matej.kulistak komentáře u knih

Už jsem tu knížku četl dvakrát, ale vždycky tak, že jsem si napujčoval těch Šiktanců víc a četl jsem je naráz.
Tentokrát jsem na Ubírati se narazil v knihkupectví a prostě si jej koupil. A začetl jsem se bez spěchu, abych měl splněno a vrhl se na další titul, protože je musím rychle vrátit do knihovny.
A objevil jsem, co jsem dávno tušil. Že ty básně jsou nejen uhrančivě krásné, ale i zaměřené, sevřené. Mají své téma, příběhy, lze je číst jako vyprávění. To jen tíha každého slova, frazému a verše je tak obrovská, že na sebe při rychlém čtení strhávají pozornost. Ale když se četba zpomalí, lze nad Šiktancem meditovat o světě - ne nějak platonicky, ale jako by se každá věc rozřízla až na dřeň. Lyrický subjekt může hledět na cokoli a vždy jako by běžel před očima celý dlouhý život, všechny konotace, všechny souvislosti. Bez patosu, halabala, jak to už známe. A přes ten rozhled (nebo vhled) žádné skuhrání, žádná zapšklost nebo neschopnost pochopit svět. Ne, Šiktancův lyrický subjekt není v tomto žádný stařec, je stále schopný se drát do svahu křovím. Jen vidí do zákruty skutečnosti díky své zkušenosti, kterou se nijak neholedbá, ta z něj tryská sama.
A poslední věc: ty básně nejsou krátké, ale konkrétní obrazy jsou často popisovány napůl úst, kdykoli lze využít elipsu (např. vypustit sloveso, spojku, cokoli), je využita. Básně jsou dlouhé proto, že těch obrazů se při pohledu na konkrétní věc (jezero, strom, zastávku) vnucuje tolik. Nelze si od nich odpomoci. A je to samá krása.

4 12.10.2023

Knihu jsem přečetl naráz a vzápětí ještě jednou.
Nutno říct, že na podruhé mě autorův styl trochu rušil, ale tři troše cviku není těžké odhadnout, kde autor mluví o své životní filozofii a kde říká podstatné informace, pro které si čtenář především přišel.
Oceňuji především komplexitu autorva záběru. Několikrát mi vyvstala konkrétní otázka, na kterou jsem později v knize nalezl odpověď. Pokud název slibuje "kompletní návod", tak mám pocit, že to do velké míry splňuje (opravdu to posoudím, až budu mít vlastní zahradu).
Kdyby nic jiného, dala mi kniha velkou chuť do budování permakulturní zahrady a vhled do toho, proč a jak ji dělat.
S odstupem několika týdnů si všímám, že hodnotím jinak, co mi přijde v přírodě krásné (daleko víc mě baví trnité keře, proluky a zdánlivě hlochá místa).
Velice inspirativní kniha.

4 03.04.2023

Holan je zjev takové komplexity, že je těžké o jeho díle sdělit něco konkrétního, ale číst jeho poezii bez jakéhokoli poučení je bezmála jako číst poezii v neznámém jazyce.
Jiří Opelík opět dokazuje, že má dar zpřehlednit téměř nezpřehlednitelné, dokonce to strukturovat a interpretovat. Výklad je veden vývojově, sbírku po sbírce. Sledujeme Holana v kontextu českých dějin 20. století a historie (ať už ta velká nebo osobní) se nám stává oporou pro nástin básníkova vývoje.
Za mě je to velice šťastné rozhodnutí, protože Holanovy sebrané spisy nabízejí čtení tématické, ne lineární. Ne, že by takové čtení nebylo možné (ostatně, preferoval jej Holan sám), ale díky Holanovským nápovědám víme, jaké je podhoubí té či oné sbírky, což mi vyhovuje daleko víc, čtení mi připadá užitečnější.

S Holanem jsem strávil krásný měsíc. Půjčil jsem si všechny svazky sebraných spisů, Holanovské nápovědy a ještě monografii Vladimír Holan - bibliotékář Boha, načež jsem se snažil číst vždy sekundární literaturu a poté poezii samu, sbírku po sbírce.
Nebýt Opelíka, myslím, že bych byl nadobro ztracen. Xavier Galmiche, autor druhé monografie, má velký vhled, zároveň odstup cizince a spoustu skvělých postřehů, ale o Opelíka jsem se mohl vždy opřít, co se týče struktury Holanova díla.
Každému, kdo se chce s Holanem seznámit jednoznačně doporučuji Holanovské nápovědy.

Pro úplnost ještě musím říct, že mě kniha nalákala ke čtení nejen těch "velkých" skladeb jako je (z mých oblíbených) První testament, Terezka Planetová nebo Toskána, ale především těch sbírek, které bych přeskočil, ale ve výsledku se mi líbily z celého Holanova díla nejvíce. Jmenovitě: Na postupu, Bolest, Strach, Sbohem?

4 10.08.2021

Čapek projevuje nesmírný pozorovací talent. Anebo je na tuhle problematiku opravdový odborník, jen to maskuje typickým žoviálním stylem.
Jeho výklad působí intuitivně, ale směřuje přímo k podstatě věci (pokud např. ve výkladu o pohádce vědci Čapkovy doby tvrdili to, co jim vkládá do úst, pak žasnu nad pronikavostí jeho intuic, jimiž si mě okamžitě získal na svou stranu). Jak to jen dělá, že se pořád jen tak poťouchle usmívá, a přitom se strefuje neustále do černého?

4 31.05.2021

(SPOILER) Pan Krobot je silná fascinující osobnost, která si ale vystačí s málo slovy, jež jaksi zhušťují sdělení. Ne že by kniha byla psána máloslovně, ale v každé kapitole cítím výraznou intenzitu myšlenky.
V jedné z kapitol píše pan Krobot slavné americké herečce pod pseoudonymem, jakožto ředitel maďarského divadla. V podobném duchu se odvíjí celá kniha - je hravá (jaksi melancholicky hravá), výmluvná, velmi osobní, ale vždy zůstává čtenář na pochybách, co je skutečné, a co dotvořené. A když se zeptáte, proč to tak je, pan Krobot pokrčí rameny a řekmne, že to je takový český vtip. A to já jako důvod beru.

4 30.12.2020

Pokaždé, když už jsem si začal myslet, že vím, co se kniha snaží říct, mě tato vyvedla z omylu. Je to opravdu slátanina. Ale čím dál jsem četl a přemýšlel, jestli mě to znechucuje, zjišťoval jsem, že mě to naopak vtahuje, že se nořím do atmosféry, která melancholičtí, stále zoufaleji se táže po smyslu bytí a zároveň si sama vlastní iracionalitou a morbidním humorem odpovídá. Autor se žene bezhlavě vpřed, nehledě na jazyk, na přehlednost na vlastně na cokoli, jeho vlastní kniha za ním vlaje jako výstražný praporek na nákladu trčícím z auta. V tomto smyslu děj pádí až někam za hranice poslední stránky...
Ale podprahově má v sobě hlubokou otázku, která se vztahuje i ke čtenáři a v konečném důsledku nutí se zamyslet. Což je nečekané a pro mě to dělá tuto knihu dobrou knihou.

4 11.11.2020

Asi je třeba upozornit, že nejde o meditativní životopis plný dialogů, světcových volání k Bohu apod., které známe z románových zpracování životů svatých, kdy si nemůžeme být jisti, kde končí realita a začíná umělecká licence a snaha povzdubit čtenářovu zbožnost.

Tady jde o představení člověka z masa a kostí. Dozvídáme se o historickém Františkovi a jeho době, a to formou tak strhující, jako by šlo o detektivku. Zkoumáme prameny, hledíme na fresky, rekonstruujeme. Je to fascinující, přesvědčivé, je v tom krásný laskavý humor. Těžko uchopitelný světec se zlidšťuje, aniž by tím pozbýval cokoli ze své výjimečnosti. Greenův přístup mi naprosto vyhovoval. Tato historiografická rešerše je ale prodchnuta pohledy do nitra člověka, zamyšleními nad jeho myšlením a vztahem ke světu a Bohu.

Tuto knihu jsme četli se ženou během výletu stopem do Assisi. Dobrodružnost cesty a čtení byla téměř srovnatelná. Jde o hluboké, strhující, ale zároveň lehce psané vyprávění, které sv. Františku přibližuje, doopravdy přibližuje - činí nám ho blízkým.

4 11.11.2020

Přebal sliboval román, uvnitř číhala reportáž. Když šlo o to popsat události, jak šly za sebou, bylo to skvělé. Jeden si konečně o 68. udělá ucelenou představu, dozví se o zákulisí, spojí si různé historky do sebe (Kryl, obrana rozhlasu apod.).
Když ale přišlo na postavy, dostaneme jen kusé dialogy. Co se týče propracované psychologie, kterou by člověk od románu čekal, dostaneme ji pouze u jediné postavy, kterou paradoxně není Kriegel, ale Husák. (Dobře, je tam ještě jedna, Krieglova adoptivní dcera, která ale není pro děj téměř důležitá.) Co se samotného Kriegla, o kterého jde především, týče, dostaváme spíš idol, než člověka. Co dělá je obdivuhodné, ale moc nerozumíme jeho motivacím.
Kdyby na tuto změnu žánru bylo předem upozorněno, možná bych byl naprosto spokojen, protože bych neměl taková očekávání.

4 14.09.2020

Za zvláštní přínos této knihy považuji, že mi pomohla lépe uchopit Seifertovy poslední sbírky (od Koncertu na ostrově po Býti básníkem), jejichž poetika mi vždy splývala a zdály se mi podobné. Teď jim lépe rozumím a znovu je budu číst s jinýma očima. To platí ale i o dřívějších sbírkách.
Seifert je nám zde představen i jako novinář a vůbec se o něm víc dozvídáme jako o člověku.
Krásná je citace o tom, jak on sám chápe úlohu a pozici opezie (mezi nebem a zemí).
Má to hluboký smysl a znovu mě to donutilo sklonit se před básníkem, který mě už pomalu začínal ve svých verších unavovat.

4 16.05.2020

Přes opětovné čtení a 20 let pasivního poslouchání evangelií pro mě tato kniha byla 250 stran trvající aha-efekt. Ratzinger postupuje systematicky napříč evangelisty a vybírá pasáže, které nejvýstižněji ukazují, kým Ježíš byl, jak se chápal a jak byl chápán (od svých současníků až po dnešní exegety). Jen tak mimochodem přitom polopatisticky vysvětlí význam mnoha těžko uchopitelných pasáží jako jsou pokušení na poušti, blahoslavenství, prosby Otčenáše apod.
Odborný text, ale vyprávěcí styl. Vysoká fundovanost, znalost historického kontextu, starozákonní tradice, ale i současné odborné literatury (včetně četných odkazů). Naprostá pecka!

4 14.09.2019

Od Eca jsem četl jen Jméno růže, což byl "ten román". Přesto je obdivuhodné, kolik reálií o době Pražského hřbitova autor posbíral, byť nebyla předmětem jeho vědeckého zájmu. Každopádně jsou zde informace použity méně promyšleně, mnoho zůstává nevysvětleno a ztěžuje čtení. Kniha ale nebyla nezajímavá a rád si od Eca v bodoucnu zas něco přečtu.

Zaujala mě jedna maličkost. Byť Jméno růže a Pražský hřbitov od sebe dělí třicet let, postřehl jsem na jednom místě nenápadný, ale naprosto shodný motiv, kdy se nějaká z postav zamyslí nad tím, že to co se nám jeví jako krásný člověk, je ve skutečnosti jenom hromada střev a jiných nechutností v hezkém pytli z kůže. Snad to byl motiv pro autora fascinující, snad si ani nepomatoval, že už ho kdysi použil. A snad je to i jinak, ale udělalo mi radost, že jsem si toho všiml.

4 25.07.2019

David je opravdu asi nejvýraznější charakter Sterého zákona, nejen proto, jak velkou jeho část napsal, ale proto, že jak z knih Samuelových, tak z Žalmů není těžké vycítit jeho osobnost. Proto se mi kniha hlavně zpočátku zdála jako násilný pokus překopat jeho osobnost, udělat ho "co nejvíc jinak". Po první kapitole jsem tomu dal šanci jen proto, že jsem si knihu koupil.
Čím dál ale člověk čte, tím plastičtější osobnost se před ním objevuje. Není to biblický David, ale s trochou fantazie, kdyby člověk připustil, že v biblickém textu ulpělo nějaké to pozlátko, by to mohl být David-člověk. Spíš obraz něčeho hluboce lidského, než historická postava. Obraz člověka bojujícího s vlastním egem, s vlastní slabostí, s vlastním Bohem. Vzal jsem ji na milost.

Jinak: motivy, jak píšou jiní níže, se v knize opakují, ale osobně mi to nevadilo, protože jde často o předjímky něčeho, co dál bude řešit podrobně a v kontextu. Navíc, vzpomínky jsou často už takové. A potom, ano. Opravdu se hodí znát minimálně knihy Samuelovy, ale líp i Žalmy, Píseň písní, myslím, že je tam i něco z Geneze... Zkrátka, když si člověk nejdřív přečte Bibli, dojde mu spousta narážet a slovních hříček.

4 02.07.2019

Člověk si musí zvyknout na autorčin styl, především na kladení sloves na konec věty (zhruba typu "ryby si naloví, dříví nasbírá, a až se do plamenů zakouká, dobře mu zas bude"). Jinak je kniha úžasná sonda nejen do života "lesních lidí", ale především do mysli, která běžně operuje s duchy, přechází mezi světem živých a mrtvých a vnímá duchovní stránku člověka přinejmenším stejně silně jako tu tělesnou. Občas se kniha ponoří do neskutečného chaosu, občas ale čtenář ví, co Oge prožívá (například chlapcova sexuální zkušenost) a může dekódovat, v čem je šamanské vidění světa (dá-li se to tak nazvat) jiné než to jeho. A jindy je Oge prostě člověk jako já a naprosto chápu, čím si prochází. A zaslouží si můj obdiv.

Napsal jsem, že kniha je sonda, a jako takovou jsem ji vlastně i četl. Proto pro mě bylo v jejím závěru překvapením, když se v ní objevilo opravdové napětí, když jsem pocítil úzkost a začal najednou sledovat příběh. Za tohle příjemné překvapení zaslouží Oge i tu pátou hvězdu.

4 02.07.2019

Dílko je opravdu poutavé, má na sobě závoj tajemna a téma i způsob jakým hlavní postavy vedou vyšetřování jej činí napínavým. O to větší zklamání jsem zažil v pomyslném vrcholu díla, když má dojít k rozuzlení. Scéna na mě působila zmatečně, nedůvěryhodně a celkově nezvládnutě. Závěr, ač povedený, mi už chuť moc nenapravil. Je možné, že jsem stěžejní pasáž nepochopil, nebo dokonce, že tak působit měla, každopádně jsem byl po tom všem budování atmosféry připravený na víc. Kdyby se oba hrdinové na hledané místo ze zvůle osudu nikdy nedostali, zdál by se mi takový konec atraktivnější.

4 30.05.2019

Jedna z nejhezčích dětských knih. Samotný nápad, udělat knihu o ztracených věcech, je skvělý. Téma si přímo říká o verš. Básně jsou jemné, hravé, přímočaré. Kniha se dá bez problémů číst s dvouletým dítětem (které si pak ještě dva dny říká: "sponky, sponky, sponky"). A nemusí se kvůli tomu vzdávat ani náročnějších figur (např. aluze na Sládkovu Lesní studánku nebo hry s přítomností/absencí rýmu).
Jazykově skvělá záležitost, která by ale sama za sebe (právě pro svou neokázalost) jen těžko obstála.
Ale tato kniha má autory dva, jelikož ilustrátorka Stibitzová je zde opravdu regulérní spoluautorkou. S jinými ilustracemi už si básně téhle knížky nedokážu ani představit.
Výsledné dílo je prostě nádherné a dá se číst a prohlížet stále znovu.

3 15.05.2024

"Od osmé kapitoly Písma / pocházejí všichni z lodi."
Za mě nejlepší Hruška, co jsem četl (z poezie, jeho monografie jsou ještě lepší).
Verše jsou pádné, bez balastu, občas jsou prostě skvělé. Žádná roztěkanost, jedno úzké téma, maximálně vytěžené, aniž by se básně začaly opakovat či ztratily na objevnosti.
Je to sbírka kontrastů: mikrosvět ostrůvků při plavbě kolem glóbu, konfrontace kultury s divošstvím (přičemž není vždy jasné, která strana představuje co), básnickost v přímém pojmenování, implicitní komika i krutost, turbulentní událsti stažené do pár slov stojící vedle drobných detailů o stejné ploše.
Mám pocit, že autorovi stylizace svědčí (srv. např. imitace špatně předložených mailů nebo zloky eposu z hliněných tabulek v předchozích knihách). Skvělá sbírka.

3 25.03.2024

Naprosto trefně říká v doslovu knihy Petr Hruška: "Text vyrůstá z pronikavého smyslu pro detail, pro drobnou událost, spíše jen epizodu, ale vždy vázanou ke konkrétnímu člověku v konkrétním čase a prostoru, v konkrétní životní situaci, z níž jediné je možné vykročit směrem k nějakému pokusu o zobecnění. "
A je to přesně tak: Balabán ve 3 větách vystaví situaci a představí komplexní postavu, kterou nechá zažít často poměrně jednoduchou životní epizodu. A popíše ji tak, že člověk musí čtení každé povídky dlouho vstřebávat a promýšlet. Postavy jsou tak skvěle napsané, že se s nimi po 3 stranách (většina povídek je dost krátká) odmítám loučit. A autor mě občas odmění tím, že se k postavě vrátí. Nebo rozvíjí novou postavu, která s nějakou predchozí souvisela (přítel, partner, sourozenec). Vzniká tak mikrosvět, v němž v první větě tuším často jen podle jména, že postavu znám, i když si nedokážu vzpomenout odkud.
Balabán umí stavět pointy, umí je i nestavět a nechat text trčet až do čtenáře, používá skvostné metonymie.
Většinou je čtení emočně náročné, v celé knize je jen jedna povídka, která je nabita humorem (Cedr a kladivo), a to naprosto přirozeně, skrze přímou řeč. Ale kdybych četl jen ji, myslel bych si, že autor je nadstandardně dobrý komik. Cokoli B. píše, píše skvěle.
Zaslouženě kanonický autor (jen ho ještě dostat na ty střední školy).

3 16.03.2024

Krásná a chytrá knížka. A to myslím grafickou úpravou a kompozicí, která se pohybuje na hraně mezi sbírkou básní a jednou dlouhou básní v segmentech.
Sojka šetří obraznými pojmenováními (ale když se objeví, jsou působivé), jazyk je většinou přímý, aniž banální.
Ze základní časové roviny se propadáme do vzpomínek, které se ale stávají přítomným časem. Autor vytěžuje maximum z možnosti intenzivního popisu situace teď a tedy a zároveň vědomí toho, co bude následovat.
Jedna báseň např. končí: "sbalil jsem otci / ručník, pastu a kartáček / víc prý nepotřebuje / zítra se vrátí", je nám jasné (z toho, že je o věci vůbec řeč, a z významotvorného umístění v závěru básně), že nevrátí - aniž by to muselo být řečeno. Kompozice je prostě působivá.
Autor má očividně rád pointy (hořké, ale skvělé) a paradoxy. Běžné situace nebo idiomy převrací na ruby, ale ne pro manýru, ale aby situaci ve zkratce vystihl a nasvítil z nečekaného úhlu (např.: a já bych měl znovu postavi svůj hrad / aby mě znovu chránil / před vlastními útoky zvenčí / před vlastními pokusy utéct; náhlý uáchvat vyrovnanosti; slunce se v úplňku rve; žárovka vystřelí / tma vybuchuje / její střepiny [...] / dopadají do všech osmi koutů).

3 23.02.2024

Baví mě sledovat postupnou proměnu Malého poetiky. Od vázaného se přesunul k volnému verši, černý humor mu zůstal, ale jako by ubývalo cynismu a nahrazuje jej zaujaté pozorování (říct okouzlení by asi bylo nemístné) a glosování.
Básně jsou snadno čitelné, stačí knihu zpětně prolistovat a hned si na každé stránce vybavíte, o čem která báseň byla - a v tomto případě je to výsledek velkého umu, nikoli jeho absence.
Témata jsou často silně osobní nebo naopak silně neosobní (inzeráty, úřední dopisy a žádosti, faktografické poučky). Mezi krajními polohami tak vzniká napětí.
Všechny básně sjednocuje jejich vyznění, nálada. Jsou jakoby zvláštně prdlé. V něčem směšné, v něčem melancholické, z jakéhosi světa s jinými pravidly. Když se dopustím nemístných přirovnání, připomělo mi to Lewise Carrolla a Wese Andersona.
Malého "postexpresionistické" období mě baví. A tato sbírka je dobrá a příjemně se čte. Ale trochu mi v ní chybí (podobně, jako se to ostatně vytýká posledním Andresonovým filmům), ucelenější vize - jako by šlo více o styl, než o myšlenku.
Atlas bytostí byl v tomto smyslu povedenější.

3 20.01.2024

Pan Kundera jest básník, to mu nikdo nemůže upříti - chtělo by se říci po přečtení (prozatím pouze) této jeho knihy.
Poetika zůstává poměrně neměnná. Básně jsou vypjatě surrealistické v tom smyslu, že nejsou nijak existenciální či jen abstraktní, ale nanejvýš konkrétní obrazy destilované všemi smysly se tříští do takové drtě, že je na hraně možného z básně vydolovat téma, myšlenku, postoj, cokoli.
Jistě, o tom surrealismu do jisté míry je. Ale zde je poněkud čistý, programový. A jako takový je spíš lartpourlartismem, než nástrojem ve službě nějakého sdělení. Jednotlivé verše jsou často velice silné. Vlastně si myslím, že na úrovni verše je Kundera nejsilnější - lze vzít nahodile jakýkoli a bude poměrně působivý. Tyto verše jsou ale nuceny působit izolovaně, nic krom náhody je nedrží pohromadě. Vzniká tak dojem klouzání po povrchu, v rovině jevu.
Tento dojem narušuje oddíl Živly v nás, což je velká básnická skladba, v níž konečně vidím silný účinek. Vracejí se motivy (vlak, ptáci, sůl...), někdy i celé verše, které tak mohou silně zapůsobit. Cítíme jakoby cosi z doby, kdy báseň byla psána. Aniž by autor polevil ze své vypjaté stylistiky, nechává zaznít výbuchům, které si lze snadno interpretovat; ptáci aj. živé věci se v básni mění v kamení; výrazným prvkem je intimita, týkající se však pouze "tvého nepřítomného těla".
Podobně na mě působila i sbírka Klínopisný lampař, kde motivy také přecházejí s básně do básně, byť každá má své vlastní téma. Autor zde navíc projevuje i smysl pro humor a sebeironii.
Skvělá je hra se slovy o stejném základu: "v rýžovištích / v rýžovém poli purpurových dnů" a mnohé jiné.

3 06.11.2023