Přejete si knihy?

Komentáře


Jeden den Ivana Děnisoviče

(22.11.2014)

Tahle knížka tak lehce začne a lehce skončí... ale při představě, že takových dnů jsou tisíce, je pohodička rázem pryč. Je dobré si přečíst. Alespoň budete vědět, kam schovat něco ostrého nebo něco navíc k jídlu.

A pak už nezbývá nic jiného, než se i jako bezvěrec na konci modlit spolu s Aljoškou, aby už nic tak krutého nebylo.


Mezisvět

(23.08.2014)

Je to přesně takové to hop a skok rovnýma nohama do rozjetýho děje, ale počkej, já vlastně nejsem žádnej hrdina!, neboj, ono tě to rychle přejde (a vás při čtení taky).

Gaiman je moje srdcovka. Čtyři.


Pod skleněným zvonem

(01.03.2014)

Z knihy vám jistě lehko na srdci nebude. Už první věta je, řekněme, šokující. Chcete vědět, proč to Rosenbergovým vlastně udělali a tak čtete dál a dál až… až do konce. Nebo do začátku?

„Já jsem, já jsem, já jsem."


Zápisky malého tyranosaura: dalších 77 fejetonů z týdeníku Sedmička

(20.02.2014)

Ano, Lajka má pravdu – ve vesmíru chcípnul pes. Nikoli však na stránkách Zápisků. Tam to žije. A smích ze mě uniká jako nějaký nebezpečný plyn – ve škole, cestou do práce, doma v posteli, v kuchyni u večeře, na zastávce, prostě všude. Skvělá podpůrná léčba pro všechny psychické neduhy.


Besídka bývalých žáků zvláštní školy

(26.01.2014)

Dlouho jsem se nad stránkami knihy tak nenasmála. Dílo, které oblaží mysl v nelehkých časech a neškodí číst ho víckrát.


Nikdo to tu nepřežije

(05.01.2014)

Děti, nezapomeňte, že speed zabíjí a když ho narvete kachně do krku, tak bude plavat dokolečka. Kupte si radši trávu nebo koks.
Ale hlavně se po mně neopičte. Jen já měl patent na svobodu.

Občas jsem měla pocit, že mu rozumím. Ale byl to jen pocit.


Supermarket sovětských hrdinů

(01.01.2014)

„Tak si aspoň, kurva, do piči, dělejte poznámky!"

Vždyť už si je píšu.
Bála jsem se, že mě některé z textů nebudou bavit, ale nestalo se tak. S přibývajícím počtem přečtených stránek můj úžas rostl. Při čtení Uvařeno se mi nedostávalo dechu a ze světa, ve kterém se odehrává Cesta do Bugulmy, bych si někdy moc ráda přečetla nějaký román.

„…stárnout a drsnět v boji za lepší svět je lepší, než být v lepším světě nepřetržitě mladý a krásný a zdravý a bohatý… a čekat, až tě za to oddělají teroři."


Občanský průkaz

(03.12.2013)

Chtěla jsem dát tři hvězdy, sice jsem se bavila, ale nic ohromného se v knize nestalo, že bych hned napoprvé u Šabacha narazila na nějakou odpočinkovou četbu?
Ale tu čtvrtou přihodím. Za básnická dílka vetkaná do děje. Aleši, děkuji.


Spirála #1

(10.11.2013)

Koupeno, přečteno… skvělé! A to i když se manga řadí mezi věci, kterým zas tolik neholduji.


Tramvaj do stanice Touha / Kočka na rozpálené plechové střeše / Noc s leguánem

(23.09.2013)

Williamsovo kouzlo je naprosto nekouzelné, protože jeho dramata jsou plná psychické nevyrovnanosti, problémů s pocity a vztahy, jeho postavy jsou složité, ale vlastně tak prosté…

Tramvaj do stanice Touha je název, který se jen těžko zapomíná. Díky tomu jsem se na Touhu rozpomenula i po několika letech. Jsem ráda, že jsem počkala, tohle bych asi v patnácti těžko strávila.


Bez ohňů je underground

(03.09.2013)

„Takže psychedelic je s ohněma a bez ohňů je underground!"

Tak to abych po přečtení rozžala alespoň svíčku, symbolicky.
Underground by pro mě vzhledem k mému věku měl býti cizím slovem, přesto si všímám, že přežívá (alespoň částečně) do dnešních dnů. Už nějaký ten měsíc (či snad rok? letí to, letí) totiž pravidelně ráno v 7.25 kráčím ke škole po mostě Ivana Magora Jirouse.

„Semínka jsme vysadili u Maxe na dvorku, kde vyrostlo pole dva metry vysokejch rostlin. Sousedi se chodili Maxe vyptávat, co je to za podivný rostliny, a jelikož hrozil průser, vypravili jsme se s Maxem na slunečnicový pole, narvali jsme pytel rozkvetlejch hlav a drátem jsme to přivázali k omamnejm stvolům. Byla to obrovská klika."

V některých chvílích se prostě nedalo jinak, než odhodit knížku, do sytosti se vychechtat a pak pokračovat dál.


Moskva - Petušky

(19.08.2013)

„Někdo mi kdysi říkal, že umřít je hrozně jednoduchý, že je k tomu potřebí čtyřicetkrát za sebou hrozně zhluboka, co nejvíc to jde, vdechnout a zrovna tak vydechnout, z hloubi srdce, a potom člověk vypustí duši. Že bych to zkusil?"

A přesně takováhle nálada mě provázela při čtení. Opilý člověk, pořádný pijan, to moc k pobavení není, ale široká ruská duše dává opici nový, prazvláštně vtipný rozměr.


Zaslaná pošta

(13.08.2013)

Nemám slov. Bavila jsem se od začátku do konce. Vlahoš se mi jako hlavní postava vážně líbil, pro lehké záporáky mám slabost.
Povinná četba pro každého pracovníka České pošty.
Pošta musí proudit!


Mistr písní

(29.07.2013)

„Každá píseň musí skončit, než ji můžeme poznat."
Chytlo mě to, od Carda moje první. Asi to bude tím, že jsem nenáročný čtenář...
Docela zkouška pro muzikální představivost, písně jsou sice popsány, ale jen tištěnými slovy, bez not.


Potichu

(20.07.2013)

La petit mort.
A pěkně POTICHU.


Nebe pod Berlínem

(12.07.2013)

Nikdy bych nevěřila tomu, že mě potištěný papír naučí milovat město, které jsem nikdy v životě nenavštívila. V mých představách však ožilo natolik, že bude velice těžké tomu tlaku nepodlehnout a v Berlíně nepodlehnout vzpomínkám na tuto knihu.
Ich bin Berlin, vole.


Golet v údolí

(25.06.2013)

A tento smutek, daleká zasněnost a krůpěj tvrdosti do nich skanulá zůstanou v jejích krásných očích navždy...
První dvě prózy zcela zastínila ta poslední, kterou osvětlila svíce jako noc černá.


Léto v Laponsku

(18.06.2013)

Na knize si velice cením toho, jak se v ní pracuje s prolínáním obrazů, zkrátka báječné .
Bohužel, žádné velké myšlenky, buď jen Orionovy kecy nebo (zdánlivě?) bezmyšlenkovité činy kohokoli z hrdinů.
Stejně jako je vesmír nekonečný, tak i tahle kniha je konečná a interview na konci na mě působily jako narychlo spíchnuté stránky přilepené lepicí páskou.


Hovory na útěku

(18.06.2013)

Číšnice přijala ústřižek na chleba, Tentononc přepadl Řecko, Roosevelt se vydal na předvolební agitaci, Churchill a ryby čekali na invazi, Jakpaksemuříká poslal vojsko do Rumunska, Sovětský svaz pořád mlčel a já za parného letního dne dočetla tuto útlou, myšlenkově vydatnou a stále aktuální knížečku. Každý šel svou cestou, půjdu tedy i já.


Konec punku v Helsinkách

(28.04.2013)

Nikdy neškodí proložit starší svazky něčím novým. J. R. mi nos opojil nikoli toluenem, ale vůní svých slov, vůní dějin v nových souvislostech aneb Ježíš v bráně, Madonna v útoku, „vůní" cigaret zatípnutých v polovině a vůní více či méně propojených lidských osudů.
Tleskám grafickému zpracování, obálka skvělá, fotky skvělé!
A kdybych to měla shrnout jednou větou? – Panksnotded, vole!


Uvnitř velryby a jiné eseje

(10.04.2013)

„Řekneme-li o spisovateli, že je módní, skoro vždy máme na mysli, že ho obdivují lidé do třiceti let.“

Je to báječná kniha. Ale prozatím ji odložím, neboť kromě Dickense ostatní zmiňované autory nebo historické události a poměry neznám na takové úrovni, abych si mohla esej alespoň trochu užít.
Na přečtenou za patnáct let.


Kdo chytá v žitě

(02.04.2013)

„Zkrátka a dobře, já si v jednom kuse představuju, jak si spousta malejch dětí na něco hraje na takovým velikánským žitným poli. Tisíce a tisíce malejch dětí a nikde nikdo - jako nikdo dospělej - kromě mě. A já stojím na okraji nějakýho šílenýho útesu. Mám na starosti to, že musím chytnout každýho, kdo by z toho útesu moh spadnout - já jen jako, že když utíká a nekouká kam, musím se odněkud vynořit a chytit ho. A to bych dělal pořád. Prostě bych chytal děti, co si hrajou v žitným poli a tak. Já vím, že to je šílenství, ale je to jediný, co bych dělal opravdu rád.“

Taky jsem si ráda četla tuhle knížku. Víc mi sedla svérázná mluva v Mechanickém pomeranči, tady se to pomenší jazykové hulvátství ukázalo jen jako vhodný prostředek pro ztotožnění se s Holdenem a celým jeho žitným světěm. Nemůžu říct, že by se mi kniha nelíbila, moje místo v srdci si taky určitě našla, ale za hodnocení může především nekončící příběh, kdy vás konec víceméně vrhá opět na začátek a prakticky nic se nezměnilo, jenom to tak nějak hezky uplynulo a Holden si zase uvědomil pár věcí a život vlastně po těchto několika stránkách běží dál.


Barma

(24.02.2013)

Roztomilé. Víc slov nejspíše netřeba. Protože i v tak neutěšených poměrech se člověk může mít dobře a ještě být občas prospěšným. Doufám, že pan Delisle s kreslením nepřestane, byla by to škoda.


Evžen Oněgin

(03.02.2013)

...přečíst si dopisy, dopisy, dopisy! Neboť při čtení dopisů mé srdce zjihlo.


Komu zvoní hrana

(10.01.2013)

Qué puta es la guerra. Salud, Roberto. Tu Maria.


Kuchařka Stařenky Oggové

(22.12.2012)

Je to jasné, teď jsem konečně dostatečně vybavená pro život.
Správná dáma má vždycky něco na sobě. Asi taky začnu nosit klobouk.
A také konečně vím, jak vypadá, z čeho se skládá a jak se dělá Jahodový klátil!
Promiňte mi, že víc nenapíšu. Něco mi říká, že si musím vzít další pilulku ze sušených žab...


Pozdě k ránu / Mstivá kantiléna

(16.12.2012)

Což o to, čtení to bylo hezké, ale lyrizovaná próza v podání páně Hlaváčka mi zas tak úplně nesedla a motiv pozdního rána mě mírně otravoval. Nicméně emoce u čtení byly, takže to rozhodně není nuda na tři hvězdy.


Sandman #10: Tryzna

(07.12.2012)

To bylo tak... smutné. Nejen to, co se v knize stalo, ale i to, že už je konec. Že možná přijdou lepší časy? Že jednou to je možná asi konec? Ale já nechci, aby to byl konec. Ale každý konec je nový začátek...

---
Somewhere in the night, entities bigger than storm-clouds are building a house of remembrance. ...And then the night was over, and the day began.


Verše

(01.12.2012)

Pro někoho možná Gellner není básníkem, protože by se na první pohled mohlo zdát, že píše moc jednoduše, ba možná primitivně. Na to, aby byl mladý student zklamán světem a životem, toho příliš není potřeba.
Přesto mi jeho verše v hlavě utkvěly a velmi ráda se k němu někdy - zítra, za rok, za deset let - zase vrátím.


Sandman #9: Blahovolné

(18.11.2012)

,,All around me darkness gathers,
fading is the sun that shone;
we must speak of other matters:
you can be me when I'm gone..."

Kniha obsahuje:
- nejlepší a smrtelně nebezpečný vtip mířící na Thorův intelekt, cca 2 strany
- klasické štěky mezi Lokim a Thorem, několik oken
- tu nejsmutnější a dříve ne tak nápadnou postavu jménem Nuala, 1ks
- naprosto psychicky zruinovanou ženu jménem Hippolyta Hall, 1 ks
- mou oblíbenou, opravdu zrádnou a věčně čtoucí Thessaly aka Larissu, 1 ks
- dále například šmudlu, co se nesmí jmenovat Irving, roztomilou oběť únosu, Delirium hledající svého pejska etc.

Blahovolné (The Kindly Ones) klamou názvem.
I přesto, že Delirium správně podotkne, že život jejího snového bráchy je pořád samá odpovědnost (responsibility), stejně to v závěru dopadne tak, jak to dopadne.
A Death se opět na konci usmála.


Zeď - Jak jsem vyrůstal za železnou oponou

(04.11.2012)

Měla jsem tu čest nahlédnout do zákulisí této knihy na stejnojmenné výstavě v Univerzitní galerii. A od chvíle, kdy jsem tam vstoupila, jsem smrtelně litovala toho, že se koukám na něco, co jsem nečetla.

Inu, není zeď jako zeď.
Jedna z nejlepších učebnic moderních dějin, která nám, rudou hvězdou nepolíbeným, může velmi dobře a ve skvělém kresebném kabátku odpovědět na otázky typu ,,a jak to teda sakra bylo?".


Sandman #8: Konec světů

(04.11.2012)

Oproti ostatním dílům mě to moc nebavilo, nevím čím. Možná tím, že všichni pořád čekají na konec bouřky a ono se POŘÁD nic nového neděje, jenom za zdmi hostince práskají blesky a každý odhaluje svoje veřejné i tajné zážitky. I když příběhy byly velice milé a závěr bouře přenádherný, vždy jsem se od komiksu dokázala odtrhnout. Najít cestu zpět do děje už bylo horší, takže (bohužel) za tři.


Pérák

(16.10.2012)

Dobře stát! Snesla bych i delší příběh, ale pak by to možná nebylo ono. Jednička s hvězdičkou za krásné ilustrace. Vřele doporučuji divadelní inscenaci spolku VOSTO5 s pérákovskou tématikou.


Stařec a moře

(14.10.2012)

I přesto, že rybařina nepatří mezi mé oblíbené, se mi kniha celkem líbila. Přestože to je nedlouhá novela, našly se uprostřed i takové pasáže, kde jsem se nudila a chtěla jsem už jednoho z nich vlastnoručně propíchnout harpunou. Konec byl ale docela dobrý.


Maryša

(13.10.2012)

Asi jsem od tohoto dramatu neměla tolik očekávat. Opravdu jsem si bláhově myslela, že to bude propracované drama, ze kterého mě zamrazí v zádech. Místo toho mi poslední dějství přišlo poněkdu odbyté a tak nějak ,,přilepené" na závěr. Nějaká inscenace by možná pověděla víc.


Konec světa

(11.10.2012)

Knihou se občas místy vine lehká myšlenka typu -jsme hrdinové, ale nechceme být, -jsme hrdinové, ale totálně jsme to potentononcovali nebo -jsme hrdinové, ale nic jsme nedokázali. Ne že by mě to iritovalo, ale je to přinejmenším zvláštní přístup, se kterým se trochu nerada potkávám. Jinak je to opravdu excelentně napsáno, s grandiózními prvky v závěru, které ženou do očí slzy (i když stejně víte předem, že se to stane). S velkou radostí se těším na další díl, tohle byla jedna z těch koupí knih naslepo a ve slevě, které nikdy nebudu litovat.


Quo vadis

(08.10.2012)

Kniha mě uchvátila. Nero byl sice blázen a pyroman, ale ten krásný příběh o lásce (!) nejen tělesné a charakterovém vývoji mi dal opravdu hodně. Víc se asi ani nesluší říkat. Jedna hvězda stržena za některé pasáže, které mě zrovna nezaujaly - ale bylo jich jen pár. Přesto hodnotím více než kladně a doporučuji.


Plešatá zpěvačka / Židle

(22.09.2012)

Plešatá zpěvačka je pro mě dočasným vrcholem geniality. Skvělé postavy, skvělé repliky. Jenom v tom proboha nic nehledejte. Já nehledala a užila jsem si to od začátku do konce. Snad ji i někdy uvidím.

Se Židlemi už to bylo horší. Ty mám možnost vidět už za pár dní, ale asi si ještě hodně rozmyslím, jestli na to půjdu. Přišlo mi to takové zvláštně nijaké a smutné. Ale neviditelnému davu jsem uvěřila jeho skutečnost a ve scénické poznámce na konci jsem se divila, jak to že zmiňují prázdné židle a "plné" zvuky.
Kvůli Židlím za 4 hvězdy.


Pod dekou

(12.09.2012)

Chytne to za srdce.
Je to v zimě a je to krásné.
Ale nic není nekonečné...


Odplata 2 - Vzpoura vyvolených

(10.09.2012)

Byla to nádhera.
Grandiózní.
I když jsem to dočítala v časovém presu (to víte, platit za pozdní vrácení je pod moji úroveň, i když je to jen pětikoruna). Postepilog jsem nestihla, epilog taky, ale to je mi celkem jedno, protože ten závěr... ten závěr mě rozechvěl tak, že jsem měla problém číst za chůze.

P. S. Asi budu muset přehodnotit své šílené hodnocení dílů předchozích. Ale co si budeme povídat, i když je to sr*čka, jsem přeci jen slabá žena a kvůli svému nejmilovanějšímu na stránkách knih si to přečtu tak jako tak...