Matyesak komentáře u knih

Tak tohle nebyl thriller ani náhodou. O tom žádná. Komorní psychologický román z detektivní zápletkou, budiž. Hlavní postava vyšetřovatelky Dany má své vlastní démony a v den jejího každoročního rekapitulování je přivolána k vyšetřování vraždy.
Hlavní podezřelý je muž, o kterém patnáct let nikdo neslyšel. A celá kniha je vlastně vyslýcháním jeho a několika málo dalších podezřelých. Komorní atmosféra a dialogy, v nichž autor využívá vlastní kriminalistickou zkušenosti jsou jediné dva body, které jsem ochoten knize připsat.
Příběh sám o sobě se rozpadá do spousty dílčích střípků, které však autor neskládá dohromady, ale jen tak ledabyle je nechává rozeseté napříč knihou. Viz neukončené osudy vedlejších postav, které hlavně v závěru jen tak jakoby vyšumí do prázdna.
Tandem dvou hlavních postav má sice na papíře tvořit dynamiku, nicméně obě jsou natolik ploché, že mě nezaujala ani jedna.
A rozuzlení v závěru? Jakože ehh? To se opravdu nepovedlo. Chápu, autor chtěl knihu psychologicky prohloubit, ale místo toho vzniklo nabubřelé pff.
Sorry jako.

17.02.2024

V drtivé většině případů si vybírám knihy ke čtení podle recenzí. Důvod je zcela prozaický - mám málo času a ten chci investovat co možná nejlépe. Nicméně tu a tam udělám výjimku a šáhnu po titulu v knihkupectví takříkajíc na první dobrou. A to byl i případ Šepotu z lesa od Katky Surmanové. A musím říci hned v úvodu, bylo to milé překvapení.
V první řadě je třeba říci, že nejsem fanda současné české maistreamové literatury (pana, dnes již zesnulého, Kunderu nepočítám díky jeho francouzskému občanství). Proto pro mě působilo jako zjevení prvních několik strach Šepotu z lesa. Barvitý, osobitý a květnatý jazyk, jímž Katka staví sympaticky naaranžované větné konstrukce. Mňamka, ze které mi spadl jazyk na kalhoty. A co je nejlepší? Autorka si nejen na český rybníček udržela nadstandartní řemeslnou (chce se říci až uměleckou) úroveň. Formálně super.
No jó, ale co obsah?
A zde se, chtě nechtě, musím opakovat - paráda. Velmi pečlivě dávkované napětí, prokládané intermezzi, co dávají čtenáři oddychnout a současně jej tlačí k oné ještě "jedné kapitole a půjdu spát". Dramaturgicky sice v samotném závěru trošku zaškobrtne, kdy závěrečná katarze je tak trošku uspěchaná, ale ani to nijak nesnižuje kvality Šepotu z lesa.
A příběh? Kdo je fandou pana Kariky, bude jako doma. Mysteriózno, trošku krimi, trošku folk horor. Vše vyváženo a na to, že autorka pracuje s postavou jakési tajemné postavy čertíka v kulisách Orlických hor, počíná tak s citem, že to nepůsobí až tak úplně ne neuvěřitelně. Postavám je věnován dostatek prostoru, a proto působí vykresleně a čtenáři dává smysl jejich jednání.
Závěrem se nedovolím menšího srovnáním s již zmiňovaným Karikou. Ten přišel s formulí folkového hororu zasazeném do nám známých kulis. Antagonista je v drtivé většině postava (resp. síla) vyvěrající z tradičních pověr, co si hledají místo v moderním světě. Kateřina Surmanová tuto formuli přejímá, ale nečiní tak prvoplánově, ba naopak. Posouvá ji ještě o třídu výše, protože ji obohatí o naše poměru velmi nadstandartní literární aspekt. Za mě jednoznačně milé překvapení a nemohu jinak než plný počet hvězd.

11 02.11.2023

Byt v Paříži jsem dostal jako odměnu coby věrného zákazníka jednoho nejmenovaného internetového knihkupectví. A zkusil jsem ho.
Jakože atmosféra jednoho pařížského činžáku, dobrý. Koneckonců i ten děj a gradace napětí nebyly úplně špatný. Ale!
Totálně odfláknutý postavy, jejichž pohnutky jsou místy nelogické, místy naprosto stupidní? Nene, díky. Jako jednohubka dobrý. Lepší než počítat ovečky.

21.09.2023

Nevillův Rituál má bombastický atmosférický začátek a tragický konec. Rudá zem má líný začátek a pořádně krvavý gore závěr. Když vydal svou poslední knihu Dobří sousedé, doufal jsem, že mu to do třetice vyjde.
A světe div se - vyšlo!
V Dobrých sousedech nás autor zavádí na anglický venkov, kam se přestěhuje mladá tříčlenná rodina. Idylka ale záhy bere za své, sotva se seznámí se svými sousedy - trošku svou postarší dvojici. A jak se čtenář posléze dozvídá, tak trošku nebudou těmi klasickými sousedy.
Než Dobré sousedy jako takové zhodnotím, jenom zdůrazním, že se jedná o horor, tj. žánrovku, od které snad ani nelze čekat žádný umělecký přesah (čest výjimkám). Z toho důvodu nebudu příliš kriticky hodnotit autorův literární projev - je to brakovka. A jako s takovou počítám i s jednoduchými větnými konstrukcemi, strohými popisy, atd. Je to hororová jednohubka.
Skladba narativu, tedy to, co mám na Nevillovi nejraději, mu konečně vyšla na jedničku. Hned z prvních stránek buduje napětí, a na tempu nezvolní až do samotného finále. Takže moje modlitby byly vyslyšeny - konečně!
Suma sumárum, hledáte-li příjemný mysteriózní horor, kde konečně nevystupují duchové, směle se ponořte do Dobrých sousedů. Nebudete litovat.

3 06.08.2023

Přiznám se bez mučení, že jsem už alergický na jakékoliv marketingové nálepkování lovecraftovským hororem kdoví jaký brak. Odbodně tomu bylo i v případě Domu na rozhraní od W. J. Hodgsona. Na první dobrou si říkám - jakože další autor se snaží přiživit na slávě otce vesmírného hororu? Fuj tajbl!
Ale jaká to škoda. Díky své předpojatosti jsem jaksi nezaregistroval, že Hodgson Lovecrafta inspiroval. Nikoliv naopak. A tak jsem se rozhodl své zpochybnění nějak napravit a do Domu na rozhraní se pustil. A stálo to za to. Ale popořadě.
V první řadě je třeba míti na paměti, že kniha byla poprvé publikována v roce 1908, takže je třeba počítat s místi archaickým způsobem autorova literárního stylu. A podobné zasazení s Lovecraftem je více než patrné. Hodgson čtenáře skrze čtení deníkového záznamu, nalezeném v troskách prastarého domu, seznamuje s myslí (možná) vyšinutého vlastníka tajemného sídla. Sídla na pomezí světů. Jak překvapivé, že?
Ne, ale opravdu. Hodgson na necelých dvou stech stránkách rozehrává boj jedince proti celému vesmíru. Barvité líčení, cestování napříč vesmírem, tajemní starobylí bohové minulosti a kančí příšery. To vše v rychlém, nekompromisním sledu.
Jasně, dnešnímu čtenáři přijde Dům na rozhraní spíše psychotickým, nežli děsivým. Ale ona formule, kterou později mistrně dovedl k dokonalosti Lovecraft tady je. A funguje skvěle.

3 06.08.2023

Ačkoliv jsem se nikdy nepřišel k románům Joeova taťky na chuť, rozhodl jsem se dát Hillovi šanci. A rozhodně toho nelituji.
Na první dobrou musím zprvu hned uznat, že originální nápad utáhne celou stopáž. Přeci jenom stárnoucí rockovou hvězdu, co si ujíždí na kdejakých spirituálních trepkách a má v patách ducha zesnulé bejvalky je vlastně dost dobrý.
Jenže, na to, jak dokázal příběh rozvinout, Hill operuje primárně s dvěma hlavními postavami. A bohužel se, dle mého soudu, nepodařilo ani jednu z nich nijak hlouběji vykreslit. Hlavní postava je plná kýče, jako by z oka vypadla z biografie o Axelu Roseovi z Gánů. Jeho gotická přítelkyně je na druhou stranu zase naivní až za hrob. Suma sumárům, ani jedna z postav na mě nepůsobila věrohodně a spousta rozhodnutí mi přišla jen a pouze na efekt.
Černá krabice je rozdělena do několika dílčích celků, z nichž asi nejzáživnější je právě ta první. S každou další jakoby snad autor ztrácel dech a narativ se snažil uměle natahovat. A finále? Bohužel mi přišlo uspěchané a těžko uvěřitelné. Postava otce hlavního hrdiny byla v průběhu knihy několikrát zmíněna, ale její závěrečný prostor mi přišel dost tlačen na sílů. Jakože - musím to nějak ukončit, tak použiji těch několik referencí, co měly původně sloužit jako motivace hlavního hrdiny. Uff, škoda.
Řemeslně, nebo literárně chcete-li, se žádné terno nekoná. Ale to jsem ani nečekal, proto to nebudu autorovi brát za zlé.
Mám-li to vzíti kolem a kolem, Černá krabice je zdařilý debut, který má svoje kvality, ale na víc než jedno přečtení to nevidím.

1 26.07.2023

Připojím se k těm několika komentářům níže, které popisují nákup knihy hlavně kvůli obálce; vousáč v buřince s kvérem na kterýho šahá démonická ruka? To chceš!
A tak jsem se pustil do knihy, aniž bych si o ní přečetl cokoliv dalšího. Snad vyjma anotace.
Polský autor nás zavádí k severním bratrům na začátek 20. století. Hlavní hrdina Rudnicky, něco jako lékárník, co ve svém volnu zkoumá alchymistické substance se střetává s ruským představitelem elitní průzkumné jednotky uprostřed čehosi, čemu se přezdívá Enkláva, tedy prostor, kde dochází k výskytům... no, zvláštních stvoření.
Těchto Enkláv se zdá býti v Evropě povíceru, a co je horší, stvoření z nich začínají expandovat i do obydlených částí velkých metropolí.
Už i tento boj lidí proti nestvůrám by klidně stačil, nicméně Przechrzta do toho přidává ještě rovinu politických intrik a mezinárodních trablů, což knize dodává na jisté vyspělosti a hloubce, což cením.
Przechrzta (to je jméno) si pohrává s jazykem, kdy kombinuje archaismy s původními pojmenováními. To kvituji, protože v záplavě podobných titulů působí svěže a neotřele.
Co se mi ale nejvíce líbí je atmosféra, kterou Przechrzta dokáže budovat. Kombinace prvorepublikové, steampunkové a fantasy stylizace funguje překvapivě dobře a slovanské reálie našince pohladí na duši, podobně jako se to podařilo Zaklínači.
Co naopak silně ubírá na mém hodnocení je ale nekonzistentnost jak Adepta, tak posléze Místodržícího. Knihy se věnují jednotlivým událostem, bohužel však ona pojící linka ústředních postav stagnuje a jako by epizodicky skáče od jednoho zvratu k druhému. Díky tomu jsem si nedokázal ani s jednou s postav vybudovat vztah, protože jejich charaktery jsou značně ploché a bez jakýchkoliv typických charakterových rysů.
Takže suma sumárum, Przechrzta stvořil naprosto úžasný atmosférický svět, v němž se to bohužel mihotá jenom postavami bez hloubky. Navíc politice věnuje velký prostor, na úkor fantasy úrovně. Což mi nevadí, kdyby ale právě ony stvoření nebyly hybatelem děje.

5 12.04.2023

Po dlouhých letech jsem se rozhodl vrátit k žánru sci-fi a na popud několika tipů přátel se rozhodl právě pro Problém tří těles.
Začnu pozitivy: na první dobrou je pro našince patrná exotika autorova přístupu. Přeci jen vybudovat zápletku sci-fi na kamenech komunistické totality je neotřelý nápad. Pokračovat skrze umělou simulaci jakbysmet.
Jako další plus považuji uvěřitelnost. Aby nedošlo k omylu, nejsem kovaný fyzik, ale nějaké to povědomí o kvantové mechanice mám a až na poslední čtvrtinu knihy, kdy autor zabrouzdá do 11. rozměru jsem se ve vzpomínkách rád vracel na studentská léta.
Za největší mínus ale považuji naprostou absenci dramaturgické režie. Autor skáče od postavy k postavě, z jedné historické k další, z jednoho planetárního systému do jiného, až se mu to rozpadá do nekomplexního huh?
Sice v druhé polovině začne jednotlivé příběhové linie spojovat, ale činí tak poměrně na sílu a některé zcela opomíjí. Takže si pak čtenář říká, proč to tam jako bylo?
A literárně? Pod tou tíhou odborných výrazů dostává jazyk pěkně přes párky. Pomineme-li odborné pasáže, pak se jedná přinejlepším o průměr.
Suma sumárum, mírně nadprůměrné sci-fi, co těží především ze svého originálního zasazení a námětu.

9 02.04.2023

Pařížské katakomby jsou děsuplné samy o sobě, nepotřebují k tomu zdaleka nějakého bubáka. Jeremy Bates nás do nich přivádí očima nesourodé čtveřice, která se do nich vydává hledat autorku nalezené videokamery. Tento Blairwitch motiv je jakousi žánrovou klasikou a určitě se dal zpracovat originálněji, ale co už.
Nicméně na rozdíl od Lesa sebevrahů jsou postavy sympatičtější a hlavně uvěřitelnější. Díky tomu dokáže vykreslit psychologii protagonistů a atmosféra strachu je mnohem vtíravější, což je v případě hororu samo sebou plus.
Bubák z katakomb víceméně kopíruje toho z Lesa sebevrahů a asi se budu opakovat - Bates mohl být trošku kreativnější. Za to prostředí pod zemí milované Paříže je popsáno zcela realisticky a tempo funguje jako správně namazaný stroj. Konec sice trochu Hollywood, nicméně jde vidět, že nad ním autor přemýšlel a není dopisován ad hoc.
Za mě překvapení a kniha mě bavila. Možná za to může slabost pro zmiňované prostředí, nebo obliba v žánru, ale co už.

2 15.03.2023

Celkem podařená žánrovka, v níž se autorovi podařilo pěkně gradovat napětí. Atmosféra je v Lese sebevrahů totiž tím zdaleka nejlepším. Hlavní postavy jsou tupé, bez charisma, takže s nimi horko těžko čtenář tak nějak soucítí. Na druhou stranu, Bates se nebojí šlápnout na plyn a poměrně dlouho drží svůj příběh na pomezí uvěřitelnosti/duchovna. Za mě fajn jednohubka, ke které se sice nevrátím, ale nezapomenu na ni.

1 15.03.2023

Dopustil jsem se té taktické chyby, že jsem se jako první podíval na film, než jsem si přečetl knižní předlohu. Film musí z podstaty věci zredukovat knihu na záživné pasáže a vypíchnout to nejlepší z knihy. A jelikož a protože se jedná o rodinný snímek, nejenom, že vybral ty asi nejfamiliérnější pasáže, ale některé aspekty knihy zcela změnil. To není výčitka, chápu zásahy do scénáře, ale bylo by chybou očekávat od knihy stejný zážitek jako od filmu.
Kniha je totiž na rozdíl od filmu doslova protkána referencemi na staré hry, bijáky a hudbu. Na každé straně, mnohdy až v každé větě jde znát Clineovo zapálení pro osmdesátky a to nadšení dokáže přenést na čtenáře. Ačkoliv věřím, že snad nemůže být s to poznat všechny easter eggy, ve finále to není na škodu - každý pozná to svoje.
Stylisticky volí jednoduchý jazyk, což mi principiálně nevadí. Nahlížíme na virtuální budoucnost očima adolescenta Wadea, takže použitá forma a styl má svoje opodstatnění. A hlavně díky ní se kniha čte lehce.
Za mě jednoznačně jedna z nejlepších knih pro nadšence do videoher, starých filmů nebo muziky.

9 09.02.2023

Asi takhle, feminismus lze z knihy cítit snad na každé stránce. A to není na škodu, vůbec ne. Nápad představit společnost bez mužů je ve své podstatě svůdná a je zajímavé sledovat, jak si hlavní hrdinky v dystopické budoucnosti poradí s virem, co nekompromisně posílá pod drn jejich drahé polovičky.
Bohužel, to je asi jediné pozitivum knihy. Stylisticky, potažmo literárně, se jedná o zcela průměrnou žánrovku, co neurazí, ani nenadchne. Postavy jsou bohužel popsány tak vágně, bez jakékoliv hloubky, že se slévají v jednotvárný archetyp ženy/feministky/znovubudovatelky.
Jako jednohubka asi dobrý.

09.02.2023

Dvojsbírka povídek od slovenského autora hororů se na první dobrou zdála býti sázkou na jistotu. Autor už v rozhovorech před vydáním avizoval, že se jedná sbírku povídek takříkajíc ze šuplíku, tj. staršího data. To by za normálních okolností nebyl nebyl problém. Je tu ale to okřídlené ale.
Karika stihl vydat už poměrně slušnou řádku titulů a mnoho témat, se kterými si v povídkách pohrává, tu zkrátka a jednoduše už jednou bylo - Strach, Smršť i Propast budiž toho důkazem. A nutno podotknout, že na románové ploše přeci jenom může látku zpracovat obsáhleji a kreativněji - není limitován žánrem. Z toho důvodu většina povídek pro mě ztrácí smysl (rozuměj, už to zkrátka jednou byla, lépe ztvárněná). Čest dvěma výjimkám, na jejichž název si nevzpomenu.
Formálně i stylisticky, předpokládám, povídky prošly revizí. Nicméně ani tak se nemůžu zbavit dojmu, že je na nich zdát datum a "nevypsanost" Kariky v začátcích svého koketování s hororovým žánrem.
Těžko soudit, zda došla inspirace, nebo se vlivem zvyšovaných sazeb zvedla splátky hypotéky. Na každý pád, za mě zbytečná kniha. Škoda.

09.02.2023

Asi takhle; Komturova smrt je epos, v němž jedna myšlenka střídá druhou. A podobně jako popisovaná umělecká díla je vrství jedno přes druhé a tvoří dohromady celek, který ale bohužel nedrží pohromadě. Proč?
Protože autor nedokázal vykreslit průvodce/hrdinu, co by čtenáře všemi motivy dokázal provést. Stát se to u nějaké tří set stránkové knihy, asi bych nad tím dokázal i mávnout rukou, ale při sedmi set stránkách pracovat s emočně i psychologicky prázdným hrdinou. A jenom na něj věšet zážitky a vlastnosti jako na figurínu šaty je prostě špatně. To ať mi nikdo neříká.
Komturova smrt je spíš takový fanservis. Skalní fanoušky mnoha odkazy získá, ale nové nemá čím okoužlit.
Za mě škoda.

10.12.2022

O tom, že Ishiguro umí psát přesvědčil mě i akademii už před lety. U Neopouštěj mě se mi zdálo, že z daného tématu mohl autor vytěžit víc. A Ishiguro jako by mi četl myšlenky vydal Kláru a slunce.

Malý příběh jednoho úpéčka, co se vyrovnává se světem tam venku, za výlohou. Paradoxně je to právě její vnímání světa, které je lidštější než všech zúčastněných lidí. Lehkost, se kterou nás provází autor příběhem kontrastuje s naléhavostí ústřední, leč nevyřčené otázky - co činí člověka člověkem?

Za mě kniha roku. Sorry jako.

11 04.12.2022

Neopouštěj mě je knihou, která nastoluje více otázek, nežli dává odpovědí. Ishiguro se nespokojí s jednou narativní vrstvou, proto jich čtenáři předloží hned několik. Vším provází nespolehlivý vypravěč, který udržuje napětí. Napětí, které se ale nekoná příběhem, nýbrž formou.
Je povzbudivé číst tak mnohovýznamové dílo mezi těmi všemi po tunách vydávaných krimi/triller/horor/YA apod.
Za mě kniha, co stojí za předčení. Kdekoliv, kdykoliv.

7 29.11.2022

Za mě příjemné překvapení. Zprvu jsem se Draculy bál z jednoho jednoduchého důvodu - moc nevěřím těmhle počinům, kdy potomci se snaží navazovat na díla svých předků. Naštěstí v případě Draculy od Dacra Stokera byly moje pochyby liché.
Předně oceňuji deníkovou formu, jímž je Dracul psán a respektuje tak původní předlohu. Text je díky tomu přehledně členěn a hlavně - má spád. Takové tempo, které postupně nabírá na obrátkách jsem dlouho nečetl a bylo to fajn. Ne že ne.
Literárně se mi dobová stylizace zamlouvala a neměl jsem s ní problém. Příběh sám o sobě byl fajn, až na konec, který mi přišel až moc mysteriózní, a tak nějak na sílu. Skóre ale vyrovnal epilog, kde to boření čtvrté stěny stálo za to.
Určitě doporučuji (nejen) fandům kultovního Drákuly.

7 20.11.2022

Jo, není to horor. A není to ani thriller. Je to jednoduše příběh dvou lidí, co se rozhodnou změnit svůj život. A to tak, že si postaví zbrusu nový dům kdesi na konci světa. A k jejich smůle zrovna na pozemku s neblahou minulostí.
Příběh jako takový je vyprávěn čtivě, s citem k postavám, které zde dostávají svůj prostor. Což je za mě jediné dobře. Celá zápletka se odvíjí postupně a v naznacích dává tušit, odkud vane vítr. Atmosféra postupně houstne a napětí se stupňuje plynule.
Bohužel konec na mě působí jako dodatek - autorka má potřebu všechno dovysvětlit (což nemusela a možná by udělala líp), jenže nechává spoustu otázek nezodpozených. Kvůli tomu působí závěr nedodělaně. A je tak největším minusem Pozvaných.
Za zmínku stojí rozhodně autorčin literární skill - McMahon umí psát. Nebojí se složitějších konstrukcí a text působí zajímavě a současně je čtivý, bez zbytečných rušivých prvků.
Někdo zde srovnával s Darcy Coatesovou. A to mi přijde zcestné; Darcy píše jednoduchou žánrovku středoškolským slohem. McMahon je komplexnější, nebojí se překročit hranice žánru a celkově je o třídu výš. Sorry jako.

2 04.11.2022

Narozdíl od mnoha komentujících přede mnou byla Země divů mou první knihou od americké autorky. A myslím, že se to rozhodujícím dílem podepsalo na mém hodnocení. Proč? Protože jsem ke knize přistupoval bez předsudků.
Pravda, zařadit Zemi divů do podžánru horor je dle mého soudu nešťastný nápad. Proč? Protože Země divů jednoduše horor není. Ale myslím, že se jím ani nesnaží být. A nálepka hororu knize paradoxně více škodí.
Protože odmyslíme-li si tuhle nálepku, co se dneska už dává na kdeco, je Země divů poměrně povedeným románovým dramatem, tu a tam cinknutý mysterióznem. A jo, místy se lehce trilleru, ale to je asi tak všechno.
Atmosféru buduje Stageová dost sebejistě, ačkoliv je pravda, že jí věnuje takřka půlku knihy. Kdo se ale prokouše za ní, čeká ho (minimálně pro mě) příjemný příběhový zvrat s nepředvídatelným vyústěním.
Takže za mě solidní tři a půl hvězdy. Můžu doporučit.

1 19.10.2022

Okolo Shustermanovy Smrtky jsem poměrně dlouho chodil s pochybnostmi; přecijenom YA literatura není ničím, co by mě vyloženě lákalo. Co ale čert nechtěl, jednou se ke mně jeden výtisk dostal. A já investovaného času nelituji. Ba naopak. Sice nejsem tak na větvi, jako někteří komentátoři přede mnou, ale kladné hodnocení převládá. To bez debat.
V první řadě je třeba podtrhnout velmi zajímavý svět, do jehož kulis autor svůj příběh zasadil. Je unikátní a čtenáře zajímají všechny ty drobnosti, se kterými si autor umně vyhrává.
Hybatelem samotného děje jsou dva adolescenti, kteří mají dostatek prostoru a oba prochází psychologickým vývojem. Za to palec nahoru. Na druhou stranu obě zmiňované persony jsou černobílé a v jejich charakterech jdou nejvíce znát prvky YA. Za to jednu hvězdu dolů. Vedlejší postavy jsou zajímavé a mnohdy charakterem předčí ústřední duo.
Literárně jde vidět vysoká řemeslná kvalita - text je čtivý, bez rušivých prvků. Umělecký přesah by ale jeden hledal marně. Narativ je poskládaný logicky, dodržuje ověřené principy, tady není vo čem, víme jak. Otevřený konec se dá tak nějak předpokládat. Koneckonců, autor trilogii avizoval dlouho dopředu.
Suma sumárum, Smrtka se v moderní produkci řadí k tomu nejlepšímu, co může čtenář dostat. Jsem zvědav, kam se Shusterman posune v příštích dílech. Doporučuji.

5 18.08.2022