Mýcení
Thomas Bernhard
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/23051/bmid_myceni-660c074f8854b.jpg
4
73
15
Román Mýcení z roku 1984 je autobiografickým příběhem a zároveň autorovým stanoviskem k otázkám umělecké tvorby. Rámec vyprávění je jednoduchý. Vypravěč se účastní „umělecké večeře“ na počest předního herce Dvorního divadla. Z ušáku v ústraní pozoruje dění a zároveň se před jeho vnitřním zrakem odvíjí příběh mrtvé přítelkyně. Bernhard si bere na mušku pokrytectví a služebnost „umělecké společnosti“, její míjení se s uměleckou pravdou. Nemilosrdná kritika je i zde bytostně spjata s komikou, s uměním nadsázky a často i s vědomou provokací; někteří protagonisté „umělecké večeře“ se v knize poznali a zažalovali Bernharda za nactiutrhání.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1999 , Mladá frontaOriginální název:
Holzfällen , 1984
více info...
Přidat komentář
Cena za přečtení tohoto románu je příliš vysoká. Přečtení tohoto románu totiž vyžaduje silný charakter. A hodně času v ušáku. Do konce života s tímto románem nechci mít nic společného. Ani v ušáku. Než dočíst tento román sedě v ušáku to se radši půjdu projít Na Příkopy. (Ale uznávám, že ta kompozice je hypnotizující.)
Přidávám se k uživateli "martineden", neboť ani mne rozhlasové zpracování nenadchlo, ačkoliv jsem fanouškem audioknih. Tentokrát bych si asi knihu více užila jako čtenářka.
Viděla jsem pár divadelních her tohoto autora, teď díky rozhlasové adaptaci Českého rozhlasu jsem objevila geniální Mýcení. Jdu si okamžitě sehnat knižní vydání nejen tohoto skvostu. Jsem unešena. Před pár lety by mě asi dílo nezaujalo, ale jak já hlavnímu hrdinovi rozumím.
Tak tohle dílo, které má být kritikou rádoby umělecké společnosti, se mi vůbec nelíbilo. Poslouchala jsem z audioarchívu ČRo Vltava a nelíbilo se mi jak zpracování, tak ani obsah knihy. Už někdy kolem desáté minuty jsem začala být alergická na slovo „ v ušáku“ a taky mi vadil způsob přednesu, který byl takový hodně udýchaný, a tím pádem mi postava vypravěče docela brzy začala být vyloženě nesympatická. Samotný děj knihy mi přišel šíleně zdlouhavý, nezáživný, často mi utíkaly myšlenky jinam. A vlastně to ani žádný děj nemělo, je to jen smýšlení a názory jednoho kritika a ve skutečnosti ani nevím, z jaké pozice je vypravěč pronášel. Chápu, že to bylo myšleno jako určité mínění o konkrétních lidech, které autor ukryl za fiktivní postavy, jenže si teď akorát připadám jako kulturní barbar, protože ani jedno jméno mi není známé. Tím spíš, že tady má kniha hodně vysoké hodnocení (89%). Jenže mně opravdu celé tohle vyprávění přijde jako mlácení prázdné slámy, které si hraje na duchaplné řeči o kultuře, především o divadle. Doposlouchla jsem celé jen proto, že jsem čekala, kdy konečně to na mě začne působit tím hypnotizujícím dojmem, jaký z knihy mají ostatní zde komentující. Bohužel, u mě se efekt nedostavil.
Toto je skutočný masterpiece, po obsahovej i štylistickej stránke...aj keď, zjednodušene povedané, z istého uhla pohľadu by sa to dalo vnímať aj ako jeden veľký, dlhý, obyčajný "HEJT". Hoci veľmi vymakaný "hejt" - na konkrétnu umeleckú smotánku, ktorá však može sediet na akejkoľvek umeleckej večeri, nielen v Rakúsku...
Lahôdka pre každého mizantropa. Analýza spoločenskej žumpy, tak, ako ju môže napísať iba sám mizantrop. Každý každého nenávidí, každý každým opovrhuje a predsa sa priťahujú, predsa nedokážu jeden bez druhého byť, existovať.
Prostredie a postavy mi prišli takmer balzacovské, preto ma zarazilo, keď som si uvedomil, že dej sa odohráva v osemdesiatych rokoch, teda by sa dal román považovať za súčasný. A veru asi bude stále v mnohom veľmi pravdivý.
Něco tolik (sebe)ironického, jízlivého, vtipného se nečte příliš často. Text se valí kupředu, repetitivní stavba vět má nečekaný účinek. Je to vlastně všední příběh. Každý z nás se ve společnosti staví do nějaké pózy, hraje divadlo, dělá, co se od něj čeká a následně své chování rozebírá a často se stydí. Nesnášíme a kritizujeme ale nakonec se podrobíme a necháme si to pro sebe. Co jiného nám zbývá?
Povedená byla inscenace v Divadle na zábradlí.
Seznam účastníků "umělecké večeře" i některých z těch, o kterých byla řeč:
- skladatel Auersberg = Gerhard Lampersberg (1928–2002)
- zpěvačka Auersbergerová = Maja Lampersberg, roz. Weis-Ostborn (1919–2004)
- herec Dvorního divadla = Walther Reyer (1922–1999)
- choreografka Joana = Joana Thul, roz. Elfriede Slukal (1922–1976)
- její muž tapiserista Fritz = Fritz Riedl (1923–2012)
- spisovatelka Jeannie Billroth = Jeannie Ebner, Allinger (1918–2004)
- její muž Ernstl: chemik Ernst Allinger
- spisovatelka Anna Schreker = Friederike Mayröcker (1924-2021)
- její přítel = Ernst Jandl (1925–2000)
Dílo, které autora proslavilo pro svou dohru u soudu. Velmi jedovaté, ale nemyslím si, že je to zrovna Bernhardův majstrštyk. Takový autorův průměr, snad jen s tím rozdílem, že je nám nakonec v doslovu vysvětleno, kdo je kdo. Mýcení je Bernhardův asi nejosobnější a nejžlučovitější román.
Jisté části textu přibít na dveře každého divadla! Dnešní pseudointelektuální doba potřebuje dalšího Bernharda jako sůl...
Literární skvost, formálně i obsahově. Krouživý styl psaní asociuje nepřetržitý tok myšlenek a kupodivu nejde o žádný otravný experiment, naopak, dělá text hypnotickým, nedá se od něj téměř odtrhnout. Z textu je znát, že přestože se ve vzpomínkách vrací do svého mládí, pro autora šlo o stále živou věc, tentokrát mi přišel Bernhardův vztek méně proklamativní a více osobní. Kvůli této knize jsem na dlouhou dobu Bernhardovi propadl a zpětně musím říct, že nic lepšího jsem od něj od té doby nečetl (míněna próza, nikoli divadelní hry).
" Léta z nějakého člověka všechno vysáváme, a najednou řekneme, že tento člověk, kterého jsme málem úplně vysáli, vysává NÁS. A s tímto sprosťáctvím se pak musíme po zbytek života, vyrovnávat, pomyslel jsem si nyní."
Silene jako vsechno od Bernharda, ovsem ta silenost rozesmiva a kupodivu se snadno a melodicky cte. A zatimco se vypravec rozciluje nad stupiditou vseho pritomneho, napadaji ho i filozoficke myslenky a absurdni skutecnosti a skoro to vypada, jako by cely roman skutecne byl napsan za jeden vecer (a v jedne vete).
Štítky knihy
rakouská literatura rozhlasové zpracování středoevropská literatura
MýceníKniha Mýcení je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 91x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Doporučených | 4x |
| Knihotéce | 25x |
| Chystám se číst | 49x |
| Chci si koupit | 9x |
| dalších seznamech | 2x |
Bernhardovi knihy se ti buď líbí, nebo nelíbí. Nic mezi asi není. Pak je buď čteš, nebo nečteš. Bernhardovi knihy určitě nejsou pro všechny, stejně jako knihy i jiných autorů. Jsou ovšem i knihy, které pro "všechny", nebo alespoň většinu jsou a ty pak mají patřičné hodnocení. Předpokládám, že vysoké % hodnocení vzniká buď tím, že je čte početná skupina čtenářů a té se samozřejmě líbí (jinak by je asi nečetla), ánebo je čte malá skupinka čtenářů (nebo třeba jen jeden uživatel DK) a těm se taky móc líbí. Takže teď už víme, proč má tato kniha tak vysoké hodnocení. Neznamená to nic jiného, než že knihu vyhledávají a čtou převážně ti, kteří tohoto autora číst chtějí. Ovšem, co do počtu jich samozřejmě není tolik, jak tomu je například u knihy Jindry Hrnčíře, která má nepoměrně obsáhlejší základnu čtenářů a proto je v žebříčku hodnocení někde jinde. Nebo není? Tímto určitě nenarážím na to, jak to zde s hodnocením na Databázi je, ale do jisté míry by se to tak říct dalo a leckoho to může trošičku zmást, obzvlášť toho, kdo se řídí jen a pouze % hodnocením (to je to co je v modrém, nebo červeném poli pod názvem knihy).
Nakonec jsem vlastně chtěl říct jen to, že jsem si tuto knihu velice užil, stejně jako si užívám i jiné knihy jiných autorů a připojuji se jako 68 čtenář, který tuto knihu přečetl a určitě zvedl i její % hodnocení.
Je to strašná p---vina co jsem tady teď napsal a nejen tady, ale stále dokola v hodnocení uživatelů čtu.. "Kniha má takové vysoké hodnocení a je to přitom taková... víme zaznělo již dříve"