Márinka komentáře u knih
„Život je jen náhoda, jednou si dole, jednou nahoře…“ vybavila se mi při čtení známá písnička. Bettyina krátká, pouze padesátiletá, životní pouť však připomínala spíše jízdu na horské dráze.
Máte-li touhu o Betty MacDonald, jejích rodičích, sourozencích, manželech, dcerách, přátelích a životě v Americe v první polovině minulého století vůbec, vědět více, než jste se dočetli v jejích knihách, vřele vám tuto knihu doporučuji. Chcete-li si však uchovat iluze o jejím lehkostí, humorem a optimismem oplývajícím životě, nečtěte.
Srovnám-li „vdovy“ a „sestry“, pak musím uznat, že jazykově je druhá kniha vyzrálejší, „učesanější“. Vím, že cílem autorky je zachovat autenticitu rozhovorů, ale jistá „knižní“ úprava obsahu určitě prospěla.
Skvělé na této knize je, že je napsána „obyčejně“, bez církevních dogmat. Může tedy přinést mnoho zajímavého, či dokonce podnětného, všem čtenářům bez rozdílu věku i (bez)vyznání. Mimochodem, nejmladší zpovídané řeholnici bylo 29 let.
Už teď se těším na Hladké třetí knihu.
Necelých 120 stránek sešitkového formátu přečtete během jednoho dlouhého zimního večera. Štifterův velmi pěkný, poetický jazyk – byť není archaický – vás lehce uvede do první poloviny minulého století, do světa červených luceren, prostitutek i jejich zákazníků. Ani k tomu nepotřeboval explicitní výrazy. Pohled ženského lékaře – hlavního hrdiny příběhu – je skutečně originální. A ještě více uvěřitelný, když se dovíte, že autor vycházel z reálného prostředí a historických dokumentů.
I když je Café Groll laskavější než Sběratel sněhu, přece autor nezůstal jen v „idylické“ první republice. Dění v Kasárenské ulici doplňuje druhou časovou linií – nástupem komunistů po druhé světové válce. I když Rudolf Slíva již dlouhá léta svou praxi neprovozuje, „jeho“ děvčata se mu připomenou.
Jak může tak mladý člověk napsat příběh, velmi dobrý příběh, o lidech, kteří už doputovali na sklonek svého života? Ano, pracovala (pracuje?) jako dobrovolnice v domově pro seniory, kde určitě získala nějaké zkušenosti, vyslechla příběhy. Přesto klobouk dolů.
Kniha obsahuje mnoho mouder, ale nemoralizuje a celou škálu citů, ale není sentimentální. Navíc Doskočilové práce s českým jazykem je také velmi dobrá. Vždyť „jejími ústy“ promlouvá desetiletý chlapec, zamilovaný mladík, zralý muž i stařec. Optimista i škarohlíd. Člověk, který „ústav“ vnímá jako nedobrovolné vězení, kam ho odložila rodina, ale i ten, pro koho je to skutečný domov a jako „poslední štaci“ si ho zvolil dobrovolně.
Příběh má tajemnou zápletku, gradující děj a čte se lehce, i když popisuje těžké životní situace. A na otázky, zda je správné ve jménu dobra páchat zlo, či kdy – a zda vůbec – odpustit, si každý musí odpovědět sám.
Byť jsou hlavními hrdiny senioři, přála bych si, aby kniha našla své čtenáře napříč generacemi.
Maja Lunde (nomen omen?) ve své prvotině skvěle propojila tři časové roviny nejen s tématem chovu včel a opylování, ale také s věčným motivem vztahu rodičů a dětí. K sociálnímu hmyzu tvořícímu trvalá společenstva staví do opozice lidskou rodinu, kterou nedrží pohromadě silné přírodní zákony. Rodinu, která se rozpadá kvůli generačním názorům a stmeluje díky lásce. Rodinu, kterou může neštěstí rozdělit i znovu spojit.
Geniální. Přesně podle mého gusta, vkusu, srdce, duše. Co já se na svých kurzech trénování paměti namluvím: pište si deník, pište si deník, pište si deník. Dokonce jsem se "obětovala" a pár let psala na své stránky, abych šla příkladem. Na Ladislava ale nemám. Už se těším na cestu do Jeruzaléma v jeho společnosti.
Skvěle, s citem i humorem, napsaný příběh o lidských vztazích, sociálních otázkách, pravé tváři žurnalistiky, mecenášství, ale také o tom, že každé konání dobra musí být po zásluze "trestáno". Vzhledem k tomu, že skutečný mecenáš zatím nebyl odhalen, líbí se mi i "otevřený" konec, který má svého "literárního" dárce.
Skvělá kniha nejen o stáří, mrzoutech a sebevraždách, ale zejména o přátelství. Ove mi připadá jako "lehčí forma" Sheldona z BBT. Tak jako má Sheldon Amy, našel (bohudík) Ove po smrti své ženy Parvaneh. Druhým "parťákem" by mohl být Melvin Udall (skvělý Jack Nicholson) z filmu Lepší už to nebude. Srovnání se Stoletým staříkem je úplně mimo.
Nebel znamená německy mlha. Čteno obráceně – leben – žít. Prohlížíte-li si komiks Alois Nebel, pak se váš život, tak jako hlavního hrdiny, ocitá tu a tam v mlze. Musíte hodně namáhat oči – i ty vnitřní – abyste rozeznali a pochopili, co se kolem vás děje. Tu se ocitáte v roce 1989, tu ve druhé světové válce, pak zase někde uprostřed… Chvíli v Nebelově reálném životě, chvíli v jeho mlhách. A to vůbec nemluvím o Němém komiksovém hrdinovi, který je záhada sama až do úplného konce...
Hrdinové románu – německý filosof Friedrich Nietzsche a rakouský psychiatr Josef Breuer, který ovlivnil vznik psychoanalýzy, se sice nikdy nesetkali, ale okolnosti, které je v knize v roce 1882 svedly dohromady – Breuerova duševní úzkost a Nietzscheho zoufalství – jsou skutečné. Pozorný čtenář může v příběhu narazit na myšlenky, které se i jemu někdy honí hlavou – v tom tkví jeho realita. Příběh mne zaujal zejména proto, že zdůrazňuje sílu slova. Utvrdil ve mně přesvědčení, že bychom měli více spolu mluvit než “mezi sebou komunikovat”. “Nejlepší způsob jak začít nový den je po probuzení myslet na to, zda dnes můžeme udělat radost alespoň jednomu člověku.” F.N.
Může britský autor třicet let žijící v Itálii napsat čtivý román o brněnském architektonickém skvostu vile Tugendhat? Kupodivu může. A to tak dobře, že byl dokonce nominován na britskou prestižní Man Bookerovu cenu. Sám autor přiznává, že autentické jsou pouze dům a historické události. Osudy jeho literárních postav jsou však čistá fikce. A v tom vidím malý nešvar tohoto jinak velmi čtivého a zajímavého díla. Lidé se v něm rozcházejí a scházejí - spolu i ve vile - tak, jak je to možné skutečně jen v románu.
Kdysi moje první setkání s "moderní" pohádkou. A hned na jedničku.
Úžasná kniha. Důkaz, jak lze spojit mystickou krásu s racionální chladností. Tomu, kdo miluje historické romány a netuší jak může ledová Skandinávie 19. století souviset s horkou vášní, vřele doporučuji. Podle knihy vznikl v roce 2002 film „Dina“ s Marií Bonnevie a Gérardem Depardieu v hlavních rolích.
Nízké hodnocení nepatří kvalitě knihy. Ale tomu, že autor dokázal onu depresívní ponurost vylíčit tak věrohodně, až jsem to nemohla číst. Skvělý autor, skvělá kniha, ale pro silné žaludky ...
Tento debut mladé autorky si určitě zaslouží vaši pozornost. Stačí, když její novele věnujete dvě až tři hodiny svého života. Rozdíl v čase záleží na tom, jak dlouze se budete zamýšlet nad životními náhodami, které přetínají cesty nejen hlavní hrdinky, ale nás všech. Či jak často se budete vracet k jednotlivým někdy velmi sporým zato však nepředstavitelně výstižným větám. Příběh o nevyslovené lásce, o tom, co nám osud odepírá, aby nám v jednu chvíli nabídl bohatě prostřený stůl a vzápětí nemilosrdně strhl ubrus...
Milé, ať už v Čapkově podání, nebo jako Večerníček s Martinem Růžkem.
Nejedná se o typický popis vztahového trojúhleníku, protože jeho "vrchol" v něm není přítomný a navíc do něj vstupují další generace. Autorka vsadila zejména na střet dvou naprosto rozdílných světů. Starší, městskou, ambiciózní kariéristku Terezu, která se potýká s dospívající dcerou, o kterou se dosud staral její otec. A mladou, po rodinném životě na venkově toužící nejistou Helenu, jejíž vztah s matkou je více než napjatý. Spíše než o vztahu manželka - manžel - milenka příběh vypovídá o vztazích matka - dcera.
Za prvé: je to kniha oddechová, s jednoduchým příběhem a předvídatelným koncem. Prostě pohodovka.
Za druhé: je to kniha humorná, protože jsem se mnohokrát nejen usmála, ale také zasmála nahlas. Super!
Za třetí: je to kniha inspirující. Máte sto chutí vzít si k ruce mapu a poznámkový blok, abyste si trasu i vše na ní hodné pozornosti zapsali.
Za čtvrté: autorky nápaditě proložily dámskou jízdu pánskou. Čtenářka se nenudí, čtenář si také přijde na své a oba si možná uvědomí, že "oddělené" dovolené mají něco do sebe.
Za páté: postesknutí skoroabstinentky: Fakt musí všude alkohol téci proudem?
Za šesté: charaktery postav jsou uvěřitelné. Tu a tam jako byste četli nikoli v knize, ale ve vlastní hlavě.
Za sedmé: je to kniha vhodná k trénování paměti. Dá to zabrat, než si zapamatujete nejen jména - Karolína, Marta, Darja, Jindřiška, Anna, Alex, Jiří, Antonín, Mirek, Ruda, Maruška, Jousef, Alenka ... - ale také kdo ke komu patří a u žen kdo je kadeřnice, učitelka ve výslužbě, knihovnice, farmářka, vdova, vdaná, rozvedená ... (pokud jste nečetli předchozí díly). I když archivář Antonín se vám vryje do paměti natošup a hned tak nevyvane :o).
Nevím, zda v té záplavě knih kolem mne najdu čas na přečtení předchozích dílů. Ale pokud mne zaujme námět potenciálního čtvrtého dílu, ráda si ho přečtu.