marvan00 komentáře u knih

Joyceovy texty mi přijdou srdečné a vřelé asi jako půlnoční pitva. Koluje bezpočet zábavných historek o tom, jak těžce dával Joyce své texty dohromady a při čtení je to notně znát. Výraz "užívat si četbu" je v případě Joyce protimluv. Joyce je bytostný analytik, každé slovo váží na laboratorních vahách, nechce být srozumitelný za každou cenu, ale přesný. Takovéhle texty nejsou zážitkem, ale hozenou rukavicí.

7 27.10.2014

Scruton stojí díky svým pravicově konzervativním názorům v záplavě levicových multikulti autorů poměrně osamoceně. Přestože je kniha téměř 10 let stará, na jeho názorech není třeba měnit ani čárku, děsivé je jen to, že v současnosti se do detailů naplňuje právě to, před čím Scruton už dávno varoval.

Na rozdíl od prominentního arabisty Kepela (Francouz, tenhle národ má na samolibé filosofické diletanty snad patent), který musí každou chvíli upravovat názory, protože realita jej pokaždé dožene a usvědčí z omylu, Scruton už roky tvrdí jedno a to samé a každý další vývoj jen potvrzuje jeho nelichotivé názory na islám.

Zároveň je to člověk, který islámu rozumí a tvrdí naprosto banální věc: islám patří do islámských zemí kde vznikl, v Evropě a vytržený z kořenů původu se mění v katastrofu.

6 27.01.2016

Scrutonovy eseje dalece přesahují úzce vymezený rámec na kulturu zaměřených studií. Přináší např. jeden z nejlépe vyargumentovaných názorů poukazujících na nesmyslnost tzv. dekonstruktivismu, který doposud bují na humanitních fakultách, přestože mnozí z nás si už dlouhodobě kladou otázku, jestli jeho autor, Jacques Derrida, byl jen prohnaný podvodník nebo neskutečný idiot.

6 21.06.2015

Švihlíková si vybrala téma u nás nedostatečně zpracované a zároveň nad jiné důležité, bohužel její úroveň zpracování tématu pokulhává. Autorka neumí to, co tak dobře zvládá například Šichtářová, tedy oprostit se od šedivé ekonomické teorie, jít k jádru věci a pojmenovat věci svými slovy. Pojmenovat věci svými slovy totiž vyžaduje, aby člověk dané věci 100% rozuměl a obávám se, že v tom spočívá slabina autorky. Švihlíková mluví o věcech, které považuje za důležité, ale nerozumí jim natolik, aby je dovedla interpretovat vlastními slovy. Chybí jí schopnost nadhledu a zůstává dogmaticky uvězněná ve svém omezeném levičáckém vnímání světa. Chybí jí šíře záběru, jakou má například její ideový souputník Josef Skála. Proto se úzkostlivě drží odborného slovníku a pro laického čtenáře zůstavá těžko srozumitelná. Paradoxně nikoli díky své "odbornosti", ale pro svou intelektuální nedostatečnost.

Podle autorky pramení ekonomický i společenský rozklad české společnosti v nepochopení situace, v níž jsme transformovali ekonomiku na "tržní kapitalismus". Autorka správně poukazuje, že v 90. letech žádný tržní kapitalismus neexistoval (pokud kdy vůbec existoval), zato západní trhy byly plně v rukou nadnárodních korporací a nechráněný východní trh reformovaný naivními a reálií neznalými teoretiky ekonomie jako Klaus učinil z východních trhů lacinou kořist korporátních gangsterů.

Pokud čtenáře dané téma zajímá, doporučuji si doplnit základy znalostí ekonomie a národního hospodářství a sáhnout raději po knize odborných statí Miloše Picka Stát blahobytu, nebo kapitalismus? z níž Švihlíková rovněž vychází.

5 14.02.2022

Je celkem bezvýznamné, zda byl Don Juan reálnou postavou nebo ne. Castanedovi se podařilo zachytit sérií knih duchovní podstatu šamanismu. Hodnotit tuto knihu bez znalosti následujících dílů nemá smysl.
Teprve po přečtení celé série čtenář pochopí, že každá kniha znamená jakýsi stupínek, který přináší nové poznatky a zásadně mění vyznění předchozích dílů. Celá série tedy není o šamanském výcviku, ale je samotným šamanským výcvikem pro každého, kdo se jí otevře. Je to kniha, která má moc vás změnit.
Pro duchovní hledače povinná četba a samotná kontroverzní osoba autora by vás neměla odradit. Pro ty, kteří vlastní stejně jako já původní překlad v edici Reflex, doporučuji investovat do nového revidovaného překladu z roku 1997, vyplatí se to.

P.S. Nechovám ve velké přízni audioknihy, ale v případě verze Libora Terše lituji, že namluvil pouze první 3 díly. Takže pokud dáváte přednost knize do sluchátek, zkuste to tady:
https://www.youtube.com/watch?v=vIFs5eGuIwk

5 12.03.2018

Přestože jsem četl různé verze severských ság, včetně odborných výkladů, až tady jsem konečně pochopil, proč je severský panteon bohů tak nesourodý a proč podlehl křesťanství. Kniha se čte téměř jako dobrodružný román, vyšetřil jsem si na ní několik dní, abych ji doslova zhltl za jeden večer. Díky knize jsem se dověděl nejen jak Vikingové žili nebo bydleli, ale také jak mysleli, že byli dost urážliví, jaký měli smysl pro humor, jakýma přezdívkama se častovali a z čeho pramenila jejich pověstná krutost. Je to vlastně archeologie vikingské duše.

5 19.01.2017

Zatímco současná fantasy se čím dál více přibližuje naturalistickému historickému románu (z velké části i díky popularitě Hry o trůny G.R.R. Martina) s propracovanou psychologií postav a prostředím, Anderson se před lety pokusil jít jinou cestou. Zlomený meč svým pojetím vychází z klasické mytologie, používá obrazný jazyk a důraz klade na příběh, který v sobě nese archetypální vzorce a je prodchnutý atmosférou osudovosti. Stručně řečeno: nečekejte Pána prstenů, ale spíše Silmarilion.

5 27.06.2016

Literární skvost, formálně i obsahově. Krouživý styl psaní asociuje nepřetržitý tok myšlenek a kupodivu nejde o žádný otravný experiment, naopak, dělá text hypnotickým, nedá se od něj téměř odtrhnout. Z textu je znát, že přestože se ve vzpomínkách vrací do svého mládí, pro autora šlo o stále živou věc, tentokrát mi přišel Bernhardův vztek méně proklamativní a více osobní. Kvůli této knize jsem na dlouhou dobu Bernhardovi propadl a zpětně musím říct, že nic lepšího jsem od něj od té doby nečetl (míněna próza, nikoli divadelní hry).

5 09.02.2016

Osobní zaujetí Honzy Nováka a originální dokumentární styl činí z knihy navzdory rozsahu neuvěřitelně čtivou a strhující četbu, člověk má pocit, jakoby byl přímo u toho (psáno v přítomném čase). Tuhle knihu jsem něpřečetl, ale prožil. Jiří Peňás, jehož názorů jsem si kdysi vážil, ji svého času označil za knihu roku.

5 04.07.2015

Specifikum povídek R.E. Howarda, kvůli kterým jeho fanoušci ohrnují nos nad jeho pokračovateli, spočívá v tom, že jsou často napsané uspěchaně a občas vysloveně špatně. Což se paradoxně dá těžko napodobit. Ať už se jedná o prosté řemeslo, nebo svérázný duševní svět jejich autora. Jde o podobný fenomén, jako např. 50 odstínů šedi, které se staly bestsellerem nikoli navzdory pochybnému obsahu a nedokonalému řemeslu, ale právě kvůli nim.
Formálně Howard v mnoha povídkách kopíruje Burroughse, který v té době slavil úspěchy především se sérií románů o Tarzanovi, kterými se Howard nepokrytě inspiroval. Mnohé z jeho povídek opisují jak jeho motivy (především ty o tajemné civilizaci Oparu), tak Burroughsův styl střídání dějových linií. Některé Howardovy práce se pak mohou se svým vzorem směle poměřovat.
Rovněž bych dost polemizoval s názorem, že Jan Kantůrek je "kongeniální" Howardův překladatel. Kantůrek tyto překlady připravil v 80. letech. Rannému Kantůrkovi však ještě schází cit pro slovo, který si osvojil časem (lze např. srovnat s jeho pozdějšími překlady Howardových pokračovatelů) často zde používá nezvyklá slovní spojení a slovní ekvivalenty. V originále tak na mě Howardovy povídky působily o něco lépe než v Kantůrkově překladu.

5 12.06.2015

Žantovskému se podařilo nejen napsat solidní thriller, jehož základní zápletka se pár let na to stala skutečností, ale navíc i zachytit zeitgeist doby lépe než leckterý český autor vážné literatury. Vedle snahy o uměníčko mnohých místních dělníků kultury působí Žantovského psaní suverénně, lehce a přitom vůbec ne plytce.

5 02.05.2015

Je smutné, že stěžejnímu představiteli humanistické psychologie vyšla v češtině prozatím jen tato okrajová publikace jeho esejů z konce života. Na druhou stranu tady najdeme několik pozoruhodných úvah na hranici psychologie, filosofie, práva i politologie. Na konci 80. let Rogers jasnozřivě předvídal blížící se hodnotovou krizi a nezbytnost změny západního způsobu myšlení a s téměř nietzscheovskou dikcí prorokuje příchod nového typu člověka, kterého díky své psychologické erudici také definuje a je tím dnes aktuálnější, než v době svého vzniku. Rogersův talent pro předvídání věcí budoucích ilustruje i esej, ve které na základě analýzy interview jednoho tehdy nepříliš významného politika dochází k závěru, že ve vrcholné politice se pohybují duševně vyšinutí jedinci. Tím tehdy bezvýznamným politikem nebyl nikdo jiný než George Bush. Bavím se představou, jak by se věci vyvíjely, kdyby někdo objevil Rogersův pozapomenutý esej v době Bushovy prezidentské kampaně.

5 27.11.2014

Přelouskal jsem během své bídné existence hezkou řádku knih, žádná mi nedala tak moc jako tato. Tohle je tresť toho nejpodstatnějšího, co člověk potřebuje znát do života. Za dvacet let jsem ji přečetl několikrát a pokaždé mi pomohla najít správný směr.

5 14.10.2014

Když si člověk přečte zdejší exaltované kometáře ke knize Zdroj, má pocit, jako by čtenáři komentovali Bibli, nikoli román :) Je to pochopitelné, Zdroj není běžná literatura, ale filosofický román-teze. Těm, kdo vyčítají autorce nízkou literární úroveň, uniká podstata věci. Postavy mluví tak nereálně proto, že se máme nechat okouzlit především krásou myšlenek, nikoli stylu.

5 04.08.2014

Bývalý policista Goffa má z praxe jistě nastudováno, i u tohoto románu lze vytušit v pozadí jakýsi reálný předobraz. Ovšem literární zpracování je jedním slovem ... úděsné. Postavy, charaktery, dílčí situace i dialogy jsou poskládány z těch nejbanálnějších klišé, které člověka napadnou na první dobrou. Tam, kde se autor snaží o cosi jako psychologickou drobnokresbu, upadá do nicneříkající mnohomluvnosti.

Úvodní retrospektivní scéna z devadesátých let vlastně dokonale demonstruje Goffovy tvůrčí limity. Protože největším diskotékovým flákem v roce 1996 byla Macarena, tak během scény z diskotéky se hraje, hádejte co, no přeci Macarena. A autor si to řádně užívá, "Heeeey Macarena!" píše Goffa, pak dokonce ocituje celou sloku této esence popové imbecility a zřejmě v tvůrčím rauši ještě dodává: „Macarena končí, heeeeey Macarena, ahááááái!“ Zřejmě proto, aby ilustroval Kingovu tezi, že literárního diletanta poznáte podle přemíry vykřičníků a citoslovcí. Když dívky odchází, protože kamarád se "ožral" (vskutku originální zápletka, že), tak DJ pustí Gangstas Paradise, další nejprofláknutější hit té doby, jaká to náhoda. Jenže zeitgeist doby nelze poskládat z hlušiny povědomí obecně sdíleného, kromě toho je tam vždy ještě něco neopakovatelného, originálního, zapomenutého, co nám svou evokací teprve přiblíží ducha oné doby.

Celou četbou mě provázel pocit trapnosti nad tou tvůrčí impotencí, úpornou snahou něco sdělit a naprostou neschopností to adekvátně vyjádřit. Přitom za příběhem lze vycítit velký potenciál, který ale evidentně přesahuje autorovy možnosti. Knize by prospělo, kdyby Goffa přijal své limity, upozadil literární ambice a nechal jednoduše co nejskromnějšími literárními prostředky promluvit samotný příběh, bez školometské a neobratné snahy o vlastní invenci.

Abych autorovi nekřivdil, mezi tou tvůrčí bezmocí se občas objeví i nečekané záblesky originality, o to více pak mrzí to celkové diletantské zpracování. Vlastně mě ani nepřekvapilo, když jsem v tiráži našel jako odpovědného redaktora Borise Hokra, takto recenzenta žánrové literatury. Bohužel u něj se jen opět potvrzuje, že k profesionální práci s žánrovou literaturou je třeba se perfektně orientovat i v literatuře jako takové, pouhé fanouškovské nadšení pro daný žánr je žalostně málo.

4 25.11.2023

Max Biller označil v jednom rozhovoru Handkeho knihy za "unavenou zvnitřněnou prózu", čímž mě tak trochu nadzvedl. Literaturu nelze jednoduše oddělit od okolností a doby, kdy vzniká. Handke patří k poválečné generaci, která tvořila ve vzduchoprázdnu, ztratila, podobně jako nyní česká literatura, kontinuitu, pomíjím v této úvaze kdysi adorovaného, nyní zatracovaného Grasse (opravdu jeho nacistická minulost něco zásadního mění na jeho díle?). Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu je ukázkou literatury, která při nemožnosti vyjadřovat se k velkým tématům zkoumá možnosti literatury jako takové, doslova osahává a zkouší, co všechno lze slovem vyjádřit. Takováto literatura pochopitelně bude vždy zajímat jen úzký okruh příznivců literatury. Počínaje už názvem výše zmíněné knihy Handke dokazuje, že vládne psaným slovem jako opravdový mistr. Pro někoho kniha o ničem, pro mě strhující vír slov, obrazů a významů. Paradoxně za Handkeho vrcholné dílo považuji jeho spolupráci na scénáři filmu Nebe nad Berlínem, kde se Handkeho básnický talent potkal s oním velkým tématem a navzdory režii přeceňovaného filmového nýmanda Wenderse vzniklo mistrovské dílo. Bohužel málokdo dnes ví, že za ty nejsilnější momenty vděčí tento film právě Handkemu.

4 11.11.2018

Pokud vám doposud byla estetika srdečně ukradená, tahle kniha má předpoklady to změnit. Liessman stojí mimo všechny současné "progresivní" myšlenkové proudy, nepodléhá všudypřítomnému relativismu ani žádné ideologii. Tedy nikoli akademická "žvanírna", ale chytrá kniha plná postřehů pro život.

4 05.02.2016

Plytká a přeceňovaná novela, řekl bych, která sice získala autorovi Nobelovu cenu, ale za svou popularitu vděčí především dobovým souvislostem. Novela svým proletářským hrdinou korespondovala s marxistickým pohledem na svět, který uhranul západního intelektuála. Přesně ten typ literatury, kterou milují některé prostomyslné učitelky literatury na základních školách, tedy nic doopravdy myšlenkově náročného, zato s pochybným odérem čehosi obecně uznávaného. Dnes je novela mnohými chápána jako ukázkový midkult, tedy dílo banálního obsahu předstírající myšlenkovou hloubku, svého druhu tunelování vysoké kultury.

4 21.06.2015

Liessmannova kniha vychází z předpokladu, že Nietzsche ze své filosofie zveřejnil pouze část myšlenek (podobně jako Platón) a na základě dochovaných poznámek se snaží rekonstruovat podstatu jeho učení. Dokazuje, že Nietzsche je přes svůj kultovní status stále autor nedoceněný a do značné míry i nepochopený. Stejně jako v Teorii nevzdělanosti i zde Liessmann vystupuje jako břitký kritik současné společnosti, jeho zpochybnění ideologie politické korektnosti je stejně sžíravé jako jeho poukazy na současnou debilizaci vzdělávacích institucí.

4 20.04.2015

Ke stáru Hemingway označil tuto knihu za jeden z nejlepších románů Ztracené generace. Souhlasím. Zobrazení dynamiky jednoho nerovného mileneckého vztahu je citlivým a přitom zcela nesentimentálním popisem propastí vztahu mezi mužem a ženou. Tady jsem si uvědomil, že velikost Fitzgeraldova literárního talentu je neodmyslitelně spjata s velikostí jeho srdce: i přes hořký pohled na nestálost lidského srdce ho neopouští jeho víra v člověka, ani na chvíli nesoudí, ale hledá pochopení.

4 10.03.2015