meluzena komentáře u knih

Velmi příjemná knížka.
(A nejen archaickou češtinou, na kterou si člověk musí zvyknout jako třeba na delší dobu nepoužívaný cizí jazyk nebo když oprašuje azbuku.) Poutavě vykresluje poměry tehdejší doby v našich končinách - svým způsobem jednoduchý život (bez internetu, odposlechů a kyberšikany), i když třeba těžký.
Z nezvyklého úhlu např. sledujeme pozadí první veřejné pitvy (na začátku knihy je ještě psaná jako psalo „pytva“), popravu 27 českých pánů i to, jak se (i díky katu Mydlářovi) postupně proměňoval přístup lidí ke katům.
Popisy všemožných druhů mučení a popravování nepůsobí prvoplánově samoúčelně a drasticky, ale spíše věcně - prostě jako když člověk mluví o své práci, kterou se snaží dělat poctivě (dá se tady říci „kterou má rád“? :-)

2 03.09.2017

Knížku jsem náhodně otevřela při lelkování v knihovně, když jsem čekala na dceru. A nadchla mě!
Líčí osudy ne úplně vzorného mnicha (všechna přikázání dodržuje, jen to „nesesmilníš“ mu nějak nejde), který je vyslán na misi do pohanského kraje.

Knížka je to báječná - jak jazykem, tak přiblížením atmosféry té doby; zaujala mě konfrontace názorů křesťanského mnicha s pohanstvím. Ač zarytý křesťan a misionář, chtě nechtě musel uznat, že někdy je pohanská víra mnohem smysluplnější a hlubší než ta jeho (ač nahlas by to nikdy nepřiznal). Třeba když kázal o bibli a hlavní pohanský hrdina mu na to odpověděl, že nemůže věřit bohovi, který jen šustí papírem - to jeho bohové, když mu chtějí něco sdělit, používají hrom, blesk, déšť, apod.
Nebo když se ptal Vikingů, proč jsou tak krutí při svých nájezdech a dostal odpověď, že pak nemají tolik práce - nejlepší je, když nepřítel před nimi uteče, oni si v prázdných vesnicích vezmou, co chtějí a nemusejí bojovat.
Nebo když čekali na smrt předhozením medvědům, nabídl pohanovi, zda se mu nechce před smrtí vyzpovídat - že by mu zprostředkoval setkání s Bohem. A dostal nechápavou odpověď, že není třeba, neboť: „Já s ním za chvíli budu mluvit sám.“

2 14.07.2017

Největší přínos knihy vidím v tom, že nutí k zamyšlení - ne v tom, kolik faktů a jak věrohodných předkládá.
Pro milovníky konspiračních teorií určitě plný počet hvězd.

2 14.07.2017

Jedna z těch, co chytne za srdce.

2 13.07.2017

Povídky psané krásným, místy skoro lyrickým jazykem, kde si mladí hrdinové hledají své místo na slunci. Praktické příklady asi v době vydání fungovaly (1978), nicméně i dnes mohou mladého čtenáře inspirovat. No a pro staršího čtenáře je v tom třeba nostalgie za ušlým mládím či dávnými 70. léty.
Básničky mi přišly o dost slabší, vtipy dost slabé.
---
„Květa se posadila a svítila mu do obličeje jak horské sluníčko. (...) Valentýn se na ni chtěl podívat pohledem Lina Ventury (tvrdě jak dlaždička složená z ďábelské vůle), ale rozbil se o zářící oči, ve kterých nebylo nic než něha. (...)
Světla v sále se ztlumila, k uším zašplouchala hudba.“

1 01.01.2022

Protože jsem nedávno četla knihu Pro každého nebe, moment překvapení už se nekonal, ačkoli autorčiny zhuštěné, vtipné, moudré, staromódní i kousavé myšlenky mají (bohužel) stále co říct.

1 21.11.2021

Autorova předmluva je skvělá, nadčasová a až aregiliózní. Samotné dopisy mě nechytly - působily až příliš úřednicky, jejich byrokratický jazyk mě odpuzoval a po několika dopisech jsem knihu odložila. Byly až příliš cítit církevní zkostnatělostí a já se obávám, že ten opravdový „zkušený ďábel“ rozhodně není suchar, ale že je naopak daleko, daleko mazanější a přitažlivější. Jinak by neslavil takové úspěchy, že.

1 22.08.2021

Jímavý příběh o 4 lovcích, kteří se jako vždy vydali na lov na svém velkém kajaku - celý den veslovat na vzdálený ostrůvek, tam ulovit tři tuleně a druhý den se stihnout vrátit do tmy. Jenže bouře a následná neproniknutelná mlha je uvěznila na širém moři a jim nezbývalo než čekat a doufat, že se dočkají.
Poměrně pomalé tempo vyprávění jako by odpovídalo monotónnímu životu těchto prostých lidí. Obzvláště začátek připomíná vypravování (rozjímání) stařešiny, kterému už čas běží jinak, pomaleji. Což ale není nutně špatně.

1 10.08.2021

Mojmír je Cikán z děcáku, který se učí na kuchaře. S čerstvým výučním listem jede navštívit „babičku“, u níž na horské samotě trávil většinu svých prázdnin. Jenže babi je na tom zle a Mojmír o ni musí pečovat. Mezitím se útržkovitě dozvídá o zvláštní pandemii, která kosí lidi - nakažení během 14 dnů doslova vysublimují.
Po pár měsících je všude pusto a prázdno, přežilo jen pár lidí (těch, co se schovali před hygieniky a nebyli nakažení).

Autorka lišácky zvolila ich formu a mladého Cikána, který není typickým Cikánem z našich předsudků, ale naopak je vcelku sympaťák. Jeho vyjadřování je jednoduché, svižné a má šťávu, jeho myšlenky a činy jsou až instiktivně nekomplikované. Vylidněný svět bere tak jak je, tady a teď. Těžiště děje není v nákaze a vymírání, což je taky supr. Je tam možná trochu melancholie (aby ne!), ale jako celek je to velmi vydařené. Můžu doporučit.
---
„Dobrej kuchař musí mít kamarády. Každý jídlo připravuj tak, jako bys ho měl se svejma kamarádama jíst ty sám a bejt při tom šťastnej. Když se ti tohle povede, budeš mistr. Jasný?“
---
„Nahoře u malýho vesnickýho hřbitůvku jsme se o chlup vyhnuli srnci se srnou, který bez hnutí stáli u lanovky a čekali, až jim to pojede.“

1 10.08.2021

Toto uchopení mystiky mě nechytlo. Ale aspoň jsem si našla nějaké fotky ghetta před asanací a rozšířila si obzory.

Tohle šlo hodně do hloubky...
Mistrovské dílo. Geniální ve své jednoduchosti. Tolstoj tu bravurně a nemilosrdně probírá rozpaky lidí kolem umírajícího Ivana Iljiče a zejména myšlenky samotného umírajícího na smrt, myšlenky, které přicházejí plíživě a neodbytně a s kterými nevyhnutelně zůstává sám.
---
„Co Ivana Iljiče nejvíc trápilo, byla lež. Totiž ta z neznámých důvodů všeobecně uznávaná lež, že to je u něho pouze nemoc, a nikoli umírání, a že stačí, aby měl klid a léčil se, a všechno bude zas v nejlepším pořádku.“
„Bylo třeba nějak přerušit tohle mlčení. Nikdo k tomu neměl odvahu a na všechny padala hrůza, že se najednou nějak roztříští ta zdvořilá lež a všem bude jasné, jak to doopravdy je.“
„Kromě této lži, či vlastně následkem této lži, nejvíc trápilo Ivana Iljiče to, že ho nikdo nepolitoval, a to tak, jak toužil, aby ho litovali. V některých okamžicích po dlouhém utrpení toužíval nade všecko po tom — jakkoli si to styděl přiznat, — aby ho někdo politoval jako nemocné dítě. Toužil, aby se s ním někdo pomazlil, zulíbal ho, poplakal nad ním, tak jako dospělí laskají a utěšují děti. Byl si vědom, že je důstojným členem soudu, že mu šediví bradka, přesto však po tom toužil.“

1 08.04.2021

Milý humoristický román, oddechovka, která hloubavému čtenáři mezi řádky nabízí zamyšlení nad tím, co je v soužití to opravdu důležité. Ovšem formou odlehčenou a nadmíru příjemnou.

Štěpán Baron vždycky snil o tom, jaká bude jeho žena. Pak se na dovolené seznámil s potrhlou veselou dívkou Tony, která je přesným opakem tohoto iideálu, a hned se s ní ožení. Jenže když ji přivede do svého domu v Praze, kde bydlí se svými dvěma tetičkami, Tony obrátí vše vzhůru nohama a po měsící soužití se shodnou na rozvodu. Tony má ale spořádanou sestru Julinku, která si i s tetičkami rozumí, to ona je tím ztělesním jeho ideálu. Ale proč se najednou necítí šťastný ani on ani tetičky? Není snad nakonec lepší být pošetilí? SPOJLER: Asi jo :-)
---
„Ale pak ses vdala a nechala mne tu beze slova trčet. To bylo bezcitné od tebe, Tony. Mohlo mne to zabít. A ta rána pořád krvácí. Vždyť jsi byla se mnou zasnoubena.“ (...)
„Kdo, já?“ divila se Tony. „Ani ve snu ne.“
„Teď budeš i to zapírat,“ zaskučel pan Stoklasa. „A co to bylo tehdy, před sedmi lety? Tenkrát v zahradě?“
„To mi bylo čtrnáct,“ kývala Tony hlavou. „A ty jsi řekl, že mi nedáš tu raketu, když tě nepolíbím. Můj Bože, pro takovou krásnou raketu bych byla políbila i žížalu.“

1 19.02.2021

Zdařilý humoristický román - vtipný, roztomilý, zdvořilý, osvěžující; často jsem se smála nahlas.
Je to hezké oddychové čtení, takže pokud nečekáte nic hlubokomyslného, mohu vřele doporučit :)
---
„Petře, já mluvím vážně. (...) Honza se musí oženit!“
„Věděl jsem vždycky, že ženy jsou bezcitné,“ řekl Petr užasle. „Ženy, kočky a námořníci - každý ví, co v nich vězí. Ale takovéhle bídáctví na ubohém, nevinném hochu. který jakživ kuřeti neublížil - toho by nebyla schopna žádná kočka a žádný námořník.“
---
„Trafikantka se vyklonila z okénka a zevlovala na něho. (...) Pak opustila okno a vyšla ven. Měla jednotvárný život a nelze jí to mít za zlé; kdyby však pohledy mohly zabíjet, jak by si tak mnohý přál, pan Simon by ji zpopelnil, aniž hnul brvou.“

1 31.01.2021

Soumrak Rakouska-Uherska, potažmo i šlechty, je téma určitě zajímavé. K tomu příchod nového století se vším očekáváním a obavami z technického pokroku. Super. Jenže název i anotace mě bohužel navnadily na dost jinou knihu (třeba "kuchařka" tvořící půlku názvu knihy se poprvé objeví až na straně 622).
Většinu textu tvoří různá duševní hnutí vévodkyně Sophie doplněné sáhodlouhými výčty toho, jaké jídlo se právě podává, kdo má co na sobě, jak jí večer komorná sundavá ten a ten šperk nebo co vévodkyně čte (včetně několikastránkových nezáživných citací). Ano, pochopila jsem, že se tím vyzdvihuje šlechetnost či pranýřuje/zesměšňuje ubohost a přemíra času tehdejší aristokracie. V doslovu pan Svozil vysvětluje, že v tom vlastně spočívá výjimečnost tohoto Fuksova stylu. Mně ale do noty nepadl. Mně by na toto sdělení stačilo mnohem méně stran.

1 05.01.2021

Což o to, pohádky jsou to pěkné. I veršování je zajímavé, ale spíš by to chtělo přečíst si ruský originál. Překlad Hany Vrbové mne věru neuchvátil - kdybych měla Puškina soudit skrze české vydání v tomto překladu, moc dobře by nedopadl.

Autor přišel s vykutáleným nápadem "pokračovat ve vývoji řecké mytologie": poslal boha Herma mezi lidi naší doby, kde už se pohybují i ostatní olympští bohové. Lidi už je ale neuctívají (pokud někdo vůbec ví, že existovali). Všemu vládne "kovář" Héfaistos ztělesňující odlidštěný systém, řád a vědecko-technický pokrok; lidem vymyslel jediného monoboha. A do toho přichází Hermés, lehkomyslník, podvodník a obdivovatel všech žen, který miluje rozruch a chaos a který chce době a lidem navrátit lehkost bytí.
Tolik začátek, který se slibně rozvíjel, pak to ale začalo drhnout a bavilo mě to čím dál méně, tempo kolísalo, skákalo se mezi postavami i v čase a do čtení jsem se pak musela nutit.
Medvědí službu udělal knize překlad s divnými slovy či tvaroslovím, jakož i nedbalá práce redaktora (nejednou otočíte stránku a první dva až tři řádky z předchozí strany se buď opakují nebo neznámý počet řádků chybí a text nenavazuje).

Myslím, že toho nápadu je velká škoda a knihu nelze šmahem odsoudit i z dalšího důvodu. Autor s laskavým humorem ironizuje současnou společnost očima boha, který se mezi lidi vrací po více než dvou tisících letech a snaží se zjistit, jak to tu dnes funguje. Občas z něj vypadne něco vtipného, milého či nějaká hlubší myšlenka, která stojí za to. A pokud se alespoň základně orientujete v olympských božstvech a máte představu o jejich základních "funkcích" a vztazích, máte další výhodu, protože si můžete lépe si vychutnat autorovu fabulaci.
---
„Z jedinečných lidí se stali lidé "rovní před bohem". Křesťan jako křesťan.“
---
„Umíš-li něco, potom nejen proto, že ses to naučil, nýbrž i proto, že ses toho odvážil.“
---
„Nezaměstnanost není problém. Většina lidí práci oželí, jediné, na čem jim záleží, je výplata.“

1 30.11.2020

Na první pohled se tahle knížka může jevit jako plytká "ženská" oddechovka, ale chyba lávky! Mezi řádky čtenář může nalézt mnohem víc a podumat nad podstatou vztahů - třeba nakolik opravdu známe své blízké (a oni nás) a jestli vůbec stojíme o to je poznat (a nechat se poznat).
Máme tu jednu dívku/ženu a devět různých lidí, kteří prošli jejím životem v různých údobích. Každý jako by potkal trochu jinou osobu, každý ji viděl trochu jinak - ze svého pohledu. Někdo se snažil ji poznat či pochopit, jiný předělat k obrazu svému - prostě jako v životě.
Zajímavá je i literární forma - každý z těch devíti lidí k ní mluví ve druhé osobě, což je dost zvláštní - mluví k ní v souvislém monologu jako by si s ní povídali třeba na jejím náhrobku :)
---
"Říkám ti o aforismu, který tvrdí, že scházet se s expřítelem je jako natáhnout si použité prádlo poté, co ses osprchovala. Smějeme se."
---
"Obracím se k tobě s otázkou: "Co se stane, když někoho opustíš?"
Na vteřinu zaváháš. "Oba se pak můžeme posunout dál." "

1 14.11.2020

Sláva, FB statusy mohou mít myšlenku, lehkou sebeironii, humor!
Příjemné je prokládání statusů krátkými příběhy, v kterých se autor většinou vyznává z nějakého trapasu, což působí velice lidsky.
Bohužel jsem nejdřív četla knihu "Jen aby řekla moje žena", která vyšla 3 roky po téhle, a řada statusů se v ní opakuje, což vyvolává pocit nastavované kaše :( Za to ovšem nechci ubírat hodnocení téhle útlé knížečce, takže dávám 4*

1 10.10.2020

"Kdyby měly téct opravdu všechny slzy světa, stál by někde opodál fotograf Jan Šibík."

Kniha velkého formátu na křídovém papíře. Havana, Tanzanie, Moskva, JAR, Izrael, Čečensko, Sarajevo, Zair, Albánie. Devět zastavení, devět tváří beznaděje. Na úvod vždy dvojstrana textu autora, který čtenáře uvádí do souvislostí, následují fotografie. Stačí jich pár, aby člověku běhal mráz po zádech. Šibíkovy fotografie jsou proslulé, zde však můžeme ocenit i kvalitu textů tohoto tehdy třicetiletého člověka, které jsou víc než jen komentářem k fotkám.
---
"Když nakonec vojsko parlament dobylo a nákladní vozy přes noc odvážely mrtvé, řekl mi lékař, který přijel z Kazaně, protože v rádiu hlásili, že Moskva potřebuje doktory dobrovolníky: Když je neboštík jen jeden, tak mu chvíli hledíte do tváře. A jste plni soucitu. (...) Jeden mrtvý, to je neštěstí, smutný příběh. Když jich je dvacet, třicet, padesát a házejí je na korbu náklaďáku jako pobitou zvěř, a když je člověk musí brát za ruce a házet je taky, soucit vám někam uletí a mrtvé už nevnímáte jako bytosti, co ještě nedávno žily. Pozvali mě sem, abych zachraňoval lidi, ale já nemohl zachránit vůbec nikoho. Já se dostal jenom a jenom k mrtvým."
---
"Ve filmu bývá vždycky jasné, kdo a odkud na koho střílí, ale z praxe vám řeknu, že ve skutečnosti to nevíte. Odkudsi létá smrt, a tak radši v takové chvíli ležím a objímám brašnu s fotoaparáty."

1 21.09.2020

Nejedná se o texty jazykolamové, ale logopedické. Jednotlivé bajky jsou zaměřeny na procvičování problémových hlásek (t/d, l, c/s/z, č/š/ž, r, ř), přičemž autoři sami předem upozorňují, že obsah je podřízen účelu. Ale abych nekřivdila, jedna bajka je zaměřena na kombinaci l/r, ovšem jazyk si na ní určitě člověk nezlomí :)

Autoři si s jazykem krásně hrají a člověk musí obdivovat, jak hodně slov na konkrétní písmena lze nahromadit v tak krátkém textu, což překvapivě sbírá body za vynalézavost a možná vykouzlí čtenářův úsměv (podobně jako známý text Hovno hoří). A ty bajky jako příběhy nejsou vůbec špatné!
Vyloženě roztomilé mi přišly názvy politických stran v bajce o lesním zastupitelstvu (procvičuje se s/z): „Nazelenalí, Koalice smělých a sebejistých, Hnutí za hezké pocity, Jasný zásvit, Převislí“ - a též bajka o genderové rovnosti (procvičuje se r):
„Ále, někteří chovanci – a chovankyně – protestovali proti nesprávnému genderovému označení na informačních cedulích. Vyprávěl, jak remcaly jaguárky, netopýrky, orangutanky, a pakomárky a záhy začali trucovat zebrové, krajtové, gorilové, dokonce i tarantulové a černí vdovci. (…) Už je to opravené, ale chytil se toho odborný magazín Replesk a rozpoutal aféru s nedozírnými, někdy až kuriózními následky. Některé pokrokové nebo alternativní rodiny rozhodly na podporu celé věci pojmenovat své právě narozené holčičky jako Orla, Leoparda, Terejka, Kapra a Tapírka, chlapečky potom Murén, Karet, Korel, Ondatr nebo Krajt. (…) U každé ohrady byly dvě informační cedule. Míjeli lemura a lemuru, tresku a treska, rorýsa a rorýsu, krajtu a krajta. Jen u lasice hranostaj zůstala cedule jedna, protože podle doktora byli samci saturovaní a netrvali na druhé s uvedením lasic hranostajka.“

1 20.09.2020