marvan00 komentáře u knih

Je celkem bezvýznamné, zda byl Don Juan reálnou postavou nebo ne. Castanedovi se podařilo zachytit sérií knih duchovní podstatu šamanismu. Hodnotit tuto knihu bez znalosti následujících dílů nemá smysl.
Teprve po přečtení celé série čtenář pochopí, že každá kniha znamená jakýsi stupínek, který přináší nové poznatky a zásadně mění vyznění předchozích dílů. Celá série tedy není o šamanském výcviku, ale je samotným šamanským výcvikem pro každého, kdo se jí otevře. Je to kniha, která má moc vás změnit.
Pro duchovní hledače povinná četba a samotná kontroverzní osoba autora by vás neměla odradit. Pro ty, kteří vlastní stejně jako já původní překlad v edici Reflex, doporučuji investovat do nového revidovaného překladu z roku 1997, vyplatí se to.

P.S. Nechovám ve velké přízni audioknihy, ale v případě verze Libora Terše lituji, že namluvil pouze první 3 díly. Takže pokud dáváte přednost knize do sluchátek, zkuste to tady:
https://www.youtube.com/watch?v=vIFs5eGuIwk

5 12.03.2018

Kautmanova studie je poctivě sepsané dílko, přesto je z něj až příliš znát omezení dané doby v tom, jakých rysů Dostojevského díla si autor všímá. Poměřovat Dostojevského de Sadem, či vystavovat dnes už úsměvné soudy jako např. Freudovo "silné bisexuální sklony?" - pro Kristovy rány, tohle jsem četl skoro v každé Freudově analýze různých osobností, výpovědní hodnota je pochopitelně nulová. Kniha je pouze kaleidoskopem zajímavých postřehů, nikoli mozaikou skládající se v ucelený obraz. Šaldova podstatně starší esej o Dostojevském dokázala na několika málo stránkách jít na kořen věci a sdělit tak o Dostojevském podstatně víc. Kautmanovu knihu vnímám s odstupem času především jako dobový artefakt, odrážející libůstky a způsob myšlení intelektuála své doby.

1 04.05.2017

Přestože jsem četl různé verze severských ság, včetně odborných výkladů, až tady jsem konečně pochopil, proč je severský panteon bohů tak nesourodý a proč podlehl křesťanství. Kniha se čte téměř jako dobrodružný román, vyšetřil jsem si na ní několik dní, abych ji doslova zhltl za jeden večer. Díky knize jsem se dověděl nejen jak Vikingové žili nebo bydleli, ale také jak mysleli, že byli dost urážliví, jaký měli smysl pro humor, jakýma přezdívkama se častovali a z čeho pramenila jejich pověstná krutost. Je to vlastně archeologie vikingské duše.

5 19.01.2017

Jméno růže je přesně ten typ románu, který klame tělem v tom smyslu, že navzdory svému rozsahu, ho přečtete jedním dechem. Je to, ostatně stejně jako Ecovy další romány, takový čtenářský mokrý sen, autor se zastaví na těch správných místech, neváhá například popisovat na několika dlouhých stranách zdobení vikýřů v kostele, způsobem, kdy se čtenáři tají dech, zahlcuje ho spoustou fantastických detailů a souvislostí, které ani trochu nenudí. Ecův způsob psaní je intelektuální obžerství svého druhu.

17 09.01.2017

Josef Staněk je nejen originálním myslitelem a léčitelem, ale také svérázným následovníkem odkazu vědeckého solitéra Břetislava Kafky. Lásku muže a ženy sepsal i na základě svých zkušeností s ženami, které se na něj obrátily, protože nemohly otěhotnět a v knize vysvětluje, co se ve vztahu mezi mužem a ženou z pohledu duševního a duchovního vlastně děje, o tom jak je takový vztah na jednu stranu lyricky subtilní a zároveň ve svém významu naprosto zásadní nejen pro dvě osoby, jichž se týká, ale i pro celou společnost. Autor tak fakticky dokládá, že ve verších básníka "Není většího příběhu, než je příběh Muže a Ženy" je mnohem víc pravdy, než by se na první pohled zdálo. Obzvlášť v době politického tlaku genderového neoprimitivismu kniha víc než potřebná, takřka povinnost.

3 09.01.2017

Podle mého názoru autor nezvolil název knihy zcela šťastně, kniha není ani tak o falzifikaci české historie, ale je především fascinujícím pokusem o nový ucelený výklad smyslu českých dějin, který na těch několika málo stránkách načrtává pozoruhodně promyšlený a přitažlivý koncept naší historie.

Přestože se jedná o tzv. spekulativní historii, autor v sobě nezapře bývalého vědeckého pracovníka, tam kde může se opírá o pramenné odkazy (osobně mi chybí odkazový aparát) a evidentně je i osobně studoval. Tam kde autor dovozuje na to sám transparentně upozorňuje a vysvětluje, jakým způsobem ke svým závěrům dospěl.

V jakém duchu se kniha nese nejlépe ilustruje autorovo odvolání na Masarykův názor, že česká otázka je otázkou náboženskou, neboli otázkou duchovních hodnot. Z nichž tou nejvyšší je pro Čecha, dle autora, Pravda. Autorovými slovy "Češi neakceptují ... rozpor mezi formou a obsahem, slovy a činy..., neakceptují vnitřně jakoukoliv autoritu, nestojí-li tato v Pravdě. Tím se Češi odlišují od autoritu respektujících Němců a Rakušanů."

Dalším zajímavým postřehem je názor, že Češství nebylo Čechy nikdy chápáno primárně jako otázka etnicity, ale právě jako věrnost Pravdě, takové osoby Češi nejen že přijali mezi sebe, ale často je považují za ty největší Čechy, viz. Lucemburk Karel IV., nebo z německého prostředí pocházející Masaryk, který dlouhá léta ani neuměl česky. Ti kteří dnes cejchují Čechy jako rasisty a xenofoby jen dokazují, nejen že neznají význam těchto slov, ale navíc i mají žalostné povědomí o české historii. A ten kdo nadřazuje ideologii nad Pravdu, ani nemůže být v tomto smyslu Čechem.

3 09.01.2017

Krystlík patří k českým publicistům - masochistům, kteří nekriticky přejímají tendenční západní výklad české historie. Český národ v počátcích své existence odmítl křesťanství germánských katolických kněží, které bylo de facto zástěrkou pro germánskou expanzi (Lužičtí Srbové by mohli vyprávět) a přiklonil se ke křesťanství východního ritu, které mělo kvalitativně odlišné duchovní kořeny.

Od té doby byly Čechy vnímány jako ostrov duchovního neklidu v Evropě (což se nejvýrazněji projevilo husitským hnutím) a staly se trnem oku zesvětštělému západnímu křesťanství.

Právě tady je třeba hledat místy až hysterickou nesnášenlivost germánského elementu vůči českému národu a z toho vyplývající snahu o diskreditaci historie českého národa (pokud chcete zničit národ, musíte zničit nejprve jeho paměť), která se datuje již od dob Kosmových, který sepisoval svou kroniku pod tlakem německých kněží, přes Hitlera, který chtěl "české bestie" rovnou vymýtit (protože "Čecha ohneš, ale nezlomíš a jakmile povolíš, zase se narovná a udeří") až po současné historiky jako Baring, ze kterého v Německu žijící a podnikající Krystlík vydatně čerpá.

Pro upřesnění dodávám, že pan Krystlík se zabývá historií jako amatér a výhrady profesionálů k jeho historickým "pracím" (Prof. PhDr. Kučerová, Prof. PhDr. Olivová) nejsou výsledkem české zatvrzelosti vůči geniálním postřehům pana Krystlíka, ale pouze a jen profesionálními výhradami vůči jeho tendenčnímu pojetí.

Proto bych tuto práci neoznačoval za práci vědeckou ani publicistickou, ale spíše za práci propagandistickou, která zcela jistě osloví české milovníky intelektuálního masochismu a sebemrskačství, jako je třeba pan Matěj Hollan, podle kterého prý Češi některé národy dokonce i zplynovali. Inu, opravdoví znalci historie.

Při čtení jsem měl pocit, jako bych v ruce držel diplomovou práci a ne plnohodnotnou knihu. Rudgleyho uvažování se úzkostlivě drží v mezích akademicky přijatelného, tudíž poznámka o údajné kontroverznosti, kterou se zřejmě nakladatel snaží knihu střelit, je mimo mísu. Kniha je ve skutečnosti pravým opakem kontroverze.

První část je o Jungově hypotéze návratu pohanství, která mi přišla nejzajímavější (díky Jungovým myšlenkám), následující část se věnuje vztahu nacismu a okultismu, jakožto ukázce negativního působení pohanských archetypů, což nesrovnatelně lépe zpracoval Goodrick-Clarke, ze kterého ostatně Rudgley vydatně čerpá.

Ve třetí části autor varuje před obdobnými tendencemi současné pravice, kde nesmyslně zveličuje význam amerických nacistických hnutí, jejichž faktický význam je dosti diskutabilní (autorem zmiňovaný hitlerista Serrano je označil za "bezvýznamné pitomce"). V poslední části mi přišel autor už úplně mimo, když prezentuje jakéhosi bezvýznamného exota jako dle jeho názoru onoho novopohana, který to prý dělá správně (fakticky z toho čiší jen laciné new age).

Proč autor nevěnuje větší prostor právě esoterickému hitlerismu, postavám jako Serrano (zmíněn jen okrajově jako přítel Junga, nikoli jako jeden ze stěžejních představitelů esoterického hitlerismu) nebo Savitri Dévi?

Odpověď je jednoduchá: Rudgley nahlíží téma z pozice akademika, tedy prostředí dnes apriori dogmaticky levicového. To je důvod, proč Rudgley jen klouže po povrchu, není schopen proniknout ke kořenu věci a automaticky démonizuje vše pravicové.

Proč nehledá problém stejně urputně i jinde? Není snad mnohem větší hrozbou posledních let právě fašizace levice? Tam kde Rudgley čerpá z jiných autorů (Jung, Goodrick-Clarke) dokáže ve zkratce sdělit to podstatné, tam kde se pokouší o vlastní výklad, předkládá občas těžko obhajitelné nesmysly, které jen ilustrují autorovy poněkud omezené duševní obzory.

3 18.08.2016

Ve svém opus magnum McEwan pro jednou vynechal své oblíbené bizarní zápletky a pokusil se o serióznější prózu, poučený anglofil zajisté pochytí i sofistikované formální hrátky s jinými ikonickými díly anglické literatury. Ale i přes tuto povinnou úlitbu současným literárním trendům a mánii po překombinovaných intelektuálních hrátkách přesto McEwan zůstává především strhujícím vypravěčem a zasvěceným průvodcem po netušených zákoutích lidské duše. Co do úspěšnosti je to zřejmě autorův doposud nejúspěšnější román, osobně jsem si ale opět ověřil, že v kratších novelách mě McEwan přeci jen baví víc, v těch rozsáhlejších občas podléhá samoúčelné formální ekvilibristice. Svým způsobem má McEwan velkou smůlu: narodil se do doby, která nevěří velkým příběhům a přitom je jedním z nejlepších současných vypravěčů.

2 29.06.2016

Zatímco současná fantasy se čím dál více přibližuje naturalistickému historickému románu (z velké části i díky popularitě Hry o trůny G.R.R. Martina) s propracovanou psychologií postav a prostředím, Anderson se před lety pokusil jít jinou cestou. Zlomený meč svým pojetím vychází z klasické mytologie, používá obrazný jazyk a důraz klade na příběh, který v sobě nese archetypální vzorce a je prodchnutý atmosférou osudovosti. Stručně řečeno: nečekejte Pána prstenů, ale spíše Silmarilion.

5 27.06.2016

Aramův příspěvek k pro někoho obskurnímu tématu magie nepatří k žádným pseudospirituálním žvástům plnícím police knihkupectví s označením esoterika, ale řadí se spíše k řadě autorů napadajících absolutizované postavení rozumu, občas označovaných jako kulturní pesimisté.

Aramova hypotéza o tom, že člověk je metafyzický koncept, který tu žil odedávna a v různých dobách bral na sebe různou fyzickou podobu, je podivuhodně přesvědčivá a mnohem komplexnější, než standardní darwinistické hypotézy vývoje (ano, jde pouze o hypotézy, přestože je dnes většina populace považuje neprávem za fakta).

Podle Arama člověk své metafyzické schopnosti s rozvojem velkého mozku potlačil, ale neztratil a v současné době, kdy bylo lidstvo jednostranným diktátem "velkého mozku" dovedeno na pokraj sebezničení, se, podle něj, tyto schopnosti opět aktivují.

7 07.04.2016

Angličan Scruton popisuje český disent bez příkras a beze sklonu k černobílému vidění, kterým trpí většina českých autorů a bývalí členové disentu obzvláště. Krásně je to vidět i na rozpačitém doslovu Milana Uhdeho.

Postava Bětky, donucená volit mezi různými zly, neskrývá svou nedůvěru k lidem z disentu, kteří se mohou považovat za morálně nadřazené takovým jako ona jen proto, že oni sami nebyli před "Sophiinu volbu" postaveni. Zatímco mnozí z těch, kteří se řídili jen schematickými a často falešnými představami o morálce sami nakonec lidsky selhávají, Bětka proplouvá nedotčena a posílena, protože místo abstraktních ideálů se řídí svou láskou k blízkým: ať už je to její postižená dcera, nebo její nedospělý milenec (a hlavní hrdina románu) Pavel. Nakonec je tak právě Bětka svým dospělým a praktickým postojem k životu, prodchnutým láskou, tou nejživější postavou románu.

A právě toto, zdá se pan Uhde a jemu podobní nepochopili. Román měl ambice stát se zásadním příspěvkem k diskuzi o předlistopadovému režimu, nakonec se tak bohužel nestalo, až na ojedinělé reakce se ze strany disentu ozvývá jen mlčení. Asi chápu proč.

2 07.04.2016

Na Severinově knize lze dobře ilustrovat bídu současného historického románu. Zatímco historické reálie Severin nastudoval na jedničku, zcela mu uniká zeitgeist doby, nechápe tehdejší mentalitu lidí a tak jim podsouvá svůj, současný relativistický způsob myšlení, což je naprostý nesmysl. Obzvlášť pseudovědecké pasáže, kterými se Severin snaží přesvědčit čtenáře o racionálním jádru tehdejší spirituality působí jak ze zvláštní pomocné.

Autor pomíjí skutečnost, že ekonomický pohled na život se objevil až s průnikem fénických a semitských kultur a v současné podobě vykrystalizoval v polovině 19. století marxismem. Chápu, že pro současné pragmatické "odkouzlené" myšlení, ve kterém současník uvízl, je těžké pochopit myšlení kultury, která byla určována zcela odlišnými hodnotami. Jak trefně poznamenal Hermann Hesse, středověký člověk by naši současnou kramářsko-pragmatickou kulturu vnímal jako nesnesitelně barbarskou.

Pokud bych chtěl někomu přiblížit ducha vikingské éry, raději bych mu doporučil fantasy Paula Andersona Zlomený meč. V reáliích možná pokulhává, ale podstatu doby a ducha zprostředkuje nesrovnatelně lépe, než tenhle rádobyučený elaborát.

3 19.02.2016

Rád bych si tu knihu přečetl, ale prý je ve Francii oficiálně zakázaná a nelze ji sehnat. Pokud je oficiálně zakázaná, to znamená, že ji někdo zakázal na základě toho, co se v ní dočetl. Pokud ji mohl číst ten, kdo ji zakázal, proč ji nemohu číst já? Myslí si snad dotyčný mravokárce, že je chytřejší než já? O tom dost pochybuji, potkal jsem už řadu mravokárců a všichni měli jedno společné: byli to hlupáci a obvykle též pokrytci. Tak proč by mi nějaký pokrytecký hlupák měl co určovat, zda můžu nebo nemůžu jakoukoli knihu číst? Povýšený kretén, tak se jmenuje problém, na který naše společnost schází. Nikoli na to, zda si někdo něco "nevhodného" přečte.

Spolu s Taylorovými Příčinami druhé světové války má nejzásadnější četba o druhé světové válce. Irving jde cíleně proti obecně tradovanému výkladu dějin, poukazuje na to, že Hilerova politika měla své racionální důvody a po jeho porážce posloužila jeho démonizace vítězným mocnostem k zastření vlastních selhání a zavinění.

Autorovo zanícení pro věc je znát z každé věty. A po přečtení knihy budete mít dost možná poprvé jasno v tom, o čem doopravdy byla druhá světová válka.

Pokud se historie nemá opakovat, je v prvé řadě třeba znát pravdu, jakkoli je nepříjemná nebo jakkoli se někomu nehodí do krámu. A historické pravdě je, dle mého názoru, tzv. popírač holokaustu Irving mnohem blíž než cokoli z toho, co přináší oficiální historický výklad a Irvingovi úctyhodní kritici.

8 14.02.2016

Zatímco Strindbergovy hry obdivuji, mají myšlenku i smysl pro pointu a gradaci, nad jeho prózou zůstávám v rozpacích. Jakoby ani nešlo o literaturu, ale jen o deníky s osobní, nikoli uměleckou hodnotou.

09.02.2016

Literární skvost, formálně i obsahově. Krouživý styl psaní asociuje nepřetržitý tok myšlenek a kupodivu nejde o žádný otravný experiment, naopak, dělá text hypnotickým, nedá se od něj téměř odtrhnout. Z textu je znát, že přestože se ve vzpomínkách vrací do svého mládí, pro autora šlo o stále živou věc, tentokrát mi přišel Bernhardův vztek méně proklamativní a více osobní. Kvůli této knize jsem na dlouhou dobu Bernhardovi propadl a zpětně musím říct, že nic lepšího jsem od něj od té doby nečetl (míněna próza, nikoli divadelní hry).

5 09.02.2016

Zadní schodiště filosofie není jen filosofická drbárna o soukromém životě filosofů, všímá si častých rozporů mezi jimi hlásanými ideály a jejich všednodenní životní praxí.

Zavilý obhájce pracujícího lidu Marx byl líný, rozmazlený a egocentrický buržoazní spratek, který v životě nepracoval, Nietzsche hlásal příchod nadčlověka ač sám slabý a neduživý a hlasatel osvícenského humanismu Rousseau byl bezcitný zmetek.

Je škoda, že Weischedel nerozvíjí námět knihy dál a hlouběji. Přijde mi pozoruhodné, že ony filosofie nakonec v praxi odrážely právě spíš tu niternou povahu svých tvůrců a nikoli jejich přepjaté ideály. Tak marxismus nakonec zametl s proletariátem jako nikdy jiný a nahoru vynesl právě takové líné nemakačenka jako byl jeho tvůrce, teorie nadčlověka vynesla nahoru slabochy jako Himmler a přepjatý humanismus Rousseaua vykrystalizoval do krvavého revolučního teroru.

11 06.02.2016

Pokud vám doposud byla estetika srdečně ukradená, tahle kniha má předpoklady to změnit. Liessman stojí mimo všechny současné "progresivní" myšlenkové proudy, nepodléhá všudypřítomnému relativismu ani žádné ideologii. Tedy nikoli akademická "žvanírna", ale chytrá kniha plná postřehů pro život.

4 05.02.2016

Himmler spolu s dalšími se zasloužil o to, že německý nacismus nasál ty nejodpudivější rysy německého maloburžoazního šosáka a v kombinaci s heroickou mytologií vyústil v bezuzdné barbarství. Je ironií, že v čele zamýšlené rasově elitní SS stanul zakomplexovaný slaboch, přímá antiteze aristokraticky pojatého árijského nadčlověka.

3 05.02.2016