marca_m
komentáře u knih
Bábovky
Radka Třeštíková
Přiznám se, že jsem poněkud podlehla všeobecnému haló efektu a také dobrému dojmu, který ve mě zanechala autorčina kniha To prší moře, a na Bábovky slibující psychologické drama ze současných mezilidských vztahů s hlubokým vhledem do niterného života rozličných hrdinek jsem se opravdu hodně těšila. O to větší je zklamání.
Nebýt známého jména a facebookové popularity autorky, opravdu těžko by Bábovky dosahovaly takové popularity, nejlepších míst na knihkupeckých regálech a vedly v žebříčcích prodejnosti. Co se snaží být psychologickou sondou, je jen povrchním a nepravděpodpobným zašmodrchancem celkem všedních osudů. Pokud bylo úmyslem dát vhled do dvanácti různých charakterů, je trochu problém, že vnitřní život a tok myšlenek všech postav (na němž je vyprávění jednotlivých příběhů postaveno) je svým způsobem zaměnitelný, vnitřní hlas všech hrdinek vyznívá hodně podobně, proto si asi některé komentáře stěžují na obtížnou orientaci v knize, protože postavy jsou z tohoto pohledu de facto zcela zaměnitelné. Hlavní problém je však neuvěřitelnost možnosti, že by osudy dvanácti hrdinek mohly být takto banálně provázány. Jednotlivé příběhy jsou vlastně jen epizůdkami nevěr, které hlavní hrdinky mezi sebou spojují. Pokud se tvářím, že chci psát civilní literaturu o v podstatě běžném životě současných lidí (a takovou já mám velmi ráda), nemůžu vazby propojit takto jednoduše a povrchně. Opravdu je možné, aby moje nejlepší kamarádka čekala dítě s manželem ženy, jejíž mimino přivedla na svět jako porodní asistentka moje matka, přičemž otcem tohoto mimina je můj vlastní otec?
Bábovky jsou jednoduchou, povrchní limonádou, nelze jim však upřít velmi čtivý styl, snad i proto nepochybně najdou velkou odezvu i nadšení u čtenářek, co za rok přečtou tak jednu knihu během letní dovolené.
Houbařka
Viktorie Hanišová
Další skvost z produkce současných českých autorek a nakladatelství Host. Kniha se mě hluboce dotkla, avšak mám pocit, že cokoliv o ní psát je zbytečné, že je třeba si Houbařku prožít. Snad jedině musím vyzdvihnout dokonale pravdivé vystihnutí prostředí i postav, čtivost i krásný vizuální styl knihy a uvědomění si, jak snadno a nevratně lze poškodit lidskou duši a jaké těžkosti za sebou musí mít ti "divní" lidé, kteří žijí kolem nás.
Pod sněhem
Petra Soukupová
Pod sněhem je ve srovnání s ostatními knihami Petry Soukupové trochu méně "drsná", nicméně i tak se jedná opět o knihu, která je dost neveselá a jde na dřeň současných mezilidských vztahů. Moc se mi líbilo, jak odlišné je spektrum vnitřních bojů a úzkostí jednotlivých postav, každá bojuje se svými démony a nezdary. Opět obdivuju, jak bravurně dokáže Soukupová proniknout do lidské duše a postihnout ten neklid, který jí zmítá, to, jak člověk musí každý den bojovat sám se sebou a svým životem.
Smrt přichází na prohlídku
Anders de la Motte
Příjemná oddechová detektivka. Konečně je hlavní hrdina detektiv uhlazený a konzervativní, ne rozervaný alkoholik s problematickou minulostí a neutěšenými rodinnými vztahy :) Závěrečná scéna se shromážděním všech postav a odhalením vraha je příjemným odkazem na Agathu Christie.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Jedna z nejlepších knih, jaké jsem dosud četla. Za vyzdvihnutí stojí rozhodně originální námět, určitě nejsem sama, komu tato kniha objevila samotnou existenci fenoménu bohyní. Respekt zaslouží způsob, jak autorka prostřednictvím mimořádně čtivého a dobře vystavěného románu dokázala předat obsáhlou znalost o bohyních a bohování. Pasáže se strohými archivními záznamy mě nijak nerušily, myslím, že ve struktuře románu měly své místo a tvořily kontrast s tak trochu nespoutaným životem bohyní. Jedná se rozhodně o román, který člověku tak trochu zamává s emocemi, a takové mám ráda.
Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
Mnoho čtenářů vyjadřuje svoje zklamání z relativní banality a každodennosti zachycených příběhů. Já jsem však potěšena s jak chirurgickou přesností umí Soukupová popisovat mezilidské vztahy, a to ani v této knize nezobrazuje sociálně tíživé či patologické prostředí a vztahy, i tak umí jít na dřeň. Zejména je skvělé, jak vystihla, jak byl vztah ústřední dvojice už od začátku úplně špatně.
Dědina
Petra Dvořáková
Opravdu skvělé a i přes lehký tón knihy občas až mrazivě věrné dotknutí se současného venkova. Venkova, který je daleko od většího města, takže není satelitním městečkem, ale pořád se v něm hlásí o slovo sedlácká poctivost ale i tvrdost a neústupnost, která bojuje s pozůstatky komunismu, ale i s životním stylem mladých. Díky tomu, že jsem ze stejné oblasti jako autorka, mi byla kniha velmi blízká, ať už díky jazykovým prostředkům, reáliím, ale především díky tomu, jsem v mnoha situacích poznávala zažité situace nebo chování konkrétních lidí, které sama znám. Vlastně se jedná o chování a postoje, které jsem považovala za patologické či naprosto mimózní, ale díky Dědině jsem si uvědomila, že je vlastně v lidech z našeho kraje strukturálně zakořeněné a podmíněné. A sama jsem zvědavá, zda odejde s poválečnou generací.
Velký palec nahoru za odvahu napsat celou knihu v místním nářečí.
Selfíčka
Marek Vácha
Kromě mnoha trefných úvah, které si každý může vzít k zamyšlení, je fascinující rozpor, ve kterém autor podle mého soudu musí žít. Na jedné straně je zřejmá jeho neuvěřitelná vnitřní radost z nekonečného úžasu nad přírodou a krásou života, na druhé straně velké vnitřní utrpení a bolest plynoucí ze samoty kněžství, které asi nikdy nepomine. Je třeba hodně číst mezi řádky, ale myslím, že Marek Vácha dal čtenářům hodně nahlédnout do svého nitra, s čímž koresponduje i název knihy.
Losos v kaluži
Markéta Lukášková
Ač by autorka jistě byla nerada, nedá mi to a musím ji srovnat s Radkou Třeštíkovou. A to v tom smyslu, že ne každý, kdo je schopen psán vtipné a trefně kousavé facebookové statusy či krátké články, je také schopný psát knihy. Ano, měla jsem občas pocit, že čtu jeden dlouhý příspěvek na sociální síti, vyprávění chybí ten správný jazyk, byť je místy znát možná až okatá snaha autorky ukázat, že zná i knižní výrazy a spojení. Příběh není špatný, ale je prostě znát, že autorka není vypsaná, chybí jí lehkost, plynulost, hloubka, sofistikovanost. Na to konto jsem také měla dojem, že nad knihou nejspíš neproběhla redakční práce nebo proběhla hodně špatně, věřím, že jinak by forma byla lepší. Trefování se do "pipin z Instagramu" bylo zpočátku vtipné, ale vlastně ho bylo až moc, skoro jako by autorka jiné sdělení neměla. Což je trošku směšné od někoho, kdo si udělal jméno na sociálních sítích.
Nejlepší pro všechny
Petra Soukupová
Jak napsat hodnocení Soukupové a neopakovat se... Soukupová opět vystihuje bolesti současnosti, a to skvěle propojeným příběhem tří generací jedné rodiny. Dává nám vědět, že tyto generace jsou skutečně propastně rozdílné. Tne do živého, postavy a jejich pohnutky jsou tak realistické, až z toho místy mrazí. Na rozdíl od jejích ostatních knih mám ale díky poslední kapitole z knihy dobrý pocit, díky dojmu, že dětská postava je na tom díky roku prožitému s babičkou mnohem lépe než na začátku.
Pojízdný krámek snů
Jenny Colgan
Tato kniha je opravdu zdařilým počinem z kategorie "feel good literature". Romantická a hřejivá oddechovka potěší všechny staromilce a milovníky knih. Prostředí a celkový styl vyprávění ve mně vzbouzely touhu být součástí knihy a listovat si knihami na skotských pláních a u toho popíjet horký čaj. Možná až přehnaně idealistické :-)
Rybí krev
Jiří Hájíček
Jedna z vůbec nejlepších knih, jaké jsem četla. Hájíček je skvělý vypravěč a je neuvěřitelné, jak sugestivně umí psát o úplně obyčejných lidech, které najdete v každé zapomenuté dědině.
Rybí krev je pro mě románem o tom, že prostě není jedno, odkud člověk je a kde žije, o celoživotním hledání vlastní identity, o ztracené minulosti a tradicích, na které jsme rezignovali, o zmizení genia loci z našich vesnic, které už jsou jen neživotnými shluky oranžových a žlutých kostek.
Vejce a já
Betty MacDonald
Z kategorie pohlazení po duši. Vkusné, milé i vtipné. Obdivuju a závidím ten nadhled a neutuchající entuziasmus, když se musí člověk potýkat s neustálými nezdary a životem, jaký si nepředstavoval.
Jeřabinový dům
Marie Hajdová
Výborná psychologická próza, v níž sledujeme rozpad hned několika propojených vztahů ze současnosti. Text je nesmírně čtivý a jazykově zajímavý. Děj je zasazen na Jesenicko, oceňuji, že tento "konec světa" tu není vykreslen prvoplánově problematicky a vulgárně, jak tomu u sudetského prostředí často bývá. Moc se těším, co dalšího autorka napíše.
Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal
Tomáš Etzler
Další vynikající počin z řady knih špičkových českých novinářů, kde popisují svoje zkušenosti a osobní prožitky z mnohaletých zahraničních misí. Autor dává autentický vhled na společnost a způsob fungování státní moci v Číně a přináší řadu nesmírně zajímavých lidských příběhů. Zejména kapitoly o sezónních pracovnících či Tibetu se mě skutečně dotkly a daly pocítit, co je režim v Číně zač. Jediná škoda je, že kniha postihuje asi první dva, tři roky Etzlerova života v Číně, věřím, že i další roky by přinesly spoustu zajímavých příběhů či postihly další vývoj Číny. Nezbývá než doufat v pokračování.
Žízeň
Jo Nesbø
Na Žízni nejvíc oceňuji práci s postavou Harryho, vývoj jeho charakteru a osobního života, který se oproti předchozím dílům dostal do hodně zajímavé roviny. Na Žízni je hodně znát, že Nesbo už má "holeovský" styl pevně v ruce a umí jej skvěle rozvíjet, nekolísá jako v první polovině série. Zápletku považuju za jednu z nejúchylnějších a nejnechutnějších vůbec, slabší povahy občas musí knihu štítivě odsunout nebo pár vět přeskočit. Hvězda dolů za překombinované rozuzlení, které nakonec trochu ubralo švih a působí dojmem vyumělkované povinné akční scény na závěr.
Hana
Alena Mornštajnová
Opět se mi potvrdilo, že Alena Mornštajnová je skvělá vypravěčka. Vypravěčka příběhů, které nejsou žádným vyfabulovaným zašmodrchancem, ale autentickým vyprávěním osudů těch neobyčenějších lidí, na které tragicky dopadala naše nedávná historie.
Dívka s pomeranči
Jostein Gaarder
Opravdu krásná, dojemná kniha o té nejopravdovější podobě lásky. Dívka s pomeranči je i přes celkem těžké téma napsaná velmi lehkým stylem, což považuji za opravdové umění. Při čtení jsem ani neměla pocit, že čtu dětskou knihu, z čehož mám vždy lehce obavu a dětskou literaturu ani young adult nevyhledávám. V Josteinu Gaarderovi jsem doufám objevila další skvost severské literatury a přidávám další jeho knihy na seznam.
Než jsem tě poznala
Jojo Moyes
Po této knize jsem sáhla díky zdejšímu vysokému hodnocení a po jejím přečtení jej opravdu nechápu. V červené knihovně se teda opravdu neorientuju, ale i něco tak zdánlivě banálního jako romantický příběh se dá přeci napsat moderně, svižně a hlavně tak, že to čtenáře neuráží.
Děj byl tak strašně plochý, jednoduchý a od začátku až do konce předvídatelný. Jedno klišé střídá druhé. Kniha se mých emocí rozhodně nedotkla a k přemýšlení mě dohnala jedině v tom smyslu, že dumám nad tím, jak může být tak hloupá kniha tak moc oblíbená a vychvalovaná.
Němci
Jakuba Katalpa (p)
Moc dobrá kniha, znovu se přesvědčuji o tom, že nejvíc mě baví prosté vyprávění o životech "obyčejných" lidí bez apriorních ambicí autora vytvořit velký doják. Kniha o tom, s jakými těžkostmi se museli potýkat generace před námi. Oceňuju, že téma Němců v Československu je podáno bez nějakého moralizování a hledání těch dobrých a zlých. Rušily mě snad jen krátké kapitolky s epizodními příběhy, u nichž jsem nevnímala žádnou vazbu na hlavní dějovou linii.