Metroušek komentáře u knih

Ani jsem nechtěl psát komentář, protože toto je opravdu mistrovské a úctyhodné, dokonce bych snad řekl definitivní románové dílo o atentátu na tu zrůdu. Píšu jenom proto, abych zdůraznil, že zdejší extrémně vysoké hodnocení je zcela zasloužené, což bohužel není pravidlem. Bravo!

26 18.12.2020

Zásadní, poctivá, potřebná a velice dobře podložená kniha, přesně a politicky nekorektně zrcadlící současné rozpoložení Evropy, jejích starých i nových obyvatel, a jejího politického "výkvětu". Cožpak původní obyvatelé, ti ji ani číst nemusí, aby měli v současném myšlenkovém galimatyáši vcelku svým způsobem jasno, ale pro politiky by to měla být povinná četba, ačkoli by si z ní jistě většinou vybrali potvrzení své, ehm, "vize" (roz. větší moc a více peněz). Kdopak z nich tuší, že "kultura a společnost nejsou vymožeností jen těch, kteří se tu náhodou svého zrození právě nacházejí, nýbrž jsou nepsanou smlouvou mezi mrtvými, živými a dosud nenarozenými"? Kdopak z nich chápe a praktikuje, že politikové jsou pověřenými správci majetku vytvořeného generacemi, který nelze rozdávat, zpronevěřovat či rozkrádat, ale rozvážně a svědomitě spravovat a nechat pracovat a rozmnožovat? Pokud by si politikové zachovali zdravý rozum, smysl pro reálný život a dodržovali platné, byť nedokonalé zákony, zvládli by nejen migrační krizi s nadhledem, a nedopustili by pouštění žilou zbohatlické, vyžilé a změkčilé Evropě, tomuto přitažlivému (Leno)ráji na zemi, této neudržitelné anomálii: 7% obyvatel a 25% HDP světa, avšak polovina všech sociálních výdajů na světě, a nástup s největší pravděpodobností ještě daleko horších politiků jako následek své špatné práce. Bohužel, nepovedlo se, nezvládli jsme to, a následky s námi budou po řadu let. S autorovým logickým, přesným a nemilosrdným hodnocením stavu věcí musím souhlasit, ačkoli se domnívám, že význam křesťanského dědictví přeceňuje, neb je v Evropě téměř mrtvé, a ani mi té pauliánské verze není líto, vždyť "po jejich ovoci poznáte je". Avšak překonat vzniklé vakuum, navázat na myšlenkové výboje osvícenství a vědy, základů naší současné svobody, prosperity a řádu, a dospět až k nenáboženské víře, protože bez víry není systém člověka propojený a komplexní, ať už si to dotyčný uvědomuje nebo ne, to je nemalý úkol, a vůbec se nedivím, že většina Evropanů na vertikalitu rezignuje a spokojí se s menšími cíli materiálního blahobytu, poklidného vyžití, a konzumace popkultury. Tato nepřítomnost nebo nedostatečnost vnitřního kompasu však napomáhá všudypřítomné manipulaci a záměrnému, nepřehlednému chaosu, který mnozí demagogové dovedou zneužít ke svým zištným cílům, jak můžeme dnes a denně vidět. Co jsme si nadrobili...

22 16.05.2019

Člověk je tvor hravý. Mezi mnoha hrami, které hraji, jsou Hra na veselou skromnost, kterou jsem se naučil od Miloslava Nevrlého v knize Karpatské hry, v níž ale nejsem moc úspěšný, protože přes vší snahu a přes můj mužský odpor a ženuščin nežensky vlažný přístup k nakupování se náš byt stejně časem zaplní dalšími věcmi, a Hra na kontejner, kterou občas hrajeme, kdy se snažíme protřídit byt od věcí, které pro nás ztratily hodnotu, a které lze často poslat dál. Marie Kondo však hraje Hru na kontejner na profesionální úrovni, a já s hanbou přiznávám, že jsem byl dosud pouhý amatér a břídil. Tahle kniha je fantastická, a nevěřte tomu, že by pro vás nebyla užitečná. Velice této moudré Japonce rozumím. Štěstí nenajdeme venku, ale uvnitř sebe. "Mít" je dobré, a jsem rád, že "mám". "Být" je ale ještě lepší, a jsem rád, že "jsem". A tak jsem se dal do práce. Nejprve jsem k nevěřícnému pobavení manželky "osvobodil" ponožky a pyžama, a viděl jsem, že je to dobré. Ba co víc, při skládání oblečení "KonMari" způsobem jsem znovu poznal pocit, který jsem dlouho nezažil, a který skládání komínků na vojně a v manželství vybudit nedokázaly. Pocit prvňáčka, který se učí důležité věci od paní učitelky, a má z jejich dělání radost, protože věří, že je správné to tím způsobem dělat, a je pyšný na to, že to umí. Také na dovolené se mi tento způsob uskladnění věcí v kufru hodil. Nebylo třeba vybalovat a další den zase balit celý kufr. KonMari Rules! V příštích měsících se budu postupně snažit "osvobodit" pokud možno celý byt, a tím do jisté míry i sebe, protože oba tyto okruhy jsou propojené. Někdo si ovšem sračky uvnitř sebe, poctivě schraňované po celý život, uchovává jako svatý grál, a pak KonMari nemá takový efekt... Doporučuji tudíž i vnitřní úklid, trochu večerní meditace, pouštět věci ze sebe dolů do země, učit se odpouštět, vybírat si nestračkovité lidi a prostředí... Ženuška už také postupně na KonMari najíždí. Věřím, že tahle kniha může hodně pomoci každému z nás, majících to štěstí žít v konzumní době, kdy s námi kromě různých pošahanců orají i věci. Svět by byl lepší, kdyby lidé častěji hráli tyto dvě hry. Tak si pojďte hrát...

21 11.05.2018

Jedna z knih mého života, jedna z těch (ne)mála, jejichž postavy jsou pro mne tak živé, jako by to byly skutečné bytosti. Plná nádherné melancholie, přesných postřehů, s některými postupně se naplňujícími předpověďmi. Tevis nemohl znát závislost na internetu a mobilních telefonech, ale vystačil si s jinými prostředky. Robotizaci a její důsledky zřejmě vystihl skvěle. Možná se opravdu časem "ubavíme k smrti". Jako hudba se mi k této knize hodí Animals od Pink Floyd, první album King Crimson nebo třeba skladbička Whispers a některé další od Visage. Kniha by si zasloužila zfilmování; inteligentních scénářů zase tolik není. Je příznačné, že třeba v naší okresní knihovně je zrovna Zpěv drozda jenom ve skladu na vyžádání, takže se o něm většina čtenářů vůbec nedozví... Nové, vykalkulované, povrchně napsané škváry jsou přece lepší, že?! V naší knihovně pro dospělé jsou navíc čtenářky v naprosté přesile, dospělého čtenáře aby pohledal; dnešní muži zřejmě téměř nečtou. Nové přírůstky v naší knihovně se tedy ve značné míře soustřeďují na romány pro ženy a dívky (aneb moderní variace na červenou knihovnu) a na krimi. A tato poptávka postupně vytlačuje kvalitní literaturu z polic, protože místa není dost.

21 10.01.2018

Skvělý nápad, dotažený po všech stránkách. Nebylo by špatné, kdyby autor mohl takto vyzpovídat každého z nás, nejlépe po padesátce, a kdyby z nás dostal podobně upřímné a syrové výpovědi. Bylo by zajímavé zjistit, kdo z nás svůj vyměřený čas využil zrovna tak, jak ho využil, a proč. Co se nám honí v hlavě, a co se většinou bojíme nebo stydíme říci navenek. Většinou však žijeme tak, jak je to v angličtině právem nazýváno "krysími dostihy". Tedy permanentně v poklusu, povzbuzováni roztěkaným duchem doby, řvavými médii, všelijakými bližními i nebližními, a v neposlední řadě svým žíznivým a žravým egem, toužícím vlastnit a zažít víc a víc. Sebereflexe bolí, to je známá věc. O to zajímavější pak je číst zpovědi těch, kdo dobrovolně žijí celá léta sami poblíž civilizace, a sami čelí svému zvolenému, skromnému způsobu života, a jsou většinu času sami se svou vlastní myslí. Jak asi při četbě knihy zjistíme, neznamená to automaticky patent na moudrost, avšak odvahu čelit vnější i vnitřní realitě a vnějším i vnitřním bludům těmto lidem upřít nemůžeme. Jejich zkušenost je důležitá, zejména v době, kdy nás permanentně masíruje tolik rozličných entit, že většinou ani sami nevíme odkud přicházíme, kdo jsme a kam kráčíme. Je snadné tyto samotáře odsoudit jako blázny, ale možná je opravdu lepší zešílet v divočině, než skončit v důchodu jako bezduchá, zmatená, naštvaná a vnitřně prázdná loutka, voděná letáky supermarketů, PR politických vyčůránků a dalšími manipulátory davů. Kolik moudrých starých lidí vlastně známe? A čím to je, že je jich tak málo?! Bylo to tak vždycky, nebo je to příznak naší doby? Kdo ví... Pár alb, která mne k tématu napadají: Klaus Wiese - El-Hadra, Max Richter - Perfect Sense, Mike Oldfield - Hergest Ridge, Mike Oldfield - Return to Ommadawn, Scott and Michell - Tibetan Chakra Meditation, Jaromír Nohavica - Divné století, Ota Petřina - Super-robot, Chants of India, Robert Slap - Gayatri Mantra. (Burzumovo Daudi Baldrs asi vydýchá málokdo...)

19 31.05.2018

Nesmrtelná kniha statečného spisovatele, který ve zkratce shrnul osobní tragédii a proměnu bojovníka proti fašismu a bojovníka za lepší zítřky v odpornou chodící mrtvolu komunistického papaláše, a kterou můžeme považovat za podobenství vývoje celého komunistického režimu u nás. Varovné poselství pro každého politika či jiného mocného muže či ženu, které by si měli přečíst, podtrhat a mít permanentně na nočním stolku jako připomínku nutnosti sebereflexe a včasného vycouvání ze situace, když moc začne chutnat moc. Když jsem tuto knihu kdysi za normalizace potají četl a vlastnil, nedokázal jsem si představit, že by mohla být nadčasová a stále aktuální. Já fůl, jak jsem byl naivní! Že, Zemane, Klausi, Paroubku, Topolánku, Babiši, a vy ostatní, a vy další, kteří ještě přijdete a poznáte lahodně omamnou chuť moci?! Musí to být něco jako lidské maso pro lidožrouty. Naprosto opojný pocit, baštit moc a vystavovat svoje pozlátkové, pošahané ego jako vypasený pivní pupek!

19 11.10.2017

Blake vytvořil velice silný příběh o hledání svého já a svého místa ve světě, a o vlivu velkých, fatálních změn na život komunit a jednotlivců, a velmi dobře ho pojednal. Je vidět, že do své prvotiny vložil mnoho ze své osobnosti a svých životních zkušeností. Jistá romantizace Komančů - které si jinak není třeba idealizovat - tu není na škodu, ale k prospěchu věci. Jaká to chamtivost, zuřivost, agresivita, nadřazenost a bezohlednost poháněla bílé kolonisty a vojáky na cestě na západ Severní Ameriky! Kniha stojí za opětovné přečtení. Mrzí mě, že se u nás vžil poněkud přiblblý název díla i filmu. (Ten, jenž) "Tančí s vlky" by mi sedlo mnohem víc. Knihu i neméně zdařilý film mám moc rád. Dobře vím, jak je těžké najít a vyjádřit své já, a najít své místo ve světě, kde mnoho z nás jsou na tom stejně jako Sinuhet, Ten jenž je osamělý.

18 17.10.2019

Pro mladší, aby věděli, co to byl samizdat. Kamarádu Honzovi se jednou za socialismu dostali do ruky zakázaní Černí baroni. Koupil si tenké průklepové papíry a kopíráky, vložil pět průklepáků a čtyři kopíráky do psacího stroje, a začal dvěma prsty ťukat neboli datlovat. A své dílo za čas zdárně dokončil. Jeden výtisk si nechal, a čtyři dal přátelům. Byl jsem jedním z nich. Svého strojopisu si patřičně vážím.

18 14.03.2017

Přečetl jsem tisíce knih, ale pokud bych měl vybrat jednu z nich, nezaváhal bych, a vybral bych Waltariho Egypťana Sinuheta v kongeniálním překladu Marty Hellmuthové, budiž jim země lehká. Časy, civilizace, země, kultury a režimy se mění, ale lidé zůstávají stále stejní, a pořád hrají ty stejné, věčné hry. Tento moudrý historický román je psaný nádherným starobylým jazykem, který ve vás ještě nějakou dobu po přečtení bude rezonovat. Nenechte se o něj připravit!

17 05.02.2017

Nedat plný počet hvězdiček monumentálnímu dílu, při jehož čtení se nelze ubránit úžasu, že může být dílem jednoho "starobního důchodce" a ne kolektivu autorů, by byla ostuda nikoli autora, ale zapšklého čtenáře hnidopicha. Bezpochyby se časem nějaký najde, ale já to rozhodně nebudu! Mistr Čornej erudovaně, věrně a plasticky líčí život a kontroverzní dílo svého hrdiny, jeho osobnost a dobu divokého kvasu a rozpolcenosti společnosti. Díky svému poučenému vhledu do myšlení lidí počátku 15. století velmi dobře popisuje duchovní rozměr husitství a křesťanské ideály i další motivy, které Žižku poháněly k tomu, aby jednal tak, jak jednal. Je to sice podáno hódně podrobně, ale zároveň je to psáno velice zajímavě, a tak není mrháním času se do jedné z nejzajímavějších etap našich pohnutých dějin na delší dobu ponořit.

15 13.10.2020

Doufal jsem, že to bude opět za pět, ale stejně jsem spokojený, a děkuji Prostoru za další výpravnou, dotaženou knihu. Je osvěžující číst otázky empatického tazatele, i poctivé, syrové, v lecčems jaksi starosvětské odpovědi lidí, kteří netráví svůj čas tam, "kde je to celé ze středu vymknuté, šíleně roztočené", v komfortu, informační mlze (podle výzkumu přijímáme za den tolik informací, jako člověk před sto lety za celý rok) a téměř permanentním soužití s jinými lidmi se všemi klady i zápory jako většina z nás, ale v tichu, které často přináší trochu jiné poznání, jistou moudrost, a v neposlední řadě vertikalitu, o kterou se většina z nás dobrovolně ořezala do té míry, že paradoxně ani trochu nechybí. Je dobré, důležité a povzbuzující vědět, že takoví lidé vedle nás stále žijí, a o čem zrovna oni přemýšlejí. (O čem přemýšlí většina z ostatních, víme většinou o mnoho víc, než bychom vědět chtěli.) A že se takový člověk "ocitá blíž centru nenásilného a přirozeného běhu věcí", kde "v míru všecko plyne a vzájemně se přátelsky stýká". Prostě jako v nebi, jenže jinak.

15 13.12.2019

Po téměř čtyřech desetiletích jsem si knihu znovu přečetl. Život je dneska mnohem rychlejší, kulisy se změnily, ale herci stále hrají podobné role. Pan Chevallier by se dnes jako nelítostný pozorovatel např. politické scény docela vyřádil. Je také výborný, byť velmi rozvláčný vypravěč, a vypravěčů je v dnešní literatuře strašně málo. Naše povrchní, těkavá doba jim logicky moc nepřeje. Tak za ně buďme vděční.

15 21.01.2019

Precizně, ale až příliš "poněmecku" detailně a odborně popsaný celoevropský výpadek elektřiny, takže celý ten thriller se v tom trochu ztrácí. Čekal jsem ještě o něco víc. Ale poukazovat na přílišnou složitost a nebezpečnou křehkost současného stupně vývoje civilizace (např. díky elektřině za sebou máme cca 200 neviditelných sluhů, kteří vypnutím proudu přestanou pracovat) není nikdy na škodu... než bude opravdu pozdě. Neffovy české blackouty Tma a Tma 2.0 ve mně však zanechaly větší dojem...

15 19.05.2018

Zásadní knížka, nejen jako sci-fi. Jsou dva druhy lidí: ti, kteří čtou, a ti, kteří nečtou. Jsem rád, že patřím tam, kam patřím.

Nejlepší kniha, jakou jsem kdy četl. Sinuhet se mi prostě vždycky ze všech těch hodně tisíců mnou přečtených knih vynoří jako první, stejně tak jako Tenkrát na Západě u filmů. Velice se mi líbí efekt, že když ji čtu delší dobu, začínám myslet tím nádherným jazykem, který tak skvěle přeložila Marta Hellmuthová. Na pár hodin pak pluji moderním světem, a vnímám ho jako Sinuhet, Ten jenž jest osamělý.

15 22.02.2017

Osvícenému vydavatelství ANAG se podařil další počin, který by mohl zaujmout jak materialistické tak spirituální hledače. Je to jeden z nejlepších pokusů na českém knižním trhu, které se snaží o skloubení zdánlivě nesmiřitelného - vědy a spirituality. Možná se nebude líbit ani jedné z těchto dvou skupin, ale přinejmenším je to další výzva pro sisyfáky, aby se snažili Goswamiho pojetí vyvrátit. Docela se těším na jejich recenze. Už několikrát jsem zde kritizoval tristní výkon, který věda soustavně předvádí při vysvětlování vědomí, toho tak základního jevu naší reality. Nyní mohu s potěšením napsat, že tato kniha mé nemalé nároky splňuje. Přečtěte si ji. Je to sice slušný intelektuální nářez (klobouk dolů před překladatelem), ale stojí to za to. 

"V současnosti jsme svědky zásadního zmatení prostupujícího světem prakticky ve všech oblastech," začíná Goswami kapitolu Integrace vědy a spirituality. Napsal to před téměř třiceti lety, ale už dávno to nebylo tak aktuální jako dneska. Příkladů si jistě každý z vás dosadí přehršel. Pominu politiku, marketing, politickou korektnost, fake news, očkování, covid, ekologii a podobné oblasti, a budu se soustředit na problematiku vědomí. Je neuvěřitelné, kolik předních vědců i pěšáků vědy se spokojí se současným (pseudo)vědeckým (sorry, neboť nedokázaným, případně vyvráceným) paradigmatem.

Goswami reaguje na (pro zkostnatělou vědu) značně nepříjemné, experimentálně dokázané a v praxi použité úspěchy kvantové fyziky, a snaží se předestřít idealistickou vědu, která bere vědomí jako prvotní. Postupně rozebírá a vysvětluje experimenty a zákony nové fyziky, a vychází mu z toho překvapivé, ale pro mnohé přemýšlivé a nepředpojaté čtenáře poměrně logické vysvětlení.

Dokud věda nezačne brát vědomí odpovědněji, tedy tak jak je vzala kvantová fyzika, a neučiní z toho případné závěry, dosáhne sice úžasných a přínosných výsledků, ale její fundamentální principy budou nadále zcela mylné. Alespoň Goswami je podle mne docela přesvědčivě na základě důkazů vyvrací. A jak tedy ten borec vidí Vesmír, vědomí a roli člověka nebo jiné myslící bytosti, která je schopna vědomého pozorování?

"Vesmír existuje v transcendentní doméně jako beztvará potencialita, a to v nesčetných možných varietách, a projevuje se jako manifestní, tedy mající určitou podobu, pouze tehdy, je-li pozorován vědomými bytostmi."

"Žádný objekt v časoprostoru neexistuje, pokud jej nepozoruje subjekt nadaný vědomím."

"Mimo vědomí neexistuje nic."

"Každé pozorování vytváří kauzální cestu či průchod ve struktuře posibilit v transcendentní doméně reality. Jakmile je volba učiněna, jsou všechny cesty vyjma jediné vyloučeny ze světa manifestace."

"Mozek je interaktivní systém, jehož kvantově-mechanická makrostruktura je důležitým doplňkem souboru neuronů v klasickém pojetí."

"Mozek-mysl je duální kvantový systém / měřicí aparát. Vesmír je si sám sebe vědom skrze nás samotné."

Ano, tak mohou znít základní postuláty idealistické vědy, která jinými slovy říká totéž co mysticismus, a také to, co instinktivně a pochopitelně daleko jednodušeji, nesprávněji a primitivněji cítí a cítila většina lidí, kteří na Zemi žijí a žili. Částečně nepochopení vědců chápu, protože idealismus znají většinou z učení různých náboženství, která poselství mystiků zjednoduší, přežvýkají, rozmělní, pozmění, využijí a někdy i zprzní a zneužijí.

Jenže Vědomí / Ducha si opravdu nemůžeme představovat jako lehce senilního staříka na obláčku mezi Zemí a Měsícem nebo jako cholerického Hospodina. Kdo chce pochopit, co je Vědomí / Duch, musí se obtěžovat číst a pochopit mystiky, zejména pak východní mystiky (zvláště pak taoisty a indické a tibetské mystiky, kteří jsou svého druhu skutečnými vědci), a optimálně se také osobně seznámit s vědomím a jemnými energiemi prostřednictvím meditace a energetických cvičení (jako či-kung, tajči, jóga nebo taoistická vnitřní cvičení). Teprve pak snad zjistí, že dosud znal jenom ego, svou běžnou mysl, a že se teprve nyní propracoval ke skrytému fenoménu vědomí, které staří, poučení, moudří taoisté označili tajemným slovem TAO. Snad také pozná, že k Pravdě lze dospět jak mystickou, tak (kvantově) vědeckou cestou, jak to dokládá tato kniha, a nikoli tím, že vědomí degradujeme nebo je v rámci zachování "objektivity" pyšně a pošetile ignorujeme, a na své nevědomosti lpíme, a nadřazeně zlehčujeme naprosto relevantní námitky odpůrců.
 
Osobně věřím (a s povděkem kvituji, že mě tato kniha tak vědecky utvrzuje v mém nikoli lehko nabytém přesvědčení), že tento Vesmír je úžasná iluze Vědomí / Ducha, který chce vidět, vnímat a zažívat své Dílo. A na lidech a podobných bytostech záleží, co si z toho Díla vyberou, a co se tudíž stane skutečností. Jenom to se vynoří z potenciálů, a "zatuhne" do toho, co vnímáme jako "objektivní realitu", oddělenou od našeho "já". Nic víc opravdu neexistuje a nikdy neexistovalo. Zkuste o tom chvíli přemýšlet, je to velice poučné, a možná to leccos záhadného vysvětluje. Nějaký moudrý mystik řekl něco v tom smyslu, že svět je "zamrzlý sen".

(Pokud se chcete opravdu dobře pobavit, tak se zamyslete nad implikacemi výše uvedeného odstavce. Když jsem se před léty dobral podobného smýšlení, tak jsem se hodně nasmál. Zejména dvě implikace z dávné i nedávné historie, které začínají v češtině i v angličtině na "D", respektive na "M", jsou skutečně legrační a přitom objevné. Osobně věřím, že Vědomí / Duch má silný smysl pro humor, a je jenom naší chybou, že si to často nedokážeme uvědomit, a bereme tu Hru až příliš vážně.)

Jenže svět je tak záhadný a podivuhodný, že možná nakonec zjistíme, že pravdu měl překvapivě básník J. H. Krchovský, který tvrdí:

"Je šťasten ten, kdo v bludu žije
a nedozví se ani v stáří,
že svět se točí kolem pyje
a místo slunce ku*da září."

14 18.09.2021

V komentáři k autorovi Kiyosakimu jsem se vyjádřil dostatečně jasně, takže jenom pár vět k jeho nejznámější knize; přečetl jsem jich však víc, a to, co zde píši, platí o všech, které jsem četl, a víc jich číst nebudu. Napřed pochválím. Kiyosaki má slušný motivační talent, umí čtenáře zaujmout pro finanční gramotnost, pomůže jim pochopit co je aktivum a co je pasivum, tok peněz, rozvaha a výsledovka, a pár podobných věcí. Na základě těchto několika věcí vypotil (spisovatelský talent rozhodně nemá) mnoho gumově pružných a kolovrátkových povídaček, kterými dokázal přesvědčit milióny lidí včetně mě, aby si jeho díla kupovali, a snažili se zlepšit svoji finanční situaci. Především však zlepšil finanční situaci svoji, nikoli však svých čtenářů a následovníků. Pokud si dáte trochu práce s hledáním na internetu, a umíte anglicky, zjistíte, že je to tak. Myslím, že jeho knihy jsou hodně vzdálené realitě, a nedokáží pomoci ani Američanům (vzpomeňme na poslední velkou krizi, způsobenou do značné míry hypotékami, kolik nešťastníků ho asi proklínalo!), natož pak Čechům, kteří jsou ve zcela jiné situaci, bohužel. V Česku šance na zbohatnutí nemovitostmi do velké míry skončila po roce 2008, a 90. léta divokého kapitalismu a pohádkové zbohatnutí zejména těch dravějších, křivějších a bezpáteřnějších z nás (čest a sláva mnoha výjimkám) se těžko někdy zopakují. (Asi víte, že průměrný nový byt o 70 m2 nás vyjde na 11 průměrných ročních platů. Na hypotéku se zmůže jenom menší část z nás. Toliko ke zbohatnutí kupováním a prodáváním nemovitostí.) Stejně tak, doufejme, skončila éra Kiyosakim opěvovaného MLM (Amway, Kapitol atd.) a podobných parazitických "šmejdů". Investování způsobem, který Kiyosaki doporučuje, nejspíše také nedopadne moc dobře, ostatně není se tam moc čeho chytit, je to všechno velice vágní. Jsou lepší, poctivější a fundovanější knihy o investování. A tak by šlo pokračovat dá; ekonomové by jistě dodali dosti munice, a Kiyosakiho kůlničky srovnali jednu po druhé se zemí. Velice chápu čtenáře, kteří se snaží dosáhnou na vyšší životní úroveň, než je v naší - i po 30 letech stále právem postkomunistické - zemi zvykem. Stačí jedna cesta na vzdálenější sever (v Norsku je snad všechno 3x dražší než u nás) nebo na bližší i vzdálenější západ a jih (naši německy mluvící sousedé jsou v průměru 3x bohatší než my; průměrný Čech má čisté bohatství 16 785 EUR, průměrný Rakušan 53 980 EUR). Kiyosakiho knihy mohou podle mě působit jen na motivační, a navíc počáteční úrovni, jinak jsou plytké, povrchní, neucelené, matoucí, nereálné a potenciálně velmi nebezpečné, neboť vytvářejí opojný, ale falešný stav mysli. Je tudíž třeba hledat dál, protože asi chceme být v Evropě za jakž takž středně zámožné, a nikoli za paštikáře jako počátkem 90. let, kdy nás - zesláblé nejen finančně - vypustili ze sovětského pašalíku do svobodného světa. Dovolím si zde doporučit můj nedokonalý, částečný seznámek literatury o investování a financích, dostupný na Databázi knih, a věřím, že v mnoha z těch knih se najde víc zrna, než ve všech Kiyosakiho knihách dohromady. Nemusíte s tím souhlasit, ale můžete se na to aspoň podívat. A překonat Kiyosakiho. Až ho překonáte, možná se vám otevře cesta s výhledem na nový svět, který falešný prorok Kiyosaki jenom marně slibuje pro své vlastní obohacení. Finanční svoboda je hezký cíl, ale je to jenom jeden z cílů, které bychom v životě měli mít. Skončím stejně, jako jsem končil komentář ke Kiyosakimu jako autorovi: "Prostě vydělávejte, šetřete, skoncujte s dluhy, a investujte. Toť vše." (To není citát Kiyosakiho, ale citát jednoho z jeho kritiků.) Investujte do nějakých nízkopoplatkových ETF, nejlépe asi do indexových fondů s minimálními poplatky, které pokrývají celý trh (třeba americký nebo světový trh). V současnosti pro nás představuje dobrou možnost jak začít investovat třeba Portu.cz (za reklamu nic nemám, a tip je bez záruky), protože si tam nastavíte riziko, a pak jenom každý měsíc nebo tak zašlete vámi zvolenou částku. Obsah tohoto citátu se mi zdá jako reálná, schůdná a rozumná cesta pro Čechy dnešních dnů. A věřím, že když se jí budeme držet, tak ten Západ někdy doženeme nebo ho aspoň budeme mít konečně na dohled. Protože většina z nás je ve vyspělých zemích svobodného světa pořád spíš nuznými postkomunistickými paštikáři, než důstojnými evropskými občany. A to se musí změnit, ksakru!

13 16.09.2019

Velké časy často plodí velká díla, která nemilosrdně a přesně zachycují Zeitgeist, ducha doby. Ačkoli je Němá barikáda rozsahem útlá knížečka povídek, na vnímavého čtenáře dopadne silou své osudovosti. Protentokrát je mi jedno, že to napsal komunista; je to bezesporu mistrovské dílo z doby, kdy byl nepřítel jasný a jasně pojmenovaný, a kdy se na chvíli zdálo, že nový, lepší svět přichází ze sovětského východu. (Nepřišel, a nikdy nepřijde, to už je snad jasné.) Opravdu stojí za to si čas od času znovu přečíst tak silné, dojemné povídky jako je zejména Včelař, Vyšší princip, Hlídač dynamitu nebo Nenávist, a vzpomínat na svět, kde zlo a dobro ještě nebyly tak promíchané a rozbředlé jako dnes. Dovolil jsem si v Podobných knihách doporučit podobně přesná, syrová díla, Rudou jízdu a Azurovou step. Bylo by škoda, kdyby zapadla českému čtenáři za obzor.

13 20.02.2018

Neznám lepší chválu na knihy o kapitánu Nemovi, než píseň Nautilus, kterou nazpíval Václav Neckář. Doporučuji jak knihy, tak písničku.

12 01.07.2020

To opravdu nemá žádný vydavatel "koule" dát tomuto mrazivému, vizionářskému dílu příhodnější český název než tradiční slabomyslný "Konec civilizace"?! Musíme zbytečně přicházet o tu úžasnou ironii?! Osobně se kloním k názvu "Báječný nový svět" nebo "Krásný nový svět", ale možná někdo vymyslí něco daleko lepšího, ačkoli dvojsmyslnost původního názvu těžko v češtině dokážeme vystihnout.

12 16.12.2018