy se dá možná letmo pročíst, ale přečíst, to už je utrpení. Sám si docela plním předsevzetí, že ve stáří chci být malým chlapcem. Že by si Grisham předsevzal, že se z profesionála stane amatérem?! Pak je na nejlepší cestě.

4 19.02.2019

Vlastní životopisy čtu málokdy, a po čtení rozporuplných recenzí jsem byl na knihu dost zvědavý. Dopadlo to slušně. Autorka měla nepochybně zajímavý život, a zejména štěstí na zajímavé lidi z disidentské bohémy. Při její předvídavé snaze o zdokumentování svého života, otevřenosti a schopnosti psát je to dobrý dokument doby. První část se mi líbila nejvíce, a myslím, že autorka udělala chybu, že další části rozsekala deníkovými záznamy a citacemi dopisů. Ty věci mohla klidně popsat svými příhodnými slovy a větami, a nejdůležitější dokumenty pak přidat do přílohy s patřičnými odkazy. Doufám, že časem napíše o svých spirituálních zážitcích a cestách. Má na to.

4 08.01.2019

Moudrá kniha, jako už buddhistické knihy bývají. Jen jeden citát: "Pokud dojde ke ztrátě lásky ve vaší mysli a jiné bytosti vnímáte jako nepřátele, pak bez ohledu na to, jak jste chytří, vzdělaní nebo jakým materiálním komfortem oplýváte, bude následovat jen utrpení a zmatenost." Toto bych nechal vytesat ve sněmovně hned vedle "T. G. Masaryk Zasloužil se o stát", a vepsat jako motto nekrologu i pravdivé biografie jistého žlučovitého, uječeného, prolhaného, křiváckého, bohatého ubožáka.

4 14.10.2018

Je osvěžující, když v naší rozkmitané době píše inteligentní člověk politicky nekorektně, a dokáže si přitom udržovat úroveň, bez hulvátství, podbízení se, primitivismu a ubožáctví. Lidé jako Sarrazin, Hazlitt nebo Lomborg nám pomáhají tříbit si úsudek, ověřovat si vlastní tušení, hledat tu správnou rovnováhu jak by se měla společnost vyvíjet, aby nezakrňovala ani nebyla vedena pofidérními politruky dobra či zla jako oslík za mrkvičkou. A opět se musím zastat přirozeného řádu věcí, který je neustále mršen různými idejemi a lidskou chamtivostí. Jenže komunismus, sociální stát, globalizace, islámský dogmatismus, neudržitelná migrace a další jevy posledního půlstoletí přirozený řád věcí řádně pochroumaly, a my se v této pádící době setkáváme s karmou, kterou za sebou vlečou. Vskutku není normální, aby přistěhovalci brali 60% středního příjmu v zemi, k jejímuž historickému bohatství ničím nepřispěli a - kromě plození dalších človíčků s nataženou dlaní - nepřispívají. Především není normální společnost, která toto připustí. Jenže to je jenom jeden z nepřirozených jevů, které kolem sebe vidíme, a které nemusím popisovat. Jak z toho ven? Nejlepší je vždycky začít sám u sebe, a ne si ulehčovat svou práci a čistit své svědomí špiněním druhých. A většina z nás tam klidně může i skončit, protože ta práce na sobě je úmorná a nekonečná, zejména pokud začneme v pozdějším věku. Průběžně si čistit mysl i tělo od nánosů balastu a sraček, které se na ně během desetiletí života nalepily, je velmi prospěšné, a současně můžeme zapracovat na vztazích v rámci rodiny, přátel a kolegů. A kdo z nás může říci, že toto vše má dobře ošetřeno?! (Já rozhodně ne.) Pak člověk možná zjistí, že ten svět není až tak špatný, protože těžko můžeme zodpovídat za balast a sračky, které si v sobě nesou jiní, neznámí, cizí lidé, a potažmo některé celé národy, a protože ten kruh, který v sobě a kolem sebe máme, a v němž máme nějaký reálnější vliv, je relativně čistý a dobrý. A když takových kruhů bude hodně, přirozený řád věcí se uspořádá sám, a svět bude takový, jaký je. Báječné místo k narození! Znáte snad lepší?

4 18.08.2018

Peteru Russellovi vděčím za mnohé. Jeho kniha Od vědy k Bohu mi ukázala přijatelnou a důvěryhodnou cestu jak spojit spiritualitu s vědou, Starého Mistra a Buddhu s kvantovou fyzikou, a tak propojit dva nesourodé pohledy a světy lidského poznání. Nikdy jsem nelitoval, že jsem se tou cestou před lety dal, přestože mi hodně změnila náhled na život, lidstvo i svět. Okno v čase je možná už trochu zastaralé, protože podobné pojetí má několik dalších uznávaných autorů, a jednotlivé věci jsou celkem známé. Přesto má kniha pro řadu lidí význam jako shrnutí tématu a načrtnutí nového paradigmatu, který si snad časem získá silnější zastoupení ve vědě, než je tomu dnes, a pomůže znovunastolit nějakou rovnováhu věcí. Je třeba bít na poplach, protože rychlost vývoje lidstva, devastace životního prostředí a vybíjení či zotročování ostatních živočišných druhů je vskutku na pováženou. Rád bych sdílel Russellův střízlivě optimistický přístup, kdy věří, že úprk lidstva za horizont skončí nějakým zázrakem pozitivním vyvrcholením evolučního vývoje lidstva, ale není mi dáno. Vůbec v nějaký kolektivní vývoj, natož pak duchovní pokrok celého lidstva, nevěřím. Vždycky jde o vývoj konkrétního jedince, přesněji řečeno o vývoj konkrétní inkarnace. A od splachovacího pojišťováka k amazonskému Indiánovi, nebo od taoistického poustevníka v asijských horách k českému neflexibilnímu pohodářovi jsou to takové vzdálenosti, že těžko věřím, že tito lidé žijí na stejné planetě, natož že by se vyvíjeli nějak společně s celým lidstvem. Je to tedy na nás, na každém z nás. Jestli tenhle svět pomůžeme zdevastovat, nebo přispět k tomu, aby byl aspoň o trošínku lepší. A proto jsou takové knihy hodně důležité. Jdou totiž k jádru stěžejního problému, který je jinak zakrytý mračny pseudoproblémů, lží, reklam a jiných výplodů ega.

4 15.08.2018

Vědomí je zřejmě tím nejzáhadnějším jevem, který existuje. Jsou dva způsoby, jak je zkoumat, vnější (věda se snaží vědomí zkoumat "zvenčí", kategorizovat je a rozkládat na menší částečky) a vnitřní (vědomí se snaží zkoumat samo sebe přímou cestou). Po letech zklamávání prvním přístupem jsem nalezl útočiště v přístupu druhém. Společně s některými, zejména východními, učeními věřím, že jsou dva druhy vědomí či mysli. Základní vědomí, Bytí, které tvoří podklad našemu světu, a běžná mysl, zvaná též ego, kterou tvoří naše vlastní životní zkušenost. Ego je podle mne v duchovní literatuře často špatně chápáno a až příliš odsuzováno. Ego je jako oheň: je to dobrý sluha, dobrý poslíček, jak říká David Wagner, ale zlý pán. A tady se dostávám k pojetí, které zastává Eckhart Tolle. Obávám se, že ego skutečně pracuje většinou tak, že zcela ovládne svého nosiče, a že téměř zcela odřízne přístup nosiče k podkladovému vědomí. Výsledkem je svět, ve kterém žijeme. Svět, kde řada eg ovládá většinu bohatství světa, často jenom díky tomu, že se narodila do správné rodiny. Svět, kde spolupracujeme jenom když a proto, že musíme, spíše než protože win-win je ta nejlepší zásada, a lose-lose ta nejhorší. Svět, kde je vědomí vyhoštěno až na nejnezbytnější výspu na konci lidského světa, a kde nosič kmitá jako šílený pod bičem svého vlastního ega a eg na něj nějakým způsobem navázaných cizích nosičů. Nemusíme chodit daleko, stačí se podívat na ty, které si volíme, na naše dva poslední prezidenty, nebo na některé z našich premiérů, s tím posledním v čele. Všichni jsou poslušnými nevolníky svého ega, zapřažení jako volové (nic ve zlém, to je jenom příměr) ve svém chomoutu, pohánění bičem svého vlastního ega, které si tak trpělivě a umně vykrmili a vymazlili. Rád bych skončil tak optimisticky, jak si to Tolle a jemu podobní hlasatelé lásky představují, ale už jsem toho dost zažil a promyslel, a tak vůbec nevěřím, že nás čeká nějaký Věk Vodnáře nebo dokonce osvícení celého lidstva. Už jste někdy slyšeli Klause, Zemana nebo Babiše zauvažovat o tom, že by se mohli mýlit, a provést byť jen soukromou sebereflexi? Kdepak, toho bohdá nebude. Každý z nás se musí snažit své ego umenšovat a zvládnout sám. A to je přetěžký úkol, protože ego chce hlavně růst a ovládat. A proto také náš svět vypadá tak, jak vypadá, a většina z těch, kteří svět ovládají, jsou sami největšími nevolníky svých eg. Vždyť každý z nás musí, stejně jako hrdinové Voltairova Candida, obdělávat svoji zahrádku. To, že se nám ji někdo jiný se zbytnělým egem snaží obdělat podle svého gusta, a my mu to dovolíme, abychom si ulehčili práci, nám nepomůže. Začít musíme sami u sebe. A čím výše si stojíme, tím více musíme obdělávat svoje veliké zahrádky a zmenšovat svá patologicky zduřelá ega. A jak vidno, zahrádky mnohých tzv. "elit" jsou nejen zaplevelené, ale i postříkané škodlivými chemikáliemi a nezřídka i napalmem. Nenechejme jejich porobené nosiče eg ovládat naše životy. Obdělávejme svoje zahrádky, a snad bouřlivým mrakem našeho ega zableskne matné světlo našeho skutečného vědomí... Tolleho kniha je jednou z nejlepších knih, které nám tuto zapeklitou problematiku pomohou pochopit a ukázat nám cestu. Soustředit se na chvíli na svůj dech zvládne každý. Zavřít oči a vnímat své dlaně také. A když se dostaví první výsledky, zjistíme, jak je to příjemné. Pak můžeme začít trochu meditovat, stačí sedět a nechat všechno špatné a nepříjemné odtékat z těla dolů. A jak se běžná mysl bude ztišovat, začne se postupně vynořovat tichá, jemná, přívětivá a moudrá základní mysl, Bytí se začne rozšiřovat a obohacovat náš život. A pokud na Královské cestě vydržíme, možná se někdy dočkáme zážitku Boží Přítomnosti a dalších neobvyklých, sladkých plodů naší práce. Věru, stojí za to vydat se na tuto cestu a překonat začátečnické období! (Zájemcům doporučuji svůj seznam slušné spirituální literatury na tomto webu.)

4 03.07.2018

Na Langdonův kolotoč si sedám pravidelně, ale poslední tři jízdy mne opravdu zklamaly. Brown se od Inferna snaží rozlousknout základní otázky naší existence, ale moc se mu to nedaří. Přes poctivé studium problematiky je to plytké, dělané podle jednoho mustru, a rychle to vyšumí jako limonáda. Nejhorší na tom je, že počátek románů vzbudí naděje, které jsou nejpozději od půlky románu - jistě nechtěně - zklamávány, a díla se stávají tak nepřesvědčivými, že se téměř nedají dočíst. Proboha, odkdy se v thrillerech ve finiši zpomaluje tempo?! Opravdu se děsím, že se z toho zase nějaký nešťastník pokusí za velké prachy vyrobit "blockbuster". "Díky" Langdonovi jsem se přestal na Hanksovy filmy úplně dívat, už mu nevěřím, a Brownovi také ne.

4 28.03.2018