mataaskorice
komentáře u knih
Půlnoční zátoka
Nora Roberts
Mé (kdysi) intelektuální Já se stydí. No, holt jsem z někdejšího klasikou a náročnou četbou nabitého čtenářského světa přešla k červené knihovně :-) Náhodou - knížka předčila moje očekávání. Měkká obálka a titulka jak z bulváru mi předesílaly jiný čtenářský zážitek. Nakonec - super! Nenáročná oddychovka, která se vážně skvěle čte. Je to taková pohádka pro holky - hodně zamilovaná, dost strašidelná, ale opravdu čtivá. Až mi je líto, že mám za ty dva dny přelouskáno :-)
Dracula
Bram Stoker
Mně přijde kniha skvělá, napínavá, dobrodružná. Odstup více než sta let od jejího vzniku knize vůbec neubírá na atraktivitě. K napětí nepotřebuji přehlídku vnitřností a vypreparované jedince. O Draculovi se mi po dobu čtení knihy i zdálo. Atmosféra díla je trochu staromilská, voní starými časy Anglie 19. století, romantikou anglických sídel, viktoriánského odění i mravů. Za mě super počtení.
Aprílová škola
Jiří Žáček
Sbírka básniček pro děti, z nichž mnohé jsou dnes už zlidovělé, známé z čítanek a dětských časopisů. V textech hraje prim humor a slovní a významová hříčka.
Středa nám chutná
Iva Procházková
Naprosto báječná knížka o prosté (nejen dětské) radosti ze života. O tom, jak je důležité být sám sebou, žít svobodně a šťastně, jednoduše a přirozeně, bez předsudků a honu na mety a metály, o individualitě a vnitřní kráse každého z nás, o umění žít plně a bez hodnocení a pomeřování sebe i druhých. Výživná chuťovka s obrovským přesahem.
Poly a jeho kamarád Pippo
Cécile Aubry (p)
Tento díl Polyho se mi líbil. Na úvodních stránkách jsem se sice ztrácela v řádce italských jmen, ale na jednotlivé postavy si čtenář rychle zvykne. Děj je sice hodně zromantizovaný, zidealizovaný, možná až malinko červenoknižní, ale to mi teď, v nemocnici, kdy mám dítě na JIP a kdy na maminkovském pokoji šrotuji nemocniční knihovnu, vůbec nevadí. Je to milé, vřelé, lehké, okořeněné atmosférou severní Itálie, trochu klukovské a hodně pohodové.
Adam a Otka
Bohumil Říha
Pro mě takové milé, něžné, dětsky naivní prázdninové vyprávění. Plné jistoty, zázemí, láskyplných blízkých vztahů, srdečného vztahu k rodné vesnici, přímého a rovného jednání dětských hrdinů a jejich bezelstného a fantazijního světa.
Dívka s oslíkem
Werner Steinberg
V poslední době se mi na stole sešly podobné knihy s totožným obdobím vzniku. Dívka s oslíkem mě nijak extra nebavila, zajímavá pro mě začala být cca v závěrečné třetině - od chvíle, kdy Ute doputovala ke svému dědečkovi, děj nabírá spád, zároveň se tam zdokonaluje psychologická kresba jednotlivých postav a musím říct, že autor tuto disciplínu zvládá na jedničku. Knížce bych dala 3,5 hvězdiček, nakonec dávám tři, protože na dosavadních 87 % prostě dle mého není.
Pohoršovna
Daniela Fischerová
Rozhodně netradičně napsaná knížka. Líbí se mi její originalita, vsuvky, vysvětlivky, odbočky, kombinace písem. Nelíbí se mi, že je občas pro děti možná až moc drsňácká a krapet vulgární, naopak dospělý čtenář se trefnými eufemismy (nahrazujícími slovník zkušeného dlazdiče) Ježibejby místy válí smíchy.
Návrat z vánočních prázdnin
Hana Pražáková
Příjemné, nenáročné čtení. Kniha o vztazích, komunikaci, o tom, jak k některým lidem přistupujeme s jistými předsudky a vlastními očekáváními, aniž bychom se zeptali, jak na věc pohlíží oni.
Moje sestra Tilly
Hans Weber
Mně knížka nepřijde tak špatná. Vše je vlastně o jedné rodině Lerchů - mamince, tátovi a sedmi sourozencích a jejich neuvěřitelné sounáležitosti a láskyplném poutu. Děj je vyprávěn jednou z pozice nejstaršího ze sourozenců Honzy a jeho sestry (čtvrté v pořadí) Tilly. Ti dva k sobě mají blízko. Ale vřelý vztah, ohleduplnost, laskavost a pochopení je zřejmé u všech členů rodiny vzájemně. Děje v knížce není zase vlastně tolik, myslím, že tu jde hlavně o atmosféru rodiny, která se vymyká běžným poměrům nejenom počtem dětí, ale i jistým zázemím a nadstandardními vztahy. Takto početná rodina není možná bohatá ve smyslu materiálním, ale oplývá nesmírným bohatstvím právě díky naplněnosti vztahů v tomto nejužším společenství.
A některé pasáže stojí za pozastavení. V podstatě v duchu dnešních motivačních a seberozvojových knížek se tam dá narazit na kupu obecných pravd a mouder:
"... Už nám asi trochu stárneš," řekla Tilly.
"Podle čeho se to pozná?" zeptal jsem se a sedl si k nim.
Tilly řekla tiše: "Jsou věci, které nás obtěžují, a věci, které nás zajímají. V průběhu let toho, co nás obtěžuje, pořád přibývá a toho, co nás zajímá, pořád ubývá."
Jenom ten, kdo už nemá žádné plány, je doopravdy a nenávratně ztracen.
Bylo mi zima, choulil jsem se a poslouchal naše kroky. Poprvé mě napadlo, že jsme sami pány svých kroků a že nám nikdo neřekne, kam máme jít.
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou
Arnošt Lustig
Skvělá novela Arnošta Lustiga. Myslím, že není od věci u tohoto díla vědět, jaké bude rozuzlení, což je u takto známé knihy asi časté a snad i odrazující (proč to číst, když vím, jak to dopadne). Ale právě díky této znalosti si čtenář intenzivněji uvědomuje Brenskeho sarkasmus, manipulaci až výsměch, jeho absolutní bezcharakternost až zrůdnost ukrytou za vlídností a jednáním solidního člověka. Nacisté narcisticky z pozice vyvolených obhajují své rasové zákony, ba dokonce s politováním konstatují, že jsou k jistým opatřením právě podřadnými donuceni. Často se setkáme se slovem likvidace, ačkoli použitým dvojsmyslnou formou. Šílená je představa absolutní moci nacistů, jejich stoprocentní informovanosti o každém jedinci. A jejich moc a um ze získaných informací co nejvíce vytěžit (případně je takticky, manipulativně využít k jakémukoli jinému účelu). Zatímco skupina amerických Židů představuje víru (v moc peněz), naivitu a popírání viděného a slyšeného, dvě postavy z tábora - krejčí a rabín zastupují ty, "co už vědí". Jsou ztělesněním utrpení, poslušnosti, upozaděné víry,pro kterou v každodenní lavině smrti není místo. Kniha je jiná - není to vysloveně výpravná záležitost týkající se holokaustu jako hromada knih, s kterými se teď roztrhl pytel. Je více jinotajná, metaforická, obrazná. Ale stejně hrůzná.
Třinácté komnaty našich prezidentů
Václav Junek
Tohle se hodnotí vážně těžko ... Procházím jiné knihy od autora tady na Databázi a vede si - co se hodnocení týče - vesměs dobře. Trochu jsem se zarazila u úvodu k Miloši Zemanovi, kde autor zmiňuje obavu, že by se vzhledem k současným nuancím mohl odvrátit od objektivity, které se až dosud držel. To mi přijde podivné, protože celá kniha je souhrnem dedukcí, tezí, odhadů, subjektivních dojmů, úvah co by - kdyby. Vlastně to možná ani nemusí být na škodu, protože kniha nemusí být nutně odborným nebo populárně naučným kouskem, nemusí být nutně encyklopedií ani učebnicí. Kniha může být úplně klidně jednou velkou osobní úvahou nad stavem věcí současných i minulých. Tato konkrétní kniha si neklade za cíl být odbornou publikací, takže brát objektivnost/subjektivnost jako jediné měřítko kvality je asi blbost. Některé úvahy nejsou úplně od věci a přiměly mě přemýšlet nad danými souvislostmi z jiného úhlu pohledu. Nicméně: obsahově se neztotožňuji s mnohým, včetně občasné dehonestace té které osobnosti. Dále mi vadí styl textu, komplikovaná souvětí, neustále za sebe se řadící předložky, rétorická klišé - forma textu je celkově stavěná spíše pro ústní prezentování než pro písemnou podobu. Proto se čte fakt nic moc. Zkusím se podívat po jiných - na Databázi kladně hodnocených knihách autora. Zajímá mě, v čem tkví ten propastný rozdíl.
Rose a ztracená princezna
Holly Webb
Druhý díl se mi zdá přeci jen napínavější než jeho předchůdce. Zápletka se tedy alespoň rozvíjí oproti prvnímu dílu pozvolna už od počátku. Jinak je Rose na tom u mě někde mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami - mě zase snobské a upjaté prostředí dvora a měšťanstva versus služebnictva - potažmo dětských sirotků tak nějak nebere. Ale svět kouzel a to, jak se Rose učí svůj dar ovládat, je téma atraktivní - pro dítě a snad i dospěláka - mě nevyjímaje.
Růženka, ta má nápady!
Christine Nöstlinger
Růženka je opravdové dítě - s jeho vnímáním světa, s jeho představami, s dětskými sny a plány do budoucna. Autorka dokáže pohlížet na svět očima dětské reality a to se mi na knížce líbí nejvíc. Jinak co se děje týče - nečekejte nic závratného, napínavého, složitého. Jedná se o kratší epizody, to hlavní ale není dějovost ale právě dětský svět, přičemž někdy vypluje na povrch taková ohlazenost charakteru, když člověk dospěje - jako když se ohladí valounek v řece. Tak nějak z nás vyšumí přímočarost a upřímnost dětského vyjadřování, jednoduchost nazírání na věci a zároveň umění pozorovat a vidět.
Poly a námořník
Cécile Aubry (p)
Jednoduchý příběh netradiční party kamarádů, složené ze dvou dětí, koně a námořníka. Začátek je slabší, připomněl mi nekonečnou řadu na vlas podobných "ňuňu" knížek o ztraceném koťátku a chundelatém králíčkovi atd., ale brzy se děj rozjede a z knížky se nakonec stane docela milé počtení. Pro dospěláka poměrně přímočaré a předvídatelné, ale milé.
Sobectví
Helena Šmahelová
Sobectví mě osobně moc nebavilo. I ten vztah Lukase a Tamary mi přišel takový podivný, spíš vztah otce a dcery (ve všech rovinách krom sexu). Ale to, že se Šmahelová umí parádně zhostit psychologie postav, je fakt. Nálady, rozpoložení mysli, pohnutky, přetvářka, taktika a (ne)takt, niterná přání a nesoulad v představách Lukase, Tamary, Líza, která už za léta života s nevěrným manželem zjistila, jak si muže udržet pro sebe, vše z řádků autorky plyne a sděluje, co sdělit má.
Stíny nad Notre Dame
Herbert Schauer
Skvělá knížka. Čtivá od A do Zet. Je to napínavé a zároveň se čtenář dozví řadu zajímavých věcí z historie. Nicméně mi vytanul na mysli postoj Francie při dohodě v Mnichově. Jenže... po bitvě je každý generál. Sílu extrémního nacionalismu (nejen toho německého) bylo tehdy nejspíš těžké odhadnout. To, o jak propracovanou síť kontaktů na mezinárodní úrovni se jedná, se začalo ukazovat pozvolna.
Barbar Vok
Jiří Mařánek
Závěrečný díl trilogie se mi líbil nejméně. Možná pro život Vokův, který se v knize tak nějak motá dokola v neustálém koloběhu: milenky, budování velkolepých staveb, dluhy, možná se mi už zajedl styl Mařánkův. Nicméně jsem ráda, že jsem si připomněla osudy Petra Voka, dozvěděla se něco nového a musím říct, že v závěru knihy mi Vok - zvlášť v kontrastu s intrikářstvím, prospěchářstvím a přetvářkou císařského dvora a šlechtictva obecně - byl pro svou živočišnost, solidárnost s druhými a upřímnost i sympatický.
Pepina Uličných
Karel Michl
Kniha pojednává o životě dětí (snad v meziválečné době) na venkově. Poukazuje hlavně na chudobu některých a to až s jistou naturalistickou drsností. Z takové nuzné rodiny je i Pepina Uličných. Setkává se s posměchem dětí, když má ve škole zavšivenou hlavu. Jako chudobné děvčátko, jehož otec každý měsíc propije výplatu, se potýká s mnohými starostmi i s ostudou, se kterou si druzí na rodinu ukazují prstem. Osud děvčátka jede také v jakýchsi naturalistických kolejích - v duchu sociální determinace se Pepina v bídě rodí a v bídě umírá. V doslovu Karel Michl uvádí, že kniha má mládeži přiblížit, v jakých nuzných podmínkách žily děti dříve a o co lépe se mají teď, v době poválečné. Je pravdou, že Michl byl pedagogem a s dětmi z nejnižších vrstev se při své práci také setkával. Krom motivu venkova a sociálních problémů nejnižších vrstev se zabývá nářečím Chrudimska, kterým nechává promlouvat své postavy. Přestože Pepinin příběh je baladický, tragický, najdou se v textu i vtipné pasáže - zejména v kapitole o dědečkovi - jeho verze pohádek okořeněná jaderným nářečím nemá chybu.
Tajemství ztracené holčičky
Simona Nečasová
Knížka včera přišla, dnes je dočtena. Trošičku bych poupravila stylistickou stránku textu a dialogy, které by mohly být živější, věrohodnejší. V dialozích bych ubrala na až lehce knižní formě vyjadřování, působí to krapet kostrbatě. Takže drobná výtka k textu samotnému - mohl by působit méně slohovkově. Taky mi úplně nesnedly časté nápisy: "Pomoz mi!" utvořené z kdečeho, třeba z poletujících můr. Mnohdy umí být méně násilný akt daleko víc strašidelný. V poslední době se mi líbilo dávkování napětí třeba v Karikově Trhlině - přestože se nestane nic zásadního, žádná okatá poselství z onoho světa, má člověk strachy stažené půlky. Nicméně to jsou fakt jen takové drobné postřehy, na čem bych - být autorkou - příště více zapracovala. A doufám, že nějaké příště bude. Knížka je napínavá, čte se sama, příběh baví. Líbí se mi, že se děj odehrává na českém venkově, nabízí čtenáři blízké prostředí a dotýká se obyčejných českých venkovských lidiček. Děkuji za příjemné počtení.