marlowe komentáře u knih

Na rozdíl od většiny zde hodnotících čtenářů jsem byl první polovinou knihy naprosto uchvácen – jazykem, stylistikou, filigránsky detailní drobnokresbou jak popisů, tak sebenepatrnějších hnutí mysli jednajících postav, stylem vyprávění, atmosférou parných letních dnů – to všechno byl bez nadsázky nezapomenutelný zážitek, a mnohokrát jsem si při čtení říkal, že tam nakonec tu šestou hvězdičku přimaluju pastelkou. Všechny dílky do sebe pasovaly, nic nepřečnívalo, zůstávala jen čirá spokojenost z dokonalého uměleckého díla.
Jenže pak přišel "okamžik zvratu" – a všechno šlo do kytek.
Naprosto souzním s uživatelem aetos (viz jeho příspěvek z února 2018) – a podepisuju se pod jeho hodnocení oběma rukama.
Ten veskrze laboratorní, uměle vytvořený a za vlasy přitažený fatální dějový zlom nejenom, že mě neuspokojil, on mě dokonce totálně naštval – zkrátka jsem měl neodbytný pocit, že ta úžasně sofistikovaná první část si absolutně nezasloužila zápletku postavenou na tolika nepravděpodobných náhodách, trčících v prostoru (a držících pospolu) jen díky autorově vůli (zvůli?). Zbytek knihy jsem přečetl otráven a ty 3* dávám jen díky skvělému začátku.

33 15.05.2021

Ačkoli – co se data vydání týče – dělí Alpinistu (1970) a Piknik u cesty (1972) pouhopouhé dva roky, kvalitativně jsou od sebe tahle dvě díla vzdálena tisíc světelných let.
Mulderka to (shodou okolností zrovna dneska) ve svém komentáři vyjádřila zcela pragmaticky: nic extra!
Dvě třetiny knihy je to taková trochu staromilská, nikam nespěchající hra na záhadu zamčeného pokoje, několikačlenná společnost nacházející se v uzavřeném prostoru (v tomto případě horský hotýlek odříznutý od světa spadlou lavinou), podivní lidé s podivnými vztahy v kombinaci s nemožností úniku neboli klasická výchozí premisa – ať se podíváte na jakoukoli světovou stranu, všude na tenhle typ detektivek narazíte, nemá cenu zdržovat se vyjmenováním příkladů (že, paní Christie?). Jenže v závěrečné třetině se něco pokazí a my se dostáváme do víru bláznivé grotesky, (SPOILER) z temných koutů skříní vylezou přízraky války, Hitlera, hákových křížů, bankovních loupeží a dokonce (možná) mimozemských bytostí – a všechno to splyne v bizarní, nesourodý slepenec, který v závěrečném resumé musím chtě nechtě označit nálepkou VELKÉ ZKLAMÁNÍ. 3*, ani o milimetr více (a to jen z úcty k autorům).

33 07.05.2021

Číst Sáru Saudkovou, to je jako být svědkem protržení rybníku – a stát přitom přímo pod hrází. Text se na vás valí jako záplava kalné vody a všude kolem vás plavou nejenom výstavní kapříci (a že jich není málo), ale taky spoustu bahna, slizu a žabince. Čímž jsem chtěl říct, že autorka psát umí, ale že by potřebovala drobátko přitáhnout uzdu.
Díky komentářům mých přátel tady na DK jsem se před otevřením knížky připravil na nejhorší – ale nakonec jsem byl relativně mile překvapen, že to nebyl zas až takový průser (abych použil Oldřiščin slovník). Protože příběh se mi tentokrát zdál být dokonce lepší, než ten, který nám byl vyprávěn v Dešti.
Kdyby se vám příště, Sáro, podařilo včas stáhnout nohu z plynu, ubrat z přepálené expresivity hlavní hrdinky, dramaticky seškrtat množství hluchých slovních vycpávek a vaty a také si uvědomit, že "trefná přirovnání" nemají být v literární polévce bramborami a mrkví, nýbrž spíše šafránem – s chutí vám i nějakou tu hvězdičku přihodím.

37 21.04.2021

Z mého pohledu totální úkrok stranou.
Já ze Sattlera četl zatím pouze první díl (kterému jsem dal plný počet hvězd) – ale i z něho jsem pochopil, že Křížkova síla spočívá především v pozvolném budování charakterů, v načrtávání "žánrových obrázků doby" a ve vláčném vyprávění příběhu, který možná neoslní dramatičností, ale okouzlí skvěle vykreslenou atmosférou. K tomu všemu ovšem autor potřebuje náležitý prostor, který mu může dát jen román, a nikoli krejcarová povídka.
Takže: Atmosféra: nula, postavy ve formátu 2D, příběh: bída s nouzí, uvěřitelnost na bodu mrazu a stále zdůrazňovaná Sattlerova čichová abnormalita spíš na obtíž. Suma sumárum 2* – a to ještě s hodně odřenýma ušima.

28 21.04.2021

Literární styl paní Mornštajnové mi vůbec nevyhovuje, a tak jsem po dvou pokusech (Slepá mapa a Hana) logicky předpokládal, že se spolu už nikdy nepotkáme. Jenže autorčin nejnovější a z mého pohledu velmi odvážný žánrový posun k alternativní historii mě zviklal natolik, že jsem se rozhodl do téže řeky vstoupit ještě jednou.
Alena Mornštajnová se bohužel příliš nekamarádí s dialogem (čemuž rozumím, protože z mého pohledu jí dialogy opravdu nejdou) – a tak její texty mají podobu masivních špalků jakéhosi volně plynoucího autorského komentáře, kterým nám krok za krokem "odvypráví" celý obsah příběhu. Mnohým zjevně tento styl nevadí – mně ano.
A další věc, která mi nesedla: celkový pocit statičnosti. Příběh sám o sobě totiž připomíná stojatou vodu, kde se jen tu a tam pohne nějaká vlnka, a kdybychom ho rozkreslili do grafu, byla by to spíš přímka než oscilující sinusoida. A dobrý román by MĚL mít výšiny i hloubky...
Listopád není o dramatických dějových zvratech ani o vyhrocených, gradujících konfliktech (příběh je v podstatě jednoduchý a je v něm materiálu sotva tak na povídku), ale spíše o atmosféře – a ta je, myslím, vystižena solidně. Nicméně knížce by výrazně prospěl kontrast – je to černobílý obraz, v němž chybí bílá.
Přesto mě Listopád zaujal o fousek víc, než autorčiny předchozí romány (Mapě i Haně jsem dal "za dvě") – a proto hodnocení zvyšuju o jednu hvězdičku.
A kromě toho autorce vysekávám poklonu za její odvahu opustit vyjetou a bezchybně fungující literární dálnici a vydat se nevyšlapanou pěšinkou odlišného žánru.

64 17.04.2021

Mnohem méně čtivé než jednička – a nálepky „Detektivka“ a „Krimi“ bych v tomto případě odpáral úplně. Přesto dávám poměrně vysoké hodnocení, protože cítím, že se mi tahle knížka, přes všechny výtky, které k ní mám, nakonec zadřela pod kůži.
Laponci vs. „Ne-Laponci“, tisícihlavá sobí stáda vs. nejmodernější technika, sámské zvyky a mnohasetletá tradice vs. západní způsob života, panenská příroda severního Norska vs. zájmy nadnárodních naftařských společností. Nekonečné bílé noci a nespavost – a také honba za ziskem a cynické pohrdání lidskými životy, jmenovitě životy přeplácených hloubkových potápěčů… Vlastně – když o tom teď přemýšlím – to bylo HODNĚ zajímavé…

37 15.04.2021

Vlastně ani nevím, co napsat…
Otázka nejzásadnější (ostatně už ji položila milary ve svém skvělém komentáři níže): jak je možné, že někdo, kdo dokázal napsat tak úžasnou věc, jakou byl román Do tmy, mohl spáchat něco TAKOVÉHO?
Celým dějem jsem se propotácel na pokraji kolapsu, podoben panikou stižené doktorce Borské, prodírající se zástupem zpocených lidí na bleším trhu (1. část, 4. kapitola). Jen rozostřené obrazy, podlamující se nohy – a neschopnost uvědomit si, co se se mnou vlastně děje. Slova, slova, slova…
Reliéfy JAKÝCHSI postav bez ukotvení, bez logických (rozuměj: uvěřitelných) sociálních vazeb a bez schopnosti přesvědčit mě svým jednáním o tom, že jde o něco jiného, než jen o jakýsi literární experiment, o hru na "hru na život", o panoptikální divadlo s kašírovanými kulisami a s falešnými exteriéry, tvořenými zadní projekcí…
Pocit, že se vše děje jen na základě autorčiny vůle a nikoli proto, že konání postav vyplývá z logiky děje… A naprosté nepochopení autorského záměru, plus údiv, proč nám byl tenhle příběh-nepříběh vůbec vyprávěn…
Všehochuť žánrů, ze které jsem asi nejvíce vnímal grotesku…
Vědomí (viz komentáře), že existují lidé, kteří NĚCO v knize našli, mě nutilo přeskakovat co nejméně (byť bez přískoků po odstavcích to opravdu nešlo), ale já v tom hustém předivu slov neobjevil nic, co by mě nějak oslovilo, zaujalo, osvítilo, donutilo přemýšlet…
Ale možná jsem jenom nepochopil, že se jedná o intelektuálské čtivo (čímž by se všechno rázem vysvětilo, jak říkával poručík Columbo).
S velkou lítostí jedna hvězdička.

32 09.04.2021

Posloucháno jako audiokniha.
S panem Niedlem jsme se potkali už asi dvakrát, ale tohle setkání (možná i díky skvělému přednesu Dušana Siteka) bylo opravdu vydařené. Výborný příběh a zajímavý pohled na dobu vládnutí Václava IV. Rovnou se pouštím do druhého dílu.

38 09.03.2021

Olson se úplně zpotil, když na to zase pomyslel a už chtěl říct nahlas něco hodně sprostého, když do jeho kanceláře bez zaklepání vletěl rozcuchaný poručík Chriss Denver.
„Ve StarWorld máme hlášenu střelbu. Mike s Tomem už jsou na místě.“
„Klepu, Denver… Klepu, než sem vejdu, kurva.“
„Promiňte, pane, ale…“
„Do prdele už jste u policie třetím rokem, tak vás přece nemůže rozhodit nějaká střelba… Nebo tam byl prezident?“

Můj zatím druhý Heteša – a opět velká spokojenost.
Zatímco román Co to žere, kde to spí, je vybudován na poměrně sofistikované zápletce, tady se hraje více napřímo: Klapka, akce a jedem! A přestože vzduchem od samého začátku létají projektily všech možných ráží, člověk se při četbě mnohokrát přistihne s vesele nakrabacenými vějířky vrásek u očí – a občas se i regulérně rozřehtá (jako po zlatavém moku z pivovaru Koníček).
Ano, jedná se o klasickou akční oddechovku, o kterou by si literární snob neopřel ani kolo, ale pro tu zábavnost (a tak trochu z hecu) dávám i tentokrát plný počet.

Co se to sakra děje?
Aktivoval vysílačku na svém pravém rameni a zahlásil do ní:
„Tady hlídka 21, spojte mě s velícím důstojníkem.“
„Co se děje jednadvacítko?“ ozvalo se na druhé straně.
„Mluvím s velitelem operace?“
„Ne… mluvíte se mnou."

33 09.03.2021

Jednotka si rozhodně těch pět policejních hvězd zaslouží – byť je uděluji s drobnými, droboučkými výhradami: Místy je tam toho amerického chlapáckého patosu krapítek přes míru a spektakulární teatrálnost vlastního závěru, byť určitě dobře míněná, mi taky příliš nesedla. A v neposlední řadě jsem měl určitý problém i s morální nejednoznačností celého příběhu. Ale jinak veskrze parádní kousek ze stejné stáje, jako jsou třeba romány G. Pelecanose nebo Sráči Richarda Pricea.
Ne, nečte se to úplně jednoduše, zvláště zpočátku, než se chytnete a než se rozjede děj, ale pak už máte jen tendenci přibrzďovat…
Trudoš ve svém komentáři připomíná žánrovou podobnost se skvělým seriálem The Wire – já bych přihodil podobnost se stejně skvělým The Shield.
Takže nemohu jinak než doporučit

32 06.03.2021

Četl jsem rozhovor s panem doktorem Václavem Cílkem a ten tam říkal, že člověk by měl vedle své práce a studia také alespoň několikrát denně vypnout hlavu a věnovat se činnosti, při které dokážeme zapomenout na svět kolem sebe, což prý ohromně prospívá mozku a lidské mysli vůbec.
Román Zatracená kočka, což je příběh o tom, jak přerostlého kocoura hlídá FBI, vám hlavu vypne dokonale – rozhodně doporučuji.

„Jak se na to dívám, máme tu několik vodítek, s nimiž můžeme pracovat. Můžeme se pokusit zjistit, kde byl ten kocour minulou noc, což se patrně ukáže být negativní, a –“
Kelso mu vpadl do řeči: „– Můžeme ho dnes v noci dát sledovat, až vyjde z domu Randallových –“
Newton se usmál: „Kým – nějakým jiným kocourem?“

35 26.02.2021

Protože tohle byla moje první knížka od paní Vaňkové, překvapilo mě, jak moc autorka vyžaduje čtenářovu aktivní spolupráci (výraz "polopatičnost" u Vaňků zjevně neznali) – bez alespoň minimálních historických vědomostí o době a popisovaných událostech budete občas polykat vodu. Takže u mě to vypadalo tak, že jsem si pravidelně odskakoval na Wikipedii, abych zůstal v obraze a věděl, kdo, s kým, o čem a pro koho.
Příběh je podle mne nejsilnější v částech, ve kterých detailně přibližuje historické okamžiky – naopak jako nejslabší se mi jevily pasáže, kdy se řešila chemie citových vztahů (milostné trojúhelníky, žárlivost ap.), ale to je jenom můj subjektivní dojem, vycházející nejspíš z faktu, že jsem chlap.
Ozdobou knížky je kultivovaný jazyk, i když se v něm občas zablýsknou i červenoknihovní valounky kočičího zlata ("…ten slavnostní pocit ho zaplavil blažeností až do konečků chvějících se prstů…", "…jediným skokem se křepce vynesl do sedla…" ap.)
Takže plusy i mínusy, ale každopádně nadprůměrná záležitost.

31 25.02.2021

Byl by to solidní, čtyř-, možná i pětihvězdičkový příběh o policejním vyšetřování, odehrávající se v zajímavém prostředí, kdyby se autorka (tak jako mnozí jiní před ní i po ní) nezhlédla v moderním literárním směru, který bych nazval sadistický realismus: Detailní popis mučení oběti v přímém přenosu, ze spisů získaný podrobný popis devastace dřívějších obětí, dlouhý popis pitev, kde si znovu, díky vyčerpávajícímu výčtu zranění, můžeme vychutnat představy, jak oběť asi musela před smrtí trpět – a autorčin majstrštyk: několik scén, v nichž policisté postupně navštěvují rodiče obětí a velmi podrobně je seznamují se skutečností, že jejich děti byly právě zavražděné. "Vyrozumívání blízkých je vždycky nejhorší," posteskne si jeden z policistů – a pak už to jede: "Moje holčička," vzlykne… (…) "Nemůžu uvěřit, že je mrtvá…" (…) Rychle se otočí, zlomí se v pase a z úst se jí vydere táhlé: Nééééé! Nééééé! (…) "Je mi to líto," vymáčknu ze sebe. "Jak," naříká Carol, "jak?" "Zavraždili ji," zalkne se Norm. Carol padne na kolena. S nářkem zdvihne ruce a tvář k nebi a pak zaboří obličej do dlaní. "Néééé!" Autorku tyhle popisy zjevně baví, proto jsou všechny důkladně rozvedeny do šířky, abychom si to užili.

Nemýlím-li se, už Tolstoj kdysi napsal něco v tom smyslu, že více emocí a představ o válečném utrpení dokáže vyvolat blonďatá kadeř na čele mrtvého děcka, než masivní popis bitevního pole, na kterém leží deset tisíc zmasakrovaných vojáků. Čímž chtěl říct, že doslovnost je mnohdy kontraproduktivní.
Takže, Lindo, u mě za tři!
A další díly už asi ne.

37 25.02.2021

Bohužel, mnohem méně historie, zato více thrillerového strašení (jak vidět, ani Sansom se neubránil novodobému nešvaru umísťovat do centra dění vynalézavé psychopatické masové vrahy) – ale pořád dobré, neotrávilo mě to a pustím se i do dalšího dílu.

28 16.02.2021

Já jsem takové komiksové nedochůdče, až tolik "obrázkových seriálů" jsem za svůj život "nepřečetl", takže srovnávat moc nemohu, ale mám celoživotní slabost pro noirové příběhy, zvláště pro ty z Ameriky třicátých, čtyřicátých let, a tak mi Zatmívačka mohla uniknout jen stěží – a musím říct, že jsem si ji opravdu vychutnal. Parádní zážitek! Kvalifikované hodnocení nechám na komiksových odbornících, kterých je na Databázi celá řada – ale vřelé doporučení si neodpustím.

31 16.02.2021

Vůbec, ale vůbec mě to nebavilo. Neměl jsem se čeho chytit, žádný motiv mě nedokázal oslovit. Tohle mě vždycky nutí k přemýšlení o tom, kde se stala chyba, když u knížek s obecně vysokým hodnocením marně hledám důvod pětihvězdičkového nadšení ostatních. Vyprávění začíná obrázkem podrobné mapy města Nový Krobuzon – a mám-li být upřímný, na mě celý ten text působil jako urputná snaha autora co nejpodrobněji a nejúplněji tu úvodní mapu převést do slov (rozuměj: popsat každý kopec, každou ulici, každou stavbu). A potom ještě vymyslet a popsat co nejvíce podivných bytostí. Je to ostuda, ale víc jsem z knížky nevytěžil. Na druhou stranu: co by to bylo za život, kdyby se všem lidem líbily stejné věci?

31 04.02.2021

Pár knížek jsem od Vladimíra Neffa kdysi četl, takže na takové školní opáčko to nebylo špatné. Nicméně tahle monografie, která vyšla v roce 1982, se panu Hoffmannovi zjevně nepovedla. Je akademicky suchopárná, svým stylem připomíná poslepovaný kompilát, respektive klopotně vypocenou diplomovou práci plnou odkazů a citací – a navíc (a to je největší problém) je řádně zahuštěná (dokonce přehuštěná) ideologickou jíškou. Nevím, jestli neurazí, ale určitě nenadchne.

20 04.02.2021

Román Jasno lepo podstín zhyna mě svého času doslova uhranul – Vyšlapaná čára z mého pohledu už taková pecka nebyla, z pětihvězdičkového hodnocení ubírám půlku bodu. Hlavní důvody? Především ne úplné souznění s hlavní hrdinkou, jejíž chování mě často štvalo, byť jsem se snažil ho pochopit a sám sobě vysvětlit. A ještě jedna věc mi vadila: mám rád, když z knížky vyzařuje teplo a světlo – ale tady autorka do kamen moc nepřikládala a navíc postupně sfoukávala jednu svíčku za druhou. (A to nechávám bez komentáře fotografie chcíplých zvířátek.) Přes to přese všechno hodnotím knihu jako svým způsobem výjimečnou.

28 04.02.2021

Příjemná česká "detektivka bez detektiva", taková klevisovská rozpitvávačka vztahů, odehrávající se v atraktivním prostředí hráčů scrabblu – vůbec jsem netušil, jak sofistikovaný je tenhle paralelní scrabblový svět. Četlo se to dobře, jen ten detektivní motiv chtěl malinko atraktivnější nátěr a křiklavější fazónu – přesto spokojených 80%.

24 02.01.2021

Ač Skorošumavák, mám u Karla Klostermanna velikánské resty, až se stydím – budu muset začít splácet dluh i s úrokama.
Poslouchal jsem jako dramatizovanou četbu na pokračování, natočenou někdy v osmdesátkách (Otakar Brousek, Vilém Besser, Čestmír Řanda a další) – a byl to možná můj největší zážitek právě skončených Vánoc. Fakt jsem si to užil. Možná měl režisér tlačit interprety k poněkud civilnějšímu projevu (někdy tam toho patosu bylo přes míru) a chtělo to i ubrat na dramatičnosti hudebních podkresů, ale ve spojení s Klostermannovým textem to nakonec nepůsobilo nijak rušivě – všechno přebila síla příběhu. Skvěle vykreslená atmosféra života v neprostupných šumavských hvozdech, krutá i krásná příroda, kraj od podzimu do jara zasypaný sněhem – tohle byl Klostermannův svět, který uměl popsat jako nikdo. A třešničkou na dortu jako vždy autorův nádherný jazyk, že člověk až žasne, jak takovéhle věty dokázal někdo vymyslet…
(P.S.: Zajímavé a až úsměvné bylo porovnávat tehdejší mnohdy fatální existenční starosti horalů a jejich rodin s dnešním fňukáním nad aktuálním rouškovým nepohodlím.)

43 02.01.2021